Výstroj pro rekreační technické vrakové a ...

Karabiny (angl. boltsnaps) slouží k připevnění částí výstroje na d-kroužky postroje a do stehenních kapes obleku. Vybavení je tak rychle i jednoduše přístupné a zároveň velice dobře zajištěné proti ztrátě.

 

Příklady běžně používaných karabin.

 

Příklady použití psích karabin

 - na primární regulátor (č. 1 z obrázku výše)

 - na manometr (1)

 - na Goodmanovu ručku hlavní svítilny (2 podle GUE; 3 či 4 podle UTD)

 - na záložní svítilny (2)

 - k osobní cívce či navijáku (3 či 4)

 - na připevnění věcí v kapsách sucháče (1, 3, 4)

 - na postroj stejdž/deko láhve (5 do chladných vod, popř. 1 do teplých vod)

 - na leash (1, 3, 4)

 - na držák šipek (1, 2)

 - k připojení skútru (1, 5)

 - ke zvedacímu vaku umístěnému v kapse backplatu (1)

 

Nerez double-endery bez "zoubku"se „zoubkem“ a mosazná karabina.

 

Dobrá karabina je „psí“ karabina vhodné velikosti vyrobená běžně z čínské nerez oceli. Lze ji jednoduše a spolehlivě připojit a odpojit za použití jediné ruky. Co nejmenší karabina, se kterou lze však dobře manipulovat, je správnou volbou. Pokud je zakoupena se „zoubkem“ na otevíracím mechanizmu, je možné ho odbrousit, aby byla minimalizována možnost zachycení se o vlasce nebo o cokoliv jiného. Většina potápěčů se však takovým detailem nezabývá.

Karabina s jedním očkem („klasická“) je k materiálu přivázána tenkou jeskynní šňůrou, aby ji bylo možné v případě nouze odříznout. Další možnou variantou, v GUE však nikdy nepoužívanou, je připevnění o-kroužkem. Ten lze v nouzi odtrhnout.

 

Zcela nevhodné karabiny, běžně používané mnoha potápěči.

 

Když se šňůra držící karabinu přetrhne či rozváže, což by se nemělo stávat, jelikož výstroj před ponorem kontrolujeme, tak ji buď provizorně navážeme zpět, použijeme SK pásku uloženou ve wetnotes, nebo si kus šňůry odřízneme z cívky, kterou nosíme v kapse.

Podtypem psí karabiny je dvojitá karabina (angl. double-ender), jež má na každém konci otevíratelné očko. Používá se k připevnění výstroje, u které není zapotřebí, aby byla karabiny připevněna trvale, nebo by dokonce mohla překážet (naviják, cívka).

Západka či kolík karabiny musí při otevření zmizet kompletně v těle. V zavřeném stavu není v ideálním případě vidět pérko karabiny, do kterého by se mohla dostávat zrníčka písku nebo jiné nečistoty a časem karabinu zablokovat.

 

Kanistr hlavního světla připojen „kov na kov“.

 

Každý potápěč má s sebou několik double-enderů, které mohou během ponoru kolovat v týmu. Aby bylo jasné, který komu patří, je možné je označit. Například laserem nebo méně složitě pilkou na železo, flexou či ražbou. Méně trvanlivě elektrikářskou lepicí páskou nebo nálepkou.

 

Sůl a nečistoty je nutno ihned odstraňovat. Karabina, o kterou se nepečuje, se může poničit. Zde je zničená či zaseknutá pružina.

 

Karabiny nejsou nerozbitné. Lze je nárazem ohnout a pérko může časem prasknout. Zejména po potápění ve slané vodě je vhodné karabiny propláchnout sladkou vodou a promazat (např. WD-40).

Připevnění, které nelze jednoduše oddělit (odříznout/odtrhnout), zejména tzv. kov na kov, stálo již nejednoho potápěče život a je často uváděno jako příklad, jak to určitě nedělat.

Trh nabízí mnoho různých druhů karabin. Často jsou k vidění horolezecké nebo jejich napodobeniny. Ty všechny jsou v systému DIR označovány jako karabiny sebevrahů (angl. suicide clips).

Psí „nerez“ karabiny nevyráběné přímo k potápění nebo mosazné karabiny jsou sice mnohem levnější, avšak dochází u nich rychleji ke korozi/oxidaci pérka, a to zejména při používání ve slané vodě. Následkem může být nežádoucí zablokování otevíracího mechanizmu v poloze otevřeno i zavřeno. U mosazných karabin dochází používáním k tvorbě ostré hrany na otevíracím zoubku, který může proříznout zejména suché rukavice, ale i kůži.

 

Do pérka by se mohly dostat nečistoty.

 

Karabiny nakupujeme osobně v kamenném obchodě, abychom si mohli být jisti, že všechny rozměry vyhovují našim záměrům, že mechanizmus chodí lehce, kolík se zasune kompletně do těla karabiny a pérko je, pokud možné, kryté.

 

Hlavní výhody psích karabin

 - pohodlná rychlá manipulace jednou rukou bez použití zraku

 - jednoduché připevnění k výstroji

 - přiměřené rozměry a poměry oček karabiny

 - při správném použití se otevřou pouze v případě, kdy to potápěč sám chce (samootevření bývá vidět při špatném umístění na cívku či naviják)

 - do očka se nic samo nezachytí

Kompas (angl. compass) je při správném použití skvělou pomůckou pro orientaci nejen na otevřené vodě, ale i v overhead prostředí (pod ledem, v jeskyně nebo ve vraku). Umožňuje kontrolu správnosti směru pohybu a dostatečnou orientaci v prostředí, kde se nemůžeme nebo nechceme spoléhat na přirozenou navigaci (např. stěna nebo dno), ve špatné viditelnosti nebo pokud dojde ke ztrátě orientace. Ve formě buzoly se používá většinou k zaměřování a mapování jeskyní.

 

Kompas Suunto SK7.

 

Své místo má na levém předloktí, kdekoli od zápěstí po loket. Pokud magnetické pole tzv. balastu hlavního světla ruší střelku kompasu, je nutno přístroj umístit do vhodné vzdálenosti. Může tomu tak být u některých HID svítilen, které se v době, kdy konfigurace vznikala, ještě nepoužívaly. Tehdy se používala světla halogenová. Na pravou ruku kompas nepatří z několika důvodů. Měli bychom být schopni z něj odečítat bez zastavení i v případě skútrování. Zejména u starších typů skútrů dochází k rušení střelky motorem. Odchylku je samozřejmě možné spatřit, jen když motor běží. Dnes je kompas připevněný na skútru vidět častěji, i když magnetické pole stále ovlivňuje umístění, které tak nemůže být ideální. Při použití hlavního i záložního bottom-timeru na pravé ruce by tam bylo příliš přístrojů. Argument, že kompas by byl při jednom typu ponorů vlevo a při jiném vpravo, porušuje základní principy filozofie. Nevýhodou umístění na levé ruce je bezpochyby nutnost předat hlavní světlo do pravé ruky, pokud chceme kompas nasvítit. Kvalitní přístroj vydrží nasvícený několik minut.

 

Starý kompas Suunto SK5.

 

Na trhu jsou k dostání i kompasy digitální. Někdy jsou přímo součástí potápěčských počítačů. Jsou mnohem složitější, a tím pádem náchylnější k poruše či uvádění nesprávných údajů. Přesné jsou pouze v téměř vodorovné poloze. V podmínkách snížené viditelnosti lze z displeje jen těžko odečítat údaje. U mechanického přístroje nemusíme sledovat stav baterie a uvidíme, když není něco v pořádku.

 

Kompas umístění na zvláštním snímatelném držáku na podvodním skútru SUEX. Umístění blízko k obličeji nemusí vyhovovat každému.

 

Mezi nejpoužívanější patří asi vysokoprofilový kompas Suunto SK7. Pokud někdo používá kompas výjimečně, dá pravděpodobně přednost nízkoprofilovému přístroji typu SK5 nebo ScubaPro FS1. Ten může uložit na double-enderu do kapsy.

Pásek je, stejně jako u bottom-timeru, vhodné nahradit dvěma separátními gumicuky, které přístroj udrží na svém místě, i když dochází s přibývající hloubkou ke kompresi obleku. Někteří potápěči si pro delší plavání bez orientačního bodu vezmou kompas z důvodu pohodlnější manipulace do dlaně. Kdyby ho měli na páscích, pravděpodobně by to nedělali. I kdyby jim z ruky vyklouzl, je téměř neutrální a jen tak se v hloubi vody neztratí.

Záložní kompas máme na ruce buddyho.

 

Požadavky na kompas

 - mechanický přístroj

 - odolný proti úderům, plněný tekutinou

 - snadno čitelný za snížené viditelnosti a „nasvítitelný“

 - jehla musí spolehlivě ukazovat, i v ne zcela vodorovné pozici

 - přes střed průzoru jasná linie

 - otočná růžice

 - možnost náhrady hodinkového pásku gumicuky výhodou

 - možnost náhledu na jehlu ze „strany“ kompasu výhodou

Bottom-timer (BT) poskytuje uživateli zejména informaci o stávající hloubce (hloubkoměr) a celkové délce ponoru (automatické stopky). Na základě nich jsou pokročilí DIR potápěči schopni z hlavy vypočítat průměrnou hloubku ponoru (pokud jí přístroj nemá) a následně potřebnou dekompresi.

 

Konzola tak, jak ji vidíme u většiny rekreačních potápěčů.

 

Dekompresní počítače jsou přespříliš konzervativní, drahé, někdy poskytují zbytečné informace, jiné se uzamknou při „porušení“ deko zastávek a neříkají nám, proč dělají to, co dělají. Nemohou připočítat náročnost, námahu při ponoru. Jsou konzervativní (tj. prodlužují zbytečně dekompresi), aby byly použitelné jak pro sportovce, tak pro obézního kuřáka. Zejména u začátečníků hrozí přílišná závislost a slepá důvěra v přístroj, zanedbávání sebevzdělávání o dekompresi a deko postupech i nedostatky ve schopnosti plánovat ponory. Navíc je rekreační DIR „dekomprese“ tak jednoduchá, že si ji potápěči rychle osvojí. Proto se používá potápěčský počítač pouze v tzv. gauge módu [gejdž]. To znamená, že deko funkce jsou vypnuty, přístroj nedává potápěči žádné příkazy, nedělá za něj výpočty a nenahrazuje jeho mozek. Gauge mode z PC sice udělá drahý BT, ale uloží informace o průběhu ponoru pro pozdější stažení do domácího PC. Někteří potápěči dávají navíc přednost přístrojům, které počítají čas s přesností na sekundy. Funkce počítání průměrné hloubky může být zejména při složitém profilu ponoru (např. neustálé střídání klesání a stoupání v jeskyni) užitečná. Avšak jen když si sami stisknutím tlačítka určíme, odkdy se má počítat.

 

Jednoduchý bottom-timer.

 

Své místo má BT na pravém předloktí. Kdekoli od zápěstí až po loket. Hloubku tak lze sledovat, i když levá ruka vypouští plyn ze sucháče nebo přetlakovým ventilem z křídla. Na BT můžeme svítit hlavním světlem umístěným standardně na hřbetu levé ruky, a to i při řízení skútru pravou rukou. Dalším důvodem je výstup s potápěčem v bezvědomí. V tom případě vystupujeme na křídlo partnera, které ovládáme jeho inflátorem a přetlakovým ventilem křídla, a tedy znovu naší levou rukou. Pravá ruka musí být schopna potápěče obejmout, popř. mu udržet v ústech regulátor. Zároveň je nutno vidět na hloubkoměr. Kontrolovat správnou výstupovou rychlost ve stresové situaci bez pohledu na přístroj by nebylo pro většinu z nás proveditelné. Z toho vyplývá ideální poloha umístění přístroje na pravém předloktí.

 

Počítač s podsvícenými znaky, ne s podsvíceným displejem.

 

K selhání hloubkoměru čas od času dochází. Jeskyňářská legenda Jochen Hasenmayer kvůli dysfunkčnímu mechanickému hloubkoměru skončil na kolečkovém křesle. Jak se praví v příručce pro kurs Deep Diver organizace DSAT: „Jestli jste ještě neviděli závadu potápěčského počítače, tak jste se málo potápěli.“ To však není argument pro používání záložního přístroje pro každý ponor. Mnoho DIR potápěčů ho použije až pro ponory složitější. Je to otázkou osobních preferencí. Ale také otázkou sebedůvěry a důvěry v buddyho a tým, jelikož nikdy nebudeme mít sami zálohu na 100 % situací. Pokud se nebudete s jedním cítit dobře, vezměte si s sebou do vody i záložní. Ten lze umístit do kapsy (podle GUE do pravé „záložní“), vedle hlavního přístroje či na levou ruku ke kompasu. Každé umístění má samozřejmě své výhody a nevýhody. Například výhodou umístění vedle sebe je možnost porovnávání údajů. Pokud je rozdíl příliš veliký, je na čase zjistit, co ukazuje přístroj buddyho. Zanedbatelnou nevýhodou umístění nalevo je nemožnost odečítat údaje při odpouštění plynu z křídla či sucháče a složitější porovnání udávaných hloubek. Tu s přístrojem v kapse neporovnáváme vůbec, ale také se nebudeme muset zatěžovat zjištěným rozdílem, který se od výrobce k výrobci pohybuje v rozsahu zhruba 0,5 metru. Tým má ponor naplánovaný, ví, jaká je maximální hloubka, zná dekompresní profil a každý člen se ponoru aktivně účastní. Pokud buddy uvidí, že klesám hlouběji, než bych měl, zastaví mě. A naopak.

 

PC nesmí nahrazovat hlavu a znalosti potápěče.

 

Pro pohodlnost manipulace nahrazují mnozí potápěči standardní gumový pásek gumicuky. Dva separátní gumicuky slouží jako záloha pro případ přetržení nebo rozvázání uzlíku. George Irvine říkával, že výhodou použití řemínku je v případě roztržení obleku možnost místo na ruce stáhnout, a tak omezit vniknutí vody. Výhodou gumicuků je pohodlnější manipulace nad vodou i pod ní ‒ nasazování, posouvání i sundavání, a to dokonce v silných rukavicích. S pásky, včetně těch na suchý zip, bojují někteří potápěči i na suchu s holýma rukama. Jeskynní šňůra nebo cokoli jiného se o řemínek může zachytit, zatímco u gumicuku se převalí. S přibývající kompresí se oblek stlačuje a řemínek se na rozdíl od gumicuků nepřizpůsobí obvodu ruky, může být nutné pod vodou pásek dotáhnout a při dekompresi nezapomenout ho znovu povolit. Volba je na každém z nás, i když vhodnější řešení je zjevné.

 

Podsvícené číslice bottom-timeru Freedom české firmy Divesoft. © Petr Polách, www.polachpetr.cz

 

Požadavky na bottom timer

 - elektronický, ne mechanický hloubkoměr

 - spolehlivost a přesnost

 - velký displej, dobře čitelný za snížené viditelnosti, přehledný a zobrazující minimum informací

Podle osobních preferencí dále:  

 - počítání času v sekundách

 - vynulovatelné počítání času (stopky)

 - možnost nahrazení pásku gumicuky

 - podsvícené číslice (ne celý displej)

 - (nastavitelné) počítání průměrné hloubky

 

 

 

 

 

 

 

Abychom měli nad ponorem kontrolu, nosíme s sebou pod hladinu měřicí přístroje. Přispívají k pohodovému potápění tím, že pomáhají kontrolovat jeho průběh. Závisí na nich bezpečnost potápěče i jeho partnera, proto s nimi náležitě zacházíme. Nejen ve vodě, ale i při přepravě. Mezi přístroje, které běžně používáme, patří tlakoměr, bottom-timer / potápěčský počítač a kompas. Přístroje nepatří do jediné konzole, ale jsou rozmístěny na vhodnějších místech, kde jsou lehce přístupné a nepřekážejí. V kombinaci se stejdžemi hrozí konzoli poškození a zachycení se mezi láhve.

 

Potápěč a jeho přístroje. Záložní bottom-timer patří spíše do kapsy než na ruku. Primární zálohou je počítač na ruce partnera.  © Diarmuid Byrne

 

Manometr

Funkcí tlakoměru (angl. submersible pressure gauge, SPG), většinou nazývaného manometr či jednoduše „maňas“, je kontrola stavu plynu v láhvi/láhvích. Na základě údaje je potápěč schopen vypočítat jak dlouho může ještě ve vodě setrvat a bezpečně postupovat, popř. odhadnout, jak dlouho ve vodě již je.

Jediná vysokotlaká hadice, a to platí i pro dvojče, vede z 1. stupně (levého postu)přímo dolů před křídlem až k d-kroužku na levém boku. K němu je přichycen psí karabinou, jejíž druhý konec je jeskynní šňůrou navázán u konce hadice.

 

Manometr s karabinou.

 

Některé manometry mají ochrannou gumovou botku. Pod ní se drží špína, písek, sůl a může docházet ke korozi. Hlavním důvodem, proč ji nepoužijeme, je však její zbytečnost. Manometr je umístěn tak, aby byla minimalizována možnost jeho poškození. Kvalitní výrobek je dostatečně odolný na to, aby další ochranu nepotřeboval. Pokud dochází v praxi k poškození, je to zejména závadou způsobenou výrobcem nebo mechanickým poškozením při nešetrném transportu (vozidlem, přenosem, na lodi).      

 

Tlaková sonda k PC, jež nahrazuje nebo doplňuje manometr.

 

Hadice by měla být co nejkratší, aby omezovala možnost zachycení se a nenarušovala potápěčovu hydrodynamiku. Ale musí být dostatečně dlouhá na to, aby bylo možné pohodlně odečítat údaje z přístroje. Tlakoměr se obsluhuje výhradně levou rukou bez použití zraku. Pokud je na jejím hřbetě umístěno hlavní světlo, dočasně ho podrží pravá ruka za hlavu světla (nenasazuje se na hřbet). Na manometr lze dosáhnout i se světlem na ruce, avšak pohyb světelného kuželu by mohl zbytečně vzbuzovat pozornost či oslepovat jednotlivé členy týmu. Je vhodné se naučit kontrolovat stav plynu v pravidelných intervalech. S přibývajícími zkušenostmi jsou intervaly čím dál delší. Zapomínat nesmíme ani na stav plynu buddyho.

 

Vysokotlaká hadice s manometrem přicvaknutá k pásovému d-kroužku. Mnoho potápěčů dává přednost hadici přibližně o 5 cm delší než na obrázku. To jim umožní pohodlnější manipulaci.

 

Pokud se ručička tlakoměru dlouho nepohybuje, je na čase zkontrolovat, jestli je otevřen izolátor. Pokud je uzavřen, dýcháme dlouhou hadicí pouze plyn z pravého postu a levý, na němž je manometr, zůstává nedotčen. Znamená to, že jsme zanedbali předponorovou týmovou i individuální kontrolu.

 

Manometr s vystupujícím průzorem (vlevo), který může být lehce poškozen nebo nárazem vylomen a maňas od stejné firmy se zapuštěným sklem. Menšímu dávají někdy přednost potápěči, kteří chtějí, aby stejdžautomatiky byly, co nejlehčí.¨

 

U propojeného dvojčete nám na rozdíl od nezávislého dvojčete manometr ukazuje tlak v obou láhvích najednou. DIR potápěč se potápí v ideálním případě s buddym, který dýchá samozřejmě stejné směsi, ale i ze stejně velkých láhví a má přibližně stejnou spotřebu. Takže pokud jsem musel kvůli poruše uzavřít levý post a tlakoměr neplní svůj účel, stačí se podívat k buddymu. Pokud jsem zvědavý, můžu post na chvilku otevřít. Po uzavření jednoho postu by měl být ponor ukončen. Záložní manometr není zapotřebí. V podstatě je manometr sám o sobě již zálohou, a sice zálohou „hlavy potápěče“. Zkušený potápěč, který není líný, si dokáže spočítat pravděpodobnou spotřebu a tu si ověří pohledem na manometr.

 

Závady: zatopení, prasklé sklo a odpadlý plastový průzor.

 

Stupnice manometru bývá v Evropě znázorněna v barech. V USA,  zemích Commonwealthu a některých dalších pak v psi (pressure per square inch ‒ tlak na čtvereční palec). Podle současné (méně vhodné) „DIR legislativy“ je v podstatě jedno, jestli potápěč používá metrické či imperiální jednotky. V týmu by měly být však stupnice stejné. Důvodem, proč nejsou jednotky psi zapovězeny, je tlak severoamerických  klientů, kteří nejsou ochotni přejít na bary.

Většina potápěčů používá manometry italské firmy Termoindustrie, které se prodávají pod nejrůznějšími značkami. To znamená, že výrobce je stejný, ale štítek na tlakoměru patří distributorovi či prodejci.

Jelikož finální směs v monoláhvi nebo dvojčeti nebude obsahovat vyšší procento kyslíku než 40 %, není nutno, aby byl manometr kyslíkově čistý. To však znemožní rychlou záměnu v případě poškození, kdy bude potřeba manometry prohodit libovolně mezi sebou. Např. nahradit poškozený manometr deko láhve manometrem z automatiky singlovky, kterou používám jen na dovolenou, či si půjčit manometr kolegy, který zrovna do vody nejde.

 

Požadavky na manometr

 - odolná konstrukce včetně průhledné části

 - dobře čitelná „nasvítitelná“ stupnice

 - přesné měření a spolehlivost (pod 50 barů jsou všechny nepřesné)

 - zbytečně nepředimenzovaný (velikostí i stupnicí)         

 

Potápěč kontrolující tlak ve dvojčeti. © Frank Griga

 

Smysl rozmístění hadic na pravý a levý 1. stupeň
P r a v ý   p o s t	L e v ý   p o s t
Dlouhá hadice a primární regulátor - až na extrémní případy nemůže dojít k roll-off točítka   ventilu do pozice „zavřeno“, a tedy odříznutí přísunu plynu - umožňuje rychlé rozvinutí do maximální délky, pohodlné umístění zpět bez cizí pomoci a minimalizuje možnost zachycení se či poškození - většina 2. stupňů má přípojku hadice z pravé strany, tzn.  vedení z druhé strany by vyžadovalo málo rozšířené typy regulátorů - v OOG situaci poskytuje hadici pravá ruka, která je u většiny lidí tou „silnější“; na jejím hřbetě nepřekáží hlavní světlo	Záložní regulátor - záloha na opačném postu pro případ nemožnosti použití primáru (závada, poskytnutí partnerovi)
	Dofukování sucháče (pro netrimixové ponory) - záloha na opačném postu pro případ nemožnosti   dofouknout křídlo klasickou cestou či ústy přes inflátor - někteří potápěči chtějí, aby byla hadice co nejkratší, ale tak dlouhá, aby v případě nutnosti dosáhla k inflátoru a mohla dofouknout křídlo (zejména pro udržení na hladině); jiní by dofukovali ústy
Dofukování křídla - pokud dýcháme z primáru, můžeme si být jisti, že máme k dispozici plyn k dofukování křídla - pokud by došlo k zamrznutí pravého (více namáhaného) postu, k samovolnému dofukování křídla, a navíc k ledovému spojení mezi středotlakou hadicí a přípojkou inflátoru, použije potápěč pravou ruku k zavření postu, zároveň levou odpustí ventilem přebytečný plyn z křídla (délka kabelu k hlavnímu světlu to umožňuje i se světlem na ruce), a tak udrží bez výraznějších problémů hloubku - při sdílení plynu v restrikci plave partner v OOG situac před námi; pokud dojde k roll-off o strop jeskyně, uzavře se plyn k záložce a je možné v nejvyšší nouzi použít k dýchání inflátor	Manometr - vysokotlaká hadice není ohnutá, vedení a délka minimalizuje možnost poškození či zachycení - nekoliduje s žádnou další hadicí, využívá jediný pásový   d-kroužek a umožňuje bezproblémové odečítání - nenamáhá primární 1. stupeň, a tedy minimalizuje   pravděpodobnost jeho poruchy - stejný tlak po delší dobu nám říká, že může být zavřený izolátor, a tedy dýcháme pouze plyn z pravého postu

 

 

Dvě základní varianty uspořádání hadic pravého postu s Apeks DS4: dlouhá hadice (zelená) a dofukování křídla (modrá). Hadice levého postu jsou vedeny vždy stejně: záložní regulátor (žlutá), dofukování sucháče (oranžová) a vysokotlaká hadice (fialová). Na spodním obrázku je uspořádání s „otočným“ 1. stupněm ScubaPro MK25.

 

Hadice vede z pravého postu před, popř. za křídlem (podle typu 1. stupně a křídla) k vrapové hadici inflátoru. Po ní pokračuje přichycená většinou dvěma kousky duše až na přípojku dofukovacího mechanismu. Hadice by měla být o něco delší, než je zapotřebí k dosažení od 1. stupně až ke konci inflátoru. Důvodem je, že v případě zamrznutí a samovolného dofukování může být zapotřebí mechanismus rozpojit a po chvilce, kdy dojde k rozmrznutí, znovu spojit. To musí být možné i v suchých rukavicích se zmrzlými prsty. S hadicí „akorát“ by to možné nebylo. Přebývajících zhruba 5 cm hadice bez problémů přilne ke kompenzátoru. Koncovka hadice a čep inflátoru jsou shodné s koncovkou/čepem pro dofukování suchého obleku. Někteří potápěči zastávají názor, že hadice k dofukování inflátoru musí dosáhnout k dofukovacímu ventilu sucháče. A to pro případ, že bude prázdná/nefunkční argonová láhev a nebude zbývat jiná možnost, jak dofukovat suchý oblek. Křídlo lze vždy dofukovat ústy, a tak by mohla hadice zůstat napojena k sucháči po zbytek ponoru.

Aby byl inflátor za všech okolností po ruce a nestalo se nám, že nám zmizí někam za křídlo nebo plave nad hlavou, jsou používány různé způsoby přichycení k levému ramennímu popruhu. Sami si vybereme podle osobních preferencí. U všech platí, i když se na první pohled může zdát, že tomu tak není, že neomezují pohyb nutný k odpouštění. Nyní je nutno, abychom si připomněli, že k odpouštění se přednostně používá vypouštěcí ventil na levé spodní straně křídla. Gumicuk či velký o-kroužek umístění pod brzdou levého ramenního d-kroužku, který inflátor drží, je umístěn tak, aby se nemohl samovolně při pohybu potápěče zaseknout o uvolňovací mechanismus středotlaké hadice, a hadici tak z inflátoru odpojit. Zároveň nesmí příliš omezovat případné od-/zapojování hadice pod vodou.

 

Příklady spojení levého ramenního popruhu se středotlakou a vrapovou hadicí.

Pokud není použita separátní argonová láhev, je středotlaká hadice k dofukování sucháče (angl. dry suit inflation hose) vedena z levého postu dolů pod pažní jamkou a pod levým ramenním popruhem do ventilu umístěného přibližně na středu hrudi. Vedení pod popruhem zajišťuje, že v případě zamrznutí a samovolného dofukování obleku bude možné hadice rychle odpojit a po rozmrznutí bez jakéhokoli hledání odpojené hadice znovu zapojit. Jelikož je hadice vedena podél těla, je možnost zachycení se nebo poškození omezena na minimum. Příkladem nevhodného způsobu vedení hadice je přes rameno, kde koliduje s hadicí křídla a inflátorem. Při nepozorném strojení se stává, že potápěč přicvakne hadici do ventilu již, když má kolem krku umístěnou dlouhou hadici, a tak vlastně znemožní její plné rozvinutí. Správné umístění, tj. dlouhá hadice přes dopouštěcí hadici sucháče, znázorňuje obrázek. Každá předponorová kontrola musí obsahovat tzv. modifikovaný safety drill (mod. s-drill). Jedná se o kompletní rozvinutí dlouhé hadice, které chybu spolehlivě odhalí.

Délka hadice k dofukování sucháče by měla být taková, aby nedocházelo k tahání za dopouštěcí ventil či první stupeň nejen ve vodě, ale zejména při oblékání/svlékání a nošení na suchu. Několik málo centimetrů „navíc“ stačí, aby bylo možné ji pod vodou znovu pohodlně bez použití zraku zapojit. K tomu je zapotřebí pouze krátká praxe.

Někteří DIR potápěči počítají se situací, kdy by mohlo být vhodné ze své hadice dofouknout sucháč parťáka, kterému dofukování selhalo. Proto jí mají o 10—15 cm delší než je zapotřebí. Někdy nevhodně přesahuje jejich siluetu. U dofukování z argonky problém odpadá, jelikož je hadice vedena zespodu a bývá dostatečně dlouhá.

Pokud by dofukování selhalo, ponor se ukončuje. To však nemusí být tak jednoduché v jeskyni, kdy se často na cestě z "díry" klesá a stoupá a zase klesá a stoupá. Je tedy zapotřebí plyn opakovaně dofukovat a vyfukovat. Mimo možnost sucháč v teplé vodě zatopit, lze ještě využít hadici k dofukování křídla. Z inflátoru ji vypojit a zapojit do sucháče. Ten dofouknout a hadici znovu zapojit do inflátoru. To však vyžaduje trošku delší hadici k inflátoru a dovednosti získané během tréninkových ponorů. V případě použití suchých rukavic se může jednat o velice pomalou namáhavou a frustrující zkušenost. A tak mít schopného buddyho po ruce má znovu cenu zlata.

 

Dlouhá hadice vede nad dopouštěcí hadicí.

 

V ústech hlavní regulátor, na krku záložní.

 

Umístění a připevnění

Záložní regulátor (angl. back-up regulator) je zavěšen na gumicuku ve vhodné výšce kolem krku (angl. necklace). Pevná šňůra se nepoužívá. Výhody umístění jsou zjevné. V případě nouze je regulátor okamžitě a jednoduše přístupný. Není nutné ho nikde hledat, neslouží jako ideální místo k zachycení, nevláčíme ho po dně a už vůbec nemusíme používat k uložení různé pomůcky, které mají zamezit zanesení nečistotami. Někteří potápěči tvrdí, že záložku dokážou vzít do úst pouhým pohybem hlavy. Mimochodem, pojem „oktopus“ v DIR nepoužíváme. Dříve byla variantou gumicuku elastická hadička, od které se však ustoupilo, jelikož při sebemenší prasklině hrozí utržení. Časem navíc tvrdne a znovu praská.

 

Detail připevnění gumicuku.

 

Blízko ke krku je regulátor umístěn tak, aby ho v případě potřeby bylo možné udržet v ústech pouze silou gumicuku. Ten může být k regulátoru připevněn několika způsoby. Většinou pod SK pásku, kterou je připevněn každý náustek. Za tímto účelem se na každém konci gumicuku dělá většinou uzel. U silnějších gumicuků (třeba 7mm) nebo hadičky, do kterých má možnost se SK páska zabořit, nemusí být uzlíky zapotřebí. Někdo dává přednost použití další SK pásky pouze k držení gumicuku. Odůvodňuje to tím, že nechce namáhat připevnění náustku. Další metodou je dvojitý rybářský uzel, který regulátor sevře do oka. Uzel je po silném dotažení spolehlivě držen na místě. S časem se však povoluje. Na trhu jsou k dostání již hotové gumové adaptéry, které stačí pouze nasadit na náustek. Ty jsou však nevhodné. Stejně jednoduše jako se nasazují, tak jednoduše padají. Navíc není možné délku individuálně přizpůsobit.

Jako záložní regulátor býval dříve doporučován nízkovýkonný nevyvážený regulátor. Dnes se většinou používá stejný 2. stupeň, jako máme na dlouhé hadici.

Středotlak všech regulátorů by měl být nastaven na nižší přípustnou hodnotu, aby nedocházelo k samovolnému úniku plynu (angl. freeflow) a nebyl zatěžován regulátor i hadice, což platí dvojnásob pro skútrující potápěče.

 

Způsoby připevnění gumicuku

- SK páskou držící náustek

- separátní SK páskou

- dvojitý rybářský uzel

 

Jedna SK páska drží náustek, druhá gumicuk.

 

Připevnění gumicuku tzv. dvojitým rybářským uzlem.

 

Vedení a délka hadice

Jelikož je většina regulátorů vyrobena tak, že hadice do něj vede zprava, je i záložní regulátor veden z levého postu na pravou stranu. Pokud to typ křídla a 1. stupňů umožňuje, je hadice provlečena pod inflátorovou vrapovou hadicí, což umožňuje použití kratší hadice. Jinak ji lze vést za křídlem a přes jeho pravou stranu pod krk. Hadice je co nejkratší, aby nedocházelo k pohybu při plavání nebo skútrování, ale tak dlouhá, aby byl potápěč s regulátorem v ústech schopen pohodlně otočit hlavu doleva. Nikdy nesmí být tak dlouhá, aby kolidovala s pravým prsním d-kroužkem. I leckterý zkušený DIR potápěč používá, jak je patrné i z fotografií či videí na internetu, příliš dlouhou hadici.

 

Záložka z krku odtrhnutelná?

Někteří potápěči zastávají názor, že záložní automatika by měla být z krku „odtrhnutelná“ pro případ krizové situace, ve které by bylo nutno sdílet střídavě s partnerem plyn ze záložky. Situace je krásná pro trénink, ale podívejme se na to, jak reálná ve skutečnosti je. DIR potápěč, stejně jako každý jiný rozumný potápěč, používá dva 2. stupně. Do chladných vod, kde by hrozilo zamrznutí, použije dva 1. stupně a dva 2. stupně. V tomto případě použije DIR potápěč vždy dvojče, stejně jako pro každý ponor pod 30 metrů či dekompresní ponor obecně. Pokud se jako rekreační potápěči potápíme s jedním partnerem, máme k dispozici vždy čtyři 2. stupně. Ve trojici 6 regulátorů. Hovořme o horší situaci (méně záloh), tedy dvojici. Co by se muselo stát, abychom přišli o tři kvalitní praxí ověřené pravidelně servisované nezamrzající jednoduché regulátory umístěné tak, aby se nárazy nepoškodily? Takové, které lze navíc pod vodou rozmontovat a vyčistit. Automatiky jsou podporované stejně dobrou a udržovanou výstrojí. Musely by navíc selhat během velmi krátké doby, jelikož v případě selhání regulátoru ponor ukončujeme a zahajujeme bez prodlení výstup.

 

Záložka v ústech.

 

Záložka s gumicukem.

 

Teoreticky by nemuselo dojít k poškození obou regulátorů jednoho z partnerů, ale ke ztrátě veškerého plynu prasknutím o-kroužku mezi monoláhví a ventilem. Výstup ze 30 metrů (jak bylo řečeno max. hloubka, do které půjde DIR potápěč s monoláhví) trvá podle tzv. minimální dekomprese používané všemi DIR organizacemi 7‒8 minut. V tomto krátkém čase by poskytujícímu potápěči musel selhat primární regulátor, abychom byli nuceni sdílet střídavě plyn ze záložky. Mimochodem, chytrý a zkušený potápěč by z poškozené láhve dýchal do posledního okamžiku a až potom by přešel na dlouhou hadici partnera.

