Potápění s "ním" byl můj tajný sen, ale že ho uskutečním v australských vodách mě nikdy nenapadlo. Na myšlenku mě přivedl známý mé kamarádky. Cestovali společně po Austrálii v době, kdy jsem se tam vyskytoval a snažil se zdokonalovat angličtinu.
U sklenice studeného australského piva mi dotyčný položil dotaz, zda nevím cosi o společnosti, která toto potápění organizuje. Nevěděl jsem, nicméně po návratu domů jsem se pustil do vyhledávání. Netrvalo to nijak dlouho a našel Rodney Fox expedition. Při prohlídce webu jsem se rozhodl, že do toho jdu. Nebyla to nijak levná záležitost, nicméně jsem se chlácholil, že si udělám malou radost za otročení v místních restauracích.
Pro rezervaci bylo zapotřebí zaplatit celou částku nejpozději měsíc předem. To mě trošku přibrzdilo v euforii. Vidina platby kreditkou přes internet společnosti, kterou jsem znal jen z webu, ve mně nebudila důvěru. Po několika týdnech přemýšlení a spekulování, jak na to vyzrát, jsem podlehl a s obavami provedl první kontakt. Odpověď přišla druhý den. Po čilé korespondenci se synem majitele, Andrew Foxem, jsem dospěl k závěru, že zvolím jen polovinu expedice a to jen 5 nocí. Důležitým faktorem byla cena, která se po započítaní všech maličkostí přiblížila ke 3000 AUD (asi 50 tisíc Kč). Cena obsahovala all inclusive na pět nocí a suchý oblek po dobu expedice.
Rozhodl jsem se pro termín od 24. do 29.7. 2004. Jednak jsem usoudil, že v zimních měsících (jsme na jižní polokouli!), kdy je voda chladnější, bude větší šance na úspěch a také s ohledem na volno v práci. Měl jsem přibližně dva měsíce času na zajištění dopravy. Vyhrála letecká varianta, protože při propočtech spotřeby benzínu mého vozidla s čtyřlitrovým motorem jsem se dostal na neuvěřitelná čísla. Navíc bylo potřeba nalodit se v jiném přístavu než bude loď ukončovat plavbu. Původně jsem s sebou chtěl táhnout i surfové prkno, jako že se den před naloděním sklouznu, ale pak jsem usoudil, že by na lodi asi nebyli rádi a zvolil jsem variantu, že si prkno na den půjčím v místní půjčovně.
Při rezervaci a platbě letenek jsem opět, už mazácky, využil internet, což se mi ve finále stalo osudným. Zpáteční letenka do Adelaide mě stála cca 150 AUD, další přelet byl zapotřebí do Port Lincoln, kde jsem se měl přidat k expedici. Loď zde doplňuje zásoby. Tento let stal kolem 90 AUD. Tím bylo rozhodnuto. Nezbývalo než se jen těšit, že žraloka uvidím.
Celá expedice probíhá ve vodách jižního oceánu v okolí Neptunových ostovů (Neptun's island). Loď, na kterou jsem se měl nalodit v Port Lincoln, se jmenovala Falie a vyplouvala z Adelaide.
Konečně přišel den "D", pátek 23.7. Vyrazil jsem na cestu. První část cesty, do Adelaide, proběhla v pořádku. Potíž nastala při druhé, do Port Lincoln. Rezervaci jsem měl, to ano, ale o měsíc dřív. Bodrou ženu u přepážky jsem nepřesvědčil, že chyba je u nich. Naštěstí byla ke koupi letenka a já byl rád, že paní zapomněla na mé předešlé invektivy a prodala mi letenku za stejnou cenu, jakou jsem ji kupoval přes net. V den odletu stála 130 AUD. Nijak velká úspora, ale v mé situaci mě potěšila.
Do Port Lincoln jsem dorazil kolem poledního, měl jsem zbytek dne a celý den náslející na prozkoumání okolních národních parků. Vzal jsem si taxi a vyrazil k městu. Během jízdy jsem nadhodil téma velkého bílého. Šofér bez rozpaků odpověděl, že tu jsou celkem často ataky rybářů a plavců. Uplynulé léto jich bylo několik. Na jednu stranu mě to uklidnilo, ale také jsem musel maličko pozměnit plán. Nebude se surfovat. Ještě, že jsem to prkno nevláčel.
