Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Ponory ve staré dobré Anglii

Poslal dopisovatel Stran potápěčských

autor: Pavel Malý


Vzhůru dolů aneb ve stopách našich předků

08.04.2013

V době kdy jsem byl v Kanadě se Žáby vydaly do Skotska na Scapa Flow. Několik z nich tam využilo možnosti potápění v originálním skafandru z počátku 19. století, s bronzovou přilbou a hadicí napojenou na ruční pumpu. Od té doby jsme museli každou chvíli poslouchat hrdinské příběhy našich "dobrodruhů".

Po mém návratu do Anglie jsme několikrát plánovali jet znovu, ale buď se nesešlo dost lidí na zaplnění míst nebo nebylo dost dovolené. Konečně se v roce 2012 ozval Hlavní Žába že je k dispozici několik míst na lodi Valkyrie, 170 tunovém konvertovaném rybářském trawleru v městě Stromness. Cena byla slušná, nevratnou zálohu za nás zaplatil někdo jiný, kdo musel odříct. Jediní zájemci z našeho klubu jsme byli já a Hlavní Žába, takže i přes vyšší náklady (benzín na 1800 km cestu) jsme se rozhodli, že vyrazíme ve dvou.

Všichni si samozřejmě začali okamžitě dělat srandu, jestli jsem chlap a půjdu do skafandru.Chtěl jsem, i když jsem měl trochu obavy, přiživované hrůzostrašnými historkami kamarádů. Olověné boty váží 15 kilo, stejně tak prsní a zádový plát a helma. Dohromady asi 80 kilo. To přece nemůžu unést, říkal jsem si. Na helmě je jen malé okýnko se sklem, jak ze dna zavařovačky, nebudu mít klaustrofobii? Jak budu vyvažovat tlak v uších? Přišroubovat helmu k límci  obrovskými šrouby trvá pěkných pár minut, co když se něco stane a nedostanou mě ven včas? Ale nebylo úniku, takže jsem několik týdnů před výjezdem zavolal Andymu, provozovateli atrakce do Stromness a domluvil si termín.

Potápění k vrakům bylo super a nezadržitelně se blížil osudný den, kdy na mě při návratu do přístavu (sice jsme spali a jedli na lodi, ale večer jsme se vždy vraceli) čekal Andy s "nádobíčkem". V méně rušné části stal pickup, který měl za sebou zapřažený vozík s ruční pumpou a okolo pár zvědavců obhlíželo vyskládané části skafandru. Po úvodním bezpečnostním školení a historické exkurzi - pracovní potápěči bývali v ranných dobách trestanci, jelikož dekompresní nemoc ještě nebyla prozkoumaná a úmrtnost byla vysoká; nosili typické červené pletené čepice proti chladu a pro rychlé odlišení od normálních zaměstnanců - na mě Andy se svou ženou začali soukat skafandr. Do nejstarších se horko těžko lezlo skrz otvor pro hlavu, já měl pokrokovější model se zipem napříč přes prsa. I když jsem spíš menší postavy všichni jsme celkem zapotili než jsem se do těžké pogumované kombinézy dostal. Opět jsem mohl ocenit pokrokovost "svého" modelu, protože na konci rukávu byly sice neforemné, ale palčáky. Většina dřívějších skafandrů prý měla jen manžetu a potápěč pracoval i několik hodin ve studené vodě holýma rukama. Po dvou více než hodinových ponorech se mě tato představa vůbec nezamlouvala a musel jsem smeknout před našimi předky.

Poté přišly na řadu boty. Andy mě postupně navlékl na nohy jakésy olověné bagančata, které utáhl tak, že jsem si rázem připadal jak ve svěráku a které mě spolehlivě přikovaly k zemi. Další bylo prsní a zádové závaží. Během okamžiku mě začala gravitace drtit obratle do sebe a představa, že za chvíli mám vstát a sejít asi 8 schodů do vody vypadala jako holé šílenství. Mohutná bronzová helma, zatím bez předního skla, jen završila pocit marnosti. Koutkem oka v malém okénku helmy jsem zahlédl, jak Andymu jeho žena podává dvě matice velikosti dětské pěsti a klíč, který by se spíš hodil k údržbáři parní lokomotivy. Po chvíli zápolení byla helma přišroubovaná, já ještě dostal kolíček na nos a poté jsem byl odříznut od světa palcem silnou čočkou, kterou Andy našrouboval do závitů v helmě. Bez těsnění, jen tak. Nastalo ticho, rušené jen pufáním vzduchu, kteří dva dobrovolníci vháněli hadicí z kolem poháněné ruční pumpy. Doufal jsem jen, že si neodskočí na cigaretku..

