Václav Kříž

Jaké byly tvé potápěčské začátky a kdy jsi pod hladinu začal brát i fotoaparát?

Potápět jsem se začal proto, abych mohl kontrolovat pod hladinou Radka Skramoušského, jestli nešvindluje a nechodí v bazénu po dně. Hned jsem to chtěl taky dokumentovat fotoaparátem, zabaleným do igelitu (už tenkrát se igelit vyráběl). Bylo to někdy kolem roku 1960.

Jaký je tvůj potápěčský sen?

Vysněná lokalita je pacifický ostrov Socorro, patřící Mexiku.

Vidět bych chtěl obrovské chobotnice na západním kanadském pobřeží. A vyfotografovat pořádně "obyčejného" mořského koníka, což se mi nikdy k mé spokojenosti nepovedlo.

Specializuješ se na nějakou oblast podvodní fotografie?

V moři nejraději fotím makro, protože se tak objevuje jiný svět. Ale víc mě baví fotografování ve sladké vodě. Ať už makro, nebo ostatní druhy záběrů, od standardu až po rybí oko. Výsledek, když se podaří, je tajemnější, záhadnější a překvapivější.

Kde můžeme tvé fotografie vidět?

Od konce devadesátých let se nezúčastňuji jako autor žádných festivalů ani soutěží. Poslední výstavu jsem měl v roce 2004 ve Faustově domě v Praze. Můj největší úspěch bylo vítězství na Ocean Expo na Floridě v roce 1986, ale nejvíc si vážím vítězství v Czech Press Foto v roce 1995 a 1996. Moje fotky jsou k vidění v časopise Dobrá Voda, sem tam i v různých jiných časopisech, na plakátech a tak podobně. Webové stránky mám ve výstavbě.

Jakou používáš fotografickou techniku?

Pod vodou fotím na diapozitivy, sem tam na negativ, ale musí pro to být důvod. Výhradně Nikony, ať už jsou to Nikonosy a nebo Nikony jako takové. Samozřejmě s celou škálou objektivů. Dříve jsem používal pouzdra domácí výroby (stejné kvality jako dnešní sériové výrobky, ale není už kde je dělat), později od kanadské firmy Aquatica. Ta ale nesplňovala moje nároky na kvalitu. Dnes "kopu" za Sea & Sea ke své naprosté spokojenosti. Blesky mám od Nikonu (SB 105) a od Sea & Sea.

Zpracováváš dále snímky v počítači?

Fotografování mám rozdělené na dvě poloviny. První je získání záběru, což bývá namáhavé a někdy i obtížné. 30 let už mě potápění nebaví a lezu tam jen z jakési povinnosti, právě kvůli získání fotografií. Pak nastává příjemnější polovina práce, v teple a suchu. Skenování, sázení fotek do počítače a jejich zpracovávání ve Photoshopu. Dodnes mě drží to nadšení, které se dřív projevovalo noční prací ve fotokomoře. Dnes už je to tak jednoduché. A rychlé.

Jaký jsi měl nejsilnější zážitek spojený s podvodním fotografováním?

Zážitků je za 47 let potápění, z toho většinou s fotoaparátem, mnoho. To je na samostatný článek, možná i knížku. Ať už šlo o přežití vlastní smrti v zatopeném dole Čermná na Moravě, nebo potápění se žraloky na Bahamách, ve vracích v Norsku, pod ledem ve "starověku potápění" u nás, a tak podobně. Nejsilnější emocionální zážitky při potápění jsem měl dva, vlastně tři. Dva pozitivní a jeden na depku. První bylo setkání s tulením mládětem u vraku na ostrově Saint Mary na Scilly Islands v Anglii, na které vzpomínám dodnes. Druhé bylo potápění s hejnem delfínů v Rudém moři, kdy od nás delfíní samička (byl se mnou syn Filip), vyžadovala střídavě sex. Třetí hodně hluboký a depresivní zážitek vznikl při ponoru na vraku trajektu Salem Express krátce po jeho potopení. Nemusím něco takového už nikdy vidět.

Obrázek pro váš monitor viz tapety na plochu.