Opláchnutí masky

Byli jsme se potápět na Vranově, hned vpravo u hráze, bylo zhruba 7 m pod maximem, tj. asi 35 m. Kamenné desky šikmo do vody a porostlé usušenými řasami. Měla jsem na sobě neopren, botičky a v pase asi 8 kg olova (teď už vím, že je to pěkná blbost!) a šla jsem si opláchnout masku do vody. Samozřejmě mi uklouzly nohy na mokrých řasách a s maskou v ruce jsem padala do té krásné neprůhledné a hlavně hluboké vody. První instinkt je začít řvát, povedlo se, nicméně mi to bylo k ničemu. Můj spolupotápěč a drahý choť má 5 dioptrií na obou očích a v té době si právě sundal normální brýle a chystal se nasadit si masku, zkrátka neviděl vůbec nic, natož vlastní ženu v situaci, která slibovala se jí beztrestně zbavit. Hlavou mi rotovaly myšlenky jako:

• obléknout masku pod vodou mohu, blbost, není mi to k ničemu,
• kopat nohama, jakobych měla ploutve: jo, to musím zkusit,
• když se nedokáži vynořit: musím zahodit olova,
• páni, to bude makačka je potom najít v té tmě a hloubce, do konce dovolené máme co dělat.

Zkrátím to. Martin si nasadil masku a chytil mne za ruku zhruba v okamžiku, kdy jsem byla více než po pás ve vodě. "Byl to boj," jak sám říkal, "mohl jsem se zbavit ženské, ale na druhé straně, byl tam i náš kluk a když už je mu 11, tak by to na mne mohl prásknout."

Když jsem se po ponoru svlékla z neoprenu, byla jsem otlučená jak píšťalička, samá odřenina, modřina a odraženina. Šli jsme do lékárny ve Vranově a já prosila paní magistru o něco na modřiny a k ilustraci si povytáhla sukni, ten vyčítavý pohled, co ta paní vrhla na Martina nedokáži popsat. Rozesmála jsem se a vzmohla se jen na slova: "Ne, on mne nebije, já jsem jen padala ze sklal do přehrady."