Osídlování Estartitu

Rambo má ustálený názor, že léto je nejlépe trávit u moře. Pro tentokrát si za letní byt zvolil španělský Estartit. K stěhování a přípravám na přijímání letních hostů nepatřilo jen zařízení pronajatého bytu, ale i rozeběh potápěčského programu. No, a aby se to v početné rodině dalo zvládnout, vzali s sebou Alíka.

Po pár dnech osídlování začaly z Estartitu chodit docela roztomilé maily. Ostatně, posuďte sami.

Zpráva z pátku 7. 5. 1999

Včera jsem vyrazil do rezervace s mojí manželkou do lokality Roca montnegre, pro vás, co to znáte, k delfínkovi. Nicméně viditelnost odhaduji maximálně na 5 metrů, takže jsem k delfínkovi, ó hanba, netrefil. Horko těžko jsme ho objevili na konci ponoru. Vzhledem k tomu, že ponor právě končilo dost potápěčů z divecentra, nevěděl jsem, zda ho není vidět z důvodů snížené jarní viditelnosti, z důvodů zvíření, či, to je nejpravděpodobnější, dle obojího. Když jsem vylezl na loď, chtěl jsem si vytáhnout i jacket. Abych snížil svoji blbost, mohl bych tvrdit, že byly velké vlny. Okolo však byl Tálinskej rybník. Sklouzla mi ruka z držadla a zachytla se za vrapovku. Tu nahoře vytrhla resp. jenom vyvlíkla ze jacketu. Udělalo to v mžiku frr a jacket s lahví a navěšenými olovy se hodlal vydat na dno. Plápolal jsem na lodi a pokoušel se zvítězit nad hmotou. V tu chvíli zareagovala manželka a vratký stav převážila v můj prospěch. Měla štěstí, urvat mi tu vrapovku ona, tak nevím, co bych s ní udělal. U mě to bylo jenom nešťastné sklouznutí ruky.

Dneska jsme s Alíkem vyrazili zkoumat vrak, jehož polohu jsme možná zaznačili předevčírem. Nutno souhlasit s průvodcem, že poloha se nehledá snadno. Z důvodů šetrnosti jsme usoudili, že nechceme-li dělat dekompresní ponor, nemusíme mít úplně plné lahve. Provedli jsme několik výpočtů, něco vzduchu přepustili sem, něco tam, a vyrazili. Pro znalce GPS nemusím rozebírat, pro ostatní poloha, kterou ukazuje GPS je jedna věc, skutečná poloha může být až o 100 m jiná. Vzhledem k viditelnosti do 10 m nemusím zdůrazňovat, že je to hledání jehly v kupce sena. Proto přesnou polohu dolaďuji pomocí echolotu. I s tím to není tak úplná legrace. Tak, jako člověk poprvé čumí na obrazovku radaru, zatímco zkušená obsluha rozliší v jedné tečce dvě letadla, tak podobně je to s obrazovkou echolotu. Já jsem v tuto chvíli ta osoba, která na to čumí jako tele na nový vrata. No, nakonec jsem vydedukoval, že tedy teď, snad, možná, jsme nad vrakem El Marmoler.

Pominu-li bezpečnostní směrnice, tak se některé věci bohužel nedají dodržet. Jak má člověk být obsluhou na plavidle a současné se potápět s parťákem, nevím. Jak přivázat kotvu k vraku a současné nahoře hlídat nezakotvenou loď. Všechny, kteří budou číst dále, prosím, nepište mi, co jsem všechno porušil. Vymysleli jsme, že musíme změřit sílu proudu (o tomto záměru se Alík dověděl až z napsané zprávy), abychom věděli, kam nám proud snese kotvu. Zjistil jsem, že je proud nulový. Měřením jsme ovšem ztratili polohu vraku, takže jsme dalších 5 minut hledali vrak znovu. Vyhodili jsme kotvu a lano padalo kolmo dolů od zrcadla. Lano 40 m + 3 m řetězu. Poslední dva metry jsme měli pocit, že se kotva dotknula dna. V průvodci mimo toho, že vrak se velmi špatně hledá píší, že se má kotva přivázat k zábradlí. Jenže už nepíšou, jak to všechno zkoordinovat. Vymysleli jsme, že já půjdu dolů kouknout, zda tam je vrak. Za pět minut musím mít zvládnuto zakotvení, a potom za mnou vyrazí Alík. Kdyby se mezitím dala loď někam do pohybu, bude se jí v tom Alík snažit zabránit.

