Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Potápění v Irsku

2008

autor: David Aleksandrowicz  (publikováno: 20.06.2008)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

"No a proč vlastně Irsko? Proč jsi sem přijel?" Na tuhle otázku, která sem-tam padne v angličtině, češtině, či polštině, odpovídám popravdě: "Hledal jsem zemi, kde uvidím něco nového, domluvím se anglicky, najdu zajímavou práci v oboru, a hlavně, víš, já se potápím, a tak jsem si chtěl zkusit, jaké to je bydlet úplně u moře a moci jet na ponor kdykoliv to na mně přijde".

Vždy následuje nechápavý pohled a já pak musím vysvětlovat, že studené vody ještě neznamenají nezajímavé potápění, že existuje sucháč, ve kterém jsem v pohodě, a spoustu jiných věcí, které čtenářům Stránek Potápěčských naštěstí objasňovat nemusím. Zajímavé je, že často takhle nechápavě se na mně dívají i Irové, kteří zde u moře vyrůstali a mají nějaký ten Open Water z dovolené na Kanárech či Austrálie. To pak musím ukázat pár svých podvodních fotek… a pak ještě dalších pět minut přesvědčovat, že jsou to fotky skutečně z Irska, navíc z místa sto metrů vzdáleného od cestičky, na které dotyčný denně venčí psa. Než jsem do Irska přijel, hledal jsem po internetu galerie s irskými podvodními fotografiemi, tehdy jsem ale toho opravdu moc nenašel. Nebyl jsem si příliš jistý, do čeho jdu. V Irsku jsem už skoro dva roky, mám za sebou celou potápěčskou sezónu a rád se podělím s hrstkou informací, fotografií a dojmů. Potápění v Irsku je velmi zajímavé a rozhodně mne nezklamalo.

Do Dublinu jsem přiletěl na podzim, kdy potápěčská sezóna končí. Dá se říci, že sezóna začíná pozdním březnem a končí někdy na konci, někdy na začátku října, to záleží na štěstí, každopádně definitivní konec sezóny často přijde velmi prudce a nečekaně a tak lidé v těchto dnech se snaží potápět co nejvíc, dokud to jde. V zimních měsících totiž více fouká, což mimo jiné podstatně zhoršuje viditelnost hodně písčitého Dublinského zálivu. Jelikož jsem poprvé přiletěl bez výbavy, z cílem usadit se a rozkoukat, tak mi tohle načasování nevadilo. Seznamoval jsem se s okolím a hlavně pobřežím, sbíral informace a kontaktoval pár potápěčských klubů.

Moře mám rád nejen kvůli potápění a doufám, že se nebudete zlobit za pár slov seznámení s Dublinským zálivem. Ten určitě stojí za zmínku a pro mě osobně je to nejzajímavější co Dublin má - jednak je to velmi zajímavý přírodní útvar, také zde naleznete pár obdivuhodných historických konstrukcí. K popisu připojuji NASA snímek zálivu, ale doporučují si místo najít v Google Earth a prozkoumat si ho podrobněji.

Dublinský záliv; Zdroj: NASA, Wikimedia Commons

Dublinská Zátoka je celkem pravidelný půlkruh o průměru asi 9 kilometrů. Na serveru ho uzavírá poloostrov Howth, na kterém si můžete udělat celodenní procházku na krásné, pár desítek metrů vysoké klify. Jelikož většina zálivu je velmi písčitá a mělká, plavba v něm byla problematická a tak před třemi stoletími byly vybudovány dvě dlouhé stěny, které zabraňují zanášení písku do přístavu. Zajímavostí je, že písek nanesený na severní stěnu vytvořil veliký podélný ostrov Bull Island, přes 5 km dlouhý a 1 km široký. Ostrov neustále roste a během následujících 50 let se očekává se jeho spojení s pevninou. Místo zřetelně vidíte na snímku. Ostrůvek si oblíbili mimo jiné kite-surfeři a kite-boardeři, po větší část roku se nad horizontem vznáší barevná smršť draků.

