Smrt nezkušeného potápěče v Egyptě

Do Egypta jsem odjela na konci srpna s malou skupinkou našich klientů. Mimo vedení potápěčského programu bylo mým hlavním cílem absolvovat instruktorský kurz v novém výukovém programu Emergency First Response, který v červenci 2003 nahradil dosavadní program Medic First Aid.

Vynořili jsme se po druhém ponoru a s kolegyní Zuzanou odpočívaly na horní palubě naší lodi. Slunečný den bez větru, odpolední siesta po krásných ponorech. Byla jsem ve stavu usínání, když mě vyrušil hluk, který nebyl běžným hlukem v místě, kde parkují potápěčské lodě a kde si potápěči hlasitě sdělují zážitky z ponorů. Zaposlouchala jsem se znovu a začala jsem vnímat, že zvuk je velmi hlasité volání o pomoc v němčině. Pomalu jsem se začala vracet zpět do reality a bylo mi úplně jasné, že je zle a že to není ani nácvik nouzové situace.

Ani nevím, jak rychle jsem vstala a jak jsem se dostala na místo, ze kterého jsem viděla bezvládné tělo na hladině s maskou plnou krve a instruktora z naší lodi, který oběť podpírá a snaží se nafouknout její žaket. Další dva členové posádky se vrhli do vody na pomoc. Já jsem se v té době za pomoci spolumajitele potápěčské základny, který naštěstí ten den zrovna jel s námi, snažila zprovoznit kyslíkovou láhev a připravit vše na zadní palubě lodi na záchrannou akci. Spolumajitel, velmi zkušený místní instruktor, volal lékaře a policii a my jsme se zatím snažili vytáhnout postiženého potápěče z vody. Diagnóza byla všem jasná na první pohled - rozsáhlé barotrauma plic a pravděpodobně pneumotorax. Konkrétní příznaky bych nerada rozebírala, je snad jen třeba říci, že toto poranění zapříčiní masivní krvácení z poškozené plicní tkáně a dochází ke křečím způsobeným vznikající embolií. Organismus není schopen jinou cestou přijímat kyslík, který potřebuje k pokrytí základních metabolických funkcí, takže pomalu dochází ke smrti.

Snažili jsme se všemi možnými cestami podat postiženému kyslík, ale nebyli jsme úspěšní, protože z jeho úst odcházely proudy zapáchající zpěněné tekutiny. Nasazení kyslíkové masky bylo obtížné a nakonec zcela nemožné.

Po přibližně 10 minutách se na loď dostavil mladý muž, který přinesl žaket postiženého a řekl, že je jeho potápěčský partner. V láhvi nebyl vůbec žádný vzduch a on ji vylovil ze dna při návratu z ponoru, kam spadla, když postiženého při záchranné akci odstrojovali. Snažila jsem se rychlým rozhovorem získat potřebné informace. Nebylo možné s ním hovořit, protože měl pohled upřený na křečemi zmítající se tělo svého buddyho a upadal do šokového stavu. Jeho odpověď na každou mou otázku byla: "já nevím, já nevím, já nevím..."

Po 15 minutách jsme akci ukončili a postiženého i s naší kyslíkovou láhví jsme přeložili na jejich loď, která parkovala hned vedle naší. V té chvíli už bylo jisté, že postiženému potápěči nikdo nepomůže. Na břehu, který byl velmi blízko od naší lokality, již čekala lékařská služba a policie a tak bylo lepší předat jeho již bezvládné tělo do rukou odborníků. Nemohla jsem udělat nic více pro záchranu tohoto 27letého muže.

Na naší lodi zavládlo mrazivé ticho a každému z nás se odehrávala celá situace znovu a znovu před očima. Loď odjela, na hladině se vznášela ploutev oběti a začali se vynořovat nic netušící potápěči z jejich skupiny, včetně průvodce. Sbírali jsme je a informovali o nehodě. Byl slyšet pláč jeho blízkých i hlasité vzrušené rozhovory mezi posádkou a místním průvodcem.

