Amerika 1997

Je sobota 13. prosince 1997 ráno a vše vypadá, že se ta dlouho připravovaná a ohlašovaná akce - předvánoční potápění na Americe, bude konat. Nemrzne a ledový příkrov nad hladině tedy nehrozí, nepadají sněhové vločky ani kroupy, sem tam drobně prší, ale jinak pohoda. Je zhruba 5 stupňů Celsia a jediná věc, která znepříjemňuje život, je poměrně silný vítr, jenž krouží prostorem.

Vánoční potápění na Americe - je vlastně velmi zvláštní akce, která přináší něco, co je jinak naprosto unikátní. Celý rok se potápěči mohou potápět v různých vodách - domácích i exotických, v ledových i v tropických, ale nic se nevyrovná tomuto vytěženému lomu, této díře v zemi nedaleko Karlštejna zaplněné vodou. Amerika - to je pojem. Nikdo nepoužívá oficiální název Lom Mořina, leckdo ho ani nezná, ale každý s hrdostí v hlase řekne, že byl "na Americe". Proč?. Ono je to totiž zakázaný. Za totality i teď. Za totality samozřejmě víc. Tehdejšímu režimu navíc vadilo, že ta naše Amerika nedaleko od Berouna připomíná tu velkou Ameriku, její skály Divokého Západu a vše s tím spojené - westerny, kovboje, romantiku (proto se tu například točil Limonádový Joe i westernové sekvence jiných filmů - např. Akumulátor 1) a hlavně volnost. A zakázané ovoce přece nejvíce chutná!! Proto celé generace trampů a jiných tuláků slézali i přes zákaz a půtky s esenbákama, po jediném kluzkém laně dovnitř do lomu aby zde byli doma, kam by za nimi okolní moc nemohla. Proto zde vznikla i jedna z prvních nudistických pláží u nás (samozřejmě ilegálních), protože Amerika, to je volnost, unikát...

Je tedy sobota ráno a my vyrážíme z Prahy, (sraz byl na Petřinách u hasičů, ale lahve nakonec již nebylo třeba plnit). Přestože toto místo bylo po předchozí rozsáhlé diskusi na scuba-konferenci oficiálně vyhlášeno za centrální scházecí point pro všechny zoufalce (kteří tam netrefí nebo nemají odvoz), již nikdo se k nám kupodivu nepřidává a tak zvedáme kotvy sami. Cestou potkáváme několik stopařů. Ale nemají na kulichu šnorchl, ani na nohách ploutve, tak nevíme, zda jsou "naši" a nebereme je. Řítíme se s Felicií dál po dálnici na Beroun. Po sjetí z dálnice v Loděnicích (u Berouna) vyjadřuje řidič Tomáš první obavu, zda tam trefí, protože "z této strany tam jede poprvé". Ale to se nakonec ukazuje jako liché, protože spousta aut parkujících po krajnicích nás postupně dovede k cíli - odbočce k lomu, kam neustále vjíždějí další a další automobily.

Amerika - lesk a bída potápění

Nejistota, zda se dole u vody dá při tom zástupu aut ještě parkovat nás nejprve vede k rozhodnutí, že se tam zajdeme nejprve podívat pěšky, což, kromě nás, napadá i další posádky vozidel, takže se dolů šine poměrně slušný prvomájový průvod. A k tomu kolem nás směrem dolů neustále projíždějí další a další auta. Již zde je jasné, že nás sem dnes, lakonicky řečeno, přijelo setsakra mnoho...

Tomášovi nízké černé mokasíny (akorát tak do tanečních) na nohou a mocná vrstva bláta a typického červeného jílu všude na cestě však nejdou nějak dohromady (kdo o tom nyní jen čtete a nebrodili jste se tím, buďte rádi, že jste zůstali doma) a tak se dává urychleně na ústup a jede také dolů autem (Poznámka TS: v kufru jsem měl pohorky). Mezitím pokračujeme pěšky a po projití tunelu se nám - jako při zrození - objeví nádherný nový pohled. Amerika ve své celé kráse, ale k tomu také spousta lidí. Prostě, již je nás potápěčů jako much... Holt všechno má svůj rub a líc.

