Promluva proti harpuně

Pro mne a celou naší rodinu mělo pobřeží jižní Francie vždy půvab. Ve vodách francouzské Riviéry se můj otec a jeho přátelé potápěči stali prvními lidmi, kteří prožili úplnou volnost pod vodou, když plavali mnoho mil nad neprobádanou divočinou, tak jako před nimi pouze ryby a vodní savci. Když mě byly čtyři roky, připravil mi otec aqualung a vzal mě poprvé s sebou pod hladinu Středozemního moře. Když jsem získával zkušenosti a sílu, potápěl jsem se s mnoha členy posádky lodi Calypso, nořil se mezi hejna rybek a proplavával nad mořskými ježky se stejně vzrušujícími pocity, jaké pociťovali moji spolužáci v cirkuse.

Nedávno jsem se vrátil do jižní Francie, abych natočil film o chování chobotnic. Když jsem se se svými spolupracovníky připravoval k ponoru, přepadla mě hluboká nostalgie. Po 28 letech jsem se vracel na známá místa, ke starým přátelům pod vodou. Očekával jsem návštěvu kaniců právě tak působivých a královských, jako byli ti, které jsme potkávali v ranných dobách našeho potápění. Místo toho jsem narazil na podmořskou poušť. Francouzský potravinářský průmysl a rozšířené sběratelství vyčistili mořské dno skoro od všech živých tvorů. Také kanici zmizeli. Během dvou týdnů pravidelného potápění jsem neviděl ani jediného. Těžko jsem tomu věřil.

Za druhé světové války můj otec a ostatní lehcí potápěči vídávali na Riviéře velké kanice proplouvat mezi nohama koupajících se lidí. Ale nyní, když jsou stálým cílem potápěčů s harpunou, zmizeli. Před pouhými 30 lety, kdy se zrodilo nezávislé potápění, zdálo se být moře nekonečné a štědře loviště. Také můj otec zkoušel lovit harpunou a někdy se vracel i se 100 kilogramy čerstvého masa z jediného ranního ponoru. Výsledky těchto lovu nebyly v těžkých dnech okupace nikdy promrhány a nikdo nepomyslel na potenciální vyčerpání zdrojů, které může tento způsob lovu přinést. Nikdo netušil, co přinese budoucnost. Jak si někdo mohl představit, že tato nezměrná říše je tak jemné vyvážená a tak zranitelná. To byly krásné a nevinné dny, které jsou však již daleko za námi.

Nyní se nás dotýkají povážlivě problémy, související s životním prostředím na kterémkoli místě zeměkoule. Důkazy proti nám jsou závažné. Suchozemské problémy získávají více pozornosti, protože jsou viditelnější. Ale kdokoli v současné době navštívil podmořský svět, může dosvědčit vyloupení a znaky bezduchého pustošení tohoto nemocného prostředí.

Dnes víme, že pyramida života pod vodou je tak povážlivě křehká, že je to až zarážející. Znečištění si bere svou daň, ale jsme přesvědčení, že stejně je tomu tak i u podmořského lovu. Tvorové jako kanící a jim podobní jsou v analogické situaci jako lesy velkých sekvojí. Zatímco pokračuje jejich regenerace, jednotlivé ryby, které dosáhly královského věku 50 let, nebudou nahrazeny dalších 50 let. Stáda suchozemských zvířat mohou být relativně snadno pozorována a chráněna, zatím však neexistuje spolehlivý způsob, jak sledovat počty ryb ponechaných v daných podmínkách. Můj otec řekl: "Člověk právě začíná zkoumat moře a poznávat je a už si uvědomuje, že umírá." V době, kdy moře a oceány pomalu akumulují znečištění a život v nich je již takto ohrožen, nemůžeme riskovat vyhubení nenahraditelných tvorů. Lov pod vodou, nebo jakýkoli útok na podmořský život již nemůže být tolerován.