Na obavy ale nebyl čas, Andy mě vytáhl na nohy a pomohl mě do vody. Instrukce zněly plavat na hladině (zdálo se mě to zhola nemožné, ne s množstvím závaží co jsem na sobě měl) a až budu připravený, tak upustit ventil a ponořit se. A opravdu, já plaval! Zátylkem hlavy jsem začal pátrat po dotyčném ventilu a skutečně jsem ho za malou chvíli ucítil, nedaleko pravého ucha, velký knoflík. Prudké trhnutí hlavou a už jsem se snášel ke dnu. V asi osmi metrech (jak mě bylo řečeno) jsem narazil do dna, nejdříve nohama a pak i helmou. Plácal jsem se, naštěstí na kamenitém dně, jako nějaký opilec nemohoucí vstát. Tajemství pohybu v tomto typu skafandru je totiž najít optimální množství vzduchu, kterým ho naplnit. Příliš málo a potápěč přepadává dopředu a lehá si na dno, příliš moc a vznáší se k hladině. Po pár chvílích se mě podařilo najít potřebnou rovnováhu, bohužel pumpaři pumpovali příliš rychle, a tak místo občasného upuštění přebytečného vzduchu jsem měl téměř neustále vyvrácenou hlavu dozadu a ventil otevřený. Sice jsem byl spojený interkomem s povrchem, ale nějak mě ho nenapadlo použít.

Původně jsem si na základě popisu Žab představoval, že se budu ladně vznášet přískoky, něco jako kosmonauti na Měsíci, ale nakonec jsem byl spíš jak Přemysl Oráč, táhnoucí v předklonu přes rameno vzduchovou hadici a lano které jsem měl uvázané kolem pasu. Asi po dvaceti metrech se odpor zvětšil natolik, že jsem se musel otočit a začít se pomalu vracet. Okolo mě se malebně válel přístavní nepořádek - rozbité láhve, pneumatiky, bedýnky, zbytky lastur vyhozených rybáři.. Co mě ale znepokojovalo nejvíc byly "šrapnely", jak je nazývá Václav Trachta, policejní inspektor. V uplynulých dnech jsem si všiml, že odpad z palubní toalety nekončí ve sběrném tanku, jak jsem se naivně domníval, ale ještě nějakou chvíli se jím mohu kochat z paluby. Představa desítek lodí kotvících v přístavu a mě kličkujícího mezi jejich dárečky mě ani trochu netěšila. Naštěstí žádné nadělení nebylo v dohledu, nebo jsem si ho aspoň nevšiml.

Celou dobu jsem se kolem sebe rozhlížel po nějakém suvenýru na památku, korálem obrostlé láhvi nebo lastuře. Bohužel všechen nepořádek v dohledu byl příliš nový. Nakonec jsem ukořistil láhev od piva částečně pokrytou fialovou řasou. Pomale byl čas na návrat. S úlevou jsem pustil ventil, do krku už mě pomalu začala chytat křeč a cítil, jak se skafandr plní vzduchem. Náhlé trhnutí a už jsem letěl k hladině jak raketa. Za okamžik jsem opět viděl nebe. Zůstal jsem ležet na hladině, mírně zakloněný, což nebyl nejlepší pocit. Nebyl jsem schopen pohybu, protože oblek byl na maximum naplněný vzduchem stále vháněným pumpou. S vypětím jsem v konečcích nafouklých palčáků držel svůj suvenýr. Ze břehu mě přitáhli za lano ke schodům, Andy ve vysokých rybářských kalhotách do půl pasu ve vodě mě převrátil na nohy a já ztěžka vystoupal těch pár schodů. Relativní lehkost pohybu pod hladinou dala snadno zapomenout, jak těžké to je být potápěčem na suchu. Po odstrojení jsem ještě plný euforie dostal nabídku na odkoupení červené čepice s logem, kterou jsem na začátku dostal "zapůjčenou" na ponor. Samozřejmě jsem neodmítl, Andy to má dobře vymyšlené a 7 liber není zas až tak mnoho. Pivní láhev už na břehu tak zajímavé nevypadala, tak aspoň tenhle suvenýr mě zůstane.