Všude u vody parkují auta, mezi tím se strojí potápěči a motá jejich suchozemský doprovod, celkem to odhaduji na zhruba 200 lidí a přibližně 50 aut a dodávek (nepočítaje v to auta stojící nahoře na silnici). A stále ještě přijíždějí další.

Jsou zde celé rodiny, spřátelené rodinné klany i "organizované zájezdy" v mikrobusech - velké party z různých potápěčských klubů. Samozřejmě ne všichni jdou pod vodu. Je to evidentně takový příjemný předvánoční výlet - panuje dobrá nálada, známí se navzájem zdraví, občas koluje flaška (proti zimě, pochopitelně), potápěči se chystají pod vodu, jen ohýnek podle pamětníků letos chybí...

Konference se zviditelňuje

Zvláštní skupinku tvoříme my - pravidelní diskutéři ze scuba-konference, kteří se s radostí teprve navzájem osobně seznamujeme. My se vlastně již dobře "známe", ale doposud jen jaksi "virtuálně" - tedy pouze podle jmen a ne tváří a tudíž se nepoznáme. Někteří kupodivu realizovali můj návrh z konference - připevnit si na oděv jmenovky (což jsem pochopitelně já - jako autor ideje - také učinil) a proto nám to jde snadněji. Jen Jirka Hovorka má na ceduličce napsáno "GoGo", což se zdá zprvu nelogické (že bychom tam toho jména běhali dva?), ale zblízka se ukazuje, že je tam vlastně miniaturním písmem napsáno "já nejsem GoGo, já jsme Jiří Hovorka" (z čehož bylo pochopitelně jedině to "GoGo" je velkým písmem).

Další vtipálek - Jindra Böhm z Plzně - splnil také svou výhružku z konference, že kdo bude identifikován jako účastník konference, dostane napít plzeňského produktu - ferneta. To by samo o sobě bylo příjemné, ale nesměl by toho ferneta mít v gumové termoláhvi, obecně používané na bolavá záda (tzv. "Vašík"). Kdo nezkusil, neuvěří, jak se z toho gumového rantlu (manžety) nad špuntem blbě pije a kolik drahocenného "laku na rakve" může být vybryndáno. Někteří (jako např. David vonDrášek) se poté tak stydí, že nejdou ani pod vodu a raději kvapem odjíždějí, což maskují tvrzením, že se vlastně ani nepřijeli potápět... A tak vesele plyne dopoledne a někteří lidé se mezitím dostanou i k tomu hlavnímu - potápění.

Potápění

• Teplota vody: 4 st. C, hladina bez ledu
• Teplota vzduchu: těsně ke 3 st. C, ostrý nárazový vítr, zataženo
• Viditelnost pod hladinou: 4 m - 8 m, postupně se zvyšuje zakalení
• Pozorované skutečnosti: spousta raků, pár menších ryb, okounů, dále údajně nějaký kapr a další neidentifikovatelné kousky

Co se týče vybavení potápěčů - panuje všehochuť. Od vyloženě bohatých jedinců s perfektní výstrojí, až po mladší ročníky s vybavením evidentně částečně z bazaru. Převahu mají mokré a polosuché obleky (což je vzhledem k podmínkám poměrně odvaha), občas nějaký sucháč.

Přístup k hladině je pohodlný po pozvolna se svažující cestě a z jakési kamenné plotny (zbylé po těžbě) je vlez do vody. Na tomto místě panuje kupodivu poměrně pořádek, lidé jsou navzájem ohleduplní. I přes tak hromadnou akci se nekoná žádný společný ponor a tak se různé skupinky noří průběžně a rejdí po dně individuálně. Jejich polohu prozrazují jen různé shluky bublinek na hladině. V rámci úklidu jsou z vody vynášeny různé odpadky, na které pod vodou narazí.