Začal jsem tedy padat dolů. V 18 metrech už tma, no jako, no třeba jako v Trhové Kamenici ve stejně hloubce. K tomu ovšem ještě mizerná viditelnost. Dále jsem se už jenom zabíral myšlenkama, že se ze tmy vynoří nějaká nestvůra. Copak o manželku, o tu by se asi někdo postaral, ale co o tři děti. No, a pak jsem se zapíchnul do dna. Chvíli jsem po hmatu hledal baterku, po vítězství jsem zjistil, že jsem opravdu na dně, v 45 metrech. Viditelnost špatná, řekl bych, že tak na Aladina bylo s pomocí baterky vidět docela dobře. Nesměl jsem ho mít ale moc daleko od těla. Pak jsem začal vzpomínat na firmu Lola, které jsem chtěl udělat kšeft s bubínkem, a nestihnul jsem to. Mít ho, tak bych se přivázal ke kotvě a začal kruhovými pohyby hledat ztracený předmět. Sice jsem vrak zrovna neztratil já, ale najít jsem ho chtěl. Zvolil jsem metodu poponášení kotvy. Usoudil jsem, že je to blbost. Tak jsem se rozhodl, že se na to vykašlu. Když jsem se vydával na cestu vzhůru, tak jsem do něčeho kopnul. Hádejte do čeho. No, to víte, že do špičky vraku. Nám se podařilo kotvu hodit dva metry od přídě a já se v té tmě přiblížil omylem tím správným směrem. Kouknu na Aladina, Alík už tu měl být. V rámci povolených rychlosti jsem vyrazil nahoru. Těsně pod hladinou jsem zaznamenal gesto Alíka, OK, jdu dolů.

Šli jsme dolů. Mezitím však vrak zase někdo vzal. Alík mi zmizel z očí, a jak ho tak hledám, našel jsem vrak a Alíka vzápětí. Ukázal jsem mu, že mi právě Aladin zahlásil, že kvůli vzduchu musím zahájit výstup (Alík si myslel, že mu ukazuji, kolik mi zbývá do bezdekomprese). Vystoupali jsme na úroveň horní paluby. Zde Alík pochopil signál z mojí volně zavěšené baterky na jacketu jako signál "běž tímto směrem" a vyrazila na prohlídku vraku. Pronásledoval jsem Alíka, abych jí důrazně vysvětlil, že na to nemám vzduch. Tím jsme ztratili kotevní lano. No co, bójky máme, budeme dělat dekompresi na volném moři pomocí bójek. V 15 metrech jsem do něčeho kopl s náznakem zamotaní. Sáhnul jsem po noži s tím, že se ještě ke všemu budu z něčeho vyřezávat. Bylo to naše kotevní lano, takže dekomprese v naprosté pohodě bez bójek. Pro ty, co nevědí, že jsem baron Prášil, tak musím dodat, že jsem se vynořil s 35 atm. Alík asi 100 atm. Vytáhli jsme kotvu a zkusili znovu vrak najít. Trvalo nám to 10 minut. Bude to silná zábava pro silné může a ještě silnější ženy. Jedno víme ale jistě. JE TAM.

Já nakoupeno, Alik se chce potápět, žena potřebuje získávat zkušenosti. Co s tím? Zvolili jsme variantu, že já budu hlídat všechny tři děti, kojit, vařit kasičky, přebalovat (ostatně to bylo na celé akci to nejrizikovější), a ženy na člunu vyrazí na mělkou lokalitu v zátoce, kde není třeba orientace, bójka je uprostřed zátoky obklopené stěnami, maximální hloubka 20 m, nemusí se složitě kotvit, jenom se karabina cvakne k bójce, co více si přát. Děti zamávaly mamince, a já se raději koukal jinam, abych neviděl, jak žena kormidluje přístavem, a šel přebalovat a vařit kasičky. Kojit jsem se chystal, až když se nevrátí.

Vše ostatní mám pouze z doslechu, přičemž jsem byl donucen požít sklenku čehosi na dobrou náladu, abych vyprávění snesl. Žena loď řídila perfektně. Jenom kdyby ty vlny nebyly, a jenom kdyby se plyn nepřidával směrem dolů, a jenom kdyby ruka na plynu udržela vždy svoji polohu. Takže člun byl řízen nejen pomocí ovládacích prvků, ale také zvukově pomocí výkřiků: "Takhle rychle nechci", " Zpomal", "Pomaleji".

