Slapové jevy: příliv a odliv

Pojmy příliv a odliv, souborně nazývanými slapové jevy, označujeme periodické zdvihání a klesání mořské hladiny oproti průměrné poloze hladiny ve světových oceánech.

Tento článek je ukázkou z knihy Oceánografie - Tajemný svět moří a oceánů, přečtěte si naší recenzi.

Při zdvihání a klesání hladiny se linie břehu zvolna posouvá směrem k pevnině a od pevniny. Účinky přílivu poznají u moře již malé děti, když jim moře zničí hrady z písku, vybudované během odlivu na pláži. Příliv a odliv jsou natolik důležité jevy, že se o jejich průběhu již několik set let vedou podrobné záznamy v téměř každém přístavu. V jazycích přímořských států lze nalézt mnoho příkladů, kde slova označující tento děj přešla do každodenního jazyka. U nás se přeje „dobrý vítr do plachet“ nebo se o někom říká, že „jde proti větru“, Angličané místo toho přejí „dobrý příliv“ (good tidings) a nebo tvrdí, že dotyčný se dere proti přílivu (goes against the tide).

Lidé sledují příliv a odliv nepochybně již od dob, kdy začali osidlovat pobřežní oblasti kontinentu. Nejstarší písemné záznamy o tomto jevu pochází od Herodota, který svá pozorování konal ve Středozemním moři v roce 450 před naším letopočtem. I dávní mořeplavci věděli o existenci nějakého vztahu mezi přílivem a odlivem a cyklem Měsíce, neboť oba jevy se opakují podobným cyklickým způsobem. Správné vysvětlení těchto jevů však podal až Isaac Newton (1642-1727), když formuloval obecný gravitační zákon.

Ačkoliv může být studium slapových jevů velmi složité, v podstatě se jedná o velmi dlouhé a pravidelné vlny na mělčinách. Jejich vlnové délky čítají tisíce kilometrů a jejich výšky mohou dosáhnout až patnácti metrů. Slapové jevy jsou způsobeny gravitační přitažlivostí Slunce a Měsíce působící na každou částečku mořské vody, od hladiny až po oceánské dno.

Vznik přílivu a odlivu

Slapové jevy jsou v podstatě důsledkem sil působících na Zemi, jejichž příčinou jsou gravitace a vzájemný pohyb Země, Měsíce a Slunce.

Síly způsobující příliv a odliv

Newtonova práce popisující síly, které v systému Země – Měsíc – Slunce působí, vedla k prvnímu pochopení projevů přílivu a odlivu. Je dobře známo, že gravitace udržuje Slunce, Měsíc a planety pohromadě. Většina z nás ve škole slyšela, že „Měsíc obíhá kolem Země“, ale skutečnost není zase tak jednoduchá. Dvě tělesa spíše rotují kolem společného těžiště (středu hmotnosti obou těles), jež se nachází uvnitř Země, asi 1600 kilometrů pod zemským povrchem (obr. 1a).

(a) Střed těžiště systému Země – Měsíc se pohybuje po téměř kruhové dráze kolem Slunce.
(b) Přivážeme-li balónek na šňůrku a roztočíme nad hlavou, bude se pohybovat po kruhové dráze, neboť na něj prostřednictvím šňůrky bude působit dostředivá síla. Pokud se šňůrka přetrhne, balónek odletí po přímé dráze tečné na kruhovou dráhu.

Můžeme si to představit jako kladivo vržené do prostoru a rotující při letu kolem rovnovážného bodu, který se nachází blízko hlavy kladiva. Obě nebeská tělesa v systému Země – Měsíc se pohybují po drahách určených gravitací, v nichž setrvávají ve víceméně stejné vzdálenosti od sebe, a jejich vzájemný pohyb zabraňuje srážce. Gravitace rovněž přitahuje každou částečku vody k Měsíci i ke Slunci, čímž zapříčiňuje vznik přílivu a odlivu.