Čím je ponor složitější, tím více máme ve vodě regulátorů (stejdže). Co se týče například jeskyní, může pro pokročilejší penetrace plyn na zádech sloužit výhradně jako záloha. Mohou se dýchat pouze stejdže. Neměli bychom ani zapomínat na to, že lze automatiky mezi sebou prohodit i pod vodou. Závadnou nahradit za funkční. Například odmontovat z právě nepotřebné stejdže 2. stupeň a namontovat ho na dlouhou hadici nebo vyměnit celou stejdž automatiku z již nepotřebné stejdže na nepoužitou.

Pokud by přece jenom k nutnosti sdílet záložku došlo, proč ji strhávat, když ji můžu z hlavy v klidu svléknout?  Se situací bychom totiž museli počítat, pokud bychom přišli již o 2 regulátory. Odtrhnutelné připojení je kompromis. Záložka je na krku, abychom ji vždy našli na stejném místě. Jakým způsobem by bylo možné ji připevnit tak, aby na krku VŽDY byla, ale zároveň ji bylo možné bez větší námahy (tj. i v případě drobné ženy či dítěte) odtrhnout, ale přitom ji neodtrhnout omylem? Někým doporučovaný dvojitý rybářský uzel je po dotažení na regulátor tak pevný, že ho nedokáže odtrhnout ani leckterý urostlý muž. Budete ho povolovat před každým ponorem? A to jen do vhodné míry? Při volnějším umístění pod SK pásku bez vytvoření uzlíků na konci gumicuku zase hrozí odtržení omylem.

Konečné řešení je otázkou osobních preferencí, které by měly být však vždy podloženy racionálními argumenty.

 

Náustek

Náustek regulátorů (angl. mouthpiece) je standardní. Není tedy přizpůsoben na chrup vlastníka. Někteří potápěči cítí při vložení „plného“ náustku (obr. vpravo) do úst nutkání zvracet. To může být pod vodou velice nebezpečné. V tom případě je nutno se v týmu takovým náustkům na dlouhé hadici a stejdž automatikách vyhnout.

 

Typy vhodných náustků. Náustek vpravo může v někom vyvolávat pocit zvracení. Proto ho někteří DIR potápěči nepoužívají na dlouhé hadici, aby OOG situaci ještě nezhoršili.

 

Náustek je připevněn pouze jednou SK páskou vhodné šířky a délky. Přebývající konec je ustřižen a ostrá hrana pásku pomocí plamene zapalovače zahlazena. Na náustek nepatří žádné doplňky, jako např. ochrana rtů do studené vody.

Jako hlavní, záložní i stejdž regulátory se v Evropě používají převážně výrobky britské firmy Apeks (např. DS4 jako 1. stupeň, ATX jako 2. stupeň). V Severní Americe jsou to většinou výrobky americké firmy ScubaPro (např. MK19, 20 nebo 25 jako 1. stupně a G250 či S600 jako 2. stupně) prodávané tak pod obchodní značkou Halcyon.

 

Náustek na míru.

                         

                                                                              

Ochrana rtů do studené vody.

Takto lze rozmontovat 2. stupeň pod hladinou.

 

Rozmontovatelný regulátor

Nepoužívají se složité regulátory (angl. regulator) ani takové, které není možné pod vodou bez jakýchkoli nástrojů a v silných rukavicích rozmontovat, vyčistit, zkontrolovat a znovu smontovat. Jistý technický instruktor GUE hovořil na britském DIR fóru o tom, jak s oblibou používá  regulátor Mares Abyss, jejž pod vodou rozmontovat nelze. Zdůvodňoval to tím, že v podmínkách, kde se potápí, a kde absolvoval několik tisíc ponorů, nikdy rozmontovávat vlastní automatiku pod vodou nepotřeboval. Ano, ani DIR potápěč nedělá vždy vše „ideálním“ způsobem.

Kdy se může do regulátoru dostat špína? Nejčastěji to bude pravděpodobně ze dna u potápění ve zúžených prostorách, skútrování v nižší viditelnosti, a to zejména u stejdž automatik nebo nepoužívaného primáru (v tom případě zrovna dýcháme ze stejdž láhve). Také stejdže umístěné do jeskyně s předstihem mohou během delší doby, někdy i měsíců, změnit vlivem okolí polohu a skončit zahalené sedimentem. 

Výrobce víčko druhého stupně utahuje, a proto je nutno ho po koupi uvolnit. Nejlépe to jde (pokud nemáme speciální nástroj) pevným uchopením 2. stupně kolem náustku jednou rukou, přiložením celé dlaně druhé ruky na víko a otočením každé ruky do opačného směru. Pokud dlaň prokluzuje, použijeme neklouzající materiál, jako je např. guma z přezky ploutví typu JetFins. Pod vodou se potom regulátor otevírá stejným způsobem, avšak bez použití dalších pomůcek, pouze rukama.

 

Po proudu

U regulátorů rozlišujeme dva typy: upstream (proti proudu) a downstream design (po proudu). Upstream design zjednodušeně znamená, že pokud dojde k závadě (např. zamrznutí), přestane regulátor dávat plyn. Downstream design ve stejném případě způsobí žádoucí únik bublin (angl. freeflow) a z regulátoru je tak možné i nadále dýchat.

 

Vyvážený s nastavitelným průtokem?

Dříve se doporučoval vyvážený 2. stupeň na hlavní automatiku a nevyvážený na záložní. To mělo omezit samovolný únik plynu. Zejména v případě skútrování. Dnes potápěči běžně a bez problémů používají vyvážený 2. stupeň i pro záložku.

Nastavení průtoku plynu šroubem po straně regulátoru (jak vyváženého, tak nevyváženého 2. stupně) může být vhodné k omezení freeflow při skútrování nebo pro případ opotřebení sedla 1. stupně. Mnoho potápěčů si sice automatiku s dražším šroubem koupí, ale potom ho vůbec nepoužívají.

 

Připevnění k hadici

Dříve bylo doporučováno mít spojení mezi regulátorem a hadicí tzv. fingertight, tj. šrouby dotaženy pouze do takové míry, aby je bylo možné pod hladinou rozšroubovat bez použití klíče a v případě nutnosti zaměnit celý regulátor za jiný (např. ze stejdže). Avšak v praxi docházelo někdy k pozvolnému povolování, až nakonec 2. stupeň skončil v hlubinách. Proto další potápěči raději s sebou pod vodu nosí klíč, kterým je možné regulátor v případě potřeby uvolnit. Jiní, a těch je většina, se spoléhají na kvalitní výstroj udržovanou ve velice dobrém a servisovaném stavu. Druhý stupeň mají pevně dotažený a klíč s sebou pod vodu nenosí.

 

Připevnění karabiny šňůrou. Přesné místo umístění karabiny není určeno. Autor dává přednost znázorněnému, ale mnoho potápěčů připevní karabinu dále od regulátoru, aby nepřekážela při vkládání 2. stupně do úst.

 

Připevnění samotným o-kroužkem (výše) a navíc SK páskou (níže).

 

 

Připevnění karabinou

Pokud není primární regulátor v ústech nebo v ruce, je připnut psí karabinou k pravému prsnímu d-kroužku. A to včetně pobytu na hladině a na souši. Pouze tak si můžeme být vždy jisti, kde ho najdeme, a na suchu, že ho někdo nerozšlápne. Vyplivnout regulátor z úst a přejít na záložní či stejdž regulátor je nevhodná metoda. Dáváme přednost vyjmutí. Psí karabina u 2. stupně primáru při dýchání nepřekáží ani svou váhou potápěče nijak neobtěžuje.

Karabiny lze k výstroji připevnit různými způsoby. Použití jeskynní šňůry, tzv. „na odříznutí“, je spolehlivé a při správném použití a udržování výstroje je samovolné rozvázání či přetržení téměř vyloučeno. Metoda použití o-kroužku, tzv. „na odtržení“ je, jak říká název, vhodná k odtržení běžnou silou v případě potřeby. Takový případ by však neměl u vycvičených potápěčů vůbec nastat. I když máme primár přicvaklý k d-kroužku, můžeme se z něho bez problémů nadechnout. Není potřeba ho odtrhávat, ale stačí ho následně v klidu odcvaknout. Pokud zrovna nedýcháme z dlouhé hadice, znamená to pravděpodobně, že dýcháme ze stejdže. Pokud dojde k OOG situaci partnera, nejprve mu poskytneme hadici stejdže a až následně v klidu sám přejde na plyn na svých zádech. Během toho sami dýcháme ze záložního regulátoru dvojčete. Metoda o-kroužku není tedy u otevřeného okruhu považována za ideální řešení. Jiné metody jako použití SK pásek, které mají tendenci praskat zejména v chladném prostředí, kousek duše, gumicuk či kombinace pásky s o-kroužkem, kdy přibývá další bod možného selhání, jsou nevhodné. V 2. pol. 90. let poslední zmiňovanou metodu popisoval a používal Jarrod Jablonski. Ještě v roce 2006 jsme na webu GUE mohli spatřit fotografii s takto připevněným manometrem. SK páska je vyráběna především za účelem prostého svazování kabelů. Není určena k tomu, aby z ní něco viselo (karabina) a navíc ještě docházelo ke kroucení. Vhodná je pouze na spojení, kde není podélně namáhána jako například pro připevnění náustku.  

 

Způsoby připevnění psí karabiny

   - jeskynní šňůrou, tzv. „na odříznutí“ (jediná metoda organizace GUE)

   - o-kroužkem „na odtržení“ (používá WKPP pro dlouhou hadici u SCR)

   - SK páskou a o-kroužkem (nevhodné)                           

 

Suchý nácvik poskytování primárního regulátoru na dlouhé hadici partnerovi při kursu GUE Fundamentals. 

 

Dlouhá hadice (angl. long hose), laiky často považována za hlavní znak DIR konfigurace, je v potápěčském světě pojmem. Její výhodou je bezpečné použití v OOG situaci, a to dokonce i v případě sdílení za sebou při proplouvání úzkými prostory jeskyně či při skútrování. Ve všech prostředích poskytuje potápěčům pohodlí při dočasném i trvalém sdílení plynu. Její běžná délka je kolem 7 stop (orientačně 210 cm). Menší, např. pětistopou (přibližně 150 cm), lze použít s monoláhví bez kanistru ve volné vodě. Délka větší než 7 stop může být pro většinu lidí spíše na obtíž a nebezpečná. Pokud však měříte 195 a více centimetrů, můžete uvažovat o delší. Regulátor na dlouhé hadici se nazývá primární nebo hlavní.

 

Dlouhá hadice vedená z 1. stupně za křídlem a pod kanistrem hlavního světla.

 

Pokud si potápěč nevšimne, že je buddy bez plynu, je pravděpodobné, že mu partner v nouzi regulátor vytrhne přímo z úst. Důvod je jednoduchý: většina potápěčů má svůj „oktopus“ umístěný jinde. Nejjednodušší je pro partnera v nouzi vytrhnout buddymu jeho regulátor z úst. Ten máme všichni na stejném místě. V případě, že je hadice primárního regulátoru krátká a oktopus není okamžitě přístupný, dostává se i druhý potápěč do nepříjemné situace.

 

Zde a na dalším obrázku: Vedení dlouhé hadice před křídlem. Obě fotografie © Frank Griga                    

 

Většina OOG situací je dočasná a zároveň způsobena osobní chybou potápěče. Důvodem může být např. opomenutí otevření izolátoru dvojčete nebo roll-off. Správné umístění dlouhé hadice zajišťuje jednoduché úplné a rychlé rozvinutí i umístění zpět, nenarušuje hydrodynamiku (rozuměj možnost zachytit se) a zamezuje poškození nebo omezení dodávky plynu.

Dlouhá hadice vede u dvojčete z 1. stupně pravého postu (ten za pravým ramenem) přímo dolů podél láhve, a to za křídlem či před ním. Dále pod kanistrem světla umístěným na pravém boku, šikmo přes břicho a hruď, kolem zátylku a nakonec do úst. V žádném případě hadice neobíhá krk vícekrát dokola.

 

Pokud není použito kanistrové světlo je „dlouhá“ vedená pod nožem nebo pod popruhem.

 

Některé kombinace: typ křídla, velikost láhví, velikost kanistru hlavního světla mohou být nevhodné k vedení dlouhé hadice klasicky za křídlem.  V tom případě ji povedeme před křídlem. To splňuje požadavek „čistého“ vedení hadic, omezuje možnosti zachycení se nebo poškození a zároveň nezamezuje potápěči v rozvinutí a umístění zpět bez pomoci partnera. Umístění před/za je také otázkou osobních preferencí.

V případě nouze (OOG) buddymu poskytujeme vždy regulátor, který máme zrovna v ústech, jelikož pouze tak lze zaručit, že ten, kdo v dané situaci potřebuje dýchat nejnutněji, dostane rozdýchanou a plně funkční automatiku. Poskytnutí z úst zajišťuje, že poskytneme vždy vhodný plyn pro danou hloubku a jednotný postup pro všechny situace, bez ohledu na to dýcháme-li plyn ze zad, deko či stejdž láhve. Pokud bychom buddymu podali záložní regulátor, je možné, že nebude okamžitě použitelný a buddy nebude schopen ve stresové situaci nedostatek odstranit. To krizi pouze vystupňuje. Jednou někdo potíže velice pěkně popsal:

 

 „I pokročilejší potápěč stojí v OOG situaci krůček od propadnutí panice. Potřebuje plyn a potřebuje ho hned. Potřebuje čistý plyn, a ne vodu. Potřebuje regulátor, který funguje, a to okamžitě. Nemá čas odstraňovat drobné nečistoty či bahno z 2. stupně.“

 

Někteří potápěči jdou pouze s módou, dlouhou hadici sice mají, avšak nevědí k čemu. A už vůbec nemají ponětí, jak ji použít. Jejich počet naštěstí ubývá. Jiní se jí z různých důvodů s obavami vyhýbají. Následuje popis a vyvrácení jejich argumentů:

 

„Dlouhá hadice je příliš nepohodlná a překáží.“

 Samozřejmě si člověk musí na každou novou věc nejprve zvyknout. Pokud doposud používal jinou konfiguraci, je situace o něco složitější. Někteří lidé to řeší tak, že sice dlouhou hadici používají, ale pouze jako záložní regulátor. Mají ji složenou různými způsoby, např. gumicuky připnutou k láhvím. Hadice je někdy dokonce nedosažitelná bez pomoci buddyho. Samozřejmě je tím pádem vyloučeno i samostatné uložení zpět. Podávat nerozdýchanou automatiku je jednou ze zásadních chyb mnoha výukových systémů.

 

Nevhodné umístění dlouhé hadice spočívá v jejím připevnění gumicuky nebo nastřihanými pruhy duše z vozidla k láhvi. Obrázek vlevo znázorňuje použití dlouhé hadice jako záložního regulátoru.

 

„Chci, aby regulátor poskytoval nejlepší výkon, ten dlouhá hadice snižuje.“

 Ke snížení výkonu regulátoru u dlouhé hadice v podstatě nedochází. Kvalitní regulátor poskytuje dostatek plynu nejen přes dlouhou hadici, ale navíc i ve stresové situaci v hloubce.

 

„Hadicí omotanou kolem krku se můžu uškrtit.“

   Když potápěč předává primární automatiku buddymu, uchopí ji pravou rukou za hadici u 2. stupně, skloní hlavu a rukou udělá přirozený pohyb přímo vpřed, aby hadice přešla nad hlavou. Tímto plynulým pohybem nemůže dojít k zachycení se o žádnou část výstroje. V extrémnější situaci, při níž potápěč vytrhává v nouzi neschopnému buddymu hadici z úst, stačí pouze předklonit hlavu a hadice se bez problémů rozvine. Problém by mohl nastat, pokud by potápěč měl na hlavě přilbu nebo na masce malé světlo.

 

Nevhodné vedení hadice, naštěstí ve světě čím dál tím méně vídané, je omotání dlouhé hadice několikrát kolem krku.

 

Potápěčka poskytující dlouhou hadici. © Andrea Kiss

 

Hadice

 

Jeden z příkladů vedení hadic s 1. stupněm Apeks DS4.

 

Uspořádání hadic (angl. hoses) na posty dvojčete není otázkou osobních preferencí, nýbrž zásadní a pevně stanovenou záležitostí. Vedení hadic u monoláhve se dvěma 1. stupni je stejné jako u dvojčete. Uspořádání u monoláhve s jedním 1. stupněm je jednoduché, omezené tím, že se všechny hadice se na tento stupeň musejí vejít. Některé hadice je vhodné nebo nutné vést zprava, jiné zleva. Popis stejdž automatiky najdete v kapitole Stage láhve.

Obecně jsou hadice vedeny tak, aby nevyčnívaly a minimalizovaly riziko zachycení se nebo poškození. Potápěčovu siluetu téměř nepřesahují. K tomu napomáhá vhodný 1. stupeň. Délka hadice je spíše individuální a odvíjí se od typu výstroje (1. stupně, křídlo, láhve, argonka) i tělesných proporcí potápěče. Existují orientační délky (viz tabulka). To neplatí pro dlouhou hadici a jeskynní a podobné potápění, kde musí mít hadice přes 2 metry.

Veškerým hadicím, včetně inflátorové, připojení prvních a druhých stupňů nebo ventilů, které vyžadují nestandardní připojení (závit či čep), je nutno se vyhnout. Výstroj musí být v týmu zaměnitelná tak, aby mohla být poškozená výstroj nahrazena a nedošlo k ohrožení ponoru. Konkrétně jsou nevhodné středotlaké hadice k některým AIR2 inflátorům nebo nestandardní připojení 2. stupně regulátorů zn. Poseidon. Jako „stroukovské připojení na prvním stupni“ se označuje závit o velikosti 1/2“ (palce), který však nalezneme i na některých vhodných 1. stupních, jakými je starší Apeks DS4 nebo výrobky firmy ScubaPro.

 

„Čistota“ vedení hadic.

 

 

Rozložení záloh

Zopakujme si to, co jsme se částečně dozvěděli již v kapitole o dvojčeti. Podstatou použití propojeného izolovaného dvojčete je bezpečnost ve formě rozumných záloh. Rozlišujeme pravý post (za pravým ramenem) a levý post (za levým ramenem). Na každém postu je umístěn jeden regulátor (primární na pravé straně a záložní na levé) a jeden kompenzátor vztlaku (křídlo napravo a sucháč pouze jako záloha nalevo). Při poruše jednoho postu máme tedy kompletní, i když ne ideální zálohu ve formě druhého. Další zálohou je buddy a jeho výstroj. Pokud se potápíme bez sucháče, odpadá nám záloha kompenzace vztlaku a případnou ztrátu vztlaku je nutno řešit jinak. Vždy je nutno dbát na správné množství zátěže a možnost v nouzi zátěž předat partnerovi (v extrémním případě odhodit) a stejně tak se z hloubky „vykopat“. To však platí i pro případ použití sucháče. Již víme, že křídla se dvěma dušemi se zásadně nepoužívají.

V případě závady pravého (hlavního) postu, a tedy primární automatiky na dlouhé hadici, je díky propojení můstkem a jeho konstrukci možné záložním regulátorem dýchat plyn z obou láhví najednou, i když je poškozený pravý post/ventil uzavřen. Naopak to platí stejně tak. Je nutné, aby potápěč chápal, co způsobí zavřením/otevřením příslušného točítka. Díky izolátoru je možné láhve v případě závady rozdělit na dva nezávislé posty/láhve. NIKDY to však není za účelem plnění rozdílných plynů do každé z láhví. Dvojče obsahuje vždy a bez výjimek jediný druh plynu. Podrobnější důvody a výhody plynoucí z rozmístění hadic jsou obsahem tabulky na str. 151. Zevrubný popis vedení dlouhé hadice primárního regulátoru, hadice záložního regulátoru a manometru naleznete v příslušných kapitolách. Někdy se hovoří o tom, že je jednodušší u hadic probíhajících za krkem slyšet únik plynu. I mírně silnější únik plynu bychom však slyšeli, i kdyby hadice za krkem neprobíhaly.    

 

Poškozená hadice. Pod „ochranou hadice“ by závada nemusela být patrná.

 

Ochrana hadic

Z hadic jsou většinou sejmuty gumové „ochrany hadic“, které jsou zbytečným doplňkem, který zadržuje vodu, sůl, písek a ostatní usazeniny. Někteří DIR potápěči je nechávají na připojení dlouhé hadice k 1. stupni. Domnívají se, že tak místo zesílí pro případ OOG situace, kdy by partner mohl ve stresu za hadici tahat a poničit spojení či přehnutím přerušit dodávku plynu.

 

Rozmístění hadic dvojčete
Za pravým ramenem	Za levým ramenem
- primární regulátor na dlouhé hadici - inflátorová hadice	- záložní regulátor - vysokotlaká hadice s manometrem - hadice k dofukování suchého obleku    (pokud není použita argonová láhev)

 

 

 

Délky hadic pro monoláhev, dvojče a stejdžláhev
Hadice	Orientační délka
Primární regulátor	210 cm1), 150–180 cm2)
Záložní regulátor	56–61 cm pro dvojče (co nejkratší podle typu 1. stupně)
Vysokotlaká hadice	56–61 cm pro dvojče cca. 70 cm pro monoláhev
Dofukování sucháče	podle typu 1. stupně a umístění argonky
Inflátorová hadice3)	podle typu 1. stupně a délky inflátoru (orientačně 51–56 cm)
Stejdž regulátor	96–100 cm4)
Vysokotlaká hadice stejdže	15 cm
1) potápěč s výškou kolem 200 cm dá přednost hadici dlouhé kolem 225 cm       2) málo používaná varianta pro monoláhev bez použití kanistrového světla   3) přípojka musí být identická s přípojkou k dofukování sucháče   4) u neotočného 1. stupně můžeme použít hadici delší, u otočného kratší

 

 

Nákup a výměna hadic

Pro bezpečné potápění je nutno sledovat opotřebení hadic v celé délce, a v případě nutnosti je bez prodlev vyměnit. Poškození se projevuje zejména různými boulemi či vráskami v okolí přípojky k 1. stupni, ke kterým může přispět méně vhodné vedení hadice, jež vytváří různé ohyby. Jindy je to jen povrchové popraskání. Hadice nakupujeme nejlépe v kamenném obchodě, abychom si ověřili, jestli se jedná o délku, kterou opravdu potřebujeme. Výstroj můžeme přinést s sebou. Orientačně nám pomůže tabulka výše. Hadice vyrábějí různé firmy a nelze říci, že výrobek nějaké firmy je vždy lepší než jiného výrobce. Hadice by měla být měkké, bez problémů vydržet ohyby (např. vysokotlaká hadice stejdž automatiky) a umožňovat dobré vedení. Nakupujeme pouze hadice se standardními koncovkami.

Kolínka „k ulehčení“ vedení hadic z 1. stupně (např. pro záložní regulátor) nebo mezi hadici a 2. stupeň (např. dlouhé hadice) se nepoužívají. Důvodů je několik. V první řadě nejsou vůbec zapotřebí, jelikož se snaží vyřešit problém, který neexistuje. Potápěč, který na nich trvá, buď používá zcela nevhodný 1. stupeň, nebo neumí hadice vhodně vést (např. natočit 1. stupeň), popř. používá hadice nekvalitní, které ohyb dlouho nevydrží. Hadice nemusí mít také vhodnou délku a tvoří příliš ostrý úhel. Použitím kolena/kolen přidáváme další o-kroužky, tedy další potencionální místa selhání a přitom vyhazujeme zbytečně peníze z okna. 

Poměrně populární jsou hadice zn. Miflex a jejich ekvivalenty. Jedná se o výrobky o přibližně 30 % lehčí než hadice gumové, což je výhodou pro cestování. Jejich použití je méně vhodné pro dlouhou hadici a pro stejdž automatiku, jelikož dochází k nechtěnému a stěží kontrolovanému kroucení a odírání obleku či krku potápěče bez haubny. Z počátku měla firma také problémy s vysokotlakými hadicemi, které častěji praskaly.

 

Kolínko u 2. stupně.

 

Otočný mezistupeň mezi 1. stupněm a hadicí. Dále ochrana hadic.

 

 

Z historie DIR

Jarrod Jablonski, zakladatel výcvikové organizace GUE ve své, dnes již ne zcela aktuální knize Fundamentals of Better Diving z roku 2000, doporučoval ochrany hadic pro všechny hadice, stejně jako průběžnou vizuální kontrolu natlakované hadice v místech pod ochranou.

 

INT, či DIN připojení?

 

Z praktických důvodů se DIR potápěči vyhýbají tzv. INT připojení prvních stupňů (angl. yoke či a-clamp). Menší rozměry DIN připojení (vzduchový ventil G5/8“) snižují pravděpodobnost zachycení se, poškození při transportu na lodi, či dokonce stržení v uzavřeném prostoru. Potápěč, který si na dovolené půjčuje láhve, používá mezi ventil a 1. stupeň vlastní o-kroužek na DIN přípojce. U INT je o-kroužek umístěn v oříšku půjčené láhve. Běžně je na potápěčských základnách vystaven slunci a soli. Navíc se více opotřebovává kvůli fyzickému kontaktu s 1. stupněm při připojování automatiky. Oproti DIN jsou INT vyráběny pro nižší tlak.

 

 

Vedení hadic s 1. stupni: Apeks DS4, ATX200 a TEK3. Pokud izolátor nebo úhel 1. stupňů překažejí dobrému zaklonění hlavy, manipulujte s nimi do té doby, dokud překážet nebudou.

 

 

INT připojení k ventilu láhve.

 

Výhody DIN oproti INT připojení
DIN	INT
pevnost přichycení, menší rozměry, vlastní o-kroužek na 1. stupni, o-kroužek dobře držen na místě, max. tlak 300 barů	nárazem může sklouznout z ventilu, vystaven úderům, šňůrám apod., o-kroužek ve ventilu půjčené láhve, o-kroužek může pod tlakem vylétnout, max. tlak 207 či 232 barů

 

 

K monoláhvi, či dvojčeti, otočné, nebo neotočné první stupně?

Mnoho 1. stupňů lze použít jak k monoláhvi, tak k dvojčeti. Některé (např. Apeks TEK3) jsou určeny pouze k použití s dvojčetem. Otočné 1. stupně, jako např. Apeks DST4  častěji používané na stejdž/deko láhve, lze použít i pro dvojče. Někteří potápěči se jim však vyhýbají úplně (tj. včetně stejdž automatik) s odůvodněním, že otočná část je jen dalším místem, které může selhat, a výhoda otáčení je minimální. Jsou navíc mnohem větší a dražší než neotočné.

 

Vyvážený/nevyvážený?

Doporučován je vyvážený 1. stupeň (angl. balanced), který reguluje středotlak podle hloubky, a 2. stupeň poskytne potápěči skvělý výkon v celém profilu ponoru. Středotlak se pohybuje kolem 9,5 baru/135 psi (9‒10,5 barů).

 

Standardizace v rámci týmu

Mezi nejpoužívanější 1. a 2. stupně v Evropě patří výrobky britské firmy Apeks. V Severní Americe jsou to potom produkty americké firmy ScubaPro (např. MK25/S600, MK19/G250V+R390). Mezi další patří třeba Atomic M1. Lze kombinovat i 1. stupně jedné firmy s 2. stupněmi firmy jiné. Pokud si však automatiky neservisujeme sami, může se stát, že každý stupeň budeme muset nechat zhlédnout jiným technikem. I kvůli standardizaci v týmu a zaměnitelnosti součástek je vhodnější zůstat u jedné značky, popř. i typu. Stejné typy znamenají stejné přípojky hadic, servisní sety a stejné nástroje k údržbě i užívání (klíče, imbusy, záslepky). Pokud nám tedy bude něco chybět, je pravděpodobnější, že partner to mít bude, a to i u vody.

Do chladných vod jsou vhodné membránové automatiky se suchou komorou (např. DS4 či DST4, kde DS znamená dry sealed). Jejich správné používání, skladování a údržba jsou samozřejmostí a předpokladem ke spolehlivé službě. Plnění kvalitním suchým plynem je věcí další.

 

Ideální umístění vzhledem k vedení hadic

První stupně se na láhvi natočí do takového úhlu, aby bylo zajištěno co možná nejlepší vedení hadic a zároveň byla možná dobrá manipulace s točítky. Tak lze minimalizovat možnost zachycení se a ostřejší úhly hadic v blízkosti 1. stupně či vytvoření většího prostoru pro zátylek v případě použití dvojčete. Správným natočením 1. stupňů se minimalizuje také namáhání hadic ohnutých v blízkosti 1. stupňů. 

Pro ověření vhodnosti příslušné konfigurace je třeba křídlo nafouknout. Z toho bude patrné, kde by mohly být hadice příliš namáhány. S tím také souvisí správná délka hadice vzhledem k osobním potřebám. Nepoužívají se „kolínka“ ke „zlepšení“ úhlu vedení hadice, která jsou jen dalším místem, které může selhat a řeší problém, který by nikdy nenastal, pokud by byla dodržena výše zmíněná pravidla. Membrány 1. stupně směřují většinou dovnitř, směrem k zátylku, což je spíše dáno porty konkrétního výrobku než snahou membrány ochránit. U monoláhve je to potom směrem dolů. Protržení, které by zvýšilo pravděpodobnost zamrznutí 1. stupně, je však obecně málo pravděpodobné.

 

V jednoduchosti je síla. Apeks DS4 s nekovovým kolečkem a užíváním stržená guma. © Miro Zverka

 

Ochranná delrinová zátka chrání 1. stupeň před nečistotami.

 

Rozmístění na porty

Umístění na konkrétní středotlaký port 1. stupně je podřízeno nejvhodnějšímu vedení příslušné hadice dvojčete vzhledem ke konkrétním součástem výstroje i osobním preferencím. Tak např. při použití 1. stupně Apeks DS4 na pravý post dvojčete lze dlouhou i inflátorovou hadici napojit na oba porty. Při vedení dlouhé hadice za křídlem je však vhodnější port zadní a při vedení před křídlem zase port přední. U portu blíže k potápěči vzniká při poskytování menší úhel na přípojku dlouhé hadice, pokud za ni buddy ve stresu nepřiměřeně zatáhne. Jedná se o drobnosti, kterým ani mnoho DIR potápěčů nebude věnovat pozornost, ale je dobré o nich uvažovat. U monoláhví s jedním 1. stupněm nemáme většinou příliš na výběr, ale přesto se snažíme z možností vytěžit maximum.

 

„Elegance of a Stern“ © Derk Remmers

 

 

 

 

 

 

Zleva doprava. Monoláhev s adaptérem a dvěma popruhy + křídlo + backplate s postrojem. Jedná se o ukázkové fotografie.
V praxi máme backplate sešroubován s adaptérem a mezi nimi křídlo. Celek se až následně nasazuje na láhev.

 

 

Zleva doprava: Na dvojče se nasadí křídlo a backplate s postrojem. Celek drží na místě díky motýlovým matkám.

 

Na řezání šňůr, vlasců a jednoduchých sítí si vystačíme s obyčejným malým levným „kuchyňským“ nožíkem (angl. kitchen knife) bez špičky, s pevnou asi 4 až 6 centimetrů dlouhou čepelí. Přednostně zubatou, jež lépe řeže než klasická čepel a ztupení odolává mnohem déle.  

 

Záložní paranůž.

 

Větší nůž, než „kuchyňský“ nepotřebujeme.

 

Nožík zn. Tekna umístěný na ručce hlavní svítilny. Lze umístit i dovnitř ručky.

 

Modřiny od pouzdra s nožem po několikadenním vylézání po žebříku na loď. Pro chůzi je vhodné nožík posunout na bok. Nezapomeňte ho vrátit na místo.

 

Nůž patří do neuzavíratelného pouzdra na levou stranu pásového popruhu co nejblíže ke středu těla a mezinožnímu popruhu postroje. Umístění umožňuje rychlé vytažení nože levou i pravou rukou, a to za použití jediné ruky. Pro zandavání a vyndavání není nutno porušit stabilní horizontální polohu. Díky odolnému úzkému pouzdru, které nůž pevně svírá, je malá pravděpodobnost, že by se nůž při správném zastrčení ztratil.

Umístění na středu těla může překážet při chůzi a při pádu může být dokonce nebezpečné. Proto pouzdro přechodně necháme na boku a ve vodě ho nezapomeneme posunout na své místo. Na bok ho posuneme, i když se budeme v těsném prostoru (např. jeskyně, vrak) muset proplazit a hrozilo by jeho zachycení.

Nůž je dostačující i pro případ nouze, ve které bychom museli odříznout část své či buddyho výstroje, k přeříznutí postroje stejdž láhve zaseknuté ve zúženém prostoru nebo v případě odstrojování potápěče v bezvědomí a přeříznutí postroje na břehu. Zejména při vrakovém potápění však může nastat situace, kde by DIR nožík nebyl dostačující, a proto je možné v kapse nosit navíc nůžky nebo kleště (štípačky) vhodné velikosti a materiálu, se kterými lze přestřihnout
i pevnější materiály jako některé rybářské sítě, háčky nebo kabely.

Pokud není použito kanistrové světlo, může být dlouhá hadice vedena pod pouzdrem nože rekreačního potápěče.

Miniaturní záložní nožík, tzv. Tekna knife (nazván podle výrobce), umísťují někteří potápěči na goodmanovu ručku hlavní svítilny. A to buď zvenku, nebo dovnitř. Je ho možné připevnit i na spodní stranu hlavy světla, a tedy nad hřbet ruky v ručce. Záložní nůž lze umístit i na karabinu do kapsy nebo ve formě malého tenkého nože do wetnotes.

 

Nůžky je vhodné připevnit karabinou do kapsy obleku. ©www.deepndown.cz.

 

Poškozený nožík. Mazání nože silikonem v místě spojení čepele s držadlem zamezí rezavění a poškození.

 

Velké „Rambo nože“ na „obranu proti žralokům“ připevněné na lýtku nebo kdekoli jinde mají více nevýhod než výhod. Mohou se lehce o něco zachytit, nelze k nim jednoduše a ve stísněném prostoru dosáhnout a pravděpodobně na ně nedosáhneme oběma rukama bez porušení trimu. Zákony některých zemí držení velkých nožů zakazují (např. sousední Německo nad 12 cm). Jiné země netolerují špičaté potápěčské nože. Jsou těžké i pro přepravu letadlem. Především však nejsou zapotřebí. A co nepotřebujeme, to s sebou do vody nebereme.

 

Nevhodný nůž.

