Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Ponory za velkou louží

Poslal dopisovatel Stran potápěčských

autor: Pavel Malý


Konec dobrý, všechno dobré..

28.10.2009

Po probuzení telefonuji do Tobermory a dozvídám se, že druhý den ráno jedou na mou vytouženou Arabii a dokonce mají volné místo. Vše je jasné, večer balím stále vlhký sucháč a už celkem suchý podoblek a vyrážím známou cestou na sever. Tentokrát musím kličkovat mezi skupinkami mývalů, stahujících se v chladné noci na stále teplý asfalt. Daří se mi je všechny minout, ale ne každý si dává takovou práci, což dokazují četné mrtvolky v příkopech. Tentokrát přespávám až těsně před městečkem a ráno mám na autě vrstvičku ledu. Paní v obchodě mi potvrzuje, že dneškem začal podzim, protože poprvé vytáhla elektrickou přikrývku.

Přichází můj starý známý kapitán Dave, tentokrát zachmuřený, a přináší špatné zprávy. Svižný větřík způsobuje mimo chráněný přístav velké vlny a pokud se vůbec někam pojede, Arabia to rozhodně nebude. Na zkoušku vyjíždí z přístavu s prázdnou lodí a vrací se celý mokrý. Vlny se přelévají přes loď a dnes se prostě nikam nejede. Zkouším ještě konkurenci, ale i tam pro dnešek padla. Takhle jsem si svůj poslední ponor v Kanadě rozhodně nepředstavoval. Podle námořní meteorologické služby by se ale vítr měl přes noc utišit, takže se zapisuji na raní ponor druhý den. Ač je víkend a loď má objednanou skupinka potápěčů z jihu Ontaria, je jich jen 5, a pokud by se prý někdo chtěl přidat, je vítán. A jedou na Arabii. Štěstí v neštěstí. Ještě dávám vědět Lukášovi, že zůstávám o den dýl, moc nadšený není, ale co může dělat.

Jedu se zaregistrovat do infocentra a při té příležitosti si prohlížím i jejich expozici o místních námořnících, vracích a počátcích národního parku. Kromě nezbytného potápěčského obleku z 30. let a artefaktů vyzdvižených z vraků je tu i podomácku vyrobený (a úspěšně používáný) rebreather nebo ze dřeva vyrobený podvodní skútr. Po návštěvě centra se jedu pro jistotu podívat na lokality přístupné ze břehu, co kdyby náhodou. U majáku a kotvy se mohutné vlny rozbíjejí o skalnaté pobřeží a dostat se do vody je nemožné. U remorkérů je to trochu lepší, ale nejslibnější situace je v zátoce Big Tub Harbor. Na jejím konci u vraků je hladina téměř bez vln, jediný problém je, jak se dostat do vody. Zkouším se zeptat v restauraci asi v polovině délky zálivu, ale vstřícný číšník mě zklame. On sám by s tím neměl problém, ale kdyby ho nahlásil někdo z chatařů nebo viděl někdo ze stanice Pobřežní stráže, která je hned vedle, přišel by o práci a podnik by dostal pokutu.

Nechci se ale vzdát, je to teď nebo nikdy a navíc fotky na internetu slibovaly parádní zážitek a tak jdu prudit majitele chat. Sice jsem od místních slyšel, že mají potápěčů tak akorát, ale já "jsem až z Evropy a nic nevím". Chaty nejsou za hradbou stromů ze silnice vidět, takže musím ke každé zajít a podívat se, jestli je u ní auto. Potápění se z opuštěného pozemku nechci riskovat, na rozdíl od svých jižních sousedů sice Kanaďané na narušitele nestřílí, ale policii zavolají. U třetí chaty mám štěstí, majitelé jsou doma a dokonce mě dovolují použít jejich molo. To je hned vedle vraku, takže moje radost je dokonalá.

Sweepstakes je, navzdory své malé hloubce a dosažitelnosti pro kohokoliv, v lepším stavu, než mnoho vraků v parku. Teď, na konci sezóny a obzvláště v dnešním počasí, jsem na vraku sám. Voda je bazénově čistá a krásně prosvětlená podvečerním sluncem. Prozkoumávám i nedaleký vrak City of Grand Rapids, který je téměř na mělčině a v mnohem horším stavu. Když se po hodině a půl vracím zpět k molu, narážím na výstavního kapra (kapři byli do jezer zavlečení z Evropy na konci 19. století a dnes působí velké škody), ale než jsem stihl nastartovat foťák, byl fuč. Při plnění v obchodě jsem se dozvídám, že jsem s největší pravděpodobností využil pohostinosti doktora z Toronta a že se nestává často, aby byli chataři takhe chápaví.

Další studená noc v autě. Ráno nakládám výbavu do lodě, tentokrát ke kolegovi kapitána Davea. Postupně se sjíždí i ostatní potápěči a můžeme vyrazit. Hladina se oproti včerejšku zázračně uklidnila, sluníčko svítí, ideální počasí. Rozdělujeme se do buddy týmů, tahle skupina jede podle pravidel. Protože mě nikdo nezná, připadám na nejzkušenějšího ze skupiny a jen doufám, že se neukážu jako (jak říkají paintballisté) tukan.

Kapitán kotví u Arábie, dostáváme rychlé školení o historii lodě a varování před proudem a jdem do vody. Po zanoření opravdu pociťujeme znatelný tah, ale naštěstí jsme zakotvili ideálně, vrak máme proti proudu. Hned po dosažení dna zamrzá kolegovi z vedlejšího páru automatika a on spolu se svým parťákem mizí zpět k hladině v oblaku bublin. Děkuji bohu, že se to nestalo mému buddymu, na rozdíl od něj se sem už nejspíš nikdy nevrátím.. Vrak je parádní, ne nadarmo považovaný za jeden z nejlepších vraků škuneru v Ontariu. Po 20 minutách mě můj buddy naznačuje, že je čas ukončit ponor. Moc se mě nechce, u výstupového lana mám stále poloplnou láhev (a 7 minut deco) ale poslouchám zkušenějšího.

