Tragedie na Tornale

Mořské Oko je jezírko krasového původu, vytvořené termálním pramenem na okraji obce Tornala (dříve Šafárikovo) v místním kempu a koupališti na východním Slovensku.

Hloubka se pohybuje kolem 37 - 38 m podle stavidla v umělém navýšení jezírka (to bylo uděláno kvůli mlýnu). Viditelnost silně závisí na pohybu ve vodě, je tam silná vrstva kalu. Je tam také mnoho úkrytů pod balvany a lavicemi vápnitých prachovců, ve kterých je tato prostora vytvořena. Ze stropu tyto balvany mohou padat.

Zbyněk Růžička - Oficiální hlášení potápěčské nehody:

Potápění v lokalitě Tornala bylo domluveno jako víkendový pobyt několika potápěču spolu s rodinami a dětmi. Místo bylo vybráno na základě potápění v této lokalitě v loňském roce. Domluvili jsme se na společném setkání na místě mezi 11-12 hodinou dne 4.4.1998, kam také naše skupina ve 12 hodin dorazila. Na místě byli již naši známí potápěči z Hranic na Moravě.

Při našem příjezdu prováděli právě sestup slovenští potápěči, po nich následovali ve dvou skupinkách hraničtí kolegové a my jsme se po odpočinku chystali na sestupy. Každá skupinka sestupovala samostatně z důvodů přehlednosti činnosti pod hladinou. Každá sestupová skupina si domlouvala konkrétní postup sestupu podle svých možností a schopností.

Naše skupinka (trojice) nastupovala k sestupu jako poslední v 15:05 hod. Byli v ní Martin Skalický, Zbyněk Růžička a O.V. Protože O.V. měl z naší skupinky nejméně zkušeností, bylo domluveno, že on bude určovat o pokračování nebo ukončení sestupu. Samozřejmě do té míry, že budeme kontrolovat sestup jako bezdekompresní, protože O.V. neměl elektronický dekompresometr.

Podle dohody jsme zahájili sestup podél lana bóje a v průběhu 4 minut jsme dosáhli jeho spodního konce. Zde jsme provedli zastávku se vzájemnou signalizací všech tří mezi sebou, zda je vše v pořádku. Po vzájemném potvrzení jsme signalizovali plavání ke stěně v pořadí 1. Z. Růžička, 2. O.V. a 3. M. Skalický. V tomto pořadí jsme také dosáhli stěny a v 9. minutě jsme se rozhodli pro postupný návrat podél skalní stěny.

Těsně po tomto signálu došlo k silnému místnímu zakalení vody a snížení viditelnosti na minimum. V kalu jsme se všichni tři navzájem oddělili a ztratili spolu kontakt. Snažili jsme se zjistit, co se stalo a vystoupali jsme malinko výše. Pak jsme se snažili nezávisle prohledávat blízké dno a po uplynutí bezdeco-limitu a načítání první minuty dekomprese jsme začali vystupovat zpět na hladinu. V průběhu výstupu jsme kroužili podél stěn hrdla v hloubce něco pod deco zastávkou, ale nic jsme nenašli.

První se vynořil na hladinu M. Skalický, řikal, že se ztratili a ptal se, zda se již někdo vynořil. Čekal ve vodě a po chvilce (asi 3 min.) se vynořil Z. Růžička, po jehož vynoření přestali stoupat na hladinu bubliny. Z důvodu poměrně ůzkého hrdla vstupu do hloubky proti celkové velikosti vodní hladiny nebylo možno do té doby určit, kolik potápěčů vydechuje vzduch z přístrojů, ani jejich lokalizaci.

Okamžitě po zjištění, že skutečně nevystupují žádné bubliny na hladinu, se zpětně zanořuje Z. Růžička, který má ještě zásobu 80 atm. Současně s tím je volána mobilním telefonem jednoho z účastníků lekařská záchranná služba, která přijízdí asi po 12 minutách. Současně kolegové vyměňují plnou tlakovou láhev na zádech M. Skalického, aby mohl okamžitě pomoci Z. Růžičkovi ve hledání.