A jestli bych šel zase? Bez váhání!

Krátké video z ponoru

Proč je voda v moři slaná

29.05.2010

Po několika nepovedených pokusech - na Scapa Flow nás bylo málo, na Normandii sice dost, ale předběhli nás londýnští potápěči (ti zatracení Cocknyové) - se konečně dostavil náš dlouho očekávaný (a první letošní) celovíkendový výlet k moři do Plymouthu.


Klasicky jsem byl zrovna propuštěný z práce, takže mě odpadly starosti s dovolenou, protože kvůli odpoledním zácpám vyjíždíme už v pátek dopoledne. Po ubytování v "Bed and Breakfast " přímo u maríny z které budem ráno odjíždět jsme vyrazili do města na pivo a okouknout ženský. Pivo dobrý, ženský klasický anglický děs a běs. Poučen z předchozích nezdarů jsem se s alkoholem držel zkrátka, protože můj ranní mix z posledního výletu - kocovina, bolehlav, mořská nemoc a vrhání přes palubu - asi nikdy v životě nezapomenu.


Naše loď se jmenovala Top Gun. Jelikož jsme rozmlsaní a líní, vybrali jsme si plavidlo se záďovým výtahem. Loď pouze se žebříkem je nutné zlo a do nafukovacího člunu (rib, z anglického rigid-hulled inflatable boat) by Žáby vlezly jen pod pohrůžkou násilí. Kapitán (skip, skipper), pohodový chlapík, měl k ruce dva pomocníky, hipíky, kteří nás neustále zásobovali čajem a masovými koláči.


Scylla byla podle očekávání skvělá. Na místě už bylo asi 5 dalších lodí a provoz nad i pod hladinou připomínal Egypt. Počasí také, slunce se vydatně činilo a dokreslovalo atmosféru. Na palubě nás bylo šest Žab, dva starší pánové a sólo potápěčka s rebreatherem (death box). Při potápění v lomech vytváříme smečku, na buddy páry nikdo nehraje a plán ponoru je jen velmi zebruvný. V moři bereme situaci vážně, ponor se sice neplánuje, ale dvojice si držíme. K mému překvapení jsem dostal do páru Douga. Potápí se rok a ve vodě si je jistý, ale má to být jeho první ponor v moři. Podle mého bych sám potřeboval dohled, ne mít dohled nad někým.. Obeplavali jsme spolu nástavbu, potom trup u dna a pak jsme zaplavali i dovnitř. Pro mě normálka, v každou chvíli jsou vidět nejméně 2 díry vyřezané do trupu, ale na palubě z toho měl Doug oči navrch hlavy. A stáří pánové se pouštěli jen od díry k díře napříč trupem a jistili se cívkou. Nutno podotknout že byli BSAC, Tato britská potápěčská asociace je často terčem posměchu ostatních potápěčů pro svůj až militantní přístup a striktní dodržování pravidel.


Smích mě ale přešel vzápětí při druhém ponoru, k Eagan Layne. Prvně mě pomocník podával foťák, a na mě se poškleboval pootevřený přední port. Stačilo ho jen přiklapnout a zajistit kolíkem, ale nezbývalo mnoho a mohl jsem odepsat svůj čtvrtý foťák.

Pak jsem si chtěl nasadit masku a zjistil jsem, že se silikonová lícnice vyškubla zpod skla. Už jsme téměř šli do vody a nebyl čas na opravu. Naštěstí mě kolega půjčil svou záložní a já si už po několikáté slíbil, že hned jak se vrátíme si jednu koupím také.