Gravitační a dostředivé síly v systému Země – Měsíc

Abychom porozuměli jak slapové síly na oceán působí, musíme si napřed ujasnit, jak v systému Země – Měsíc působí gravitační a dostředivé síly na pozemská tělesa (vliv Slunce v tuto chvíli zanedbáme).

Gravitační sílu odvozujeme od Newtonova zákona všeobecné gravitace, který říká, že každé hmotné těleso ve vesmíru působí přitažlivě na ostatní hmotná tělesa. Dvě tělesa se přitahují silou, jež je přímo úměrná součinu jejich hmotností a nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti. Můžeme říct, že pokud vzroste hmotnost tělesa, pak se zvětší i gravitační síla, kterou působí. Objekty s velkou hmotností, jako například Slunce, proto vytvářejí silné gravitační pole. Druhým významný faktem je, že pokud se zvětší vzdálenost od objektu, pak se jeho gravitační přitažlivost prudce sníží.

Gravitační přitažlivost se mění se čtvercem (druhou mocninou) vzdálenosti, takže i malé zvětšení vzdálenosti mezi dvěma objekty významně sníží gravitační silu, kterou na sebe objekty vzájemně působí. Čím větší je tedy hmotnost dvou objektů a čím jsou si blíže, tím silněji se gravitačně přitahují.

Gravitační síla Měsíce působící na všechny objekty na Zemi je vyznačena šipkami. Délka šipek je úměrná velikosti síly a jejich orientace vyznačuje směr a smysl jejího působení. Vzdálenost Země – Měsíc neodpovídá měřítku.

Obrázek 2 ukazuje, jak se gravitační působení Měsíce na různá místa na Zemi mění v závislosti na jejich vzdálenosti. Nejsilnější gravitační přitažlivost (nejdelší šipka) je v bodu Z, v zenitu (nadhlavníku), který je Měsíci nejblíže. Nejslaběji působí Měsíc na bod N, kde se nachází nadir (podnožník), od Měsíce nejvzdálenější. Směr gravitačního působení mezi většinou bodů na Zemi a středem Měsíce (obr. 9-2) svírá s pomyslnou spojnicí středů Země a Měsíce nenulový úhel. Tento úhel způsobuje ve velikosti gravitačního působení mezi Měsícem a různými místy na Zemi jisté malé rozdíly.

Gravitační působení mezi dvěma tělesy je nepřímo úměrné druhé mocnině jejich vzdálenosti. Slapová síla způsobující příliv a odliv je však úměrná třetí mocnině vzdálenosti mezi místem na Zemi a středem tělesa způsobujícího příliv a odliv (Slunce, Měsíc). Tato síla je sice gravitační síle podobná, ale není jí přímo úměrná.

Dostředivou sílu¹ potřebnou k tomu, aby planety zůstávaly na svých drahách, zajišťuje jejich vzájemná gravitační přitažlivost se Sluncem. Dostředivou silou k sobě jedno těleso „váže“ těleso druhé, tlačí je k sobě, „do svého středu“. Pokud například přivážeme na šňůrku balónek a roztočíme jej nad hlavou (obr. 1b), šňůrka přitahuje balónek k naší ruce. Šňůrka na něj působí dostředivou silou, snaží se jej přitáhnout ke středu jeho dráhy. Pokud by se šňůrka přetrhla, tato síla zmizí a balónek již dále nebude vykonávat kruhový pohyb, ale odlétne po přímé dráze², tečné k původní kruhové dráze (obr. 1b).

Země a Měsíc jsou také drženy pospolu – nikoli provázkem, ale gravitačními silami. Gravitace je tedy dostředivou silou, která udržuje Měsíc u Země, a stejně tak jsou díky ní udržovány planety na oběžných drahách kolem Slunce. Kdyby najednou gravitace přestala působit, planety by se rozlétly v přímých směrech tečných k jejich původní oběžné dráze. Vzhledem k tomu, že jsou však i planety drženy pohromadě gravitací, pravděpodobně by se přitom rozpadly...