Využil jsem ochoty starší dámy pracující v infocentru a nechal si zavolat místního provozovatele autopůjčovny. Během 15 minut dorazil. Odvezl jsem jej zpět do kanceláře a jel se ubytovat. Zvolil jsem hotel Boston - byl nejlevnější, pouze 20 AUD za noc.
Mým cílem se stal Coffin bay N.P. Chtěl jsem vidět pobřeží a popřípadě něco života. Při průjezdu parkem jsem málem srazil skupinku pštrosů emu, jinak bylo pusto. Dorazil jsem k pobřeží a šel na průzkum. Skály, kameny a písek. Nikde ani živáčka. Vzhledem k pokročilé hodině jsem se vydal na zpáteční cestu.
Při návratu k vozu jsem v zátoce zahlédl pohyb. Při pečlivějším pohledu jsem zjistil, že se jedná o velryby - dokonce dvě - a matku s mládětem. Zíral jsem do dalekohledu, no spíš kukátka, až do setmění. Hezký... škoda že tak daleko. To by bylo, mít je i při potápění.
V sobotu jsem se vydal do Lincoln N.P. Zde bylo pobřeží zajímavější, nicméně opět pusto. Při courání v dunách se občas objevil terénní vůz, jehož posádka si sem přijela zařádit. Trošku jsem toho litoval. Do odpoledních hodin jsem pozoroval moře a přemýšlel jaký bude zítřek, kdy už bych měl být ve vodě.
Do hotelu Grand Tasman, kde bylo místo srazu, jsem dorazil po setmění. Už v recepci hotelu jsem si povšiml několika potápěčských tašek. Ještě neodjeli, pomyslel jsem si a šel si dat pivo s tím, že se poohlédnu po majitelích těchto zavazadel. Hodinky je prozradily, byl to párek australskejch týpků.
Dozvěděl jsem se, že na této expedici nejsou poprvé, a pomyslel si něco o kapitalistický nespravedlnosti. S přibývajícími hodinami se lokál začal plnit. Sledoval jsem lid a nechal se unést místní, velmi populární, formou Caruso show. Při návštěvě WC jsem zjistil, že ostatní zavazadla jsou pryč. Letmý pohled na hodinky a začal úprk do přístavu.
Loď kotvila až na úplném konci. Říkal jsem si něco nepublikovatelných slov na adresu organizátora ohledně transportu na místo. Na loď , Falii, jsem nastoupil jako poslední. Na palubě se slavily úspěšné ponory se žraloky a rozlučka s částí potápěčské posádky, která končila v Port Lincoln. Doplnil jsem úprkem vypocené tekutiny a šel spát. Zítra to začne.
Následující ráno, v neděli 25.7., jsem měl možnost pokochat se krásou Falie. Byl jsem u vytržení, plachetnice jak z pohádky.
Falie je dvoustěžňová plachetnice (ketch), poslední svého druhu fungující v jižní Austrálii. Byla postavena v roce 1919 v Holandsku jako nákladní loď. Do Austrálie doplula roku 1923, cesta jí trvala 103 dní. Potom přepravovala obiloviny, dřevo a zásoby v jižní Austrálii. Nastoupila i vojenskou službu za 2. světové války, jejím úkolem bylo hlídat přístav v Sydney. V letech 1982-83 byla přestavěna do dnešní podoby. .
Její technické parametry - délka 43 m, šířka 9 m, výtlak 250 tun a rychlost 9 uzlů - zajišťují pohodlnou plavbu za každého počasí. Šest kajut a velký jídelní salón poskytuje komfort pro 15 potápěčů, o jejichž pohodlí se stará devítičlenná posádka.
Kolem desáté hodiny ranní jsme dorazili na místo. Loď zakotvila na severní straně severního z Neptunových ostrovů, který nám poskytl ochranu před svěžím jižním větrem. Slunečné počasí dávalo zapomenout na zimní období. Den jako stvořený k focení.
Během půl hodiny začaly přípravy. Z lodi začala vytékat červená tekutina s kousky ryb. V mžiku se kolem lodi vytvořila krvavá skvrna a objevili se první zájemci o potravu. Bohužel z ptačí říše. Od tohoto okamžiku nás neopustili.