Loď nás vysadila během průjezdu kolem bójky se sestupovým lanem (shot line). S Dougem jsme šli jako druzí a tak už jsme byli celkem daleko. Na hladině byl proud a nedařilo se nám doplavat k lanu. Rozhodli jsme se to tedy zkusit ve větší hloubce, což nebylo nejmoudřejší. Najednou jsem zjistil, že ač kopu z plných sil předemnou mizí v mlze poslední z předcházející dvojice a za mnou zase můj buddy. Proud ustal až u dna. Podařilo se mě dostat k přídi ke které bylo uvázané lano, zakleknout a vydýchat se. Přitom jsem se rozhlížel jestli někdo z okolních potápěčů není můj buddy. Když se ani po pěti minutách neukázal, vystoupal jsem na hladinu poohlédnout se tam. Široko daleko nikde nikdo, všichni pod vodou. Po chvíli přemýšlení jsem se se rozhodl dokončit ponor. (Později jsem se od Douga dozvěděl že se vrátil na hladinu a přidal k náhodné partě potápěčů. Minuli jsme se na sestupovém laně..) Ponor proběhl v pořádku, občas jsem potkával známé tváře z naší lodi prozkoumávající vrak. Chvíli před začínající dekompresí jsem se rozhodl ukončit ponor a nafoukl hladinovou bójku (SMB - surface marker buoy). Ta se však při vypouštění v proudu zamotala do ventilu na láhvi (asi, rozhodně někde za mou hlavou) a najednou jsem byl tažený k hladině jak králíček z nory. Později jsem se dozvěděl, že navíc bójka na hladině přesně trefila naši loď na střed trupu. Ani jsem si toho nevšiml, jak jsem se snažil dostat zpět ke dnu. Naštěstí se ještě ke všemu nezačalo lanko namotávat na šroub..


Nakonec se mě podařilo odháknout a klesnout zpět ke dnu. Cívka byla ale zamotaná až běda, takže nezbylo než ručkovat nahoru a přebytečné lanko zamotávat do chuchvalce. Na lodi jsem byl chvíli pod dozorem, ale naštěstí vše proběhlo bez následků.


Na břehu jsme se dozvěděli že dnešní den byl všeobecně rušný. Vrtulník pobřežní stráže zasahoval jen v okolí Plymouthu ke dvěma vážným rychlým výstupům (rapid ascent) a na vraku Maine se ztratil potápěč. (Později jsme zjistili, že byl z našeho Tamworthu a byl nalezen až po dvou dnech, utopený.)


Druhý den měl rychlý výstup jeden že Žab na vraku Persieru, takže už pro jistotu nešel na závěrečný driftový ponor. Jodův sucháč se zatopil vodou až do půlky pasu a zbytku se na drift nechtělo, takže jsme nakonec do vody šli jen tři.


Celkově se výlet vydařil, doufejme jen že další v červnu bude méně akční.

Pocity a dojmy

02.03.2010

Několik ponorů už tu mám za sebou a tak mohu trochu bilancovat. Lokality se zas až tak moc za ty skoro 2 roky nezměnily. V Dosthillu na břehu přibyl lingusák na převlékání, Gildenburg je stále stejný. Stoney Cove, kterou drtivá většina potápěčů co tu znám nemá rádo, protože sice má obrovskou návštěvnost a účtuje si zdaleka nejvíc za vstup, ale do vody nepřidává atrakce, aspoň potopila rybářskou bárku a Smarta. U Capernwray stojí připraveno dopravní letadlo, které se má každou chvíli ocitnout ve vodě. Chepstow má na břehu už přes půl roku nachystané dva autobusy, jeden z nich i patrový. Vstupné se většinou nezměnilo, jen plnění je dražší.

Začínám potkávat polské potápěče, takže už nejsem až zas takový "exot".

Překvapilo mě, že lidí začínají šetřit. V Británii každá vnitrozemská lokalita účtuje vstupné, ale za to nabízí plnění lahví na místě, místnost na převlečení a aspoň maringotku s občerstvením. Za mého minulého pobytu jsme ho mezi ponory využívali (sendvič a/nebo čaj), teď si každý vozí termosku s teplým čajem nebo kafem a nějakou svačinu z domu. Přitom v našem klubu nejsou zrovna dělníci s minimální mzdou. Soustružník v leteckém průmyslu, programátor, ...... Vymyká se akorát Joda. Ač je v důchodu, několikrát do roka si vyjede na potápěčské safary - Orkneje, Mozambik, Rudé moře.. Bývalý fyzioterapeut, který ke svému důchodu užívá životní pojištění po svých 3 manželkách. Ostatní si z něj dělají srandu, že se nemůže přestěhovat, protože jestli začne policie kopat na jeho zahradě, z kriminálu se živý nedostane..

Takže zatím obrážíme lomy v blízkém a vzdáleném okolí, první výlet k moři je plánovaný na konec dubna do Plymouthu. Naposledy, když jsme se tam jeli potápět, jsme museli zůstat po oba dny na břehu kvůli počasí a peněženka řádně vykrvácela, protože jsme jen vymetali hospody a kluby.

