Andorra, Estanys de Tristaina

Každá věc časem omrzí, a tak i mě časem přestávalo bavit potápění mezi 80 kg kanici a hejny mořanů, přes které není vidět na parťáka. O prolézání tunelů už ani nemluvě, to už je stejné, jako chodit v noci po hmatu na záchod. A tak jsem využil poznávací cesty skupiny jedoucí do Estartitu a dohodl s nimi už setkání v Andoře, s tím, že si tam "sekneme" nějaké to jezírko. Vysokohorské potápění, první reportáž na Stranách potápěčských z této země, no sami uznáte co více si člověk může nechat zdát. A slovy mého oblíbence Vladimíra Vysockého: "Krásnější než hory, jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl." Toto nadšení tak úplně nesdílela moje žena, která rovnou potápění na této lokalitě vzdala, s tím, že nemusí mít všechno. No nicméně doprovod s dětmi mi dělala.

Trochu jsme sice přecenili význam mobilních telefonů, takže některé SMS nedošly, některé došly pozdě, některé mobily odmítala 50 metrů vzdálená anténa zaregistrovat, zatímco druhý telefon od stejného proviedra se přes tutéž anténu v pohodě dovolával do schránky prvního, kde mohl za cenu rovnající se v součtu 3x mezistátní hovor, zanechávat libovolné vzkazy. I přes tyto trable jsme se nakonec sešli a vydali se prozkoumat možnosti potápění v andorských jezerech. Vzhledem k lenosti jsme jako první variantu zvolili nejvyšší jezírko, ležící ovšem přímo u silnice. GoGo domluvil odstranění závory na tuto cestu končící v nebesích a tak jsme mohli po silnici, nebo spíše asi sjezdovce vyrazit vzhůru. Jezírko se ukázalo býti klasických žabincem, silně zapáchající o hloubce cca 0,5 m. Ještě, že GoGo při odstraňování závory tvrdil jenom, že se tam musíme dostat, nikoli, to, že se tam chceme potápět. Sešívání bránice dotyčného dělníka, které bychom měli na svědomí, určitě není v této zemi levnou záležitostí.

Jako další variantou se ukázaly býti tři jezírka Estanys de Tristaina v severozápadní části Andorry. Problémem byla jejich dostupnost. Kilometry mnoho v horách neřeknou, takže převýšení od silnice cca 300 m, v průvodci napsáno doba pěšího okruhu 2 hodiny, a celé to po kamenech, takže na začátku strmé stoupání po cestičce necestičce, a okolo jezírek poskakování z kamene na kámen. Na prohlídku jsme si vzali sebou olova, s tím, že když by to šlo, tak si je tam necháme na druhý den. Vykonali jsme večerní výstup a usoudili, že to asi půjde, hloubka asi nic moc, ale zase jsme měli 100% jistotu, že se tam druhý den pod vodou s jinými potápěči nepotkáme. Nutno dodat, že nadšení z celé akce již nesdíleli, resp. nesdílely všichni účastníci, a něco, čemuž jsme snad raději ani nerozuměli, nesrozumitelně brblali.

Uskutečnili jsem zpětný sestup a na parkovišti přečkali noc. Je pravda, že na někoho trochu v noci kapalo, někoho déšť budil, ale takové je prostě počasí v horách. Ráno jsem zjistil, že plně natěšen na ponor jsem snad jen já. GoGo přemítal jak ukecat vrtulník, aby nám tam výstroj odnesl a Tomáš, jak dostat vynesená olova zpět na parkoviště. Arno rovnou tvrdil, že některých požitků se může vzdát. Je pravda, že když zrovna nepršelo, tak mraky slibovaly, že vzápětí hned začne.

Za heslo dne jsem zvolil heslo Honzy Šupa: "Zážitek nemusí být kvalitní, hlavně když je silný".

