Dekompresní nehoda v Egyptě

Končím s potápěním. Měl jsem v Egyptě po ponoru kesonovou nemoc. Byl to můj 23. ponor, předchozí bezproblémové. Nikdo nepřišel na příčinu mé dekompresní nemoci.

Ponory

První ponor: 30.10.2006 11:45 - 12:32, ponor se vzduchem po povrchovém intervalu 48 hodin

Druhý ponor: 30.10.2006 13:52 - 14:45, ponor se vzduchem po povrchovém intervalu 79 minut

Oba ponory (po kterých jsem měl dekompresní nemoc) byly bezproblémové s řádnými bezpečnostními přestávkami. Ponory jsem absolvoval s dalšími pěti potápěči, všichni jsme byli vybaveni počítači (já SUNTO D9) - žádný neznamenal chybu a žádný jiný potápěč neměl sebemenší příznaky.

Dekompresní nemoc

Pět minut po vynoření po druhém ponoru se dostavily velké potíže - fialová kůže, závratě, nemohl jsem chodit, bolest břicha.

Následovalo dvě a půl hodiny čekání, potom půl hodiny shánění kyslíku, převoz do hyperbarické komory z Dahabu do Sharm el Sheiku (s kyslíkem) a pak 4,5 hod v komoře na kapačkách.

Z lékařské zprávy Hyperbaric Medical Center:

Diagnóza

neurologická, kožní a lymfatická forma DCS

Léčba

USN léčebná tabulka č. 6, 285 minut, bez prodloužení, dále každý den hyperbarický kyslík v hloubce 18 m po dvě hodiny, celkem osm expozic

V česku následovala další vyšetření a léčba. Z lékařských zpráv:

Neuorologické vyšetření

potíže nasvědčují poškození vnitřního ucha, ne neurologickému postižení

NMR vyšetření mozku

bez závažného nálezu

Jícnová echokardiografie

drobné foramen ovale pattens (PFO), mimo provokativní manévr (kašel, Valsava) zůstává uzavřené

Vyšetření ORL

tinnitus vpravo, hyperreflexie pravého labyrintu, bez známek postižení vestibulárního ústrojí

Léčba

od 14.11. do 6.12.2006 15 expozic hyperbarickým kyslíkem (0.25 MPa, 90 minut)

Den před ponorem jsem měl trochu žaludeční nevolnost a tak jsem pil jen hořký čaj a bral tablety na žaludeční nevolnost zakoupené v Egyptě - Antinal, ale žádné zvracení. Dopoledne trochu průjem, odpoledne už jen kroucení v břiše. Alkohol jsem večer před ponorem nepil. V den ponoru jsem po cestě z Sharm el Sheiku do Dahabu v autě vypil 3/4 litru čisté neperlivé vody. V Dahabu před ponorem znova 1/4 litru hořkého černého čaje. Mezi ponory jsem dvakrát močil. Dehydrataci bych asi vyloučil - lékaři mi řekli, že u chlapa mých rozměrů bych musel být dehydrovaný jako křížala, aby to mělo nějaký vliv.

Pode lékařů nebyla příčina dekompresní nemoci odhalena.

Je mi 36 let, 188 cm, 88 kg, jsem aktivní sportovec.

Závěr

Tak Vám přeji víc štěstí, než jsem měl já. Já končím. Kdybych se dozvěděl proč se to stalo, pokračoval bych, protože bych věděl na co si dát příště pozor. Ale abych se vždycky po vynoření obával, jestli se nedostaví ten ukrutnej stav - to už fakt nemusím.

Jo a na závěr - pojistěte se na potápění !!!!! Já naštěstí v Egyptě pojištěn byl (DAN).

Komentář

Tomáš Sládek

Jsem pouze poučený laik (vzděláním strojař), ale přesto se pokusím o interpretaci jednotlivých faktů. Zdůrazňuji, že jde o spekulaci a můj osobní názor.

Dehydratace

Dehydrataci v popsaném stavu bych považoval za velmi pravděpodobnou. Ne dehydrataci ve smyslu ohrožení běžných funkcí organismu, ale dehydrataci podporující vznik dekompresní choroby. Litr za celé dopoledne, při průjmu a asi nepříliš velké hydrataci předchozí den, to je hrozně málo. Černý čaj navíc není zrovna ideální rehydratační prostředek.

První ponor

Profil ponoru vypadá, jako kdyby byl optimalizován na maximální nasycení tkání dusíkem. Střední hloubka, dlouhý čas - nejhorší možná kombinace. O tom svědčí i míra nasycení "tkání" po ponoru, viz graf. I když se jedná jenom o stav matematického modelu a ne o skutečné nasycení biologických tkání, přesto je jasné, že z dekompresního hlediska šlo o docela náročný ponor.

