Amfora

Po jistém zvažovaní jsem se rozhodl přece jen zveřejnit mou zkušenost , aby to co jsem musel prožít mělo nějaký smysl.

Takže místo děje - Pelješac, kouzelný kemp Divna nedaleko městečka Trpanje. Stalo se začátkem srpna roku 2001.

Už několik let si s ženou říkáme , že na dovolenou s dětmi nebudeme brat potápěčské věci, ale letos jsme opět neoddolali a vezli vše sebou i když jsme věděli,  že se moc pod vodu nedostaneme. Všechno to začalo při prvním ponoru letošní dovolené, kdy jsem zcela náhodou našel něco, co připomínalo starý hrnec s uchy, který někdo uklidil do moře. Ano, vím. Zabójkovat, označit a ohlásit. Tak by to mělo být, ale v té chvíli vás určitě tato slova nenapadnou a prostě ji popadnete a vytáhnete na světlo boží. Totéž jsem udělal i já a navíc s radostí ji ukázal hodně lidem v kempu. Ten den jsem prostě neuvažoval, co se může stát a ani mne nenapadlo, že se ze mne stal ne amatérský archeolog, ale zločinec dle místních zákonu srovnatelný s vrahem.

Můj dlouhodobý známý Štěpán (majitel a provozovatel kempu, jehož jméno jsem raději změnil) říkal sice něco o problému (už to mi mělo být divné jelikož v HR je heslo NEMA PROBLEMA na pořadu kdykoliv něco potřebujete), ale vzápětí mi za hrnec nabízel 100 DM a pobyt zdarma. Myslel jsem, že si dělá srandu a nechal jsem uvedený starý hrnec ležet vedle stanu.

Nápad mé ženy, že se hrnec bude dobře vyjímat doma na skalce jsem zamítl hned druhý den a začal jsem cítit ve vzduchu potíže. Další den jsem se domluvil se Štěpánem, že ohlásíme nález v Trpanji ať pozvou nějakého archeologa nebo znalce a on sliboval že tam zavolá. Amfora pořád ležela vedle stanu a nikomu zdánlivě nevadila a já tomu také žádnou důležitost nepřikládal. Ale vadilo to Zlatkovi. Asi 25letý Chorvat s hodností kapitána v chorvatské armádě, který se účastnil války. Nejprve za mnou přišel a drmolil něco o amfoře a Trpanji. Jako, že ji tam on odveze. Nevěřil jsem mu, myslím že už na ni měl kupce z řad italských turistů. Nechtěl jsem se s ním bavit a jeho to vytočilo a začal se do mne navážet a vyřvával něco o policii. Když už jeho agresivita stoupla tolik, až mi posunky naznačoval, že mne zastřelí a vyřvával cosi o okrádání jeho rodiny (asi myslel HR), měl jsem všeho akorát dost. Chytl jsem ten hrnec bez dna a skočil do moře, přičemž jsem si ještě stačil narazit prst na noze. Plaval jsem k místu, kde jsem to našel a v pravý okamžik jsem ji spustil zpět na mořské dno. Myslel jsem, že tím je cela věc uzavřena a vrátil jsem se zpět na břeh a šel si nalít crna vina z Dingáče.

Ouha - ja mínil a magor Zlatko změnil! Zavolal policiju. A když se mu zdálo, že hlídka z Trpanje je liknavá v prohledávání našich věci, tak ten veledůležitý vůl ještě zavolal pobřežní policii ze Stonu. Přijeli velkou lodí, jejich ronilači naskákali do vody a hledali amfory jako kdyby tam rostly jak houby v lese. Amforu samozřejmě neobjevili. Já blbec důvěřivý jsem jim skočil na špek a místo nálezu jim znovu ukázal.

No a měli jak amforu, tak i mne. Při další osobní prohlídce mi zabavili potápěčský vercajk a asi v 21.00 mne odvezli do 70 km vzdáleného Stonu. Nechtějte znát moje pocity, když máte dětem 9 a 4 léta vysvětlovat, co se to děje.

Policejní stanice ve Stonu je skvost. Vlhko, špína, smrad ze záchodku a komáři. Ti, kteří si nenašli mou sladkou krev v kempu, mě zcela jistě našli tady. Nejhorší na tom bylo to čekání na nic. Seděl jsem do rána u vstupních dveří, poslouchal telefonáty o "zadržané čéšce", pil vodu z kohoutku protože jinou neměli, vykouřil krabičku cigaret a přemýšlel jestli mne zastřelí, oběsí nebo skončím na elektrickém křesle. Za celou noc si mne nikdo ani nevšiml.