Rozdíl mezi přílivem a odlivem v zátoce je tři metry, na mělkých místech se čára pobřeží pohybuje až stovky metrů, což velmi mění vzhled pobřeží každých šest hodin. Pás mezi čárou přílivu a odlivu tvoří jakousi písčitou bažinu, která je skvělým útočištěm pro obrovskou spoustu vodního ptactva. Milovníci této části přírody si tady přijdou na své - za zajímavým pozorováním stačí z centra města zamířit nejkratší cestou kdekoliv k moři.

Přesouváme se pomalu na jih Dublinu, kde jsou terény vhodné pro potápění. Zabydlel jsem se v městečku Dun Laoghaire (čti Dan Líry), vzdáleném 8 mil jižně od centra Dublinu. Zde nalezneme další obdivuhodný výtvor lidských rukou - krásnou a obrovskou dvě stě let starou marínu (spodní okraj NASA snímku), kterou kdysi stavělo po dobu 25 let až tisíc lidí.

Dun Laoghaire marinaDun Laoghaire marina - úlovek
Dun Laoghaire marina - veterániDun Laoghaire večer, pohled z mola na městoDun Laoghaire marina - veteráni

Kromě stovek plachetnic život v přístavu zpestřuje i tulení rodinka, tedy alespoň co se návštěvníků týče - rybáři a potápěči totiž tuleně v oblibě nemají. Rybářům tuleni vykrádají úlovky (nejčastěji makrely) z háčků, potápěčům pak mohou být protivní. Teď nemluvím z vlastních zkušeností - bohužel tuleně pod vodou, během potápění, jsem zatím nepotkal. Lidé z našeho klubu je nemají rádi, menší a střední tuleni prý nejsou problém, zvědavě chytají potápěče zoubky za ploutve, nebo plavou pod potápěčem otočení břichem k němu a dívají se z několika centimetrů přímo do masky. Problém prý může být, jsou-li poblíž tulení mláďata, to pak rodiče mohou být zákeřnější a odstrkují potápěče nárazy hlavy, mohou i kousnout. Že to může být nepříjemné, pochopíte při pohledu na dospělé samce, kteří váží přes dvě stě kilo a mají čelist dvakrát větší než vlčák. Tím nechci říct, že tuleni představují problém - poslední kousnutí v našem klubu se konalo před dvaceti lety, přičemž plavci, potápěči a tuleni sdílejí pláže denně.

Tuleň v přístavu Dun Laoghaire

Takže k věci - jak je to tady s potápěním? Jih zátoky má malebné, velmi skalnaté pobřeží se snadným přístupem do moře, skály pak mizí pod písčitým dnem o hloubce 15 až 25 metrů. Pokud chcete udělat hlubší ponor, musíte si buď přinést lopatu, anebo udělat ponor ze člunu dál od břehu, což není špatný nápad, protože zátoka skrývá tři známé vraky.

Viditelnost silně kolísá v rozmezí 2 až 15 metrů, v letních klidných dnech průměrně asi 10 metrů. Okolí břehu bývá silně obrostlé několika druhy chaluh, které místy tvoří bujné vlnící se louky, ve kterých se příjemně dělají bezpečnostní zastávky. Když jsou vlny silnější, není problém se přichytit metr a půl dlouhých stonků, vydrží všechno.

Dublin Bay má bohatou podvodní faunu. Neuvidíte tady spousty ryb, vše vynahrazují korýši, kterých jsem nikde tolik pohromadě ještě neviděl. Platí přísný zákaz lovu všech korýšů, oproti např. Velké Britanii, takže Britové jsou nadšeni, když během ponoru uvidí pár jedlých krabů velikých jako talíř.

Jedlý krabVelvet crabVelvet crab

Není neobvyklé, že během jednoho ponoru vidíme pár humrů. Ve dne jen nesměle vykukují ze své skrýše, ale během nočních ponorů je vidíme pochodovat v plné kráse - jednou jsem za půl hodiny napočítal šest kusů.

