S cukrovkou do Hévízu
listopad 2007
Potápěč měl při ponoru potíže, které jen díky velkému štěstí nevedly k tragickému konci.
Sraz potápěčů byl na jihu Slovenska v pátek večer. Po večeři šli všichni v 22 h na kutě. Odjezd na Hévíz byl v 5.15, příjezd v 8.30. Postižený řídil celou cestu.
Postižený: 55 let, cca. 175 cm a cca. 130 kg. Zapomněl nám předem sdělit, že má lehkou cukrovku. Inzulín nebere, musí jen dodržovat stravovací režim.
Brífink a příprava proběhla normálně, nástupy na ponor taky.
Potápěč, který se právě chystal na zanoření, uviděl osobu nepřirozeně šplhající po laně od bójky. Pod sebou měl hloubku 38 m. Dýchal sice z automatiky, ale pohyboval se velmi mátožně.
Asi metr pod vodou ho chytil. Postižený svému záchranci vytrhl automatiku z úst - ne aby se nadechl, ale aby se jí zachytil. Záchrance ho pevně uchopil a vyzvedl na hladinu.
Po sundání masky jsme zjistili, že postižený má cyanózu, terminální dechy a omdlévá. Byl z něj trochu cítit aceton.
Během pár sekund jsme ho dovlekli ke schodům, vzdáleným asi 30 metrů. Velení se ujal pan Kovacs. Snažili jsme se s postiženým komunikovat, což chvilku šlo, chvilku ne. U schodů pan Kovacs začal s dýcháním z úst do úst, i když měl postižený pravidelný tep.
Mezitím jsme zalarmovali personál lázní. Dovezli kyslík, přišel doktor z lázní a za chvilku bylo slyšet sanitku.
Asi po 2 minutách oživování začal postižený samostatně dýchat. Puls měl pravidelní a silný. Do 5 minut dostal kyslík. Byl při vědomí, komunikoval. Z paměti mu akorát vypadlo asi 15 minut ponoru.
Po 10 minutách dýchání kyslíku sám vylezl z vody a ulehl na přistavený vozík ze sanitky, kterým ho odvezli do ošetřovny v lázních, kde mu udělali EKG (v pořádku) a po sdělení, že má cukrovku, mu změřili hladinu cukru. Naměřili 14,7 mmol/l. Normální je prý kolem 5, tolerance snad k 7.
V této době už postižený komunikoval bez problémů přes tlumočníka. Neprojevili se u něho žádné problémy ssouvisející s dekompresní chorobou, což byla největší starost z naší strany, kvůli nedokončené poslední zastávce (20 min ve 3 metrech).
Po stabilizaci ho odvezli do nemocní do Keszthelyi, kde sice nebyl personál s detailní znalosti problémů DCS, ale ošetřující doktor pracoval jako dozor u barokomory před lety při čištění jeskyně a dna, takže se v problematice orientoval.
V nemocnici už měl postižený standardní hodnoty glykémie, dostal infúzi (asi litr), heparin a stále mu podávali kyslík.
S diplomatickým tlumočením pak byl postižený ochoten zůstat do 21.00 v nemocnici. Doktor navrhl dohled do pondělka. Odvezli jsme ho na Slovensko, kde byl ubytován v 21.30.
Večeři snědl tak, jako by se nic nedělo. A komentoval to tak, že se vlastně nic nedělo...
Popis ponoru:
Ponor bez problémů, na této lokalitě obvyklým způsobem. Hévíz je termální vyvěračka, dole bývá kolem 40 °C, dekomprese se zde musí prodloužit proti tabulkám či počítači (další viz popis lokality Hévíz). Bez problémů byl i výstup na dekompresi, deko v 15 a 12 metrech po minutě, 5 minut v 9 metrech v pohodě. 10 minut v 6 metrech už dokončeno nebylo.
Skupina byla ve třech, během zastávky v 6 metrech se dohodli, že poplavou kolem a poté do 3 metrů, kde je poslední zastávka na 20 minut. Po uplavání asi 10 metrů zjistili, že třetí člen skupiny chybí. Pokračování viz výše.
Zázraky, které se konaly:
- Kolega koukal do vody a právě neposlouchal výklad pana Kovacse
- Postižený nespadl podél stěny do hloubky 38 metrů
- Postižený se náhodou trefil na lano asi 10 metrů od místa dekomprese
Zbytek byla jen týmová práce na záchraně a nedodržení základných věcí před a při ponoru (nepřiznaná cukrovka, rozpojení teamu pod vodou).
Komentář lékaře
K čemu si myslím, že zde pravděpodobně došlo?
Při cukrovce, kterou potápěč měl, může sice dojít k akutní poruše vědomí z důvodu změny hladiny cukru v krvi, ale to nebyl jeho případ. Uvedená glykémie 14,7 nevede k poruše vědomí. Je to hodnota, která jistě vznikla jako následek stresu organismu u diabetika, který může být jinak i uspokojivě kompenzovaný.
Problém je jinde. Diabetik, v tomto případě 55 letý, obézní, je vysoce rizikový z hlediska vzniku možné srdečně cévní příhody. Je na tom přibližně stejně, jako člověk, který už jeden srdeční infarkt prodělal. Je to způsobeno poškozenými srdečními tepnami zanesenými cholesterolem. Navíc nemusí vnímat bolesti na hrudi, které člověka varují, že něco není v pořádku, že jeho srdce má nedostatek kyslíku. Nemusí tedy vůbec vědět, že má něco se srdcem, ještě když si plánuje svůj ponor.
Při potápění dochází k zátěži srdce především v době výstupu, a to i u běžných bezdekompresních ponorů. Zároveň klesá parciální tlak vdechovaného kyslíku při klesání okolního tlaku. Poslední část výstupu, je přesně ta chvíle, kdy může dojít u člověka se zhoršeným průtokem srdečními tepnami k hypoxii v oblasti srdečního svalu, následkem čehož může vzniknout arytmie, či jen přechodné zhoršení funkce srdce. K něčemu takovému myslím, že došlo i v případě uvedené potápěčské nehody.
Považovala, bych za štěstí, že vše dobře dopadlo a brala bych tuto příhodu jako varování. Každopádně než se půjde diabetik starší 40 let potápět, měl by absolvovat podrobné lékařské vyšetření, včetně zátěžového testu a echokardiografie. Jinak se budeme i nadále setkávat s náhlými případy úmrtí potápěčů zdánlivě zdravých ke konci ponoru.