Úklid

Apropo`s - celá akce má kromě potápění i další účel - a to úklid Ameriky. Proto se celé dopoledne pilně uklízí, dohlíží na to i starostka nedaleké obce Mořina (podle ní se lom oficielně jmenuje). Odpadky a různý bordel je sbírán do pytlů, ty nakládány na náklaďák a odváženy. Specializované teamy pořadatelů pročesávají okolní břehy a stěny lomu a snášejí další odpadky. Po hladině jezdí "kánoe-katamaran", která sváží "bordel" z protilehlých břehů. Ve všeobecně dobré náladě různí lidé pokřikuji na pádlující "posádku" ve vaťácích, aby předvedla "eskymáka", ale "vodáci" jsou neoblomní.

Z vody je také vytaženo plné auto odhozených ojetých pneumatik od traktorů i dalších nákladních aut, což se poněkud nelíbí amatérskému ekologovi Tomášovi Sládkovi, neboť v nich ti raci údajně žijí...

Později se z rozhovoru s pořadateli dozvídáme, že i dnešní návštěvníci lomu se měli více zapojit do úklidu, ale objektivně je nutno říci, že to vlastně nikdo po nich nechtěl. Stačilo by k tomu nějak veřejně vybídnout a dost lidí by se určilo přidalo. Minimálně, aby se alespoň trochu zahřáli...

A co naše výprava?

Co se týče naší tříčlenné posádky - já, nemaje neopren - jsem přijel rovnou jen jako "suchý" buddy. To také svědomitě plním, na což existuje mnoho svědků, za všechny např. Alik Mandelik. I Tomáš Sládek nakonec zůstává "suchý", protože ho od ponoru odrazuje pekelná zima. Takže jako jediná z nás se nakonec převléká (do polosuchého neoprénu) Alik, protože její - do sucháče navlečený - instruktor na druhou hvězdu (J. Hovorka) ji chce prozkoušet v extrémních podmínkách. Ovšem pro ní, vzhledem k její známé extrémní zimomřivosti, jsou tyto podmínky extrémně extrémní (tzv. na druhou) a proto se její dnešní rozhodnutí jít pod vodu rovná prakticky hrdinskému činu. Také když pak po půlhodině vyleze z vody, nejenže nemůže mluvit a dát k sobě rty stále kopírující náústek automatiky, ale svým třesem připomíná i záchvat epilepsie (který ji později opustí až po horké polévce a několika whiskách).

Celkem za celé dopoledne mohlo být ve vodě tak na padesátku potápěčů. Proto se viditelnost postupně zmenšovala (zkalení), což potvrzovali i lidé, kteří šli pod vodu vícekrát za sebou. Vše proběhlo poměrně v pohodě, nedošlo k žádné mimořádné události, kterou by musel řešit lékař. Až na zimu a celkovou prokřehlost po vynoření (přispíval k tomu hodně nárazový studený vítr) si nikdo na nic nestěžoval. Jedna hrdinná recesistka, vyhecovaná svými kamarády, hupsla do vody v plavkách. Vydržela v ní jen asi 15 sekund a i ty jí, podle jejích vlastních slov (respektive spíš řevu), evidentně připadaly pěkně ostré.

Nejen potápění má své kouzlo

Zima se postupně dává i do nás - stojících na břehu - a tak je nejvyšší čas odjet. Je po 14. hodině a my opouštíme areál lomu jako skoro poslední. Amerika nás však nechce tak brzo pustit a my řídkým bahýnkem nemůžeme vyjet nahoru. V tunelu je povrch ohlazen na holou skálu a projet jím je skoro nemožné, neboť pneumatiky nemají do čeho zabrat. Takže musíme tlačit a velmi si oddechneme, když se auto podaří dostat na silnici.