Nakonec bylo sestaveno potápěčské družstvo skládající se z mé maličkosti a Tomáše Sládka. Do pozice suchého buddyho byli jmenováni na prvním místě moji dva synci Petr a Jirka, a aby snad nemuseli čekat na parkovišti, tak posléze i dcera Jana a manželka Blanka. Brzy se ukázalo, že zejména s těmi chlapy to nebyla šťastná kombinace. Petr se odmítl zúčastnit výstupu hned po té, co ušel 50 cm, a Jirka o několik délek později odmítl nést svěřený materiál. Možnou omluvou je jim jejich věk, 1 rok tomu prvnímu a 3 roky tomu druhému. A tak prvního si s drobným materiálem naložila na záda žena, aby jí nebylo líto, že není zcela vytížená, zbytek mého potomstva vlekla za sebou. Počasí se na chvíli umoudřilo, a tak lilo jako z konve, to abychom se nemuseli příliš při výstupu potit a byli chlazeni zvenčí. Za svoji osobu musím přiznat, že výstup nepatřil k těm jednoduchým věcem v mém životě. Zatímco Tomášova váha se výstrojí trochu zvýšila, moje zátěž, byť stejné váhy, přesahovala vysoko přes polovinu mé tělesné hmotnosti. Zprvu jsem se utěšoval, že tak pěkně bych si tím čistým vzduchem plíce jinak nevyčistil. Po té došlo na stavy, kdy jsem měl pocit, že se moje plíce musí roztrhnout, srdce puknout. Pak přes přítomný čas došlo na minulý, takže ke konci výstupu jsem měl pocit, že plíce byly rozervány a zbytky rozervaného srdce melou naprázdno. Petr si v klidu chrupal na zádech maminky, ta táhla zbylé děti a byla spokojená. I když to možná nevystihuje tak přesně její stav, ale zkrátka nic neříkala. Po dvou hodinách jsme dorazili k hornímu jezírku. Tam jsem již nebyl příliš schopen mluvit a jenom posuňky naznačil, jak mi mají sundat materiál ze zad. Nemuseli jsme se trápit změnou počasí, stále pršelo, a tak jsme byli jaksi předponořeni. Zejména v případě kdysi suchého podvleku pod sucháč to byla ta méně šťastnější varianta.

Ve 12.31 hodin nastává ten památný okamžik v nadmořské výšce 2360 metrů nad mořem se na souřadnicích N 42°038.620´ E 001°029.153´ zanořujeme. Bohužel, tohoto památného okamžiku si není vědom Aladin. Ačkoli předtím dával pomocí dvou kopečků na displayi jasně najevo, že je srozuměn s dosaženou nadmořskou výškou, nyní vodu díky její čistotě neregistruje a zůstává vypnut. Teprve v hloubce cca 3 m, kdy tlak dosahuje přibližně tlaku na mořské hladině, mu dochází, že není něco v pořádku a zapíná se. Je z toho ovšem tak tumpachový, že tuto hloubku považuje za nulovou a celý ponor ukazuje o tuto hloubku méně. K našemu velkému úžasu zjišťujeme, že dosahujeme hloubky 22 metrů. O mnoho metrů jezero hlubší patně nebude, ale zase jsme nehledali nejhlubší místo. Život téměř žádný, ale velmi slušná viditelnost.

Po vynoření zjišťujeme, že počasí se přeci jenom během našeho ponoru změnilo a déšť přešel v průtrž mračen, čímž se vyčerpal a ustal. Nám to pod hladinou nevadilo, a děti s ženou se měli alespoň na co koukat. Je ovšem pravdou, že jejich navlhavost již hraničila se 100% a tělesná teplota klesala. No aspoň od mala vědí, koho že to mají za tatínka.

S Tomášem se přesouváme ke střednímu jezírku. I když by se mohlo zdát, že dolů to půjde snadněji , tak hopsání po šutrech v plné výstroji nic moc. Nehledě na to, že jsem až zde zjistil, že potápěčská výstroj není vůbec vyráběna s ohledem na vysokohorskou turistiku.

