Dekompresní příhoda v Hranické propasti

Ahoj všem, chceme předejít zbytečným dohadům a spekulacím, a zároveň se s Vámi podělit o naše chyby, ze kterých se můžeme poučit.

Ve čtvrtek 25.dubna 2002 uskutečnili v rámci průzkumu a mapování nižších částí Hranické propasti Martin Trdla a Petr Votava plánovaný sestup do maximální hloubky 120 m (Trdla). V hloubce 114 m se objevila ve stěně puklina, která po rozšíření přechází ve vedlejší dóm. Byl proveden průnik 40 m horizontálně ve 115 až 120 m hloubce a provedeno první orientační mapování. Dóm obsahoval výrazně čistší vodu než vlastní propast a pokračoval po 40 m horizontální chodbou (možný zdroj čistě vody - pramen kyselky).

Sestup byl uskutečněn na rebreatherech CCR Inspiration, diluent trimix 8/70, celková doba ponoru 160-180 min, čas 75 minut strávený v hloubce pod 50 m. Vlastní ponor bohužel neproběhl bez závažných chyb a to chyb potápěče, nikoli použité techniky.

Trdla si v "objevitelském nadšení" nepřepnul přístroj na vyšší setpoint (nastavení ppO2 v okruhu). Pro ty, kdo se zatím neorientují v problematice rebreatheru: tímto došlo k výrazně vyššímu sycení inertními plyny, než bylo plánováno. Pro používání těchto CCR v hloubkách pod 100 m zatím není k dispozici dost informací a vlastní postupy se dle našich získaných zkušeností liší od běžné užívané praxe. Jednou z těchto odlišnosti je i nastavení ppO2 během sestupu, který by měl být nejméně že dvou důvodů odlišný než při běžném ponoru. Prvním důvodem je nižší sycení inertními plyny během sestupu. Druhým, dost závazným důvodem je příliš velký interval mezi dvěma základními nastaveními ppO2. V okamžiku, kdy se přepne na vyšší setpoint se do okruhu začne připouštět O2. V těchto hloubkách roste ppO2 připouštěním O2 rychle a zvolený vyšší setpoint bývá o dost překročen. Přesně toto se stalo Votavovi - ppO2 vyskočil až na dost nepříjemných 180 kPa. Tyto situace se dají řešit nouzovými postupy, což se stalo a ppO2 se stabilizoval. I zde ovšem došlo k vyššímu sycení inertním plynem.

Během výstupu byly prováděny plánované hloubkové zastávky již od 105 m. Votava pociťoval potíže mezi 75-60 m (bolest v zádech způsobena zřejmě větším svalovým stahem při řešení problémů s ppO2), která však v průběhu zastávek ustala. Trdla zatím v pohodě. Aby problémů nebylo málo, Votava měl od 50 m další problém. Barotrauma pravého středouší z přetlaku. V praxi se projevilo silnou bolestivosti během výstupu, snížením výstupové rychlosti na absolutní minimum a nutnosti provádění různých manévrů uvolňující středouší, včetně sundávání masky a smrkání. Tyto okolností určitě neprospěly správnému provedení dekomprese (dýchání, pozice potápěče, soustředění, výstupová rychlost, pozorování vlastních pocitu, ...).

Příjemné na tom všem bylo, že přístroje byly dokonale fungující a nepřidělávaly tedy žádné starosti. Naopak uklidňovaly svoji téměř nulovou spotřebou. Při provádění ponoru za použití otevřených okruhu by běžné uvažovaná třetinová rezerva na dekompresních plynech zřejmě nestačila. Celá dekomprese byla naplánována a též byla snaha provádět ji dle postupu G. Irvine, které jsme již několikrát na Hranické propasti úspěšně vyzkoušeli, včetně následného tělocviku - transportu materiálu, když nefungoval vrátek. Tentokrát to ale tak dobře nevyšlo.

Po velmi pomalém výstupu z předposlední zastávky v 6 m jsme provedli poslední na hladině a další dýchání z přístroje na suchu na platě. Vše bylo v pořádku. Další, asi největší, chybou bylo, že jsme si vše sami hned sbalili a sami odtahali na horní plato a pověsili na vrátek, který na dvakrát vytáhl naše věci nahoru. Měli jsme si dát raději pohov a ještě si poležet s kyslíkem a ne rozproudit krevní oběh námahou. Hlavně že to všechno dobře všichni víme, ale bohužel to často podceňujeme. Potíže začaly asi 30 min po odstrojení.