Scapa Flow v květnu se nejspíš nekoná, nedalo se nás dohromady požadované množství. Kdo má peníze nemá dovolenou a naopak. A v červnu se jede do Walesu do Anglesey, uvidíme, jestli v práci dostanu opušťák.

Zpátky do pohádky

21.01.2010

Po svém návratu do Anglie jsem nejdřív musel nechat vyměnit krční manžetu na sucháči a prohlédnout automatiky. Bohužel obchod, který opravu prováděl, měl přes svátky zavřeno, takže vánoční i novoroční ponory jsem prošvihl. K věcem jsem se dostal až první lednový týden. Výměna manžety, nalepení kapsy a servis 2 automatik 240 liber. Takřka zadarmo..

Na další ponor jel náš klub hned následující sobotu, takže jsem se ihned ohlásil, protože potřebuji odvoz a láhev. Moje stará, kterou jsem měl schovanou u Hlavní Žáby, má prošlý test a bez toho mě ji tady nikdo nenaplní.

Ovšem v pondělí ráno jsem se probudil s horečkou, bolestí v krku a slušnou rýmou. Nemohl jsem  zůstat v posteli, jelikož jsem nastupoval do nové práce, takže jsem se narvaný práškama rval s bacily až do středy. Rýma mě jakž takž přešla až v pátek. Ovšem některým lidem není rady ani pomoci a tak jsem v sobotu o půl sedmé čekal před domem na odvoz. Ještě ve středu působila zima a chumelenice na ostrovech kalamitu, ale já už stál v typickém anglickém počasí - prudkém lijáku. Po sněhu ani památky. Konečně u mě zabrzdil Žábův mini offroad Suzuki Jimmy. Byl to luxus na uvítanou, normálně jezdívám busem na shromaždiště na druhé straně města. Na zádech batoh, přes rameno kabelu se sucháčem a na břiše batůžek s podoblekem a foťákem budím v prvním raním autobuse značnou pozornost.

Půl auta zabrala moje výbava, do druhé půlky jsme nasedli my. U Žábova domu jsme připojili přívěs s jeho výbavou a s flaškama. Po chvíli přijel i Joda Žába s novým členem klubu, který šel ten den s námi poprvé a vyrazili jsme. Ovšem hned na prvním kruhovém objezdu, po necelém půl kilometru, se ozvala rána a při pohledu dozadu jsme zjistili, že se nám odpojil přívěs a zapíchl se ojí do travnatého ostrůvku uprostřed. Joda naštěstí stihl zastavit, takže si nenaboural předek a nepřeválcoval nám výbavu. O chvíli později bysme už takové štěstí neměli, to už bychom uháněli stovkou po dálnici. Přední čelo přívěsu bylo od flašek vyražené a elektroinstalace vyrvaná, takže jsme se vrátili k domů a ač jsem tomu nevěřil, tak nakonec všechno přeskládali do aut. Do Gildenburghu nám cesta trvala dvě hodiny, během kterých jsme probrali uplynulé dva roky co jsme se neviděli.

Po příjezdu na místo se ukázalo, že vstupné a plnění s novým rokem opět podražilo. Při sestavování výstroje jsem zjistil, že širokoúhlá čočka nejde našroubovat na pouzdro. Naposledy co jsem ho měl v rukách, před 2 měsíci na Leštince, bylo vše v pořádku a najednou někam tajemně zmizel závit.. Byl jsem z toho pěkně rozladěný, protože ponor bez foťáku pro mě jakoby není.

A zrovna byla taková krásná viditelnost. Sice jsem fotil, ale kde bych dřív zabral celý autobus je najednou jen kolo a kus okna, prostě to nebylo ono. Voda byla jak žiletky, po čtvrt hodině mě začaly mrznout ruce a taky jsem zjistil, že mě teče zipem do obleku a mám mokré břicho. Ze servisu jsem dostal papír s ubezpečením, že oblek obstál v tlakové zkoušce, takže za to buď může namazaný zip, což jsem udělal aktivně asi po roce a půl, a nebo celkově smůlovatý den. Po 40 minutách jsem toho měl tak akorát dost a na břehu si užil horkou čokoládu z malé restaurace, která je součástí základny. Nový člen klubu vzdal druhý ponor a zůstal na břehu, já si řekl: co mě nezabije, to mě posílí a užil si se zbytkem Žab dalších 40 minut v mrazáku...

autor: Pavel Malý