Asi hodinu mě bavilo fotit ptactvo, začínalo mi být chladno. Marně jsem pátral po stínu pod hladinou či hřbetní ploutvi. Vydržel jsem to zhruba další hodinu, pak jsem si šel pro něco teplých tekutin. Nestačil jsem si ani nalít kávu, když se ozval lodní zvon. Začal úprk na palubu. Byl jsem zvědavý, co se děje. Zpočátku jsem se domníval, že je to lodní cvičení. Když jsem si však všiml, že prchající jsou vybaveni fototechnikou, pochopil jsem oč se jedná a začal se drát na palubu. Byl tam žralok! Konečně!
V rukou Andrewa, syna majitele, se objevila návnada z tuňáka, jež okamžitě putovala do vody. Aby neklesla ke dnu, zajišťoval ji nafouknutý balónek. "To aby byl blíž na fotky a případné umístění sondy," dostalo se mi odpovědi na otázku na co je.
A taky jo. Ve 12:29 první fotka. Tepová frekvence se zvyšuje. "Slušnej kousek," hlásím Andymu. "To je Evan, samec, kolem 3,5 m, bývá tu často," odpovídá Andy. Několik pokusů k získání návnady, se kterou si Andy hraje, pár koleček kolem zádi Falie a konečně ji získává. Následně mizí v hlubině. "Není správně hladovej," dozvídám se od Andyho, když se podivuji nad laxností k získání kořisti.
Na dotaz, jak poznal, že se jedná s již spatřeného žraloka, mě Andy poslal do salónu, kde se mi dostalo odpovědi od Rachel, asistenky Andyho, která mi ukázala na tabuli nákresy siluet se jmény, poznávacími znameními, umístěním sond a data spatření. Pozorovaní jedinci byli i barevně odlišeni. Zelenou barvou nakreslení znamenali již v minulosti pozorovaní, popřípadě i označení jedinci. Modrou barvou se kreslili prvně spatření.
Andy dává pokyn na přípravu hlubinné klece. Klec je vyrobena z hliníkových profilů a do vody se spouští pomocí ocelového lanka a jeřábu. Lanko je i hlavním jistícím prostředkem. Jako záložní jištění slouží konopné a nylonové lano. Klec je pro 4 osoby. Komunikaci s palubou zajišťuje signální lanko. Každý z potápěčů má svoji láhev se vzduchem a navíc je umístěna záložní láhev dovnitř klece, kam je také přidána návnada, tuňák. Profil ponoru je naplánován takto: dno 20 m na 20 minut, 10 m na 20 minut a 5 m na 5 minut. Teplota vody je kolem 15 °C, takže žádný extrém. Mne ovšem čekala jedna premiéra - ponor se sucháčem.
14:30 nastoupila první čtveřice do klece a klec je spuštěna do vody. My, co jsem zůstali na palubě, jsme si vychutnali připlutí dalšího macka. Tentokrát se objevil Jez, 4,5 m chlapík. Opět jsem udělal pár fotek, nicméně moje nervozita narůstala, tak jsem se začal raději chystat. Tepová frekvence dosáhla svého maxima v momentě třetího zazvonění na lodní zvon. Další jedinec. Ne, to se jen vrátil spatřený Evan. Dva kusy najednou... Záviděl jsem těm v kleci. Ta se však počala vynořovat, šel jsem na řadu.
Dooblékl jsem sucháč, překontroloval foťák, nastrojil se do výstroje a nastoupil do klece. Chvíli, než se dala do pohybu směrem dolů, jsem využil ke zkoumání sucháče. Kroutil jsem kolečkem ventilu, dopouštěl a vypouštěl, takový rychlokurz. V domění, že jsem vše uvedl do stavu, jenž mi umožní se zanořit, jsem své činnosti zanechal. Co se dělo dál si asi dokážete představit.