Následuje přejezd za hranice parku kde skupina nadšenců z místní Námořní asociace v květnu 1999 potopila Niagaru II. Vrak je vděčnou destinací, připadám si jak na Václaváku. Na Arábii jsme byli jako druhá loď, tady jsme dokonce třetí. Všude se motá plno potápěčů, voda je mírně zakalená, naštěstí se na vraku zatím nestačila usadit silnější vrstva usazenin. Děláme túru po lodi - kormidlo, strojovna, kapitánský můstek s kormidelním kolem, komínem do strojovny a nákladový prostor. Jen lodní šroub chybí, posledních několik let sloužila Niagara jako vlečný člun. Po půlhodině se vracíme k výstupovému lanu. Mám "natočeno" 11 minut deco, můj kolega se mnou drží basu, i když s nitroxem by nemusel. Vracíme se do přístavu, ostatní si jdou naplnit láhve a vyráží na King a Wetmore, já už tam byl a znovu nemusím a vyrážím k domovu. Pro změnu si užívám okolní krajiny, poprvé tudy jedu za světla.

Po příjezdu domů dávám hned na internet inzerát, že prodám láhve a závaží. Ještě to jistím nabídkami v supermarketech a v okolních potápěčských obchodech. 30 liber olova (13,5 kg) se v obchodě ve slevě prodává za nejméně 100 dolarů, já zkouším 50. Mé 2 láhve s atestem na další 4 roky, koupené nové na jaře za 450, bych rád prodal za 300. V obchodě, kam jsem jezdíval plnit, mi potvrdí, že je to slušná cena, se kterou mám celkem velkou šanci, že se v těch třech týdnech, co mě zbývají do odjezdu, někdo ozve. A taky že ano - někdo má zájem jen o jednu láhev, někdo by vzal vše, ale maximálně za 200. Už celkem propadám panice, ale nakonec se domluvím s potápěčem z Oshawy, města asi 100 km na sever. Má sice zájem jen o láhve, ale já už nemám náladu ani čas zabývat se olovem, a tak mu dávám neodolatelnou nabídku - za 20.

Stejně dopadáme i s autem. Deset let starou dodávku s najetými 199 tisíci km (jen my jsme za 6 měsíců najeli 30 tisíc), kterou jsme začali nabízet za 1900, nakonec 3 dny před odletem prodáváme mexickému páru za 1200. Ještě jsme měli v záloze dealera, který posílá auta do Afganistánu, ale to bychom našemu autíčku nemohli udělat. Takže už jen zabalit a rozloučit se. Sice mi nevyšly všechny plány - nepotápěl jsem se pod ledem a vraky v moři jsem taky nenavštívil, ale přesto jsem spokojený. A Kanada nikam neuteče, stačí jen našetřit...

Na závěr snad jen, že Kanaďané říkají, že kdo se umí potápět tady, ten se umí potápět všude. Studenou vodu máme na jaře a na podzim také, o viditelnosti, jakou jsem tu zažil v létě ve sladké vodě, si můžeme nechat jen zdát a v zimě se u nás pod ledem také potápí. Čili neztratí se ten, kdo se umí potápět v Česku.

Video z ponorů.

Kingston

21.10.2009

Hned v pondělí ráno sedám k telefonu a volám do Kingstonu, jednoho z center vrakového potápění na jezeru Ontario. Mám štěstí, ve středu se mohu přidat. Je konec sezóny a kromě víkendu je to jediná možnost, kdy se tam dá dostat do vody. Bohužel jen ráno, odpolední ponory se nekonají.

Pátrání na internetu odhalí vraky 2 parníků asi hodinu jízdy na sever od Kingstonu, které jsou přístupné ze břehu. Informace mám poměrně detailní, takže doufám, že vše klapne. Vyjíždím opět večer před ponorem, je to 3 hodiny po dálnici. Přespávám v autě před městem (Lukáš zase vynechává) a ráno přijíždím k potápěčskému centru. Po chvíli přijíždí zbytek výpravy - 4 potápěči z okolí a nakonec i kapitán, pohledná blondýna. Voda v přístavu se zdá čistá a klidná, nemilé překvapení nás čeká na otevřené vodě. Svižný větřík a metrové vlny, jaké jsem zažil na neklidném moři, dělají z cesty adrenalinový zážitek.

Loď je maličká, nijak zvlášť připravená pro potápěče. Z vody se leze žebříkem na zádi přes mohutný kryt motorů (2 x 200 koní) a já už se těším, jak se přes něj ve vlnách budu v plné výbavě dostávat. Držáky na láhve taky nejsou, vše leží pod lavičkami a při každém propadu lodi mohutně zaduní o palubu. Jen tiše doufám, že nerozdrtí tlakoměr nebo nepoškodí něco z výbavy, která je naskládaná hned vedle. Náš původní cíl je v tomto vlnobití nedosažitelný, kapitánka volí náhradní vrak, parník Comet, který je před vlnami částečně chráněný ostrovem. Mám z toho radost, protože Comet je jeden z nejznámějších vraků v okolí a jeden z mých "Top 10".