K bójce se přivázaly v pohodě, je-li možno za pohodu považovat to, že Alík si na to pro jistotu vlezl do vody a bójkou ve vlnách dostala po hlavě jenom šestkrát.

Vymyslely, že si vezmou náměr skály (které byly prakticky všude okolo), sestoupí pomocí kotevního řetězu na dno, a podle azimutu poplavou ke skále.

Dobrá myšlenka. Jenom si na hladině nezapomenout vzít ten náměr. A pak ještě vzpomenout si na to dříve, než na dně. No co, i výstupovou rychlost podle Aladina je třeba trénovat. Náměr zaměřen, v hlavě Alíka zaznamenáno číslo 160. Sestup a vyražení patřičným směrem. I když, možná, že je trochu rozdíl mezi pohledem na růžici shora a skrz okénko z boku. Ten rozdíl je něco okolo 180 stupňů. Po dvaceti minutách usilovného plavání jim bylo divné, že skály nikde. Vynořily se a byly velice vděčné, že jsou na lodi tyčky s vlaječkami. Horní kousek vlaječek se dal na obzoru zahlédnout.

Klady akce:

• Auto vrátily zcela zjevně neporušené
• Člun je prý také v pořádku, a prý dobře zakotven.
• Vrátily se ještě za světla.

Napoprvé dobrý výkon ne?

Rambo

P.S. Pevně věřím, že vlastní aktérky na to budou mít odlišný pohled. Věřte jim. Ženská má vždycky pravdu. Když nemá, platí to, co je napsáno ve větě první.

Od Blanky: No, co se divíte, v autoškole se jezdí taky nejdřív přískokem. Na moři pomáhají i vlny, takže ty skoky jsou trochu delší.

Od Alíka: No, zkuste si v klidu zaměřit, když se ve vlnách sotva udržíte bójky, která vás neustále mlátí do hlavy.  :-)))))

Zpráva z pondělka 10. 5. 1999

Vzhledem k tomu, že se obě dámy, tj. Alík a moje manželka, z posledního ponoru (i když v podstatě spočíval pouze v plavání v moři), vrátily bez zjevných škod, risknul jsem to a pustil je na stejnou akci podruhé s tím, že tentokrát se snad s těmi, vůči nim velice nepřátelskými azimuty, poperou mnohem lépe.

Vrátily se, že jako v pohodě, akorát že... Po chvíli jsem z nich vymačkal, že tentokráte jsou ztráty baterka 1 ks. Vzhledem k tomu, že Alík odhadoval cenu baterky na desetinu toho, co stála (no, svítí o trochu lépe, než ta moje, ale že by byla desetkrát dražší?), neklid, který se mne zmocnil, byl jiný než jejich. Během pěti minut jsem tedy zavelel k záchranné akci.

Vybaven špagátem jsem se vydal na místo, kde měl údajně spočívat náš majetek. Údaje, kde asi byla ztracena a kde ji mám tedy hledat, jsem úmyslně ignoroval. Hloubka 20 - 25 m sice není tak moc, ale bohužel vzduch v této hloubce již rychle ubývá. A tak jsem stihnul prohledat jenom kruh o průměru 15 metrů okolo bójky a cca 20 metrů směrem, kterým údajně plavaly.

Druhý den jsem v akci hned po ránu pokračoval. Bohužel, k bójce byla přivázaná loď místního divecentra. Snažili jsme se vysvětlit, že kdyby někdo náhodou něco našel, že by nám to mohl věnovat. Kapitán se sice vyptal na popis, abychom si nečinili nárok na všechno, co se vytáhne, ale pak nás ujistil, že kdokoli cokoli najde, stejně to nedá z ruky. Nabízeli jsme mu tedy, že vzhledem k tomu, že baterka je made in Checo, prodáme dotyčnému alespoň zdroj, aby z toho něco měl. Vzhledem k tomu, že potápěči se vynořovali již 10 minut po zanoření v různých vzdálenostech od lodi a rychlostí jinou, než předepisuje Buehlmann, ale dokonce i než staré směrnice (rekord byl výskok na hladinu takřka po pás), nedalo se očekávat, že by někdo něco našel, a i kdyby, že by to byl schopen ze dna vyzvednout.

Opravdu za chvíli loď odjela a kapitán nám přál hodně štěstí při hledání, vědom si našich šancí. Obdobně se přeje, abyste vyhráli v loterii 100 milionů.