Obr. 3 Požadované dostředivé síly.

Dostředivé síly, které jsou potřebné pro udržení stejně velkých částic na stejných drahách v soustavě Země – Měsíc, rotující kolem společného těžiště. Všimněte si, že šipky mají stejnou velikost a směr. Bod Z označuje zenit (nadhlavník), bod N nadir (podnožník).

Síly výsledné a síly slapové

Kvůli vzájemné rotaci Země a Měsíce se částice o stejné hmotnosti pohybují po stejných drahách (obr 3). Na každou částici by měla působit stejná dostředivá síla, aby ji udržela na kruhové dráze. Tato dostředivá síla je zajišťována gravitační přitažlivostí mezi částicí a Měsícem, ale skutečně dodaná síla je na všech místech s výjimkou středu Země jiná než síla, která by byla požadovaná, neboť gravitační přitažlivost se mění se vzdáleností od Měsíce. Tento rozdíl vytváří výsledné síly vyjádřené matematickým rozdílem mezi dvěma skupinami šipek znázorněných na obrázcích 2 a 3.

Obrázek 4 oba předchozí obrázky spojuje, aby osvětlil, jak výsledné síly vznikají z rozdílu mezi požadovanou hodnotou dostředivé síly (C) a skutečnou silou gravitační (G). Nemůžeme si však myslet, že na Zemi obě tyto „síly“ skutečně působí. Hodnota požadované dostředivé síly je pouze myšlená, tato síla by byla nutná, aby se bod mohl pohybovat po dokonalé kružnici. Gravitační síla (G), kterou Měsíc na tyto body ve skutečnosti působí, se od hodnoty (C) liší. Směr a velikost výsledné síly (modré šipky) lze zkonstruovat narýsováním úsečky začínající ve špičce šipky označující požadovanou sílu dostředivou (červeně) a končící ve špičce šipky znázorňující sílu gravitační (černě). Tato síla však působí v bodě, ze kterého obě šipky (jak červená, tak černá) vycházejí, a proto musíme její počátek umístit právě tam.

Červené šipky označují hodnotu požadované dostředivé síly (C), která není totožná s černými šipkami vyznačujícími síly gravitační (G). Malé modré šipky označují rozdíly hodnot skutečně působící a požadované síly. Bod Z označuje zenit (nadhlavník), bod N nadir. Vzdálenost Země – Měsíc ani skutečná velikost sil neodpovídají měřítku.

Výsledné síly jsou malé, průměrně dosahují jedné miliontiny velikosti gravitační síly Země. Když je výsledná síla kolmá na zemský povrch, což je případ zenitu a nadiru (orientovaná nahoru) a všech bodů ležících na „rovníku“ na polovině cesty mezi těmito dvěma body (kde je orientovaná dolů), nemá na tvorbu přílivu a odlivu žádný vliv (obr 5). Pokud má ovšem výsledná síla i horizontální složku (tečnou k povrchu Země), vyvolává na Zemi dmutí vodní hladiny způsobené silami zvanými síly slapové. Tyto síly jsou velmi malé. Svého maxima na zemském povrchu dosahují v oblastech ležících na 45°„zeměpisné šířky“ vzhledem k „rovníku“ mezi zenitem a nadirem, to znamená v první a ve třetí čtvrtině cesty mezi těmito dvěma body (obr. 5).

Tam, kde výsledné síly působí kolmo na zemský povrch, je výsledná slapová síla rovna nule. Tento případ nastane v zenitu (Z) a nadiru (N) a podél „rovníku“ na polovině cesty mezi těmito dvěma body (černé tečkování). Tam, kde horizontální složka výsledné síly není nulová, způsobuje slapové jevy. Pokud si představíme zenit a nadir jako „póly“, pak dosahují slapové síly maxima vždy v polovině vzdálenosti mezi nimi a jejich „rovníkem“, to znamená na 45. stupni „zeměpisné šířky“ mezi nimi (modré šipky). Vzdálenost Země – Měsíc neodpovídá měřítku.

