Premuda - vrak Szent Istvan

Statistické údaje

Průměrné teploty vody v hloubce po měsících
leden	únor	březen	duben	květen	červen	červenec	srpen	září	říjen	listopad	prosinec
-	-	-	-	-	-	10°C	-	-	-	-	-

Obrázky lokality

Popis lokality TTD: 
Výtlak 19698/21254 BRT 
Délka 160 m 
Šířka 27,3 m 
Výška 8,2 m 
Pohon 4 Parsonovy turbiny, 12 kotlů Yarrow (nafta a uhlí), 4 hřídele (šrouby), 27383 HP 
Maximální rychlost 20 uzlů 
Operační radius 2600 NM 
Posádka 988 mužů 
Výzbroj 12 x 305 mm, 12 x 150 mm, 18x70 mm 
Torpeda 533 mm 
Pancéřování trup 150-280, paluba 30-48, veže 150-280 mm 
 
Na začátku 20. století se Rakousko-Uhersko, Itálie a Německo spojily proti společnému nepříteli - státům Dohody (Velké Briánii, Francii a Rusku). Navzdory tomu, Rakousko a Itálie nemohly zapomenout na vzájemnou rivalitu, speciálně na válku v roce 1866, kdy rakouská armáda několikrát porazila italskou a rakouská flotila porazila italskou v bitvě u Visu (Lissa) v červenci 1866.  
 
Proto, podle zprávy publikované v lednu 1908 v časopise německého válečného námořnictva ~Marine Rundschau~, položení kýlu první italské bitevní lodi vyvolalo spontánní rakousko-uherskou reakci. Velitel rakouské flotily, admirál Rudolf Montecuccoli Polinago, oznámil 20. února 1908, během setkání se zástupci parlamentu, stavbu bitevních lodí o výtlaku 18 až 19 tisíc tun. První projekty technického výboru vojenského námořnictva v Pule zahrnovaly lodě vyzbrojené 305mm děly. Bývalý hlavní stavitel c.k. vojenského námořnictva, ing. Siegfried Popper, považoval tyto projekty za příliš slabé. Po svém odchodu do důchodu v roce 1907 pokračoval ve spolupráci s námořnictvem jako konzultant v STT loděnici v Triestu, kde zahájil několik projektů lodí o výtlaku 20 až 25 tisíc tun vyzbrojených 8, 10 nebo 12 hlavními děly ráže 305 mm a množstvím 150 až 190 mm děl v dvouhlavnových věžích. Po oficiálním uvolnění informací o italském bitevníku RN Dante Alighieri byl poslední rakousko-uherský projekt změněný na bitevní lodi vyzbrojené 12 děly hlavního kalibru (305 mm) v čtyřech věžích. Rychlá změna plánů byla možná, protože společnost Škoda v Plzni pracovala na projektu trojité dělové věže pro ruského zákazníka.  
 
Instalace dělových věží na nové c.k. lodě bylo vyřešené lépe než na italské lodi, kombinací amerických a italských myšlenek. Všechny čtyři věže byly umístěny do osy lodi za sebe a dvě z nich byli zvednuty výše, což jim umožňovalo střelbu přes nižší. Britské a německé bitevníky byly schopny užívat současně jen 8 z 10 nebo dokonce 12 děl hlavního kalibru, které měli umístěny v dvojitých věžích v ose lodi a na bocích, zatímco nový rakousko-uherský bitevník byl schopen při boční střelbě použít všechna svá děla a šest z nich při střelbě přes příď nebo záď lodi. Se zbraněmi umístěnými takovým způsobem mohla být hmotnost lodí byla redukovaná, stejně jako čtyři trojité věže potřebovaly méně pancéřování než šest dvojitých. 
 
V průběhu roku 1909 byl rakousko-uherský kapitán Alfréd von Koudelka poslán do Berlína, aby tam průzkoumal technických detaily německých bitevních lodí. Byly mu zpřístupněny poslední projekty, které měly znamenité pancéřování nad i pod hladinou. Němci upozornili Rakušany na to, že nutnost zesílit ochranu lodi pod vodoryskou proti minám a torpédům a nedělat vodotěsné dveře pod čarou ponoru zvýší výtlak lodi na 21.000 tun, a redukuje počet hlavních děl z 12 na 10.  
Zdá se, že Rakušané ani nečekali na Koudelkovu zprávu, protože projekt byl vybrán a stavba lodí odsouhlasena před odevzdáním zprávy. Hlavní stavitel lodní třídy Tegetthoff, ing. Popper, odešel do výslužby kvůli slabému zraku. Mnoho expertů ho považuje za odpovědného za bídnou kvalitu této lodní třídy, protože během stavby těchto plavidel prý již byl téměř slepý. Když byla Maďarům slíbena spolupráce při stavbě flotily, maďarský parlament souhlasil financovat nové loďstvo v dubnu 1911. Program zahrnoval 4 bitevní lodě, 3 křižníky, 6 torpédoborců, 12 torpédových člunů a 4 ponorky. Aby byly splněny podmínky tajné smlouvy s Madary, maďarský bitevník měl být postaven v maďarské části říše a používat se měl hlavně maďarský materiál (kromě děl, věží a pancéřování). Maďarský přístup k moři byl v Rijece, chorvatském městě, které Maďarsko anektovalo koncem 19. století. 
 
