Nechtěné prověření složek IZS

Egypťan Sinuhet psal jen pro sebe sama, nikoli, pro bohy, ani pro lidi, ani pro zachování svého jména navěky, nýbrž pro sebe sama, ubohého a ztrápeného, a pro své srdce, jež dostalo svou míru plnou. Se mnou je to poněkud jinak, já píšu proto, abych popsal dnešní událost tak, aby si každý, koho to zajímá, mohl přečíst, jak se vše odehrálo. Virtuálních chytrolínů je tu spoustu, zejména těch, kteří mají patologickou potřebu ke všemu chytře kecat, aniž by vůbec byli na místě a nejeden z nich si bude honit triko. A já bych rád zabránil šíření jakýchkoliv nepřesností či výmyslů.

Už od okamžiku, kdy kluci z plzeňské vodní záchranky začali spravovat kemp na Hracholuskách, bylo jasné, že Hrachy zahrneme mezi své zájmové body. V neděli ráno jsme s Honzama a Markétou vyrazili z Prahy a dojeli do Plzně do klubovny, kde nás již čekali Pavka se Soňou a Lucka. Pod Lucčiným vedením jsme vyrazili na Hrachy, kde zatím členové VZS pilně pracovali na přípravě kempu k zahájení sezóny.

Na místě jsme zjistili, že Hrachy jsou zatím ještě pod ledem. Původní plán byl nahrazen plánem záložním, na který by stejně dříve nebo později muselo dojít. Brali jsme totiž jako svou svatou povinnost, důvěrně se seznámit se dnem pod pláží u kempu. Sice jsme zamýšleli nechat to na někdy později, například jen na vyprázdnění zbytku flašek, ale řekli jsme si, že si to odbudeme dnes. Zároveň jsme se dohodli, že jedna dvojice, ve složení Honza a Honza bude více po proudu, a druhá dvojice - Pavka a já, zamíří spíše proti proudu od místa společného zanoření. Pokud by ale někdo na něco narazil, může to klidně sledovat bez ohledu na to, který směr mu přísluší.

Prošli jsme si břeh v obou směrem od kempu a utvrdili se, že do vzdálenosti deseti metrů od břehu je led plně roztátý (žádný tam nebyl). Dalších pár metrů byla ledová tříšť a po ní následoval cca sedmi metrový úsek ledu, který se dal rozbít rukou. Nejen z tohoto důvodu, ale hlavně proto, abychom zabránili případnému křížení linek jsme se dohodli, že linky tahat nebudeme. Pro toto rozhodnutí hovořila i skutečnost, že jsme zamýšleli dojet po dně kousek od břehu, a pak se cik-cak vracet zpět.

Za tradičního pošťuchování jsme si začali chystat věci. Dávali se k dobru veselé historky z předchozích akcí a ten, o kom ta historka byla, rychle vzpomínal, co by přidal k dobru on, na účet předchozího vypravěče. Během této společenské události postupně vyplývalo na povrch, co kdo zapomněl. Honza zdroj ke světlu, já ponožku k podobleku a Pavka zátěž do kapes. Honza dostal náhradní zdroj od druhého Honzy, já na druhou nohu hodil obě civilní ponožky a Pavka vyrazil sbírat šutry, neboť jediné olovo 1,5 kg, které s sebou vždy tahám navíc, mu nestačilo a véčka z našich dvojčat by neměl jak použít.

Pavka je svědomité ówédéčko, které bere potápění vážně a vždy, když má příležitost, dá ponor, aby se mohl dál rozvíjet. Má dva zásadní problémy:
1. smůla na masky, které bez ohledu na to, jak mu perfektně sedí při zkoušení, se mu pod vodou neustále zaplavují
2. při většině ponorů jej chytne křeč do nohy.
Dnes ale preventivně použil nějaké magnesiové tablety, takže se mu křeče vyhýbaly velkým obloukem. Měl na sobě polosuchý oblek, kombinéza 7 mm + převlečník 7 mm (možná je něco z toho šest nebo šest a půl, nejsem si jist), křídlo Lola, 15L flašku, automatiky Apeks DS4 a DST4 s ATX40 a ATX50, na křídle kapsy Anhinga plné kamení. Světla a počítač, atp. nemá cenu rozebírat, co je ale podstatné, že měl konzolu - kompas + manometr. Já šel s dvojčetem 2x10 a jak z tréninkových důvodů, tak jako pojistku pro strýčka Příhodu, jsem s sebou měl stage S80.