Nastala chvíle, kdy jsme začali zjišťovat, jak k nehodě došlo a co se vlastně pod vodou stalo. Po dlouhých rozhovorech a úvahách jsme dospěli k názoru, že se pravdy nikdy nedobereme, protože se zde vyvinulo hned několik verzí. Snaha zbavit se jakékoli zodpovědnosti dělá divy.

Postižený potápěč měl na sobě pouze plavky a žaket měl na holém těle, což u certifikovaných potápěčů nebývá zvykem. Nosí alespoň krátký oblek, ale budiž, voda byla teplá. První naše úvaha byla, že někdo vzal nepotápěče na zkušenostní ponor, kterých v Rudém moři denně proběhne mnoho. Ale vzhledem k tomu, že s ním nikdo zodpovědný nebyl?? Snad jen jeho partner při ponoru, jehož kvalifikace byla P** CMAS. Ten nám ale nebyl opakovaně schopen říci co se stalo a o jak zkušeného potápěče se jedná. Okolnosti nehody byly velmi podivné.

Nabízí se hned několik otázek, na které stále hledám odpovědi:
Láhev postiženého byla prázdná - jak se mohlo stát certifikovanému potápěči, že mu došel vzduch? Kde byl jeho buddy v tom momentu? Kde byl průvodce skupiny? Proč se jeho buddy vrátil z ponoru ve chvíli, kdy tělo potápěče už bylo v naší péči přibližně 10 min?

Všichni víme, že jsou dána bezpečnostní pravidla. Ta nařizují s jakým množstvím vzduchu v láhvi je nutné jít z vody, že skupinu má vést zkušený průvodce, který se o jednotlivé členy v průběhu ponoru zajímá. A hlavně víme, co dělat v případě, že neočekávanou náhodou dojde vzduch!

Druhý den, po bezesné noci, jsem se dozvěděla další podrobnosti a úvahy o příčinách nehody. Bylo mi řečeno, že šlo o certifikovaného potápěče, který měl asi 40 ponorů, možná mu prý praskla hadice u automatiky. Díky této ruptuře došel vzduch a potápěč vystřelil ze dna ve 12 metrech k hladině, se zadrženým dechem.

Sama jsem tuto nepředpokládanou nehodu pod vodou již zažila. Shodou okolností před rokem v Egyptě. Průvodcovala jsem skupinu a jedné potápěčce praskla hadice u automatiky. Byla jsem v čele skupiny a než jsem se rychlým plaváním dostala na konec skupiny, byla bez vzduchu. Její buddy ale klidně zareagoval a podal jí svojí záložní automatiku. Než byla úplně bez vzduchu uplynulo více než půl minuty...

Má verze je následující. Ať už to byl nepotápěč, kterému dali dodýchat láhev pod lodí, či potápěč se 40 ponory a byl pod vodou sám, nebo jeho buddy byl velmi daleko. Ať už došlo k ruptuře hadice (přebírala jsem výstroj a ničeho jsem si nevšimla, nebyl však čas na zkoumání), či situaci, kdy mu došel vzduch…Ať už to bylo jakkoli, došlo zde pravděpodobně k zahlcení vdechnutou vodou, která způsobila laryngospasmus (křeč hlasivek). Postižený psychicky nezvládl situaci a vystřelil se zadrženým dechem z 12 metrů k hladině.

Bylo mi také řečeno, že při přezkoumávání celé situace vyšla najevo nečistá hra ze strany nejmenovaného potápěčského centra ve snaze se zbavit odpovědnosti. Posílali jsme hlášení o nehodě na PADI, Red Sea Association a místní policii, kde jsme popsali nehodu tak, jak se jevila nám.