 

 

 

Příště: Láhev/láhve, křídlo, backplate s postrojem v obrazech

Požadavky na kompletní postroj backplatu

   - hlavní popruh z jediného kusu 5 cm širokého odolného materiálu

   - mezinožní popruh z jediného kusu měkčího materiálu

   - pouze 5 nerez d-kroužků: 1 na levém a 1 na pravém ramenním popruhu, 1 na levém boku pásového popruhu, 2 na mezinožním popruhu

   - k upevnění popruhu použity nerez brzdy na určených místech

   - na vhodných místech umístěny kousky nastříhané cyklistické duše

   - pod levou prsní brzdu umístěn gumicuk na držení inflátoru

   - ocelová přezka pásového popruhu

   - malý krátký nůž s tupou špičkou v neuzavíratelném pouzdře na levém pásovém popruhu

 

Stejný backplate s postrojem lze použít jak k dvojčeti, tak k monoláhvi. To znamená, že není zapotřebí vlastnit dva kusy, jelikož křídlo není pevně připevněno k backplatu, a lze ho zaměnit za křídlo jiného objemu i typu. Mnoho potápěčů neztrácí ani čas přenastavením délky popruhů při dočasném přechodu ze sucháče k mokrému obleku. To platí v případě, že backplate používaný k dvojčeti není příliš těžký pro použití s monoláhví (např. 6 mm). Autor používá jak k monoláhvi, tak k 18litrovým dvojčatům backplate hliníkový.

 

Způsob přichycení karabiny na d-kroužek

Mnoho potápěčů karabiny přicvakává směrem zespodu nahoru. Jindy to není ani obráceně dobře možné, např. pokud chceme double-enderem přicvaknout hlavu hlavního světla za očko tzv. „zkráceným způsobem“ (obr. str. 175 knihy). U záložních světel dávají někteří přednost opačnému způsobu, aby bylo možné karabinu hmatem rozeznat od ostatních uchycených na d-kroužku.

 

Z historie backplatu a DIR postroje

Greg Flanagan, v té době na historicky prvním jeskynním kursu americké NSS-CDS (ins. Sheck Exley), vyrobil první backplate začátkem roku 1979  z hliníkové dopravní značky, aby nahradil nevhodný plastový backpack, kterým byly vybaveny tehdy nově na trh uvedené žakety firmy ScubaPro. Ty navíc neumožňovaly vhodně umístit kanistrové světlo, naviják a další výstroj. Začátkem 80. let začala backplate komerčně vyrábět firma Dive Rite. Do dnešní doby se jeho základní rysy nezměnily. Do přelomu tisíciletí používali někteří HOG/DIR potápěči pod prsní d-kroužek ještě druhý menší d-kroužek, který sloužil výhradně k držení záložní svítilny, která tak „nezabírala místo na d-kroužku hlavním“.

 

 

 

 

 

 

Příště: Nože a nůžky

D-kroužky postroje

Ramenní d-kroužky nebo-li „déčka“ (angl. d-rings) bývají z důvodů lepší manipulace většinou mírně ohnuté. Ostatní rovné. Konečná volba je však otázkou osobních preferencí. Přední d-kroužek mezinožního popruhu je vhodné zejména za účelem skútrování obšít či přinýtovat, pokud v takovém stavu nebyl již zakoupen. Na hlavním postroji se nenýtuje nic. Dvě brzdy ve spodní části zádové desky a způsob provléknutí neumožňují samovolné posouvání.

D-kroužky jsou nastavitelné v maximálním rozsahu (s výjimkou předního d-kroužku na mezinožním popruhu). To zajišťuje, že všichni potápěči mohou používat jeden výrobek, a to bez ohledu na stavbu těla. Nepotřebujeme tedy žádné velikosti typu S‒XXL, které jsou potřeba u postrojů s pevně umístěnými d-kroužky nebo nastavitelnými pouze v malém rozsahu, s polstrováním pro pohodlí nošení na suchu a dalšími nepotřebnými, ale o to více „technicky“ vyhlížejícími doplňky. Navíc vyjde průměrný ​back -plate s postrojem (tj. nepředražená značka) na méně peněz než postroje a žakety mnoha prodejců.

 

          

Rovný a ohnutý d-kroužek.

 

Používané  typy brzd.

 

              

Svařený d-kroužek o úhlu 90° (vlevo) a vhodné „déčko“ se separátní brzdou (vpravo).

 

Rychlospojky a nastavitelné postroje

Na postroj nepatří rychlootevírací přezky, k jejichž poškození nebo samovolnému/nechtěnému otevření by mohlo během ponoru dojít. Poškození při transportu (v autě, na lodi, výstroje do jeskyně) by ponor znemožnilo a poškození či rozepnutí ve vodě při nejmenším znepříjemnilo. Představme si například krizovou situaci, kdy musíme dopravit na hladinu partnera v bezvědomí. V tom případě vystupujeme na jeho křídlo za použití jeho inflátoru a pravou rukou ho zezadu objímáme nebo mu přidržujeme regulátor v ústech. Kdyby omylem došlo k rozepnutí, celou situaci to vystupňuje. Pro velice zkušeného potápěče, který pravidelně situaci trénuje a zachová chladnou hlavu, to nebude asi větší problém, ale co ti méně zkušení?

Zastánci rychlospojek hovoří o pohodlí při svlékání/oblékání a možnosti svléknout rychle na suchu výstroj z partnera po úrazu. Rychlé svléknutí z potápěče v bezvědomí se může řešit přeříznutím zubatým nožem, který má každý potápěč, včetně postiženého, na pásovém popruhu. Rychlospojka na postroji pravděpodobně nikoho nezabije. Ale nejprve bychom se měli ptát: Je vůbec zapotřebí? Pro zdravého člověka, který se může hýbat, zajisté ne. Pohodlné oblékání a svlékání postroje, ať na suchu, na člunu nebo ve vodě, je otázkou správné techniky, zvyku a praxe, popř. týmové spolupráce. Nedostatečné dovednosti by NIKDY neměly být nahrazovány další výstrojí. Některé potápěče stačí upozornit na to, aby si na suchu vyfoukli křídlo, než se budou snažit svléknout/obléknout postroj. Bezpečnost pod vodou má v každém případě přednost před pohodlím na suchu. 

Některé nastavitelné systémy sice plastové přezky nepoužívají, ale další negativa si zachovávají. Mají často nadbytečné d-kroužky a část postroje, která přesahuje siluetu potápěče, se musí někam uložit, jinak překáží. Systém může kolidovat se záložními světly a další výstrojí. Pokud si potápěč nedá pozor a nenastaví oba ramenní popruhy na stejnou délku, bude láhev ležící šikmo narušovat rovnováhu a pohodlí. Popruhy se mohou posunout i svévolně.

Výhodu v rychlospojkách a podobných nastavitelných systémech vidí zejména potápěčské školy a centra, kde zákazníci nebudou mít ve většině případů náladu zdlouhavě nastavovat klasický backplate s postrojem.

 

Použití jednotlivých d-kroužků*

*DIR potápěči používající polouzavřený okruh (SCR) mají na pravém boku ještě jeden d-kroužek k zachycení tzv. swage-bloku. Je to buď nerez d-kroužek umístěný na kanistru, nebo gumicuk držený mezi nerez SK páskami kanistru.

**Slovem „dočasné“ je míněno přicvaknutí k d-kroužku, když máme příliš plné ruce práce. Pro delší interval, nebo když věci nebudeme potřebovat, tak je ukládáme do kapes.

 

Připevnění výstroje mimo d-kroužky

Za účelem připevnění inflátoru je na levém ramenním d-kroužku, mezi brzdou a popruhem, obyčejným ambulantním uzlem připevněn gumicuk. Někteří výrobci DIR výstroje místo gumicuku používají velký silný o-kroužek.  

Někdy lze na levém ramenním popruhu v místech nad d-kroužkem vidět širší kousek duše, který má sloužit k provléknutí středotlaké hadice k inflátoru. Středotlaká hadice bývá provléknuta a zabezpečena dalšími 1‒2 proužky duše na vrapové inflátorové hadici.

 

Levý prsní/ramenní d-kroužek s gumicukem a náhradní duší k držení záložní svítilny.

 

Spodní část záložních svítilen visících z prsních d-kroužků je k postroji tisknuta také proužky cyklistické duše. Jednoduché a účinné. Jejich šířka se pohybuje podle osobních preferencí většinou mezi 1 a 3 centimetry. Silnější jsou odolnější a méně kloužou. Někteří potápěči používají za stejným účelem gumicuk či větší o-kroužek, které však na místě téměř nedrží. Aby se doplnily přetržené duše, není nutno postroj sundavat. Gumu lze posouváním po postroji a prostrčením otvorů v zádové desce dostat poměrně pohodlně na své místo. Pokud budeme popruh sundávat, např. přendávat na lehčí/těžší backplate, je možné ho pod a nad všemi brzdami prošít pevnou nití či barevně označit, abychom po rozebrání vždy věděli, jak postroj znovu rychle a vhodně nastavit.

 

Příště: Doplňující informace k backplatu s postrojem

I separátní mezinožní popruh je tvořen jediným kusem materiálu, který je však z důvodu pohodlí o něco měkčí než u hlavního popruhu. Jeho šířka je většinou stejná jako u hlavního popruhu, avšak konečné rozhodnutí je ponecháno potápěči. George Irvine dával přednost popruhu o přibližně jednu polovinu užšímu. Jeho hlavním úkolem je udržet celý postroj s backplatem, křídlem a láhvemi na potápěči po celou dobu ponoru i na hladině. Mezinožní popruh je spíše přiložen než dotažen, avšak v žádném případě nevlaje. Oko na jeho konci je tak velké, aby jím bylo možné pohodlně provléknout pásový popruh s přezkou. Přezka je vedena na pravou stranu těla. Někdy narazíme na potápěče, který přezku umísťuje do očka mezinožního popruhu. K takto krytému umístění však nemáme důvod. Přezku není nutno chránit ani před nárazy, ani před samovolným otevřením, které u běžné nerez přezky na pevném popruhu nehrozí. Na pravé straně pásového popruhu ničemu nepřekáží, neskýtá velký prostor k zachycení se a je rychle i pohodlně přístupná. To je užitečné např. pro případ potřeby dotažení popruhu po vstupu do vody nebo k rozepnutí a sundání kompletu před výstupem z vody do člunu. Přezka napravo zaručuje, že popruh lze rozepnout kontrolovaně a je nutno ji manuálně provléknout přes oko mezinožního popruhu.

Přední d-kroužek mezinožního popruhu může být venku nebo skryt provléknutím popruhu. Poslední možnost někdy využívají potápěči, kteří d-kroužek nehodlají používat. Pokud nepoužíváme skútr, kvůli němuž tam d-kroužek je, a máme raději kroužek na vnitřní straně, může se stát, že až skútrovat budeme, automaticky skočíme do vody ze zastrčeným d-kroužkem. Následně budeme muset, třeba ve vlnách, rozepínat popruhy a kroužek vytahovat. Pokud se někdo domnívá, že ho nepotřebuje, jelikož „vůbec skútr nepoužívá“, může ho klidně odejmout. Mezinožní popruh může také sloužit k tažení partnera, kterému skútr selhal. Ten se ho může držet v zákrytu partnera prorážejícího vodu. Doslova ho drží mezi nohama. Pokud by na popruhu byla nějaká plastová rychlospojka, nebylo by to možné. Popruh by dříve či později povolil.

 

Polstrovaný nastavitelný popruh.

 

Kapsa na zvedací vak.

 

 

 

 

Příště: D-kroužky a rychlospojky

 

Popis správného nastavení postroje s d-kroužky naleznete v příloze knihy.

 

Zádová deska

Funkcí zádové desky (angl. backplate, BP) v kombinaci s postrojem je poskytnout stabilní a pohodlné připevnění monoláhve či dvojčete s křídlem na záda potápěče a umožnit připevnění dalšího vybavení. Sekundární roli hraje backplate v zátěžovém systému potápěče. Materiálem je většinou nerez ocel vhodné tloušťky (hmotnosti) ‒ většinou 3 mm (2,3 kg) nebo 6 mm (4,6 kg), dural (asi 700 g) nebo lehčí z uhlíkových vláken (asi 400g). Každý potápěč si však může (nechat) vyrobit individuálně silný, a tím pádem i těžký backplate, který sníží či úplně nahradí nutnost přídavné zátěže. Na trhu existují i backplaty menších rozměrů vhodné pro ženy, děti nebo menší potápěče. Plastové backplaty se z důvodu nedostatečné pevnosti a odolnosti materiálu nepoužívají. Zejména pro cestování by byly skvělou pomůckou. Doufejme, že jednou budou tak odolné, abychom je mohli používat v kombinaci s libovolným dvojčetem a aby jim nevadil ani pád s přístrojem na zádech.

 

Nerez backplate.  Zeleně jsou znázorněny otvory nezbytně nutné k jejímu užití.

 

Aby byla zádová deska kompatibilní s doplňky jiných výrobců a ty bylo možné různě nastavit, je na klasickém backplatu více otvorů, než potřebujeme. Otvory k provléknutí postroje (podélné) a k připevnění k láhvi/dvojčeti (kulaté) jsou na obrázku na předchozí straně znázorněny zeleně. Kulaté otvory po obvodu BP mohou sloužit k připevnění kapsy na zvedací vak. Ty na levé straně desky (za levou rukou, když ji máme na zádech) potom také k připevnění postroje na argonovou láhev. Otvory pro postroj nesmějí mít ostré hrany, aby popruh odolal používání po co nejdelší dobu. Někteří potápěči, ale to spíše výjimečně, ho v místech průchodu otvorem chrání navíc kouskem duše.

Když si poprvé v obchodě dáme v tričku na záda kovovou desku s pevným holým postrojem, nebude to asi tak příjemné jako výrobky, které mají za úkol se co nejrychleji prodat, přičemž pohodlí na suchu je upřednostňováno použitelnosti a přednostem pod vodou. Backplate v potápěčském obleku bude mnohem pohodlnější. Jeho úkolem však není pohodlné nošení těžké výstroje na dlouhé vzdálenosti.

 

Pohled na hliníkový backplate a úhel ohybu ze zadní strany.

 

Hlavní popruh postroje

Backplate je protažen souvislým ničím nepřerušeným popruhem z pevného asi 5 cm širokého voděodolného materiálu (angl. harness), který tvoří ramenní a pásovou část postroje. Způsobů provléknutí postroje backplatem je více. V knize popisovaná metoda je považována za nejpraktičtější, nejpohodlnější a zajišťuje, že pásový popruh přilne co nejblíže k tělu. Díky správnému vedení postroje a nastavení na tělo celek dokonale přiléhá a drží. Proto není zapotřebí hrudního spojení mezi ramenními popruhy, kterým jsou vybaveny nejen žakety, ale i tzv. „tech“ křídla a produkty, které jsou vhodné výstroji velice podobné a sdílejí s ní leckterá pozitiva. Hrudní popruh může omezovat dýchací svaly a překážet dopouštěcímu ventilu sucháče s hadicí a E/O kabelem.

Na ramenní popruh nepatří „výztuže pro pohodlí nošení na suchu“, jelikož jsou zbytečné. Pokud pravidelně transportujete dvojče stovky metrů po souši, budete na to mít pravděpodobně jiný názor. V tom případě však výztuž nesmí kolidovat s d-kroužky a další výstrojí.

Popruhy jsou nastaveny tak, aby ve vodě ani na hladině neomezovaly nevhodně pohyb v ramenou, netlačily na břicho či do rozkroku.

 

Backplate s postrojem a kapsou na zvedací vak či bójku.

 

 

 

 

Příště: Mezinožní popruh

Požadavky na křídlo

 - odolný obal bez gumicuků obsahující jednu odolnou duši

 - pouze jeden krátký inflátor bez odpouštěcího kolene umístěný ve středu zadní vrchní části křídla

 - jediný vypouštěcí ventil (vlevo dole), šňůrka maximálně s uzlíkem

 - vhodný typ (určený pro použití s monoláhvi nebo s dvojčetem)

 - vhodná velikost (objem) podle používané výstroje

 

Tipy ke křídlu

 - někteří výrobci (např. Halcyon) prodávají elastický inflátor, za který lze v případě nouze dobře zatáhnout, bez toho, aby se poškodil

 - před každým ponorem je vhodné zkontrolovat, zda je závit inflátoru plně dotažen, stejně jako vypouštěcí ventil křídla

 - po ponoru je vhodné z křídla vylít vodu, která se tam dostala během ponoru, popř. vypláchnout a omýt duši po slané vodě

 - ideální by bylo po každém ponoru křídlo vysušit zevnitř, aby v něm nevznikaly plísně, které by v málo pravděpodobné nouzové situaci, kdy by bylo nutno se z křídla nadechnout, mohly ohrozit zdraví potápěče

 

Z historie křídla

Koncem 70. let 20. století se běžně používal kompenzátor vztlaku umístěný kolem krku a na hrudníku. Ten však potápěče nutil neustále bojovat s rovnováhou. Žaket, tehdy nově na trhu, problém částečně řešil. Nebyl však vhodný k použití s dvojčetem a k umístění výstroje jako jsou   kanistrové světlo nebo naviják. Řešení přišlo po vynálezu backplatu v roce 1979. Od té doby dáváme duši mezi láhve a backplate s postrojem.

 

© Frank Griga

Mezi nevhodné kompenzátory vztlaku patří „křídlo se dvěma dušemi“ (angl. double wing). Zjednodušeně řečeno se jedná o dvě duše, často nadměrných rozměrů, v jednom obalu se dvěma, většinou superdlouhými inflátory. Dva inflátory vyžadují dvě středotlaké hadice, i když někteří potápěči mají pouze jednu, kterou v případě potřeby přehodí. Křídlo má alespoň dva přetlakové ventily. Argument, že se jedná o skvělou zálohu, lze stěží pochopit. Pokud něco propíchne jednu duši, vynechá to nějakým záhadným způsobem druhou? Pokud dojde k poškození, jak se dozvím, která duše je poškozena, abych ji nepoužíval? Když dojde k zamrznutí a samovolnému dofukování křídla, budu muset odpojit obě středotlaké hadice? Tomu se dá sice předejít tím, že středotlaká hadice bude zapojena pouze k jednomu inflátoru a druhá by se zapojila do druhého inflátoru, až by to bylo potřeba. Dovedete si však představit, jak ve stresu v rukavicích přepojujete hadici na inflátor? Jedná o zcela nepotřebnou komplexitu, které je nejlepší se vyhnout.

U křídla stahovaného po obvodu gumicuky (angl. bungee wing) uvádějí výrobci jako hlavní pozitiva rychlejší vypouštění a rovnoměrnou distribuci plynu. Z našeho pohledu se však o výhody nejedná. Tlakem gumicuků může docházet k odpouštění přetlakovým ventilem dříve, než se křídlo vůbec naplní. Kompenzátor nelze v případě potřeby tak jednoduše dofukovat ústy. Pokud dojde k jeho protržení, plyn nemusí zůstat částečně uvnitř, ale může být vytlačován ven. Křídlo s gumicuky udržuje přibližně stejné množství plynu v každé části duše. Avšak při použití negativních stejdží může být vhodné na jednu stranu (levou) přelít více plynu, a tak udržet stabilní horizontální polohu. Křídlo obehnané gumicuky bývá zároveň křídlem se dvěma dušemi. Výrobci dále uvádějí, že křídlo je díky stažení hydrodynamičtější. Jestli tomu tak skutečně je, se můžeme pouze dohadovat.

Naddimenzováním objemu křídel se potápěči (a někdy i výrobci) snaží řešit problém, který by neměl vůbec vzniknout, tj. přetížení potápěče. Obří duše pak zmenšují gumicuky. Ty také „pomáhají vypouštět“ plyn. Tedy nahradit výstrojí dovednost potápěče z křídla plyn vypouštět ve vhodný okamžik. Pokud se obří křídlo začne svévolně při zamrznutí automatiky nafukovat, je udržení hloubky složitější než u křídla menšího.

Někteří uživatelé velkého křídla staženého gumicky mají nevhodné tendence křídlo užívat jak k singlovkám, tak k dvojčeti. Od nejmenších po největší. To s sebou přináší potíže při odpouštění, které někdy odstraňují přetížením.

Křídlo musí udržet výstroj na hladině. Po potápění, kdy bude potápěč odvezen člunem, se nejprve láhev/láhve sundají ze zad a za pomoci z člunu vytáhnou na palubu. Nesnažíme se s výstrojí na zádech dostat na palubu. Je tedy nutno, aby nafouklé křídlo udrželo kompletně ustrojenou láhev/láhve na hladině. Konkrétně např. dvojče s křídlem, v-zátěží, regulátory, backplatem, hlavním světlem i záložními. Stejdže, které by mohly být ještě negativní, či ploutve a jinou výstroj bychom na palubu podali nejprve. Test křídla je provádět včetně láhví plných negativním plynem (EAN32).

 

Křídlo se dvěma dušemi a gumicuky.

 

Příště: Doplňující informace k DIR křídlu

Vhodné křídlo má pouze jeden přetlakový ventil (angl. over-pressure valve, OVP) umístěný vlevo dole na přední straně duše. Na zadní straně by nebyl dobře dostupný. Lze ho ovládat levou rukou i v případě, že druhá má na starosti partnera v bezvědomí, řídí skútr nebo zavírá pravý post v případě závady. Nepřetížený potápěč má ve vodě pouze mírně nafouknuté křídlo.

V trimu obaluje křídlo láhve a ventil tvoří spolu s plynem nejvyšší část křídla. Pro vypouštění plynu není tedy nutno porušit výrazně horizontální polohu tak jako při vypouštění inflátorem. Důležité je za šňůrku tahat směrem k hladině. Provázek vypouštěcího ventilu je „holý“, maximálně s uzlíkem na konci. Není zakončen žádným pomocným plastovým či kovovým rozšířením (např. olůvkem). To by se mohlo teoreticky zachytit mezi stejdže či do vodicí šňůry a způsobit mj. nechtěné upouštění křídla. Stejně tak se může zaseknout na souši do prken plochy pro strojení a při vstávání ho potápěč může utrhnout i s ventilem.

Délka šňůrky ventilu se pohybuje mezi 10‒15 cm. Pokud se provázek zdá někomu příliš tenký/silný/krátký, může ho během několika málo minut nahradit vhodnějším.

Existuje jednoduché cvičení, kterým si lze ověřit funkci křídla a dodat si sebevědomí pro případ krizové situace. Začátečníci by se mu měli však raději vyhnout. Pravou rukou stiskneme naplno dofukovací tlačítko inflátoru, popř. se mírně předkloníme a zároveň levou rukou vypouštíme plyn z křídla. Pokud je křídlo kvalitní, hloubku bez problémů udržíme i v mělčinách pod 5 metrů, kde to je nejsložitější. Pokud máme pocit, že bychom začali stoupat, stačí několikrát mírně kopnout. Pokud by kopání nepomáhalo, přestaneme samozřejmě dofukovat a přebytečný plyn vyfoukneme.

V ideálním případě dbáme na to, aby měl závit přetlakového ventilu křídla stejný rozměr jako závit přetlakového ventilu bójky či zvedacího vaku. V tom případě budeme mít vlastně na bójce záložní ventil, kterým bychom mohli během chvilky nahradit poškozený ventil křídla.

A to i pod vodou. Při pokročilejších kursech (např. jeskynních) někdy instruktor ventil nenápadně studentovi z křídla odmontuje. Pokud není potápěč přetížen, je křídlo jen minimálně nafouknuté. Při pohybu v horizontální poloze s výše popsaným typem křídla si chybějícího ventilu všimne pravděpodobně, až když ho bude chtít použít.

 

Za šňůrku ventilu taháme směrem k hladině, s mírným úklonem, popř. předklonem. Stejným způsobem lze přelít vzduch na levý bok, když na něm visí negativní stage(s). To potápěče dostane do vyvážené polohy.  V druhém případě plyn  nevypouštíme.

 

Vypouštěcí provázek s olůvkem.

 

Ventil bójky zaměnitelný s ventilem křídla (vlevo) a stejný ventil rozmontovaný.

 

Hlavní výhody umístění ventilu křídla vlevo dole

Co se týče OOG situace (poskytnutí plynu buddymu v nouzi):

 - pravá, poskytující ruka je vždy volná pro poskytování automatiky z úst

 - při poskytování plynu lze zároveň regulovat vztlak levou rukou (ve stresu mají lidé tendenci zadržet dech a začít stoupat)

 - když dlouhou hadici předáme, můžeme regulovat vztlak, zatímco máme přehled o hloubce díky bottom-timeru na pravém předloktí

V jiných případech:

 - v případě samovolného dofukování křídla lze zavírat hlavní (pravý) post pravou rukou, zároveň vypouštět plyn levou rukou, popř. i lehkými kopy v předklonu udržovat hloubku (případ, kdy nelze odpojit inflátorovou hadici od inflátoru, jelikož je třeba zamrzlá)

 - kontrola vztlaku při řízení skútru (řídíme pravou rukou a během jízdy napouštíme i vypouštíme levou rukou – skútr není potřeba zastavovat)

 - kontrola vztlaku, pokud selhal skútr a buddy nás táhne svým za sebou (většina lidí jsou praváci, a tak nemusejí uvolnit stisk dominantní ruky*)

 - lze vypouštět sucháč a křídlo bez převalování zleva doprava

 *technik držení při skútrování je několik, ale upřednostňován je mezinožní popruh, který umožňuje držení oběma rukama nebo jen jednou, popř. unavené ruce střídat

 

 

Příště: Křídlo se dvěma dušemi a křídlo obehnané gumicuky

Inflátor

Vhodný inflátor (angl. inflator) je oproti mnoha vyráběným inflátorům krátký (kolem 35 cm), avšak dostatečně dlouhý na to, aby dosáhl v případě nutnosti k ústům a bylo možné obě jeho tlačítka stisknout za použití jedné ruky a využít ho k dýchání v nouzi, kdy není možné využít ani jeden z regulátorů (nezaměňovat s tzv. AIR2 inflátory). Do této situace se při dodržování všech v knize popsaných pravidel nedostanete. Příliš dlouhý inflátor by mohl mj. kolidovat se stejdž láhví visící na boku. Kratší inflátor zkracuje pohyb nutný pro vypouštění při zanořování. Dopouštěcí tlačítko inflátoru je umístěno směrem dovnitř, tj. k hlavě, a mírně dopředu. Ne tedy ven, kde by mohlo být vystaveno nárazům a omylem stisknuto stejdžemi.

Vhodný inflátor nemá funkci, při které se v případě zatažení za vrapovou hadici upouští v „koleni“ plyn z křídla. Při odpouštění by se mohly do otvoru dostat nečistoty a způsobit trvalé nechtěné upouštění. Navíc namáhat tahem něco, na čem částečně závisí naše zdraví, není zrovna rozumné. Přesto obsahuje i vhodný inflátor ocelové lanko, které má zamezit přetržení vrapové hadice. DIR potápěč používá inflátor k odpouštění téměř pouze při zanořování. Jinak užívá odpouštěcí ventil křídla. Výjimkou jsou jeskyně, které potápěči diktují, zda odpouštět inflátorem, či ventilem.

Prostřednictvím vypouštěcího ventilu nedokážeme vypustit veškerý plyn v křídle. Vždy tam nějaký plyn zůstane. K jeho případnému odstranění použijeme inflátor, popř. druhou rukou stiskneme navíc duši při porušení vodorovné pozice.

 

Žádná část výstroje včetně inflátoru by neměla  přesahovat siluetu potápěče.

 

AIR2 inflátor, který nahrazuje záložní regulátor.

 

Inflátor jako jediný záložní regulátor

Existují tzv. AIR2 inflátory, které jsou na první pohled rozpoznatelné, jelikož mají na konci vrapové hadice náustek, kterým nahrazují záložní regulátor. Důvodů, proč jsou z našeho pohledu zařazeny mezi nevhodnou výstroj, je několik. Aby bylo možné z nich dýchat a zároveň hýbat hlavou, musí být vrapová hadice delší, a tedy přesahovat siluetu potápěče v trimu. Kontrolovat vztlak a zároveň z takového inflátoru dýchat není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, natož ve stresové situaci. A k jakému postu dvojčete by měl být AIR2 inflátor připevněn? K levému, či pravému? Pokud by byl napojen k pravému, bylo by to na stejný 1. stupeň jako primární regulátor (a při uzavření postu by tedy nebylo z čeho dýchat). Pokud na levý post, bylo by nutno dofukovat sucháč z pravého postu (při nepoužití argonky), jelikož při uzavření postu by nebyla záloha ve formě nouzového kompenzátoru vztlaku (sucháč). A tak by docházelo k mnoha rozdílům mezi konfigurací rekreační a technickou, což by šlo proti základním principům našeho systému. Pozitivní na AIR2 inflátorech je, že se používá o jednu hadici méně (odpadá hadice záložního regulátoru). Inflátory typu AIR2 nejsou standardizované. Každý výrobek má tlačítko k dofukování a vyfukování na jiném místě. I když jsme partnera před ponorem upozornili, jak inflátor funguje, je pravděpodobné, že ve stresové krizové situaci, kdy se bude snažit nás v bezvědomí vytáhnout na hladinu, bude pouze tipovat, který knoflík je k čemu. To může být začátek nechtěně rychlého výstupu obou partnerů k hladině.

 

Příště: Přetlakový ventil

Typ, velikost a objem křídla

Velikost (objem) vhodného křídla musí být úměrná použitým láhvím/láhvi. Příliš malé křídlo může ohrozit život potápěče, který by nebyl schopen zastavit pád do hloubky. Příliš velké křídlo snižuje hydrodynamiku a ztěžuje ovládání (hůře se z něj odpouští plyn).  Ne vždy ale odpovídá výrobcem uvedený objem křídla (či rovnou jeho název) skutečnému vodnímu objemu křídla. Dále je nutné rozlišovat křídla pro monoláhev (užší) a pro dvojče (širší).

 

Orientační velikosti křídel*
Láhve (litry)	Křídlo (litry)
10, 11 (S80), 12 15, 16 18 20	8‒13      15 15‒18 17‒18
2x6, 2x7, 2x8 2x10, 2xS80, 2x12 2x15, 2x16 2x18, 2x20	13‒15 17‒20 20‒25 23‒25
*nutno zohlednit vztlakové vlastnosti individuální láhve a celé výstroje

                                    

Převody objemů křídel*
13 l = 29 lbs 15 l = 33 lbs 17 l = 38 lbs 20 l = 44 lbs 23 l = 50 lbs 25 l = 55 lbs	18 lbs =   8 l 27 lbs = 12 l 32 lbs = 14 l 36 lbs = 16 l 40 lbs = 18 l 55 lbs = 25 l
*metrický systém používá litry, imperiální libry (v tab. zaokrouhleno)

 

 

Hrubé porovnání tvarů křídel: podkova a kruh.

 

Duše křídla je chráněná odolným obalem.

 

Vedení inflátoru ze zadní části dopředu.

 

Koleno  inflátoru žaketu.

 

Kruhové křídlo, nebo podkova?   

Vhodná křídla se vyrábějí ve dvou provedeních, tzv. podkova a duše ve tvaru „kruhu“. Volba závisí na osobních preferencích. U podkovy (angl. horseshoe wing) je výhodou možnost přelít do jedné ze stran křídla více plynu než do druhé a jednodušeji ho tam udržet. V praxi do levé strany ke kompenzaci negativního vztlaku stejdž láhve/láhví (napravo stejdže nedáváme). Výhodou křídla ve tvaru „kruhu“ (angl. donut wing) je jednodušší vypouštění přetlakovým ventilem. Vypouštění plynu ventilem je z mnoha rozumných důvodů preferovanou metodou oproti používání inflátoru. Kruhové křídlo má na rozdíl od podkovy prostor pro plyn ve spodní části, a tak je celkově vyšší. Výška křídla vzhledem k láhvím je nevhodná, pokud pod ním láhve nevystupují. V tom případě by mohly při pokládání dosedat na křídlo a tak ho časem poškodit.

 

Příště: Inflátor

Nafouknuté 23litrové křídlo tvaru kruhu určené pro dvojče.

 

Křídlo (žlutě) má své místo mezi backplatem a láhvemi (rozměry pouze orientační).

 

Vyfouknuté 15litrové křídlo ve tvaru podkovy vhodné pro dvojčata nižších objemů.

 

Křídlo vs. žaket

Úkolem kompenzátoru vztlaku je poskytnout potápěči dostatečný vztlak ke kompenzaci váhy výstroje a plynu, které táhnou potápěče ke dnu. Jak na hladině, tak pod hladinou. DIR potápěči nepoužívají kompenzátory typu žaket, které jsou velice populární u rekreačních potápěčů. Dávají přednost tzv. křídlu (angl. wing) v kombinaci s oddělitelnou zádovou deskou (backplatem) a postrojem. Žaket je méně hydrodynamický a příliš nestabilní. Neumožňuje ani použití standardní DIR konfigurace. Křídlo má díky rozložení plynu jiné těžiště (přesněji působiště vztlakových sil) než žaket. U křídla je blíže těžišti nejnegativnější části potápěče ‒ monoláhvi nebo dvojčeti. Čím jsou těžiště od sebe dále, tím méně jsme stabilní. Ke stabilitě přispívá minimální množství plynu v kompenzátoru vztlaku (nejsme přetíženi), stejně jako správné rozmístění zátěže. Střih žaketu a plyn, který se drží kolem břicha, nejenže narušují stabilitu (zejména méně zkušeného) potápěče ve vodorovné pozici, ale mohou ztěžovat i dýchání. Na rozdíl od standardního žaketu má potápěč s křídlem a backplatem volnou hruď. Nic mu nepřekáží v manipulaci se středotlakou hadicí a ventilem k dofukování sucháče. Žaket je s mírnou nadsázkou vyráběn jako módní doplněk, a ne jako čistě praktická součást výstroje. I mnohá křídla nebo křídlové systémy jsou spíše marketingovým tahem než praktickou pomůckou. Někteří potápěči kritizují křídlo na základě domněnky, že tlačí hlavu potápěče vznášejícího se na hladině do vody. A to na rozdíl od žaketu, který prý drží hlavu nad vodou. To však neodpovídá skutečnosti. Výstroj správně vyváženého potápěče s nafouklým křídlem vhodných rozměrů vzhledem k použitým láhvím ho táhne při záklonu větším než mírném na záda. Hlavu nad vodou mu drží automaticky. Něco jiného, což platí pro oba typy kompenzátorů vztlaku, může být potápěč v bezvědomí. V takovém případě přijde na řadu buddy a jeho dovednosti. Ani křídlo, ani žaket nejsou přednostně vyráběny za účelem této nouzové situace.

Křídlo lze měnit za větší nebo menší, aniž by potápěč cítil velký rozdíl. Přechod mezi křídlem a žaketem je oproti tomu veliký.