Loděnice Danubius Werft Fiume (Rijeka) předtím stavěla jen torpédové čluny a torpédoborce, ale během dubna 1911 byly objednány jedna bitevní loď a dva torpédoborce. Bitevní loď měla být dokončena do 30. července 1914, ale tento termín nebyl dodržen, protože se musel napřed postavit dok. Proto byl SMS (Seiner Majestat Schiff) Szent Istvan dokončen sedmnáct měsíců po odsouhlasené krajní lhůtě v arzenálu námořnictva v Pule, kam byl po začátku první světové války odtažen. 
 
Hlavní paluba pokrývala loď od přídě na záď v jedné rovině. Tento druh paluby je nazýván flush-deck (Glattdeck). Protože plavidla neměla zvýšenou příďová nástavbu, aby se ušetřila na hmotnost, lodi měly horší plavební schopnosti než lodi s takovou nástavbo. Beran na přídi, který byl běžný na všech větších válečných lodí toho období, snížoval rychlost a ztěžoval řízení. Příď byla také vybavena jedním torpédometem. Nástavba byla poměrně malá a nízká, aby loď bylo obtížnější spatřit a zamířit na ní. 13,5 metrů vysoké komíny byly vybavený reflektory, které měly být užívány v noci pro odhalování torpédových člunů. Komíny byly později zakryty drátěnou sítí kvůli nebezpečí, že do nich nepřátelské letadla svrhnou bomby. Nálety na Pulu se během války stávaly stále častější. 
 
Tloušťka pancíře na trupu se různila od 150 - 280 mm. Dvě bezpečnostní paluby byly pokryty pancéřovanými pláty 30 - 48 mm tlustými. Ochrana pod vodoryskou byla příliš slabá. Zatímco německé bitevní lodě z toho období měly 4,5 metrový prostor mezi vnějším trupem a vnitřní protitorpédovou přepážkou, rakouské bitevní lodě třídy Tegetthoff zde měly jen 2,45 metru prostoru. Německý bitevník neměl žádné vodotěsné dveře pod vodoryskou a k průchodu do dalšího oddělení se muselo použít schodiště k nejbližším vodotěsným dveřím nad vodoryskou. Vodotěsné dveře na rakouské lodi nebyly zvláště bezpečné kvůli skutečnosti, že celý systém byl složitý a nepraktický při nehodách. Další protitorpédovou ochranu poskytovaly ocelové sítě, umístěné kolem lodi. 
 
Plánovaná maximální rychlost byla 20,3 uzly, ale při namořní zkoušce se lodi Viribus Unitis podařilo dosáhnout maximální rychlosti 20,49 uzly. Způsob, kterým byly na lodi Szent Istvan instalovány šrouby, byl neobvyklý a horší než sesterských lodích. Výsledkem toho se SMS Szent István začínal chovat nebezpečně po točení kormidla o více než 10 stupnů. Proto byly, po jeho námořních zkouškách, náhlé a větší změny kurzu zakázány. 
 
SMS Szent István byl vystrojený v loděnici Danubius v Rijece. Fošny z teakového dřeva na trupu měli zmírnit dopady nepřátelských střel. Byli také užívány pro připevnění pancéřový plátů.  
 
Otvor torpédometu se nacházel ve spodní části přídě. Každé z 305 mm děl vážilo 54 tun a jejich střela 450 kg. Loď vezla 76 střel pro každé dělo. Trénovaná osádka byla schopen vystřelit salvu každých 40 sekund. Maximální dostřel hlavních děl byl 20 km. Zde by se mělo poukázat na to, že německá 305 mm děla toho období měla dostřel 16,2 km. Kvůli lepší viditelnosti ve Středozemním moři byla pozorovatelna instalována výše než na bitevních lodích dalších námořnictev. 
 