Není to tak dávno, co jsem mluvil se skupinou profesionálních rybářů v Austrálii. Pozvali mě na blízkou pláž, kde se mi naskytl otřesný pohled. Písek byl pokrýt rybími těly rozkládajícími se na slunci. Všude odporný hnilobný zápach - stovky kilogramů nepoužitelných zdechlin. Na druhé straně začal buldozer hnijící hromady zahrabávat. Vypadalo to jako následek nějaké mořské nákazy. Ve skutečnosti se tam pořádala dva dny před tím soutěž v lovu pod vodou.

Samozřejmě, že jeden incident se nemůže stát obžalobou každého potápěče, který měl kdy v ruce harpunu. Sám jsem lovil pod vodou a vím, že je jen málo lovců, kteří loví pro zvrácené potěšení že zabíjení. Přesto však hodně potápěčů zabíjí jen pro chvilkové opojení z toho, že přemohli divoké zvíře. Jsou však i takoví, kteří přivážejí plné čluny ryb a bojí se je jist v domnění, že jsou jedovaté. Nebo zabíjejí velké ryby, které nejsou jedlé, jednoduše proto, že jsou působivé.

Viděl jsem hodně člunů, ve kterých hnily exoticky vypadající ryby. Po staletí společnost oslavovala zabíjení zvířat a považovala lovce za hrdiny. Něco takového dnes už rozhodně neplatí. Do roku 2000 bude na naší planetě 6 miliard lidí, úměrně tomu by vzrostl i počet lovců pod vodou. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, že rovnováha života v mořích bude vystavena vážnému útoku. Pokud okamžitě nezměníme běh věcí, mnoho ryb zmizí dřív, než si uvědomíme, co vlastně taková ztráta pro lidstvo znamená.

A co sport? Znamená to konec vzrušující zábavy pod vodou? Moje odpověď zní - ne! Akt zabití nemá vůbec nic společného se sportem. Stopování zvěře v hustém lese nebo mezi ostrými korály, pulsující život venku či pod hladinou moře, nebezpečí a nádherné scenérie, to je moje představa o sportu. Tuto představu je možno uplatnit stejně při stíhání vysoké zvěře, pernaté, barracud, žraloků, jakékoliv divoké zvěře s inteligenci a fyzickou silou, která může člověku poskytnout vzrušení. Ale v okamžiku, kdy je kořist v dosahu zbraně, končí sport jako takový. Kam se poděl sport, když je potápěč ozbrojen vysoce účinnou harpunou, schopnou rozštípnout čtvrt metru silný dubový špalek?

Stejné sportovní atributy, jako má lov pod vodou, má i fotografování. Přiblížení je stejně vzrušující a je dokonce ještě těžší, protože fotograf se musí dostat co nejblíže k předmětu svého zájmu. Každé nebezpečí, se kterým se setkává lovec, čeká i na fotografa. A dobrodružství nekončí nesmyslným zabitím, ale záznamem okamžiku vítězství a později poskytuje požitky i těm, kteří se nepotápějí.

Jestliže se nám podaří vyčistit moře a zachránit život v něm, nechceme stát na stráží u prázdného akvária. Naše odpovědnost jako druhu vůči moři je jasně dána. Nyní dominujeme nad celou přírodou a nemůžeme jenom čekat se založenýma rukama, abychom potom, až bude pozdě, obvinili příslušné kompetentní činitele. Naše rodina studuje moře 30 let, pozorujeme ničení, které se podle našeho názoru rozrůstá geometrickou řadou. Zdá se mi, že tíha odpovědnosti za záchranu moří padá nejvíce na ty z nás, kteří viděli krásy podmořského světa a hejna vodních živočichů na vlastní oči. Jsme odpovědni za to, abychom začali revoluci, která osvobodí moře od lidské ruky s prstem na spouští. Konec konců jsme závislí tvorové, kteří žijí na ostrovech obklopeni vodou. Cokoli uděláme s našim mořem, uděláme sami pro sebe.