Tryskový výstup na Slapech

Pokud si vzpomínám, bylo 11. září 1999 jedním z těch posledních hezkých dnů, o nichž víte, že už jich do konce roku moc nezbývá. Přijeli jsme s mým partnerem natěšeně do Měřína, kde jsme si chtěli udělat dva ponory. Jeden hned popoledni a druhý navečer nebo v noci. Nakonec všechno proběhlo úplně jinak, ale vezmu to raději hezky popořádku...

Nejdříve něco osobního…

Potápím se asi tak rok a půl, mám 65 logovaných ponorů. (Asi 15 až 20 ponorů jsem udělal "načerno" a sám. Dnes by mě už taková pitomost ani ve snu nenapadla.) Koncem letošního léta jsem absolvoval PADI Rescue. V příštím roce chci překročit 150 ponorů a zvládnout Divemastera. Používám kompletní a velmi dobrou výstroj, na kterou jsem si zvyknul a mám ji zvládnutou. Doplnil jsem ji o některé bezpečnostní prvky - kromě povinného oktopusu mám trochu zvláštní žaket se zabudovanou záložní lahví a druhým stupněm přímo v inflátoru. Potápím se s poměrně konzervativním počítačem Oceanic DataTrans Plus (na rozdíl od mnoha jiných potápěčů mě zatím funguje bezvadně) a když k tomu nemám zvláštní důvod, zcela se vyhýbám dekompresním ponorům. Ponory pod 45 metrů přenechávám těm, kterým říkám "norníci". Prostě, řeklo by se: "Přehání to - nějaký příliš úzkoprsý prďola." Moje dnešní ponory jsou naplánované a probíhají většinou v naprosté pohodě (i když ty první byly - jak to teď vidím zpětně - dost hrozné). Obdivuji ten "vyvážený" svět a nebýt pár týdnů ve vodě je pro mě utrpením.

Můj partner, který se mnou popisovaný ponor na Slapech provedl, je začátečník. Absolvoval počátkem letošního léta PADI Open Water Diver kurz (limit 18 metrů). Nemá dost zkušeností (ostatně, já jich mám jenom o malý kousek více), ale od začátku se projevoval jako jeden z talentů. Téměř žádné problémy s vyvažováním - až na jeden ponor jsem ho nikdy neviděl "rýt". Rychle se naučil doladit vyvážení dýcháním. Postupně snižuje počet závaží i spotřebu vzduchu. Dobře se orientuje pod vodou a je schopen se v normální situaci (a v tom to právě bylo!) bez potíží držet partnera. Jediný nedostatek, na který jsem ho často upozorňoval, bylo to, že vždycky, když na sobě začal něco hledat (třeba když jsme si ukazovali zásobu vzduchu) a přestal sledovat okolí, pomalu a nepozorovaně stoupal vzhůru. Zřejmě za to může podvědomí, které v situaci kdy "předek mozku" nesbírá informace o okolní hloubce - hloubkoměr má na ruce ale tlakoměr na konzole - nenápadně velí k hladině. Všimnul jsem si také, že přitom vždy kope nohama, což výstupu ještě napomáhá. Jako by měl podvědomý strach, že nesmí klesnout níže. Když viděl dno nebo stěnu, které se mohl "opticky přidržet", nikdy nic podobného nedělal. Odhadoval bych, že v té době měl můj partner tak 20 logovaných ponorů. Důležitým faktorem bylo také to, že některé části výstroje měl svoje, ale jiné si pravidelně půjčoval (mezi nimi také žaket).

