Zmatkář

Pozn.: Tento text pochází z konference a autor si nepřál být jmenován

jsem blb! Jsem Blb! JSEM BLB!

Poněkud netradiční začátek zprávy o nehodě, že. Bohužel podobnými lichotkami (i horšími) jsem se častoval po celý zbytek zkažené dovolené. Následně jsem pak uvažoval, zda popsat svoji blbost v konferenci, případně zda-li alespoň nepoužít taktiky NOBODYho.

Pokud tuto zprávu čtete, tak jsem pravděpodobně tlačítko odeslat zmáčkl ...

PROLOG

Bylo, nebylo, byl jeden potápěčský klub. Ten klub měl předsedu, co byl instruktorem, a nechtěl, abychom se jakožto P* potápěli bez doprovodu P** a víc. V rámci klubu jsou svazové směrnice závazné. Až potud je vše v pořádku a jeho postup bychom byli bývali byli schvalovali bez výjimky, KDYBY. Kdyby to platilo pro všechny ...

Vzhledem k neustále se zhoršujícímu ovzduší jsem se rozhodl, že si zvýším kvalifikaci, abych bezpečnostní směrnice i předsedu alespoň částečně uspokojil. Kurz P** jsem si dělal a s odřenýma ušima i udělal, jak jen to bylo možné, čili po svém 17. ponoru. Po jeho absolvování jsem konstatoval, že mám sice znalostí na P**, ale praktické zkušenosti chybí, proto se rád nechám "vést" svými zkušenějšími kolegy, kteří sice mají o hvězdičku míň, zato napotápěno mají 5x víc a budu jim tedy dělat jakési razítko na papíře + teoretického poradce.

Proč tak dlouhý úvod? To aby jak ti zkušení, tak ti nezkušení věděli, jak moc "zkušený" potápěč zde popisuje svůj nepříjemný zážitek.

Takže, dámy a pánové, shánějte si kamení.

DĚJSTVÍ PRVÉ - PŘIROZENÝ VÝBĚR

Ze sedmi zúčastněných potápěčů, jsme byli dva (P* + má maličkost) z tvůrců špatného ovzduší; tři P*, co byli většinou bez problémů; jeden P***, co se několik let nepotápěl a jeden čerstvý nováček P* (3 až 6 (?) ponorů do maximálně 5-ti metrů).

Rozdělili jsme, jak se z výše popsaného dá vytušit. Já s P* jsme měli láhve 18 litrů, 3xP* měli tuším všichni 15 litrů, P*** 15 litrů, nováček 18 litrů.

Chyba první: neměli jsme býti s kolegou sobci a měli jsme jít jeden s P*** a jeden s nováčkem. Proč? Oba dva jsme měli počítač, oni měli JEN hodinky!

DĚJSTVÍ DRUHÉ - PŘIROZENÝ ODSTUP

Potápěli jsme se na jedné z oblíbených mořských lokalit typu tunel/stěna. Zanořovali jsme se v pořadí P***/nováček, já+P*, 3xP* a ještě jedna dvojice, která se na místo svezla s námi, jinak byla zcela samostatná. Po cca 2-3 minutě ponoru se mi zdálo divné, že stále nevidíme "okno" signalizující vlez do tunelu a měl jsem dojem, že kolem něho proplouváme (bylo větší, než jsem předpokládal). Otočil jsem se tedy na kolegy 3xP*, kteří na lokalitě již několikrát byli a standardizovanými posunky se dotázal na další směr. Vstup do tunelu jsme právě míjeli. Svého kolegu jsem chytil za "rukáv", nováček byl těsně za námi, takže změnu směru také zaregistroval. Horší to bylo s jeho *** kolegou, který byl tou dobou odhadem 20 m PŘED A ASI 5-10 m POD námi.

V okamžiku, kdy jsem se se svým buddym doposunkoval, že vyrazím za P*** a on na mě spolu s nováčkem počká u vstupu do tunelu, se P*** ohlédl, takže jsem nikam nemusel.

Chyba druhá: Po zjištění "příkladné" spolupráce a vzájemné pomoci mezi P*** a nováčkem (při tomto prvním "slaném" ponoru ryl opravdu slušně) jsme se měli možná přece jen prohodit.