Před zanořením jsme si ověřili, že oba víme směr návratu a že si oba pamatujeme, kdy a jak ponor ukončíme. Mohli jsme tedy následovat kluky, kteří již byli kdesi daleko před námi. Ihned po zanoření jsme se vzhledem k viditelnosti chytili za ruce a po chvíli, kdy se viditelnost o malinko zlepšila, jsme přešli pouze na kontakt lokty a případné ťuknutí o sebe ploutví.

Někde v hloubce kolem devíti metrů jsme se otočili a po vrstevnici vyrazili proti proudu, jak bylo v plánu. Vše probíhalo bez jakýchkoliv problémů, pokud tedy nepočítám Pavkovo tradiční průběžné vylévání vody z masky.

Sranda začala v okamžiku, kdy Pavka kontroloval tlak v láhvi. Nedařilo se mu z déčka odepnout karabinku konzole, což jsem nepoznal, ale dozvěděl jsem se to od něj až později na břehu. Nakonec ale manometr po předklonění hlavy zkontroloval a ukázal mi, že má 150 bar. Sáhnul jsem po svém manometru a podíval se na něj. Periferně jsem zahlédl, jak Pavkovo světlo stoupá vzhůru. Nepoznal jsem z toho, zda zvedá ruku anebo zda stoupá nahoru. Než jsem odtáhl oči od manometru a podíval se po Pavkovi, už jsem jej neviděl. Rozhlédl jsem se kolem, zakryl si svítilnu a při otáčení se dokola jsem pátral po jeho světle. Nikde jsem jej nezahlédl, tak jsem začal z těch necelých sedmi metrů stoupat vzhůru, neboť jsem se domníval, že nezvládl vztlak a vytáhlo jej to nahoru.

Těsně pod ledem, kde byla výrazně lepší viditelnost, jsem se po něm rozhlížel. Střídavě jsem zadržoval dech a poslouchal, jestli neuslyším bubliny z jeho výdechu. V místě výstupu jsem dal pár rychlých koleček (možná elips nebo šišek), ale nikde jsem jej nezahlédl. Řekl jsem si, že asi vyrazil podle kompasu zpět ke břehu a tak jsem vyrazil za ním. Bylo mi tedy jasné, že vyrazil zpět. Několik ponorů spolu máme, máme spolu i něco odlezeno a vzhledem k tomu, že jsme s rozdílem dvou hodin stejně staří, se v koninách doplňujeme. Byl jsem relativně klidný, neboť jsem věděl, že vzduchu má spoustu a že zná směr návratu.

Po pár tempech plavání pod ledem jsem se o něj opřel hlavou a ten se prolomil. Rukama jsem vylámal další a vytrčil ven hlavu. Zahlédl jsem kluky, kteří zrovna vylézali z vody, viděl, jak se na mě od šklebí od ucha k uchu a zaslechl jejich vtípky o vorvani prorážejícím led. Zavolal jsem na ně, jestli nevidí Pavku, neboť jsme se od sebe ztratili. Rozhlédli se, a když jej neviděli, okamžitě nasadili ploutve vyrazili jej hledat. Než jsem se zanořil a vyrazil hledat, zaslechl jsem Honzu, jak říká druhému, kudy má který jít. Po pár metrech jsem se otočil a vrátil se zpět, přičemž jsem opět vyboural další díru do ledu.

Zavolal jsem na Honzu (který krom toho, že je předsedou VZS je i Pavkovým starším bratrem) s MiMim, kteří seděli kus od břehu a užívali si přestávky v práci v kempu. Honza se přiblížil ke břehu, aby mě lépe slyšel. Zeptal jsem se jej, zdali mají v kempu nějaké loďky a poté, co mi to potvrdil, mu říkám, aby pro ni skočili, a shora hledali, jestli neuvidí pod ledem Pavku, kterého jsme ztratili. Řekl jsem mu kdy, kolik měl vzduchu a následně jsem se znovu zanořil a hledal pod ledem.