Plánování a bezpečná část ponoru

Po příjezdu na Slapy bylo všechno v naprosté pohodě. Dohodli jsme se na tom, že ponor provedeme od základny směrem za zátoku s lodičkami a naplánovali jsme ho tak, že (a) nejdříve sestoupáme do hloubky 35 metrů a zůstaneme tam nejvýše 5 minut; poté (b) postupně vytraverzujeme na hloubku okolo 20 metrů - nestanovili jsme ji přesně, ale dohodli se na tom, že ji zvolím já podle viditelnosti a také na signálu, jakým si to oznámíme; dále (c) setrváme v ponoru na této hloubce i se započtením návratu nejvýše 20 minut; v závěrečné fázi (d) na mé znamení obrátíme a postupným snižováním hloubky vystoupáme až na 5 metrů v místě výstupu, kde (e) provedeme bezpečnostní zastávku, i kdyby ji počítač nevyžadoval. Dohodli jsme vzduchové "T-éčko", provedli předponorovou kontrolu, seskočili z mola do vody, na hladině ještě jednou kontrolu druhých stupňů. Pak hurá na to… Po "OK-áčku" jsme zmizeli pod hladinou.

Snažil jsem se o to, aby byl sestup rozumně pomalý. Hloubky 35 metrů jsme dorazili asi po 5-ti minutách. Zastavil jsem ve 34, aby tam byla nějaká rezerva a partner zůstal viset asi metr nade mnou. V průběhu sestupu jsme spolu komunikovali, sestupovali jsme blízko sebe, s dohledem na svažující se skalní stěnu. Po dosažení hloubky jsme si dali signál a začali pomalu postupovat dohodnutým směrem. Protože se do té doby celkem dobrá viditelnost začala zhoršovat, začal jsem mírně snižovat hloubku (dříve než po dohodných 5-ti minutách). Signalizoval jsem to, partner potvrdil, že rozumí a velmi mírně vystupoval vedle mě. V deváté minutě jsme dosáhli 23 metrů. Byla zde dobrá viditelnost, pěkný profil svažujícího se dna, nějaké stromky a keře - ukázali jsme si, že tohle bude naše dnešní hloubka (nakonec jsme zde pobyli nejvýše 1 minutu). Až posud všechno probíhalo jako podle učebnice. Možná si říkáte, proč to vůbec píše… To bylo ale poslední, co se při našem ponoru odehrálo normálně. Profil ponoru je na následujícím obrázku:

Všechno začalo velmi nenápadně

V deváté minutě ponoru (hloubka stále 23 metrů) jsem si všimnul, jak se můj partner pozvolna obrací hlavou dolů a pozoruje něco na dně (alespoň tak se to jevilo mě). Ukazoval na něco, co ho tam upoutalo, ale velmi pozvolna přitom stoupal. Nenapadlo mě, že je to jeho starý problém s udržením hloubky. Zřejmě proto, že přitom jasně viděl na dno. Byl ode mě nejvýše 2 až 3 metry daleko, byli jsme smáčknuti 23-mi metry vodního sloupce a situace zdánlivě nehrozila rychlým výstupem. Když jsem viděl, jak se ode dna mírně vzdaluje, měl jsem za to, že jsem zřejmě o kousek prošvihnul nějakou rybu, která je už pryč a proto jsem se nepřiblížil, abych se taky podíval. Partner se přestal věnovat své rybě a začal si trochu upravovat žaket. Stál jsem vedle něho na své hloubce a čekal, až to srovná a připluje těch pár metrů ke mně, abychom mohli pokračovat v ponoru. Ukazoval jsem mu naše "tak pojď", viděl jsem, že mě vidí a ukazuje "už to bude". Tak jsem čekal...