DĚJSTVÍ TŘETÍ - PŘIROZENÁ SPOTŘEBA

Po proplutí tunelem, kde jsem ke své lítosti zjistil, že si se svým žaketem přeci jen ještě moc nerozumím, jsme se zastavili u kamene za výlezem (cca 8 m) a očumovali chobotnici. Když nás to přestalo bavit, zkontrolovali jsme si s kolegou manometry (asi 160 bar) a ukázali si, že jdeme dolů k patě stěny, která byla "za rohem". Shodou okolností se o mě otřel i nováček. Ten měl k mému úžasu 100 bar. Jak jsem si ještě stihl všimnout, měl láhev 15 litrů, zatímco jeho P*** buddy měl láhev 18 litrů.

Nějak si je při vytahování z auta asi prohodili. Vzhledem k tomu, že byli u sebe, a že P*** byl oblečen jen v dřevoprénových kalhotách, předpokládal jsem naivně, že dolu již nepůjdou, protože i mně bylo u vstupu do tunelu (cca 20 m, již pod teplotním zlomem) celkem chladno, nejvíc na ruce bez rukavic (jinak polosuchý oblek Poseidon). Následováni 3xP* jsme se tedy s "mým" P* vydali vstříc dusíkové narkóze.

DĚJISTVÍ ČTVRTÉ - PŘIROZENÝ ŠOK

Pata stěny. S kolegou P* jsme si zkontrolovali manometry, počítače, vyměnili signál OK. Hloubka na hranici zákona, na(za) hranicí doporučení, 4x pod hranicí BS SPČR pro P*+P** - 40 m. Připadal jsem si stejně jako před rokem, jenom mi neteklo do masky. Pro jistotu jsem zkoušel počítat minutovou spotřebu v dané hloubce (Nevím, jestli jste to někdo někdy dělal, a k čemu je to dobrý. Jde to. Problém je v tom, že pokud vám NĚCO vyjde, tak se spokojíte s tím, že jste NĚCO spočítali. Takže jako kontrola na opojení asi nic moc.) Po proplutí kolem skalního výběžku jsem se pro jistotu ohlédl, kolik že nás dole je. Ulevilo se mi. Bylo nás 5.

Díky celkem bohatému životu na dně i ve stěně jsme se nějak zapomněli, takže jakési pípání mě poněkud překvapilo. Kolegům 3xP* pískali Aladinové. Naše DC-12 (Scubapro) jsou němé, takže je třeba se na ně dívat, což jsme bohužel v zaujetí faunou i flórou nečinili. Údaje na displeji mě moc nepotěšily.

Ponor jsem si zhruba naplánoval a i v plánu jsem počítal se stupňovitým ponorem a rezervou 50 bar (klubový standard pro jakýkoliv druh potápění nevyžadující rezervy vyšší, nad kterým mnozí kroutí hlavou. Zaplať pánbůh za něj).

3 minuty ve 3 metrech není sice dobrá vizitka, ale předpokládal jsem, že si je vymažeme očumováním v 15 m. Vzduch nám vycházel dle předpokladu. S kolegou jsme se domluvili na výstupu. Dospěl jsem k dalšímu skalnímu výběžku, kterého jsem se zachytil a otočil se na kolegu, s tím že odtud půjdeme. (Díky spoustě děr a kolmosti se mi zdál tento úsek nejvhodnější pro výstup - nejkratší cesta nahoru s možností chytit se).

Výjev, který jsem viděl, byl (s ohledem na následující okolnosti) jedním z nejhorších, které jsem ve své krátké podvodnické "praxi" měl. U mého buddyho P* byl jakýsi potápěč a ukazoval mu tlakoměr. Na něm jsem po přiblížení ze svého úhlu pohledu uviděl údaj 25 bar, to vše stále v hloubce 40 m.

DĚJSTVÍ PÁTÉ - PŘIROZENÝ ZMATEK

Kolega P* později tvrdil, že on viděl 45 bar, proto ten údaj o mém úhlu pohledu. V ten okamžik jsem si uvědomil, kdo to je, že tam nemá (stejně jako my) co pohledávat a že to je pěknej průšvih.