Po nějaké době hledání jsem se opět přiblížil ke břehu a na novém místě si probořil další díru v ledu. Tam jsem viděl, že na vodě (potažmo na ledu) jsou již tři lodě s dvoučlennými posádkami a horko těžko se pohybují po ledu a kladivem, či sekerou jej před sebou rozbíjí. Zahlédl jsem oba Honzy (potápěče), že o něco dříve než já, došli ke stejnému rozhodnutí, zbavit se flašek a spíše než pod ledem se pohybovat po něm, neboť tak byli rychlejší a operativnější než kluci na loďkách.

Zaslechl jsem, jak Honza (náčelník) volá na Honzu (potápěče), aby si vzal plovací vestu, stejně tak, jsem zaslechl, jak mu někdo vysvětluje, že v sucháči by se nepotopil ani kdyby chtěl. Honza (náčelník) se mě ptal, kde jsem se s Pavkou rozdělili a ihned tam někoho posílal. Rovněž jsem zaslechl, jak Honza (náčelník) řídí celé pátrání, stejně tak, že zaúkoloval Lucku voláním HZS.

Kousek ode mě byli v loďce MiMi s Vořechem a já se s nimi dohodl, že jim v rámci úspory času předám své flašky na loďku a vyrazím coby pěšec běhal po ledu. Jevilo se mi to jako nejlepší možnost, kor poté, co jsem viděl, jak jeden Honza již s ploutvemi na nohou běhá po ledu, který jej udrží a druhý se zatím coby tuleň snaží dostat na led, který by je udržel, aby se mohl na něj mohl postavit. Postupně jsem se probourával ledem ke klukům a oni ke mně, dokud jsem nedosáhl na veslo, které mi podal Vořech a přitáhl mě k nim. Předal jsem mu stage a MiMi vytáhl na loď dvojčata.

Začal jsem plavat zpět k ledu a postupně se na něj dostával, nejprve vleže a když mě udržel, postavil jsem se na něj a vyrazil hledat černý flek se žlutými ploutvemi. Marky se Soňou zahlédly něco, o čem se domnívaly, že by mohl být Pavka. Honza (potápěč) tam ihned vyrazil. Po chvíli zavolal, že to nic není. Neustále jsem měl masku na obličeji, neboť v ní mám dioptrie, takže bych bez brýlí nic neviděl. Rozhodl jsem se stáhnout si haubnu, aby lépe slyšel. Praskání ledu pod mýma nohama mě vyvedlo z omylu, že bych mohl zaslechnout Pavkovy bubliny.

Neustále jsem si připomínal, že Pavka má zatím dost vzduchu a že zná směr, kam plavat a kde se vynořit, přesto se mi do hlavy vkrádaly chmury, neboť jsem nechápal, proč se dosud nevynořil. Po chvíli hledání jsem v dálce po proudu, u břehu pod jacht-klubem, zahlédl bod, který jsem tem předtím nezaregistrovat. Zařval jsem na Marky se Soňou, ať se běží podívat, co to je. Zároveň jsem zařval na ten bod "Pavko" a ten bod mi zamával. Volám na kluky, že ho máme a na Lucku, ať odvolá hasiče (později jsem se od ní dozvěděl, že jim volala, ale jelikož už byli někde poblíž a vrtulník prý už měl Hrachy v dohledu, řekli, že stejně dorazí). Samou radostí jsem vyrazil za Pavkou a zahlédl Lucku, jak za ním oblečená (!!!) leze do vody. Už jsem se blížil ke břehu a dostal se k ledu na který jsem nalehával a prolamoval jej pod sebou, když jsem zahlédl a zaslechl vrtulník AČR. Vidím, jak vrtulník zamířil na led k Honzovi, který zaklekl a naučenými signály ukazoval pilotovi, že o něj se nejedná. Vzhledem k blízkosti, v jaké u něj byl, mi to připomínalo blízká setkání třetího druhu. Pilot přikývl (to jsem se dozvěděl až od Honzy) a vyrazil ke břehu hledat jiný objekt zájmu. Vzdušný proud z vrtule zatím Honzu smýkal po ledu.

Mezitím jsem se dostal na břeh, dorazil za Pavkou a začal jsem jej drbat za ušima. To se už k na němu sesypala posádka vrtulníku a hasiči, kteří mezitím přijeli. Vyrazil jsem naproti Honzům. Nejprve k jednomu a začal se k němu probourávat ledem naproti, abych mu ušetřil námahu s probouráváním ledu.