Votava: po třiceti minutách kožní forma (záda a hrudník), ještě bylo ha-ha-ha, doprovázené gratulacemi o vstupu do "klubu přátel mramorové kůže" a fotodokumentací. Po deseti minutách se ale stav zhoršil a došlo k dýchacím obtížím (kašel, dušnost, velmi mělké dýchání), plicní formě DCS. Chápu již Davida Skoumala a jeho prožitky, když se mu dýchalo tak špatně, že jen s obtížemi dokázal vyrobit respiračními svaly podtlak nutný ke spuštění automatiky. Doporučuji všem pořídit si záchranný set s dýchací maskou a kontinuálním průtokem O2.

Trdla: Zhoršení stavu také po cca 30 minutách po výstupu (vystoupil z vody ještě o 20 minut později, protože cítil první potíže při výstupu nad 3 m, které však ještě ve vodě ustaly). Projevilo se u něj zrakovými potížemi (mikrobubliny?) a dále se zhoršující celkovou tělesnou kondici. Také použil O2 z otevřeného okruhu. Ještě je nutné podotknout, že naštěstí rozhodně nenastala chyba při hydrataci před a během ponoru, která byla opravdu důkladná. Následky by byly zřejmě ještě o hodně horší.

Dále popíšu pomoc našich přátel během hodin po ponoru

Po ponoru na nás čekali naší kamarádi z Hranic Vlasta Zela a Jirka Kratochvíla (CSS 6-23 Aragonit). Po vytažení naší výstroje vrátkem se Vlasta vrátil dolů za námi, protože viděl, že něco neklape. Jirka nám poslal shora naše náhradní deco láhve s O2 a automatikami.

Po krátké, neúspěšné, zkoušce vyjít nahoru vlastními silami, se kluci rozhodli přivézt z domova sedáky a vyvézt nás nahoru vrátkem. Naše vlastní sedáky jsme si samozřejmě šikovně nechali doma (další chyba) a vzali si jen lana.

Jirka se vrátil za pár minut s výstroji (rychle přesuny umožnila Yamaha 600 XT Enduro) a Vlasta vyběhl nahoru a sjel na sedáku dolů.

Protože se mi udělalo o trochu lépe, jel jsem nahoru jako první spolu s kyslíkovou sedmičkou za stálého dýchání O2. Nahoře jsem uviděl vedle Jirky ještě dva vojáky z hranické posádky, kteří se jako náhodní kolemjdoucí připojili ke klukům a vydatně nám pomáhali.

Když se dostal nahoru i Martin, tak jsme rozhodli, vzhledem k Martinovu částečnému i mému výraznému zlepšení, že zřejmě nebude nutné volat profesionální pomoc a že nebudeme muset lékaře zdržovat od jejich práce s potřebnějšími.

Martina jsme naložili na přední sklopenou sedačku mého auta a pomalu odjeli od propasti. Kluci jeli na motorkách a mě bylo už tak dobře, že jsem mohl odřídit naše auto, ovšem po vedlejších (polních) cestách až do Hranic.

Zde se Martin rozhodl, že nevyhledá dekompresní komoru a pojedeme do Olomouce k Lukášům, kde přespíme a ráno se uvidí. Vzhledem k Martinově předchozí zkušenosti s DCS a jeho soudnosti jsme to tak provedli. Vlasta řídil naše auto, abych neřídil po překonání hlavních obtíží v běžném provozu a Jirka jel za námi druhým autem.

V Olomouci jsme bezpečně zaparkovali naše auto s výstroji a jeli k Lukášům. Martinovi bylo zase o trochu lépe, mě už úplně dobře. Vzali jsme si acylpyrin a pokračovali v hydrataci a odpočívali. Vše se bohužel zvrtlo k horšímu.

Martin si dal teplou vanu a šel si lehnout s kyslíkovkou. Bylo mu již výrazně lépe. Jeho stav se však najednou rapidně zhoršil. V této chvíli ho postihly stále se zesilující bolesti všech velkých kloubů (kolena, ramena, kyčle) a bylo již jasné, že se neobejde bez hyperbarické oxygenoterapie.

Začali jsme řešit nejvhodnější variantu. Telefonicky jsem kontaktoval MUDr. Štěpána Novotného z HBOx Kladno, který nám velice ochotně a laskavě poskytoval odborné konzultace. Mirek zavolal olomouckou RZ a ti Martinovi poskytli léky a infúze dle Štěpánová doporučení. Po telefonech na všechny se spustila celá akce, při které všichni účastníci perfektně a ochotně pomáhali, i přes pozdní večerní hodiny.