Jednoznačně zde však došlo k porušení mnoha bezpečnostních pravidel a díky tomu byl zmařen jeden lidský život velmi mladého člověka. Ještě teď, když píšu tyto řádky, mám v sobě pocit beznaděje, úzkosti a vnitřního vzteku na ty, co nehodu zavinili, nebo se nějak podíleli na jejích příčinách. Ať už to bylo jakkoli, a jak to bylo to už se asi nikdy nedozvím!

Nikomu nepřeji zažít podobnou situaci a žádám ty z vás, kteří vědomě porušují některá bezpečnostní pravidla při potápění, aby si vždy pořádně rozmysleli, co vše se může stát.

Chci zde záměrně uvést příklad nejmenovaných potápěčů se základní potápěčskou kvalifikací, kteří se nás snaží obelhat při půjčování výstrojí. Výstroje půjčujeme pouze po předložení platného potápěčského průkazu. Když potom přijde absolvent našeho kurzu a půjčuje si žaket XS na průkaz dalšího z našich studentů, který má evidentně velikost XXL, tak mě to nejen zaráží, ale i velice dráždí. Můžeme pak jen spekulovat o tom, co probíhá na jejich zájezdu do Chorvatska, kde si potápění se začátečníkem v roli "zkušeného instruktora" vyzkouší celá skupinka jeho kamarádů. Všichni mají pocit, že potápění nic není a že se klidně mohou potápět i bez toho "předraženého kurzu". Je to bohužel stejné jako řidič, jedoucí rychlostí 100 km/hod bez řidičského oprávnění. Dojede-li, je happy - ale co když nedojede? Proč má někdo další, kdo se snaží mu již marně zachránit život, nést psychické následky ještě dlouho poté? A jak to ovlivní život jeho blízkých?

Další upozornění se týká služeb, které nabízejí některá potápěčská centra v Egyptě. Je více než jednoduché sehnat potápění velmi levně, ale jaký to má dopad na kvalitu služeb? Víme proč si vybíráme kvalitní partnery a proč jim platíme vyšší částky, než bychom utratili u těch, co nabízejí služby pod cenou.

Za těmi báječně nízkými cenami se většinou skrývá: výstroj je nekvalitní a většinou neúplná, na lodi je již na první pohled vidět, že několik měsíců v suchém doku by jí neuškodilo, není zde zpravidla funkční radiové spojení a o navigaci nemluvím. Chybí zde kyslíková láhev (my jsme museli poskytnout pro záchranu láhev naší), lékárna je v tragickém stavu, na lodi maximálně jeden průvodce, který se stará o velkou skupinu (pravidlo stanovené egyptským zákonem praví sedm potápěčů na jednoho průvodce) a to bych se neodvážila ptát na jeho kvalifikaci.

A loď s nešťastníky odplouvá, většinou se vrátí v pořádku a všichni mají dobrý pocit, že ušetřili... Ale co když dojde k nehodě?

Potápění je jedna z nejhezčích sportovních aktivit, ale pohled na takto zmařený lidský život je velkým paradoxem. Neustále se ve své praxi setkávám s hrdiny, kteří vědomě porušují základní bezpečnostní pravidla. Mají totiž pocit, že čím víc jich poruší, tím jsou lepší. Uvědomme si, že jsme na světě jen jednou. A toto hazardování nestojí za to, že si poté budete celý život vyčítat, že díky vám někdo odešel z tohoto světa.

Snad jste pochopili, k čemu má vést a nabádat má zpověď. Při každé rekapitulaci ze mne odchází část nahromaděného stresu a děsu a tak i s tímto článkem jsem odložila část toho, co mě tíží. Dlouho jsem přemýšlela, zda vůbec a hlavně jakou formou sdělit své prožitky. Když jsem v roce 1998 absolvovala instruktorské zkoušky PADI a v zápětí jsem se stala instruktorem první pomoci, netušila jsem, jak krutá je praktická zkušenost se špatným koncem v této oblasti.