Síly způsobující příliv a odliv tlačí vodu do dvou „vyboulení“ – přílivových vln: jedna se nachází v zenitu orientovaná směrem k Měsíci, druhá je na opačné straně Země (v nadiru) orientovaná směrem od Měsíce (obr. 6). Na straně přivrácené k Měsíci se dmutí vytvoří, neboť hodnota gravitační síly je větší než potřebná síla dostředivá. Na odvrácené straně Země se dmutí vytvoří, protože zde hodnota požadované dostředivé síly převyšuje skutečnou sílu gravitační. Ačkoliv jsou síly na obou stranách Země opačně orientované, výsledné síly mají stejnou velikost, takže i dmutí jsou si rovna.

Obr. 6 Idealizovaná slapová dmutí.

V ideálním případě způsobuje Měsíc na oceánu vznik dvou dmutí: jedno směrem k Měsíci, druhé směrem od Měsíce. Jak se Země otáčí kolem své osy, mění se místa působení slapových sil, takže se do oblasti dmutí postupně dostávají různá místa na povrchu Země – lze si představit, že dmutí jsou nehybná, zatímco Země se pod nimi otáčí. Za ideálního stavu by se za jeden den měly vystřídat na všech místech na Zemi s výjimkou pólů dva přílivy a odlivy.

Dmutí a vliv Měsíce

Pokud si představíme ideální Zemi a ideální oceán, není těžké mechanismus tvorby přílivu a odlivu pochopit. Na ideální Zemi se tvoří dvě dmutí, jedno směrem k Měsíci a druhé směrem od Měsíce (nazýváme je lunární dmutí), jak ukazuje obrázek 6. Ideální oceán má konstantní hloubku, mezi vodou a dnem je nulové tření. Když Newton poprvé vysvětlil vznik přílivu a odlivu na Zemi, použil právě tohoto zjednodušení.

Pokud by byl Měsíc vůči Zemi nehybný a nacházel by se v rovině zemského rovníku, k maximálnímu dmutí by docházelo právě na rovníku, na protějších stranách Země. Pokud bychom stáli na rovníku, každý den bychom zaznamenali dva přílivy. Čas, který mezi dvěma vrcholy přílivu uběhne, nazýváme periodou přílivu a v tomto případě by byl právě dvanáct hodin. Pokud bychom se posunuli do vyšších zeměpisných šířek, ať už k severu či k jihu, pozorovali bychom stále stejnou periodu přílivu, jen by se zmenšila výška přílivu, neboť bychom se nacházeli v místě, kde je dmutí nižší.

Na většině míst na Zemi se ovšem příliv střídá s periodou 12 hodin 25 minut, neboť příliv a odliv nejsou závislé na dni solárním, ale lunárním. Lunární den měříme od doby, kdy Měsíc projde místním poledníkem, tedy kdy je na nejvyšším místě nad obzorem, do doby dalšího průchodu tímto poledníkem. Lunární den trvá 24 hodin 50 minut³. Solární den je doba, jež uplyne mezi dvěma průchody Slunce místním poledníkem, a je dlouhá 24 hodin.

Lunární den je doba, která uběhne mezi dvěma okamžiky, kdy Měsíc stojí v nejvyšším bodě své dráhy. Za jedno otočení Země kolem své osy se Měsíc posune o 12,2° a Země proto musí rotovat o 50 minut déle, aby se Měsíc do tohoto bodu dostal. Lunární den proto trvá 24 hodin a 50 minut.

Proč je lunární den o 50 minut delší než den solární? Během dvaceti čtyř hodin, za které se Země otočí právě jednou dokola kolem své osy, se Měsíc na své dráze kolem Země posune o 12,2° východním směrem (obr. 7). Znamená to tedy, že se Země musí otáčet dalších padesát minut navíc, aby Měsíc „dostihla“ a ten znovu prošel místním poledníkem pozorovatele. Rozdíl mezi solárním a lunárním dnem můžeme pozorovat u mnoha jevů souvisejících s přílivem a odlivem. Například maximum přílivu nastává každý den o 50 minut později, než bylo předešlý den, a Měsíc také vychází každý den o padesát minut později.