Ještě že mám u sebe Palm a neumím na něm rychle psát. Takže to, co jste zatím přečetli, jsem načmáral na Palmu během doby, kdy jsem zkoušel spát a čekal.

Teď je 7.00 ráno. Oholil jsem se, vyčistil si zuby a čekám, co se bude dít. Splní mi poslední přání?

7.30 Orgáni se začínají scházet do práce. Už je tu i šohaj, co mne včera večer přivezl. Nevypadá, že by přinesl kávu a koláč na snídani. Asi mne chtějí vyhladovět. Nevadí, stejně potřebuji dietu...

8.00 Právě tu skončila svůj denní výkon uklizečka. Úklid celé stanice ji trval přesně 22 min. Už se nedivím, jak to tu vypadá. Ale využil jsem toho a odebral se na WC. Zároveň jsem pozoroval mravence, kteří si udělali cestu diagonálně přes WC a ven dveřmi prohnilými do výše 10 cm. Zajímavé, jak se dá žít v symbióze s přírodou...

Už se ze mne asi stává inventář. Policista, který měl noční, na mne kývá na pozdrav a odchází. Z mého místa mne vystrnadili. Sedí tam nějaký mladý a klove dvěma prsty do stroje. Tak už sedím venku.

9.00 Jsem u výslechu. Dozvěděl jsem se svá práva a přes překladatele, který česky moc neumí, kecáme o potápění. Proč se potápím a jak dlouho. Kdy jsem byl naposledy v HR. A pak, jak jsem našel amforu. Jak dlouho jsem byl pod vodou a tak. Ještěže jsem si stáhl Aladina do Palmu. Tak jim časy a hloubky říkám přesně. Chtějí vědět, jestli vím, jaká je hodnota toho střepu, co jsem našel. Vím houby! Amforu tohoto druhu jsem viděl poprvé a jak to vlastně mám vědět, když to vypadá jako hajzlová trubka, ale má to uši. Vždycky jsem myslel, že amfora má oblý tvar a toto opravdu spíš připomíná potrubí.

Chci si zavolat manželce. Asi má dost strach. Z jejich telefonu je "zabráněno" volat na mobil. Chci poslat SMS z nějakého mobilu, ale krčí rameny. Teď si odskočili a tak zase pokračuji v mé reportáži na oprátce. Ale psaní mi pomáhá, přes únavu zůstávám klidný. Jen kdybych mohl dat zprávu rodině.

Bylo mi oznámeno, že s potápěčským vybavením byl spáchán trestný čin a že je zabaveno. Ale prý že záleží na soudci. No výborně, tak teď už aspoň vím, že jedu k soudu do Dubrovníku. Tam jsem už 10 let nebyl! (v Dubrovníku, u soudu nikdy)

Teď zde byl znalec z podmořského muzea. Ten střep je z 1. století našeho letopočtu. Pamatuje staré Římany. Vedla tudy obchodní cesta do ústí Neretvy. A bylo v ní víno. Škoda, že neměla dno. To by byl archiv!

10.30 Je po výslechu. Znalec na střepy už taky odešel. Byl rozesmátý jako sluníčko. Aspoň někdo z toho má radost. Představuji si dva ožralé římské občany, jak až dopijí víno ze slunné Itálie, hodí nepotřebný obal do moře a amfora padá na dno, ťukne o kamínek a upadne ji dno. Pak se zaryje do pisku a čeká skoro 2000 let, aby mi způsobila takové problémy.

Mrcha jedna!!!

Po nás asi budoucí potápěči najdou jen PET flaše a jiný odpad. Kdo ví, možná že bude ten bordel pod hladinou zase někdy cennější než lidská důstojnost.

Kupodivu nemám vztek. Taky na koho. To já jsem porušil jejich zákon, našel jsem sice poklad (alespoň se tak tvářili). Hrvatská je zase zadarmo bohatší a ještě vydělají na pokutě a mém těžce pořízeném vercajku. No nic, asi začnu hrát šachy. Stejně si to říkám vždy, když táhnu flašky dál než 10 m. Asi si pořídím i figurky z polystyrenu, aby nebyly těžké. Ale po "ronilačkách" se mi bude stýskat.

