Perfektní buddy
aneb (ne)veselá příhoda z minulosti a dopad na přítomnost
Kdysi dávno, už víc jak 13 let, jsme se byli potápět na Vírské přehradé. Jako lehounce zkušený ucho jsem si s sebou vzal jeskynní buben, že si budu cvičit práci se šnůrou. V té době jsme se chystali na zkoušky z jeskynního potápění.
Na břehu mi kamarád přidelil svoji známou. Je to zkušená potápěčka, říkal, má BO (Poznámka redakce: něco mezi CMAS P** a P***), nebudou problémy, navíc tě aspoň pohlídá. OK, tak jsme jeli, odvíjel jsem šňůru, vyvazoval (sňůru, ne sebe), jak sestup pokračoval, vyvazoval jsem čím dál míň, protože mi byla zima. Baby jsem si moc nevšímal - jela za mnou po šňůře. Dojeli jsme do 35m a já se chtěl otočit. Ukazuju jí, že se budeme vracet, ona že jo. Tak ji ukazuju, ať jede první po šnůře, že pojedu za ní a budu smotávat. Baba ne. Cosi mi ukazuje a motá se kolem. Zamotavá se do té šňůry, která byla dost volná. Přestává jí svitit Sonarka. Motá se ještě víc. Jak se snažím jí rozmotat, motám se do toho i já. Jakmile jsme rozmotaní tak, že se dá plavat, ukazuju jí, ať jede do prdele - po šňůře zpátky. Ona ukazuje něco jiného a motá se do šňůry. Sebe i me. To celé tak 3x dokola. Vsude okolo je pěkný bordel jak kalíme dno. Všude je šňůra. Všude. Koutkem oka zjišťuju, že jsme v dekompresi. Baba nemá nic, hodinky, hloubkoměr. Ukazuju jí, že budeme muset stát. Nevím co si myslela, že ji ukazuju, ale rozhodla se zamotat do šňůry ještě víc.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem jakž takž vymotal sebe i ji a vyrazil pryč. Třeba zdechni, ludro, říkal jsem si. Jakmile jsem se rozjel zpátky, baba vyrazila za mnou. Dojeli jsme do 3 metrů, držel jsem ji za flašky, aby neutekla z vody a potom ven.
Byla sice zima (podzim), ale já se klepal tak, jak nikdy předtím ani potom. Byl jsem s nervama úplně "hyn". Normálně, když se naseru, tak řvu, tady už jsem jenom mlčel. Dodnes to mám v živé paměti před očima.
Proč to píšu. Tu babu jsem od tý doby neviděl. Dneska zazvonil u me v kanclu telefon. Na druhé straně ta baba. Vůbec nevím kde a jak mě našla. Že prej si na ní možná vzpomínám, říká. Možná? Doprdele že JO. Ale to jsem jí neřekl. Řikam, asi jo.
A co chtěla ? Nabízela mi životní pojišténí !!!
Myslíte, že se mi to zdá ?