U kotevní bóje jsou vlny relativně malé, kymácivě se ustrojíme a přes bok lodi překulíme do vody. Ta má na rozdíl od Tobermory zelenou barvu a prvních 10 m je velkým zklamáním. Viditelnost je jen 2 m a znatelný proud nás nutí ručkovat dolů po kotevním laně. V hloubce se voda najednou jako zázrakem čistí a proud ustává a já zůstávám zírat na obrovská kolesa parníku, stále stojící po stranách zbytku trupu. Nástavby jsou pryč, paluba propadlá, ale vrak stále působí monumentálně. Každý si jde po svém, tato skupina na buddy páry zjevně nehraje. 40 minut uteče jako voda a nastává nejhorší část ponoru. Podat foťák na palubu, dostat se k žebříku tak aby mě nevyrazil zuby, vysoukat se nahoru, sundat ploutve, dostat se po kolenou přes kryt motoru a dopotácet se po kymácející palubě v pořádku na příď.

Za další vrak je vybrán Munson, bývalý bagr. Leží o 10 m hlouběji, než byl Comet a proud má být také silnější. A taky že ano. Máme co dělat dostat se ke kotevnímu lanu, po kterém se stahujeme do hloubky. Stejně jako na předchozí lokalitě je vrchní vrstva vody kalná, spodek je čistý, ale ve 33 m je už pěkně temno. Voda má 10 stupňů, proud je pěkně cítit a deco neúprosně naskakuje. Vrak má stále na palubě spoustu nářadí a vybavení z kuchyně, je na co se dívat, ale nedá se nic dělat. Nakonec končím na 11 minut zavěšený s ostatními na kotevní lano a odpočítávám.

Po návratu mi ještě kapitánka plní láhve a ačkoliv je o dost později, než jsem plánoval, vyrážím 100 km na sever podél řeky Sv. Vavřince k vraku Rothesay. Můj odhad byl přesný, lokalitu nacházím okamžitě. Jsou skoro 4 hodiny, rychle na sebe navléknu výstroj, bez problémů nacházím vodící linku a plavu nekonečných 100 m k vraku. Už po pár minutách cítím, jak mě do sucháče zatéká voda. Už slouží druhý rok a krční manžeta propouští. Někdy vůbec, někdy míň a zrovna teď víc. Zatím jsem neměl čas a ani peníze nechat ji opravit, nechávám to až na doma. Taky proto, že místní obchody prý posílají všechny opravy k výrobci a čekací doba je nekonečná. Nezbývá, než zatnout zuby.

Vrak je lepší, než jsem čekal. Byl by krásné zachovalý, kdyby jeho prostřední nejzajímavější část na začátku minulého století nezničili námořní kadeti. Takhle se mohu jen dohadovat, co bylo čím. Vedle mohutných kotlů plných ryb nakonec rozeznávám zbytky koles a ramena parního stroje. Nemohu se ale moc zdržovat, protože mě tlačí čas, jsem mokrý a plavání v proudu, i když mírném, mě vyčerpává. Po 40 minutách ponor ukončuji, na břehu ždímu podoblek a tričko a vyrážím k dalšímu vraku, který je pouhých 30 km daleko.

Nalézt Conestogu mě také nečiní problém, údaje na netu byly přesné. Už se mě do vody moc nechce, obzvlášť po 3 ponorech a v mokrém, ale vědomí, že už se sem zřejmě v životě nepodívám, mi nedá. Řeka je v těchto místech o trochu čistější, je to ale vykoupené o poznání silnějším proudem. Schovávám se před ním do vyhořelého nitra lodi plného trčících nástrah. Přesto musím cestou zpět proti proudu ručkovat po vraku, ukopat se to nedá. Venku bych byl úplně bez šance, pouze u zádi v "závětří" vraku jsem mohl obdivovat mohutný lodní šroub relativně v klidu.

Na břehu esemeskuji Lukášovi, že jsem v pořádku (před oběma ponory jsem mu poslal zprávu s informací, kde hledat auto kdyby se mě něco stalo) a vyrážím na cestu domů. Čeká mě 5 hodin řízení po nudné dálnici. Jsem unavený a abych neusnul, zastavuji každou hodinu. Procházím se na studeném nočním vzduchu a trochu se snažím probrat. Doma jsem v 1 ráno, ani nevečeřím, jen rozvěšuji mokrou výstroj do komory a jdu spát.

Video z ponorů v jezeře a v řece.

Waome

14.10.2009

Na internetu mě zaujal vrak Waome na jezeře Muskoka, v rozumné vzdálenosti od baráku. Před půl rokem jsme byli nedaleko na celodením výletě a byla to velká cesta, teď těch 200 km pojedu jen na otočku. Trochu se nám změnila perspektiva.

Mám obrovské štěstí, jediný obchod, který pořádá víkendové výlety k tomuto vraku, zná místního potápěče, který by se také rád na loď podíval a jen čeká, až se někdo přidá. Dva bysme sice byli málo, ale kapitán poveze ráno skupinu potápěčů na jinou lokalitu a když už bude loď na vodě, tak nás vezme. Tentokrát se mnou jede i Lukáš, našel si nedaleko cyklopark. U lodi mám být až v jednu, takže vyrážíme rozumně ráno. Když Lukáše vysazuji v parku, výběrčí vstupného a majitel v jedné osobě si všímá mé výbavy a tak se od něj dozvídám, že si před 30 lety koupili s kamarádem použité neopreny, láhve a automatiky a svůj první ponor udělali právě na Waome. Bez baterky, bez zkušeností, ale zjevně s notnou dávkou štěstí.

Články na netu varovaly před studenou temnou vodou a doporučovaly návštěvu jen zkušeným potápěčům. Já mám jen tuto jedinou šanci, takže mě nezbývá než doufat, že na to budu stačit. U mola na jezeře čeká starší pán, dozvídám se, že je to můj partner na ponor, je v důchodu a na Waome jezdí každý rok minimálně jednou. Pro letošek to bude poprvé a díky konci sezóny i naposled. Omrknu mu výbavu - má dvojčata a nitrox, já zase lepší baterku a sucháč. Čekal jsem, že ho v Kanadě budou mít všichni, ale poměrně hodně potápěčů radši volí několik vrstev neoprenu.