11.00 Sedím na stejném místě, jako večer. Začíná tu být nesnesitelné horko. Uvítal bych nějakou informaci, co bude dál. Ale asi mám smůlu. Jsem přece zločinec. Pustili mne koupit si něco na pití. A dokonce mi dali doprovod. Jsou milí, ne? Jeli jsme asi 100 m od stanice do supermarketu. Chtěl jsem i něco na jídlo, ale v tomto typu obchodu nic neměli. Vzal jsem za vděk čokoládovou tyčinkou. S tím snad chvíli vydržím. Prý dodá energii. No, nic moc. Začíná se na mně projevovat nedostatek spánku. Ruce mám poštípané od komárů a je mi horko. Dle ranních informaci jsem už měl být v Dubrovníku. Hodina sem, hodina tam. Komu záleží na tom, že už toho začínám mít dost. Asi ještě nevím, co všechno vydržím...

11.30 Zjišťuji, že jsem se slušně naučil psát na Palmu. Alespoň něco pozitivního. Ale na diakritiku kašlu. Nebaví mě a dělám s ní moc chyb.

Teď jsem dostal potvrzeni o amfoře a zabaveném vercajku. Cituji: Ranocarska rímská amfora z I. stolecia poslie Krista. Amfory nedostaje dno, a ista je dúžine oko 52cm, širine trupa 16cm, širine vrata 6cm sa dvije drška na vratu. Zakličeno.

Tak nevím, mám mít i trochu radost, že bude v muzeu a ne někde mezi trpajzlíky v Německu, nebo být naštvaný, že jsem na ni kápl zrovna já? Asi cítím obojí. Možná, že až se sem zase budu moci za nějakých 30 let (to až budeme všichni v EU) podívat, budu vnoučatům hrdě ukazovat amforu, kterou děda našel a budu jim vyprávět trošku přikrášlenou story o jedné blbé hajzlové trubce s uchy...

To je paradox! Sedím u stolku u vchodu policejní stanice, přede mnou plný popelník, nad hlavou mi vlaje chorvatská vlajka, příchozí na stanici mne zdraví, jako bych patřil k policii (asi s tím Palmem vypadám zajímavě) a moje láska k Chorvatsku se pomalu ale jistě mění v nenávist.

12.00 Jsem tady přesně 14 hodin. Oči se mi klíží, teď bylo v plánu zastavit cestou domů někde u Plitviček. Začínám mít mozol od tužky. Není to jednoduché, napsat tolik písmenek, ale čím déle to trvá, tím lépe. Utíká to snáze. Myslím na manželku a děti. Jak rychle se může štěstí, které člověk ani nevnímá, změnit.

A toto není žádná tragedie. Co potom nějaká nemoc nebo autonehoda. Jezdí mi z toho mráz po zádech. Nejvíce je mi líto dětí. Nesnáším, když je někdo stresuje a toto je pro ně hrozná zkušenost. Brr...JE MI Z TOHO ZLE.

12.45 Je nás tu více zločinců. Nějací Poláci se tu dohadují s policistou. Ten vypadá, že tomu Polákovi jednu vytne. Ted vyšel ven si zapálit. Nevím, o co jde, ale asi jsou tu všichni potencionální zločinci. Vedle sedí sklesle slovinský starší pár. Už tu sedí asi dvě hodiny.

Podepsal jsem protokoly a bylo mi sděleno, že za 10 min jedu do Dubrovníku. Podařilo se mi mluvit se ženou. Polák mi umožnil poslat SMS a manželka mi zavolala zpátky na jeho mobil. Aspoň o sobě víme. Taky mají strach. Sakra!

Proč zrovna já?! Přede mnou byla na stejném místě skupina Maďarů a nic nenašli. Akorát se jim tam podařilo utopit gumák i s motorem. Milion lidi se tam přede mnou potápělo a já vůl to najdu.

Uběhlo slíbených 10 min a nic se neděje. Nevím, proč mne to překvapuje. Ale musím konstatovat, že ke mně se Chorvati chovají celkem slušně. Asi se tu amfora nenajde každý den.

13.15 Jsem zpocený jako v sauně. A to mne ještě čeká cestováni rozpáleným autem. Jestli budu blízko soudce, tak mne asi zastřeli jen proto, abych jim tu dlouho nesmrděl. :) Šel jsem na WC a viděl jsem, jak amforu fotografují. S číslem a pravítkem jako mrtvolu. Ale ona už není mrtvá. Já jí vymyslel příběh, který tady vůbec nikoho nezajímá, stejně jako ten můj. Nedůstojné. Ale, co já mam do toho kecat? Dívám se na hodinky a zjišťuji, že slíbený čas přešvihli více jak 3x. Už to raději nebudu počítat. Nemá to smysl. Jaká to musí byt paráda skočit si teď do moře. Ufffff...