Potápět by se dalo, tak jako tomu bylo dříve, bez kompenzátoru vztlaku. Hrozilo by však přílišné nebezpečí toho, že se potápěč nebude schopen udržet bez problémů na hladině a utopí se.

Z bezpečnostních důvodů se vhodné křídlo skládá z vnitřní odolné duše a vnějšího pevného obalu (např. Cordura, balistický nylon).  Obal křídla musí být menší než velikost vnitřní duše. To zajišťuje, že duše nemůže být přeplněna a prasknout.

 

Příště: mj. Typ, velikost a objem křídla

Obrácené dvojče

Jak nám říká název, jedná se o láhve obrácené vzhůru nohama ‒ ventily dolů, dnem nahoru (angl. inverted doubles). Na první pohled se mohou zdát bezpečnější variantou do overhead prostředí, kde hrozí nárazy do stropu a stěn a s nimi spojené riziko poškození ventilů, můstku, točítek či roll-off (uzavření ventilu kontaktem s okolím). Mnohem důležitější než chránit místo takto netradičním a radikálním způsobem, který s sebou nese při vyřešení jednoho „problému“ mnoho dalších, jsou však základní dovednosti. Zejména ovládání vztlaku, horizontální pozice ve vodě, kontrolovaný pohyb a povědomí o okolí mají zamezit zbytečným dotykům s okolím. Ve skutečnosti dochází k poškození mosazného můstku ve vodě zřídkakdy. Hlava potápěče s haubnou a gumová točítka absorbují leckterý náraz. Vyšší nebezpečí poškození přichází až s vyšší rychlostí, a tedy používáním skútru v overhead prostředí. Skútr mají používat výhradně pokročilí a zkušení potápěči v dostatečně prostorném prostředí s dobrou viditelností, kde nejenže nepoškodí výstroj, ale ani jeskyni. To se ale opakujeme.

 

Obr. „Obrácené dvojče.“

 

Proč je obrácené dvojče méně vhodné, pokud pomineme standardizaci, která je stěžejním prvkem DIR? Potíže začínají již při nasazovaní/sundavání dvojčete na záda. Není samozřejmě možné láhve postavit na manifold, ventily a 1. stupně, takže je zapotřebí zvláštního stojanu podobnému ochranným košům ventilů. Tím je sice zamezeno možnosti zavření točítek kontaktem s okolím, ale u některých výrobků zároveň znemožněn dobrý přístup k točítkům, včetně izolátoru. Aby bylo možné na izolátor italského můstku dosáhnout, určuje výšku umístění na zádech délka rukou, a ne ideální rozmístění zátěže. Dalším negativem je vznik dalšího místa k zaháknutí se (např. šňůrou, vlascem, rybářskou sítí) do ochranného koše ventilů. Obrácené láhve vyžadují hadice zcela nestandardních délek, které lze uspořádat podobným, ale ne ideálním způsobem. Kupříkladu dlouhá hadice primárního regulátoru musí být asi o 60 cm delší než u DIR konfigurace. Tedy kolem 270 cm.

Manometr je u obrácených dvojčat veden zespodu nahoru a zavěšen za levý prsní d-kroužek, kde bude samozřejmě kolidovat se dvěma stejdžemi, které se věší na levý bok. Třetí a další stejdže patří na leash, který visí z pásového d-kroužku na levém boku přes zadní stranu levého stehna. Tam by kolidoval s ochranným košem ventilů a ventily samotnými. Záložní skútr, který táhne potápěč za sebou, by měl stejný problém.

 

Obr. Potápěč uzavírá pravý post dvojčete, zatímco zůstává na místě ve vodorovné poloze a hledí na partnera, který udržuje vhodnou hloubku. © Frank Griga

 

Obr. Hlavní láhev s připnutou záložní „pony“ láhví.

 

Závady ventilů neřeší partner před námi, ale někde za námi, kde bude kolidovat s nohama postiženého a nebude možná rychlá a efektivní komunikace. To stres neomezí, ale zvýší.

Ocelové láhve rezaví. Pokud je rez na dně, láhve se nemůže dostat do ventilu, popř. 1. stupňů. U obrácených dvojčat riziko stoupá.

Někteří potápěči volí obrácená dvojčata z důvodu pohybových omezení. Tím není myšleno, že jsou líní se věnovat strečinku, aby si časem dosáhli bez problémů na ventily, ale zdravotní postižení jako např. „zničená“ ramena. S jejich zapojením do týmu souvisí určité větší či menší riziko, které si musí každý tým vyřešit sám vzhledem k tomu, jak složitým a nebezpečným ponorům se hodlá věnovat.

 

Pony láhev a Spare Air

Jako pony láhev se označuje přídavná separátní láhev, často označovaná jako „záložní“, připojená většinou nějakým způsobem k láhvi/láhvím na zádech. Záložní plyn má také někdy formu tzv. Spare Air (z angl. doslovně „záložní vzduch“), malé tlakové láhve, z jejíhož náustku připevněného přímo k ventilu se má v nouzi dýchat. Ale jak dlouho, když má láhev objem třeba 0,6 litru na 200 barů?

Podstata zálohy plynu je však zcela odlišná. Bezpečné množství plynu (tzv. Minimum Gas nebo Rock Bottom) musíme mít zejména v dvojčeti nebo monoláhvi na zádech. Pokud má někdo pocit, že musí k singlovce přidat další monoláhev, potřebuje ve skutečnosti dvojče a kvalitního zkušeného instruktora potápění.

 

Z historie DIR

Do přelomu tisíciletí byla tzv. pony láhev považována DIR potápěči za přijatelné řešení v rekreačním potápění a firma Halcyon prodávala „popruhy na pony láhev“. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že láhev neměla nikdy obsahovat záložní plyn, ale vždy pouze plyn dekompresní (tj. kyslík). Dnes, v době, kdy je základním plynem nitrox 32, je používání dekoplynu nad rámec rekreačního potápění, jímž je hranice 30 minut v hloubce 30 metrů.

Dekoplyny patří do dekompresních láhví a technický potápěč používá dvojče.

 

Nezávislé láhve

Nezávislé láhve (angl. independent doubles) se skládají ze dvou láhví umístěných na zádech, které však nejsou mezi sebou nijak propojeny. Jedná se tedy o dva absolutně oddělené přístroje. Každý má svůj 1. a 2. stupeň/stupně, manometr, hadici k dofukování křídla či rovnou dvoukřídla, popř. i hadici k dofukování sucháče.                                

Pokud chce mít potápěč s touto konfigurací na každé láhvi záložní regulátor, je to oproti DIR systému tři až pět hadic navíc. To zvyšuje riziko zmatku při řešení krizové situace, zachycení se o okolí či sama sebe a zvyšuje hydrodynamický odpor. Někteří potápěči by mohli považovat za vhodné použít jednu či rovnou dvě dlouhé hadice. Ke každé láhvi jednu.

Obsluha nezávislého dvojčete je složitější, jelikož je nutno pravidelně přecházet z jedné láhve na druhou. To v případě trvalé OOG situace partnera představuje jisté riziko. Například nelze dýchat veškerý plyn na zádech prostřednictvím jedné automatiky. 

Některá rizika odpadají v případě sólo potápění ‒ sólo ponory však do DIR potápění nepatří a riziko samotného potápěče ve vodě je možná někdy ještě větší než riziko trvalé OOG situace.

 

Side-mount

Side-mount, česky bokovky, jsou nezávislé láhve připevněné na bocích potápěče. Ty jsou v současné době velice populární. Láhev může být jen jedna na jednom boku pro jednoduchý ponor na otevřené vodě. Pro náročnější ponory to mohou být dvě i více láhví na každé straně. To zahrnuje i láhve umístěné níže na boku, než jsou zvyklí DIR potápěči při používání stejdž láhví.

V posledních letech se někteří potápěči nebo organizace snaží konfiguraci side-mountu přiblížit do maximální možné míry DIR konfiguraci a umožnit používání postupů a technik s tím spojených. To zahrnuje mimo jiné potápění v týmu a použití dlouhé hadice. Výcviková organizace UTD se snaží zpopularizovat svůj side-mount systém nazvaný Z-system. V něm jsou láhve spojeny přes jakýsi středový port umístěný na zádech. Tedy přepojovací switch blok, ve kterém se spojují hadice vedoucí k láhvím, a vytvářejí tedy láhve propojené. Přesto musí být vždy jedna láhev otevřená a druhá zavřená. Při přechodu z láhve na láhev není však nutno přehazovat regulátory.

 

Obr. Potápěč s jedním z mnoha systémů bokovek. Na hýždích je patrný nerezový kanistr hlavního světla.

 

Faktem zůstává a pravděpodobně navždy zůstane, že dvojče s izolátorem je bezpečnější a vhodnější volbou pro převážnou většinu potápěčských lokalit. Side-mount má své nezastupitelné místo v overhead prostředí, kde není možné izolované, a to ani malé dvojče, vzhledem k rozměrům prostorů použít. To jsou místa, kde nelze DIR systém aplikovat. V některých z nich je bezpečnější sólo potápění, v jiných je dokonce nutností. A to třeba s ohledem na minimalizaci ztrát na lidských životech.

 

         „...ještě dva roky zpátky jsem prohlašoval, že bych se nikdy nepotápěl se side-mountem. No, a dneska se s ním běžně potápíme. Máme totiž dvě možnosti. Buď se při exploraci jeskyní zastavit kvůli malým prostorám a mluvit o tom, kam to může pokračovat, nebo vzít side-mount a podívat se tam. Samozřejmě side-mount používáme pouze v případě nutnosti a opět máme jasně dané postupy v týmu.”    David Dušek, instruktor GUE, Mexiko, ČR a SR

 

Příště: Obrácené dvojče, pony láhev a spare air

 

Obr. Skruže V4tec o šířce 76 mm určené pro láhve o průměru 203 mm.

 

Obr. Závitová tyč spojující skruže a nálepka o kyslíkové čistotě.

 

Obr. Orientační nákres kvalitní skruže.

 

Obr. Zabroušená motýlková matka vedle běžné.

 

Obr. Možnosti spojení skruže. Na první pohled je patrná celkově nižší kvalita dolní skruže.

 

Primárním úkolem skruží (angl. tank bands), je udržet láhve dvojčete ve stabilní poloze, a tak zamezit poškození můstku a úniku plynu. Dále umožňují spolehlivé připojení kompenzátoru vztlaku a backplatu s postrojem. Je nutno podotknout, že hovoříme o pevných skružích z nerez oceli, ne o nylonových nebo podobných popruzích. Dále je zapotřebí se vyhnout nekvalitním skružím z tenkého či měkkého plechu se špatným, nebo dokonce žádným svarem. Existují i nevhodné systémy propojených dvojčat bez skruží. Pohromadě jsou láhve drženy pevnými vysokými botkami a obyčejným můstkem nebo ochranným košem ventilů. Některým „odborníkům“ stačí svázání láhví stahovacím popruhem.

Teoreticky platí, že širší skruž může držet láhve lépe než užší. A skruž, která je svírána dvěma závitovými tyčemi, je stabilnější než ta, která používá pouze tyč jednu. Z toho vyplývá, že jednošroubá 5cm skruž nebude asi držet láhve tak pevně jako 8centimetrová. Pokud bude mít však 5cm skruž dvě spojení, bude to možná pevnější upevnění než u 8centimetrové. Potápěči dávají často přednost skružím širokým (7 až 8 cm). Tloušťka plechu se pohybuje kolem 1,5 mm. Přesto ani nejsilnější a dobře přidělané skruže nemusejí při pádu „na zadek“ a tvrdý podklad láhve udržet na místě a zabránit ohnutí mosazného můstku. Poškození je jen otázkou toho, jaká síla a v jakém úhlu bude na můstek působit.

Kvalitní skruže patří přímo na holé láhve. Nemají ostré hrany, které by se mohly zarýt do barvy, poškodit ji a tak přispět ke korozi. Nepotřebují gumovou či jakoukoli jinou mezivrstvu, která by mohla láhve destabilizovat. Pokud jsou však hliníkové a nenalakované, může být zejména pro potápění ve slané vodě vhodné pod skruž umístit izolační vrstvu, aby nedocházelo ke korozi kontaktem dvou rozdílných kovů. Jedna vrstva duct tapu by měla být dostačující.

Skruže jsou zcela čisté bez navařených d-kroužků, bez dočasně či trvale připevněných ochran ventilů nebo podobně zbytečných doplňků.

Skruže se prodávají v různých velikostech podle průměru láhví. V Evropě je to zejména 140, 171, 185 a 205 mm. Avšak ne všechny typy skruží jsou zcela ideální pro všechny typy můstků. Pokud se v oboru dobře nevyznáme, dáme raději přednost výrobkům převládajícím na trhu před „raritami“. Problém pevného držení láhví nemusí být pouze ve skružích. Někteří výrobci potápěčských láhví nedbají na přesnost a jsou schopni vyrobit dvě láhve „stejného“ průměru, který však stejný není.

Co se týče vzdálenosti mezi pravou a levou láhví dvojčete danou pevnou konstrukcí skruže, měla by být co nejmenší, ale ne tak malá, aby byl problém připojit křídlo a backplate s postrojem nebo vložit v-zátěž.

Vrchní skruž se umísťuje do maximální výšky, na hranici zúžení tzv. koruny. Vzdálenost spodní skruže nebo spíše její závitové tyče je určena vzdáleností nosných otvorů v backplatu. Jedná se o standardizovanou rozteč.

Za účelem připevnění backplatu k láhvím se většinou používají motýlkové matky. Jakákoli jiná spolehlivá metoda je však v pořádku. Motýlkovou matku lze jemně zabrousit, aby měla nižší profil, a tak např. při použití dečky na backplate a v ní umístěném zvedacím vaku méně překážela. Někteří potápěči používají pod matku ještě podložku. Ta je ale zbytečná a navíc se někdy ztrácí. Tedy možná s výjimkou hliníkových backplatů, kdy může matka pomalu hloubit dírku do měkčího materiálu.

 

Požadavky na skruže

 - kvalitní nerez ocel a konstrukce schopná pevného sevření

 - závitová tyč standardního průměru na každé skruži jen minimálně přesahující skruž na straně od těla potápěče

 - závitová tyč delší, než je zapotřebí, aby bylo možné ji zkrátit podle potřeby

 - kvalitní svar a zesílení míst v okolí závitových tyčí

 - přesná velikost vzhledem k průměru láhví

 - vhodná rozteč vzhledem k použitému můstku

 - profesionální instalace

 

Příště: Láhve nekompatibilní s konfigurací DIR

 

Obr. Skútrující potápěčka Gabriela Grézlová zastavila, aby si prohlédla loďku. © Andrea Kiss, www.akito-diving.com

Izolátor volně, či napevno?

Na to, jestli má být izolátor (angl. isolator) italského typu držen (utažen) matkami pevně na místě, nebo má být volně pohyblivý, tj. dopředu-dozadu, se názory rozcházejí. Rozhodnutí je otázkou osobních preferencí. Někteří potápěči matky po stranách izolátoru vůbec nemají, jelikož se domnívají, že nejsou zapotřebí. Pro pohyblivost argumentují snížením rizika poškození točítka izolátoru v případě nárazu o strop jeskyně či vraku. A to zejména v případě skútrování. Protistrana odpovídá tvrzením, že pokud hrozí riziko silných nárazů, je chyba v potápěči a jeho dovednostech, a pokud je jeskyně tak úzká, že se nelze vyhnout nárazům při skútrování, nemá tam skútr co hledat a prostředí poškozovat. Domněnku, že jsou matky nepostradatelné ke správnému držení můstku a dvojčete pohromadě, praxe vyvrací. K tomu jsou zapotřebí pouze správně a dobře umístěné kvalitní skruže. 

 

Obr. Záměrně povolený izolátor a směr pohybu. Pokud koliduje s hlavou, posune se dozadu.

 

Typy můstku z hlediska připojení izolátoru

Na trhu jsou k dostání dva základní typy propojení můstku s ventily. Můstek má buď koncovky (přípojky) samičí, nebo jak tomu většinou bývá, samčí. Samčí napojení je takové, kdy koncovka můstku vstupuje do otvoru ventilu. Po obvodu koncovky se nacházejí alespoň dva těsnicí o-kroužky. Zastaralý typ samice má jediný o- kroužek na svém okraji. Stejně tak jako o-kroužek 1. stupně DIN. Takový o-kroužek se pohybem izolátoru dopředu a dozadu může časem poškodit, aniž by měl jakoukoli zálohu ve formě dalšího o-kroužku. To by mohlo mít v jeskyni či vraku nepříjemné následky.

Variantou tzv. italského manifoldu, který má izolátor uprostřed, jsou ventily, na kterých je přímo umístěn izolátor, přičemž propojka je „holá“. To umožňuje vyřešit výše zmiňovanou závadu periferií propojky, při které dojde k poškození o-kroužků. Ta je však tak nepravděpodobná, že někteří potápěči jeden z izolátorů zaslepí šroubem. Vhodným zástupcem tohoto typu můstku je zmiňovaný výrobek české firmy Lola.

 

Obr. Můstek se samčí přípojkou.

 

Obr. Zastaralý typ můstku se samičí přípojkou.

 

Dva typy můstku z hlediska připojení izolátoru k ventilům

Vhodný typ, samec (angl. barrel o-ring manifold), má alespoň dva o-kroužky umístěné po obvodu přípojky (viz obrázek).

Nevhodný typ, samice (angl. face o-ring manifold), má pouze jeden o-kroužek tlačený na konci konstrukce proti ventilu (viz obrázek).

 

Upozornění

Při nevhodném použití izolovaného manifoldu mohou zejména u nezkušených potápěčů nastat potíže, kterých si musí být uživatel vědom. Jedná se o následující případy, ze kterých vyplývají logické bezpečnostní postupy:

Nevědomé potápění se zavřeným izolátorem. Potápěč/tým zanedbá předponorovou kontrolu (flow check). Varovat nás bude nepohyblivá ručička manometru při dýchání z dlouhé hadice.

Zavřený izolátor během plnění, kdy obsluha omylem naplní pouze polovinu dvojčete. Chyba je na straně plniče. Při následném zanedbání předponorových kontrol a opomenutí otevření izolátoru by mohl jít potápěč do vody s polovičním množstvím plynu nebo jinou směsí, než se kterou plánoval. V horším případně obsluha naplní do jedné strany dvojčete jeden plyn, zatímco v druhé bude jiný. Po provedení analýzy z levého postu a dýcháním z hlavního/pravého může dojít k nepříjemnému překvapení. Proto někteří potápěči provádějí přednostně analýzu z postu hlavního a práci plničů pečlivě ověřují.

 

Obr. Španělský instruktor UTD Sergi Pérez  předvádí zavírání levého postu pravou rukou při kursu Cave 1. www.rivemar.com

 

Požadavky na ventily s můstkem

 - 200 bar DIN ventily (můstek může být na 300 barů)

 - závity pro 1. stupně směřující pouze přímo vpřed k hlavě potápěče (dnes se většinou s jinými nesetkáte)

 - můstek se samčí přípojkou

 - vhodná délka můstku vzhledem k průměru láhví, popř. i rozteči skruží

 - gumová točítka s kovovou vložkou

 - z točítek nesmějí vyčnívat šrouby, ideálně jsou zapuštěny hlouběji

 

Z historie můstku

Začátkem 70. let 20. století se Kanaďan George Benjamin, potápějící se v té době také do bahamských Blue Holes, rozhodl bezpečněji propojit dvojče. Spolu s Ike Ikeharou vyrobili můstek, jenž v té době ještě nebyl izolovaný, ale umožňoval při zavření jednoho postu přístup k veškerému plynu prostřednictvím postu druhého.

 

Příště: Skruže

Průtok plynu manifoldem italského typu

 

Obr. Průtok plynu klasickým manifoldem (Ot. = otevřeno, Zav. = zavřeno).

 

Vysvětlivky pro oba obrázky:

1) Všechna točítka v pozici otevřeno. Plyn proudí celým můstkem.

2) Zavřen jeden post (zde pravý), a tak odříznut přístup plynu k jeho 1. stupni. Veškerý plyn lze dýchat automatikou na druhém postu (zde levém).

3) Uzavřen izolátor. Láhve jsou odděleny. Přístup plynu ke každé láhvi je možný pouze prostřednictvím její automatiky.

4) Pouze pro typ Lola: Oba izolátory uzavřeny. Láhve jsou odděleny a v případě závady propojky neuniká plyn. Dvojče lze rozmontovat a plné láhve transportovat na složitě dostupná místa.

 

Průtok plynu manifoldem typu Lola

 

 

Obr. Průtok plynu manifoldem Lola (Ot.= otevřeno, Zav.= zavřeno).

 

Výhody a nevýhody můstku typu Lola

 + více místa za hlavou a jednodušší nošení za můstek

 + jednodušší dosažení na izolátory

 + závada můstku (velice nepravděpodobná) se vyřeší bez ztráty plynu

 + nedochází k pohybu izolátoru dopředu/dozadu a namáhání o-kroužků

 + rozmontované dvojče lze plné plynu transportovat a znovu smontovat na místě (např. těžko dostupná jeskyně), o čemž mnoho lidí mluví, ale v praxi to nikdo nedělá

 + silnější kolečka tlumí více nárazy

 - točítka izolátorů jsou méně kryta než točítko italského typu můstku

 - všechny šrouby točítek jsou více vystaveny nárazům

 - mnoho potápěčů nezvládne zavřít oba izolátory za použití jediné ruky

 - uvnitř propojky jednoho typu Loly jsou dva další o-kroužky

 - více o-kroužků i v případě zaslepení jednoho z izolátorů (bezpředmětný argument pro potápěče, kteří mají na láhvích burst disky)

 

Příště budeme pokračovat s tématem izolátor

 

Popis a funkce

Ventily láhví dvojčete jsou z bezpečnostních důvodů propojeny tzv. můstkem či manifoldem (angl. manifold). Průtok plynu v něm je navíc možné přerušit tzv. izolátorem. Funkcí izolovaného můstku (angl. isolation manifold) je umožnit přístup k veškerému plynu na zádech prostřednictvím jediné automatiky a zamezit jeho ztrátě v případě závady či ztrátu alespoň omezit. Pro pochopení všech možných variant závad a jejich efektivního řešení je vhodné absolvovat příslušné kurzy (např. Tech 1, Cave 1). Každý, i rekreační, potápěč musí být bezpodmínečně schopen dosáhnout na ventily a ovládat je. Musí s jistotou vědět, co způsobí zavřením/otevřením příslušného točítka/ventilu.

 

Obr. Hrubý průřez manifoldem/můstkem. Žlutě je znázorněn průtok plynu, červeně o-kroužky, zeleně izolátor a hrdla láhví.

 

Pokud jsou všechna točítka včetně izolátoru otevřena, dýcháme zároveň plyn z obou láhví bez ohledu na to, jestli dýcháme z primární či záložní automatiky. Proto si také vystačíme s jedním jediným manometrem.

Pokud zavřeme pravý post, lze veškerý plyn z dvojčete vydýchat prostřednictvím záložní automatiky. A naopak, pokud zavřeme levý post, lze veškerý plyn dýchat prostřednictvím hlavní automatiky. Zavřením příslušného postu přerušíme tedy pouze přívod plynu do příslušného 1. stupně.

Zavřením izolátoru (angl. isolator) láhve oddělíme a z příslušného postu bude možné dýchat jen za použití jeho automatiky. To je relevantní, např. v případě, kdy dojde k porušení o-kroužku mezi láhví a ventilem jedné z nádob. To má za následek více či méně rychlý únik plynu z postiženého postu. Uzavřením izolátoru zamezíme úniku z druhé láhve, a zachráníme tedy přibližně jednu polovinu plynu na zádech. Zkušený potápěč bude z poškozené „láhve“ dýchat do té doby, dokud bude dávat plyn, až následně přejde na automatiku nepoškozené láhve. Jinak však není důvod k panice, partner má dostatek plynu pro oba, i kdyby jeden z nich přišel o veškerý svůj plyn.

 

Obr. Ventily českého výrobce Lola: Nahoře se dvěma izolátory a propojkou, která umožňuje rozmontování plných láhví (zeleně). Níže je propojka, jež rozmontování neumožňuje. Navíc je levý izolátor zaslepen šroubem se dvěma o-kroužky. © Lola

 

Z nákresu konstrukce můstku je patrné, kolik o-kroužků (značené červeně) propojené izolované dvojče má. I když dobré zacházení a pravidelné servisování minimalizuje pravděpodobnost jejich poškození, riziko je nezanedbatelné.

K zásadnímu poškození periferií vhodného izolátoru, který má na každé straně běžně dva o-kroužky (některé výrobky i tři, nevhodné pouze jeden), v praxi dochází jen ojediněle. Proto si vystačíme pouze s jedním izolátorem umístěným běžně ve středu manifoldu (podle místa výroby tzv. italský manifold).

Pokud by k poškození došlo, izolátor zavřeme a znovu přicházíme postupně o plyn z jedné z láhví. Tentokrát však spíše ve formě bublinek než většího úniku. Existují i systémy a typy můstků, konkrétně např. manifold, které jsou schopny vyřešit i takovou závadu, aniž by potápěč přicházel o jakýkoli plyn. Takový můstek s sebou nese i leckterá další pozitiva, ale i negativa (viz str. 90 knihy, ze které je tento úryvek).

Pokud by došlo k poškození součástek točítka izolátoru a úniku plynu, zajišťuje jeho vnitřní konstrukce, že přijdeme pouze o polovinu plynu ve dvojčeti. Jestli se bude jednat o levou či pravou láhev, záleží na konkrétním výrobku. Většinou to bude levá. V DIR volíme vždy izolátor, kde k úniku plynu dochází z levého postu, tedy z láhve, na kterou není napojen primární regulátor na dlouhé hadici.

Funkcí můstku není držet láhve pevně u sebe. To mají za úkol kvalitní a dobře umístěné skruže. Jejich správné umístění omezí nevhodné tlaky vyvíjené na můstek samotný. Přesto se může stát, že potápěč při pádu či transportu můstek ohne. Ohnutí je možné jen díky použitému materiálu ‒ mosazi. Pokud by se jednalo o ocel, mohlo by dojít k poškození vedoucímu ke vzniku prasklin nebo k rozlomení.

Během ponoru je izolátor podle standardů GUE stejně jako ostatní točítka zcela otevřen. Tedy ne otevřen a o čtvrt otáčky přivřen. V případě úniku plynu, navíc pod vysokým tlakem, je nutná rychlá reakce, kterou by klasický způsob „zavření o čtvrt otáčky“ údajně zpomaloval. Takhle můžeme točit pouze směrem „zavřít“, a ne se ve stresu splést do směru „otevřít“. Dalším důvodem je neznalost otevírání a zavírání ventilů u začátečníků. Potápěč si na suchu omylem otevřenou láhev/láhve zavře a otočí o čtvrt otáčky zpět. V tom případě automatika při předponorové kontrole funguje, ale krátce po zanoření a při vyšším tlaku přestane fungovat a dávat plyn. Tomu se předchází i tím, že předponorová kontrola zahrnuje i modifikovaný valve drill. Tedy manuální kontrolu otevřenosti ventilů.

Před zanořením, před vplaváním do restrikce v jeskyni, po vyplavání z restrikce a při každém doteku s okolím v jeskyni či jiném prostředí bez možnosti přímého výstupu na hladinu se provádí tzv. flow check, tj. kontrola všech točítek, že jsou v pozici „otevřeno“.

 

Obr. Můstek Lola se zaslepeným levým izolátorem.

 

Obr. Nevhodné umístění izolačních točítek na zadní straně dvojčete.

 

 

Příště: Průtok plynu manifoldem italského typu a manifoldem typu Lola

Definice

Jako dvojče (angl. twin set, double tank, doubles) označujeme dvě láhve vzájemně propojené izolovaným můstkem a v pozici pevně držené vhodnými skružemi z nerezové oceli. Bylo by omylem se domnívat, že slouží pouze technickým a jeskynním potápěčům. Mnoho potápěčů je používá i pro rekreační ponory do maximální hloubky 30 metrů. Vzhledem k dalším zálohám je to výrazně bezpečnější než použití monoláhve.

Láhve obsahují vždy pouze jeden jediný druh plynné směsi. V žádném případě se nepoužívají k tomu, aby byl v jedné láhvi jeden druh plynu a v druhé jiný.

 

Obr. Popis propojeného izolovaného dvojčete.

 

Na záda maximálně dvě láhve

Nepoužíváme trojče ani jiné množství různými bizarními způsoby pospojovaných láhví, se kterými se lze někdy u vody setkat. Pokud potřebujeme více plynu, vezmeme si do vody větší dvojče nebo další stejdž/deko láhve. Stejdže lze v případě potřeby pod vodou předat partnerovi nebo odložit (např. po cestě v jeskyni). Na otevřené vodě, pokud jsou téměř prázdné, a tedy pozitivní, je můžeme poslat po šňůře vystřelené bójky nebo kotevním lanu k hladině. Potápěči na moři raději láhve pošlou k hladině podpůrnému personálu, než aby s nimi bojovali po vynoření ve vlnách.  

Dvojče dobře přiléhá k tělu potápěče a je blízko k jeho těžišti. Tím pádem je omezeno vychylování z vodorovné polohy a s ním spojený nepříjemný a nezvyklý pocit, který ovlivní průběh ponoru. Na zádech máme pouze jediný druh plynu, a to ten dýchatelný v nejhlubší části ponoru. Vše je v zájmu bezpečnějšího potápění, standardizace, pohodlí a snížení odporu vody nejen při plavání, ale i skútrování.

 

Objem a proporce dvojčete

Jak objemné láhve je vhodné používat/vlastnit, se odvíjí od typu našeho potápění, týmové standardizace, popř. konkrétního ponoru. Nejrozšířenější dvojče evropských DIR potápěčů je ocelové o objemu 2x 12 litrů. Nejčastější hliníková dvojčata, která se v Evropě téměř nepoužívají, jsou pravděpodobně „stočtyřky“ (104 cuft; 16,5 l) a „osmdesátky“ (80 cuft; 11,1 l). Jinak jsou běžně k vidění a k dostání ocelová dvojčata o objemu láhve: 7, 10, 12, 15, 16, 18 a 20 litrů. Menší jsou vhodné pro mělčí rekreační potápění, větší pro hlubší ponory s heliovými směsmi nebo středně hluboké ponory s delšími časy na dně, a tedy vyšší plánovanou spotřebou plynu.

Je třeba si dávat pozor na krátké láhve s velkým průměrem (např. 2x 12, Ø 204 mm), které potápěči ztěžují, či dokonce znemožňují najít ve vodě stabilní a rovnovážnou pozici. Ale možná zrovna vám vzhledem k tělesným parametrům a použité výstroji mohou takové láhve dobře padnout.

V případě méně objemných láhví (do 2x 10) raději zvolíme menší průměr láhví a větší délku. To přispěje k pohodlnějšímu svlékání/oblékání na suchu a zlepší hydrodynamiku. Díky menším rozměrům dojde ke snížení výdeje energie a spotřeby plynu při plavání. Na druhou stranu dobrá fyzická kondice a odpovídající tvar postavy udělá pro potápěče ve vodě mnohem větší službu než drobnosti ve výstroji. Zanedbávat bychom však neměli ani jednu z problematik, protože jen v jejich vzájemné souhře najde potápěč dokonalost, která mu umožní prožívat pobyt pod hladinou ze zcela jiného úhlu pohledu.

Na světě existují přinejmenším desítky výrobců potápěčských láhví, kteří nabízejí tisíce typů láhví všech možných vlastností. Před nákupem je vhodné dát na doporučení zkušenějších potápěčů. Někteří výrobci průmyslových láhví přešli na výrobu potápěčských láhví bez toho, aby dbali na požadavky trhu a vyráběli kvalitní a identické láhve (říká se to např. o láhvích z Vítkovic). Nikdo nechce mít nesymetrické dvojče s hrdlem mimo osu láhve, nevhodnou vnitřní povrchovou úpravu nebo láhve vyrobené tak mizerně, že přes ocel pronikají bublinky plynu!

 

Chci plnit na 300 barů

300barová dvojčata se v DIR nepoužívají kvůli přílišné hmotnosti, kterou nelze přerozdělit na těle tak, jak potápěč potřebuje ke správnému rozložení zátěže. Vysoký tlak namáhá můstek, 1. stupně, vysokotlakou hadici a všechny o-kroužky. To vše s sebou nese vyšší pravděpodobnost závady. Mohou nastat problémy v plnírně, kde nám láhve odmítnou nafoukat vzhledem k tomu, že nemají potřebné vybavení, nebo je nafouknou pouze na tlak nižší. Představa, že 10litrová láhev naplněná na 300 barů bude obsahovat 3000 litrů, je falešná. Ve skutečnosti to bude přibližně 2700 litrů. Navíc aby byl tlak v láhvi takto vysoký i po vychladnutí plynu, musel by být plnící tlak daleko vyšší než 300 barů. Takový kompresor vyžaduje vysokou investici, nadprůměrné náklady na údržbu i provoz. Negativa tedy zastiňují pozitiva.

 

Záložní kompenzátor vztlaku

K příliš negativním láhvím (dvojčatům), jak ocelovým, tak hliníkovým, je bezpodmínečně nutné používat sekundární, tedy záložní kompenzátor vztlaku ‒ suchý oblek. K mokrému či tenkému polosuchému obleku je vhodné používat láhve pozitivnějších vztlakových vlastností, zpravidla hliníkové, a mít pro případ nouze snímatelnou zátěž. Viz kapitola Správné množství zátěže.

Jak již víme, suchý oblek se nikdy nepoužívá jako hlavní kompenzátor vztlaku. Mělo by v něm být vždy jen tolik plynu, aby se potápěč cítil pohodlně. Pokud mu je zima, měl by se lépe obléknout. Pro vícehodinové ponory v chladných vodách se možná neobejde bez elektrického vyhřívání.

 

Individuální označení dvojčete

Dvojče se ve vodě neodkládá, a tak není nutno na něm mít jmenovku pro individuální rozlišení. Vhodnější je to však např. pro rozeznání člena týmu při filmování, v nízké viditelnosti, pro orientaci v plnírně nebo při transportu.

Označení o tlakové zkoušce, vizuální kontrole a kyslíkové čistotě je regulováno místními zákony a zvyklostmi. Někde ho kontrolují velice pečlivě při každém plnění. V tom případě je vhodné ho umístit kolem hrdla láhve. Pokud se mezi ponory rozhodne potápěč dvojče naplnit, ale ponechat ho ustrojené, zůstane nálepka dobře viditelná.

 

Příště: Izolovaný můstek

 

Obr. Potápěči pod ledem. © Andrea Kiss, www.akito-diving.com

 

 

 

Monoláhev

Obr. Z nevhodně vystrojené láhve, DIR varianta.