Malá vsuvka pro pozornější čtenáře: Ano, nováček mohl, na rozdíl od nás, pohledávat ve 40 m cokoliv. Měl na to směrnicemi oprávněný doprovod.

Ať už tam bylo, kolik chtělo, nic to nezmění na skutečnosti, že v tu dobu byla rafička manometru v červeném poli a on měl být se svým P*** buddym, který byl bůhví kde, dávno na hladině.

Jako rozumné řešení se mi jevilo NABÍDNOUT mu můj octopus, což jsem učinil a okamžitě zahájit výstup. Kolega P*, který mi ze začátku pomáhal zvládnout situaci, později konstatoval, že jsem si také koledoval o pěknej průšvih. Teď, v suchu a s odstupem, nevím, jak bych se zachoval při podobné situaci příště (JEN TO NE!).

Fakt je, že pokud by nováček nezvládl výměnu automatiky (což může být pro toho, kdo to dělal naposled před rokem na kurzu, v mnohem menší hloubce, pěknej problém) a začal se dusit ... Asi bych mu ho zase nabídl, nevím, nevím, jak dlouho by mu jeho vzduch vydržel (vím, 2.5 minuty při 30 litrech/minutu na hladině).

Výměnu automatiky jsme naštěstí zvládli. Problém byl v tom, že nováček byl překvapen, proč mu někdo dává svoji automatiku a nevěděl, kdo mu ji dává, takže si 2x šluknul a octopus mi vracel. Drobným násilím (když mě ji chtěl vracet podruhé, nedovolil jsem to) jsem ho přesvědčil, že je všechno OK, že může dýchat dle své libosti.

Problém byl v tom, že mám na octopusu stejně dlouhou hadici jako na hlavní automatice a že hadice vedla od 1. stupně také stejným směrem. Takže ja jsem se trošku škrtil a jemu automatika vypadávala.

Chyba třetí, nejzávažnější: Při všem zmatku a nervozitě jsem zazmatkoval a zapomněl na základní pravidlo omílané vždy a všude: VŽDY MÁŠ DOST ČASU!

DĚJSTVÍ ŠESTÉ - PŘIROZENÝ NÁSLEDEK

Času bylo vskutku dost. Zásoba vzduchu byla pro nadcházející akci (přímý výstup + deco zastávka) dostačující (měli jsme 120 bar, když jsem si to velmi zhruba přepočítal na suchu, tak bych mohl skončit někde kolem 40 bar. Dole jsem samozřejmě nic nepočítal, tam jsem "počítal" s tím, že když půjde do tuhýho, bude nováček sdílet na deko zastávce vzduch s mým buddym z jedné automatiky).

Jak již jsem uvedl výše, nervozita stoupala. Já jsem chytl nováčka z jedné strany, můj buddy z druhé a začali jsme stoupat. A tady je problém. Měli jsme chvíli vydržet, já ho měl chytnout za ruku a tu mu dát na octopus a podobně do druhé ruky mu vrazit inflátor od žaketu. Bohužel nejsem tak zkušený, abych to provedl. Takže jsme začali stoupat. Kolega P* se však odlepil s tím, že zajede pro P***.

Já jsem pokračoval ve výstupu, jednu ruku opřenou o nováčkovu láhev (sledoval jsem počítač), druhou jsem byl nějak propletený s ním a přidržoval hadici od octopusu. On byl naprosto PASIVNÍ, ruce podél těla. Snažil jsem se ho chytit za ruku a strčit mu ji na automatiku, ale jaksi nepochopil co chcu, navíc mu vždy začala vypadávat automatika, což mu taky nějak moc nevadilo.

V tento okamžik jsme ztratili stěnu a stoupali volnou vodou. Že to je nejhorší, co se mohlo stát, jsem si uvědomil v okamžiku, kdy poprvé blikla šipka "v" na počítači (DC-12 neukazuje rychlost výstupu v %. V okamžiku, kdy se překročí 140-160? % začne blikat šipka na displeji). Upustil jsem svůj žaket, totéž jsem provedl s nováčkovským. Už to měl být důvod k nekompromisnímu přechodu do režimu "záchrana bezvědomého potápěče", čili svůj žaket jsem si měl úplně vypustit, nováčka zezadu chytit za automatiku a výstup řídit jeho žaketem (běžný cvik při výcviku P**).

