Potápěč uvízl ve zdymadlech

Jiří Mlčoch byl při práci na opravě zdymadel v ústecké čtvrti Střekov vtažen pod hrazení. Vytažen byl až po pěti hodinách strávených v osmistupňové vodě, silně podchlazený a vážně zraněný.

Jiří Mlčoch (nar. 1968)

Zpráva o nehodě proběhla zpravodajskými médii, diskuse na konferenci Scuba-cz. Jirka byl koncem ledna, po dvouměsíčním pobytu, propuštěn z nemocnice. Pro Strany potápěčské odpověděl na několik otázek.

Opravovali jste zdymadla, co to bylo za práci?

Prováděly se vrty do betonu u pilířů, tam se nacpaly trubky a pod tlakem se tam valila betonová směs. Injektáž. Jako první šel do vody kolega, ale poprvé v životě se mu nepodařilo vyrovnat tlak ve středouší. Po vynoření byla jeho přilba dost zakrvavená. Na ponor jsem nastoupil já.

Co se tam dole potom stalo?

Zanoření v pořádku. Viditelnost byla téměř metr. Rozkoukal jsem se po pracovišti, u pilíře měly ležet náhradní vrtáky. Neviděl jsem je, tak jsem se je vydal hledat. Najednou jsem zpozoroval, že mě pomalu začíná unášet proud vody. Rychle jsem se otočil a žabím kopem chtěl odplavat. Neměl jsem ploutve. Proud vody mne strhl, pravá noha vletěla pod hrazení a levou jsem měl zkroucenou pod zadkem. Dole na hrazení je těsnicí hranol, ale u pilíře ho kus chybělo. Asi deseticentimetrová škvíra, která měla být utěsněna pytli se škvárou.

Zdroj: iDNES, Autor: Martin Adamec Převzato se souhlasem redakce iDNES

Co jsi pod vodou prožíval?

Po přisátí mě nohy jsem hned zjistil, že vlastní silou se ven nedostanu. Po prvních pokusech o vyproštění jsem začal pochybovat, že se dostanu živý ven. Začal jsem myslet na dceru a nechával ji pozdravovat. Na to mě kolega Michal vždy přes telefon v přilbě okřiknul, že mě odsud dostanou. Já jim říkal, že pokud se nesníží tlak vody, tak mě nevytáhnou. Byla to hrozná síla, která mě táhla za nohu. Když jsem si dofouknul sucháč, tak za chvilku jsem ho měl opět přilepený na těle. Po vytažení jsem byl ovšem suchý, ale nohou mi musel vzduch utíkat.

To sis vážně myslel, že už tě nahoru živého nedostanou, že ti není pomoci?

Že mě zachrání jsem začal věřit, když mi Michal řekl, že začali stavět nornou stěnu a přijeli další potápěči. Nutili mě neustále komunikovat. Čas však utíkal pomalu. Ke konci už na mne šlo pomalu spaní. Ležel jsem se zavřenýma očima. Smrt z podchlazení asi není nijak drastická. Po vytažení na mně všechno rozřezali včetně sucháče, šoupli mě do sanitky a odvezli do nemocnice.

Věděl si, co se kolem tebe strhlo na břehu? Zachraňovala tě spousta lidí.

Na mé záchraně se podíleli pracovní potápěči z naší firmy a později i od konkurenční. Na břehu byli hasiči. Mělo se kolem mě motat snad padesát lidí, ale co se dělo na břehu, nevím.

Jak ti pomáhali pod vodou? Copak ta noha nešla uvolnit ani s cizí pomocí?

Když jsem klukům řekl, co se mi stalo, tak za mnou poslali potápěče s lanem. Provlékl mi ho pod pažemi a vlastní silou se mě pokoušel odtrhnout. Celkem směšný pokus.

Pak lano připevnil k hupcuku a začal napínat. Stahovalo mi to hrudník a začalo dusit, tak jsem křikl, ať povolí. Pak jsem si dal lano pod zadek a kolegové znovu napínali, ale lano se mi začalo zařezávat do zadku, tak jsme i tento pokus vzdali. To už utekla nějaká hodinka a přijížděli další záchranáři. Začali stavět nornou stěnu. Potápěči na mně navlékli nějaké hasičské záchranářské postroje a pokoušeli se mě opět vytrhnout. Táhli mě vodorovně, souběžně se zemí. Byl jsem tak našponovaný, že jsem se nemohl nadechnout ani vydechnout, nešlo mluvit. V duchu jsem napočítal do pětačtyřiceti a čekal, kdy ztratím vědomí. Pak ale povolili a já zalapal po dechu. Další pokus byl, že mě táhli z vody ze šikma a já jen uslyšel, jak mi praskla stehenní kost. To už byly mé nohy necitlivé, bolest jsem necítil. Už si dnes ani neuvědomuji, jestli mě napřed zlomili nohu, nebo mě dusili.