Přijel MUDr. Marek Vitovjak, který bydlí nedaleko, Vlasta Zela konzultoval s kamarádem z letecké záchranky možnou přepravu, kterou jsme byli nuceni zavrhnout. V noci by musel vrtulník udržovat letovou hladinu nejméně 200 m a to by znamenalo celkové převýšení nejméně 350 m. V ČR zřejmě neexistuje možnost dát transportní přetlakovou komoru do podvěsu vrtulníků a převýšení 350 m při normálním transportu by znamenalo šíleně bolesti přepravovaného a vysokou možnost zhoršení stavu, včetně ohrožení základních životních funkci organizmu.

Štěpán Novotný zajistil další možnost přepravy přímo na Kladno a to v převozní komoře pražských hasičů, kteří byli ochotni to okamžitě udělat. Zřejmě by byla kladenská komora lepší, protože umožňuje mnohem vyšší přetlak, než Ostravská. Přesun vozidla s komorou do Olomouce by však trval tak dlouho, že jsme nakonec zvolili variantu převozu sanitkou do Ostravy.

David Skoumal, který byl v této chvíli na vracích s klukama v Polsku, zatím telefonicky kontaktoval své přátele u HBZS Ostrava: Jardu Provázka, MUDr. Sašu Danise, MUDr. Radima Knoppa a další. Ti zařídili otevření komory na ostravských Fifejdách.

Celé to víceméně odpovídalo našemu běžnému krizovému plánu. V současnosti ale Marek prověřuje možnosti přímo v Olomouci, kde by měla být zřejmě nová komora civilní obrany. Cesta sanitkou nebyla pro Martina vůbec příjemná. Zvyšujícími se bolestmi velmi dobře rozpoznal každý kopec a při sjezdech se mu ulevovalo.

Mě dovolili jet záchrankou s ním, protože jsem u něj byl od začátku a věděl o jeho stavu a o všem, co mu dávali. Velmi důležité bylo, aby nedostal žádná analgetika, které mu běžní lékaři chtěli všichni píchnout, aby se mu ulevilo.

V Ostravě už na nás čekal Saša Danis a dovedl nás k připravené komoře. Po chvilce, která ale musela Martinovi připadat dost dlouhá, nás konečně natlakovali. Martinovi se začalo ulevovat od 10 m na čistém O2 a poslední obtíže až po hodině ve 20 m na čistém O2. Mezitím byl u něj diagnostikován i neurologicky nález na pravé noze.

Zúčastnil jsem se léčby s Martinem. Sice mi bylo již úplně dobře, ale určitě mi to neuškodilo. Alespoň jsem byl s ním. Propočítával jsem si v duchu naše CNS hodiny a dost jsem se divil, že nepřicházejí žádné příznaky, hlavně u Martina. Celkový počet OTU se také přiblížil ke 24 hodinovému maximu. Absolvovali jsme tedy 4 hodinovou komoru v noci, 2 hodinovou ráno a Martin ještě jednu odpoledne.

Přijeli Lysohlávka (který si na to vzal dovolenou) se Sabatthem a po návštěvě Martina mě vzali do Olomouce k mému autu. Martin zůstal až do soboty, když ho potom vyzvedl Lukin.

Závěr

spousta našich vlastních chyb a poučení pro budoucnost nejen pro nás dva

• raději podstoupit alespoň konzultaci s odborným lékařem a případně jet do komory hned, než se to zhorší. To zhoršení se opravdu může přihodit.
• jet raději dřív, než později večer. Zamezí se tím obtěžování všech zúčastněných pozdě v noci
• pořádný záchranný kufřík s kontinuálním O2, léky a infúzemi fyziologického roztoku a umět s tím zacházet
• znát důležitá telefonní čísla (komory a specialisty na barotraumata) a mít spoustu šikovných a ochotných kamarádů
• mít aktuální krizový plán

Chceme veřejné poděkovat všem, kteří nám pomohli a omluvit se jim za způsobené potíže.

• personál komory Ostrava Fifejdy
• Vlasta Zela a Jirka Kratochvíla
• dva vojáci z Hranic
• Mirek a Radka Lukášovi
• Doktorům: Štěpán Novotný, Marek Lysohlávka, Marek Vitovjak, Saša Danis, Radím Knopp, David Skoumal, šéf komory v Ostravě, bohužel nevím přesně jméno, lékařům že záchranky v Olomouci
• Jardovi Provázkovi
• Sabatthovi, že přijel ...