Bohužel mě to v tu chvíli nedošlo, takže jsem mu stále držel hadici a za neustálého stoupání ho plácal do ruky a do inflátoru. Bezpečně si pamatuji, že ve 20 m blikla šipka podruhé a že jsem se za spěšného upouštění nováčkova žaketu i s ním překlopil na záda, čímž jsem rychlost úspěšně usměrnil. Pak jsem si uvědomil zvýšený vnější tlak na hrudník a od tohoto okamžiku si pamatuju jedině to, že jsem neustále upouštěl svůj i jeho žaket, že nás TO táhlo stále nahoru a že když jsem se již poněkolikáté převrátil na záda, uviděl jsem asi tak 3 m nad sebou hladinu. Jak dlouho a jak rychle jsme "letěli" nevím a nikdy se to nedovím - DC-12 s PC nemluví.

Po vynoření mě čekalo další překvapení. Během cca 10 vteřin se u nás objevil P***! Okamžitě jsem konstatoval nutnost rekomprese. Přes několikráte opakovaný dotaz, zda je nováček v pohodě, tento nereagoval, jelikož v tu dobu řešil s P*** zásadní problém, co se stalo, jak se to stalo a proč se to stalo. Myslím si, že jsem mluvil hodně nahlas, spíš možná i křičel. Situace se však neměnila. Na urgenci nutné rekomprese ani jeden z nich nereagoval a stále si povídali, co bylo a proč bylo.

Tak jsem vypustil žaket a sjel do vody vykonat proceduru po nekontrolovaném výstupu dle tabulek a pokusit se tak napravit na sobě to, co jsem si svoji nezkušeností, blbostí, porušováním BS SPČR způsobil. S tím, že jsem porušil bezpečnostní zásadu č.1 - můj buddy v tu chvíli stoupal ke 3 m, aby vykonal dekompresní zastávku, takže jsem si udělal svůj první sóloponor (samozřejmě absolutně nevhodně vybaven a bez zkušeností).

Pocit ze sóloponoru: příjemné je, že se o nikoho nemusíte starat, velice nepříjemné, že se o vás nikdo nebude starat, když něco selže.

V tu chvíli, kdy jsem byl naštvaný a vynervovaný z právě proběhnuvší události, ve mě převládl pocit sebezáchovy, takže jsem si takovou "maličkost", jako že jsem sám ve 20 m a nemá mě kdo pomoct jaksi neuvědomoval. Navíc jsem si spílal, že jsem zapomněl nastavit hodinky, takže jsem neměl 2x potvrzeno, jak dlouho jsem ve vodě. Po chvíli jsem usoudil, že bude nejrozumnější sledovat bedlivě počítač, předpokládat, že nezkolaboval a nezkolabuje a řídit se při následné dekompresi jím. Údaje se moc nelišily od těch, které byly dole před zahájením výstupu. Díky zmatkům s nováčkem ještě ve 40 m naběhly už 4 min/3 m, které se nakonec díky nouzovému postupu popisovanému detailně v deko-tabulkách protáhly na 5 min/3 m.

DĚJSTVÍ SEDMÉ - PŘIROZENĚ POSLEDNÍ

Po vynoření jsem doplaval k třem potápěčům na hladině. Byli to P***, nováček a můj kolega P*. Samozřejmě jsem byl největší blbec, že jsem šel tak rychle nahoru (s čímž mi nezbývá než souhlasit) a už vůbec nechápali, proč jsem mu nutil svůj octopus, že prý by mohl vystoupat na svojí zásobu vzduchu (s čímž mi stále nezbývá než nesouhlasit). P*** + nováček šli údajně (když já byl na "sóloponoru") do 6 m vydýchat zbytky vzduchu jakožto "dekompresi". Dle tabulek jsem si nařídil 24 hodin nic nedělat, což ostatní k mému potěšení také dodrželi.