Další pokusy o vytržení vzdali, nechali mě v postrojích a já čekal na dodělání norné stěny. Norma na postavení stěny je šest hodin. Začali ji stavět za hodinu po uváznutí a asi za čtyři byla hotová. Malinko - asi centimetr a půl - nadzvedli hrazení, pod kterým jsem byl uvězněn. Voda začala odtékat, cítil jsem jak klesá tlak. Jakmile voda odtekla, tak mě kluci sundali přilbu, připevnili na jeřáb a vytáhli na břeh. Byl jsem pod vodou pět a čtvrt hodiny.

Když tě vytáhli, byl jsi pořád při vědomí.

Po nehodě jsem normálně komunikoval. V nemocnici si pamatuji některé doktory a první sestřičku, kterou jsem tam viděl. Pak následovaly tři týdny v umělém spánku. Od rodiny vím, že po třech dnech mi zkolabovaly plíce. Nějak prý zlupínkovali a spálily se. Snad mi zůstalo třicet procent funkčních. Stav se spíš horšil, než lepšil. Ulevilo se mi prý, když mi vytáhli z plic přes litr výpotku. Také mi hrozila amputace nohy. Mám jizvu přes celé lýtko, jak mi čistili cévy. Zlomenou kost mi operovali až po šestnácti dnech.

Co bylo dál, kdy jsi přišel k vědomí?

Probral jsem se asi po třech týdnech. Ani nevím, že mě navštívili rodiče. Pořád jsem byl připojen na dýchací přístroje a mohl si jen dopisovat. Dělalo mi problémy psaní. Za nějaký den se to zlepšilo. Domluvili jsme se na převozu z Ústí do Prostějova. Nepřálo mi že začátku počasí a k převozu došlo asi až po pěti dnech.

Cestou vrtulníkem jsem byl pořád připojen na dýchací mašinku. Let trval asi dvě hodiny. Dali mě opět na ARO a prý jsem dostal otravu krve a čtyřicítky horečky. Nasadili mi správná antibiotika a brzo se stav zlepšil. Měl jsem ovšem halucinace. Začaly za mnou chodit návštěvy a já jim vykládal strašně bludy a nesmysly. Měl jsem asi živé sny a pak je vyprávěl. Po víc jak měsíci jsem byl přemístěn na JIP. Měl jsem pemprsky a snažili se mě krmit. Měl jsem ovšem hroznou nechuť k jídlu. Snad jsem snědl jen banán. Na váze mi ubylo 12 kg, teď mám 68 kg. Jednoho dne zmizely halucinace a přestal jsem vyprávět pohádky.

Další stanoviště byla neurologie. Tam jsem poprvé začal vstávat a zbavil se pemprsek. Měl jsem konečně televizi, spoustu návštěv a taky první pivo. Po devíti dnech mě šoupli na tři týdny na rehabilitaci. Tam se cvičilo a učilo chodit o berlích. Díky zátěži přišly i bolesti. Dodnes mě v klidu bolí od kolene dolů celá noha a když sedím, tak tyč ve stehenní kosti mě tlačí a vydržím sedět jen něco přes hodinu. Pak si musím lehnou a odpočinout si. Chodím na rehabilitace, na kontrolu jedu koncem března.

Šlo nehodě zabránit? Byla to lidská chyba, nebo jednoduše nebezpečí, kterému se při práci pod vodou nedá vyhnout?

Hodnotit situaci je pro mne těžké. Ve chvíli, kdy mě začal brát proud, jsem se měl odrazit a plavat nahoru. To mě však nenapadlo. Čas na přemýšlení jsem neměl. Taky se mě ptali, jestli jsem neslyšel hukot. Neuvědomují si ho. Nikdo mě na nebezpečí neupozornil a asi se to mohlo stát v podstatě komukoli.