Vrátil jsem se na břeh a vyrazil naproti druhému Honzovi, který pomáhal probourat cestu ledem lodičce s Honzou (náčelníkem).

Po odletu vrtulníku a odjezdu hasičů každý pobíhal z místa na místo a dělil se ostatními o své dojmy, zážitky, úlevu a radost. Postupně se ukazovalo, kdo všechno přijel. Sjeli se nejen další členové VZS, ale i potápěči z Lachtana v čele s Martinem Aišmanem. Teď už ale bylo po starostech, takže se mohlo vykecávat z prožitých nervů.

Přiznám se, že nemám přehled o čase, jak to celé mohlo trvat dlouho. Přišlo mi, že jen pár minut. Vrtulník i hasiči (stejně jako reportérka z regionálního týdeníku) se objevili během pár okamžiků. Vážím si všech, co přijeli, aby pomohli. Smekám před Honzou (náčelníkem), jak to bez ohledu na stresový faktor v podobě toho, že pohřešovaným byl jeho mladší brácha, všechno perfektně organizoval (loďky, pily, sekery, kladiva, lana, plovací vesty) a to i přesto, že do otevření kempu tam nebylo nic ze záchranářského vybavení (ani člun), všechno byly pouze pracovní nástroje. Dokázal jak řídit lidi, tak u toho i dělat. Děkuji všem, co se toho účastnili, zejména oběma Honzům potápěčům, kteří si při prodírání se ledem hrábli na dno sil (fakt pakárna). Jediný, kdo zklamal, byla Jasněnka, kříženka labradora. Poté, co se Pavka objevil, jí Marky poslala pro Pavku, ať mu pomůže. Jasněnka místo toho chtěla, ať jí někdo hází do vody kameny. Tak do vody šla Lucka...

A Pavka? Jediné, co jej překvapilo, proč k němu vytřeštěnýma očima přiběhly Marky se Soňou, proč se za ním Lucka žene do vody, přestože ji odháněl, proč přiletěl vrtulník a co tam dělají ti hasiči, proč jsou na vodě pramice a proč my běháme po ledě. On si prostě dal ponor. Dle jeho slov jej to vytáhlo nahoru. Následně se zanořil a začal mě hledat. Neúspěšně. Tak se rozhodl, že se vrátí na břeh. Věděl, že se musí uklidnit a dýchat klidně. Jediný problém, který měl, bylo to, že se mu nedaří odpojit z déčka kompas. Musel tedy rozepnout postroj bekplejtu, aby alespoň dostal kompas co nejvíce do zorného pole. S tím se mu ale hrozně blbě plavalo nahoře pod ledem, tak se vrátil na dno sledoval kompas podél dna. Jak ale na něj koukal šejdrem, sám šejdrem plaval a proto namísto, aby zamířil přímo ke břehu, klesl dolů po proudu.

U jídla jsme pak rozebírali, co a jak. Použití linky by nic nevyřešilo, neboť vzhledem k tomu, že když jdeme spolu, věnuji se bubnu já, Pavka by stejně kontakt s linkou ztratil. Honza, zastánce potápěčského úvazu navrhoval použití buddyline. Jistě, ztrátě partnera by to zabránilo, ale způsobilo by to další komplikace. Například u Pavkova neustálého vylévání masky.

S odstupem jednoho dne mohu doplnit některé časové údaje. Ty z mého počítače byly na pytel, páč mi měří až od hloubky jeden a půl metru, tedy nemám žádný přehled o čase stráveném těsně pod ledem. Mám tu ale údaje z Pavkova počítače. Rozdělili jsme se v osmnácté minutě ponoru. Celý jeho ponor trval čtyřicet tři minuty. A to i s tím, když nad sebou již viděl volnou hladinu a po kontrole tlaku v láhvi, dal si ve třech metrech pětiminutovou bezpečnostní zastávku.

Od okamžiku, kdy jsme se rozdělili, do chvíle, kdy se vynořil, uběhlo dvacet pět minut. Něco času sebralo, než jsem se já vrátil, než jsem Honzu (náčelníka) informoval o našem rozdělení. Chvíli asi zabralo, než pověřil Lucku voláním. Celé to tedy moc času nezabralo, a složky IZS stejně jako ti, kteří se sjeli na pomoc, dorazili v rekordně krátkém čase.