Klec se dala do pohybu, ještě s prvním dotekem vody jsem se přesvědčil, že jsem vypustil všechen vzduch z obleku. Překvapilo mě, že tam byl. Než jsem v nastalé panice přišel na příčinu bylo pozdě. Klec se zanořila a já se připlácl ke stropu jak bójka. Nebyl jsem schopen hnout rukou a dosáhnout na vypouštěcí ventil. Do obleku se valil vzduch a já se nemohl hnout. Bezvládně jsem plaval u stropu klece a obouchával ostatní. Našel se dobrák, co mě vysvobodil. Zakroutil ventilem na opačnou stranu než jsem to dělal já, zmáčkl vypouštění a já byl v mžiku na podlaze.
Rozhodl jsem se, že si už se vzduchem nebudu hrát. S přibývajícími metry se však začal oblek stlačovat, tlak začal být nepříjemný a začínal se dostavovat pocit nepohyblivosti. Předešlé rozhodnutí jsem změnil a vzduch si přidal. V pohodě, mohl jsem se věnovat pozorování.
Viditelnost byla kolem 10 m. Všichni čtyři jsme upřeně sledovali okolí. První, co jsem uviděl, bylo několik rejnoků, hodujících na popadaných zbytcích návnady. Hejna přidrzlých ostenců, sleďů a dalších ryb se vrhly na naší klec a začaly okusovat návnadu uvnitř. Některé ryby se nechaly i chytit do ruky.
Prvního "bělouše" jsem uviděl pohybujícího se na hranici viditelnosti. Byl jako přízrak. Objevoval se a mizel, my se jen točili ve směru jeho pohybu. Vyhlíželi jsme dál. Následný okruh byl již podstatně menší, jeho zvědavost však záhy ustala, evidentně jej upoutalo cosi u hladiny. Každopádně okamžiky, které nám věnoval, stačily k několika záběrům.
Klec se dala do pohybu směrem nahoru. Připadalo mi, že nás vytahují dříve, ale při kontrole Aladina jsem zjistil, že ne. Čas uběhl velice rychle. Nejen na dně, ale i v 10 m a následně v 5 m. Byl jsem i trošku rád, poněvadž má nezkušenost s potápěním v sucháči mi přinesla další lahůdku. Tekla mi do něj voda. Při soustředění jsem to nijak nevnímal, ale jakmile jsme se začali vracet a mé soustředění opadlo, dostavil se pocit mokra a zimy.
Na palubě jsem ponor zhodnotil jako úspěšný. Pozorovaným jedincem byl Evan, onen 3,5 m kousek, který se objevil jako první.
Vzhledem k pokročilé hodině se uskutečnil již jen jeden ponor se zbývajícími potápěči. Teplá káva a něco ostřejšího mě dokonale rozehřály a mohl jsem se věnovat třídění nafoceného materiálu. Většina osazenstva se této činnosti již věnovala i s náležitým vybavením. Notebook zde byla běžná věc.
Po ukončení ponoru poslední skupiny jsme se všichni sešli k večeři a živě se diskutovalo o proběhlém dni. Pouštěly se záznamy z digi kamery a prohlížely fotografie. Při každém zdařilém záběru se živě diskutovalo.
V pondělí jsme kotvili na novém místě. Opět to byl severní Neptunův ostrov, tentokrát jeho severovýchodní část. Pozici jsme změnili během noci. Stále foukal jižní vítr, kotviště však bylo chráněno a na palubě se dalo pohybovat i v lehčím oblečení.
Čekaní na první ploutev si každý krátil jinak. Někdo sluněním na slabém zimním sluníčku, jiný povalováním či rybařením.
Kolem poledne se objevil asi 1,5 m velký žralok modrý (blue shark). Byla to samice a pěkně aktivní. Tak jak jsem si pamatoval včerejšího bílýho lenocha, tak tento byl jeho pravým opakem. Po kořisti se vrhal a držel, dokud neutrhl kus.
Opět nastaly dlouhé chvíle čekání. Hodiny ubíhaly pomalu, focení všudypřítomného ptactva byla jedna z variant zahánění nudy. Večer se kvapem blížil, dnes se již do vody nepůjde. Chopil jsem se udice a přidal k ostatním rybářům. Někdo byl úspěšný více, někdo méně. Úlovky vzorně putovaly zpět do moře.