Fyzicky jsme přežili všichni, co se s námi fyzicky událo "uvnitř" netuším, náladu mám ještě teď zkaženou (nemyslím-li na něco příjemnějšího). V láhvi mi po všem tom harakiri zbylo 45 bar.

Takže, dámy a pánově, miřte.

EPILOG

Kdyby jsem to byl býval byl věděl ...

Jak předcházet podobným případům (zkušení prominou a opraví. Diky)?

1. Neporušovat BS SPČR
2. Potápět se řádně vybaven (P***/nováček si druhý den půjčili hloubkoměr. Oba totiž svorně tvrdili, ze TAK hluboko nebyli, že TAM bylo maximálně 20 m - odhadem!)
3. Vždy zachovat klid
4. Nepřeceňovat své síly
5. Cvičit, cvičit, cvičit - pod vodou, při každé příležitosti. Nejlépe v bazénu a pod dohledem.
6. Když už jsem takový ňouma, že chcu porušovat směrnice a vystavovat se zvýšenému nebezpečí, tak se potápět s tím, koho moc dobře znám. (Po zbytek dovolené jsem s P* kolegou porušil BS, co se hloubky P*+P** týče, několikrát. Vždy naprosto v pohodě, jen jednou se mu moc nelíbilo, že mi v láhvi zbylo o 30 bar víc, než jemu o:)) )

Mohl bych asi začít poučné kázání: "Podívejte se na mě, na debila, takhle taky dopadnete. Nedělejte to." Ale proč? Schizofrenik doufám nejsem. Sám se snažím řídit BS, bohužel s výjimkou doporučených hloubek (viz 6.), s tím, že více než 40 m je tabu. Když už jsem u pěkné stěny a je se na co dívat a já i kolega jsme v pohodě, nerozpakuji se zajet až k hranici 40 m. Naopak na mírně svažitém dne by mě nikdy nenapadlo, to co před rokem jednoho kolegu. Ano tušíte správně. Tehdy s rukou v písku ulovil svoji první čtyřicítku.

Zajímalo by mě, kolik lidi BS SPČR s ohledem na hloubky (a nemožnost potápění P*+P* nevyjímaje) dodržuje, at již jsou organizovaní v klubech či nikoli.

Je to silně kacířský názor, ale stojím si za ním přesto, že mě to málem stálo život ...

Jsem nepoučitelný.

Jsem VŮL.

Dámy a pánové, metejte.

Standa

PS: Omlouvám se ještě jednou za délku zprávy.

Vám, moji páni instruktoři,
se omlouvám o to více. Za to, že jsem nepoučitelný sebevrah Vy nemůžete. To, co jste do mě při kurzech nahustili, jsem se snažil použít, bohužel, zkušenosti nemaje, jsem vše uspěchal a nezvládl. Získal jsem sice další zkušenost (čímž mě uklidňovali jak "můj" P* tak P***), ale k čertu se zkušenostmi, které ohrožují život/zdraví a drásají mi nervy.

Byl jsem povzbuzován (před nehodou), že si na podzim mohu završit sbírku hvězdiček. Budu-li se ji kdy vůbec pokoušet završit, pak věřte, že to nebude v okamžiku, kdy budu mít přesně 40/20 ponorů od P**.

Následují některé reakce z konference

Odpověď autora na dotaz ohledně plánu ponoru

Pan Štětina navrhoval rozebrat můj "plán ponoru":

Na člunu za řevu motoru jsem se dozvěděl, jak lokalita zhruba vypadá, že je dobře projet tunelem (18-8 m) a pak jít na stěnu (40 m) - poněkud obrácený hloubkový profil, než doporučují deco-tabulky. Když jsem si na plastové tabulce začal čmárat čísla, abych zjistil, jak jsme na tom se vzduchem a s nulovými časy, úšklebky a narážky bylo vidět/slyšet ze všech stran. Takže jsem si spočítal vzduch a čas (počítač byl stejně přísnější) a všeho nechal. Na místě nám divemaster-řidič člunu ještě jednou popsal, kde se máme zanořit a kam uhnout, a šup do vody.