Po chvíli přijede loď - celohliníkový katamarán, vyskáče z něho asi 8 potápěčů, nalodíme se my dva a můžem vyrazit. Kapitán je pohodový upovídaný chlapík, cesta příjemně ubíhá. Počasí je opět jako na objednávku, hladina bez jediné vlnky. Voda je temně hnědá, což způsobuje rozpuštěný tanin. Kapitán nás upoutává k bóji u přídě vraku a my dostáváme volnou ruku, můžem zůstat pod vodou, jak dlouho chceme. Občas kapitáni zakazují dekompresní ponory, asi se jim nechce dlouho čekat. Voda je sice čistá, ale už od 5 m rozsvěcuji baterku, tma je skoro jako v noci.

75 let pod vodou lodi nijak výrazně neublížilo, přesto v temnotě váhám pronikat do nitra vraku. Nechci, aby se na mě něco zřítilo a zbytečně vířit tenkou vrstvu kalu, která je na všem usazená a kazí nám oběma jinak nádhernou viditelnost. Omezuji se tedy jen na nakukování do oken a vplutí do dveří a nakládacích vrat. První kolo děláme u dna v "prvním patře", druhé v úrovni hlavní paluby. Vzduchu už nemám kdoví kolik, ale nechci kazit ponor kolegovi s dvojčetem a děláme ještě jedno kolo, já pro jistotu až v úrovni střechy. Pak už signalizuji, že opravdu musím nahoru a vynořuji se s pohodovými 30 bar (a plnou záložní pony lahví). 50 minut pod vodou uteklo nečekaně rychle, klidně bych šel ještě jednou, ale bohužel, tento výlet je jen jednoponorový.

Cestou k molu se mě můj buddy svěří, že to byl zatím jeho nejlepší ponor k tomuto vraku, s nejlepší viditelností a že se poprvé podíval až úplně ke dnu. Dost dobře to nechápu, když už jsem tady, tak chci přece vidět co nejvíc, ale jsem rád, že se mu ponor líbil tak jako mě. Ještě pomůžeme vytáhnout kapitánovi loď z vody. Každý den, kdy vyjíždí na vodu, ji totiž přiváží od svého obchodu vzdáleného 50 km a večer ji zase odváží. Desetimetrový katamarán je skoro dvakrát delší než dodávka, za kterou je zapřažený. Ale zjevně to funguje.

I Lukáš je s parkem spokojený, takže další pěkný den. Už se jen dostat zácpou domů, jezera v okolí jsou cílem torontských chatařů a výletníků a hlavní (a jediná) dálnice na jih je v neděli odpoledne beznadějně ucpaná.

Video z ponoru.

Závod s časem

07.10.2009

 Doma po našem slavném výletu na mě čeká jen hromada věcí z cesty rozházených všude po zemi, které je třeba uklidit, 8 Giga fotek, které je třeba roztřídit a videa, která bych měl zpracovat. Po všem tom shonu a akci předcházejícího měsíce se mi do ničeho nechce, to že nemusíme (nebo spíš nemůžeme) do práce, aktivitě nepřidává. Některé věci se ale odkládat nedají, takže několik dní věnujeme shánění letenky. Zpáteční, kterou jsme měli při příletu, nám před měsícem propadla (zjevně se nedá koupit na dýl jak 10 měsíců dopředu), takže hledáme co nejvíc muziky za co nejmíň peněz. Nízkonákladové společnosti létají jen do Londýna a navíc zavazadlo může mít jen 15 kg, což není ani potápěčská výbava. S příplatky za nadváhu se cena vyrovná normální letence s limitem 40 kg a příletem do Vídně, takže není co řešit. Datum odletu je stanoveno na půli října a já mám další problém. Musím se včas zbavit lahví a olova a samozřejmě musíme prodat auto, takže na potápění v Kanadě už mi nezbývá moc času. Také se ukazuje, že teď ke konci sezóny už charterové potápěčské lodě nevyráží každý den, takže vyvolávám na všechny strany a snažím se něco najít. Nakonec se na mě usměje štěstí a já se dozvídám, že se druhý den ráno mohu přidat ke skupině vyrážející z Tobermory, asi 300km na sever od Toronta. Okolo tohoto městečka byl roku 1987 otevřen Národní park Fathom Five, který kromě části poloostrova Bruce a několika majáků ochraňuje i 21 vraků z 19. a počátku 20. století. Cesta mi má podle navigace zabrat 4 hodiny a odjezd z maríny je o půl desáté, proto se rozhoduji vyjet ještě večer a přespat těsně před městem. Lukáš se mnou nejede, okolo není nic pro cyklisty, takže můžu spát v dodávce a nemusím nikde hledat místo pro stan. Vyrážím z domu později, než jsem plánoval a tak po cestě půlnoční podzimní mlhou zastavuji ke spaní až ve 2 ráno. Mám to sice ještě 50 km ale už se mi zavírají oči a nechci riskovat.