K pozdnímu podvečeru jsme se vrátili do kotviště z předešlého dne, kde jsme měli úspěch. Vyplatilo se. Krátce po zakotvení se objevil první jedinec. Byl to nový samec, přibližně 3,3 m dlouhý. Dostal jméno Blondie. Chvíli po jeho návštěvě se objevil všudypřítomný Evan. Přál jsem si, ať se v okolí zdrží do následujícího dne.
Expedice se blížila ke svému konci a popravdě řečeno, spokojen jsem nebyl. To, proč jsem přijel, jsem sice viděl, přišlo mi to však málo. Například mne mrzelo, že jsme nepodnikli průzkumnou výpravu do blízkosti ostrova, kde se to jen hemžilo tuleni. Určitě by to byl další nádherný zážitek. Tuleně bylo možno pozorovat z lodi, na fotografie však byli příliš daleko. Hlavou se mi honilo spousta plánů na potápění v místních vodách, poněvadž Falie nabízela nádherné zázemí. Po několika fotografiích západu slunce jsem se přidal k ostatním v salónu a prohlížel si fotografické úlovky uplynulého dne.
Úterý 27.7., tento den se nijak nelišil ode dne předešlého. V okolí lodi se objevili všehovšudy dva kousci. Opět to byl Evan, o něco později se objevil nový asi 3 m dlouhý samec.
Do vody se připravila hladinová klec. Je téměř identická s klecí na hlubinný ponor, rozdíl spočívá ve dvou dutých válcích připevněných v horní části klece, jež zajišťují pozitivní vztlak klece včetně potápěčského osazenstva. Další rozdíl je ve vstupu do klece. Nenastupuje se do ní na palubě, ale ve vodě. Vstup umožňuje odklopná horní část klece a platforma na zádi Falie. V kleci byla opět návnada. Záložní láhev a komunikační lanko není vzhledem k hloubce zapotřebí, pro komunikaci stačí zdvihnout ruku z klece a posádka přitáhne klec pomocí konopných lan k lodi. I zde je potápěč vybaven vlastní láhví se vzduchem.
Vstup do klece se zdál být jednoduchý, ale jen v případě, že nejste poslední. Prostor v kleci, kam je potřeba se trefit, je na jednoho člověka. Na zádech máte výstroj a vlny moc nepřidají.
To, co jsem prožíval v kleci, se nedá popsat. Bělouš se objevil téměř okamžitě. Směs strachu, respektu a touhy po fotkách prostoupila celým mým tělem. Neměl jsem čas sledovat poznávací znamení k určení pozorovaného žraloka. Patří mezi ně různé jizvy, šrámy a skvrny. Ač jsem byl v kleci, cítil jsem obrovský respekt před tímto tvorem. Dokonalost sama. Majestátně proplouval v okolí klecí, ledabyle se snažil získat svou kořist, ale v případě úspěšného pokusu ji odtrhl bez větších problémů. Naše touha po fotografických záběrech gradovala, ve snaze přilákat žraloka co nejblíže ke kleci, jsme nejprve lehce dloubali do návnady ve snaze uvolnit něco krve, co v ní zbylo.
Částečně se dostavil úspěch. Naše snažení tedy nabralo na úsilí, do návnady jsme nyní kopali a šlapali a současně se snažili vyprodukovat hluk pomocí horních poklopů klece. I toto přineslo své plody, žralok v jednu chvíli proplul mezi klecemi a do naší i drze vrazil. To nás samozřejmě vedlo k poslední možné provokaci. Začali jsme vystrkovat návnadu z klece ven. Žralok ji sice nezískal, ale o to větší byla jeho snaha. Ve finále svoji agresivitu ukojil na návnadě plovoucí na hladině. Celou dobu jsem čekal, kdy se žralokovi podaří ulovit ptáky sedící na hladině a ozobávající návnadu. Bohužel to mi nebylo přáno spatřit.
U večeře jsme připravovali plán na přilákaní žraloka ke kleci. Shodli jsme se, že použitá metoda se osvědčila a uplatníme ji i při posledním dni určenému k potápění.
Středu 28.7. bych si dovolil nazvat Velkým dnem. Byl to sice poslední den potápění, za to žraločí aktivita byla již od časných ranních hodin. Kromě příprav na oba druhy ponorů se Andy rozhodl označit nový přírůstek do žraločí rodiny Foxů. K tomu mu posloužil laminátový prut, na jehož jednom konci byla připevněna sonda, která se vpíchla v blízkosti hřbetní ploutve.