V té chvíli se všechno prudce změnilo. Ve vteřině přešel do svislé polohy, začal velmi rychle nabírat rychlost a stoupat k hladině. Až do té doby bych nikomu nevěřil, že i v této hloubce může mít výstup takové zrychlení! Z ničeho nic jsem viděl jenom ohromnou "kouli bublin", jak si to fičí k hladině. Neviděl jsem, že by mu spadnul opasek nebo něco podobně varovného (což se také nestalo!) a tak jsem prošvihnul ty 2-3 vteřiny, kdy jsem na něho ještě mohl dosáhnout. Rozhodl jsem se pro výstup za ním. (Tím se navozuje zajímavá a částečně filozoficko-morální otázka, zda by to partner v nebezpečné situaci měl nebo neměl udělat. Určitě na ni není univerzální odpověď. Dovedu si představit mnoho situací, kdy bych se tak nerozhodl. Ve 45-té minutě ponoru, se slušnou dusíkovou saturací a 80 atmosférami v láhvi by se jednalo o zcela jiný případ. Pak možná více platí, že alespoň jeden musí zůstat v pořádku, aby mohl pomoci druhému. V daném případě to ale bylo zodpovězeno předem - byli jsme ve vodě jen chvíli, dusík ještě nevypadal na problém a ten partner je můj brácha!)

Dohonil jsem ho přibližně v 15 metrech (do tohoto bodu jsem na graf umístil malého potápěče). Celou cestu můj počítač "hrál jako rádio". Poslední metry to bylo docela těžké. Stoupal už hlavou vzhůru, zjevně byl v panice a děsně kopal nohama. Věděl jsem, že musím vypustit svůj žaket a převzít řízení jeho inflátorem - s upuštěným žaketem jsem to musel hnát nohama. Taková adrenalínová jízda Vám moc času ani prostoru k přemýšlení nedá. Chytil jsem ho za ramenní popruhy u žaketu, abych na něho viděl. Oči měl otevřené, dýchání se zdálo normální, v "bublinovém koktejlu" nějaká komunikace nepřicházela do úvahy - šel jsem hned po jeho inflátoru. V kurzech se to zdá jednoduché, ale tady to vypadalo jinak. V žaketu měl velký přetlak, vzduch doslova "valil" přes ventily ven a všechno bylo v chumlech bublin. I když ten žaket znám (ve stejném jsem dělal svůj první kurz) a vím, že v této poloze stačí za inflátorovou hadici jen zatáhnout - já jsem ji prostě v těch pár vteřinách nedokázal najít. V každém případě jsem přidal pár kilo své zátěže a hlavně - změnil jsem směr výstupu. Tím, jak jsem se mu zepředu pověsil na ramena, jsem způsobil dvě věci: (a) viděl mě a snad se trochu začal uklidňovat - měl jsem dojem, že přestává tak křečovitě kopat nohama a hledá ventil (bohužel, tento žaket nemá vpředu "splachovátko" a inflátor někam beznadějně zmizel); (b) z kolmého výstupu se stala svažující se diagonála, způsobená tím, jak jsem ho za ramena táhnul dolů a on přitom kopal dopředu, což podstatně ubralo na "kolmé" rychlosti v nejriskantnějších horních 10-ti metrech.

Přesto jsme se v necelé desáté minutě ponoru vyhoupli na hladinu doslova jako bójky. Následovala rychlá diskuse o tom, co se vlastně dělo a hlavně - jak se kdo z nás cítí. Příčinu "já vůbec nevím, co se stalo" jsem v té chvíli odsunul na druhou kolej a dál ji nezkoumal. Na to je čas jindy. Měl jsem mírné obavy z dusíku (věděl jsem, že ponor byl velmi krátký, ale něco jsme přece jen nasbírali - viz TLBG diagram na obrázku), ale podstatně větší obavy z barotraumatu plic nebo plicní embolie. Na hladině jsme byli asi 2 minuty. Dohodli jsme se na rekompresi, kterou jsem neměl čas vysvětlovat - prostě za ruce a já ji budu řídit. V lahvích bylo dost vzduchu (viz BGTR diagram na obrázku); on měl jen o něco méně než já. Zdálo se, že plíce a snad i mozky fungují normálně - až na to, že celá situace byla rychlá a vypjatá. Je docela věda se přitom soustředit. Zajímám se o dekompresní modely, tak jsem se snažil rychle perlustrovat známé postupy a "vyšlo" mě, že dusík by neměl být nijak extrémním rizikem. Až těsně před zanořením mě brácha upozornil, že mám masku - kterou jsem si na hladině instinktivně sundal - pořád okolo krku. Úplně v klidu jsme tedy rozhodně nebyli!

Na "OK-áčko" jsme se znovu zanořili a zbytek ponoru (35 minut) jsme strávili rekompresí v 5-ti metrech s postupným dlouhým a superhlemýždím výstupem k hladině. Normálně nosím DECO bójku. Tentokrát jsem ji samozřejmě neměl. Situace byla docela normální. Pod vodou jsme se museli soustředit, což nám vrátilo klid. Neměli jsme problémy s vyvážením ani s udržením hloubky a pomalým výstupem. Po vynoření jsme se po hladině vrátili k místu výstupu a vylezli z vody. Samozřejmě, zrušili jsme všechny plány na další ponory a dohodli se, že brácha zůstane alespoň dvě hodiny u mě v Praze, kde to máme blízko k dobrým doktorům.

Vymysleli jsme si příslušnou pohádku pro manželky, které tam byly s námi a vrátili se do Prahy. Nechtěli jsme je nijak strašit a každý z nás se přiznal - v té míře, v jaké to pokládal za rozumné - až později.

Další průběh byl fyziologicky docela v normách. Neměli jsme a nemáme žádné viditelné problémy ani následky. Naštěstí nás to poznamenalo v dobrém a jinak než zdravotně. Naše přehnaná sebedůvěra šla dolů, naše opatrnost nahoru. Když jsme vyjeli nad Slapy na kopec a blížili se ke sjezdu do Štěchovic, cítil jsem vlevo od bederní páteře velmi mírnou bolest, která potom dole u řeky zmizela. Nevím, co si o tom mám myslet, ale DCS nepokládám za příliš pravděpodobnou verzi. Nejsem žádný hypochondr, ale v takové situace se rozhodně pozorujete více než obvykle. Já jsem se pár dní předtím nějak špatně vyspal a ještě dva dny před ponorem mě trochu pobolívala záda. Takže, opravdu nevím. Asi po dvou hodinách jsme se rozloučili a brácha se vrátil domů. Pokud vím, žádné citelné potíže rovněž neměl.

Co se vlastně událo?

Je to prosté. Všechno začalo takovou blbostí, že můj brácha ztratil nůž. Obrátil se hlavou dolů, snad ho i viděl a snažil se na něj dosáhnout. (To byl ten prostocvik, který já jsem považoval za ukazování ryby na dně.) Přitom se mu vzduch v žaketu přelil do spodní poloviny, která teď byla nahoře. Zřejmě byl už předtím trochu přefouknutý, pročež se k noži nemohl dostat a začal, nejdříve velmi pomalu, stoupat vzhůru. (Což já jsem považoval za příznak toho, že ryba už odplula.) Použil inflátor, ale ten - jak známo - hlavou dolů nefunguje. Přešel do vodorovné polohy a začal hledat "splachovátko" vlevo dole na zádech žaketu - to by zabralo. (Viděl jsem to ze svého pohledu jako upravování žaketu a čekal jsem, až si to trochu porovná. V té chvíli byl tak 1 metr nad mojí úrovní a nejvýše 2 metry daleko.) Předchozím snížením hloubky se ale vzduch v žaketu - už tak zřejmě trochu přefouknutém - začal rozepínat a pozitivní vztlak rychle rostl. Brácha najednou poskočil o 2-3 metry nahoru (v té chvíli mě to došlo, ale jak jsem se měl právě naučit, jsou i v takové hloubce 2 metry vzdálenosti dost na to, abyste nezkušeného partnera už nezachytili) a začala jízda rychlovýtahem. Uvědomil si, že situaci nezvládá a propadl panice. Ocitl se v hučících proudech bublin, nevnímal rychlost, neuvědomoval si kopání nohama a téměř až k hladině nedokázal najít inflátor. Tam už mu inflátor nemohl pomoci, protože nedokázal kompenzovat přetlak v žaketu.

Dál už to znáte. Výsledkem byl rychlý výstup na hladinu z hloubky 23 metrů s partnerem okolo krku. Můj počítač zaznamenal rychlost přes 36 metrů za minutu. Oceanic DataTrans Plus už víc neměří, jeho poslední segment na diagramu je 36+. Všechno svítilo, a pípalo. Diagramy blikaly jako vánoční stromek, ale počítač přesto nepřešel do "VIOLATION MODE"; což je stav, kdy vypne všechny další funkce kromě logu posledního ponoru. Důvodem bylo to, že diagram dusíkové saturace ještě nebyl ani v "CAUTION ZONE", která předchází dekompresnímu ponoru. Ale věř v takové situaci jenom počítači, když o něm z manuálu víš, že pro tohle ho nezkonstruovali...

Hloupost, která nám k tomu pomohla

1. Nepokládám za chytré překročit limity a přesto jsme se předchozím bezproblémovým potápěním dali zlákat k ponoru do 35 metrů (místo bráchových 18) metrů. Mohlo to vést k tomu, že se s tímto vědomím choval nejistě.
2. To, že byl mírně nade mnou mě nepřipadlo divné, protože jsme dělali další pitomost - sdíleli jsme můj počítač. Dohoda byla taková, že bude pořád mírně výš a každý ponor bude končit 5/3 zastávkou. Přesto je to blbost.
3. I když se partner pár okamžiků choval tak, že jsem mohl vytušit nějaké potíže, nenapadlo mě to. Pod vodou nám to asi opravdu nekapíruje tolik jako nahoře, přesto tam svým odhadům klidně důvěřujeme.

Příčiny, které za tím stály

1. Když už jsme dělali ponor, který překračoval jeho limit, mohli jsme si vzít alespoň body-line. Věčně leží u mě doma ve skříni. Teď už bych si rozmyslel dělat bez ní ponor na lokalitě, která je pro začínajícího partnera nová.
2. Nezvládnutí výstroje partnerem, ke kterému není moc co dodat. I když vím, jak najít partnerův inflátor a nehonil jsem nikde jeho konec, ale hledal jsem začátek hadice na tom správném rameni, ještě to neznamená, že se to vždycky povede. V určité hloubce je v žaketu už takový přetlak, že inflátor není řešením. Řešením je se do podobné situace nedostat.
3. Špatný odhad situace. To, že jsem si sám připadal jistě a v pohodě u mě navozovalo dojem, že s mým partnerem je to samozřejmě stejné. A tak jsem přehlédnul těch několik drobností, které mě mohly napovědět. Celá situace se dala pohodlně a triviálně řešit, kdybych se dovtípil.

Desatero pro příště i pro ostatní

1. Nepřekračujte svoje limity a s partnerem se držte limitu slabšího z Vás.
2. Používejte body-line s nováčky, kteří mohou mít problém s vyvážením.
3. Pořiďte si vlastní výstroj - alespoň součásti, jako je žaket nebo regulátor.
4. Naučte se ovládat výstroj poslepu. Záměrně se nedívejte, když ji obsluhujete.
5. Nesdílejte jeden počítač. Nemusí jít jen o dusík, ale i o možnost být vedle sebe.
6. Nevzdalujte se od partnera víc, než je nutné. I tři metry mohou být problém.
7. Sebemenší drobnost může být signálem. Nedůvěřujte utlumeným úsudkům.
8. Neposuzujte situaci jen podle sebe. Vaše pohoda ještě nic neříká o druhých.
9. Průšvih začíná pomalu a nenápadně, pak je jako blesk. První vteřiny rozhodnou.
10. Když už se to stane, přiznejte se. Je lepší, když to někdo ví a může pomoci.

Proč jsem to vůbec napsal?

Nedávno jsem si na Stranách potápěčských přečetl o dvou částečně podobných případech. Jeden se stal na Barboře a skončil smrtí potápěče. Druhý případ, o kterém jsem se zde dočetl, byly také Slapy.

Náš případ má s oběma dalšími případy některé shodné rysy:

1. Stejný problém - rychlý výstup na hladinu a také z příčiny, která se na počátku jeví jako zvládnutelná prkotina. Pak se všechno zřetězí dohromady a vyústí to v elementární nezvládnutí výstroje.
2. V případě Barbory druhý potápěč - podobně jako já - neodhaduje problémy partnera a změny v jeho chování dříve, než když už mu nemůže pomoci. Není to 9. minuta ponoru, tak ho nestíhá, ale vystupuje na hranici bezpečnosti.
3. V obou případech lze rozpoznat velkou rychlost, se kterou se od určitého momentu vše seběhne, a to i přesto, že věci se staly ve větší hloubce, kde by každý z nás předpokládal, že tlak nám pomůže rychlému výstupu zabránit.
4. Všechny tři nehody v sobě zahrnují překročení limitů, nedostatky v plánování, ve stavu výstroje a porušení některých dalších bezpečnostních zásad. Dva slapské případy jsou částečně řešeny pomocí jinak nedoporučované rekomprese.

Co bych tím říci nechtěl!

Každý, kdo bude tento příběh pokládat za příklad úspěšné rekomprese ve vodě, ho raději neměl číst. Je otázka, zda jsme vůbec rekompresi potřebovali. Jelikož jsme nejevili žádné fyziologické změny, bylo prostě o kousek bezpečnější ji udělat. Nejsem vždy a v každém případě proti rekompresi, ale není jednoduché posoudit kdy a kdo si ji může dovolit. Jestli pod hladinou ztratíte vědomí nebo koordinaci, bude to mnohem horší než nahoře. V případě potápěče, který podplavával přehradu, po 20-ti minutách se katapultoval a rozhodl pro rekompresi ve vodě, bych se hodně rozmýšlel. Obzvláště, když je to na Slapech a za pár minut mohu být ve Střešovicích, kde je barokomora.

Můj popis "bezpečného" způsobu, který jsme si vymysleli pro sdílení počítače, rozhodně nemá být návodem, jak může Váš partner ušetřit. V našem případě jsme kvůli tomu přišli o těch pár nejdůležitějších vteřin. Pokud bychom byli vedle sebe a na jedné úrovni, zřejmě by se nic podobného nestalo a já bych bráchovi prostě jenom podal nůž. Když jde o riziko výstupu a Vy situaci neodhadnete hned, pak je všechno, kam nedosáhnete natáhnutím ruky, příliš daleko.

Když už jsem zmínil své dřívější sólo ponory (byly to navíc hned ty první, kdy jsem ještě vůbec nic neuměl), pak ne proto, abych všem řekl, že sice všichni víme…, ale že to zase není až tak strašná věda. Jednou - podotýkám, že při ponoru s partnerem - jsem úspěšně řešil v hloubce 27 metrů můj vlastní problém s karotickým-sinusovým reflexem, který zřejmě způsobila příliš pevná manžeta obleku okolo krku. Když se ponoříte, je to totéž, jako byste do svého těla namontovali kus technologie - protože tak to na sobě dohromady závisí, když to má celé fungovat. Jak něco odejde na straně technologie nebo na straně těla, máte značný problém. Nebylo nic příjemného sledovat rychlou ztrátu vidění, zůstat přitom v klidu, signalizovat partnerovi a řídit bezpečně výstup k hladině. Když tím uzoučkým tunýlkem světla před očima, který Vás ještě spojuje se světem, vidíte svého partnera, jak stoupá s Vámi, pak sakra dobře víte, proč tam je.

Přeji všem příjemné a bezpečné ponory.