Budík v 7 ignoruji, v autě je jak v lednici a ze spacáku se mi vůbec nechce. Nedá se ale nic dělat a tak před devátou zastavuji u obchodu na kraji přístavu. Program na dnešní den je vrak ve 30 m a jeskyně v 6 m. Nejsem z té jeskyně moc nadšený, přijel jsem za vraky, ale lepší než nic. Mám ještě čas a tak se stavuji přes ulici u konkurence, ke které se mi nepodařilo dovolat. Už je otevřeno a milá starší paní za pokladnou mi oznámí, že právě odjela loď k Arábii, nejznámějšímu vraku v parku. Smůla smůlovatá, ale odpoledne jedou k stejnému vraku, který jsem měl za chvíli navštívit s konkurencí a návdavkem k parníku v 7 m. Nic neřeším a okamžitě platím za ponory. Dopoledne trávím plkáním s paní, která je s manželem majitelkou obchodu. Dozvídám se spoustu věcí o životě v malé komunitě.. Většina obchodů v městečku má otevřeno jen od května do října, po zbytek roku je zavřená. "Moje" paní s manželem vezmou jejich truck a karavan a zimu tráví na jihu Floridy, kde vlastní  pozemek v karavanparku nedaleko Everglades. Ovšem přes sezónu pracují bez dne volna často i do 2 do rána (mixují nitrox a plní láhve), aby ráno v 8 otevírali obchod a spolu s kapitány jejich 4 lodí vyráželi s turisty na jezero nebo prováděli nutnou údržbu. Paní se na oplátku zajímá o potápění v Čechách a v Anglii. V družném hovoru utíká čas jako voda, vrací se ranní výprava a paní musí plnit láhve, já se jedu zaregistrovat k potápění do infocentra.

Na lodi pro osm lidí jsme tři, já a dva potápěči z Toronta. Cestou k vraku jeden z nich zjišťuje, že zapomněl veškerou zátěž v autě. Už se zdá, že má smůlu, ale nakonec mezi sebou s přispěním kapitánových zásob vyberem dostatečné množství. Cesta k vraku netrvá dlouho, kapitán Dave poutá loď k bóji a pomáhá nám do výstroje. Tolik pozornosti jsem nezažil ani v Egyptě, nasazuje nám kapuce, nazouvá ploutve, připadám si jak manekýn. Veškeré námitky odmítá rezolutním: "Jste na mojí lodi, tak se o vás postarám!"

King havaroval na počátku minulého století a věk je na něm znát. 40 minut zkoumáme rozlámané trosky, viditelnost je parádní, jsem velmi mile překvapen - 15 m ve sladké vodě je víc, než jsem se odvažoval doufat. Je to způsobené studenou vodou jezera Huron s nedostatkem živin. To zapříčiňuje krásnou modrou barvu a nepřítomnost slávičky mnohotvárné (škeble), která na jiných jezerech ve svých vrstvách ukrývá všechny detaily. Zpátky na lodi máme opět dokonalý servis, kapitán všem sundává ploutve a pomáhá rozepínat přezky. Přejezd k dalšímu vraku je jen krátký, na druhou stranu útesu, jen několik desítek metrů. Počasí jsme nemohli mít lepší, hladina je jako zrcadlo a čas do dalšího ponoru uteče v družném hovoru.

K Wetmore se naplavává asi 40m, plavem na hladině a kapitán nás diriguje pokřikem. U mohutného kotle, který dosahuje téměř k hladině, se zanořujem a užíváme si tohoto fotogenického vraku. Díky jeho "hloubce" tu trávíme pod vodou hodinu a deset minut a na hladinu se vracíme plní dojmů. Mí dva partneři pokračují se svými rodinami v dovolené (bohužel si dnešním dnem vyčerpali povolený příděl potápění), já se vracím domů, jelikož zítra žádný obchod na jezero nevyjíždí a víkend je plně obsazený. Ještě předtím si ale nechávám v obchodě naplnit láhev, na dobré slovo dostávám půjčený plovák s potápěčskou vlajkou a jdu na konec přístavu na ponor ze břehu. Je už podvečer, přesto je na lokalitě několik otužilců se šnorchlem. Se zájmem pozorují, jak se nasoukávám do výstroje.

S nalezením nejzachovalejšího vraku, který je kousek stranou, mám sice trochu problém, dokonce se na chvíli zamotávám do utrženého vlasce, ale nůž vše vyřeší a i zbytky remorkéru nakonec najdu. Lokalita je zajímavá a zdarma, jako doplněk k potápění naprosto vynikající. Je ale pozdě a mne čekají 4 hodiny v autě, proto po hodině a půl ponor ukončuji, vypůjčený plovák schovávám na lodi pod lavičku a vyrážím domů. Unavený, ale spokojený sedám o půlnoci k vychladlé večeři.

Video z ponorů.

Opakování matka moudrosti

30.09.2009

Lake Patricia

Na rozdíl od poslední víkendové návštěvy je uprostřed týdne městečko Jasper příjemně prázdné. Míst na parkování všude plno, narozdíl od minule, kdy jsem musel v zácpě kroužit kolem bloku, zatímco si Lukáš zjišťoval na infocentru traily pro kolo. Ubytováváme se v kempu a konečně si dáváme teplou sprchu. Koupat se v řece nebo jezeru je sice romantické, ale voda mívá kolem 10 stupňů a to není nic moc. Ráno odvážím Lukáše na cyklotrail a jeho 2 kamarády, kteří za námi přiletěli z Čech do Whitehorse, na východiště turistických tras. Je to sice jen 40 km, ale přes hory a s rychlostí omezenou na 60, kvůli divoké zvěři. Ne že by se kolikrát dalo jet rychleji. Cesta tam i zpět mě zabere skoro 2 hodiny takže mám co dělat abych stihnul své potápění. Tentokrát jsem se pevně rozhodl, že mě nic nezastaví od ponoru k Churchillovu tajnému válečnému projektu.