 

DIR potápěči mohou navzdory rozšířenému přesvědčení části potápěčské veřejnosti používat klasickou monoláhev, ne pouze dvojče. „Singlovka“ může být k backplatu připevněna pomocí nerezového nebo hliníkového adaptéru a dvou nylonových popruhů zakončených  nerezovými nebo plastovými přezkami. Plastové přezky jsou lehčí pro cestování, levnější a méně odolné než nerezové.

Použití monoláhve (angl. single tank) je však vhodné pouze pro bezdekompresní ponory ve volné vodě, a to do maximální hloubky 30 metrů. Tedy pro tzv. rekreační potápění. Pro všechny ostatní ponory je z pohledu DIR vhodné užívat dvojče, které obsahuje větší množství plynu i záloh.

Je důležité si uvědomit, že každý nese na zádech záložní plyn pro zbývající členy týmu a případ nouze. Vždy musíme mít dostatek plynu nejen pro sebe, ale i pro partnera pro extrémní případ, že přijde o svůj plyn (např. prasknutím o-kroužku mezi láhví a ventilem). V takovém případě musíme být schopni společně za dodržení všech dekompresních zastávek dosáhnout hladiny. Nutná rezerva se nazývá minimum gas či rock-bottom. Rezerva minimum gas je tak velká, že ani 18litrová monoláhev neumožní potápěčům s průměrnou spotřebou jít za hranici bezdekompresního ponoru, která je 30 minut v průměrné hloubce 30 metrů. Začátečníkům tedy připomínáme, že rock-bottom platí i pro potápěče s monoláhví. Pravidla pro overhead potápění (jeskyně, vraky, led) jsou ještě přísnější. Hloubkové omezení vyplývá také z použití základního rekreačního (DIR) plynu, jímž je EAN32 (32 % kyslíku, 68 % dusíku) s maximální operační hloubkou 30 metrů. Pokud při sdílení plynu rekreačními potápěči nastane další problém (selhání automatiky poskytujícího), není možné ho bezpečně řešit. Buddy breathing, tedy sdílení jediné automatiky oběma potápěči je možné, ale v praxi a ve stresu pro většinu potápěčů příliš složité. Proto je vhodnější a bezpečnější používat dodatečnou výstroj. Konkrétně propojené izolované dvojče se dvěma 1. a 2. stupni.

 

Monoventil, či dvouventil?

Podle názorů potápěčů, pro které je bezpečnost na prvním místě, bychom měli vždy, když jsou zapotřebí dva 1. stupně, použít automaticky dvojče (např. do ledové vody). Pokud se přesto rozhodneme pro dvouventil, je vhodnější volit pevný, tzv. T-ventil, který má o několik slabých míst méně než ventil s více pohyblivými částmi, a tedy o-kroužky, které mohou selhat. Otvory některých dvouventilů jsou příliš blízko sobě, což může komplikovat připevnění 1. stupňů a vedení hadice.

U monoventilu je pro praváka z hlediska ovládání ve vodě pohodlnější mít točítko ventilu směřující doprava (za pravým uchem), pro leváka doleva. To však neznamená, že bychom neměli být v ideálním případě schopni zvládat otevírání a zavírání točítek oběma rukama. Nutností to však není. V případě potřeby máme zajisté po ruce schopného buddyho. Jako DIR potápěči se sólo nepotápíme. Abychom si rozuměli. Všechna točítka musíte být schopni sami zavřít i otevřít. Ale je jedno, jakou rukou.

 

Obr. T-ventil“ pro monoláhev. Před koupí vyzkoušejte, zda nejsou otvory ventilu příliš blízko u sebe a 1. stupně nekolidují.

 

Adaptér k monoláhvi a popruhy

Pro potápění s monoláhví je vhodné používat „adaptér pro monoláhev“ z nerez oceli (angl. single tank adapter, STA). Hlavním pozitivem adaptéru v kombinaci s backplatem je pevně a stabilně uchycená láhev. Láhev tak nemůže lítat ze strany na stranu nebo ležet na zádech zešikma. Nevýhodou i nízkého adaptéru je, že zvětšuje profil a mírně přesouvá těžiště potápěče. Do některých z nich lze přímo umístit dodatečnou olověnou zátěž. Doplněny jsou dvěma pevnými širokými nylonovými popruhy zakončenými na jedné straně suchým zipem (popř. očkem z ustřižené duše) a na druhé nerez přezkami. Dnešní kvalitní plastové přezky jsou sice odolné, ale zajisté ne tak odolné jako nerezová ocel. A to zejména z hlediska opotřebení a následného snížení pevnosti držení popruhu. Aby nedocházelo k poškrabání povrchu láhve, je na popruhu umístěn plastový podklad přezky. Neklouzající materiál na popruhu má za úkol zamezit klouzání láhve. Jeden popruh můžeme umístit do horní pozice a druhý do nejnižší možné tak, aby láhev byla uchycena co nejstabilněji. Použití jediného popruhu se vyhýbáme.

 

Obr. Protažení popruhu k monoláhvi přezkou.

 

Obr. Přezky popruhů jsou na straně tak, aby byly ve vodě kryty křídlem.

 

Obr. Potápěč s 18litrovou ocelovou singlovkou.

 

Správné množství zátěže

Nejen v případě použití ocelové monoláhve v kombinaci s mokrým či polosuchým oblekem je třeba mít na mysli princip „balanced rig“ (vyvážené výstroje, který je podrobně popsán v příloze). V případě selhání křídla musí být potápěč schopen pohodlně z hloubky vyplavat. Pomůže si mj. „odhozením“ zátěže (např. předání zátěžového opasku, negativní postupové láhve nebo negativního kanistrového hlavního světla buddymu). Předání může být jen dočasné. Při výstupu musí být postižený schopen vztlak ovládat tak, aby mohl dodržet veškeré dekompresní a bezpečnostní zastávky. V případě monoláhve může být situace jednodušší než u dvojčete (dvou láhví na zádech). V obou případech vidí někteří potápěči řešení v použití tzv. dvoukřídla. Tedy dvou separátních křídel v jednom obalu. To je však zcela nevhodné pro obecný koncept DIR potápění. Více se o tomto typu křídla dozvíte na str. 107 (knihy, ze které pochází tento text).

V případě, že potřebuje potápěč s monohláví větší množství plynu, není použití stejdž láhve vhodnou volbou. Jednalo by se vlastně o tzv. nezávislé dvojče (angl. independent doubles). Optimální volbou je větší monoláhev nebo přímo dvojče.

 

Obr. Vrak lodi Julia „T“ u pobřeží Irska. © Frank Griga

 

Jedeme na dovolenou bez dvojčete

Pokud se potápěč používající běžně dvojče rozhodne čas od času na dovolené potápět s monoláhví, často si nedělá hlavu s pořizováním hadic ideálních délek, ale automatiku sestaví z hadic dvojčete. Pokud nemá druhý či cestovní backplate, vezme si ten, který používá k dvojčeti v kombinaci se sucháčem. Někteří lidé si nedělají starosti ani s přeštelováním délek popruhů backplatu ze sucháče na mokráč. I když osobě znalé to zabere jen několik málo minut. Dobře doléhající zádová deska a potápěč v horizontální poloze poskytují jistou toleranci v utažení popruhů. Rozhodnutí je na každém potápěči a závisí na individuální konfiguraci a osobních preferencích.

 

Příště kapitola: Dvojče

 

 

Transport

Tlakové láhve jsou velice těžké a mohou být při transportu v autě, při brzdění nebo nárazu velice nebezpečné. Proto je vhodné je umístit, popř. připevnit tak, aby byly možné škody minimalizovány. Jednou z možností je použití pevných upínacích popruhů. Dále lze do ventilů umístit zátky, které zabrání nejen úniku plynu při nechtěném otočení točítka, vniku nečistot, ale i deformaci při nárazu. Někteří potápěči transportují dvojče již zkompletované. V tom případě hrozí poškození 1. i 2. stupně, záložních svítilen a dalších méně odolných součástí výstroje. Proto je takto přepravovanou výstroj nutno vhodně stabilizovat.

Jen láhev, která leží, nespadne. Pokud přece jenom dáváme přednost pohodlnější kompletaci stojící láhve/láhví, tak bychom je měli stabilně opřít, popř. dále zajistit (např. stahovacím pásem), a to i v případě, že dvojče má ploché dno. Stejdž/deko láhve si nebudeme oblékat na záda, a proto je necháváme ležet s výjimkou fáze bezprostředního strojení.

 

Obr. Pro přepravu je vhodné do ventilu zašroubovat zátku (zde zn. Lola), která zajistí, že nebude ventil poškozen nárazy nebo se dovnitř nedostanou nečistoty. Jelikož je zátka vzduchotěsná, neumožní uniknout plynu, kdyby došlo k otočení točítka. Zátka by měla být kyslíkově čistá.

 

Obr. Při nevhodné přepravě dvojčete nebo při pádu potápěče s láhvemi na zádech může dojít k pokřivení můstku. Měkký materiál (mosaz) se spíše ohýbá, než praská.

 

Plnění a analýza plynu

S bezpečností v potápění souvisí i kvalitní plnění plynů. Standardizace plynů, která není předmětem této knihy, ulehčuje mimo jiné plnění směsí. Plnírna (angl. filling station) musí být schopna naplnit plyn, který požadujeme, a to bez větších rozdílů v naměřených hodnotách.

Plyn analyzujeme po naplnění a přímo před ponorem, pokud se nejedná o shodný okamžik. Údaje zaznamenáme na tzv. pásku o analýze plynu (angl. analysis tape), která patří na hrdlo láhve (angl. tank neck). Mnoho potápěčů k tomu užívá tzv. duct tape, nepřesně kobercovou pásku a permanent marker výrazné barvy. Jinou variantou je k tomuto účelu prodávaná nálepka, která má předepsaná políčka k vyplnění. Nálepka i duct tape se po použití strhnou a nahradí nevyplněnou.

Umístění pásky o analýze je mírně rozdílné podle toho, jestli se jedná o láhve na zádech nebo o stejdž láhve na boku potápěče. Při předponorové kontrole by mělo být možné provádět i vizuální kontrolu nálepky. Z tohoto důvodu musí být čitelná, i když jsou potápěči plně ustrojení. Ať na suchu nebo na hladině. Buddy jí může verifikovat při kontrole úniku bublin (angl. bubble check). Tomu musí odpovídat velikost a čitelnost písma. U láhví na zádech bude nálepka na straně vedle ventilu za pravou rukou (u dvojčete na pravém postu). U stejdž láhve bude nálepka na opačné straně než u singlovky.

Na nálepku uvedeme datum analýzy, procentuální obsah kyslíku (zaokrouhlen na jedno desetinné místo), popř. obsah helia (celá procenta) a podpis či spíše iniciály potápěče, který s plynem půjde do vody. Lze uvést i maximální operační hloubku (MOD), název plynu (např. EAN32) nebo tlak (v barech). 

Každý provádí analýzu svých láhví. Výsledek zaznamená na pásku o analýze plynu a vše stvrdí svým podpisem či iniciálami.

Trvalé označení MOD velkými viditelnými nálepkami nebo popisy tak, jak ho známe ze stejdž láhví (str. 227 knihy, ze které je úryvek, který zrovna čtete), dvojče nepotřebuje, jelikož obsahuje plyn dýchatelný v nejhlubší fázi ponoru a většinou i v celém jeho profilu.

Analýzu opakujeme těsně před ponorem. Zejména u heliových směsí (tzv. trimix), kdy se plyny v láhvích musejí nejprve řádně promíchat, můžeme vidět rozdíl oproti dřívější analýze.

Výsledek se zaznamená na pásku o analýze plynu a vše stvrdí podpisem nebo iniciálami. Mimochodem, analyzátory nejsou zcela přesné přístroje a při použití dvou odlišných vždy bude jistá drobná odchylka. S tou si nelámeme hlavu. Pokud je odchylka příliš velká, jeden z přístrojů neměří dobře.

 

Obr. Špičková plnírna Oliv´Air ve francouzském Gramatu, v jehož okolí se nacházejí krásné jeskyně. © Frank Griga

 

Obr. Stage láhev analyzovaná přístrojem Mixchek, které lze používat pro nitroxové i trimixové směsi.

 

Obr. Duct tape nalepený u hrdla    monoláhve, dvojčete nebo stage láhve. Zde označuje název plynu, obsah kyslíku, datum analýzy, množství plynu a iniciály potápěče, který analýzu provedl a půjde s plynem do vody.

 

 Tipy k údržbě láhví

 - Láhve jsou sice odolnější než jiná výstroj, ale i tak je vhodné s nimi zacházet s opatrností. I obyčejný škrábanec může vést ke korozi.

 - Láhve není rozumné plnit na vyšší než výrobcem doporučovaný tlak. Docházelo by k pozvolnému oslabování materiálu.

 - Před přimontováním regulátoru na láhev se ujistěte, že jsou obě části výstroje suché. Vysušení otvoru ventilu pomůže jemné pootevření ventilu před nasazením. Stejně tak odstraní nečistoty.

 - Spotřebování veškerého či téměř veškerého plynu v láhvi zvyšuje riziko vniknutí vody. Pokud voda vnikne, je vhodné vyšroubovat ventil, vodu vylít a láhev vysušit, než na ní bude ventil znovu umístěn.

 - Při potápění s cizími láhvemi je vhodné dbát na jejich stav. Přičichnout k plynu, který z ní vychází. Ověřit, zda nezapáchá, např. po oleji. Také se doporučuje s láhví zakývat ve vzduchu, zda se uvnitř něco nepohybuje. Zejména rez nebo voda. S takovou láhví bychom do vody raději chodit neměli. Pro zajímavost si uveďme, že existují i přístroje, které kvalitu plynu v tlakových láhvích analyzují na oxid uhelnatý, oxid uhličitý a olejové páry (hexan a těžké uhlovodíky).

 - Po potápění ve slané vodě je vhodné jak ocelové, tak hliníkové láhve opláchnout.

 - Pokud se rozhodnete vypustit plyn z láhve nebo ho do ní přepustit, doporučuje se, aby k tomu docházelo pomalu. Jinak může dojít k přílišnému zchlazení láhve a k následné kondenzaci vody uvnitř láhve.

 - Déle nepoužívané láhve (v řádu měsíců) by měly být skladovány téměř prázdné (kolem 20 barů), jelikož tlak k případné vnitřní korozi přispívá.

 - Láhve se doporučuje skladovat ve stoje. Pokud by došlo ke korozi, bude to spíše na dně, kde je materiál láhve nejsilnější.

 - Opravy rzi v láhvi a posouzení jejího stavu je vhodné nechat na profesionálech a jejich službách využívaných ve vhodných intervalech (vizuální kontrola, hydrotest).

 

Příště: Monoláhev

Zbytečné a nevhodné doplňky k láhvi

Sem patří botka, síťka či rukojeť na nošení láhve (angl. tank boot, net, handle). Mnoho potápěčů nedá na botku dopustit, jelikož jim vyhovuje, že díky ní může láhev stát. Postavená láhev může spadnout a pádem poškodit sama sebe či jinou výstroj. Pokud mermomocí chceme, aby láhev stála, nevyřešíme to botkou, ale pořídíme si láhev s plochým dnem. Botka může ztěžovat připínání výstroje na zadní d-kroužek. Představuje místo, o které se můžeme někde nebo do něčeho zachytit nejen při pohybu vpřed, ale i při couvání. Může překážet při vyzvedávání potápěče v bezvědomí, kdy může kolidovat s pásovým popruhem zachránce. Botka drží vlhkost na láhvi. Může to trvat léta, ale jednou pod ní začne propukat rez, která nebude vidět. Slaná voda k tomu jen přispěje. Rezavět bude i láhev bez botky, pokud ji budeme šoupat po zemi a skladovat neopláchnutou od špíny a soli ve vlhkém prostředí. Snížená hydrodynamika nebude u monoláhve a rekreačního potápění katastrofou, ale pro složitější či explorační ponory, ať se skútrem či bez něj, je nutno dbát na každý i sebemenší detail a využít každé pozitivní modifikace. Představte si potápěče s velkým dvojčetem a čtyřmi stejdžemi, tedy šesti botkami. Když uděláte více malých zlepšení, bude výsledek celé výstroje o to lepší. Mezi botky dvojčete se může zachytit šňůra a většina z nich zabraňuje vložení v-zátěže (tzv. tail-weight) pod spodní skruž láhví. V overhead prostředí může každý drobný problém přispět ke vzniku problému závažnějšího. Proto se snažíme dbát na každý detail již od nejzákladnějších ponorů a všem potencionálním potížím předejít.

Některé plnírny vyžadují, aby všechny monoláhve stály. Ocelové s kulatým dnem k tomu potřebují botku. To však neznamená, že botka nemůže být snímatelná. Na suchu může mít láhev botku, která se před ponorem z láhve sejme. To platí i při potápění v bazénech. Některá koupaliště totiž vyžadují, aby potápěči měli botky, aby nedošlo k poničení dlažby.

Síťka snižuje přilnavost připevnění popruhu k láhvi, a to zejména v případě, že popruhy nastavené na láhev se síťkou použijeme bez přenastavení na láhev bez síťky. Síťka sice zabrání lehkým škrábancům, ale silnější nárazy nezastaví. Časem se potrhá a je „nutno“ zakoupit novou. Cena kvalitní povrchové úpravy je zhruba stejná jako za novou síťku. Navíc ji nelze dobře používat bez botky, která je, jak bylo řečeno výše, zbytečná.

 

Ochranné koše ventilů

Ochranné koše ventilů (angl. valve protectors) mají za úkol zamezit nárazům do ventilů s točítky a do můstku. Sem tam i sebelepší jeskynní potápěč udeří nechtěně láhvemi do stropu. V malých prostorách je to dokonce běžné. Je však opravdu riziko a ráz úderu takový, aby ospravedlňoval použití ochranných košů? Košů, které překážejí v ovládání točítek a jsou ideálním místem pro zachycení šňůry či potápěče v úžině?

Ve skutečnosti k poškození mosazného můstku ve vodě běžně nedochází. Gumová točítka absorbují leckterý náraz. Nebezpečí jejich poškození přichází až s vyšší rychlostí, a tedy používáním skútru. Skútr mají používat výhradně pokročilí a zkušení potápěči v dostatečně vhodném prostředí s dobrou viditelností, kde nejenže nepoškodí výstroj, ale ani jeskyni, vrak nebo korálové útesy. Potápěč, který má zapotřebí ochranu ventilů, je zjevně potápěč, který neovládá dostatečně dobře vztlak, neleží ve vodorovné pozici s hlavou přilepenou k můstku, nemá přehled o okolí, a potápí se tedy za hranici svých schopností, dovedností i zkušeností.

Ne všechny jeskynní systémy jsou jednoduše dostupné. Někdy je zapotřebí delší či kratší, jednodušší či složitější transport suchou částí jeskyně. Pro přepravu může být vhodnější použít ochranné koše, to však neznamená, že je nemůžeme před samotným ponorem odejmout. Nelze je odejmout? Pořiďte si takové, které lze odejmout, třeba za použití imbusového klíče.  Použití košů na volné vodě postrádá jakýkoli smysl.

 

Obr. Ochranné koše ventilů lze použít před ponorem při přepravě suchou částí jeskyně, ale pod vodu je nebereme. © Gabriela Grézlová

 

Obr. Nevhodný typ ventilů Lola a jejich ochrana.

Povrchová úprava

Barva láhví může být libovolná. Záleží pouze na vkusu vlastníka. Bílá nebo černá je v pořádku, stejně jako růžová či žlutá. Z hlediska bezpečnosti je bezpochyby vhodnější barva, která je i v nízké viditelnosti či na delší vzdálenost dobře vidět. Luminescenční vlastnosti zde mohou být výhodou, i když pro podvodního fotografa mohou být velice rušivé.

Pokud má potápěč zájem o zvláště odolnou povrchovou úpravu ocelových láhví, může je nechat pošopovat nebo pozinkovat. V obou případech se jedná o nános zinku na láhve. Na zinek může následně přijít barva, pokud si to potápěč přeje. 

 

Značení láhví

Láhve nejsou značeny de facto nic nevypovídajícími nálepkami nebo trvalými nápisy typu nitrox či trimix, které mohou ostatní potápěče pouze mást. Označit je lze jménem nebo jeho zkratkou. Mezi povinné označení patří nálepka o analýze dýchací směsi, o kyslíkové čistotě tlakové nádoby, MOD (max. operační hloubka stejdž láhví), stejně jako označení obsahu argonky, do které se opravdu plní narkotický argon nápisem „Argon“ nebo „Argon ‒ Do not breath!“. 

 

Obr. Nálepka, která má nezkušené potápěče varovat, že láhev neobsahuje vzduch. Jejímu užívání se vyhýbáme.

 

Obr. Jmenovka na pozinkovaném dvojčeti. Většinou se jedná o zkratku či iniciály.

 

Kyslíková čistota

Všechny tlakové nádoby, jejich součásti (ventil, můstek) a k nim používané doplňky (automatika), které by mohly přijít do kontaktu s plynem o obsahu kyslíku vyšším než 40 %, musejí být za tímto účelem vyčištěny. V opačném případě hrozí poškození výstroje a nebezpečí zranění, jak při plnění, tak při otevírání láhve / natlakování automatiky na suchu i ve vodě. Důvodem jsou tuky a jiné nečistoty, které společně s kyslíkem reagují hořením. Někteří zkušení plniči (angl. blender) přisuzují hoření zejména tzv. okujím. Jedná se o drobné hliníkové piliny, které vznikají šroubováním ventilu do závitu láhve. A to v případě, že láhev nebo ventil nemají dokonalé rozměry. K hoření přispívá vysoká teplota, která vzniká, pokud potápěč/plnič otevře láhev příliš rychle. Kyslík se doporučuje přepouštět rychlostí do 8 barů za minutu.

Jelikož rekreační DIR potápěč používá plyn EAN32, který má pouze 32 % kyslíku, mohlo by se zdát, že nepotřebuje mít monoláhev s automatikou kyslíkově čisté. To však platí pouze v případě, že láhve plní výhradně kontinuálně, tj. přímo EAN32. Častější je však tzv. parciální plnění, při kterém je v jedné z fází do láhve tlakován čistý, tedy 100% kyslík.

Po vyčištění se na láhev umístí nálepka s datem čištění (měsíc, rok, kdo čištění provedl). Nalepit ji lze kamkoli podle místních zvyklostí či osobních preferencí (např. na vnitřní stranu singlovky či skruže dvojčete nebo na dno stejdže). Pro opakované ponory ve stejný den a na stejném místě se láhve často neodstrojují. Nesundavá se křídlo ani backplate. Proto je vhodnější, aby plnič nálepku viděl i v tomto případě. Nesmí však překážet důležitějším značením. Četnost kyslíkových čištění závisí na četnosti používání, kvalitě plníren či místní legislativě.

Udržení kyslíkové čistoty může být v praxi náročnější, než se může zdát. V plnírně, která nesplňuje vysoké nároky, je vhodnější láhve neplnit. Pokud není jiná možnost, použijeme tzv. osobní filtr, který omezí znečištění láhví a následně i automatik.

 

Obr. Prohořelá přepouštěcí hadice. © Tomáš Klojda

 

Obr. Propálený ventil dekompresní láhve plněné kyslíkem. © Dr. Kozel, www.speleoaquanaut.cz

 

Obr. Nálepka s datem, kdy byly láhve kyslíkově čištěny.

 

Obr. Rez způsobená dlouhodobým zanedbáváním údržby láhve s botkou.

 

Závit láhve a ventilu

Závit láhve je většinou evropský standard M25x2 nebo v Severní Americe používaný G3/4“NPSM. V tomto případě není vyžadováno dodržování standardizace v týmu. Co však možné není, je do láhve s imperiálním závitem šroubovat ventil evropský a naopak. I když se může na pohled zdát, že závity jsou stejné, není tomu tak a může dojít ke katastrofě.

 

Ventily s DIN, či INT připojením?

Z praktických důvodů se INT ventilům/připojením prvních stupňů vyhýbáme. Menší rozměry DIN (5/8“ BSP) snižují pravděpodobnost zachycení se, poškození, či dokonce stržení v uzavřeném prostoru. Potápěč, který si na dovolené půjčuje láhve, používá mezi ventilema 1. stupněm vlastní o-kroužek na DIN přípojce.

U INT jsou to dva o-kroužky umístěné v oříšku půjčené láhve, pokud není ventil vyroben výhradně pro INT připojení (jeden o-kroužek). Navíc je INT vyráběno pro nižší tlak než DIN.

Otvor ventilu směřuje přímo dopředu. Nepoužívají se starší typy ventilu, které směřovaly nahoru pod úhlem přibližně 45° a které vystavují 1. stupeň nárazům.

Burst disk ventilu

Burst disk je přetlaková pojistka, kterou musejí být povinně vybaveny ventily tlakových láhví v některých zemích (např. USA). Jedná se o plíšek držený po obvodu dutým šroubem a podložkou. Při dosažení určitého přetlaku plíšek praská, přes šroub plyn kontrolovaně uniká a zamezuje explozi láhve (např. při nevhodném plnění nebo při požáru). Aby nedošlo k prasknutí při ponoru, tak se legislativa šikovně obchází. Jednou z možností je dvojitý burst disk měněný třeba i 2x do roka. Nebo lze použít záslepku ve formě pevného měděného plíšku či navíc plného šroubu.

Každý, kdo se burst disku může vyhnout, by to měl učinit. Bezpečnost na souši by nikdy neměla být nadřazena bezpečnosti pod vodou. Potápěči, kteří v obytných domech skladují vyšší počet láhví a obávají se požáru a jejich následné exploze, by zajisté oponovali.

 

Obr. Ventil s burst diskem.

 

Obr. Burst disk na dutém šroubu.

 

Točítka ventilu

Zejména v overhead prostředí či při transportu může dojít k poškození točítek láhve (angl. knobs). Proto se používají výhradně kohoutky gumové. Jsou odolnější, protože lépe tlumí nárazy. Na rozdíl od plastových točítek se tak při nahodilém nárazu jednoduše nerozlomí. To by mohlo mít za následek neschopnost ovládat ventil. Oproti kovovým, která jsou dnes k vidění jen výjimečně, se nemohou ohnout a zaseknout. Gumová točítka se lépe ovládají v silných i suchých rukavicích, protože tolik nekloužou.

 

Obr. Gumové točítko s dobře krytým šroubem.

 

Lepší volbou gumových točítek jsou ta, která díky hlubšímu zapuštění šroubu zamezí jeho ohnutí nárazy. Avšak méně zdatnému či nepozornému potápěči v overhead prostředí, a navíc se skútrem, neodolá žádné točítko. Záložní točítko si do vody nikdo nebere. Na rozdíl od multifunkčního nerezového nástroje, který se vejde třeba do podvodního zápisníku a umožňuje ventil ovládat, i když je točítko zcela ztrženo. Pomocí nástroje lze i točítka pod vodou zaměnit (např. sundat z prázdné stage láhve a použít na poškozený post dvojčete). Schopnost ovládat vztlak, udržovat vodorovnou polohu, mít neustálý přehled o okolí a pohybovat se s rozvahou jsou klíčem k zamezení nárazům v jeskyni, ve vraku i na volné vodě.

 

Obr. Prasklé plastové točítko.

 

Vhodný otočný mechanismus plně zavře/otevře ventil několika málo otáčkami (3 až 5). Například ventil Thermovalve k tomu potřebuje jen tři otáčky. Existují i ventily uzavíratelné na 1,5 otáčky (zn. XS Scuba). To může být však spíše nevhodné. Mohlo by totiž mnohem rychleji dojít k nechtěnému zavření jemným kontaktem s okolím, např. se stropem jeskyně nebo sestupovým lanem (angl. roll-off).

Aby časem nedošlo k opotřebování, je v těle točítka umístěna kovová vložka. Pokud jde otáčení složitě, je nutno celek servisovat, lubrikovat, popř. vyměnit pružinu.

 

 

 

 

Materiál láhve

Vhodné tlakové láhve jsou vyrobeny z oceli či slitin hliníku (říkejme jim hliníkové). Kompozitové láhve nepoužíváme. Nemají vhodné vztlakové vlastnosti. Jsou příliš pozitivní.

Málokterou ocelovou láhev lze použít jako tzv. stejdž láhev. DIR potápěč k tomuto účelu užívá láhve hliníkové. To ale neznamená, že všechny láhve vyrobené z hliníku jsou vhodné.

Používáme výhradně láhve (angl. tanks, cylinders) vyrobené za účelem přístrojového potápění. Láhve vyrobené k jiným účelům nemusejí splňovat tak vysoké kvalitativní parametry a mohou být nebezpečné.

 

Tvar láhve

Láhve ocelové i hliníkové (vč. stejdž/deko láhví) mohou mít různou délku, šířku, tvar dna i hrdla. Je však nutno mít na paměti, že ne všechny láhve jsou vhodné pro ten který účel. Proto jsou určité láhve, někdy dokonce konkrétní výrobci, potápěči doporučovány a preferovány. Například krátká široká láhev / dvojče mnoha potápěčům vyhovovat nebude vzhledem ke špatnému rozložení zátěže na těle potápěče. Navíc jsou nejen z hlediska hydrodynamiky, ale i pro jeskynní potápění ve stísněnějších prostorách vždy lepší láhve menšího průměru.

 

Objem láhve

Do 12litrové láhve se vejde 12 litrů vody, do 15litrové patnáct. „Objemem“ je tedy myšlen vodní objem láhve. Každý, kdo ponory plánuje, si je vědom toho, kolik plynu bude potřebovat. Zná plánovaný čas na dně a profil ponoru i rezervu nutnou pro nouzový výstup s partnerem bez plynu. Mohl by tedy pokaždé zvolit láhve ideálního objemu. Z finančních i praktických důvodů je však většina potápěčů nucena dělat jisté kompromisy. V Evropě to pro průměrného muže v praxi znamená 12 nebo 15litrovou monoláhev nebo dvojče 2x 12 litru. Ženy, které většinou spotřebují plynu méně, si běžně  pořizují láhev nižšího objemu. Zálohy plynu pro partnery s vyšší spotřebou mají však přednost. A tak je, zjednodušeně řečeno, vždy nutno ponor přizpůsobit potápěčům s nejmenším množstvím plynu (objem láhví, tlak) a s největší spotřebou.

V ideálním případě mají všichni členové týmu láhve stejného objemu. Představit si ženu s dvojčetem 2x 12 se může zdát jako absolutně přehnané, má to však své opodstatnění. Bez znalosti plánování použití plynů (angl. gas management), které nelze krátce popsat, to lze jen stěží pochopit. Výrazně to usnadňuje plánování ponorů (množství plynů, rezerv, plnění) a umožňuje zaměnitelnost v týmu. Z láhví lze tak vytěžit maximum. Pokud má někdo z členů týmu méně plynu (menší láhev nebo láhev plněnou na nižší tlak), je vždy nutno se potápět tak, jako by všichni v týmu měli k dispozici pouze tolik plynu jako on.

Ženy jsou od přírody slabší než muži. Proto může stejná výstroj na souši ženám způsobovat potíže. V tom případě přichází na řadu podpora týmu. Ale nerozmazlujte je.

 

Obr. Dvojčata tvořená ocelovými láhvemi různých objemů a průměrů. Zleva doprava: 2x 7 litrů (140 mm), 2x 10 a 2x 12 (obě 171 mm), 2x 15 a 2x 18 litrů (obě 203 mm).

 

Hmotnost láhve

Láhve bychom si měli pořizovat s ohledem na jejich hmotnost a s ní související vztlakové vlastnosti. Dobrá volba je spíše individuální a souvisí s tělesnou stavbou. K lehčím láhvím můžeme přidávat na vhodná místa další zátěž. U těžších bychom se přidáváním mohli přetížit. Problematika je podrobněji probrána v kapitolách Správné množství zátěže a Správné rozmístění zátěže.

Většina lidí neznalých fyziky se může domnívat, že ocel je těžká, a ocelové láhve tedy nemohou být jiné než negativní. Ve skutečnosti záleží nejen na materiálu, ale také na objemu láhve a její váze (tj. síle stěn). Jak lze vztlakové vlastnosti spočítat se dozvíte v příloze na str. 325 knihy, ze které pochází úryvek, který zrovna čtete.

 

Příště si povíme o ventilech.

 

Potápěči musejí dostatečně pít, aby předcházeli dehydrataci a snížili pravděpodobnost vzniku dekompresní nemoci. Přijaté tekutiny je však nutno také vylučovat. Zejména pro delší ponory se užívá tzv. p-ventil či uroventil (angl. pee-valve n. p-valve). Někteří potápěči by bez něho do vody nešli vůbec, jiní ho nepotřebují ani na vícehodinové ponory. A další dávají přednost suché plence pro dospělé. Ty mají určitou kapacitu sání. Nejsou proto vhodné pro delší ponory nebo potápěče s častější potřebou.

Jedná se o ventil na jedné straně trvale připojený skrz suchý oblek, od kterého vede silikonová hadička, na jejíž konec muži připojují pomocí rychlospojky speciální kondom. Ten se prodává v několika velikostech. V případě nutnosti pod vodou otočením venkovní části ventil otevřeme, použijeme a znovu uzavřeme. Hadička vede přes malou dírku v podobleku a podle potřeby (např. vedení seshora, zezdola do spodního prádla) je možné ji zkracovat. Při přílišném zkrácení může docházet k natahování hadičky a úniku moči do podobleku kvůli uvolněnému kondomu. Instalace ventilu je popsána v příloze na str. 304.

Rozlišujeme tzv. vyvážený a nevyvážený p-ventil. Zatímco nevyvážený vyniká výše popsanou jednoduchostí, hrozí u něho větší nebezpečí zaplavení obleku v případě nepoužití kondomu (tedy když ho nehodláme použít) a nechtěného otočení ventilu. Při použití ve znečištěných vodách u něj může docházet k infekcím. Výhodou je jednodušší dezinfekce ventilu.

Umístění ventilu na obleku.

Kondom.

Vyvážený a nevyvážený uroventil.

 

Někteří potápěči doporučují p-ventil vyvážený, který se většinou skládá z další hadičky napojené „téčkem“ na hlavní a zakončené druhým ventilem. Jeho úkolem je vyrovnat rozdíl mezi tlakem vody a uroventilu. Existují i vyvážené ventily bez „téčka“.

Ventil je nutno po použití vypláchnout a dezinfikovat, aby nedocházelo k zánětům kvůli nedostatečně vyčištěným hadičkám ventilu. A to např. octovou vodou nebo ústní vodou, která navíc příjemně voní.