Žádná záložní láhev, žádné vodící lano, žádný kyslík na člunu (žádná lékárna na člunu, když už jsme u toho), na 7 potápěčů dva octopusy, ... A hlavně žádná domluva ve skupině. Domluvili jsme se, jak půjdeme ve dvojicích/trojici a šli do vody. Žádné postupy pro řešení krize. S tou ostatně nikdo nepočítal - jako vždy. Jak to dopadlo víte. Většinou se sice jezdíme potápět jako "skupina", ale na místě se rozdělujeme na samostatně dvojice - někdo plave doprava, někdo doleva, aby jsme si nezkalili vodu - to je u nás na lomech. V těchto případech by "skupinové" řešení krize asi připadalo v úvahu jedině na suchu, po vynoření všech.

Tady jsme se potápěli víceméně poprvé společně v tak hojném počtu. Samozřejmě, kdyby všichni spolupracovali, tak jak měli (ve dvojicích/trojici), nebyla by absence plánu řešení krize až tak okatě vidět a pravděpodobně bych ani nemusel při nenaplánovaném a nezvládnutém řešení krizovky (člena skupiny, o kterého se měl v první řadě starat někdo jiný) ohrožovat život + zdraví své a nováčkovo. Murphyho zákony zapracovaly.

Jak již bylo zřejmé z mého předchozího příspěvku, přečetl jsem si, za mrazení v zádech, dekompresní tabulky a postupy SUSV/Bühlmann. Po jejich přečtení jsem si na papíře nasimuloval průběh ponoru i s následnou léčebnou rekompresí, tak, jak by měla vypadat, kdybych si postup v době nehody pamatoval. Sypu si popel na hlavu.

Stručné shrnutí: Po společném "výletu" s nováčkem jsem se celkem správně zanořil dle postupu z tabulek (žádných příznaků DCS na sobě nepozoruje). Pak jsem se však neměl řídit počítačem, nýbrž tabulkami. Ty však pro tento nouzový postup v mém případě bohužel již nemají dekompresní časy. Nejbližší nižší postup předpokládá dekompresi přes půl hodiny (!) s nejhlubší zastávkou ve 12 m! Vše při ponoru se vzduchem, P**/cca 20 ponoru, žádná záložní láhev, žádné lano. V láhvi by mi teoreticky mohlo zbýt 0 bar (čili nic), kdybych byl v klidu a nešel ani jednou přes 30 litrů/min.

Z toho všeho postupně a pomalu vyplynulo předsevzetí, že se raději budu delší dobu zastavovat kolem 20-25 m a níž ani ránu, i kdyby se mnou šel I******. Nevím, jestli budu své vlastní rozhodnuti/předsevzetí dodržovat (obdobně jako za volantem občas ujedu přes 50/90/130+10%:), momentálně, na suchu, si věřím.

Bod 6 mé původní zprávy (či spíše komentář k němu) už nejde vzít zpět. To nerozvážné mládí ...

Standa

Od Jirky Štětiny k tématu:

Na začátku července jsem končil kurz OWD. Jeden z mých lidí z jiným začátečníkem od konkurence vyrazili do Chorvatska na prodloužený weekend. Setkali se tam se zkušenými potápěči z Prahy a také se s nimi potápěli. Ti Pražáci měli počítače, začátečníci hloubkoměry a hodinky. Láhve 15l/200 baru. Když vraceli výstroj povídali mi o ponorech. Jeden ponor me zaujal. Byl to ten den druhý ponor, první byl nějaký do malé hloubky, tak do 20 m. Druhý byl do hloubky 42 m s celkovým časem potápění 35 minut. Bezpečnostní zastávka 3 min v 5 metrech. V hloubce přes 40 m se zdrželi tak 10 minut. Ti dva začátečníci se prostě spolehli na to, že dva potápěči s počítači je ohlídají.