Potápíme se do středního jezírka a směrem návratu ho přeplouváme. Poučen rozmary Aladina z předchozího ponoru se ho snažím před ponorem zapnout. Kupodivu žádný klasický způsob nefunguje a zapíná ho až cestička ze slin, udělaná mezi příslušnými kontakty.V tu chvíli přicházejí z údolí mraky, a tak se domlouváme, zda je větší viditelnost nad nebo pod hladinou. Žena si nakládá do baťohu naše kdysi suché věci, dále všechny hračky, kteří velcí kluci k takové akci potřebují, jako GPS, dva fotoaparáty, digitální fotoaparát, kvůli této reportáži a další drobnosti, tak aby byl baťoh plně využit. Baťoh si nakládá na břicho, neboť na zádech má již jednoho synka, a vzhledem k tomu, že má nějaké problémy se stabilitou, jo ty ženský už nejsou to co bývaly, není schopna vést zbylé děti a tak z nich sestavuje samostatné sestupové družstvo, kterým stanovuje trasu. Je pravdou, že někteří supějící vysokohorští turisté, když spatřují tuto relativně samostatnou dětskou dvojici, tiše žasnou, a přemýšlejí, zda někdy slyšeli o variantě vysokohorské pohádky Perníková chaloupka, a volají na děti Jeníčku a Mařenko. Nevědí, že děti jsou pod kontrolou tatíka, zanořeného pár metrů pod hladinou a maminky, vrávorající podél břehu jezera. Vzhledem k tomu, že asi ani poslední, nejnižší jezírko bychom nebyli schopni s Tomášem se zátěží, kterou nese žena, obejít, raději zátěž necháváme naloženou tam, kde je, a i poslední jezírko prozkoumáváme odspodu. Je nejméně hluboké, necelé čtyři metry, ale za to vidíme, na co mají políčeno rybáři, neboť se nám podaří zahlédnout pár pstruhů. V tomto jezírku, díky jeho hloubce, nemůžeme ani nalézt termoklinu, neboť ta byla v hloubce 7 m. Také je se svými 16°C nejteplejší, oproti druhému, kde byla minimální teplota 10°C a prvnímu, kde byla dokonce 7°C.Vynořujeme se u výtoku mezi turisty. Obdobný efekt má asi vynoření Lochnesské příšery. Nejprve zděšení a po té obdiv nad tím, co všechno státy, žijící z turistického ruchu, pro pobavení turistů neudělají. Na všech fotkách budeme s Tomášem vzorně s maskou hezky na čele.

Pomalu se převlékáme do zbytků suchého oblečení. Vychází dokonce sluníčko. Jako poslední se noří nedobrovolně do vln jezera Péťa, aby byly z jeho těla omyty tuhé zahnědlé zbytky, které se ani pomocí Pampers nepodařilo zachytit. Tomáš odmítá můj návrh na zanechání olov pro další kamarády u jezera a nakládá si je všechny na závěrečný sestup na záda. Škoda, Sea Hornet mohl mít bezplatnou reklamu v podobě zanechaných olov a kamarádi, co nás budou následovat, zátěž. Tímto i Tomášův batoh překračuje výrazně 50% jeho tělesné hmotnosti.

Poprvé v životě se potím při cestě z kopce, ale i návrat se nám podaří absolvovat bez poškození tělesných schránek. Tomáš při této akci zjistil, že manželka se může při potápění docela hodit, a začíná o nějaké takové uvažovat. Souhlasím s ním, a tak ji na zpáteční cestu a průjezd Pyrenejemi svěřuji řízení, protože díky svatozáři, která jí svítí nad hlavou, vidí lépe na cestu, čímž pokořuje posádku druhého vozidla řítícího se nocí, neboť s naším náklaďákem doráží o půl hodiny dříve než oni.

Akci musíme hodnotit jako velice zdařilou. Je pravdou, že jsou jistě mnohem lepší potápěčské lokality, většina je jich asi i dobře přístupných. A kdy zase do těchto jezírek? Asi nikdy, protože jsme je už viděli. Co mně ovšem láká v budoucnosti, jsou Savoyské Alpy. Tam je mnoho vysokohorských jezírek a představa, jak k nim dojíždím po sněhu na sjezdovkách, mě vzrušuje. Nevíte někdo, jak se dá bota od sucháče upnout do lyžařského vázání?

A protože to tak možná na první pohled nevypadá, chceme tímto s Tomášem mé ženě poděkovat, protože nejenže nám po celou dobu akce byla morální podporou, ale podala i nadženský fyzický výkon, kterým nám naši akci podstatně ulehčila.