Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Proč se potápíme

autor: Tomáš Sládek  (publikováno: 03.02.2001)

Každý potápěč má svůj motiv, který ho táhne pod hladinu. Někdo hledá pohodu, krásu a balzám na nervy, jiný aktivně prožitý volný čas, poznání jiného světa, další dobrodružství, zajímavý sport a kamarády. Na konkrétních příkladech se pokusím popsat své motivy. Je toho od každého kousek.

Z podzimního sychravého počasí jsem vyrazil do tepla. Cílem je Egypt, Rudé moře. Hned po zanoření pod hladinu mne uchvátila barevná krása korálových ryb. Fotky v časopisech nelžou, úplný kýč. Říkám tomu rybí polévka. Nad koráli se vznášejí malé pruhované rybky. Jak se přibližuji, rychle mizí mezi větvičky korálu. Stačí ale chvíli počkat a už zase zvědavě vyplouvají. O trochu větší korálové ryby si mne moc nevšímají. Občas připlave zvědavý pyskoun, jen o málo menší než já, a naznačuje, že nějaká svačinka by bodla. Má smůlu, nechci mu pamlsky v podobě vajec kazit zažívání. To muréna, vykukující ze své dutiny mezi koráli, dává jednoznačně najevo, že ona je pánem na svém území. Přesto sdílí obydlí s křehkým garnátem, který se za to ve společné domácnosti stará o čistotu. O kousek dál žije sasanka, připomínající kytici bílých prstů. Jen místo květů jsou tu dvě žluté rybky, klauni, kteří se mezi prsty proplétají. Do Rudého moře jezdím hlavně za krásou a odpočinkem.

Slapská přehrada skrývá řadu tajemství. Člun nás odváží do zátoky. Zanořujeme se s kamarádem a klesáme roklí, která tu byla před zatopením. Voda u hladiny je prozářena zeleným světlem, které s hloubkou rychle slábne. Hlouběji nečekaně čirou vodu prosvětlují naše svítilny. Míjíme pařezy velkých stromů, vznášíme se nad skalkami a zídkami, které kdysi tvořily kaskádu potoka. Pomalu připlouváme k trupu potopené lodi. Kužely světla kloužou po kokpitu jachty, nahlížíme i do kajuty. Po chvíli pokračujeme v ponoru a o kousek dál si prohlížíme ještě jeden malý vrak. Pomalu se vynořujeme z temnoty blíže slunečnímu světlu. Tahle zátoka je na vraky bohatá, v malé hloubce na nás čeká "zaparkovaný" žigulík. Za chvíli po vynoření přijíždí člun a odváží nás zpět na základnu. Odpoledne si ještě jdeme prohlédnout mořskou pannu, která se zabydlela v malé jeskyňce. Škoda, že je z bronzu. Na Slapy jezdím hlavně za tajemnem zatopeného území a za dobrými kamarády, se kterými se o potápění skvěle povídá večer u piva.

Je začátek května, ale v Chorvatsku už sluníčko příjemně hřeje. Loď zastavuje na dohodnuté pozici a my se po dvojicích zanořujeme. Plaveme podle stěny porostlé vějíři měkkých korálů až k tajemnému otvoru. Vplouváme do tunelu. V jeho stropě jsou okna, kterými dovnitř vniká sluneční světlo. Jeho paprsky kreslí na bělostném písku dna zajímavé obrazce. Připadáme si jako v katedrále, do které vniká světlo úzkými gotickými okny s vitráží. S jediným rozdílem, nejsme připoutáni na zem, ale vznášíme se prostorem. Při návratu nám ze svého výklenku mává pruhovanými tykadly kapitální langusta. Před vynořením ještě podrobně zkoumáme skalnaté dno v malé hloubce pod zakotvenou lodí. Právě tady totiž bydlí chobotnice, což je tvor fascinující nejen svým zjevem, ale i svojí inteligencí. Po vynoření obědváme a loď se přesunuje na další lokalitu. Do Chorvatska jezdím hlavně na intenzivní potápěčské dovolené. Na lodi plné potápěčů není čas na nic jiného kromě sportu a tak alespoň na týden vypouštím pracovní starosti.

Zasněžená lednová krajina svádí k lyžování. My ale jedeme k zatopenému lomu v Hříměždicích, kousek od Příbrami. Udělat velký otvor do ledu sekerkou dá trochu práce. Převlékáme se, přivazujeme vodící lanko a mizíme pod ledem. Ledová voda okolo nás je křišťálově průzračná. Přes chlad okolo nás pociťujeme v suchých oblecích příjemné teploučko. Světlo pronikající zamrzlou hladinou vytváří snové obrazy, které zachycuje kamarád na film ve svém podvodním fotoaparátu. Zvláště efektní jsou zamrzlé lekníny, v houští jejichž stonků navíc bydlí velká, zvědavá štika. O chvíli později spatřujeme dokonce i kapra, což je vzácnost, protože na rozdíl od dravých ryb si kapr skoro vždy zachovává tak uctivý odstup, že zmizí dříve, než jej potápěč má šanci zahlédnout. Tenhle lom dříve sloužil jako výcviková základna vojenských potápěčů, po kterých tu zbyly různé konstrukce. Jejich prohlídce věnujeme druhou část ponoru. Když podle odmotané vodící šňůry vím, že od otvoru v ledu nás dělí někdy i hodně přes sto metrů, pociťuji lehce zvýšenou hladinu adrenalinu. Vím ale, že oba s parťákem máme potřebné zkušenosti i vybavení a že skutečné riziko je minimální. I tak je to ale pořádná dávka romantiky s nádechem dobrodružství.

Zanedlouho to bude deset let, co jsem pro sebe objevil svět pod hladinou. I po stovkách ponorů není pro mne potápění rozhodně jednotvárné. Jelikož mi učení přináší radost, stal jsem se potápěčským instruktorem. Svoje potápěčské obzory rozšiřuji směrem k potápění s umělými směsmi, které mi umožní bezpečné potápění do velkých hloubek, a k potápění v jeskyních, které mne přivede i na místa běžnému potápěči nepřístupná. A abych nezapomněl, když to jen trošku jde, chodím si každý týden protáhnou kostru při podvodním rugby.

O tom, co vše se dá při potápění zažít, se dočtete v sekci potápění.

autor: Tomáš Sládek