Zanoření jednotlivce již není účelné, a tak se chystá další vyhledávací skupina z kolegů již alespoň částečně vysycených. Tato vyhledávací skupina (dvojice) sestupuje asi za 40 minut a provádí kruhové prohlížení dna se středem kotevního lana bóje. Postupně prohlédnou kruh o poloměru 15 metrů a musejí přerušit činnost a vrátit se na hladinu.

Po poradě s policisty je rozhodnuto, ze toho dne již žádná skupina potápěču nesetoupí (i z důvodů nasycení organizmu a celkového stresu) a ve vyhledávání budou pokračovat slovenští potápěči s naší pomocí v neděli ráno.

O.V. nebyl nalezen ani za pomoci potápěčů z požárních útvarů v Rimavské Sobotě a Popradu. Ve středu musela být pátrací akce pro špatnou viditelnost přeušena.

Tělo našli po deseti dnech, v úterý 14.4., po hmatu dva potápěči z požárního útvaru v Popradu v hloubce 34.6 metru.

Neoficiálně jsme se dozvěděli, že ohledání na místě pod vodou, a posléze pitvu, provedl Fero Novomeský. Postižený byl napůl ve výklenku na dně, ve 12 l láhvi měl 40 atm, pitva prokázala jako přičinu špatné plíce.

Profesor MUDr. František Novomeský, který vykonal pitvu i soudněznalecký posudek, uvedl dne 3.10.1998 na srazu slovenských potápěčů v Richnavě následující fakta o nehodě na Tornale:
Když našli mrtvého potápěče, byl k němu přivolaný, aby ho prohlédl. Údajně byl v nějakém otvoru volně zasunutý, bylo možné ho volně vytáhnout. Nebyl tedy zaklíněný.
Při pitvě zjistil, že dotyčný měl jednu polovinu plic (jedno plicní křídlo) úplně nefunkční pro vazivové změny a měl tam kromě toho také tuberkulózní kalcifikát velikosti pěsti.
Takže tento člověk dýchal jen jedním plicním křídlem a proto musel být, podle profesora Novomeského, omezen i v občanském životě, dokonce byl na hranici invalidity. Potápění tedy bylo pro něj kontraindikované.
V hloubce pod 30 metrů proto bylo jeho srdce přetížené a jeho organismus trpěl nedostatkem kyslíku. Tolik zdravotní faktory.

Na výstroj dělal soudně znalecký posudek V. Pagáč ze Staré Turé:

Potápěč měl nedostatečné světlo - baterku Sonar
Oblek byl starý socialistický dřevopren, ploutve staré ruské, vhodné tak do bazénu.
Láhev, 12 litrů Aquacentrum, měla platný test, ale uvnitř byl kal, rez, sítko bylo tak zkorodované, že byl zázrak, že tudy procházel vzduch.
Kromě toho měl záložní dvoulitrovou láhev. Její stav nebyl uvedený.
Automatika Tajfun byla upravená ala Lola, druhý stupeň měl vydechovací "fousy" omotané izolepou. Automatika ale byla funkční!
Na záložní láhvi byt také Tajfun. Zde pan Pagač uvedl, že Tajfun patří do muzea a je zapotřebí zakoupit si pořádný regulátor. (To je pochopitelné, když je prodejcem jedné značky.) Profesor Novomeský se k tomu připojil.
Kompenzátor vztlaku byl "škrtič" značky Sprint.

Jak jsem pochopil, dýchací technika, kterou měl dotyčný, i když byla funkční, mu v hloubce 30 metrů dávala málo vzduchu. To byl druhý negativní faktor.

Špatný zdravotní stav, stres a panika způsobené tím, že se špatným světlem ve tmě měl vylézt z díry, v důsledku toho zvýšená telesná námaha v hloubce, špatná dodávka vzduchu, to vše se zúčastnilo na smrti potápěče.

Nešlo o utopení, nešlo o nedostatek vzduchu v láhvi. Profesor Novomeský neuvedl žádný konkrétní orgán, který selhal. Vícekrát také zdůraznil nezbytnost perfektní výstroje. Uvedl, že kráter v Tornale je vlastně jeskynní systém, on našel hloubku 40 metrů. Některé prostory tam nejsou dostatečně prozkoumané.