Navigace mě navádí k turistickému resortu na břehu jezera. Na recepci mě přidělí místo na parkování, bohužel na druhé straně resortu a pronajmou za nekřesťanské peníze kanoi, protože nehodlám výbavu táhnout víc než kilometr na hřbetě. V poklusu snesu na několikrát vše k molu, odparkuji, doběhnu k lodi a pádluji podél břehu, nečekaně proti větru a vlnám. Informace na internetu se vágně zmiňovaly o kříži na stromě a zbytku asfaltu na břehu. Mám pocit že už pádluji aspoň druhý kilometr a stále nic. Konečně se na břehu objeví černý flek který by se dal považovat za asfalt a při bližším průzkumu najdu na blízkém stromě přitlučená 2 prkna. Při ustrojování zjišťuji že jsem zapomněl vyměnit baterií ve foťáku, ale vracet se nemá smysl. Postupně se zanořuji až do 30 metrů. Kolem mě je zelené šero a po nějakém tajném projektu ani vidu. Jen jízdní kolo a po chvíli  chcíplý pstruh. Otáčím se a cestou podél svahu k hladině narážím na první rozházená prkna. Postupně se dostávám až k hlavní změti trosek. Prkna a roury promíchané s asfaltovou isolaci trčící na všechny strany. Viditelnost není nejlepší ale nechci se držet moc blízko abych se do něčeho nezamotal nebo si neproříznul sucháč. Nad vše se vypíná 8 metrů vysoká stěna bývalé stodoly schovávající kdysi celý projekt před nepovolanými zraky. Jen co si po odstrojení sednu do kanoe a začnu pádlovat volá mě Lukáš, že už dojel a mám pro něj přijet. Opět v poklusu nanosím vše do auta, vyzvednu Lukáše a je zrovna tak akorát čas vyrazit pro turisty. Do kempu se vracíme za setmění, cestou se mě před autem promenádují losi olizující z krajnic zbytky soli ze zimního posypu.

Druhý den ráno vyrážíme na túru - převýšení tisíc metrů, funím jak lokomotiva, teče ze mě jak z ... však víte. Lukáše trochu vyděsí, když mu v půlce stoupání dávám číslo na DAN a instrukce co se mnou, když sebou začnu škubat, ale jistota je jistota. Naštěstí nemusíme testovat, jaký je na pojišťovnu spoleh.

Lac Beauvert

Další den se počasí horší, je pod mrakem a občas se přežene nepříjemná přeháňka. Kluci přesto vyráží na vyjížďku na koních, Lukáš bere kolo a mizí do kopců a já jdu někam vyfunět zbytek vzduchu z předvčerejška. Zbylo mě ještě 60 bar a když už mám dnes volno bylo by škoda jich nevyužít. Lac Beauvert je jen co by kamenem dohodil od centra Jasperu, přesto musím těsně před jezerem dupnout na brzdy, protože mě před autem přechází dvě losice. Na břehu mě překvapuje horda potápěčů. Jsou tu 2 školy s kurzanty a několik samostatných potápěčů. Chvíli s nimi kecám - odkud jsem, jaké je potápění v Česku a Anglii, jak se mě líbí v Kanadě, klasika.. Oblékám se v dešti, nic moc. Voda je zkalená od studentů, opravdu se činili. Jít do hloubky nemá s mou nezásobou vzduchu smysl, proto odplavu kus stranou kde je voda výrazně čistější. Dno je bahnité a nijak zajímavé, hlavní atrakcí lokality je jeho azurová barva, která dnes ale díky zatažené obloze nijak nevyniká. Po 20 minutách je čas vylézt. Už zdálky slyším z auta vyzvánět telefon. Na horách se déšť změnil ve sníh a kroupy a Lukáš toho má tak akorát dost. Než se odstrojím a dojedu pro něj je už slušně podchlazený. Koňská část výpravy musela kvůli počasí také ukončit vyjížďku předčasně, takže se pěkně scházíme. Cestou do kempu vychází slunce a dělá se nádherná duha, na pozadí čerstvě zasněžených hor dokonalý kýč.

 Minnewanka

Přejíždíme do Banffu. Cestou opět zastavujem na ledovci Athabasca. Já mám tentokrát poctivě obuté pohory a také Lukáš nechává kolo v autě. Přidáváme jezero Moraine nedaleko městečka Lake Louise. Voda je neuvěřitelně modrá, hned bych ji otestoval. Vysloveně zakázané to nikde není, určitě bych byl pro zástupy výletníků kochajících se panoramaty obrovská atrakce, ale bohužel, mám jen poslední láhev. V Banffu jsme pozdě odpoledne, vyzvedáváme si na infocentru příslušné brožury - já pro potápěče, kluci s turistickými a Lukáš s cyklotrasami. Narozdíl od nich mám v destinací jasno - přehrada v přehradě.
Ráno klasicky odvážím Lukáše na trail, kluky pod kopec, vše je tentokrát vzdálené do čtvrt hodiny, a sám pak vyjíždím nad město. Okolo jezera je příjemně vylidněno, kdy už taky když ne ve všední den dopoledne.. Na hrázi parkuje jediné auto a z vody zrovna lezou 2 potápěči. Ukazuje se že je to příjemný pár z Calgary. Potvrzují že viditelnost o víkendech je zoufalá a že pro návštěvníka jako já nemá cenu pokoušet se najít základy budov, přehrada je opravdu třešnička na dortu. Hned první minuty pod vodou jejich slova potvrzují. Tentokrát plavu přímo k bóji a sestupuji podél řetězu a hrany přehrady rovnou k úpatí hráze a k bývalé výpusti. Vplouvám do roury a ta mě zavádí do budovy, z které se reguloval výtok. Má 2 patra a i když je poměrně malá, její průzkum mě zabere pěkných pár minut. V okně je dokonce ještě několik tabulek skla. Poté se věnuji tělu hráze. Beton je i po skoro 70 letech pod vodou dokonale zachovalý, stejně jako klády v koruně a prkna tvořící zábrany. Je to díky celoročně studené vodě. Počítač je opět nastavený na vysokohorský ponor a unaveného potápěče a právě na něm naskakuje sedmá minuta dekomprese. Je na čase se rozloučit. Za pečlivého dohledu horských koz rozkládám na asfaltu u auta vybavení, aby aspoň trochu oschlo, protože od této chvíle už zase jen pojedem a zastavíme se až doma, na druhé straně Kanady.