Tentokrát jsem si vzal jako "pomoc" na hledání ženu a jako referenční bod, při kterém se budeme obracet, cihlu. Návrhy, abych si zvednul ze dna nějaký kámen a ten si tam položil, jsem odmítl již den předtím. Na místě, kde jsem ukončil předešlý den hledání, jsem dal povel k umístění referenčního bodu - cihly. Umístila ho hezky dolů mezi dva vysoké kameny, jak později vysvětlovala, byla tam hezká rovinka, a pak taky dodává, že nevěřila, že lze pod vodou někoho seřvat. No, nakonec jsme umístili cihlu nahoru na kámen, takže splňovala to, co splňovat měla, byla vidět z dálky a nesplývala s okolím, a začali jsme kroužit pomocí špagátu okolo bójky v příslušném sektoru. Při poslední otočce ukázala žena něco okolo 70 atm, a tak jsem se rozhodl, že prohledáme ještě kousek a jdeme nahoru.

Potápěčský Bůh byl s námi. 5 metrů před místem, kde jsem chtěl hledání ukončit, jsem ve vzdálenosti 38 metrů od bójky (hledal jsem pomocí 40 m lana) baterku zahlédl a nechal ženu vylovit. Ta se do ní křečovitě zakousla s vědomím, že kdyby jí podruhé vypadla, bylo reálné nebezpečí poškození jejího i mého zdraví.

Poučení: Baterka byla navlečená na popruhu, na jehož konci byl výrobcem popruhů dodáván kroužek na klíče. Popruh se zřejmě dostal do škvíry v kroužku a vyvlíknul se z popruhu. Nevěřil bych, že se to může stát, protože když to chce udělat člověk úmyslně, musí vyvinout veliké úsilí.

Aby z ponoru měl něco taky Alík, tak jsem se ani nesvlíkal, jenom přehodil láhev a vyrazili jsme do rezervace. Navštívili jsem Dofi Nord, tunelem okolo delfínka propluli na Dofi Sud, a pak se rozsáhlým komplexem tunelů a jeskyní vrátili. Pokaždé zde přemýšlím, jak to ta příroda skvěle pro potápěče zařídila, že tady neudělala v jeskyních žádná slepá ramena, takže pokud člověk plave nějakým směrem, vždy vyplave ven. V jeskyních byla trochu zima, viditelnost se od posledně podstatně zlepšila, odhadují tak na 10 metrů, ale stále by to mohlo být lepší. Z fauny na zdejší lokalitu nic výjimečného, množství mořanů, dvě chobotnice, malý kanic. Zapomněli jsem jim přinést cokoli k snědku, takže všichni byli značně odtažití. Proč by taky neměli být, když z těch potápěčů nic nevypadlo, že.

Rambo

Zpráva ze čtvrtka 13. 5. 1999

Žena ztratila baterku a já jsem ji šel hledat. Ne, nemažte tuto zprávu, že už jste ji četli. Žena se asi rozhodla, že zvýší moje sebevědomí, abych si dokázal, jak jsem dobrý a jak mi to hledání jde. A když jsem našel baterku poprvé, a že jsem z toho měl velkou radost, rozhodla se, že mi tuto radost dopřeje ještě jednou.

Nutno dodat, že tentokrát to bylo poměrně jednoduché. Ležela dva metry od bójky a jediným ztěžujícím faktorem byla hloubka škvíry, ve které ležela. Naštěstí jsem ale naplaval ve správném úhlu a baterku zahlédl. Žena ale prohlásila, že už mi další radost nezpůsobí, a že se z ní stává bezbaterkový potápěč.

