Zástava oběhu za přítomnosti posádky ZZS jako měřítko dopadu systémové změny
Přestože je měření úspěšnosti resuscitací považované za důležitý a relativně standardizovaný marker kvality záchranného systému, už ze základního principu teorie “záchranného řetězce” vyplývá, že pokud je jakýkoliv jeho článek “dostatečně slabý”, zásadně ovlivní výsledky i těch článků, které (třeba) fungují dobře. V případě přednemocniční zástavy například zcela zásadně ovlivňuje výsledek například kvalita poskytování TANR, rychlost dostupnosti přednemocniční péče, dostupnost First respondera nebo třeba kvalita resuscitace laiky – a to jsou právě ty “články řetězu”, jejichž kvalita je v různých systémech i u jednotlivých pacientů různá a do výsledků zanáší často nedetekovatelnou a tím i zcela neřiditelnou chybu.
Existuje však skupina pacientů, kde resuscitace touto chybou zatížena není – ano, jsou to ti pacienti, u nichž k zástavě oběhu došlo až za přítomnosti výjezdové skupiny záchranné služby. Zde, alespoň co se třeba dosažení ROSC týče, výsledek opravdu dominantně závisí na práci záchranářů a navíc lze celý průběh resuscitace většinou velmi přesně zdokumentovat. Právě tato skupina by tedy mohla být (skoro) ideálním měřítkem kvality práce záchranky (a také navazující urgentní zdravotní péče).
Pozorní čtenáři si jistě vzpomenou, že o zástavách oběhu spatřených posádkou záchranné služby jako jednom z možných markerů kvality záchranky, ideálního pro vzájemné porování mezi různými systémy, jsem na těchto stránkách už v minulosti psal. Na podzimním kongresu ERC v Barceloně se ale toto téma objevilo ještě v maličko jiném pohledu. Autoři Blom-Hanssena a spol. z univerzity v Kodani využili tohoto parametru, standardního a jasně definovaného, k porovnání jedné (kodaňské) záchranky “samotné se sebou” – ale v různých časových úsecích.
Autoři vyhodnotili záznamy z dánského registru zástav oběhu a dánského registru pacientů (pozn. OF: to se to pak dělá věda…), z let 2001 – 2020 a zjišťovali, nakolik se osud těchto pacientů v průběhu času změnil. K porovnání použili data z první a poslední pětiletky sledovaného období (2001 – 2005 vs. 2016 – 2020) a počítali, zda a jak se za to dobu změnil ROSC, 30-denní a roční přežití.
A čeho se dopočítali? Docela hezkých čísel. Během sledovaného období došlo k výraznému zvýšení úspěšnosti ve všech sledovaných parametrech, počínaje ROSC (24,6% -> 41,9%), přes 30. denní (16,2% -> 25,3%) a roční přežití (14,4% -> 23,1%). Zlepšení se týká i pacientů s defibrilovatelným rytmem, byť u těch logicky není až takové (ono nic moc lepšího, než defibrilace, se na léčbu komorové fibrilace vynalézt zatím nepodařilo): ROSC se zlepšil z 55% na 70% a 30-dení přežití ze 45% na 60%.
Jako vedlejší (a ne příliš překvapivé) zjištění autoři uvádějí, že ve všech parametrech mají pacienti se zástavou “před očima” posádky významně větší šanci na přežití než ti, kde k zástavě došlo před příjezdem sanitky.
Sledování osudu pacientů se zástavou oběhu, ke které došlo za přítomnosti posádky záchranné služby, tedy může dobře sloužit i jako jeden z nejčistších indikátor dopadů případných systémových změn (samozřejmě změn metiodiky resuscitace, ale napříkald i kvalifikace personálu, výbavy ambulancí atd.) v delším časovém období v rámci jednoho systému.
Tak co – kdo něco podobného zopakuje u nás?
Zdroj: Blom-Hanssen E. et al. Survival in EMS-witnessed OHCA increased from 2001 to 2020. Poster na ERC 2023 Barcelona
(c) MUDr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz
PS: Vážení uživatelé, na serveru ZACHRANNASLUZBA.CZ je možné se zapojit do diskuze pod články. Diskutovat mohou pouze registrovaní čtenáři, způsob registrace a pravidla diskuze najdete ZDE.