Ventil je umístěn podle osobních preferencí na levou či pravou vnitřní stranu přední části stehna, a to tak, aby nemohlo dojít k mechanickému poškození nejen během ponoru při prolézáním užšími prostory, ale ani při vylézání na člun.

Ženskou variantou kondomu, která se kombinuje pouze s vyváženým ventilem, je tzv. She-P. Jeho autorkami jsou nizozemské technické potápěčky. Jedná se o silikonovou vaničku, která se pomocí zvláštního lepidla či lepicí pásky přilepí na vyholené ženské pohlaví. Po ponoru znovu jednoduše odlepí, očistí a vydezinfikuje. Návody jsou ke zhlédnutí na YouTube. She-P se používá opakovaně, mužský kondom je jednorázový.

Někteří potápěči dávají před uroventilem přednost plenám. Ty mohou být vhodné zejména pro dlouhé mnohahodinové ponory tam, kde by ventil nestačil. Avšak ani pro dlouhé ponory se nedoporučuje, aby potápěč vykonával velkou potřebu pod vodou. Mohlo by to mít i velice negativní vliv na dekompresi. Přednost je dávána vhodné dietní stravě ve dnech před ponorem.

Potápěčský kondom se nasazuje podobně jako klasický. Na jeho konci je pevnější „vanička“ s otvorem pro odtok a k nasazení hadičky p-ventilu.

 

„Když vidím, že někdo nemá na sucháči uroventil, hned mě napadne, že určitě nebude dobře hydratován.“
Irène Homberger, instruktorka jeskynního potápění GUE, Švýcarsko

Ženský ekvivalent kondomu je tzv. She-P. © Lenka Maléřová

Někdy může mít potápěč pocit, že jsou nohavice suchého obleku v místech kolem kotníků a lýtek příliš široké. Tím pádem se v nich drží nepřípustné množství plynu, které znemožňuje udržet vodorovnou pozici ve vodě. Taková situace může nastat u potápěče, který si nepořizoval oblek na míru, změnily se jeho tělesné proporce, nebo u začátečníka, který zatím neví, na co by si měl dávat při koupi pozor. Problém může být v příliš velké botce, která je u potápěče ve vodorovné poloze nejvyšším bodem. Proto se do botky může soustředit více plynu. Jindy je problém pouze „v hlavě“ nebo v nevhodné technice. V tom případě lze k výstroji doplnit tzv. psí dečky (angl. gaitors), než dojde k nápravě: pořízení nových botek, přešití obleku či naučení se s novou výstrojí zacházet. Dečky jsou vyrobeny z elastické textilie a suchým zipem svírají prostor mezi kotníkem a kolenem, čímž oblek přiškrtí. K dispozici je několik velikostí.

S používáním deček je spojeno riziko, které spočívá v tom, že se plyn přes dečky protlačí ke kotníkům či do bot a nebude možné ho z nich dostat ven bez toho, že by potápěč zaujal pozici mořského koníka. Někteří výrobci řešili v minulosti záležitost nevhodně tím, že ke kotníkům přidělali malý přetlakový ventil. Je však nutno mít na paměti pravidlo, jež říká, abychom se nikdy nesnažili přidáváním další výstroje kompenzovat vlastní nedostatečné dovednosti. Někdy potápěči stačí použít dečky na několik málo ponorů, při kterých získá větší sebevědomí, a pak je bez váhání odkládá. Proto je také lepší si dečky půjčit od někoho, kdo „z nich vyrostl“, než vyhazovat peníze z okna.

Elastická psí dečka na suchý zip.

Nevhodné výrobky se mohou přehřát a uživatele popálit nebo mohou v případě zatopení zkratovat. Baterie není umístěna uvnitř obleku, nýbrž v externím kanistru stejného typu jako kanistr používaný pro hlavní světla. Lze použít další kanistr umístěný na popruhu vedle kanistru hlavního světla nebo stejný kanistr, který zároveň napájí hlavní světlo (má dvě přípojky, nejlépe i dvě separátní baterie uvnitř). Pro dlouhé ponory to může být kanistr s větší kapacitou baterie, a to až do velikosti stejdž láhve. Ten bývá ustrojený a nošený stejným způsobem jako stejdž láhev na levém boku potápěče.

 

Kabel spojující vyhřívání s kanistrem může oblekem procházet přes konektor umístěný na speciálním dopouštěcím ventilu sucháče. Výhodou je méně dírek v obleku, nevýhodou někdy vyšší profil ventilu. Nebo lze použít separátní konektor. Ten se nejčastěji umísťuje níže vlevo od dopouštěcího ventilu, na protilehlou stranu diagonálního zipu. Umístění na svislé ose těla umožňuje napájení z kanistru na pravé straně pásového popruhu pro běžné ponory, ale i napájení z velikého kanistru neseného jako stejdž láhev na levém boku pro ponory extrémní (teplota vody, délka ponoru, časté stoupání a klesání v jeskyni).

 

Vedení napájení není „napevno“, nýbrž se jedná o spojení tzv. mokrými konektory (E/O kabely), které lze pod vodou bez problémů rozpojovat a zapojovat pouhým zasunutím samců do samic. Dbáme na to, aby přípojky E/O kabelů byly v týmu identické. To je důležité zejména pro případ, že by jednomu z partnerů došla baterie. Takhle si kanistr budou moci intervalově předávat při dlouhých dekompresních zastávkách. To by nebylo tak jednoduché, pokud by vlastník kanistru měl průchod přes sucháč na nestandardním místě a kabel ke kanistru tedy příliš krátký nebo zbytečně dlouhý.

 

Proč není vhodné užívat baterii umístěnou uvnitř obleku?

 - je malá a proto má malou kapacitu

 - může nepříjemně tlačit

 - obtížná regulace teploty (tlačítko umístěno přímo na baterii tisknutelné přes sucháč)

 - riziko v případě zatopení obleku

 - nelze ji použít k jiným účelům

 

Výrobců vyhřívání je více. Někteří používají příliš vysokou wattáž (až 200 W), i když oficiálně uvádějí méně než polovinu. V případě jejich použití si tepla příliš dlouho neužijeme nebo budeme muset použít obrovský a drahý kanistr. U jiných může dojít ke zkratu a popálení tím, že se dotknou dva dráty vedené příliš blízko sebe. Popálení v tomto případě nezabrání ani termostat. Nejvhodnější je použití výrobků, které mají pouze jediný drát. Vyhněte se výrobkům garážových kutilů a dejte na ověřené, popř. certifikované produkty. Mezi ně patří např. Santi.

 

Dopouštěcí ventil s průchodem pro E/O kabel k vyhřívání.     

Kombinovaný kanistr Yellow Diving určený k napájení hlavního světla i vyhřívání.

 

Ponor s vyhříváním vyžaduje, jak již víme, externí napájení. Situaci, kdy potřebujeme jak vyhřívání, tak i hlavní světlo, lze řešit několika způsoby. Zejména:

 

Jeden kanistr obsahující jednu baterii se dvěma vývody (jeden pro hlavní světlo, druhý pro vyhřívání). Nevýhodou této metody je chybějící záloha. Pokud baterie selže nebo se vybije, přicházíme o hlavní světlo i zdroj tepla. Proto se metoda pro náročnější ponory nedoporučuje.

 

Jeden kanistr pro hlavní světlo a druhý kanistr pro vyhřívání (umístěny vedle sebe na pravé straně pásového popruhu). Toto je nejbezpečnější varianta. Pokud selže jedna baterie, druhá zůstává. Pokud by byly použity E/O kabely, bylo by podle potřeby možné připojit k nim buď hlavní světlo, nebo vyhřívání. To není ideální, jelikož napětí pro vyhřívání může být odlišné od napětí pro světlo, ale v nouzi je možné přistoupit i k této možnosti. Nevýhodou dvou kanistrů je více výstroje na pravém boku a případná nutnost negativní zátěž kompenzovat plynem v křídle.

 

Jeden kanistr obsahující dvě baterie se dvěma vývody. Jedna baterie napájí hlavní světlo, druhá vyhřívání. Velice elegantní alternativa. Bohužel není autorovi známo, že by byl v současné době na trhu produkt takových vlastností. Vyrobit ho může oboru znalá osoba.

 

Pro extrémní ponory by mohlo někoho napadnout použít dva separátní kanistry každý se dvěma vývody a E/O konektory. Tím pádem by z každého kanistru mohlo být napájeno jak světlo, tak i vyhřívání. Na začátku ponoru by každý kanistr napájel jeden spotřebič. Pokud by jedna baterie selhala, předhodil by se spotřebič na druhou. Tým by musel následně zvážit, zda v ponoru pokračovat, nebo ho ukončit. Nezapomínejme však na to, že pokud selže vyhřívání, nemáme zálohu, a podle toho ponory plánovat. Při řešení takových otázek vám však nepomůže žádná kniha, ale kvalitní výcvik.

 

Shrnutí hlavních způsobů, jak napájet zároveň hlavní světlo a vyhřívání

 - jeden kanistr s vývodem pro světlo i vyhřívání obsahující jedinou baterii

 - dva separátní kanistry: jeden napájí světlo, druhý vyhřívání

 - jeden kanistr obsahující dvě baterie; každá napájí jeden spotřebič

 - dva separátní kanistry; každý se dvěma vývody

 - kanistr pro vyhřívání v kombinaci s bezkanistrovým hlavním světlem

 

Požadavky na vyhřívací systém

 - výrobek zavedené společnosti, ne vlastní výroby

 - externí napájení a vypínač (vně suchého obleku)

 - omezení maximální možné teploty (termostat)  

 - nemožnost zkratovat (v případě zatopení obleku nepřestane fungovat)       

 - materiál, který omezuje kondenzaci potu

 - kapacita baterie vzhledem k plánovanému profilu ponoru

 - použití stejných E/O konektorů v celém týmu

 

Zejména pro skútrování v chladných vodách je vyhřívání dobrým doplňkem. Vhodnější metodou tažení záložního skútru může být za přední d-kroužek a držení nad ploutvemi. © Andrea Kiss

 

Porada instruktora se studenty před zanořením při kursu GUE Cave 1. Jeskyně Saint Georges, Lot, Francie. © Frank Griga 

Čím delší bude pobyt ve vodě, tím více bude klesat tělesná teplota, stoupat pocit chladu a riziko podchlazení. Tomu lze předejít použitím suchého obleku v kombinaci s vhodným podoblekem a základní vrstvou funkčního prádla. Před ponorem je vhodné dopřát tělu dostatek tekutin, odpočinku a energie (kvalitní sacharidy) a zamezit ztrátám tepla.

 

Pokud by mohl delší pobyt v chladné vodě značně otupit naše smysly a motoriku, je vhodné začít uvažovat o použití vyhřívání (angl. heating). Než se rozhodneme si ho pořídit, měli bychom si být jisti, že podoblek není již opotřebovaný a poničený stovkami ponorů a haubna není o polovinu tenčí než při nákupu, že dobře sedí a neumožňuje kolování vody kolem hlavy. Dalším doplňkem může být použití argonu i pro netrimixové ponory a dostatečné vylití vzduchu z obleku. To znamená, aby oblek obsahoval pouze a jen argon.

 

Úkolem aktivní tepelné ochrany je zabránit ztrátě tělesné teploty či ji alespoň minimalizovat. Někteří potápěči používají vyhřívání od začátku ponoru, jiní ho  zapnou až na statických deko zastávkách. Čím vyšší teplota tkání, tím rychleji dochází k jejich sycení/vysycování. Proto někdo doporučuje minimalizovat použití vytápění ve fázi sycení a naopak ho zapnout pro dekompresi a při delších dekompresních zastávkách. Jiní dávají přednost vyhřívání během celého ponoru a udržování přibližně stejné tělesné teploty po celou jeho dobu.

Vyhřívaná vesta. Patří pod podoblek.

 

Výrobky firmy Santi: Vyhřívaný podoblek BZ400, vyhřívané rukavice a silné ponožky BZ200 jsou skvělou kombinací pro dlouhé expozice v chladných vodách. © Petr Maur

 

Vyhřívání by mělo tělesnou teplotu udržovat, ne tělo zahřívat. Teplota vyhřívání Santi je přibližně 38 °C.

Nesmíme zapomenout, že vyhřívání postrádá zálohu. Ponor je nutno plánovat tak, aby nebyl na vyhřívání závislý.

 

 

Tipy k vyhřívání

 

Může se jednat zejména o vyhřívaný podoblek, vyhřívanou vestu nebo vyhřívané rukavice, pokud příliš neomezují hmat. Některé výrobky zahřívají nejen aktivně, ale i pasivně. Materiál by měl dýchat, aby zamezoval kondenzaci vody. Materiály jsou různé. Je však vhodné se vyhnout neoprenu, který by s sebou nesl nutnost přidání zátěže a v hloubce by stlačením vztlak ztrácel. Jak již víme, došlo by k přetížení.

 

Vyhřívané rukavice.

 

 

(příště: Napájení vyhřívání)

Rukavice (angl. gloves) chrání potápěče před chladem, drobnými zraněními a nečistotami. Ke všem typům obleků lze používat pětiprsté neoprenové mokré či polosuché rukavice o různých tloušťkách. Čím je materiál silnější, tím klesají schopnosti manipulace s menší součástí výstroje (např. karabiny), avšak stoupá tepelná izolace. V jednoduchosti je síla. Rukavice, které mají kolem zápěstí různé všité gumičky, které mohou popraskat, nebo našité pásky na suchý zip, které se mohou někde zachytit, jsou méně vhodné. Tříprsté rukavice se nepoužívají. Vedle přílišného omezení hmatových schopností znemožňují komunikaci standardizovanými signály (např. čísla jednoruč). Dále znemožňují jemnou práci pod vodou (např. používání šipek) a ztěžují životně důležitou schopnost postupu po vodicí šňůře v nulové viditelnosti. V extrémně chladných vodách arktického prostředí (teplota vody kolem 0 °C) nám však asi nezbývá jiná varianta.

 

Za hlavní zápor mokrých a polosuchých rukavic je považována ztráta tepelné izolace úměrná přibývající hloubce vzhledem ke kompresi neoprenu. S četností používání neoprenových rukavic a doplňků se materiál opotřebovává a ztenčuje. Tím ztrácí své izolační vlastnosti. Je nutno si pořídit kvalitnější rukavice z odolnějšího materiálu, který se slisuje po delší době než méně kvalitní. Správná velikost vzhledem k rozměrům ruky a zápěstí zajistí, aby bylo maximálně omezeno proudění vody v rukavici.

 

Pro delší ponory do chladných vod je vhodnější používat suché rukavice (angl. dry gloves). Jejich nevýhodou je nižší schopnost manipulace s drobnou součástí výstroje vzhledem k teplým rukavicím pod nimi a také vyšší cena. Lze používat libovolný systém suchých rukavic. Kruhové či nekruhové systémy. Za zcela nevhodné jsou však považovány k obleku trvale připojené rukavice nebo rukavice, které nemají žádné vnitřní těsnění (manžetu mezi rukavicí a sucháčem). V případě jejich protržení nelze omezit zatopení sucháče, a tím se zvyšuje nebezpečí podchlazení.

 

Pod hydroizolační suché rukavice se užívají rukavice tepelně izolační. Z hygienických důvodů se nemá jednat o latexové rukavice s integrovanou zimní vložkou. Většina potápěčů užívá obyčejné separátní zimní thnisulatové rukavice. Dalším negativem latexových rukavic s integrovanou tepelnou vložkou je delší doba schnutí po zatopení či praní.

 

Stejně jako v suchém obleku je nutno regulovat plyn i v suchých rukavicích. Mezi rukavicí a oblekem musí být neustálý průtok plynu, kterému však stojí v cestě zápěstní manžeta suchého obleku. Potápěči za tímto účelem používají tzv. komunikátor. Nejčastěji se jedná o obyčejný gumicuk vhodné délky, jindy o trubičku malinkého průměru. Umístí se pod manžetu tak, aby rukavice s oblekem spojovaly. Potápěči, kteří se obávají, že by komunikátor mohl pohybem vklouznout do obleku/rukavice, použijí jiné metody. Lze si nejprve nasadit thnisulatovou rukavici a až potom obléknout sucháč. Funkci komunikátoru přebírá tedy tepelně izolační rukavice. Variantou je nasazení obyčejné zastřižené ponožky na zápěstí, jejímuž sklouznutí zabrání přetažení dírkou přes palec.

 

Suché rukavice vyrábí např. firma Uprux (Check-Up), Northern Diver nebo Antares.

 

 

Tipy k rukavicím

 

Pokud se potápěč obává protržení suchých rukavic (např. delší deko ponory v chladné vodě), může mít v kapse připraveny záložní neoprenové rukavice nebo do suchých rukavic používat přímo neoprenové.

 

Po protržení suché rukavice zváží potápěč, zda není vhodné vyjmout komunikátor, aby se nezačal zaplavovat suchý oblek.

 

Komunikaci ‒ podvodní signály ‒ nám ulehčí výrazně odlišná barva rukavic a podkladu, tj. obleku. Signalizovat před černým oblekem v černých rukavicích není to pravé ořechové. To, že barva neladí a je méně estetická, je vedlejší. Některé gumové rukavice jsou zevnitř bílé. Tedy ideální na černý podklad. Stačí je obrátit naruby.

5mm neoprenové rukavice.

 

Tříprsté rukavice.

Latexová svrchní rukavice s integrovanou tepelnou vložkou.

 

Suché rukavice.

 

Gumové či latexové rukavice dodávané výrobcem kruhového systému nevyhovují všem potápěčům. Nahradit je lze pracovními rukavicemi mnoha výrobců.

 

I u rukavic může být výhodou standardizace. Použití stejného systému stejných rozměrů kruhů u všech členů týmu umožňuje zapůjčení rukavice partnerovi. Samozřejmostí je mít mezi náhradní výstrojí záložní gumové rukavice pro případ protržení před ponorem či rovnou další set rukavic již umístěných na kruzích.

 

I když potápěč může mít neoprenové zápěstní manžety, musí mít na mysli, že jsou těžko použitelné v kombinaci s kruhovými systémy suchých rukavic. Někteří potápěči upřednostňují suché rukavice bez kruhů (např. značky Nordic Blue). Říkají, že při použití více stejdží se lépe sbalí hadice stejdže. Při delším balastu hlavního světla kruh nepřekáží, stejně jako je při nastavování vrtule skútru vidět, co děláme. Navíc nenamáhají manžety rukávů sucháče a jsou levnější než některé kruhové systémy. Nevýhodou je složitější a pomalejší nasazování. Alespoň než potápěč získá praxi.

Potápěč vznášející se ve vodorovné poloze v hloubce kolem 150 cm. © Frank Griga

Běžnou ochranou hlavy potápěče není přilba (angl. helmet). Pokud je někdo tak nešikovný potápěč, že nedokáže ovládat svůj vztlak, rozhlížet se kolem sebe a neustále hlavou naráží do okolí, měl by uvažovat o opakování nejzákladnějších kursů.

 

Jak bylo však řečeno již dříve, nelze DIR (nejen konfiguraci výstroje, ale celý systém) aplikovat na 100 % potápěčských lokalit. A tak pokud se někdo potápí např. sólo v neprostorné mořské jeskyni, kde ho permanentně omílají vysoké vlny nebo je silný proud, použije přilbu. To však nebude DIR potápěč. Některé lokality vyžadují, aby potápěč sledoval přílivové tabulky a nejaktuálnější předpověď počasí.

 

Někteří potápěči používají přilbu jen jako držák svítilen. Na jednu stranu lze pochopit pohodlí při postupu v jeskyni a střídání suché a mokré části, při kterém není nutno přilbu snímat. Pohodlí na suchu nesmí být však nikdy nadřazeno bezpečnosti pod vodou. O přilbu se může zachytit (dlouhá) hadice, kterou poskytujeme partnerovi v případě, že nemá plyn. Některé typy přileb znemožňují maximální zaklonění hlavy, a tím pádem omezují zorné pole nebo nutí potápěče porušovat vodorovnou polohu (trim). Při skopnutí a poškození masky může být nutno k jejímu upravení přilbu sundat.

 

Pro účely mapování suchých částí jeskyně je nutností.

 

Přilba jeskyňáře patří do suchých částí jeskyně. © Gabriela Grézlová

 

Členové České speleologické společnosti nejprve proplavali 2650 metrů tunelů, aby mohli zmapovat neznámé suché části jeskyně Bue Marino na Sardinii. Přilba je zde zcela na místě, dokonce povinná.

Do netropických vod (pod 25 °C) nebo pro delší ponory je nutno používat mimo vhodného obleku také dostatečnou tepelnou ochranu hlavy, haubnu. Tělo totiž ztrácí velkou část tepla právě prostřednictvím hlavy. Ve vodách teplejších přispívá haubna k pohodlí potápěče a sekundárně ochrání uši před nečistotami, popř. hlavu při menších nárazech.

 

Podle osobních preferencí může být integrovaná či separátní. Vyrábí se z neoprenu o různých tloušťkách. Separátní haubnu s krátkým krkem je vhodnější potom kombinovat s neoprenovou krční manžetou, aby lépe chránila krk. Obleky s integrovanou haubnou jsou většinou vybaveny latexovou manžetou a hůře se oblékají. V extrémních podmínkách lze používat i dvě separátní haubny přes sebe.

 

 

Tipy k haubně

 

- výhodou separátní haubny je možnost střídat haubny podle potřeb či její nepoužití v případě kratších tropických ponorů 

- neopren, ze kterého je haubna ušita, se užíváním ztenčuje a ztrácí izolační vlastnosti; separátní haubna se nahradí jednoduše, integrovanou je nutno ze sucháče odpárat a přišít novou

- separátní haubnu lze zapomenout doma

- integrovaná haubna na mokrém obleku omezuje kolování vody po krku přes záda

- do velice chladných vod je možné použít dvě haubny přes sebe

- pokud je na sucháči latexová krční manžeta, je z tepelně izolačního hlediska vhodnější použít haubnu s límcem; pokud je použita neoprenová krční manžeta, stačí často „krátká“ haubna

Separátní haubna.

 

Dlouhé vlasy nejsou nepřekonatelným problémem.

Jak již víte, autor doporučuje nakupovat obleky na míru (angl. made-to-measure, zkr. MTM). To se týká nejen suchého obleku a podobleku, ale i obleku mokrého. Pokud na doporučení dáte, nejsou následující obrázky pro vás. Poskytují návod, jak zkoušet oděvy konfekčních velikostí. Oblek nesmí omezovat pohyb rukou, v ramenou ani nohou. Sucháč zkoušíme, jakmile máme zakoupený vhodný podoblek. Podoblek oblékáme na funkční prádlo. Pohyb by neměl být omezen, ale ani přespříliš volný.

Pokud je nám podoblek či suchý oblek malý, nebudeme schopni dobře vykonávat tyto pohyby: výpad, klek a simulaci dotyku točítek láhví jednou i oběma rukama. © Lucia Homolová

Účelem podobleku (angl. undies či undergarment) je zajistit potápěči dostatečný tepelný komfort a zamezit vzniku podchlazení. Membránový suchý oblek, jak již víme, sám o sobě poskytuje pouze minimální, spíše však žádnou termoizolaci. Mezi důležité vlastnosti podobleku patří odvádění potu od těla. V případě zatopení sucháče si má podoblek udržet dobré tepelně izolační vlastnosti. Bavlna a fleece tyto požadavky nesplňují. Proto jen tak nenahrazujeme podoblek oblečením, které nebylo vyvinuto k účelům přístrojového potápění. Výjimkou je termoprádlo. Šetřili bychom na nesprávném místě. Oblek nesmí omezovat v pohybu (např. dosažení na ventily, kopy), a tak se šití na míru jeví znovu jako dobrý nápad pro ty z nás, kteří nemají konfekční velikosti. Na správnou velikost je nutno dbát zejména v případě podobleků s neelastickou svrchní vrstvou. Vhodnou velikost ověřujeme stejnými pohyby jako u sucháče (článek na toto téma Vás čeká brzy).

 

V souvislosti s podobleky se běžně setkáme s číselnými označeními gramáže, např. 100, 200 nebo 400. Tak např. „400gramový podoblek“ obsahuje na 1 m² 400 gramů izolačního materiálu. Někteří potápěči vlastní různě „silné“ podobleky, které užívají do různě chladných či teplých vod. Přílišné teplo v sucháči může vést ke zvýšené míře pocení a následné dehydrataci. Jakmile podoblek nesplňuje dostatečnou tepelnou ochranu pro potápění v chladných vodách, lze přidat další vrstvu ve formě tzv. termoprádla.

 

Podoblek Otter. © www.deepndown.cz

„Teplákový“ podoblek Xerotherm Arctic firmy Fourth Element. © Lucia Homolová

 

Zejména trimixoví potápěči k dofukování suchého obleku užívají argon, který s sebou nesou v tzv. argonové láhvi. Argon má nižší vodivost teploty než vzduch/nitrox, a tak se chlad dostane k tělu později. Většina trimixových potápěčů však vzhledem k dostupnosti užívá k dofukování obleku stlačený vzduch, popř. nitrox, který si přepustí hadicí z jiných láhví.

 

Vztlak se při zatopení sucháče sníží až extrémně u potápěče, který k vyvážení užívá téměř pouze regulaci plynu v suchém obleku, místo v křídle. Připomeňme si, že funkcí sucháče je izolace od vody, a ne kompenzace vztlaku. Navíc nadbytečný plyn v obleku při změně polohy cestuje a narušuje rovnovážnou pozici plavajícího potápěče. Čím více plynu v obleku je, tím více je potápěč nestabilní.

 

Na druhou stranu je mnoho potápěčů, kteří v používání argonu a vyhnutí se vzduchu v argonce žádný smysl nevidí. Jeho špatná dostupnost a vyšší cena jsou dalšími zápory.

 

Příklad používaného podobleku do chladných vod je britský Weezle Extreme+ či Thinsulate 400. Výrobky firem Otter, DUI, Santi, Polar Bear, Fourth Element a dalších. Potápěči, kteří dávají přednost thinsulatu, hovoří o tom, že dobře izoluje, i když je v obleku minimum plynu. Naopak Weezle podle nich potřebuje plynu více. A tím pádem i více zátěže. Zastánci Weezlu říkají, že po zatopení sucháče si udrží teplo a schne nesrovnatelně rychleji. Takový Xerotherm Arctic od Fourth Element, který vypadá jako silná tepláková souprava, potřebuje oproti Weezlu minimum vzduchu a neztěžuje jeho odpouštění. Weezle má tendence, zejména pokud vypouštěcí ventil vpouští do obleku vlhkost, se k ventilu přilepit a tím ho zevnitř ucpat. To ale není problém výrobce podobleku, ale potápěče, který nemá výstroj v pořádku. Krátkodobě lze potížím předejít použitím duct tapu (kobercové pásky), kterou se přelepí podoblek v místě, kde se ventilu dotýká. Fleecové obleky, jak již bylo řečeno, neposkytují po navlhnutí dostatečnou tepelnou izolaci, a proto jsou nevhodné.  

 

Doporučuje se mít pod podoblekem vrstvu funkčního prádla. Cibulový systém, tedy více vrstev oblečení přes sebe, je nejúčinnější metodou pro boj s chladem nejen pod hladinou. Funkční prádlo odvádí navíc pot od těla. To je důležité. Bez použití prádla by zpocenému potápěči byla od počátku ponoru zima. Každá další vrstva však vyžaduje dodatečnou zátěž.

 

Tipy k podobleku

 - hojně používaný podoblek izoluje hůře než nový

 - čistý podoblek izoluje lépe než nepraný

 - časté praní snižuje izolační vlastnosti podobleku

 - některé materiály je nutno prát tekutým práškem a u jiných je vhodné se vyvarovat aviváže

 - podoblek z dutých vláken (např. Weezle Extreme+) schne mnohem rychleji než podoblek vyrobený z thinsulatu

 - některé podobleky (např. Weezle Extreme+) vyžadují, aby v obleku bylo více plynu; to s sebou přináší nutnost přidat zátěž

 - pod podoblek je vhodné obléknout funkční prádlo, které odvádí pot

 - autor doporučuje podoblek šitý na míru

Funkční prádlo odvádí pot od těla.

 

Ponožky Santi 200g. © Lucia Homolová

Vchod do jihofrancouzské jeskyně Font Estramar, kde se teplota vody pohybuje celoročně mezi 18 a 19 °C. © Frank Griga

 

(příště: Vhodná velikost suchého obleku a podobleku)

Podoblek a na něm do půl těla oblečený suchý oblek držený kšandami. © Lucia Homolová

 

Kovový zip půjde používat s menším úsilím a vydrží pravděpodobně i déle, pokud ho budeme pravidelně voskovat. Na trhu existují různé výrobky. Nejjednodušší a nejlevnější je použít obyčejnou svíčku a mechanicky zip namazat z vnější strany. Mějme na paměti, že pokud pro transport vodotěsný zip zavřeme, používáme ho vlastně dvojnásobně, tj. bude nutno ho dříve nahradit. K lubrikaci plastového zipu (místa kolem jezdce) se užívá k tomuto účelu prodávaný gel.

 

K lubrikaci latexových manžet lze použít různé „pudry“ (přesněji čistý mastek), které by však neměly obsahovat látky škodící latexu (oleje). Nejjednodušší variantou je obyčejná drcená křída.

 

Mnoho sucháčů má všité šle, které umožňují pohodlné nošení do půl těla svléknutého obleku při cestě na ponor či mezi ponory. Někteří potápěči je však nepoužívají vůbec. U obleků s teleskopickým torzem však teoreticky hrozí samovolné svlečení spodní části obleku v případě, že se dostane do nohou příliš mnoho plynu. Šle nebezpečí omezují.

 

Na závěr se zmiňme o tom, že tzv. suchý oblek je pouze potápěčským mýtem. Komu do obleku nikdy neteče, ten se může považovat za šťastného potápěče. Při tom vůbec nezáleží na výrobci a pořizovací ceně sucháče. Voda v obleku je pouze otázkou času. Když nevnikne ventily, poteče švy, když ne švy, tak zipem. A když v něm budeme mít sucho, tak ho roztrhneme o vrak.

 

 

Požadavky na suchý oblek

  - velikost neomezující pohyb

  - membránový či z neoprenu drceného vhodným způsobem

  - teleskopické torso (u membránového)

  - kvalitní přelepené švy

  - diagonální zip na přední části trupu od ověřeného výrobce

  - kapsa na suchý zip na straně každého stehna, a to ve vhodné výšce

  - kvalitní přetlakový ventil na vhodném místě (podle osobních preferencí vysoko- či nízkoprofilový)

  - dopouštěcí ventil co nejblíže středu hrudi

popř.:  

      - kolem krku prostor, do kterého lze zakasat haubnu mající límec

  - tzv. uroventil nebo She-P k močení pod vodou

  - suché rukavice k použití do chladných vod (pod 10 °C)

  - propojka k elektrickému vyhřívání (pro tzv. E/O kabel)

 

Termín cave cut, tj. jeskynní střih, je označení používané původně pro obleky americké značky DUI ušité potápěči sice na míru, avšak na míru menší, než by byla pro „klasické“ potápění vhodná. Důvod, proč by někdo chtěl menší nebo více přilnavý oblek, je jednoduchý. Jedná se o střih ideální pro potápěče, který chce překonat delší vzdálenosti za použití skútru nebo spíše skútrů. Nemusí být tedy tak pohyblivý, jako kdyby používal k pohybu pod vodou převážně nohy. Oblek přiléhající více na tělo zvyšuje hydrodynamiku, a tím pádem klade menší odpor skútru, jehož baterie vydrží déle. V ramenou je přesto dostatečný prostor, aby bylo možné ovládat ventily, a sucháč není ani tak těsný, aby se v něm nedalo v případě nutnosti plavat. Nedostatkem je rychlejší opotřebení švů (např. v rozkroku). Zip obleku je prodloužený a končí až na bedrech potápěče, aby nemohlo dojít k zachycení konce zipu a jeho otevření.

 

Cave cut se začal vyrábět na přelomu tisíciletí na žádost potápěčů WKPP, kteří ho požadovali pro obleky TLS350. Při objednávce je zákazník povinen podepsat závaznou objednávku, kde potvrzuje, že oblek odebere, i když mu „nebude sedět“. Proto musí míry s absolutní přesností odebírat zkušený pracovník a prodejce DUI.

Dopouštěcí ventil (angl. inflation valve) má mít standardní přípojku identickou s přípojkou hadice k dofukování křídla. Je umístěn téměř na středu hrudi, kde ho lze ovládat oběma rukama. Musí být otočný bez jakékoli přídavné pojistky pro připojení/odpojení či dofukování. Pro oba ventily jsou často používány ventily firmy Apeks či SI Tech. Přetlakový či vypouštěcí ventil (angl. exhaust valve) je umístěn tak, aby nedocházelo k samovolnému úniku plynu, nýbrž bylo nutno, aby potápěč zaujal za účelem vypouštění jinou polohu paže. Vypouštěcí ventil sucháče je umístěn na levé paži. Spíše na její horní části než těsně nad loktem. Umístění na bicepsu překáží při v-drillu (ovládání točítek láhve/láhví). Umístění však závisí na osobní preferenci. Mnoho členů WKPP má vypouštěcí ventil na pravé paži, jelikož při skútrování je možné ventil ovládat levou neřídící rukou. Tito potápěči většinu svých ponorů skútrují. Ovládáním není myšleno zavírání nebo otevírání ventilu, ale zaujmutí polohy, ve které lze vzduch z ventilu vypouštět.

 

Dále může být vypouštěcí ventil umístěn na předloktí. To je však velice nezvyklé a DIR potápěči se tomu vyhýbají. Při špatné volbě místa bude při práci (např. valve-drill) ucházet z obleku plyn. Přednost mu dával např. Andrew Georgitsis, zakladatel organizace UTD. George Irvine ho označoval za zcela nevhodné, jelikož natáhnout ruku v restrikci či chodbě vraku nemusí být vždy tak jednoduché jako zvednout paži.

 

Potápěči, kteří se pohybují v jeskynních systémech, kde je nutno se často plazit úzkými prostory, dávají v případě dopouštěcího ventilu přednost umístění na břicho. To proto, že břicho mohou dostatečně hluboko zatáhnout, aby prolézáním ventil nepoškodili.

 

Vysoký vypouštěcí ventil.

Dopouštěcí ventil  sucháče.

Botka (angl. boot) může být integrovaná či separátní. U separátní obuvi je oblek zakončen neoprenovou ponožkou, na kterou se nasazuje několik typů obuvi. Volba je individuální. Jen nezapomínejte na to, že čím víc neoprenu přidáte, tím budou nohy pozitivnější. Proto dejte přednost komprimovanému neoprenu.