Videa z ponorů.


Plnou prosím!

23.09.2009

Whitehorse

Spěcháme na sever, protože máme ve Whitehorse objednané kanoe. Do města (spíš větší vesnice, ale tady na severu jsou jiná měřítka) přijíždíme den předem a já se pokouším kontaktovat místní potápěče. Bohužel na Yukonu nemá monopolní kanadský operátor pokrytí a ani nedovolí mému telefonu napojit se na aljašský Bell, který zde zajišťuje komunikaci. Několik minut v telefoni budce ukazuje, že z 5 kontaktů které jsem našel na internetu funguje jen jeden, a ten je do pozítří mimo město. Takže prozatím mám s plněním smůlu a můžu se soustředit na svůj aktuelní problém - kam schovat na týden svou výbavu zatímco se budeme plavit 430km po řece Yukon. Lukáš má stejný problém se svým drahým horským kolem. Plavba z Whitehorse do Dawson City totiž zabere 2 týdny, proto z časových důvodů jedeme jen zajímavější a akčnější půlku z Carmacku. Kanoe tam odvezem naší dodávkou, ta ale zůstane zaparkovaná u řeky celý týden než se pro ni vrátíme. Naštěstí se nám podaří při pronajímání lodí domluvit úschovu nejdůležitějších věci v půjčovně, takže můžeme klidně vyrazit za dobrodružstvím.

Prince George

Týden na řece utekl jako voda. Počasí nám sice moc nepřálo, ale povedlo se nám vidět (naštěstí ne přiliš z blízka) 7 medvědů, losa, bobry a vydry a nepočítaně orlů bělohlavých. Teď  už jsme na cestě dolů na jih, dva a půl tisíce kilometrů zpět do Jasperu a Banffu, kde se chcem na několik dní zastavit. Po cestě projíždíme přes Prince Albert, mou jedinou další šanci na naplnění lahví. Před vjezdem do města (a tohle už je opravdové město, největší v severní části Britské Kolumbie, se 70 tisíci obyvatel) nastavuji na navigaci adresu bližšího z kompresorů a vydávám se po stopě. Konečně zastavujem v rezidenční čtvrti ve slepé ulici u rodiného domu, nijak nevyčnívajícímu z okolní zástavby. Po chvíli klepání mě otevírá rozespalý muž v trenýrkách (na mou omluvu - je 11 dopoledne). Ze začátku moc nechápe co po něm chci, ale nakonec mu to dojde. On sám má kompresor už několik týdnů rozbitý a už 2 roky neplní pro veřejnost. O další adrese co mám mě prozrazuje, že se právě stěhují a určitě neplní. Nakonec mě dorazí informací, že hasiči v Kanadě mají jiný systém než potápěči. Takže se smiřuji s pobíháním po horách a pokračujeme dále do města. Nákup a konečně výměna motorového oleje, který už nezdravě přesluhuje. Nacházíme drive-in servis, jen najedem na rampu a vše je hotovo během deseti minut bez toho abychom vystoupili. Amerika. Během čekání kontroluji navigaci a zjišťuji, že druhá adresa s kompresorem je pouhé 2 km daleko. Nedá mě to a po chvíli zastavujem před domem v rekonstrukci. Dozvídám se, že na adrese sice bývala potápěčská škola, ale už rok nefunguje. Majitel je přes týden pryč za prací a jeho žena je doma s dítětem. Prvně vše vypadá beznadějně, ale nakonec ji obměkčí že jsem až Evropy a po kontrole licence a testu na lahvích mě je nakonec naplní. A dokonce za obvyklou cenu, 15 dolarů za obě. Nechávám jí dvacku, za námahu, a ujíždíme směrem k Jasperu.

Video z plavby.

O 3 600km a 6 dní později

16.09.2009

Minnewanka

Přijíždíme do Banffu ve Skalistých horách. Městečko je malebně rozložené v údolí mezi horami, dopravní situace na konci víkendu je ovšem na mrtvici. Poté, co jsem Lukáše vyložil s kolem na trailu, se 3 km přes město dostávám skoro tři čtvrtě hodiny. Pak už jen vystoupat k přehradě nad městem, kde zase dopravu brzdí stáda divokých koz motající se na horské silnici mezi auty. Doufal jsem, že se budu moct k někomu přidat, protože neznám lokalitu, ale všech 5 přítomných potápěčů se právě balí na cestu domů. Je to sice proti pravidlům, ale není to poprvé, kdy se budu z nedostatku partnerů potápět sólo. V Kanadě to zatím bylo skoro pokaždé. Má klasická výmluva/omluva je že nechodím hluboko, nedělám ptákoviny a vycvičen z Anglie s sebou mám pony láhev.

Odtahat výbavu po hrázi k vodě trvá věčnost, sypané kameny zvou k vyvrknutí kotníku a mé žabky taky dvakrát nepomáhají. Konečně je vše hotovo a sestaveno a já se nořím do vody. O lokalitě mám zevrubnou představu z internetu. Přede mnou by mělo být několik základů domů a zatopená původní hráz. Ačkoli se voda ze břehu zdála jako v bazénu, zdání klamalo. Prvních 10 metrů slibovalo krásný ponor, ovšem dál se viditelnost prudce horší. U dna chvílemi s bídou vidím nataženou ruku. Díky nadmořské výšce 1475 metrů a profilu nastaveném na svém Gekku pro unaveného potápěče (týden v autě s deními přejezdy až 800 km to myslím splňuje) se mě rychle krátí čas na dně, proto se zklamaný a naštvaný obracím a začínám podél hráze stoupat k hladině. Najednou slyším odněkud hukot a asi 2 metry napravo se objevuje mohutná roura výpustě trčící z těla hráze do šera. Zhluboka si oddechuji protože přimotat se přímo před ni ...