HumrHumr

Velmi vděčným objektem pro fotografii jsou krevety. Těch je tady také spousta, avšak zdá se mi, že jsou poněkud sezónní záležitosti - v létě a na podzim jsem jich viděl víc než v první polovině roku. Nedaleko klubu jsem objevil kousek stěny postavené z vápencových bloků, která poskytuje krevetám spousty škvír. Krevety jsou zvědavá zvířátka, stačí k takové stěně připlout, dobře se vyvážit, tiše dýchat, pod škvírku nastavit dlaň a čekat. Krevetka nejdřív prozkoumá rukavici tykadly a často na ni pak úplně vleze. Jednou jsem dokonce krevety ještě více vylákal krmením - použil jsem směs natvrdo vařeného vejce a tuňáka. Zájem byl větší, ale směs zakaluje vodu, obzvlášť pak kousky vaječného bílku silně odrážejí blesk. Nefotíte-li, doporučuji. Krevetky mají poloprůsvitná těla, což dává zajímavý prostor pro pokusy se sílou blesku (bohužel ta má "krevetčí stěna" je bílá, velmi odráží světlo, a tak nemohu používat příliš silný blesk a také musím krevetu co nejvíce vylákat ven a osvítit ji maximálně shora). Tahle poloprůsvitnost někdy mate i zaostřování mého foťaku.

Kreveta s poloprůsvitným tělemZvědavé krevety se tlačí, aby si šáhly tykadlem na objektiv

Jak už jsem se zmínil, spousty ryb tady neuvidíte, ačkoliv celkem běžně potkáte máčku skvrnitou (Dogfish). Z jejích tvarů můžete snadno poznat, že patří do žraločí rodiny. Není moc plachá, většinou ji uvidíte ležet na dně, občas dokonce se nechá pohladit aniž by uplavala. Druh, který tady potkáváme, dorůstá asi do metrové délky.

Máčka často není plachá a ráda se fotíJsem žralok, ale malinkýMáčku obvykle uvidíte takhle ležící

O prodloužených víkendech se většina potápěčského klubu sebere a jedeme na západní pobřeží. Tam naleznete nekrásnější pohledy, jaké Irsko nabízí: úzké zatočené cestičky vinoucí se po klifech, u kterých pochodují zvědavé ovce (zkrášlené sprejem majitelů), kilometry zdí z naskládaných plochých kamenů, staré kamenné domečky, všudypřítomná rašeliniště, tak měkká a nasáklá vodou, že občas i vysoké nepromokavé pohorky hltnou vodu horem. Tyto nejzápadnější okraje jsou velmi krásné a magické, máte před sebou pár tisíc kilometrů Atlantského Oceánu. Nejbližší pevnina? Amerika. Bohužel je velmi pravděpodobné, že se během několikadenního pobytu přesvědčíte, jakou sílu oceán má v těchto zeměpisných šířkách. Západní pobřeží má největší úhrn srážek v Irsku a takový liják v Kerry je o něčem jiném než naše letní sprcha v kontinentální Evropě. Golfský proud se tak rychle nevyprší…

Ovce poznačené sprejemAchill Island, opuštěná vesnice s desítkami kamenných domků
Všudypřítomná rašeliništěCliffs of Moher, asi neznámější klify v Irsku, za potápěním pod klify vyplouváme z Doolin

Z hlediska potápění západ nabízí lepší viditelnost. Je tady míň písku, strmější břehy. Ihned si povšimnete, jak velkou sílu oceán má - stěny a skály pod vodou jsou zaobleny do velkých oblouků a často naleznete veliké kulaté balvany. Potkáte zde až dvoumetrové congery (mořský úhoř), zajímavou podívanou jsou také spider-krabi, který skutečně připomíná více gigantického pavouka, než kraba. Při spoustě štěstí, které jsem samozřejmě neměl, můžete zahlédnout žraloka obrovského (Basking Shark), skutečně obrovského a také zcela neškodného.