S Alíkem i se ženou jsem byli navštívit kanice Frantu. Má asi o dvacet kilo více, než já (což při mé udatně postavě zase není takový problém), a je to hrozný loudil. Přinesli jsme mu malé párečky a chutnaly mu. Při ponoru se ženou však párky došly, což nesl neblaze a protože žena držela v ruce něco jako velký párek (konzervu od párku s potiskem), plaval si ji vzít. Žena svedla lítý boj o plechovku, a zvítězila. Já si vzpomínám, že když jsem mu nesl žrádlo v igelitce, tak chramstl nevychovaně po celé igelitce, kterou jsem měl u pasu, a pak jsem zápasili o igelitku, která by mu určitě taky nedělala dobře. Problémem jsou ovšem všudypřítomní mořani. Ať kouknete, kam koukněte, tam jsou jich mraky, polívka, jak říká Alík. Vadí při pozorování všeho ostatního, včetně parťáka. Zkoušel jsem taky pod vodou foťák a vyfotil svůj první podvodní film. Jak říkal pán, co to vyvolával, jedna fotka se z toho filmu skoro povedla. No, a kdo za to může - mořani. Na půlce fotek, ačkoli jsem měl v úmyslu fotit něco jiného, se promenádují. A když už nezakrývají objekt mého zájmu, tak alespoň vrhají odlesky tak, aby z té fotky nic nebylo. Jsem zvědav, jak se s nima domluví náš velký fotograf Hájek. Jak ho ale znám, tak tam, kde je nebude chtít mít, tam nebudou a tam, kde mu budou mít dělat pozadí, jich budou mraky. No nic, potají ho budu zezadu pozorovat a až zjistím, jak to dělá, tak vám to hned vykecám.

Na další ponor jsme se vydali s Alíkem na lokalitu, kde mělo být nejvíce života. Je to mělká lokalita a hned jak jsme spadli do 8 metrů, už tam na nás čekali dva kanicové. Dali jsme jim párečky, o ty se porvali s mořany, a pak už jsme se jich nemohli zbavit. Chtěli jsme si pár párečku ušetřit, ale oni to asi cítí, a tak jak pes furt plavali za námi a somrovali. Strkají čumákem do jacketu, aby už jim to člověk vyndal. A k tomu hejna jiných rybiček, pruhovaný, tenký, tlustý, který chcete.

Pak jsme ještě zkoušeli lyžovat, ale Alík bude jenom vyprávět, že to zkoušel. Ale aspoň si vytahala trochu ruce a nepřetrhla mi tahací lano, jako jeden nejmenovaný tvůrce potápěčských stran, a Zdeněk Šraier to nebyl. (Poznámka Tomáše Sládka: Když Rambo tak hrozně škube člunem, tak se nesmí divit, že takový tenký, jen na prst tlustý špagátek se se mnou přetrhne...) I když by to byl na druhou stranu div, protože jsem si koupil lano, kterým bych odtáhl kamion.

No, a pak jsme se tady seznámili s projíždějící posádkou na plachetnici. Zaslechl jsem jenom, hele český potápěči, běž se jich zeptat, jestli nemají pájku. "Máte pájku?" přišli. "Mám", povídám. "Ale my myslíme pájku, jako páječku", oni. "Mám", povídám. "Opravdu máte páječku?" Už jsem začínal pochybovat, jestli rozumí česky. Ujistil jsem je, že mám páječku na pájení, včetně kalafuny a cínu, a oni se svěřili, že od rána chodí a shánějí někoho, kdo by jim připájel dva dráty. Po šesti hodinách chození po opravnách, že už nevěří ničemu a nikomu, a k čemu že pájku používám při potápění. Za půjčení páječky jsem si letmo prohlédl 12 m plachetnici (z důvodů české byrokracie nechali loď zaregistrovanou pod venezuelskou vlajkou, kde loď koupili). To jsem ještě nevěděl, že si loď prohlédnu o několik hodin později důkladněji.

Když jsem viděl, jak se majitel staví k páječce, tak jsem mu to raději udělal sám. On zase viděl, jak se stavím k nářadí já, a tak jsem později zprovozňoval zásuvku na lodi, ve které se spálí jedna nabíječka telefonu za druhou, ale přitom zásuvka funguje, protože světlo v ní svítí (přehozená polarita), dále bylo potřeba opravit záďové světlo (při té příležitosti jsem si loď prohlédl opravdu důkladně, protože jsem tahal novou kabeláž) a neopravil jsem jenom ty věci, o jejichž opravu se pokusil již předtím jejich majitel. Zejména poučné pro mne bylo, když mne vodil po lodi, kterou vlastní již 4 roky!!! a vyptával se: "K čemu může být tadle bednička?", a "K čemu je tedy potom tadle skříňka?", a "Jak funguje tenhle přístroj?". Byl jsem na takové lodi poprvé a opravdu lépe jsem si ji prohlédnout nemohl.

Omlouvám se za svoji rozkecanost, ale to víte, jednomu synkovi je 8 měsíců, s tím si člověk moc nepokecá, druhýmu byli tři roky, s tím už je to lepší, ale aby mu člověk mohl vysvětlovat rozdíl mezi zdrojem a nabíječkou, je ještě moc malý, a pak už jsem v zajetí samých ženských.