Další výzbroj tvořilo dvanáct 150 mm děl (dostřel 15 km), dvanáct 70 mm děl (dostřel 5 km) mělo být užíváno proti torpédový člunům, a čtyři 70 mm dvojúčelová děla šlo použít proti letadlům i hladinovým cílům. Dvě 47 mm a dvě 66 mm mobilní děla byla určena k podpoře přistání, stejně tak jako dva 8 mm kulomety. 
 
Lodi nesly čtrnáct 533 mm torpéd, jeden torpédomet byl nainstalovaný v přídi, dva na bocích a jeden na zádi. Lodi mohly nést až do 20 min. SMS Viribus Unitis, první loď třídy Tegetthoff, byla spuštěna na vodu 24. června 1911 za účasti následníka trůnu, velkovévody Franze Ferdinanda. SMS Viribus Unitis se po svém dokončení stal vlajkovou lodí c.k. flotily (K. und K. Kriegsmarine). To byla první bitevní loď na světě s trojitými věžemi. SMS Prinz Eugen byl spuštěn téhož roku, SMS Tegetthoff v červenci 1913 a SMS Szent Istvan 17. listopadu 1915. 
 
Všechny čtyři lodi tvořily 1. divizi bitevních lodí c.k. námořnictva, byly ve strategické rezervě a opouštěly Pulu jen na cvičné střelby. Později, za války, byly jakékoliv větší námořní operace v Jadranu nemožné kvůli nepřátelským minám a ponorkám. Italské loďstvo nebylo na Jadranu (bylo v Tarantu), a kvůli ztrátě dvou obrněných křižníků, potopených německými a rakousko-uherskými ponorkami, italská flotila také převážně zůstávala v svém přístavu. Jeden z důvodů, proč byla c.k. flotila tak pasivní v námořních operacích, byl nedostatek uhlí. V roce 1914 mělo námořnictvo na skladě kolem 500 tisíc tun uhlí, ale hodně z toho promrhalo a další nebylo možné koupit kdekoliv v cizině, zvláště pak znamenité uhlí z Cardiffu.  
 
Vlajková loď SMS Viribus Unitis převážela ostatky následníka k trůnu zpět do Rakouska v roce 1914. 7. srpna 1915 první a druhá eskadra bitevních lodí podporovala výpad německé středozemní eskadry (Goeben a Breslau) na jejich cestě do Poly. SMS Viribus Unitis byla potopena přísavnou minou v přístavu Pola 1. listopadu 1918. SMS Szent István podporoval v červnu 1918 křižníky při jejich útoku k Otrantské bariéře. Během této mise byl SMS Szent István torpédován italským torpédovým člunem a potopil se 7 mil od ostrova Premuda. Po válce byl SMS Tegetthoff postoupený k italskému vojenskému námořnictvu a sešrotován na přelomu 1924 a 1925 v La Spezia. SMS Prinz Eugen byl užíván jako cvičný cíl loďmi francouzského námořnictva v Toulonu a byl potopen 22. června 1922.  
 
Devátého června 1918 vypluly z přístavu Pula směrem na jih bitevní lodě SMS Szent István a SMS Tegetthoff. Bohužel až v 22:15 - zdržení způsobilo opožděné zvednutí přístavních zátarasů. Doprovod tvořilo sedm torpédoborců. Skupina měla být předvojem zbývajících dvou lodí třídy Tegetthoff, tří plavidel třídy Erzherzog, čtyř křižníků a 34 torpédoborců. Flotile velel kapitán Henrich Seitz. 
 
Den nato, okolo třetí hodiny ranní, míjela flotila dalmátský ostrov Premuda, kde ji zpozorovaly italské rychlé čluny, číhající v záloze. Příčinou objevení byl zejména hustý dým - přímý dúsledek přehřátých ložisek hřídelí, namáhaných maximální rychlostí. Ta byla nutná vzhledem k opožděnému opuštění Puly. 
 
Ve tři třicet ráno napadli Italové rakousko-uherskou flotilu. Prorazili konvojem, otočili se a vystřelili na boky bitevních lodí. Torpéda zasáhla Szent István doprostřed pravoboku na úrovni vodotěsné přepážky, kde se nacházela zadní kotelna. Další dvě torpéda minula Tegetthoff. Szent István začal silně nabírat vodu. Následoval výbuch kotlů a voda se hrnula i do druhé přední kotelny. 
 
