Kožní forma DCS

Situace

Na velikonoce 2002 jsme se dohodli, že pojedeme na prodloužený víkend na Sv. Marinu do Chorvatska. Počasí bylo slunečné, teplota vzduchu kolem 18°C přes den, 6°C v noci. Voda měla v podstatě v celém profilu 9°C, takže po prvním odvážném ponoru v polosuchém obleku jsme rychle přešli do sucháčů.

Vezli jsme s sebou člun a dělali jsme střídavě ponory ze člunu a ze břehu. Všechny ponory byly dekompresně počítány Aladinem Pro a jeho dopoučení jsem s rezervou dodržoval.

První ponor jsem měl 30.3. v 13:07 člunem na Felsentor (maximální hloubka 37 m).

Druhý ponor 31.3. v 10:11 ze břehu (hloubka 40 m).

Třetí ponor 31.3. v 15:33 člunem na Nikolajovu jeskyni (hloubka 32 m).

Problém

Čtvrtý ponor 31.3. v 21:28 ze břehu (hloubka 40 m). Myslím, že hydratován jsem byl dobře, deko podle Aladina jsem vzhledem ke své baňaté postavě přetáhnul (jako vždycky) o 2 minuty.

Červená čára v grafu ponoru je Hmin (minimální hloubka, tj. dekompresní strop při výstupu), vypočítaná podle Bühlmanna (ZHL-16). V noci mě bolelo břicho v pase, přesně v místech, kde nosím zátěžový opasek. Říkal jsem si, že jsem si opasek příliš utáhnul a jsem pomačkaný. Dopoledne bolest přestala, nebo jsem si jí už nevšímal.

Zpětně jsem přemýšlel, jestli byl ponor něčím zvláštní. Nic mě nenapadlo, plaval jsem dokonce asi 1 metr nad kamarády, protože mě vadilo ostré světlo z Tomášovi nové HIDky. Takže vlastně jsem asi byl trochu naštvaný. Ostatní žádné problémy neměli.

Další ponor byl 1.4. v 12:40 ze člunu zase na jeskyni (hloubka 31 m), bez problémů. Graf ponoru:

Odpoledne 1.4. v 17:37 jsme šli na ponor z centrální plážičky pod kapličkou. Mirek tvrdil, že vlevo za potrubím je stěna. Já byl přesvědčený, že není, ale co, ať nám ji ukáže.

Zanořili jsme se a po dosažení hloubky přibližně 20 metrů jsme zahnuli přes potrubí doleva a plavali k údajné stěně. Tempo bylo docela rychlé, ale umím to i rychleji. Tentokrát mi žena stačila. Plavali jsme docela dlouho (12 minut), než jsme na stěnu dorazili. Bylo jasné, že to není nic nového, ale stěna končící v úzké zátočce za kapličkou.

Jeli jsme podél stěny dál do hloubky až do doby, kdy Aladin začal ukazovat 5 minut ve 3 metrech. Jako vždycky jsme to otočili a začali stoupat.

Ale ouha. Nebylo kam stoupat, protože stěna byla vysoká pouze asi 5 metrů. Nad ní se ke břehu dnou pouze mírně zvedalo. Začalo být jasné, že tentokrát nevysytíme cestou nahoru. Že asi půjde o ponor s regulerní dekompresní zastávkou. O nic nešlo, vzduchu bylo relativně dost. Během cesty nahoru jsem měl tři drobné rychlejší výstupy (140% na Aladinu, asi tak jeden metr) při odpouštění sucháče, který jsem si nafouknul více, než bylo vhodné kvůli tepelné pohodě. Po dosažení zátočky za kapličkou v hloubce kolem 4 metrů mi na Aladinu zbývaly tři ve třech. Udělal jsem tedy pro jistotu 5 minut ve třech, ale víc ani ránu, protože jsem měl velké nutkání močit.

Po překonání desetimetrových schodů a dalšího kopečku k umývárkám jsem došel ke stanu a odložil výstroj a ulevil si. To byla pohoda. Asi po hodině jsem opět pocítil bolest na břiše. Začalo mi být jasné, že to není omačkané, ale že to bude kožní forma DCS. Vzhledem k tomu, že jsem jiné problémy neměl, rozhodl jsem se další plánovaný ponor - noční - pojmout jako léčebnou rekompresi ve vodě.

Řešení

Najedli jsme se, napili a s povrchovým intervalem 2 hodiny 30 minut šli do vody. Naplánoval jsem ponor do 25 metrů a pozvolný výstup do úplného vydýchání láhve. Potíže přestali již v 10 m.

Maximální hloubku mám pokazil humr s délkou přes klepeta kolem 60 cm (3 lumeny). Díky němu jsem sestoupil až do 30 m. Potom jsem ale podle plánu pomaloučku plaval podle stěny a lehce stoupal. Po 50 minutách jsem vylezl z vody bez jakýchkoliv problémů.

Ponaučení ?

• I dodržování profilu podle dekompresního počítače může vést k DCS. Zvlášť má-li jeden nadváhu.
• Poslední dekompresní zastávka je skutečně na hladině. Táhnout okamžitě 50 kg krámů do schodů a 300 m ke stanu asi není úplně dobré.