Povrchový interval

Pouhých 79 minut po takovém ponoru, to je málo. Na vytvoření významného množství bublin ale tento čas stačil. Kdyby nenásledoval další ponor, bubliny by pravděpodobně zůstaly tiché, nezpůsobily by žádné příznaky dekompresní choroby.

Druhý ponor

Při rychlém zanoření do velké hloubky bylo potřeba mnohokrát vyrovnat tlak v uších. Normálně nevýznamné PFO se mohlo projevit tím, že bubliny při opakovaném Valsavově manévru prošly do velkého oběhu. Možná byly bubliny stlačené na tak malý průměr, že prošly i plicemi, kde by se jinak v síti plicních vlásečnic zachytily jako ve filtru. Pobyt v hloubce byl přitom příliš krátký na to, aby se bubliny mohly rozpustit.

Vznik dekompresní choroby

Mnoho bublin se v hloubce, ve stlačeném stavu, dostalo na místa, kde se zachytily v tenkých cévách. Při výstupu bubliny expandovaly a začaly způsobovat potíže. Organismus byl lehce dehydrovaný a celkově z formy díky žaludečním potížím, takže možná reagoval na bubliny silněji než je obvyklé. Po druhém ponoru se projevily bubliny vzniklé při ponoru prvním, proto byl nástup potíží tak rychlý (pouze pět minut!).

První pomoc

Příliš mnoho času uplynulo do podání kyslíku. Nebyl podán rehydratační roztok, pouze voda, žádné protisrážlivé léky. Nefungovala už nová komora v Dahabu? Nešlo zavolat sanitku?

Dle mého názoru bylo rizikových faktorů a chyb hodně a prostě "se to sešlo".

Jak vše mělo dle mého názoru probíhat:

1. Při průjmu den před ponorem měl Vašek hodně pít. Ne černý čaj, ale třeba egyptský karkade (ibiškový čaj), kolu či džus s vodou. Když už byl v egyptské lékárně, měl si koupit Rehydran. Já si vozím český Kulíšek forte. Oboje má primární určení pro malé děti s průjmem.
2. Ráno před ponory měl opět daleko víc pít. Po troškách, ale pořád. Vypít v Egyptě za den pět litrů považuji za normální.
3. Pro první ponor by byl velkým přínosem nitrox. To bohužel nešlo, Vašek nemá nitroxovou kvalifikaci. Asi by stála za přehodnocení politika použití nitroxu při průvodcovaném rekreačním potápění, ale to tady nevyřešíme.
4. Po prvním ponoru měl následovat delší povrchový interval. Minimálně dvě hodiny, spíš víc. A během něj pít, trochu jíst, pít a pít...
5. Druhý ponor neměl začínat "zářezem" do 43 m. To byla zásadní chyba a nejspíš spouštěcí mechanismus vzniku dekompresní nemoci. Nitrox by byl opět přínosem, možná i díky omezení maximální hloubky.
6. Po nástupu potíží po druhém ponoru měl být podán okamžitě kyslík (proč nebyl na místě, když byl plánován ponor přes 40 m?), měl být podán rehydratační roztok a něco proti srážlivosti krve (např. půlka pilulky rozdrceného Aspirinu - rozdrceného proto, že je pak šetrnější k žaludku a půlka proto, že to stačí).
7. Při následném léčení bych se snažil využít služeb lékařů, kteří jsou buď sami potápěči, nebo mají s léčením potápěčů velké zkušenosti. Nechci žádného lékaře podceňovat, ale zkušenosti s řešením následků potápěčských nehod jsou jasné.

Po bitvě je každý generál. O potřebě hydratace jsem se hodně poučil z Dekompresní nehody na Thistlegormu. O potřebě vozit s sebou kyslík například při nehodě na kostele v Těchnici. Doufám, že mimořádná otevřenost Václava Vacíka (aktivně sám napsal článek o nehodě, poslal mi všechny lékařské zprávy a odpověděl na řadu dotazů) umožní nám ostatním se poučit, aniž musíme podobnou nehodu zažít na vlastní kůži či být v blízkosti postižených kamarádů.

Naposled jsem byl přítomen tomu, že někdo podstatně zanedbal dekompresní postup, před měsícem - Kulíšek s Aspirinem a lahví vody vedl k úspěšnému řešení, i když kyslík byl přichystán k okamžitému nasazení...