Ptal jsem se na příznaky, ale kromě únavy (můj člověk je aktivní sportovec a bývalý vrcholový sportovec) nic nepociťovali. Přišla na to řeč tak, že do deníku se to prostě nevejde. Pochopitelně nebylo nic zajištěno, žádný kyslík, žádné záložní přístroje, žádné sestupové lano. Ti dva si prostě mysleli, ze zkušení potápěči dělají všechno správně. Vůbec jim nepřišlo divné, že se nedělalo nic z toho, o čem jsem jim v kurzu povídal. Na třetí ponor ten den už nešli, přišlo jim to moc.

O ponorech toho dne vím málo, nedá se tedy nic spočítat. Pokud je někdo extrémní potápěč, je to jeho věc, jeho příprava na akci, jeho riziko. Pokud sebou bere začátečníky, moc tomu nerozumím. Pravda je, že jsou dospělí a byli poučeni. Od svého muže mám podepsané testy, absolvoval a splnil vše tak, jak měl. Věděl, že to není podle RDP. Věděl, že má získávat zkušenosti postupně. Ale oni přece měli počítač ... V kurzech o tom mluvíme a každý z nich ví (tedy měl by vědět), jak postupovat, když počítač má i nemá. Vědí o všech omezeních. Jenom je neberou vážně. Co si o tom myslíte?

Jiří Štětina

Reakce Honzy Hájka

Ahoj Jirko!
(Aby náhodou nedošlo k omylu, můj příspěvek nenapadá instruktory, a už vůbec ne Tebe. Měl by vést k zamyšlení, zdali mohou sami instruktoři přispět k lepšímu vstupu svých žáků do praxe, než jenom konstatováním, že žáci testy splnili.)

Toto je jedno z nejzajímavějších a nejužitečnějších témat, která se kdy na konferenci objevila. Proto jsem čekal zajímavou diskusi, ale až na reakci JH o malém množství vstupních údajů pro vyhodnocení, se nikdo neozval. Myslím, že to ani nikdo asi nepochopil.

Teď odpověď na to, kde je chyba: VE VÁS, INSTRUKTORECH! Jde o to, že takový instruktor je na tom jako král. Protože se nikdy nepřevlékne za šaška, nemůže se ani dozvědět, s jakými problémy se jeho žáci v praxi setkávají. Naši instruktoři by potřebovali jako sůl vyjet jako "NOUNEJMOVE" (bez svých žáků) na takovou zahraniční dovolenou, aby věděli, jak takové běžné potápění vypadá. Sorry, v žádném manuálu věhlasných systémů jsem ještě nenašel rady pro praktické potápění, a od žádného instruktora jsem se ještě žádné praktické rady nedozvěděl, všechno jsem si musel prožít na vlastní kůži a udělat si z toho vlastní závěry.

Teď konkrétně:

1. Plán ponoru: Pokud instruktor hovoří o plánu ponoru, tak většinou se jedná o jeho spočítání, nebo o naprosto nudné stanovení průběhu celého ponoru, které jenom otráví a v praxi ho nikdo nepoužívá. Zde je třeba žáky naučit, aby pod plánem ponoru rozuměli stanovení cíle ponoru, alternativního cíle ponoru a maximální hloubky ponoru. Pokud nastane potřeba se od plánu odchýlit, je nutné naučit žáky postupům domluvy pod hladinou (nemyslím tím signály "OK" a "něco není v pořádku"). Na praktických případech je třeba demonstrovat chyby, které se skutečně staly, když buď nebyl naplánován ponor vůbec, a nebo byl naplánován příliš pevně (instruktor ale musí takové případy znát, obávám se ale, ze žádné nezná).
2. Zajištění sestupu: Jenom instruktor se může divit, že sestup nebyl zajištěn rezervní láhví, sestupovým lanem a žádným kyslíkem. Instruktoři všech zemí, proberte se! Pokud se nebude jednat o hloubkový ponor zajišťovaný potápěčskou bází, nic takového tam prostě nebude! A proč by tam taky bylo, běžný ponor do 40 m takové zajištění nevyžaduje (pozor, řekl jsem běžný ponor, nevyjmenovávejte mi ty neběžné). Pokud bych to já jako potápěč na bázi požadoval, vzbudí to maximálně podezření, k čemu že se to tam chystám.
3. Začátečníci a zkušení potápěči: Ještě jsem nezažil, že by instruktor vtloukal do hlavy žákům, že pod vodou se může stát cokoli, a že jsou tam jen sami za sebe a že nikdy nesmí spoléhat na cizí zkušenost nebo na cizí pomoc. Naopak je chlácholí, že potápění je nejlepší sport pro babičky, že potápěči jsou jedna velká rodina a že potápění je ta největší švanda na světě. Opět by bylo třeba přednést několik praktických případů, které se skutečně staly, když začátečníci věrně následovali "zkušené" potápěče nebo naopak usoudili, ze když "zkušený" potápěč nedělá něco přesně podle manuálu, musí to být automaticky špatně. Prostě je třeba vysvětlit žákům, která taková odchylka od manuálu je zanedbatelná, a při které se již jedná o hazardování se životem!
   Praktický příklad: před několika lety jsem na Kornátech dostal buddy-děvče, které mi vyčetlo, že se špatně potápím, protože nedodržuji kvůli fotografování při ponoru stále stejnou hloubku! Kdo z nás dvou byl špatný? No samozřejmě že nikdo, ona se potápěla tak, jak byla přesvědčená že je to správně, a já jsem se potápěl tak, jak jsem potřeboval, aniž bych se byl ovšem potápěl nebezpečně.
   Sorry, na vině byl instruktor, který nacpal do děvčete jedinou pravdu bez možnosti výjimky.
4. Zkušení potápěči a začátečníci: x-krát se mi stalo, že jsem dostal k sobě začátečníka, aniž bych si mohl vybírat a x-krát jsem byl v situaci, že jsem musel začátečníkovi vysvětlovat praktické základy, které se v kurzu, za který nějaký povedený instruktor inkasoval pořádný balík, nedozvěděl. V takovém případě se mi vždy otvírá kudla v kapse.
   Praktický příklad: Dostal jsem v zahraničí jako budyho jednu českou začátečnici s 90 ponory, jejíž kurz stál 13.000. Při prvním ponoru jsem si všiml, že se po mě třeba 10 minut ani nepodívá, nijak o mě neví a plave až 25 m daleko ode mne. Řekl jsem jí, že se po mně nedívá, odpověděla, že se po mně dívá až moc. Tak jsem řekl, že ode mne plave moc daleko, dozvěděl jsem se, že si nemyslí, že by plavala daleko. Kdyby se ji bylo po dobu zájezdu něco stalo, do smrti by se se mnou táhlo: To je ten, co utopil X!
   Ale já nemám možnost nařizovat nebo zakazovat něco někomu, kdo je na dovolené stejně jako já. Vysmátý je jenom instruktor, který už má svoje peníze dávno doma a s jeho žákem ať se teď trápí někdo jiný!
   Příklad druhý: Jsme v Egyptě v Dahabu skupinka 6 zkušených potápěčů. Oslovují nás dva olomoučtí studenti, kteří ví, že tam budeme od naší společné CK. Žádají nás, zdali se k nám mohou připojit. Neodmítáme, ale dáváme jasně najevo, že jsou tam sami za sebe. Jdeme se potápět do Blue Hole. Olomoučtí se k ponoru chystají také. Ptáme se, jak už byli hluboko a upozorňujeme je, aby si to rozmysleli. Silva Pěkník se ptá, jak půjdeme. Navrhuji po dvojicích, ale v jedné skupině. V 53 m před tunelem začíná jeden z olomoučáků padat dolů, druhý s ním není. Nejblíže je Silva, který dostihuje studenta v 65 m. Je protažen tunelem, na opačné straně v pořádku vystoupáme, dlouhá bezpečnostní dekomprese. Na břehu se ptám druhého studenta, proč se nedrželi spolu, nedokáže odpovědět, první se zaraženě usmíval nad novým hloubkovým rekordem.
   Stačilo málo, a byl jsem ten, se kterým se utopil olomoucký student.
   Jak na to správně, odmítat striktně kohokoli cizího, nebo ne, Jirko? Kdyby jsme je byli odmítli vzít na ponor s sebou, byli by tam šli sami a pravděpodobně by to někdo nepřežil ...

Zdraví Honza Hájek