Typy obuvi
Separátní:	- klasická botka, kterou používáme k mokrým oblekům  - odolná obuv na suchý zip či tkaničky, tzv. rockboots
Integrovaná:	- odolnější ponožky s podrážkou, tzv. turbosoles  - kompletní integrovaná botka, která má často vnitřní neoprenovou vrstvu

 

Někomu vyhovují ponožky z důvodu lepší pohyblivosti kotníků. Oblek lze také větrat obrácený naruby. Jiní potápěči je rádi nemají, protože do nich častěji zatéká z důvodu opotřebování. Ponožky z komprimovaného neoprenu na rozdíl od neoprenu klasického si uchovávají téměř stejné vztlakové vlastnosti a nemají tendenci potápěče vyvádět z horizontální polohy. Efekt, který trim narušuje, se anglicky nazývá floaty feet (vzdušné nohy). Tedy pocit stoupajících nohou.

Některé typy rockboots omezují příliš pohyb v kotnících, a proto je někteří instruktoři GUE nedoporučují používat ve svých kursech. Potápěči v rockboots si navíc musejí dávat pozor, aby se jim neuvolňovaly tkaničky a nevlály jim v okolí, pokud nejsou na suchý zip. Jejich výhodou je pevnost podrážky a protiskluzové vlastnosti při pohybu na břehu. Skluzu po vlhkém a řasnatém kamenu však neodolá žádná podrážka.

Alternativou k rockboots je použití klasických botek k mokrému obleku, kterým dávají přednost např. někteří členové WKPP. Botky musejí dobře sedět, aby se nestávalo, že sklouznou ve vodě z nohy. Je asi zbytečné podotýkat, že separátní obuv je další součástí výstroje, na kterou musíme dávat pozor, abychom ji nezapomněli vzít k vodě.

 

Rockboots (vlevo) a turbo soles.

 

Cesta k vodě a zejména jeskyni není vždy jednoduchá. © Diarmuid Byrne

Po stranách obou stehen, tedy ne na stehnech vepředu, je ve vhodné poloze přišita nebo přilepena kapsa (angl. pocket) uzavíratelná na suchý zip. Vhodná poloha je taková, aby bylo do ní a z ní možné bez námahy ukládat a vyjímat výstroj. Orientačně je vršek kapsy na úrovni zápěstí (vestoje), popř. prsty potápěče v trimu dosáhnou téměř na dno kapsy.

Klasický zip se nepoužívá. Se zipem se v rukavicích hůře manipuluje, což se kompenzuje doplněním různě dlouhých pásků na jezdce. Tak vzniká zbytečná smyčka na výstroji, za kterou se může potápěč někde zachytit nebo se mu za ni může zachytit výstroj při manipulaci. Klasický zip je náchylnější k poškození (např. písek, bahno, utržený jezdec) a složitější na opravu. Na opravu suchého zipu potřebujete jen jehlu a niť. Nevýhodou suchého zipu je, že se na něj lepí některé neoprenové rukavice a tím zhoršují manipulaci s kapsou.

Kapsa musí být dostatečně velká, aby do ní bylo možné umístit vše potřebné, a takového střihu, aby měla tendenci přilnout k tělu.

Někteří výrobci k sucháčům připevňují napevno kovové d-kroužky. Většinou na boky či do kapes. Ve všech případech je lepší je odstranit. Jsou totiž zcela zbytečné, mohou překážet při vkládání a vyjímání věcí a potápěči by si mohli zvyknout připevňovat karabiny přímo do nich. Mechanismus karabiny by se mohl zaseknout a způsobovat další problémy. Výstroj je v kapse zajištěna gumicuky, aby ji nemohl potápěč omylem vytratit. Ty lze v případě potřeby natáhnout i odříznout (např. při zaseknutí mechanismu karabiny).

Kapsy slouží k uložení menší výstroje. Jedná se však o věci, které při ponoru budeme s největší pravděpodobností potřebovat.

Pokud tedy půjdeme např. pod led, nebudeme s sebou pravděpodobně potřebovat bójku. Necháme ji tedy na souši.

Co se týče konkrétního rozmístění výstroje do kapes, má každá výcviková („DIR“) organizace svá doporučení. GUE má výstroj ve stehenních kapsách uspořádanou obráceně než UTD a ISE.

GUE má proto následující vysvětlení: potápěč řídící skútr (standardně pravou rukou) má levou volnou rukou jednoduchý přístup do levé „užitkové“ kapsy, ze které po cestě může výstroj vytáhnout, aniž by zastavoval. Naopak v případě nouze nepojede dál, ale zastaví. V cestě do pravé nouzové kapsy mu navíc nepřekážejí postupové či dekompresní láhve (v dalším textu pro zjednodušení označované jako „stejdže“) ani světlo na hřbetu ruky. Většina lidí jsou praváci, a tak je pro většinu potápěčů praktičtější použít v nouzi dominantní ruku. A tak lze záložní masku vytáhnout bez toho, abychom museli přendávat hlavní světlo do druhé ruky nebo obloukem obcházet levou rukou stejdže.

Naopak UTD tvrdí, že „záložní“ kapsa (u GUE tzv. „bezpečnostní“) se používá méně často,  a proto je na hůře přístupné levé straně.

Doplňky patří do kapes. Co konkrétně kam, je uvedeno v tabulkách.

 

Kapsa se všitým d-kroužkem.

 

Vhodná výška a místo pro umístění stehenní kapsy.

 

Kapsa na pásový popruh pro ponor v mokrém obleku bez hlavního světla. Tu lze považovat jen za dočasné řešení. I mokrý oblek by měl mít přišité kapsy.

 

Výstroj v kapsách se psími karabinami nebo double-endery (oboustranná karabina) připevňuje ke gumicuku napevno umístěnému v kapse. Gumicuky mohou být v kapse i dva. Jinou možností je jeden gumicuk uvázaný do „osmičky“, která má jedno oko větší a druhé menší. Do každého oka si zvykneme připínat určitou a pořád stejnou výstroj. Jak gumicuky umístíme, je záležitostí osobní preference. Lze je např. do kapsy našít nebo protáhnout vyraženou průchodkou na její straně (tj. dírkou s kovovým okrajem). Autor dává přednost jednoduchosti, a proto jedinému gumicuku v každé kapse. Jednou za čas je vhodné zkontrolovat, zda jsou gumicuky v pořádku, popř. je nahradit.

Kapsy mají na dně dírky, které umožňují odtok vody při výstupu z vody. Ty jsou dostatečně velké, aby voda vytékala, ale tak malé, aby jimi nemohla projít v kapse uložená výstroj ani její část.

Výstroj z kapes po každém ponoru vytahujeme. Očistíme ji od nečistot nebo soli, usušíme a připravíme pro další ponor. Do kapsy ji vkládáme až těsně před ponorem. Potápěč, který výstroj nechává v kapse, si nemůže být jistý, zda je v pořádku. A tak když mu buddy skopne masku, může se stát, že z kapsy vytáhne poškozenou. Řešení nouzové situace se zase o něco ztíží.

Pokud výrobce (např. Santi) standardně prodává kapsy, které jsou uvnitř rozděleny na dvě části, je možné přepážku vyříznout. Zejména v chladných vodách a suchých rukavicích, kdy nemá potápěč dobrý cit v rukou, může přepážka bránit vložení věcí do kapsy. To je aktuální zejména pro kapsu užitkovou.
 

 

Obsah stehenních kapes podle GUE
Pravá „bezpečnostní“	Levá „užitková“
záložní maska a bezpečnostní cívka, wetnotes s nářadím, nouzová bójka, hlava náhradního hlavního světla nebo celé světlo pro extrémní ponory	hlavní cívka a bójka, leash na stejdže, záložní double endery, jump/gap cívky, držák s jeskynními šipkami a cookies

 

Obsah stehenních kapes podle UTD a ISE
Pravá „vše potřebné pro ponor“	Levá „záložní“
wetnotes, bójka, cívka apod.	záložní maska, nouzová bójka a cívka, náhradní double endery

 

 

 

Z historie HOG/DIR
Dříve bývala pravá kapsa tak malá, aby se do ní vešel pouze poznámkový blok ‒ wetnotes. Bylo to z důvodu lepší hydrodynamiky potápěče. U levé kapsy kryté stejdžemi (samozřejmě myšleno u potápěče v horizontální poloze) mohla být kapsa velká a plná.

Zip sucháče

Dalším požadavkem na sucháč je zip (angl. zipper) umístěný na přední straně obleku, který potápěči zajišťuje samostatnost při oblékání a svlékání na rozdíl od zipu zádového, který dokáže sám obsluhovat pouze velice ohebný potápěč. Vizuální kontrola dovření zipu je i v jeho případě bez použití zrcátka vyloučena. Někteří potápěči se domnívají, že zip na zádech je méně odolný než zip vepředu a může kvůli své přirozené tuhosti omezovat pohyb (např. pro práci s ventily pod hladinou). Jiní na něj nedají dopustit.

Argument, že tlak vyvíjený popruhy postroje při chůzi zipu škodí, považují za nesmysl. Aby byl zip chráněn před poškozením, bývá překryt buď ochranným zipem, nebo vrstvou tkaniny. Oblek bez ochrany zipu si nepořizujte. Každopádně je u zipu na zádech vyšší pravděpodobnost úniku většího množství plynu v případě, že dojde pod hladinou k jeho poškození (např. roztržení, odtržení, odlepení).

Zip může být kovový nebo plastový. Zda je první lepší než druhý, je sporné. V obou případech závisí na jejich údržbě, zacházení i individuálním výrobku. V každém případě se nedoporučuje užívat zipy neověřené, levné a neznačkové. Jezdec by měl být v obou případech kovový.

 

Vodotěsný zip krytý ochranným zipem.

 

Zádovému zipu se DIR potápěči vyhýbají.

 

Manžety

Materiál manžet (angl. wrist/neck seals), latex či neopren, volíme podle osobních preferencí. Většinou je dávána přednost manžetám latexovým. Variantou přilepených manžet jsou manžety, které lze během několika minut vyměnit bez jakéhokoli lepení za nové nebo jiné. Tak lze libovolně střídat manžetu s připraveným kruhovým systémem pro suché rukavice s holou manžetou, která je vhodnější k mokrým či polosuchým rukavicím.

Latexové manžety se před nasazením pudrují práškový mastkem (klouzkem), aby se lépe nasazovaly. Neoprenové zápěstní manžety jsou hůře použitelné v kombinaci s kruhovými systémy suchých rukavic vzhledem nízké elasticitě neoprenu. Neoprenovou krční manžetu volí potápěči z důvodu lepší tepelné izolace krku, popř. možnosti roztrženou manžetu zašít u vody.

Oblek může mít kolem krku prostor, do kterého je možné zakasat haubnu. Nutností je u haubny s límcem. Haubna může být i integrovaná. Proč ji autor nedoporučuje, se dočtete později.

Latexové zápěstní manžety: láhvová a kuželovitá.

 

Výhody a nevýhody materiálu krčních manžet

 

Neoprenová krční manžeta
- lepší tepelná izolace - větší odolnost materiálu - jednoduchá rychlá oprava poškození - nepoškrábaný krk ve sladké vodě - nepotřebuje pudr	- může do ní zatékat, pokud má potápěč hubený krk (pak je nutno si položit otázku, zda je velikost manžety vhodná) - někomu do ní může zatékat při skútrování - s dlouhými vlasy se může špatně zakasávat - může být složitější ji nasadit a zakasat při nízkých teplotách
Latexová krční manžeta
- minimální tepelná izolace - méně odolný materiál - u vlepené manžety nemožnost výměny „u vody“ - vyrážka i u nealergiků, zejména  při prvních ponorech - nutnost lubrikace pudrem	- výborné těsnění i při skútrování - jednoduché oblékání i při nízkých teplotách

Definice suchého obleku   

Oblek se nazývá suchý, jelikož tělo s výjimkou hlavy (popř. i rukou) nepřichází do kontaktu s vodou. Sucháč (angl. dry suit) je nutno kombinovat s vhodnou tepelně izolační vrstvou, jelikož sám o sobě izoluje pouze od vody. Slouží nejen pro potápění v chladných vodách (termín používaný při teplotě vody pod 10 °C), ale i ve vodách teplejších. Je totiž jednodušší zahřát plyn v suchém obleku než ohřát vodu v obleku mokrém. To šetří tělu energii.

 

Potápěč v polském suchém obleku Santi Emotion+ šitém na míru. Doplněn je o haubnu K01, suché rukavice Check-Up a no-name uroventil.

 

Sucháč v žádném případě nenahrazuje křídlo a nikdy se nepoužívá jako primární kompenzátor vztlaku. Použít ho lze výhradně jako zálohu v případě selhání křídla. To potápěči ulehčuje horizontální poloha, tzv. trim, kterou ve vodě zachovává. Při poloze „mořského koníka“ dopuštěný plyn z obleku rychle uniká ventilem na levém rameni. Zavírání přetlakového ventilu není řešením a může přinést více problémů, než vyřeší. Ventil pod hladinou nezavíráme vůbec. Trim navíc zajistí, že v poškozeném křídle (např. utržený inflátor, ztracený přetlakový ventil) zůstane maximum potřebného množství plynu.

 

Materiál sucháče

V převážné většině případů se používá tzv. membránový sucháč, vyrobený z vrstveného materiálu, např. z trilaminátu. Oproti neoprenu má tu výhodu, že si udržuje stejné vztlakové vlastnosti bez ohledu na hloubku. Jak již víme, použití neoprenu vyžaduje vyšší zátěž k zanoření a vyšší množství plynu v křídle ke kompenzaci ztráty jeho vztlaku. V hloubce je neopren, přesněji bublinky plynu uvnitř něj, stlačen. Není moudré používat další vybavení (zátěž nutnou k zanoření), aby kompenzovalo problémy způsobené předešlou nevhodnou volbou výstroje (přílišné množství neoprenu). Někteří potápěči, vč. DIR potápěčů ze severských krajin, používají obleky z drceného nebo komprimovaného neoprenu (angl. crushed/compressed neoprene). Jedná se o neopren zbavený bublinek plynu, a tedy mající vlastnosti velice podobné membránovému obleku. To s sebou přináší lepší tepelnou izolaci, než má membránový oblek. Nevýhodou je delší sušení po ponoru, vyšší hmotnost obleku a horší pohyblivost.

 

Vlastnosti membránového materiálu
- stejné vztlakové vlastnosti bez ohledu na hloubku
- žádná tepelná izolace
- tenký a relativně ohebný
- lehčí než neopren
- rychle schne

 

U všech suchých obleků dochází s přibývající hloubkou ke kompresi obleku vlivem stoupajícího tlaku okolí (konkrétně ke kompresi plynu mezi tělem a oblekem), kterou je nutno vyrovnat manuálním dopouštěním plynu do obleku. Při stoupání dochází k opačnému jevu, k rozpínání plynu v sucháči, a potápěč musí z obleku plyn vypouštět prostřednictvím vypouštěcího nebo přetlakového ventilu na straně levé paže.

Materiál membránového obleku je neelastický. Proto je požadavkem pro tento typ obleků tzv. teleskopické torzo (trup), jež dává potápěči dostatečný prostor pro některé pohyby, aniž by materiál „navíc“ negativně ovlivňoval vlastnosti obleku.

Pokud nemáme konfekční velikost, nezbývá než si nechat ušít oblek na míru. Míry by měl odebírat zkušený pracovník. Pokud dojde k chybám při měření, pozdější reklamace znamenají další týdny čekání na upravený oblek a další finanční náklady. Obecně je i lidem s konfekční velikostí doporučováno kupovat obleky na míru.

Pokud počítáme s lezením po kolenou, např. při prolézání méně prostornými jeskyněmi, je vhodné kolena, popř. i lokty zesílit záplatou (např. kevlarovou). Je-li lezení více, je vhodné chránit celý oblek vhodným overalem. Ten si můžeme představit jako montérky.

 

Pokročilejší potápěče lze ve střední Evropě vidět většinou v suchém obleku. Nenechme se však mýlit. Typ obleku je zvolen podle prostředí, profilu ponoru, použité výstroje i osobních preferencí. Mokré, popř. tenké polosuché neoprenové obleky patří do teplejších vod a oblasti rekreačního DIR potápění.

Pokud je na těchto stránkách použit pojem „neopren“, jedná se vždy o materiál, ze kterého se vyrábějí potápěčské obleky a doplňky. Kniha se vyhýbá užívání pojmu "neopren" pro označení potápěčského obleku, který je jinak v praxi běžný.

Mokrý oblek (angl. wet suit) není vodotěsný, nýbrž umožňuje, aby se mezi jeho vnitřní stranou a tělem vytvořila tenká vrstva vody. Tělo vodu ohřeje a tak vznikne izolační vrstva. Aby voda v obleku nekolovala, tělo neochlazovala, je nutno zvolit vhodnou velikost obleku. Konfekční velikosti uspokojí většinu potápěčů. Jejich nespornou výhodou je nižší cena. Zda však bude oblek potápěči dobře sedět od hlavy až k patě, není jisté. Za příplatek je možné k oblekům připevnit stehenní kapsy na suchý zip. Do nich umístíme bójku s cívkou, záložní masku, podvodní zápisník a další doplňky. Jinou možností jsou krátké kapsové kalhoty, které se obléknou přes oblek. Prioritní metodou jsou přilepené a přišité kapsy, které se však s oblekem běžně neprodávají. Proto autor doporučuje obleky na míru, včetně přesného umístění a velikosti kapes.

Polosuchý oblek (angl. semi-dry suit) je typ mokrého obleku, který má navíc manžety na krku, zápěstích a kotnících, které zamezují kolování vody.

Oba typy obleků mohou být jednodílné nebo dvoudílné (separátní kalhoty a vesta), s integrovanou i separátní haubnou, se zipem na zádech nebo na hrudi. Vše podle potřeby a osobních preferencí. Polosuché obleky jsou většinou silné 5‒7 mm. A tady začíná první problém. S obleky silnějšími než 5 mm nelze totiž sestavit konfiguraci výstroje s ideálním množstvím zátěže. Na hladině je neopren velice pozitivní. K zanoření musí mít potápěč dostatek zátěže, která proti vztlaku působí. Avšak s přibývající hloubkou ztrácí neopren svou funkci vztlaku (plynové bublinky, které obsahuje, se stlačují) a potápěč může mít potíže se dostat zpět na hladinu zejména v případě, že mu selže kompenzátor vztlaku (např. defekt inflátoru). Může tak dojít k situaci, kdy bude padat do hloubky, a pokud se mu nepodaří v hlubších vodách pád zastavit, může dojít k tragédii. Proto pokud je zapotřebí oblek silnější než 5 mm, měl by být použit suchý oblek.

Při potápění s mokrým či polosuchým oblekem by se nemělo užívat vztlakově negativnější ocelové ani negativnější hliníkové dvojče. Pro většinu těchto láhví nemá oblek dostatečný vztlak nutný k bezpečnému ponoru. K mokrému a polosuchému obleku lze použít některá hliníková dvojčata vhodných vlastností (např. 2x S80). Jakmile máte na zádech negativnější dvojčata, popř. na boku stage láhve, potřebujete záložní (rozuměj nouzový) kompenzátor vztlaku. Tím je suchý oblek. A to bez ohledu na to, zda se zrovna potápíte v tropech nebo ve vodách Slapské přehrady. Více o množství a rozmístění zátěže se dozvíte v kapitolách Správné množství zátěže a Správné rozmístění zátěže, které se nacházejí v příloze knihy.

Jednodílný mokrý neoprenový oblek (5 mm) moravské značky Agama vyrobený na míru. Doplněn o rukavice a botky.

Ve vodě se chceme cítit příjemně, jelikož se potápíme pro zábavu. Přílišné teplo ani chlad nedělá dobře nikomu a nese s sebou i leckterá zdravotní rizika. S přihlédnutím k teplotě vody, zkušenostem a charakteristice ponoru zvolíme vhodný oblek, popř. podoblek a další doplňky tepelné ochrany jako rukavice nebo haubnu. Potápěčům hrozí vznik podchlazení projevující se např. třesem, dezorientací v čase, neschopností či nevolí se soustředit a vyšší spotřebou plynu. Potápěč přestává být schopen správně manipulovat s výstrojí. V teplém prostředí může dojít k přehřátí organismu, křečím, bolestem hlavy, zvracení či zmatenosti. Sekundární funkcí obleku je ochrana před nástrahami okolí (např. živočichové či hrany vraku). Až 50 % tepla odchází z těla prostřednictvím rukou a hlavy. Proto je nutno zejména ty dobře chránit.

Pro delší nebo náročnější ponory je možné použít aktivní tepelnou ochranu, tedy vyhřívací systém napájený z baterie. S tepelným komfortem souvisí i dobrá hydratace a kvalitní strava nebo dodávka energie během delších a náročnějších ponorů.

Následující tabulka nám pomůže se trochu lépe orientovat. Může posloužit jako vodítko k volbě vhodného obleku. Individuální faktory jako odolnost vůči chladu, tělesný tuk nebo náročnost ponorů započítány nejsou. Někteří otužilci se v 5 mm oblecích potápějí pod led. Tomu se raději vyhněme.  

 

Jaký oblek či další výstroj zvolit?

Okolnosti	Vhodný oblek
Teplota vody 30 °C a teplejší	tropický oblek nebo celotělové plavky, popř. „short“, který má krátké rukávy i nohavice
25‒30 °C	mokrý neoprenový oblek o síle 3 mm
20‒25 °C	mokrý neoprenový oblek o síle 5 mm
15‒20 °C	mokrý/polosuchý neoprenový oblek o síle 7 mm
10‒15 °C na 60‒90´	suchý oblek s 200g podoblekem
10‒15 °C nad 90´	suchý oblek se 400g podoblekem
3‒10 °C	suchý oblek se 400g podoblekem, suché rukavice
2 hodiny ve vodě kolem 5 °C	suchý oblek se 400g podoblekem, 200g ponožky, suché rukavice, 8mm haubna
skútrování ve vodě kolem 5 °C v délce přes 1 hodinu	suchý oblek se 400g podoblekem, 200g ponožky, suché rukavice, 8mm haubna (veškerá výstroj neopotřebovaná), elektrické vyhřívání

 

Autor používá pouze dva typy obleků: suchý pro jakýkoli ponor s dvojčetem bez ohledu na teplotu vody a mokrý o síle 5 mm pro potápění v tropech s monoláhví. Co u suchých obleků střídá, je podoblek. Ze zkušenosti o sobě ví, že pro ponory, při kterých se nepřetržitě skútruje ve vodě o teplotě kolem 5 °C po dobu do 200 minut, nepotřebuje vyhřívaný podoblek. Přesto rád, alespoň v poslední fázi ponoru, elektrické vyhřívání zapne. S přibývajícími zkušenostmi každý potápěč zjistí, jakou výstroj bude potřebovat vzhledem k typu a náročnosti ponoru a co přesně jemu a jeho týmu vyhovuje.

Příště si popíšeme jednotlivé typy obleků, jejich variace a doplňky k nim.

 

 

Před ponorem pod led na lomu Leštinka. © Miro Zverka, www. stubadivers.sk.

 

Obrazový průvodce umístěním výstroje. Potápěč v mokrém obleku s hliníkovou 11litrovou láhví. © Špalek

Většina potápěčů jsou potápěči rekreační a každý technický potápěč musí nejprve projít výcvikem rekreačního potápění. Zájemce o přístrojové potápění by se měl od prvního kontaktu s vodou učit konfigurovat výstroj tak, aby s postupem času ke své stávající výstroji pouze přidával další výstroj (např. suchý oblek, dvojče, postupová nebo dekompresní láhev/láhve či skútr) bez toho, aby celou konfiguraci musel znovu přeuspořádávat (vyměnit žaket za křídlo, kupovat ploutve s otevřenou patou, pořizovat nové 1. a 2. stupně atd.). A stejně tak se učit novým návykům a pravidlům bezpečného potápění. To by ušetřilo nejen finance za výstroj, a umožnilo je vložit do vzdělání, ale zejména by to napomohlo předcházení a řešení krizových situací. A to právě je podstatou DIR konfigurace. Řečeno jinými slovy, principem je přidávání dalších částí výstroje bez toho, aby se stávající součásti musely měnit (tj. překonfigurovat). Přiučujeme se novým věcem, ale nepřeučujeme se věci dříve osvojené.

 

Každý potápěč by měl být přemýšlející potápěč. V případě DIR potápěče se jedná o základní předpoklad. Důležité je si uvědomit, proč to či ono je/musí být tak či jinak. Argument, že „je to přece DIR“, sám o sobě neobstojí. Je nutno si uvědomit, proč přesně něco děláme.

 

Tak například skútr, který by měli používat pouze zkušenější potápěči, se řídí pravou rukou. Hlava hlavního světlo je umístěna na zvláštním držáku (Goodmanově ručce) na levé ruce, která může zároveň kontrolovaně odvíjet šňůru z navijáku exploračního potápěče. Hloubkoměr je umístěn na ruce pravé, aby bylo možné údaje po osvícení svítilnou rychle přečíst, pokud není displej podsvícený. Kompas je na levé ruce, aby nebyl ovlivněn magnetickým polem motoru skútru. Stejdž láhve (přepis angl. slova stage) máme jen na levém boku, aby další napravo nepřekážely nejen hydrodynamice, nýbrž i při řízení skútru a zejména poskytování tzv. dlouhé hadice buddymu v případě OOG situace. Jedná se o krizovou situaci, kdy nemá člen týmu plyn a žádá buddyho o poskytnutí jeho regulátoru (angl. Out of Gas Situation).

 

 

Explorace projektu Karst Odyssey, jeskyně Bastasica, Bosna a Hercegovina. © David Dušek, instruktor GUE, www.speleozone.com

 

Mnoho potápěčů dává přesto přednost vlastnímu individuálnímu přístupu k výstroji, volbě dýchacích směsí, popř. i bezpečnostním pravidlům. Jako odstrašující příklad působí bezpochyby smrtelné nehody některých velice zkušených potápěčů. A to včetně DIR potápěčů. Bohužel mnoho potápěčů, včetně instruktorů potápění, systém DIR buď vůbec nezná, nebo ho ignoruje a často i kritizuje, aniž by s ním bylo dobře obeznámeno. Ono není nic jednoduššího než vytrhnout frázi z kontextu, a pak tvrdit například takovou hloupost jako, že DIRák se nikdy nepotápí s ne-DIR potápěčem. Naopak někteří lidé, kteří systém znali velice dobře, zaplatili životem kvůli nedodržení základních pravidel potápění. Mezi ty patří individuální analýza plynu a jeho dýchání pouze v příslušné hloubce.

 

Mnoho užitečných informací lze najít samozřejmě na internetu. Lidé se scházejí na potápěčských fórech, kde si zkušenosti vyměňují. Lze však rychle na bít dojmu, že většina ze zde přítomných má pokročilé trimixové a jeskynní certifikace. Tak se začátečník dostává pod domnělý tlak a snaží se ostatní co nejrychleji dohnat, místo aby postupoval pozvolně a s rozvahou.

 

I potápěč, který hodlá zůstat u jednoduchých ponorů, může z výhod DIR konfigurace pouze těžit. Mít osvědčenou kvalitní (což neznamená dražší) a standardně uspořádanou výstroj, žádné zbytečnosti navíc, vše dobře znát a ovládat tak, aby byl pobyt pod vodou co nejpříjemnější, zábavný a zároveň bezpečný. Na druhou stranu, pouhé používání DIR konfigurace výstroje bez pochopení a používání postupů a technik z nikoho Doing It Right potápěče neudělá.

 

Pro úplnost je vhodné se zmínit o tom, že v DIR potápění lze rozlišit tři hlavní vývojové proudy, jež se liší v některých detailech (standardy výuky, drobné rozdíly v použití plynu, detaily ve výstroji a nouzových protokolech nebo explorační postupy).

 

Historické vývojové proudy DIR
 

Jihovýchodní pobřeží USA:
- DIR podle WKPP (Woodville Karst Plain Project)
- DIR podle výcvikové organizace GUE (Global Underwater Explorers)
 

Západní pobřeží USA:
- DIR podle výcvikové organizace UTD (Unified Team Diving**)

 

Evropa:    
- týmy zkušených potápěčů, např. již neexistující EKPP (European Karst Plain Project*)
- DIR podle výcvikové organizace ISE (Inner Space Explorers**)

 

*Specifické podmínky exploračních ponorů mohou vyžadovat méně běžné postupy a součásti výstroje, které nemusejí být vhodné pro jiné druhy ponorů či další lokality.
**Organizace založeny bývalými členy GUE. Kvalitu výcviku je nutno posuzovat podle konkrétního instruktora. Obecně je však nejkvalitnější GUE, následováno UTD a na ISE se někteří DIR potápěči dívají zcela přes prsty.

 

 

Příprava na ponor do jeskyně La Concha, Mexiko. © Osama Gobara

 

Něco je standardizované a předepsané, jiné prvky jsou doporučené a další podléhají výhradně osobní preferenci. A tak lze drobné rozdíly ve výstroji spatřit u jednotlivých týmů DIR potápěčů či u potápěčů, kteří od DIR převzali pouze konfiguraci výstroje. Často za tyto rozdíly mohou výcvikové DIR organizace. Potápěč, jenž není se systémem podrobněji obeznámen, si takových rozdílů nejen ve výstroji, ale i v některých postupech pravděpodobně vůbec nevšimne.

 

Někdy v druhé polovině první dekády 21. století se organizace, které do té doby bylo možné nazývat „DIR organizace“ začaly přeměňovat. GUE se začala slovu DIR zcela vyhýbat a dodnes používá pojem „konfigurace výstroje podle GUE“. UTD zavedla svůj side mount systém (tzv. bokovky), který je s myšlenkou DIR těžko slučitelný. UTD přišla také jako první se svým uzavřeným okruhem (mCCR). ISE a GUE ji nedlouho potom následovaly. Podle organizací se jednalo o „přirozený vývoj“. Podle některých potápěčů se jednalo o popření základních principů, které organizace doposud vyučovaly, a přizpůsobení se požadavkům trhu. Hlavní důvody, které GUE uvádí k používání CCR, se týkají vysoké ceny helia a jeho dostupnosti. Zejména dostupnosti na odlehlých místech, kde by bez helia nebylo možné mapovat jeskyně. Jinými slovy řečeno, jsou principy DIR potlačeny ve prospěch explorace.

 

Abychom celou záležitost zjednodušili. Organizace vyučují potápění s otevřeným a polouzavřeným okruhem podle myšlenek DIR. Ale mimo to vyučují také potápění se side-mountem a uzavřeným okruhem, které jsou s DIR nekompatibilní. Jedná se o výstroj a zařízení, která jsou jednoduše řečeno příliš rozdílná od otevřeného okruhu. A s tím přicházejí i jiné techniky jejího užívání. To, co by bylo před lety veřejně zatracováno, potlačováno a zesměšňováno, se zdá dnes jako přijatelné. Inu, evoluce.

 

Konfiguraci hogarthiánské nebo DIR výstroje do určité míry převzaly během let i další výcvikové organizace. Mezi ně patří např. NAUI, TDI, IANTD, ale částečně také PADI. Individuální instruktoři, kteří se potápí DIR, se najdou u všech větších potápěčských organizací.

 

Jednou z prvních věcí, které je nutno ohledně Doing It Right výstroje zdůraznit, je, že základním prvkem potápěčské výstroje je sám potápěč a jeho buddy. Členové týmu by měli mít identicky uspořádanou výstroj, dodržovat bezpečnou vzdálenost, neustále o sobě mít přehled a provádět vzájemnou kontrolu činností a situace, být sehraní a podporovat se. Jejich způsob myšlení, fyzická a psychická kondice, dechová spotřeba, zkušenosti a kvalifikace by měly být na stejné úrovni vzhledem k obtížnosti ponoru. Jednoduchých ponorů se může účastnit i méně zkušený potápěč. V případě složitých může tým podpořit logisticky ze souše či člunu.

 

Buddies představují zásobárnu záložního vybavení, a proto nemusí mít každý potápěč pod vodou sám nadměrné množství záloh, které by mohly v důsledku působit kontraproduktivně. Obzvláště důležité je mít nepřetržitě přehled o stavu plynu partnera. Může se totiž stát, že ho budeme v případě nouze potřebovat sami, stejně jako jeho další výstroj, znalosti a schopnosti. Pokud by se stav buddyho plynu dostal pod plánované minimum, neseme podle myšlenek DIR, stejnou vinu jako on.

 

Najít dobrého partnera pod vodu není vůbec jednoduché. Témata fyzická kondice potápěče, buddy a spolupráce pod hladinou by vystačilo na samostatné knihy. Tato kniha se věnuje „hardwarovému“ vybavení. Potápěč by měl svou výstroj znát do posledního uzlíku. Měl by být schopen ji ovládat bez použití zraku a téměř bez přemýšlení (mj. se hovoří o tzv. muscle memory, tedy o svalové paměti). Při výběru je kladen důraz na její užitečnost s ohledem na účel ponoru. Rozdílné doplňky jsou zapotřebí při jednoduchém „turistickém“ denním ponoru v Rudém moři a jiné v temnotách chladných vod Slapské přehrady, v jeskynních systémech jižní Francie či při penetraci vraku ležícího 70 metrů pod hladinou Baltského moře. Základní pravidlo zní: „Ber si pod vodu pouze to, co tam budeš potřebovat. Nic víc, nic míň.“ V jednoduchosti spočívá dokonalost. Pokud má potápěč pocit, že mermomocí pod vodou něco potřebuje, tak si to má vzít. Ale ne na úkor jiného důležitého vybavení. Takový podvodní fotograf bude chtít mít fotoaparát, co nejčastěji s sebou. Pokud se však účastní exploračního ponoru, leží priority jinde než u fotografování. Vše samozřejmě záleží na konkrétních podmínkách. Nespornou výhodou DIR potápění je standardizace. Díky ní vědí DIRáci z Jihoafrické republiky s jeskynní kvalifikací C2 (Cave Diver Level 2), že když přijedou do Evropy, aby se potápěli s místními DIRáky (se stejnou kvalifikací), tak budou mít stejně uspořádanou výstroj, stejné kvality a budou dodržovat stejné postupy a bezpečnostní pravidla. Po několika jednodušších seznamovacích ponorech budou schopni spolu absolvovat i ponory složitější. To by u potápěčů nepotápějících se podle systému představovalo příliš vysoké bezpečnostní riziko. Možná, že je vhodné podotknout, že ti „běžní“ potápěči si tohoto rizika nejsou často vůbec vědomi.

