Popis lokality
** max. 15 m 30 minut nevhodné při S a V větru dvě svítilny
Costa del Montrgrí, 1,7 námorních mil od přístavu v l´Estartit
Tento ponor se od ostatních v tomto průvodci liší tím, že jeho část se odehrává v brakické vodě. Celá trasa ponoru je ve 100 metrové jeskyni, kde je znatelně průzračná a čistá voda.. Potápěči, kteří nemají zkušenosti s potápěním v tmavých jeskyních a tunelech, by se zde ovšem neměli potápět. Na tomto ponoru navštívíme vzduchovou komoru. Konec jeskyně je prakticky na hladině, takže byste zde neměli vystupovat, pokud máte problémy s vyvažováním.
JAK SE DOSTAT K LOKALITĚ
Cova de la Sardina leží na Costa del Montgrí, v malé vzdálenosti před tím, než bychom dopluli k Illa Pedrosa a na půl cesty mezi Cap d´Oltrera a Cap Castell. Když se přiblížíme k ostrovu můžeme mezi tunelem a pobřežím, přímo na začátku tunelu, spatřit jeskyni, což může vypadat jako nějaká štěrbina nebo kout nad vodní hladinou. Neboť tu není žádná bóje, musíme loď zakotvit. Loď se snažíme nechat co nejblíže skal. Na druhou stranu je nutné, aby byla v průplavu jasně vidět, neboť tudy plují lodě do Cala Pedrosa. Dno pod lodí bude cca. 20 m hluboko.
ORIENTACE PŘI PONORU
Plavme po hladině k trhlině, kterou vidíme ve skále a podél níž se ponoříme. Skála má téměř vertikální sklon (úhel 70°) a můžeme na ní nalézt pár osamělých bílých gorgónií. Když se dostaneme do 15-ti m, plaveme dále, skálu máme po naší pravici, až nalezneme vstup do jeskyně. Trhlina, která se ke konci se postupně zužuje, a ke které po pár metrech připlaveme, nás může nejprve zmást. Ve skutečnosti jsme připlavali k výběžku, který je prakticky strmý ke skalní stěně a který stačí pouze obeplavat. Po této menší překážce se vrátíme do 15-ti m, až připlaveme k hlavnímu vchodu jeskyně. V 6-ti m můžeme nalézt další vchod, který se po dalších 10-ti až 12-ti m uvnitř tunelu napojuje na hlavní vchod.
Vstup je komínového tvaru, který se rychle zužuje do tří metrů, což je od tohoto bodu průměrná šířka jeskyně. V prvních metrech musíme být zejména opatrní při plavání s ploutvemi, neboť je zde spousta sedimentu. Tunel není kulatého tvaru, je to spíše jakási trhlina tvořená dvěmi vrstvami, které se postupně snižují. Dalším charakteristickým znakem, který nás doprovází po celou dobu, je, že dvě stěny jsou zcela odlišné. Pravá stěna je plochá a hladná, levá naopak velice hrbolatá a plná ostrých a řezavých bodů. Když se po cca. 40 m podíváme nahoru, uvidíme bubliny na hladině. To znamená, že jsme se dostali ke vzduchové komoře. Komora je velmi malá a jako vždy nedoporučujeme dýchat zdejší vzduch, neboť může být špatný. Hned po vstupu do komory vplaveme do sladké vody, kde se nám může přihodit zvláštní a zřídka se vyskytující úkaz. Promícháním sladké a slané vody, dvou různě hustých kapalin, nám může způsobit pocit závratě a rozmazaného vidění. Toto je ovšem již méně zřetelné pro v řadě druhého potápěče, přičemž třetí si toto již ani vůbec nevšimne. Právě vlivem sladké vody, která se dostává do tunelu, se zde tento fenomén objevuje a je mnohem viditelnější po deštivých obdobích než-li během velmi suchých období, kdy je naopak téměř neznatelný.
Před námi je asi 40 m do konce tunelu, a neboť viditelnost zde na rozhraní sladké vody značně roste, můžeme po posvícení vidět téměř až na jeho konec. Za vzduchovou komorou se tunel jak rozšiřuje tak zároveň i snižuje (cca. 2 m) a ve stěně po naší levici můžeme vidět díry, kde je velice dobrá viditelnost a kde nalezneme mnoho ostrých stalagmitů. Když postoupíme dále zjistíme, že hloubka se snižuje a jeskyně je u konce. Náš hloubkoměr bude za nedlouho ukazovat sotva 1 m pod hladinou. Při cestě nazpátek, v místech, kde se objevuje sladká voda, ji můžeme zkusit ochutnat, abychom zjistili, že je méně slaná než mořská voda. Když opustíme jeskyni, můžeme se ještě obdivovat ostnatým humrům, kteří jsou velmi malí a jsou více vidět spíše během zimy.