Teď už stoprocentně vím, co v Pavkovi je a je mi jasné, že z něj bude potápěč jak má být, neboť ve svém prvním a neplánovaném pětadvacetiminutovém sóloponoru se zachoval přesně tak, jak se zachovat měl. On zase ví, že olovo má ve srovnání s kameny svoje kouzlo a že kompas patří na ruku.

1. Velice oceňuji veřejný popis nehody, protože to pomůže předejít dalším podobným krizovkán nebo nedejbože fatálním koncům.
2. Nějak se u nás obecně ujal naprosto nesprávný výraz "linka" na místo správného termínu "vodící šňůra", pochází to pravděpodobně od amatérských překladatelů, kteří neumí dobře ani anglicky ani česky. Mrzí mne to, protože mám češtinu rád.
3. K vlastní příhodě: přestože to nebylo klasické potápění pod ledem, tak by bylo vhodné při sebemenších komplikacích (zapomenutá zátěž, zatékání do masky) se raději nepotápět, protože komplikace při potápění pod volnou hladinou se zpravidla dá tak nějak vyřešit, ale při uzavřené hladině (led, jeskyně) stoupá pravděpodobnost průseru exponenciálně.
4. Ta volná hladina u břehu je dosti zrádná: jednak je možnost, že se kompaktní volný led na vodní ploše vlivem větru nebo proudu nevhodně posune, jednak se stává, že v některých nepředvídaných oblastech, zátokách ještě led bude i u břehu. Takové nepříjemné překvapení se jedné partě už letos stalo na Slapech, naštěstí měli dost vzduchu, kompas a terén dobře znali. Před mnoha lety švédští kolegové při potápění v moři takové štěstí neměli: během ponoru pod volnou hladinou připlula ledová kra a oni nestačili při výstupu najít její okraj a neměli sehranou hladinovou podporu, podobně jako ve zde uváděném případu.
5. Pokud jde o kompas, považuji ho za důležitý i při potápění v otevřené vodě, v těžších podmínkách dvojnásob. Nejde jen o kompas a možnost jeho použití (zde byly komplikace) ale také o znalost jeho použití. Patří k tomu samozřejmě i nutnost zapamatovat si dle mapy a pohledu na lokalitu její topografii a tzv. azimut návratu, případná znalost podvodního reliéfu je ideální.
6. Ztráta partnera je řešena Bezpečnostními směrnicemi jen pro otevřenou vodu, pro uzavřenou je nutno řešení tohoto problému domluvit v plánu ponoru a předem podle zkušeností účastníků, podle místních podmínek a hloubky a využít pro to případně osobní cívku se šňůrou nebo kompas, obojí by mělo být součástí výstroje.
7. Kompas na panelu je holé neštěstí, vnucené začínajícím potápěčům výrobci/prodejci. Jednak vyžaduje k použití "třetí ruku", jednak trpí, když není upevněn, jednak dochází při jeho užití snadno k systematickým chybám, daných kroucením hadice. Navíc DIR upevnění je dost nešťastné a v tomto případě ještě špatně udělané, když nešlo konzoli odepnout. To se ale mohlo ověřit během prvních pár minut ponoru a opravit to nebo ponor zrušit.
8. Negativní názor na použití navijáku s vodící šňůrou považuji za příliš pesimistický, při jeho správném použití by jistě k problému nedošlo. Jenže: to by taky parťák musel udělat kolem šňůry z prstů "O", aby při špatné viditelnosti šňůru neztratil. Kdyby toho nebyl schopen, tak pod potencionálně uzavřenou hladinu nepatří, nebo by se musel navázat asi 2m úvazkem na vedoucího ponoru.
9. Pokud jde o tu bezpečnostní zastávku, tak a) nebyla vůbec nutná, pakliže potápěči byli asi do 10 m, b) mělo by stačit 3 min ve 3 m, c) na začátku bezpečnostní zastávky mohl ztracený potápěč vyjet na hladinu a zakřičet, že je OK a že za 3 min. vyleze a zase se vrátit do těch 3 m.
10. Jinak považuji za skvělé, že se ihned do akce zapojilo tolik nadšenců: vrtulník, hasiči, známí a pes :-).