Hloubkové potápění se vzduchem

Debata, která proběhla nedávno na konferenci mne přiměla k popsání jednoho ponoru. Místo konání Dahab Blue Hole. Ponor pečlivě naplánovaný, včetně přípravy a zajištěný. Nehodlám tady popisovat návod k takovému ponoru, protože sebevrahů máme mezi sebou dost. Jedná se mi spíš o popis pocitů, které ponor provázely. Protože jsem dříve absolvoval několik ponorů do hloubek 70–90 m. Předpokládal jsem, že sestup do 100 m nebude příliš velký problém. Blue Hole je pro podobné pokusy téměř ideální místo. Několik metrů od břehu je stěna, která padá do hloubky přes 120 m (údajně 140 m). Jediná – velmi podstatná nevýhoda je vzdálenost k nejbližší dekompresní komoře.

Sestup probíhal normálně. Sestupovali jsme pomocí jacketů, od 50ti m jsme už "brzdili". V 80ti m jsem si začal uvědomovat hloubkové opojení, zejména bubliny jsem slyšel jako hluboký smích s ozvěnou. V 90ti metrech na mne padl pocit tísně a každý výdech jsem slyšel jako údery kladivem do ocelové nádrže. Každý nádech mi připadal, jako bych dýchal horký vzduch v sauně. Od 95 metrů nás začaly svědit hřbety rukou, měl jsem pocit zě to nezvládnu, ale až opakovaný pokyn partnera mne přinutil zastavit sestup. Zdálo se mi velmi jednoduché pokračovat dolů a velmi obtížné vystupovat nahoru. Věděl jsem, že nesmím pohybovat nohama a musím vystupovat jen pomocí jacketu. Domnívám se ale, že jsem v první minutě výstupu nohy používal. Trvalo strašně dlouho, než jsme se odlepili a zahájili výstup. Výstupovou rychlost jsme udrželi v normě (Aladin) mimo jednoho momentu v cca 40ti metrech. V 70ti m výrazně poklesl vliv dusíkového opojení. Od 50ti m mne začalo bolet levé zápěstí a až ve 30ti m jsem si uvědomil, že jsem si v hloubce utáhl řemínek Aladina. Ten mi při výstupu zaškrtil ruku. Pochopitelně jsem to považoval za příznak dekompresní nemoci. Asi v hloubce 20ti m jsme se setkali s potápěči kteří nás "hlídali". Dekomprese byla provedena v pořádku a podle plánu. Nicméně jsem se cítil malátný a točila se mi hlava. Rozhodně jsem neměl pocit nějakého vítězství, spíš mne napadlo, že jsem se zařadil mezi ostatní pitomce, kteří tahají čerta za nohu. Ponor jsem si ani nezapsal do deníku a byl to můj poslední sestup do takové hloubky. Pokud bych měl vyjádřit v procentech šanci na přežití takového ponoru – tak to odhaduji 50 na 50 %.

Pokud ponor není naplánovaný, člověk nemá žádný trénink a použije nevhodnou výstroj, je úspěšné absolvování takového sestupu spíše šťastná náhoda.

Autor je toho názoru, že jména pachatelů nejsou důležitá.