Dmutí: vlivy Slunce

Příliv a odliv jsou rovněž ovlivňovány Sluncem. Stejně jako Měsíc zapříčiňuje i Slunce dmutí na opačných stranách Země. Jedno dmutí je orientováno směrem ke Slunci, druhé je orientováno opačně. I když je Slunce mnohem hmotnější než Měsíc, je od Země mnohem vzdálenější (obr. 8), a proto jsou dmutí způsobená Sluncem (solární dmutí) o více než polovinu menší než dmutí způsobená Měsícem – dosahují pouze 46 % jejich hodnoty. Měsíc má tedy na příliv a odliv daleko větší vliv než Slunce.

Nahoře: poměrné velikosti Země, Slunce a Měsíce. Vidíme, že Měsíc má přibližně čtvrtinový průměr proti Zemi, zatímco průměr Slunce je 109× větší než průměr Země.

Dole: Poměrná vzdálenost Země, Slunce a Měsíce. Velikosti těles jsou v měřítku.

Rotace Země

Když pozorujeme moře během slapových jevů, zdá se nám, jako by příliv hnal vodu směrem k pevnině (přílivový proud) a odliv ji táhnul od pevniny (odlivový proud). Těmto proudům spojeným s přílivem a odlivem se říká obecně výčasové proudy. Ve skutečnosti se ale jedná o projevy slapové vlny, která oblastí prochází. V námi uvažovaném idealizovaném mechanismu vzniku přílivu a odlivu si můžeme představit, že zemská rotace unáší jednotlivá místa na Zemi do oblastí dmutí, jejichž polohy jsou vůči Měsíci a Slunci neměnné. Ke střídání přílivu a odlivu tedy dochází v důsledku rotace Země a jejího kapalného obalu (oceánu), který je pod vlivem slapových sil, a je Měsícem a Sluncem neustále vzdouván v místech nejbližších a nejvzdálenějších příslušnému tělesu.

Měsíční přílivový cyklus

Měsíční přílivový cyklus (zvaný lunární cyklus) trvá 29½ dne, což je právě doba, za kterou Měsíc jednou obkrouží Zemi – jedná se o lunární měsíc. Během něho se mění fáze Měsíce. Nachází-li se Měsíc mezi Sluncem a Zemí, nemůžeme jej v noci pozorovat a říkáme, že Měsíc je v novu. Když Měsíc doputuje na opačnou stranu své dráhy, do opozice se Sluncem, je osvětlená celá přivrácená strana Měsíce a ten je v úplňku. Pokud je vidět jen polovina měsíčního disku, říkáme, že je v první nebo ve třetí (poslední) čtvrti. V takovém případě směr k Měsíci svírá se směrem ke Slunci pravý úhel.

Obrázek 9 ukazuje polohy Země, Slunce a Měsíce v různých místech, jimiž Měsíc během svého 29½ dne trvajícího cyklu projde. Leží-li Měsíc, Země a Slunce na stejné přímce, buď se tedy Měsíc nachází mezi Sluncem a Zemí (nov; Měsíc je v konjunkci se Sluncem) nebo leží Země mezi Sluncem a Měsícem (úplněk; Měsíc je se Sluncem v opozici), síly způsobující příliv a odliv se sečtou (obr. 9 nahoře).

Nahoře: Když je Měsíc v novu nebo úplňku, jsou dmutí způsobená Sluncem a Měsícem spojená, výška přílivu je maximální, dochází ke skočnému přílivu.

Dole: Pokud je Měsíc v první nebo třetí čtvrti, polohy dmutí způsobených Sluncem a Měsícem spolu svírají 90°, výška přílivu je minimální, nastává příliv hluchý.