Jindra Böhm mezitím dole u vody rozšířil zvěst, že v nedalekém Karlštejně v hospodě "Pod dračí skálou" jsou zvěřinové hody, tak tam míříme na oběd a cestou trochu "kufrujeme". "Nabízeč ferneta" mezitím v lomu stačil náležitě rozkecat zvěřinovou akci a proto se v horním patře restaurace utvořila skupina potápěčů pochutnávajících si každý na své specialitě, což brzy kopírujeme i my. (Pokrmy byly opravdu výborné, ceny nijak moc přehnané a proto - pojedete-li okolo - neváhejte... Prý tam vaří dobře i jindy, ostatně prostředí je příjemné stále). Díky několika Johnnie Walkerům, míse polévky "od paní nadlesní" a hořícímu krbu roztává i Alik Mandelik a my se konečně dočkáváme odpovědí na otázky, jaký byl dnešní ponor. Pochopitelně z něj nic moc nemá a kromě jiného, se dozvídáme, že nechápe, kde se v ní ta srdnatost, vlézt do té "Antarktidy", vzala. Čest její odvaze.

Berounský (pod)večer

Užíváme si pohody a prostředí plného tepla a sladké dřímoty (Alik), ale nemáme žádné stání, protože v Berouně se koná "druhý díl" dnešní akce - a to výroční potápěčský mejdan v sále hospody v Králově Dvoře, což slibuje mnohé. Později, po příjezdu se ukazuje, že jsme neměli tak moc spěchat, neboť v hospodě se nic neděje. Stoly připravené u zdi kolem parketu (na večerní potápěčskou country tancovačku) jsou plně obsazeny, platíme (naštěstí redukované) vstupné a míříme na balkón. Na pódiu běží video s různými potápěčskými filmy a záznamy z akcí a zájezdů, někdo pije, někdo ne, někdo s baví, někdo ne, většina se nudí, jiní chodí a něco stále zařizují, obsluha nestíhá a proto se musí pro pití k výčepu... Hodně lidí to tu evidentně nebaví a část jich opravdu odjíždí. Navíc se ukazuje, že nápad navštívit zvěřinové hody byl zlatý, neboť jsme prakticky jediní přespolní potápěči, kteří již jedli. Ostatní hladují. Místní kuchyně vaří již mnoho hodin organizátory předem objednaný guláš a nějak to vázne (včetně toho, že kuchyně odmítá jiné objednávky). Za to přísun nabídkových materiálů a katalogů firmy Aquico a jiných společností, nabízejících potápěčský materiál a zájezdy, jde poměrně slušně, takže je alespoň o čem diskutovat. Čas běží, postupně přicházejí i místní potápěči a jejich rodinní příslušníci a i další omladina, která si to evidentně spletla, v domnění, že jde o normální zábavu. Pár potápěčů různých věkových skupin se již začalo těšit, ale dívenky jsou odhaleny bdělým pořadatelem a vykázány. Mezitím do sálu doráží country kapela s, co do objemu, pikantní zpěvačkou (ta by spotřebovala hodně neoprénu, ale na druhou stranu by zase dlouho vydržela pod vodu na nádech), kotel hovězí polévky, kotel guláše, rozpohybovává se obsluha a vypuká hlavní program.

Máme hodně hezkých a "odvážných" potápěček...