Plavidlo se postupně naklánělo na pravou stranu. Kapitán Seitz, řídící záchranné práce, vydal příkaz k téměř hodinu trvajícímu ručnímu otočení dělových věží na levou stranu, což částečně zmírnilo náklon na sedm stupňů. Nedostatek páry ovšem způsobil zastavení čerpadel a loď se znovu silně naklonila. Neúspěchem skončila i snaha o ucpání děr pět krát pět metrů velkými plachtami, stejně jako pokus o odtažení Tegetthoffem. 
 
Okolo šesté došlo k převrácení lodě. Ještě pět minut se Szent István držel na hladině kýlem vzhůru, než se přídí napřed definitivně potopil. 
 
Při potopení přišlo o život 87 lidí. Záběry z průběhu katastrofy se dochovali na filmu, který nasnímal štáb ze sousedního Tegetthoffu. Ten při operaci plnil propagandistické cíle. Na dokumentu pobíhají lidé, kteří se bojí skočit do vody. Jejich poslední nadějí je sklouznutí po boku lodi. Pokud by to neudělali, následné víry by je nemilosrdně strhly do hlubiny. Na klouzající ale čekají přirostlé lastury, které se jim zařezávají do masa ... 
 
Námořníci, kteří do poslední chvíle udržovali tlak páry, zůstali uzavření v útrobách lodi. Dodnes není jasné, proč jim na poslední chvíli, kdy ještě mohli uniknout blížící se smrti, nikdo neotevřel nouzové otvory ... 
 
Vrak lodě je zabořený v písečném dně kýlem nahoru v hloubce okolo 65 metrů. Kromě zádě a horní dělové paluby leží celá paluba a nadstavby hluboko v písku. Dělové věže jsou na svých místech. Všechny děla míří na levou stranu. Na kormidlech a šroubech jsou zbytky rybářských sítí. Zásahy po torpédech jsou dobře viditelné ve středu lodi. Nejsou to ale žádné hluboké otvory, spíše velké prolákliny, které poškodily venkovní plášť směrem dovnitř. Můžete tu najít dokonce i řetězy, na kterých jsou společně se závažími připevněny také plachty, jimiž se posádka snažila zakrýt díry. 
 
Potápěčsky nejzajímavější je zadní část lodě, odkud se dá kromě velkolepého pohledu na šrouby a kormidla nahlédnout také na admirálskou terasu, sousedící s lodní kapličkou. Přepážka mezi nimi se už dávno rozpadla, takže je přes mříže topení vidět i do dalších prostor. Kormidelna lodi je až po úroveň horní dělové věže nad úrovní dna a umožňuje tak vlastně průzkum hlavní paluby. Ta je pokryta vzácným dřevem a je dodnes překvapivě zachovalá. Nouzové otvory v palubě jsou pevně uzavřené. 
 
Příď lodi je oddělena od hlavní části trupu a její kýlová část leží o několik metrů níže. K přelomení došlo v oblasti muničního skladu po nárazu na dno. V muničním skladu je dodnes rozházen střelivo, které tvořily dělové granáty s váhou několik set kilogramů. Oba stožáry jsou zabořené do dna nalevo od vraku a zachovali se i strážní koše. Okolí lodě je poseto drobnými předměty. 
 
Vrak zabydleli živočichové a rostliny na chorvatské poměry nebývalých rozměrů a počtu. 
 
Mirek Vodenka: 
jen jsem chtěl podotknout, že u této lodi bys 4 šrouby hledal zbytečně - měla jenom 2! Z toho vyplývaly další problémy s ovladatelností a rychlostí - tato loď byla převzata, aniž by dělala rychlostní zkoušky!!!! Při své plavbě nebyla schopna dosáhnout ani 16 uzlů!!! Sám arcivévoda Ferdinand, ten 
tlustej pobožněj z Konopiště, řekl o loděnici Danubius, že ~ti maďarští prasečkáři nedovedou řádně postavit ani maňásek~. 
 
Ale to je jen kvůli přesnosti. Byl jsem nad ní, ale neměl jsem povolení k ponoru. Je tam totiž stále rozsypaná spousta munice a chorvatské úřady dávají povolení jen za dost velké peníze. Jinak je v překvapivě dobrém stavu - ještě je pořád obložená zachovalým teakovým dřevem, lze okny nahlédnout do admirálské kajuty. A ty střely ráže 305mm jsou rozsypané okolo trupu. atd. 
 
Já ji, bohužel, viděl jen na sonaru.

Stavy lokality

Datum a čas	Hloubka	Teplota [°C]			Viditelnost [m]
Hodnocení	[m]	Vzduch	Voda max.	Voda min.	Nahoře	Dole
06.07.2001 10:37	52	28	22	10	12	8
	Potápění pouze na povolení (Zapsal )