V honbě za co nejlepším záběrem jsem se málem nechtěně vykoupal. Andy pomocí návnady dostal žraloka k platformě, ten zavadil o konstrukci, poplašil se, začal prudký sestup, čímž jeho ocasní ploutev byla ve vzduchu. Její švih mě zasáhl do rukou a díky předkloněné pozici jsem ztratil rovnováhu. Andy mě chytl za límec a stáhl zpět na platformu. Mezi palcem a ukazováčkem mi okamžitě naskočila krvavá podlitina, "štěnice". Moc nechybělo.
Na potápění bylo přichystáno 12 míst. Jelikož se v okolí lodi pohybovali tři jedinci, vyčkal jsem na hlubinný ponor. To co následovalo po zanoření naší klece do hlubin, mi zůstane navždy v paměti. Dosedli jsme na dno, kde opět hodovali rejnoci, opět se k naši kleci nahrnulo hejno ryb, snažících se uždíbnout kousek návnady uvnitř. Viditelnost byla o něco lepší než při posledním hlubinném ponoru, nějakých 15 m.
Na nic jsme nečekali a začali dodržovat stanovený plán, jak dostat "bělouše" co nejblíž. Osvědčená technika nezklamala. V jednu chvíli kolem klece kroužili tři žraloci. Bouchání do klece je evidentně dráždilo. Zkoumavě kroužili kolem klece, dalo se jich i dotknout. Při fotografování jsem se jednou nechal unést blízkostí žraloka natolik, že jsem si ani nevšiml jeho kolegy. Partner v kleci mě pohotově zatáhl zpět. Podařilo se nám žraloky vyprovokovat natolik, že jeden z nich atakoval i klec. Zuby zaskřípěly po kleci, žralok sebou cukl a pokračoval dál. Několik minut kroužili v těsné blízkosti. Před očima se mi vybavila scéna z filmu "Muž z Acapulca", kde žralok navštívil telefonní budku, ve které byl Belmondo vhozen do moře. Něco podobného by se stalo při otevření bočních dveří klece. Různých scén se mi vyjevovalo více...
Hlubinný ponor jsem absolvoval 2×, v hladinové kleci jsem byl také 2×. Chtěl jsem udělat ještě třetí ponor do hloubky, bohužel mi nebylo vyhověno z bezpečnostních důvodů. Navíc se přiblížila hodina soumraku, začalo se balit a chystat k návratu do Adelaide. Nijak to však nepokazilo dojem z potápění. Dostavil se chlad a hlad, takže jsem uvítal teplou sprchu a večeři, jež jakožto závěrečná byla pojata slavnostněji. Konečně jsem si dal proslulý australský T-bone steak s pepřovou omáčkou..., co dodat. Po večeři se hromadně vyměňovaly kontakty, prohlížely fotografie a videa. Vše se několikrát hodnotilo a ke každému akčnějšímu záběru přibyl nějaký emotivní komentář autora.
Ve čtvrtek 29.7. jsme kolem desáté hodiny dopolední přistáli v Adelaide. Cestou do přístavu nás doprovázeli delfíni. Skotačili v příďové vlně, vítali Falii zpět.
Po několika společných fotografiích a předání dárků, triček, čepic a dalších drobností, jsme se přesunuli do Rodney Fox shark museum, jež je situováno v Glenelgu, jedné ze čtvrtí Adelaide.
V muzeu je k vidění množství exponátů z výzkumné a filmařské činnosti. Pokud jste viděli Čelisti, tak u tohoto filmu Rodney asistoval jako poradce. Sám Rodney přežil útok bílého žraloka. To ho vedlo i k pozdějšímu výzkumu, ochranu a snahám o oddémonizování tohoto tvora. Podrobnější info na webu Rodneyho Foxe.
Nelituji ani dolaru, které jsem vložil do této expedice. Splnil jsem si tím svůj sen. Byla to zkušenost a zážitek, na který se nezapomíná. V prvních okamžicích jsem se domníval, že mohu pověsit potápění na hřebík, že už jsem viděl vše. Budoucnost mi však ukázala, že ne, ale to je už jiné povídání.