Kapela dohrála znělku (?) a nastává reklamní akce fy. Aquico - módní přehlídka neoprénů. Sličnost modelek (modelů?) pěkně rozpaluje alkoholem posílené postavy a hlasivky potápěčů. Ale to nic není proti tomu, co teprve přijde. Štědrý sponzor - fa. Aquico (opakuji, a vůbec zveřejňuji, to proto, že se tímto krokem postarala o výbornou zábavu celého sálu a proto si to zaslouží) dává do placu jeden neoprén - dámský růžověmodrý short - bude patřit té dámě, které nejlépe padne a bude jí nejvíce slušet. Rázem se pod pódium nahrne spousta sličných potápěček různých tvarů, chtivých zdarma neoprenu. Leč - věc má háček - nejprve je vybrána tříčlenná mužská porota a když jí již začíná velká část sálu závidět - sponzor vyslovuje podmínky soutěže: převlékání neoprénu bude probíhat přímo v sále pod pódiem a součástí výběrových kritérií je i módní přehlídka. Nastává všeobecné veselí, některé dívky však blednou a rychle mizí ve všeobecném chvilkovém zmatku na dámskou toaletu, aby si alespoň oblékly chybějící kousky spodního prádla. Celkový počet "neoprénuchtivek" prakticky ani neprořídl, protože odpadlice jsou nahrazeny novými zájemkyněmi, ale limit byl stanoven na max. deset soutěžících. V sále probíhají překotné přípravy, chlapi se rychle vracejí z předsálí a od výčepu, připravují se videokamery, nasazují brýle a nové filmy do foťáků... a již to začíná.

HA - zrada! Dívky utvořily kolem první "modelky" neprodyšný kroužek, aby nebylo vidět převlékání. Porota je chvíli zmatena, ale brzy zasahuje a pod hrozbou diskvalifikace přitvrzuje podmínky soutěže. Pak již běží vše jako na drátku...žhavá přehlídka dámských vnad a prádélka...blondýna následuje brunetu, vyvinutá plošší, vysoká drobnější...dokonce i dvojčata mohou mít rozdíly...atmosféra sálu jde do varu...fandí se jak na fotbale...zdařilý objekt je odměněn velkým aplausem...projevuje se, jak kdo má s sebou velkou klaku kamarádů...sál vaří... - vždyť jde přece o neoprén!!

A je konec. Porota však šalamounsky vyhlašuje ještě dodatečné tříčlenné finále (sice s jejím výběrem modelek nesouhlasím, ale nemám kompetence to změnit) a finalistky musí předvést ještě více touhy po neoprénu, než v prvním kole a než ostatní soupeřky. Sál se rozdělí na tři pomyslné skupiny, každý fandí své favoritce... předvádění je delší a podrobnější, dívky přidávají ke své prezentaci i prvky show...zábrany jdou stranou, ale vše zůstává v rámci slušnosti. Nakonec si šťastná vítězka znova obléká vyhraný neoprén a s vítězoslavným pocitem ještě jednou defiluje sálem, sklízí jeho hold a přijímá gratulace (a možná i něco víc). Dokonalý triumf!!

Tak zase za rok

Balí se videokamery, brýle, foťáky, o slovo se hlásí pozapomenutá žízeň i nutkání odskočit si a vypuká volná zábava. Kapela začíná hrát, první páry se vydávají na parket. Atmosféra je výborná, "modelky" a nejen ony se začínají objevovat v kole.

Čas však mezitím již oponou trhnul, jak praví klasik, a někteří z nás již musí domů. Do Prahy je ještě kus štreky, mrholí déšť se sněhem, mrzne, cesta zlá, tak se naše výprava mezitím posílená o Pavla Trnku (jenž je můj podvodní buddy a kterého svezl na Ameriku bratr a zase odjel se svou dívkou neznámo kam) raději již vyráží po osmé hodině večerní k domovu.

Takže to, co se dělo dál, již nebylo možno reportérsky zachytit, ale tamtamy praví, že to bylo i nadále moc fajn. Tak zase někdy příště, pravděpodobně za rok...

ZÁVĚR - poděkování

Na závěr, a nejen této reportáže, bych chtěl, jak je dobrým zvykem, tímto veřejně poděkovat berounským potápěčům z klubu TRITON, že to celé zorganizovali, měli s tím jistě spoustu práce a starostí... Takže - díky a buďte vždy OK - nad hladinou i pod ní!!