V takovém případě dosahuje rozdíl mezi výškou hladiny při přílivu a odlivu maximálních hodnot (vysoká hodnota výšky přílivu, poměrně nízká hodnota výšky odlivu), neboť mezi dmutím způsobeným Sluncem a Měsícem dochází ke konstruktivní interferenci⁴. Maximální dosah přílivu se nazývá skočný příliv („spring“), neboť „příliv vyskakuje“, je mohutnější. Když se Slunce, Země a Měsíc nacházejí na jedné přímce, říkáme, že Měsíc je v syzigii (opozici, syzigia = spojení).

Obr. 10 Fáze Měsíce.

Měsíc oběhne Zemi za 29½ dní. Během této doby se v závislosti na poloze vůči Slunci a Zemi mění jeho fáze - znázorněny jsou zde tak, jak je vidíme na obloze. Během novu je přivrácená strana Měsíce celá ve stínu, zatímco v úplňku je zcela osvětlena Sluncem.

Nachází-li se Měsíc v první nebo třetí neboli poslední čtvrti (obr. 9 dole), působí síly slunečního původu ve směru, který se směrem působení sil měsíčního původu svírá pravý úhel. Rozdíl výšek hladin při přílivu a odlivu je malý (nižší příliv a vyšší odliv), neboť mezi solárním a lunárním dmutím dochází k destruktivní interferenci⁵. Tomuto jevu říkáme hluchý příliv („neap“).Doba mezi dvěma následujícími skočnými přílivy (úplněk a nov) nebo hluchými přílivy (první a třetí čtvrť) je rovna polovině lunárního cyklu, tedy asi dva týdny. Doba mezi skočným přílivem a nejbližším následným hluchým přílivem je rovna čtvrtině lunárního cyklu, tedy přibližně jeden týden.

Na obrázku 10 můžeme vidět fáze Měsíce tak, jak je vidíme ze Země (na obrázku je tedy Měsíc natočen jako by ke čtenáři, nikoli k Zemi uprostřed obrázku). Znázorňuje, jak Měsíc při pohledu ze Země vypadá při průchodu různými body své dráhy. Jak Měsíc postupuje ve svém cyklu od novu do první čtvrti a do úplňku, říkáme, že dorůstá (přibývá). Mezi úplňkem, poslední čtvrtí a novem Měsíc couvá (ubývá).

Další faktory

Kromě zemské rotace a vzájemných poloh Slunce a Měsíce ovlivňují příliv a odliv na Zemi ještě další faktory. Dva nejvýznamnější jsou sklon roviny dráhy Měsíce vůči rovníku a ekliptice a eliptický tvar oběžných drah Měsíce a Země.

Sklon drah Slunce a Měsíce

Měsíc a Slunce se obecně nenacházejí stále nad rovníkem. Většinu roku se vyskytují severně nebo jižně od rovníku. Úhlové vzdálenosti Slunce nebo Měsíce od roviny rovníku říkáme deklinace. Země se kolem Slunce pohybuje po neviditelné elipse. Pomyslná rovina, v níž tato elipsa leží, se jmenuje ekliptika. Připomeňme si, co víme už ze šesté kapitoly – že zemská osa svírá s kolmicí na rovinu ekliptiky úhel o velikosti 23,5 stupně a že tento sklon je příčinou střídání ročních období. Tento úhel je rovněž maximální úhel, o který se může Slunce odklonit od roviny zemského rovníku.

Aby celá věc nebyla tak jednoduchá, je navíc oběžná dráha Měsíce kolem Země skloněna o pět stupňů od roviny ekliptiky, takže maximální odchylka Měsíce od roviny zemského rovníku může nabývat až 28,5° (5° sklon oběžné dráhy plus 23,5° sklonu osy Země). Deklinace Měsíce se za jeden lunární cyklus (měsíc) změní od 28,5° jižním směrem do 28,5° severním směrem. To znamená, že slapové dmutí se obvykle netvoří na rovníku, ale naopak se jejich maxima po většinu času tvoří severně nebo jižně od rovníku. Měsíc ovlivňuje příliv a odliv daleko podstatněji než Slunce, takže maxima slapových dmutí leží na spojnici středu Měsíce a Země a během lunárního cyklu se pohybují v oblasti mezi 28,5° jižní šířky a 28,5° severní šířky.

