Zrůda

Potápěč potřebuje neopren, to každý ví. I já jsem se ho rozhodl opatřit. Bohužel veškeré velikosti s názvy littl, small apod. mně značně nepřiléhaly v oblasti mého hrudního košíčku. Po té co jsem prošlapal jedny boty a ojel jedny Good-yearky jsem poznal, že v konfekci nenakoupím, a zvolil ušití na míru. Po telefonickém rozhovoru přišla měřenka, já koupil úplně nový krejčovský metr, ono nechat si ušít špatně neopren kvůli blbému metru by nebylo to nejvhodnější, a společně se ženou jsme oměřili moji rachetickou postavičku a měřenku odeslali.

Za týden telefon a sekretářka, jestli prý chci mluvit s panem Maxou. Pan Maxa se ptal kdo mně měřil, já že žena, on jakým metrem já, že úplně novým. On že je to blbost. Že už ušili hodně neoprenů, ale takovouhle zrůdu co mu vychází z měřenky si nedovede představit. A kdy, že přijedu do Plzně, aby mně přeměřil osobně. Přeměření jsem přivítal, ale čas mi nedovoloval cestu do Plzně. Domluvili jsem se, že při cestě p. Maxy do Prahy budu přeměřen jím osobně.

Nastal den D. Setkal jsem se panem Maxou, který se právě soukal z nějakýho Formana. Při pohledu na něj mně křuplo za krkem a vyrazili jsme do kanceláře, já o vždy o patro napřed, abychom si viděli do tváře. Několikrát opakoval slova o zrůdě a došlo na měření. Vytáhl metr a říká: “No vidíte hned první míra, délka paže, je špatně”. Změřil, přečetl si míru a zabrblal, že je to blbost. Změřil podruhé, stejná hodnota. Usoudil, že si vzal vytahaný metr, a začal přeměřovat sebe. Na svých mírách zjistil, že metr je v pořádku a tak nevěřícně zíral na moji délku paže, která se takřka shodovala s jeho délkou paže. Já nikdy nepopíral, že mně říkají opicoidní typ. Hodnota v měřence se neopravovala.

Došlo i na další míry, ale i ty se ukazovaly jako správné. Konečně došel ke dvěma položkám. Vidíte tyhle položky jste prohodil. Změřil a jenom pípnul, neprohodil, ale jste první člověk, na kterého šiju, který má přes loket větší obvod než přes biceps.

Doměřil a nezbylo nic jiného než konstatovat, že měřenka je a hlavně byla v pořádku. V tu chvíli si začal plně uvědomovat jím několikrát zdůrazňovaná slova o zrůdě a začal měnit barvu, jako kdyby se právě otrávil kysličníkem uhelnatým. Taky začal povídat o tom, že v Itálii taky při šití přijdou na typy lidí, kteří se vymykají z normálu, a že vlastně ve skutečnosti nevypadám tak zrůdně jak to vypadá podle měřenky.

Vše skončilo perfektně ušitým oblekem. Až teprve s odstupem času mohu zhodnotit i to, ze se ani po více jak 100 ponorech nikde nepáře, netrhá jako jiné mnohem značkovější obleky.