Irsko má jediný fjord (tedy zátoku vytvořenou sestupujícím ledovcem), Killary Harbour. Zajímavostí jsou zde, mezi jinými, farmy lososů a farmy škeblí. Škeble žijí nalepeny na provázku uvnitř plastových barelů plovoucích na hladině, lososi žijí zase v klecích v daleko větších hustotách než v přírodě, proto jsou častěji napadány parazity. Řešení? Antibiotika. No a pak ještě E161g, ať má maso lepší barvu. Jezte ryby, jsou zdravé.

V této lokalitě viděl jsem také desítky hřebenatek, které poskakují na dně nebo dokonce pár metrů celkem rychle uplavou. Jelikož potápění na západě je organizačně náročnější a čluny máme docela obsazené, potápím se zde bez foťáku a tak nemohu nabídnout žádné snímky.

Plovoucí farmy škeblí v Killary Harbour

Na závěr pár slov o organizaci potápění. Zdá se, že v Irsku neexistují žádné regulace omezující potápění na vlastní pěst (oproti např. Chorvatsku), avšak asi všichni potápěči patří do nějakého klubu. Na organizované potápění dohlíží Irish Underwater Council (nebo CFT, z Irštiny), jenž vydává všelijaké předpisy, normy a procedury, kterými se všechny kluby řídí. CFT je sdruženo v CMAS a tak v podstatě jejich standardy jsou určitou modifikací CMASu. Takový potápěčský klub je každopádně fajn věc - zaplatíte něco málo přes pět set Euro (což je asi polovina až třetina měsíčního nájmu zdejší 2+1), čímž si koupíte roční členství (z toho stovka jde na povinné pojištění). Další peníze budete potřebovat už jen na výlety mimo Dublin a na plněni láhví - kompresory v klubu mají časové spínače na mince, doplnění 15 l láhve vyjde na 2 Euro.

Klub není výdělečný, nemá nic společného s žádným potápěčským obchodem, neslouží ani jako potápěčské centrum, což znamená, že do prostor klubu a na klubové potápění nesmí nikdo, kdo není členem. Ten náš má asi 60 potápěčů, na jednom ponoru bývá 10 až 20 lidí, vlastní budovu u břehu moře, kompresory a dva gumové čluny.

Párkrát v roce se jede na západní pobřeží, kompresory a čluny si vozíme, takže na místě obvykle nevyužíváme služeb potápěčských center (těch tam stejně moc není). Každotýdenní pravidelná potápění jsou v sobotu dopoledne, v neděli odpoledne a středu večer, jinak není problém si přidělat klíče a jít do klubu v jiném termínu. Potápění bez parťáka je tady zakázáno, toto téma je veliké tabu, ale to bych musel říct víc o Irské mentalitě, což by bylo na dlouho.

V klubu máme velmi zkušené lidi a veliký důraz se klade na bezpečnost. Každý ponor má na starosti předem určená osoba, která musí zjistit předpověď počasí, proudů a podle toho naplánovat ponor (ze břehu, z lodi, popřípadě ponor zrušit), zajistit lidi kteří zajedou pro čluny (ty kotví v maríně trošku dál od klubu), naložit krabice s první pomocí a kyslíkovou soupravou, spárovat rozumně lidi do dvojic, udělat pořádný brífink atd. Další výhodou klubového systému jsou školení - výcvik je prováděn zdarma nebo za podstatně menší peníze než v potápěčských centrech, na průběh zkoušek pak dohlížejí lidé z jiných klubů. K tomu, abyste se začali potápět v klubu, je potřeba také lékařské potvrzení o dobrém zdravotním stavu (klidně z Čech, okecat, popř. přeložit) a pár šnorchlování s klubem na začátku sezóny.

Klubová forma potápění je nejběžnější a nejvýhodnější pokud se v Irsku zdržujete delší dobu. Do Irska moc turistů za potápěním nejezdí, je zde jen pár komerčních potápěčských center. V Dublinu máte možnost koupit si ponory z centrem Ocean Divers, na západě jsou nejznámější Scubadive West.

Dahlia AnemoneDahlia Anemone
Ježovka, větší než ty Chorvatské, je bíláJežovka, viditelná chapadýlka, kterými ježovka příjímá potravu
autor: David Aleksandrowicz
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek