DCS následkem zvýšené námahy

K události došlo v neděli odpoledne, krátce po dokončení kurzu OWD. V lahvích jsme měli ještě okolo 60 barů a v hlavě velkou chuť uskutečnit ještě jeden ponor, tak jsme se rozhodli, že tam dolů ještě půjdeme. Jako místo pro ponor zajímavé se nám zdála skála, která byla na druhém břehu vzdáleném tak 20 minut plavání po hladině. Skála končila bývalým korytem Vltavy, tak v hloubce 40 metrů. Zprvu jsme byli tři, já - Rescue Diver (během kurzu jsem "pomáhala" instruktorovi zvládnout 9 nových OWD potapěčů) a dva z těchto nováčků, čerstvých absolventů OWD. Asi po pěti minutách plavby směr skála jeden z nováčků "odpadnul", že toho má za celý den dost, tak jsme v plavbě pokračovali již jen dva.

Na druhou stranu jsme doplavali po náročném a dlouhém plavání a já už jsem toho měla opravdu dost. Přes den čtyři normání ponory a teď ještě tohle. V tuto chvíli jsem už udělala jednu zásadní chybu. Že jsme k té skále vůbec plavali. Měli jsme lahve vydýchat v klidu ve třech metrech podél pláže a "nedřít" se na druhou stranu.

Nicméně jsem toto podcenila a v tak utahaném stavu jsem stanovila plán ponoru. Maximální hloubka 5 metrů (protože jsme neměli lampy, což se na Slapech nevyplácí), směr doprava podél skály, doba ponoru, dokud nevydýcháme lahve (maximálně na 20 barů).

Tak jsme se zanořili. Zprvu nebylo vidět nic, protože voda byla zakalená, plná řas. Potom, co jsme dosáhli hloubky pěti metrů, jsem vydala pokyn "držíme hloubku, směr doprava". Bylo pološero, bez lampy se to dalo zvládnout. Prvních pár minut ponoru bylo celkem v pohodě. Sice jsem byla ztahaná k smrti, ale můj buddy se držel celkem statečně. "Jediná" chyba, které se dopouštěl bylo to, že mi neustále utíkal směrem dolů. To mě činilo poměrně nervózní, protože pod námi byla "propast" hluboká 40 metrů. Uklidňovalo mne to vědomí, že se můj buddy potápěl "načerno" již dříve. Takže nebyl úplný nováček.

Nicméně na mé upozorňování "držíme 5 metrů" nereagoval a stále klesal a utíkal mi. Podařilo se mi ho zadržet až v devíti metrech, kde jsem mu tak nejlépe jak to pod vodou šlo, vynadala a ukázala "nahoru do 5 metrů". Aby to bylo ještě důraznější, jednou rukou jsem ho přidržela za jacket tak, aby jsme vystoupali společně. Zahájili jsme výstup a v té hloubce 8-9 metrů se mi najednou "utrhl" a začal prudce stoupat k hladině. Snažila jsem se ho zachytit, ale strhnul mne a než by člověk napočítal pět, byli jsme v naprosto rychlém a šíleném okamžiku nahoře. To byla rychlost, že jsem si ani nestačila uvědomit, že vlastně letíme nahoru.

Nahoře jsem měla chuť na menší výměnů názorů, ale prvořadým zájmem se stalo, jak se dostat na druhý břeh. Počasí se náhle zhoršilo, nebe bylo zatažené bouřkovými mraky a zvedal se prudký vítr. Bylo nám jasné, že za bouřky se na druhý břeh nedostaneme. A navíc, již jsme ani neměli za píď síly plavat 20 minut za prudkého větru a bouřky.

Po několika pokusech a volání o pomoc nám přispěchala na pomoc plachetnice, která nás, díky bohu, dopravila na druhý břeh. V tu chvíli jsem byla pouze k smrti utahaná. Asi půl hodiny po vynoření se dostavila prudká bolest hlavy a celková malátnost. Potom se přidaly stavy na omdlení, točení hlavy, zimnice a zvracení. Druhý ani třetí den jsem nebyla schopna se dostavit do práce, protože bolesti a problémy přetrvávaly.

V tu chvíli jsem to nijak "nedramatizovala", vysvětlila jsem si to únavou z náročného víkendu. Až pár dní po odeznění příznaků jsem to popisovala svému kamarádovi - divemasterovi, který mi suše oznámil, že jsem prodělala dekompresní nemoc, a že jsem měla okamžitě vyhledat lékařskou pomoc.

Závěr z této zkušenosti jsem si udělala takový. Nikdy nepřeceňovat své síly, nikdy nejít dolů, když je člověk unavený. Používat svůj mozek a pokud už se něco nepovede, tak vyhledat i při lehčích příznacích lékařskou pomoc, protože náhoda je blbec.

Otázky

Asi by bylo dobré, pokud by slečna popsala i předchozí ponory. Nějak mi to na dekopříhodu nepasuje. To by tam předtím musela býti celé hodiny... A pochybuji, že bez baterky chodila hluboko.

Tony KOLROS (I** CMAS)

Přečetl jsem si článek a protože autorka nechtěla být jmenována, pokud je to možné a máš na ní kontakt, zajímaly by mne předchozí ponory (píše o čtyřech za den) - trvání, max. hloubka, délka pobytu, intervaly mezi ponory, popřípadě, pokud den předem byly ponory, tak to samé (Ideální by byly profily ponorů). Chtěl bych si udělat představu, jaké podmínky vedou k dekompresní nemoci po výstupu z 9 metrů. Zároveň toto konfrontuji s počítači.

Petr Vitek

Ta příhoda na Slapech mi připadá nějaká divná, opravdu se to tak stalo? ...stavy na omdlení, točení hlavy, zimnice a zvracení... Nebýva něco takového spíše v těhotenství než u dekompresní choroby???

Jirka Hovorka

Odpověď

Pokusím se poskytnout uspokojující odpověď na došlé dotazy:

• těhotná jsem nebyla
• kondici mám dobrou - trénovanou, takže zde hlavní roli sehrála pravděpodobně únava

Popis předchozích čtyř ponorů (průměrná teplota vody 14 stupňů):

1. maximální hloubka 10 metrů, doba ponoru 30 min
2. maximální hloubka 8 metrů, doba ponoru 34 min
3. maximální hloubka 13 metrů, doba 25 min
4. maximální hloubka 10 metrů, doba 30 min

Všechny ponory proběhly v rámci kurzu OWD, takže celkem náročné. Sama problémům po bleskovém vynoření nerozumím, pokládala jsem je za přetažení a únavu, ale jak jsem uvedla, jak kamarád ("hodnost" divemaster) tak instruktor (má "nalétáno" přes 700 ponorů - takže velmi zkušený potápěč), kterému jsem s kurzy pomáhala, se shodli na příznacích dekompresní choroby.

Takže logické vysvětlení, jak to, že se to stalo zrovna z devíti metrů to opravdu nemám. Ale, znovu podotýkám, hlavní roli sehrála celková únava, díky které asi organizmus reaguje na nestandardní situace jinak. Nevím, tak si to vysvětluji.