Vliv eliptičnosti oběžných drah

Země se kolem Slunce pohybuje po eliptické dráze, přičemž v době, kdy na severní polokouli panuje zima, je od Slunce vzdálena 148,5 miliónů kilometrů a během léta severní polokoule je tato vzdálenost 152,2 miliónů kilometrů. Vzdálenost Země od Slunce se tedy v průběhu roku mění o 2,5 %. Výška přílivu je největší v době, kdy je Země Slunci nejblíže, to znamená v bodu zvaném perihelium (peri- = blízko, helios = Slunce) a nejmenší v nejvzdálenějším bodu oběžné dráhy – apoheliu (apo- = pryč). Výška přílivu tedy obvykle dosahuje maximálních hodnot v lednu každého roku.

Měsíc se kolem Země pohybuje rovněž po eliptické dráze. Vzdálenost Země – Měsíc se mění až o 8 % (mezi 375000 kilometry a 405800 kilometry). Výšky přílivu jsou největší, když se Měsíc nachází Zemi nejblíže, v bodě zvaném perigeum (peri- = blízko, geo = Země), a nejmenší, když se Měsíc nachází v apogeu (apo- = pryč, geo = Země). Měsíc projde perigeem, apogeem a znovu perigeem jednou za 27½ dne. Shoduje-li se doba skočného přílivu s průchodem Měsíce perigeem, je příliv zvaný proxigeický (proximus = nejbližší, geo = Země), neboli „příliv nejbližšího Měsíce“. Je obzvláště mohutný a má často za následek zatopení nízko ležících přímořských oblastí.

Eliptické dráhy Země kolem Slunce a Měsíce kolem Země mají za následek změny ve vzdálenostech mezi Zemí, Měsícem a Sluncem a ovlivňují tak tvorbu přílivů a odlivů. Čistým výsledkem těchto změn je, že výšky skočných přílivů jsou na severní polokouli vyšší během zimy než v létě. Skočné přílivy jsou rovněž vyšší, dojde-li k nim v době, kdy se Měsíc nachází v perigeu.

Souhrn charakteristik slapových jevů na idealizované Zemi

• Všude na Zemi (s výjimkou pólů) nastává příliv a odliv dvakrát za den.
• Přílivy ani odlivy nemají stejné výšky kvůli deklinaci Měsíce a Slunce (s výjimkou vzácných případů, kdy je Měsíc i Slunce přímo nad rovníkem).
• Roční a měsíční periody přílivového cyklu jsou spojeny se změnami vzdáleností Slunce a Měsíce od Země.
• Každý (lunární) týden nastává buď skočný nebo hluchý příliv. Za jeden lunární měsíc tedy dojde ke dvěma skočným a dvěma hluchým přílivům.

¹ Je třeba zdůraznit, že se nejedná o tzv. sílu odstředivou, zdánlivou sílu, jejíž působení je opačně orientované.

² V okamžiku přetržení šňůrky bude balónek pokračovat ve svém pohybu po přímce podle Newtonova prvního pohybového zákona, který říká, že těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud není působícími silami donuceno svůj stav změnit.

³ Lunární den trvá přesně 24 hodin 50 minut 28 sekund.

⁴ Jak jsme se zmínili v kapitole 8, konstruktivní interference nastává v případě, kdy se dvě vlny (nebo v tomto případě dvě dmutí) překrývají hřeben s hřebenem a sedlo se sedlem.

⁵ Destruktivní interference nastává v případě, kdy se dvě vlny (nebo v tomto případě dvě dmutí) překrývají tak, že hřeben jedné vlny odpovídá sedlu vlny druhé a naopak.

Autor Harold V. Thurman, Alan P. Trujillo, z knihy Oceánografie převzato se svolením nakladatele