Na hladině se rozmýšlím co dál. Ve flašce mám stále víc jak půlku zásoby vzduchu. Motat se v čisté vodě u hráze s tím, že v přehradě nejsou ryby a nebo si zbytek nechat k dalšímu jezeru? Najednou si uvědomuji, že to co jsem považoval za bójku potápěčů ve vodě je ve skutečnosti permanentní bóje. A pod ní určitě něco k vidění, nejspíše hráz staré přehrady. Je rozhodnuto. 100 metrů na hladině a sestup podél řetězu. Viditelnost je sice stejná jako u hráze, ale dole na mě v mlze čeká NĚCO. Při bližším průzkumu se ukazuje, že je to vrchol 12 metrů vysoké původní hráze. Dolů do šera mizí betonové stěny a vedle vidím betonovou budovu zvoucí k průzkumu. Čas mě ovšem tlačí, počítač ukazuje 7 minut deco, proto se s těžkým srdcem loučím a stoupám vzhůru.

Lake Annette

Další den ráno přejíždíme 300 km na druhý konec parku do Jasperu. Tlačí nás čas, protože vstupenka nám platí pouze do 4 hodin odpoledne, do té doby musíme park opustit. Přesto se cestou zastavujeme na ledovci Athabasca, který leží nedaleko silnice. Já zdolávám strmé stoupání k úpatí ledovce v žabkách, Lukášovi není zatěžko vyházet polovinu naší narvané dodávky aby se dostal ke kolu. Za velkého zájmu japonských turistů mezi nimi prokličkuje cestou dolů, já samozřejmě musím fotit akční záběry. Původní plán byl jezero Patricia se zbytky tajného Spojeneckého projektu, ale jelikož informace o lokalitě mám pouze kusé a z parkoviště je třeba odtahat věci kilometr a půl lesem, s těžkým srdcem volím náhradní jezero. Jako jediné z ledovcových jezer v okolí má ryby a internet sliboval sladkovodní korály. Lukáš si dnes po včerejším ježdění dává pohov, takže mě projednou má kdo pomoci s ustrojováním. Zatímco se budu potápět, on na břehu připraví na propanovém vařiči oběd. Tomu říkám servis. Voda je opět jako v bazénu, tyrkysově modrá. Polední slunce ji prosvětluje a maluje na dně měnící se obrazce. Zklamání přichází opět v 10 metrech. Viditelnost sice není až tak špatná jako na Minnewance, ale stejně ... Dno v hlubší části je, na rozdíl od mělčin pokrytých jemným bahnem a kameny, zarostlé rostlinami. V jednu chvíli zahlédnu velkou rybu, ale jen koutkem oka. Potápěči z Calgary, pro které je zde oblíbená cvičná lokalita, tu umístili asi metrového kačera v potápěčském, který je příjemným zpestřením relativně nezáživného ponoru. Přesunuji se blíž ke břehu do čistší vody. Občas tu vidím rybu, ale pouze z dálky. Konečně zahlédnu korály. Zajímavý úkaz přírodní, kdo z vás věděl, že existuje sladkovodní korál? Sice šedivý a pouze ve tvaru kamene, na který je uchycený, ale korál. Proplácám se k 70 bar, kdy už mi není líto vzduchu a mohu vylézt. Na břehu už na mě čekají vychládající špagety s omáčkou. Ještě se vykoupat, samozřejmě "naostro", což je v čisté vodě trochu problém, protože po břehu projíždí na koních skupinky výletníků a pak už spěcháme k bráně z parku. Stíháme to taktak, ale ukazuje se, že na odjezdu nás nikdo nekontroluje.

Videa z ponorů.

Znouzectnost v Rockies

09.09.2009

Konec našeho ročního pobytu v Kanadě se pomalu blíží a proto bylo načase uskutečnit dlouho plánovanou okružní cestu. Já i můj parťák Lukáš, vášnivý horský cyklista, jsme si navymýšleli plány na perfektní výlet a postupně se začali střetávat s realitou. Měsíc před odjezdem nám v zaměstnání oznámili, že není práce (respektive zakázek je dost, ale General Motors nevyrábí auta a my nemáme na čem dělat) a tudíž zůstáváme na blíže neurčenou dobu doma. Bez výplaty. Všechny pokusy o sehnání brigády v létě, kdy se studenti snaží vydělat si aspoň něco na další školní rok, selhaly a tak bylo potřeba začít škrkat. Čeká nás totiž zhruba 18 tisíc kilometrů, což jen na benzínu dělá 1600 dolarů. Plus jídlo, ubytování, občasné vstupné, nedejbože oprava auta..

Takže z potápění k vrakům u Vancouveru sešlo a já přemýšlel co dál. V první chvílí jsem se chtěl na všechno vykašlat a věci si sebou vůbec nebrat - přece jenom těch zhruba 50 kilo výbavy něco benzínu navíc bude stát, místo taky zabere a stále budu riskovat, že mě ji někdo vybere z auta. Po dlouhém pátrání na internetu jsem ovšem našel několik ledovcových jezer ve Skalistých horách, dokonce se zatopenou vesnici a tajným Churchilovým projektem z 2. světové války.

Čili bylo rozhodnuto. Potápět se budu, ale co s plněním? Skalisté hory nejsou vyhlášenou lokalitou s obchody s kompresorem na každém rohu. Nejbližší  jsou v Calgary a Edmontonu, 150 a 400 km daleko, přes hory a navíc opačným směrem než pojedeme. Takže budu muset vystačit se svými dvěma 80cuFt (zhruba 11l) a úžit si své 2 ponory. Pro jistotu jsem si na netu vypátral možné plnění (i přes několikadenní pátrání to byly jen 3 místa ve Whitehorse na Yukonu a Princi George v Britské Kolumbii).

autor: Pavel Malý