15.35 Do Dubrovníku jsem nakonec odjel. V autě jsem ale totálně vytuhl. Ještě před tím mne eskorta prošacovala, asi hledali kudlu, že bych je v autě podřízl. Vyloženě jim to dělalo dobře. Na soudě to probíhalo velmi rychle. Asi 50letý soudce vypadal rozumně. Vysvětlil jsem mu k čemu došlo a on řekl SLOBODNO. Navíc tam měl překladatele, takže za 15 min jsem byl venku. Nejvíc překvapeni asi byli orgáni z moji eskorty, když mi vraceli pas. A s tím pojmenováním to tentokrát myslím smrtelně vážně. Asi si představovali, že mne povezou v poutech do věznice.

A aby mne aspoň trochu dostali, tak se mi snažili namluvit, že musím ze Stonu pěšky. Ale to si nedovolí. Cítím se podstatně lépe. Měl jsem strach, že i soudce bude nacionální blázen, ale naštěstí jsem se zmýlil. Během 10 minut pochopil, že nepatřím k žádnému gangu vykrádající národní bohatství Chorvatska a po zjištění, že mají nepoškozenou amforu a že jsem se s ní nechtěl obohatit, mě pustil. Díky bohu...

Jen jestli mi vrátí moje potápěčské věci?

Den poté 7.00 ráno

Vykoupal jsem se naposledy v moři. Jsem po snídani a začínáme balit. Včera na policii ve Stonu mi jako zázrakem všichni orgáni přestali rozumět když jsem chtěl zpět své věci. Neměl jsem silu s nimi cokoliv dalšího dohadovat. Zkusím tam ráno zavolat. Myslel jsem, že s moji rodinou bylo vše v pořádku. Ale ne, měli celý včerejší den policejní dozor. Policajti hledali další amfory v našich věcech. Postižený (jinak si to nedovedu vysvětlit) Zlatko jim totiž nakecal že u nás viděl ještě šest dalších amfor. A že jsme se osmkrát za noc potápěli a tahali je z vody. Neuvěřitelné, ale oni mu věřili. Přes svědectví ostatních lidí v kempu, kteří viděli jen jednu amforu, Zlatko jich viděl šest. A když ne šest, tak tři byly určitě!

A tak policajti několikrát prohledávali auto, stan a když nic nenašli, tak přijelo znovu 10 potápěčů a prohledávali okolí ostrova a kempu. Tato všeobecná hysterie se rozšířila i na ostatní rekreanty, takže kdo uměl aspoň trochu plavat a měl masku, tak plaval kolem ostrova a čuměl do vody. Já jsem to sice neviděl, ale umím si to živě představit.

Už se těšíme domů. Cítím ty divné pohledy všech lidi okolo. Nikdo mi stejně nebude věřit, že jsem vytáhl z vody hajzlovou trubku, o které jsem nevěděl že má nějakou hodnotu. Je vždycky jednodušší věřit, že ten druhý je darebák. Končím s tímto příběhem a zbytek nechám na doma. Už přestávám věřit, že to někoho bude zajímat...

12.00 TRPANJ Ještě mám chvilku čas a chuť psát při čekání na trajekt. Dozvěděl jsem se, že do trajektu se vejde jen 25 aut. Jsme až dvacátí třetí v pořadí. Jen doufám, že tato informace je přesnější, než tu bývá zvykem. Další čekání už mne dokáže vytočit. Už jsem asi všechnu trpělivost vyčerpal.

Volal jsem na policii do Stonu co bude s mými věcmi. Řízení prý ještě bude nějaký čas trvat a oni musí dostat papíry ze soudu. Musím poslat plnou moc Štěpánovi a on mi je potom schová u něj. Buď si přijedu nebo se možná najde někdo ochotný mi věci přivézt domů.

12.20 Jsme na trajektu. Informace byla přesná. Ještě 15 hodin a jsme doma. Věřte nebo ne, přes všechny Zemany a Klause jsem neskutečně rád, že jsem z Čech...

O pár dní později

Jsme v pořádku doma a hořkost zážitku pomalu ustupuje. Dnes jsem doplnil diakritiku do textu. Dalo to víc práce, než jsem myslel. Uvažuji, jestli vůbec dát tento text na SP a nemůžu se pořádně rozhodnout. Mám obavy z moralistů, kteří zas budou chytří a posílat mi majly s kritikou každého druhého řádku. Ale co, pro ně jsem to nepsal. Napsal jsem to jen pro ty z nás, kteří se chtějí vyvarovat podobné zkušenosti a ještě neví, co všechno se na balkánu může stát. Nezveřejním své jméno. Nechci. A prosím ty, kteří mne znají ať drží hubu (nebo klávesnici). Možná se ještě dočkáte pokračování. Čeká mne ještě jednání s chorvatským státem, abych dostal zpět své potápěčské věci.