 

Konfigurace výstroje umožňuje určité postupy, které zvyšují bezpečnost potápění, mj. tím, že se problémům snaží předcházet, popř. jim zamezit v prvopočátku jejich vzniku. Standardizované vybavení partnerů, znamená, že každý člen týmu má mít v ideálním případě identickou výstroj stejného minimalistického uspořádání (včetně množství a druhů dýchacích směsí, výkonu a nabití baterií svítilen nebo skútrů, stupně tepelné ochrany atd.). Standardizace má zamezit zejména možnému zmatku či chybě v průběhu ponoru a v případě nouze či kritické situace umožnit jednodušší pomoc buddymu nebo sám sobě. Celý systém, nejen konfigurace výstroje, může být plně využit, pouze pokud je dodržován jako celek. Nedostatečně informovaný začátečník či vysoce kvalifikovaný ne-DIR potápěč se může domnívat, že tu či onu věc může udělat podle sebe. Avšak DIR spočívá v tom, že vše důležité je již promyšleno a vymyšleno. Stačí pouze kopírovat.

 

 

Týmová porada pomocí podvodního zápisníku. © Andrea Kiss, www.akito-diving.com

 

V příslušných kapitolách jsou zmiňovány historické stupně vývoje některých součástí výstroje. Samozřejmě nelze evoluci zastavit, a tak dojde během dalších let k zavedení nových technik a rozšíření poznatků, které systém ovlivní. Principem systému je přidávání dalších částí výstroje bez toho, aby se stávající součásti musely měnit.

 

Potápění je móda a móda se často mění. Dochází ke změnám v designu, barvě, střihu, přidávání/odebírání různých plastových nebo kovových cinkrlátek a dalších zbytečností. To vše za účelem zvýšení objemu prodeje a na úkor praktičnosti a bezpečnosti. Potápěčské vybavení je nákladné, a většina potápěčů si ho pořizuje postupně. Bylo by vhodné, aby byli studenti s myšlenkami Doing It Right seznamováni dříve, než začnou být ovlivňováni reklamními triky výrobců a prodejců a sami začnou na jejich základě vytvářet pestré nepraktické kombinace výstroje. Situace je o to komplikovanější, že mnoho instruktorů, kteří by měli být mentory svých studentů, jsou zároveň i prodejci určitých obchodních značek, a tedy i konkrétních více či méně vhodných výrobků. Cílem obchodníka je zisk, a tak se užitečnost zboží často dostává do pozadí. Začátečník, který se hodlá věnovat potápění, přilévá navíc olej do ohně tím, že většinou sám neví, jakým směrem se v potápění chce pohybovat. Nastává koloběh nákupů a prodejů výstroje podle změny směru a často bohužel i módních trendů. Dobře míněná rada zkušenějšího kamaráda může přinést více škody než užitku. Tento problém u prakticky zaměřené DIR konfigurace téměř odpadá. DIR konfigurace je uspořádána pro tři typy potápění zároveň: pro rekreační, technické a overhead potápění. Z tohoto důvodu muselo dojít k určitým kompromisům, a výstroj tedy nemůže být pro každé prostředí do maximální možné míry ideální. V některých jeskyních je vzhledem k jejich rozměrům i malé DIR dvojče těžko použitelné nebo nepoužitelné. V takových případech je vhodné zvolit bokovky (side-mount) či no-mount, kdy láhev tlačíme při prolézání třeba i bez ploutví před sebou. Do některých takových jeskyní je bezpečnější se zanořovat sólo, a tak ani zde DIR své uplatnění nenalezne. Pro převážnou většinu navštěvovaných prostředí je však systém více než vhodný.

 

Samozřejmě má systém i své kritiky, jimž vadí zejména na první pohled nekompromisní oddanost „filozofii“. Mnozí potápěči mají dojem, že mnozí DIRáci následují slepě „vůdce svého kultu“ jako ovce stádo. Autor má pocit, že tomu tak opravdu někdy je. Podrobněji jsou názory kritiků zmiňovány v příslušných kapitolách. Název Doing It Right v sobě, z pohledu mnoha lidí, automaticky zahrnuje tvrzení, že pokud to neděláte DIR, tak to děláte špatně. To samozřejmě nikdo rád neslyší, natož když se potápí bez problémů třeba i desítky let. Volba názvu nebyla tedy šťastná, a systému více uškodila, než dala. K tomu přispělo agresivní prosazování systému v jeho počátcích.

 

Jeskyně Nohoch Nah Chich, Mexiko. © Petr Polách, www.polachpetr.cz

 

Sobě i okolí nebezpeční potápěči, doufám, že jich je menšina, jsou či byli poněkud hanlivě označováni anglickým slovem stroke. Stroke je potápěč, který zná rizika svého vybavení, ví, jak se potápět bezpečněji, ale přesto se potápí podle svého uvážení (tzv. osobní preference). Člověk, který se přeceňuje a riskuje, nedostatečně či vůbec neplánuje ponory. Potápěč, který se s novým vybavením nehodlá seznámit při jednoduchých ponorech, nebo někdo, kdo myslí pouze na překonání hloubkového rekordu, často navíc „se vzduchem“ (tzv. deep air). Stroke je jednoduše řečeno člověk, se kterým nechceme být pod vodou. Potápěč, na kterého se nemůžeme v případě nouze spolehnout. Jestli se na něho spolehneme, může nás to stát život. Ale pojem nemusí označovat výhradně potápěče. V rozšířeném slova smyslu zahrnuje např. personál potápěčské základny, posádku člunu či lodě, nebo loď samotnou. Pojem „stroke“ se na současných internetových DIR fórech běžně nepoužívá. Je považován za politicky nekorektní vulgarismus.

 

DIR komunita je známa svými hesly či pravidly
„Nikdy neporušuj pravidlo č. 1!“, které zní: „Nepotápěj se se stroky!“,
„Potápěním se stroky člověk riskuje život.“,
„Další možností je nepotápět se.“ (tzv. volba č. 1)
„Neposlouchej stroky!“ (pravidlo č. 2), „POZOR! Strouci jsou často vysoce kvalifikovaní!“
„Tlak skupiny stroků na jednotlivce je velmi silný.“
„Pod vodou není nic, pro co by stálo za to zemřít.“ (pravidlo č. 3)
„Před každým ponorem proveď analýzu směsí.“ (pravidlo č. 4)
„Nepoužívej rebreather, pokud to není potřeba.“ (pravidlo č. 5)
„Vždycky musíš vypadat cool.“ (pravidlo č. 6*)

 

*nevztahuje se pouze ke vzhledu, ale zejména ke schopnostem a dovednostem, jako např. pohyb a práce pod vodou

 

Diplomaticky to vyjádřil Bill Mee:
„Určitě se nepotápějte s lidmi, kteří nesdílejí stejnou filozofii o týmovém potápění, konfiguraci výstroje a plánování spotřeby jako vy. Většina problémů a nehod při potápění souvisí přímo s porušením pravidla č. 1.“

 

Dále bych si dovolil citovat Billa Gavina, který o výstroji řekl:
„Nespokojte se nikdy s ničím jiným než s dokonalostí. Ti, kdo tak učiní, sami zjistí, jaké výhody jim úsilí přineslo. Ti, kdo tak neučiní, nebudou nikdy chápat, o čem ostatní hovoří.“

 

Následuje variace George Irvinea:
„Nezapomeňte, že méně je více, jestliže to nepotřebujete, tak to s sebou neberte. Jestliže to přidá další místo možné závady, nepoužívejte to. Nikdy se nespokojte se situací, kdy byste s vybavením nebyli 100% spokojeni, a jež není dokonalé. Zvykněte si vše okamžitě upravovat, vést k dokonalosti, a tak dostanete méně kopanců do zadku.“

 

Termín „stroke“ vznikl díky Parkeru Turnerovi, jenž jako první vedoucí WKPP rozhodoval o tom, kdo se s týmem může potápět, a kdo ne. Tedy kdo je přínosem a kdo by byl přítěží. Ten, kdo pravidla nedodržoval, neměl šanci. Během let se mnoho potápěčů snažilo do týmu dostat „chvástáním“ o zkušenostech se složitými ponory. Parker potom říkával, že má plné zuby lidí, co se snaží chvástáním a chlácholením (angl. stroking) dostat do týmu.

 

Říká se, že nejhorší vliv na potápění mají instruktoři. Bohužel většina nových studentů věří tomu, co slyší a co se naučí v počátcích, a tak většinu nebezpečných potápěčů vytvořili komerční instruktoři. Občasné, i když doufám, že jen výjimečné, tvrzení jako „každý je pod vodou sám za sebe“, „můj plyn je můj plyn“ nebo „musíš vědět, kdy opustit buddyho“ jen potvrzují, že se někdy jedná o „mistry“ svého oboru. Nedostatečné sebevzdělávání nejen pokročilejších potápěčů je dalším negativním jevem.

 

Přístrojové potápění je krásný sport přístupný široké veřejnosti. Je to však také sport, ve kterém se potvrzuje pravidlo, jež říká, že za chyby se platí. Nekvalitní výcvik, nedostatečné znalosti a dovednosti, nekvalitní výbava, porušování bezpečnostních pravidel, překračování limitů a kvalifikace, přeceňování se, alkohol či špatný zdravotní stav. To jsou nejčastější příčiny potápěčských nehod. Na celém světě přicházejí ročně o život desítky potápěčů, většinou začátečníků, ale někdy i zkušených technických a jeskynních instruktorů. Ve většině případů je nehoda kombinací několika menších chyb, které vyústí v katastrofu. Proto bychom měli všechny problémy, včetně těch drobnějších, řešit se vší vážností a pečlivostí. Pokud možné ještě na souši. Nejen za účelem maximálního omezení vzniku potápěčské nehody byl vytvořen a důkladně propracován systém, který je označován jako „DIR“.

 

DIR (česky čti: dyr) je zkratkou pro anglické Doing It Right (Dělat to správně, popř. dělajíce to správně). Spíše než o filozofii se však jedná o ucelený potápěčský systém, jenž vznikl na základě zkušeností floridských jeskynních potápěčů ze 70., 80. a 90. let 20. století. Jeho cílem je maximalizovat požitek z potápění na straně jedné a minimalizovat námahu a riziko na straně druhé. Sousloví „Doing it right“ pochází z velice kritického článku jednoho z průkopníků systému, George Irvinea, jenž vyšel v americkém potápěčském časopise DeepTech Magazine v roce 1995. Článek se jmenoval „Do it Right, Or Don´t Do it!“ (Dělej to správně nebo to nedělej).

 

 

Kavernová zóna jeskyně Cenote Chac Mol, Mexiko. © Peter Németh

 

Počátky DIR nalezneme v tzv. Hogarthově konceptu (zkr. HOG); konfiguraci výstroje a s ní souvisejících technik, které se vyvíjely od konce 70. let 20. století a jsou pojmenovány podle Billa Hogarth Maina, jenž se s Billem Gavinem a dalšími potápěči na sestavení „ideální“ výstroje podílel. Pojmenování konfigurace pochází od dalšího potápěče a v počátcích mělo humorný škádlivý podtext. Main totiž své druhé jméno neměl v lásce. Možná, že to bylo kvůli tomu, že v angličtině se jako „hog“ označuje vykastrované prase určené k porážce. To je však pouze dohad. Označení je považováno za velice výstižné, jelikož Hogarth byl známý svou posedlostí po ideálním sestavení výstroje s ohledem na její jednoduchost, bezpečnost a efektivitu. I když některé detaily vznikly zajisté náhodně či z jiných než „vyšších“ pohnutek. Jedná se o uspořádání výstroje pro použití ve všech floridských jeskynních, a nemusí být tedy ideální pro jiné oblasti, jak říká Bill Gavin.

 

Základní principy „HOG“
- věci dělat správně nebo je nedělat vůbec
- v jednoduchosti je síla
- méně je více; do vody nebrat nic, co tam nebude potřeba, a když si nejsi jistý, nech to doma
- vše udržovat čisté a funkční
- nikdy se nesnažit přidáváním další výstroje kompenzovat vlastní nedostatečné dovednosti
- nejdůležitější součástí výstroje je potápěč

 

Lamar English a Parker Turner byli vedle Hogartha a Gavina dalšími potápěči, kteří přispěli svými znalostmi i zkušenostmi k vývoji konfigurace i technik s tím spojených. Všichni tvořili skupinu, jež v roce 1985 zkoumala floridský Sullivan Sink. Právě používání vlastní standardizované konfigurace je odlišovalo od ostatních potápěčských skupin, nejen na Floridě. „Sullivanští potápěči“ stáli na počátku velice úspěšného Woodville Karst Plain Project (WKPP) ‒ organizovaného mapování rozsáhlého zatopeného vápencového jeskynního systému severní Floridy. Projekt vznikl oficiálně až v roce 1990. Do té doby fungoval neoficiálně a jako takový je i označován.

 

Nové techniky, postupy a uspořádání výstroje, její užitečnost, minimalismus, spolehlivost a hydrodynamické vlastnosti umožnily potápěčům dosáhnout doposud nevídaných vzdáleností v místních jeskynních systémech a odměn v podobě nově objevených částí.

 

Později členové WKPP Jarrod Jablonski, George Irvine, Casey McKinlay, Brent Scarabin a Rick Sankey spolu s dalšími systém přetvořili a rozšířili ve filozofii, která zahrnuje vedle konfigurace výstroje tělesnou a duševní kondici, zevrubné plánování ponorů a klade velký důraz na spolupráci s partnerem nebo týmem. Sólo potápění je považováno za neodůvodnitelné a nepřípustné.

 

 

Skútrování pod ledem, Nové Košariská, Slovensko. © Andrea Kiss, www.akito-diving.com

 

DIR zahrnuje
- dobrou fyzickou i psychickou kondici a určitý způsob uvažování
- jednotný buddy tým
- zevrubné plánování ponorů
- standardizaci plynů
- standardizovanou konfiguraci výstroje
- standardizované postupy a techniky
- vysoké nároky na dovednosti i schopnosti potápěčů
- pomalejší postup v certifikačním žebříčku na rozdíl od velkých potápěčských organizací

 

Všechny detaily systému jsou prověřeny praxí na základě pokusů a omylů z mnoha složitých ponorů. Mezi potápěči, kteří „to myslí s potápěním vážně“, je DIR stále oblíbenější. Většinou se jedná o technické či vrakové potápěče, jeskyňáře, popř. ty, co se jimi chtějí do budoucna stát. V tzv. uzavřeném prostředí. Tam, kde není možnost přímého výstupu k hladině (angl. overhead environment), je riziko nehody nesrovnatelně vyšší než u rekreačních ponorů na volné vodě. Je však důležité si uvědomit, že techniky používané do uzavřených prostor jsou použitelné i na volné vodě.

 

K tomu, abychom mohli zjistit, zda bude láhev ve vodě negativní nebo pozitivní, popř. kdy bude neutrální, lze použít poměrně jednoduchý výpočet.

K němu musíme znát určité údaje. Mezi ně patří:
- hmotnost láhve (uvedena na láhvi, většinou kolem hrdla)
- objem láhve (uveden na láhvi)
- typ materiálu (ocel nebo hliník)
- hmotnost ventilu (alespoň průměrnou, pokud nechceme ventil vážit)
- hmotnost 1. stupně, který k láhvi chceme používat

- u nitroxových směsí, se kterými budou láhve negativní, lze na základě množství stlačeného plynu spočítat, do jaké míry tomu tak bude

 

Příklad
Hliníková láhev Luxfer S080, parametry uvedeny v tabulce níže, plněná EAN50, neotočný 1. stupeň Apeks DS4, sladká voda. Jaké budou její vztlakové vlastnosti?

 

 

Postup

Nejprve spočítáme váhu nitroxu v láhvi: 11,1 litru x 210 barů = 2331 litrů plynu x 1,3 g = 3030 g = 3,03 kg

Nyní spočítáme celkový (vztlakový) objem láhve: 14,4 kg / 2,8 kg/dm3 + 11,1 = 16,24 litru (tj. kg)
(pro průměrně slanou vodu bychom přičetli 2,5 %, tj. 0,4 kg)

Na základě předchozích údajů lze spočítat váhu ustrojené láhve ve sladké vodě:
14,4 kg + 0,75 kg + 0,60 kg + 3,03 kg - 16,24 litru = 2,54 kg

Láhev daných parametrů bude mít na počátku ponoru ve sladké vodě negativní vztlak 2,54 kilogramu.

 

Nejdůležitější součástí potápěčské výstroje je potápěč sám, následován svým partnerem/týmem, který nejen že nese další záložní výstroj, ale zároveň nás podrží či klepne přes prsty, když to bude zapotřebí. DIR potápěč se snaží spoléhat pouze z nejnižší možné míry na výstroj, o které ví, že nemůže být nikdy dokonalá a vždy bude představovat určité bezpečnostní riziko. V jednom roce mi selhalo pět manometrů italského výrobce Termo Industria. Tedy těch nejprodávanějších a nejpoužívanějších mezi technickými potápěči. Jedná se o jinak velice spolehlivé výrobky prodávané pod nejrůznějšími značkami.

Dříve se potápěči potápěli bez měřicích přístrojů, a takový Bill Hogarth Main dodnes vyznává minimalismus a maňas na jeho stage automatikách byste hledali marně. My manometr používáme, ale zajisté leckoho překvapí, jakým způsobem. Manometr slouží pouze ke kontrole vlastního výpočtu. Odečítáme z něj pouze, abychom si vlastní úsudek potvrdili. Na manometru závislí nejsme. A už vůbec ho nepotřebujeme mít neustále před obličejem.

 

Jak na to?
1) Musíme znát svou hladinovou spotřebu plynu vypočítanou na základě více ponorů v různých podmínkách.
2) Musíme vědět, kolik máme plynu a v čem (např.: 2x 12 s EAN32 na 210 barů).
3) Musíme znát svou průměrnou hloubku. Tu lze odečítat z bottom-timeru, pokud ji počítá, nebo odhadnout na základě profilu ponoru.
4) Musíme vědět, jaký byl tlak v láhvi při posledním odečtu.

 

Příklad
Během 3 minut jsme se zanořili do 30 metrů a hloubku +/- 1 metr udržovali. Po 20 minutách ponoru a před započetím výstupu jsme se rozhodli zkontrolovat tlak v 2x 12 plněném na 210 barů EAN32. Po celou dobu ponoru se cítíme v 15 °C vodě dobře, nedošlo k žádným mimořádným událostem, a tak ze zkušenosti a dřívějších výpočtů víme, že naše povrchová spotřeba bude kolem 15 litrů za minutu.

Pro 2x 12 platí: SCR 15 l/min. = spotřeba 3 bary / 5 min. (viz tabulka)
Pro zjednodušení jsou použity pětiminutové segmenty. Používat lze jakékoli jiné.

 

 

Jako průměrnou hloubku v posledních (zde i prvních) 20 minutách ponoru vezmeme 30 metrů (tj. 4 ata), a tak krátký sestupový čas (3 min.) nebereme v potaz. Takže při povrchové spotřebě 15 l/min. bychom na hladině spotřebovali během 20 minut 12 barů z dvojčete 2x 12 (4 pětiminutové segmenty po 3 barech, tj. 12 barů).

Pro průměrný tlak 4 ata (30 m) násobíme: 12 barů x 4 ata = 48 barů, které zaokrouhlíme na 50 barů, což je množství plynu, o kterém se domníváme, že jsme ho spotřebovali.

Začali jsme s 210 bary ve dvojčeti. Po odečtení spotřebovaného plynu 50 barů by nám tedy mělo zbývat 160 barů EAN32.

Až nyní odcvakneme psí karabinu manometru z levého bočního d-kroužku a porovnáme výpočet se stupnicí přístroje. Odečtené číslo si zapamatujeme spolu s časem odečtu pro další výpočet tlaku v láhvích, který může následovat za dalších zhruba 20 minut či při nepředvídané události. Odchylku v přesnosti výpočtu vezmeme v potaz při příští kontrole.

 

*Surface Consumption Rate = povrchová spotřeba plynu

Česko-anglicko-německý slovník výstroje

1. stupeň	First stage	e erste Stufe
2. stupeň	Second stage	e zweite Stufe
adaptér k monoláhvi	STA (single tank adaptor)	r Single-Tank-Adapter
analyzér	(gas) analyser	r Analyser (angl.)
automatika	regulator	r Atemregler
backplate	backplate	s Backplate
baterie	battery	e Batterie
bójka	SMB (surface marker buoy)	e Boje
- otevřená	- open	- offene
- polouzavřená	- semi-closed	- halb-geschlossene
- uzavřená	- closed	- geschlossene
botky (obuv)	boots	e Füsslinge
- láhve	- cylinder boots	- e Flaschenfüsse
bottom-timer	bottom-timer	r Bottom-Timer
brzda d-kroužku	d-ring retainer/slide/tri glide	r Blei-/Gurtstopper
cívka	(finger) spool	e Spule, e Spool
- bezpečnostní	- safety spool	- e Safety Spool
d-kroužek	d-ring	r D-Ring
- rovný	- straight	- gerade
- ohnutý	- bent	- gewinkelt
duše (cyklistická)	inner tube	s Gummiband
- křídla	- wing bladder	- e Blase
dvojče	doubles, double cylinder	s Doppelpack
gumicuk	bungee, shock cord	s Bungee
- záložního regulátoru	- necklace	- s Gummiband
hadice	hose	r Schlauch
- dlouhá	- long hose	- r lange Schlauch
- inflátorová	- inflator hose	- r Inflatorschlauch
- přepouštěcí	- decanting hose	- r Übeströmschlauch
- vysokotlaká	- high-pressure (HP) hose	- r Hochdruckschlauch
haubna	hood	e Kopfhaube
hlava hlavního světla	primary light head	r Hauptlichtkopf
inflátor	inflator	r Inflator
kabel	cable	s Kabel
kanistr (bateriový)	battery pack	r Akku-Tank
kapsa	pocket	e Tasche
- na zádovou desku	- storage pack	- e Rückentasche
- stehenní	- thigh pocket	- e Beintasche
- zátěžová	- weight pocket	- e Bleitasche
karabina (psí)	bolt snap	r Karabiner, r Bolt-Snap
- dvojkarabina	- double-ender	- r Doppelender
kompas	compass	r Kompass
kompenzátor vztlaku	BCD (buoyancy compansator device)	s Wing, s Tarierjacket(ne-DIR)
kondom	catheter, condom	s Kondom
křídlo	wing	s Wing
láhev	cylinder, tank	e Flasche
- argonová	- argon tank	- e Argonflasche
- dvojče	- doubles	- s Doppelpack
- hliníková	- aluminium tank	- e Aluminiumflasche
- monoláhev	- single tank	- e Monoflasche
- ocelová	- steel tank	- e Stahlflasche
- stage	- stage cylinder	- e Stageflasche
leash (na stage)	(stage) leash	e (Stage-)Leash
manometr	SPG (submersible pressure gauge)	s Fini-/Manometer
manžeta	seal	e Manschette
- krční	- neck seal	- e Halsmanschette
- latexová	- latex seal	- e Latexmanschette
- silikonová	- silicone seal	- e Silikonmanschette
- neoprenová	- neoprene seal	- e Neoprenmanschette
- zápěstní	- wrist seal	- e Armmanschette
maska	mask	e Maske
- nízkoobjemová	- low-volume mask	- e Low-Volume-Maske
matka	nut	e Mutter
- motýlková	- wing nut	- e Flügelmutter
monoláhev	single tank	e Monoflasche
můstek	manifold	s Manifold, e Brücke
- izolovaný	- isolated manifold	- absperrbare Brücke
nálepka	decal	r Aufkleber
nářadí	tool kit	s Werkzeug
náustek	mouthpiece	s Mundstück
naviják	reel	s Reel (angl.)
neopren	neoprene	s Neopren
nůž	knife	s Messer
nůžky	scissors	e Schere
oblek	suit	r Anzug
- mokrý	- wet suit	- r Nassanzug
- polosuchý	- semi-dry suit	- r Halbtrockenanzug
- suchý	- dry suit	- r Trockenanzug, r Trocki
- podoblek	- undergarment	- e Unterziehe
ochrana	protector	r Schutz
- hadice	- hose protector	- r Schlauchschutz
- (kryt) 1. stupně	- dust cap	- e Staubschutzkappe
- láhve (zátka ventilu)	- DIN plug	- r DIN Ventilstopfen
- ventilu	- valve protector	- r Ventilschutz
opasek (zátěžový)	(weight) belt	r (Gewichts)gürtel
o-kroužek	o-ring	r O-Ring
páska (o analýze)	(analysis) tape	r (Analyse)aufkleber
(potápěčský) počítač	(diving) computer	r (Tauch)Computer
ploutve	fins	e Flossen
podoblek	undersuit, undies	e Unterzieher
ponožky	socks	e Socken
ploutve	fins	e Flossen
popruh (k postroji)	(harness) webbing	s (Backplate)Gurtband
- láhve	- tank strap	- r Flaschengurt
- masky	- mask strap	- s Maskenband
- mezinožní	- crotch strap	- r Schrittgurt
- pásový	- waist strap	- r Bauchgurt
postroj	harness	e Bebänderung/Harness
- na stage	- stage rig	- s Stage Rig
potápění	diving	s Tauchen
- jeskynní	- cave diving	- s Höhlentauchen
- pod ledem	- ice diving	- s Eistauchen
- přístrojové	- scuba diving	- s Gerätetauchen
- rekreační	- rec(reational) diving	- s Sporttauchen
- technické	- tec(hnical) diving	- s technische Tauchen
- vrakové	- wreck diving	- s Wrack-Tauchen
přezka	buckle	e Schnalle
- přezky na ploutve	- spring straps	- e Spring Straps
- zátěžového opasku	- weight belt buckle	- e (Gürtel)Schnalle
přípojka	connector	r Anschluss
psí dečky	gaitors, gaitor wraps	e Gaitor Wraps
regulátor	reg(ulator)	r Atemregler
- hlavní	- primary regulator	- r Hauptatemregler
- záložní	- back-up regulator	- r Back-Up Atemregler
(goodmanova) ručka	(Goodman) handle	e Goodman-Handle
rukavice	gloves	e Handschuhe
- suché	- dry gloves	- e Trockenhandschuhe
SK páska	cable tie	r Kabelbinder
skruže	tank bands	e Flaschenschellen
skútr	DPV (Diver Propulsion Vehicle)	r Scooter
stage láhev	stage cylinder	e Stage-Flasche
- bezpečnostní	- safety bottle	- e Sicherheitsflasche
- dekompresní	- deco(mpression) tank	- e Dekostage
- postupová	- bottom/travel stage	- e Bottomstage
- stage postroj	- stage rig	- s Stage Rig
svítilna	light, torch	e Lampe
- hlavní	- primary light	- e Hauptlampe
- video	- video light	- e Videolampe
- záložní	- back-up light	- e Back-Up Lampe
šipky (jeskynní)	(line) arrows	e Leinenpfeile/Arrows
- cookie	- (line) cookie	- r Cookie
šnorchl	snorkel	r Schnorchel
šňůra (jeskynní)	(cave) line	e (Cave) Line, e Leine
- tažná na skútru	- tow leash	- e Tow Leash
vesta (vyhřívací)	heating vest	e Heizweste
tlačítko	button	r Knopf
točítko	knob	s Dreh-/Handrad
tužka (obyčejná)	pencil	r Bleistift
uroventil	pee-valve, p-valve	s Pee-Ventil/Urinalventil
- nevyvážený	- unbalanced	- unbalanciert
- vyvážený	- balanced	- balanciert
uzel	knot	r Knoten
ventil	valve	s Ventil
- dopouštěcí	- inflator valve	- s Einlassventil
- přetlakový	- OVP (over-pressure valve)	- s Überdruckventil
- vypouštěcí	- exhaust valve, dump valve	- s Auslassventil
vyhřívání	heating	e Heizung
zádová deska	backplate (BP)	e Rückenplatte
- hliníková	- aluminium backplate	- s Alu-Backplate
- ocelová	- SS (stainless steel) backplate	- s Edelstahl-Backplate
záložní	back-up	s Back-Up
zápisník	wetnotes	e Wetnotes
zátěž	weight	s Gewicht
- kotníková	- ankle weight	- s Fussblei
- v-zátěž	- v-weight	- s V-Weight
zip	zipper	r Reißverschluss (RV)
- ochranný	- protective zipper	- r Schutzreißverschluss
- přední	- frontal zipper	- r Front-Reißverschluss
- zádový	- back zipper	- r Rücken-Reißverschluss
zvedací vak	lift bag	r Hebesack, r Liftbag
žárovka, výbojka	bulb, tube	e Glühbirne, e Lampe

Existují různé typy kruhových suchých rukavic. Autor k popisu zvolil systém švýcarské firmy Uprux, Check-Up, jelikož ho sám používá. Jiné typy a značky jsou např. KUBI nebo Nordic Blue. Rukavice lze umístit na všechny typy latexových i silikonových manžet.

Sada se dá rozdělit na část, která je umístěna na rukávy suchého obleku, a část, která se k ní připíná. Tedy suchou rukavici umístěnou na kruhovou přípojku.

Do manžety každého rukávu se umístí plastový válec, který je na místě držen dvěma o-kroužky. Přípojka k rukávu se skládá z nižšího plastového válce, na němž je jedním o-kroužkem držena latexová rukavice. Její okraj je překryt gumovou ochranou, která má zamezit protržení rukavice nárazem. Celek je vodotěsný díky jednomu o-kroužku umístěnému ve válci s rukavicí. Instalace není náročná na materiál. Pro ulehčení práce je vhodné použít mastek a k překrytí svrchních o-kroužků elektrikářskou lepicí pásku.  

Pokud není potápěč na kruhové systémy zvyklý, bude mu zpočátku vadit omezení v pohybu, které u mokrých či polosuchých rukavic neměl. Některé typy rukavic mají navíc „kruhy“ vyšší než jiné. Jelikož má každý člověk jiný obvod zápěstí, prodávají se kruhy v několika velikostech.   

 

 

POSTUP INSTALACE KRUHU NA MANŽETU

1) na manžetu je nanesen mastek, aby bylo omezeno tření při práci

2) pozice, kterou zaujme kruh/válec v manžetě; všimněte si vrubů ve válci; slouží k umístění o-kroužků; než bude válec vložen, je rukáv obrácen na ruby

3) válec se zevnitř obleku vloží do rukávu a nakonec do manžety až do znázorněného místa; nachází se tedy pouze v manžetě

4) na manžetu se umístí jeden o-kroužek; a to do vrubu nejblíže rukávu; i na tuto stranu rukávu/manžety se nanese mastek

5) rukáv se obrátí z rubu do své přirozené polohy; práci je vhodné provádět s citem, aby nedošlo k poškození manžety; závěrečné provléknutí válce manžetou ulehčí otočení válce na bok

6) manžeta se převleče dalším o-kroužkem, a to na místě nejdále od rukávu

7) o-kroužek je přelepen elektrikářskou lepicí páskou libovolné barvy; autor dává přednost barvě bílé; domnívá se, že pod vodou uvidí jeho partneři lépe jeho ruce v nízké viditelnosti; tomu přispěje i bílá barva rukavic

Mezi rukavicí a oblekem musí procházet vzduch. To zajišťuje tzv. komunikátor. Tedy hadička nebo gumicuk provléknutý pod manžetou a spojující rukáv s prostorem dlaně.

 

POSTUP PŘIPEVNĚNÍ RUKAVICE NA KRUH

 

Na každou rukavici je zapotřebí: plastový kruh, dva o-kroužky a ochranná guma (obr. výše).

 

 

Těsnění mezi suchým oblekem a rukavicí má na starosti jeden jednoduše vyjmutelný o-kroužek, který se nachází na vnitřní straně kruhu držícího rukavice. O-kroužek vložíme do kruhu (obr. 1). Při používání rukavic je vhodné ho jednou za čas vyjmout a vyčistit vodou.

Suchá rukavice je ke kruhu připevněna pomocí dalšího o-kroužku. Ten vložíme rovnoměrně do rukavice (obr. 2a a 2b).

Materiál rukavice, který o-kroužek přesahuje, přehneme na jednom místě přes o-kroužek (obr. 3). Takto přehnutý ho přiložíme do prohlubně na kruhu z jeho nižší strany (obr. 4). Za použití obou rukou a všech prstů vložíme celý o-kroužek postupně a trpělivě do prohlubně (obr. 5). Při tom musíme dávat pozor, aby o-kroužek držel rukavici rovnoměrně. Aby nedošlo k tomu, že na jedné straně bude o-kroužek 3 cm hluboko a na druhé 5 cm. V tom případě by byla rukavice nakřivo a pod o-kroužkem by se mohl materiál rukavice přehýbat a překrývat. Těmito místy by následně pronikala do rukavice voda. Malé přehyby lze vyrovnat pohybem materiálu rukavice na obou stranách rukavice. Jak za část, na níž jsou prsty, tak za část, která se nyní nachází uvnitř rukavice. Pokud není možné přehyby odstranit, je nutno rukavici z kruhu sejmout a začít znovu.

Kruhový systém do jisté míry omezuje pohyb ruky potápěče. Uživatel kruhem naráží do výstroje, kterou se snaží obsluhovat. Aby nedošlo k protrhnutí rukavice, nasazuje se na ni ještě ochranný gumový kruh (obr. 6). Jeho další funkcí je další přidržení rukavice k plastovému kruhu.

Po ukončení práce je vhodné si obléci suchý oblek s podoblekem a na teplé rukavice nasadit suché (obr. 8). Tak zjistíme, zda nám délka gumové rukavice vyhovuje. Pokud ne, délku upravíme posunutím o-kroužku dovnitř rukavice nebo druhým směrem (obr. 2a a 2b). Nakonec můžeme z vnitřní strany rukavice opatrně odstranit přebývající materiál. K tomu lze použít skalpel nebo malé nůžky. Nesmí však dojít k tvorbě „zoubků“, ve kterých by mohlo časem dojít k natržení gumové rukavice.

 

Pohled dovnitř rukavice.

 

Poděkování autora: fotografie znázornňují Tomáše Klojdu z Deep´n´down Praha při práci.

Montáž dvojčete není nic složitého, přesto je vhodnější ji přenechat někomu, kdo ji dělal již mnohokrát. Pro ty odvážnější následuje návod. DIR potápěč bude kompletovat dvojče kyslíkově čisté. Aby čisté zůstalo, používá autor latexové rukavice a pracuje v čistém prostředí. Pokud k montáži nedochází bezprostředně po čištění můstku a láhví, je výstroj zabalena do potravinové fólie, aby se na ni nedostaly nečistoty.

 

K montáži je zapotřebí:
- dvě láhve stejného průměru, objemu a přibližné stejné hmotnosti
- dvě identické kvalitní ocelové skruže o šířce 7‒8 cm a vhodného průměru vzhledem k průměru láhví
- ventil pro pravý post a ventil pro levý post
- izolátor (nebo propojka pro manifold typu Lola) rozměru vhodného vzhledem k průměru láhví
- mazadlo slučitelné s kyslíkem
- nástroj na utahování/povolování ventilů
- gumové kladívko
- rovná pracovní plocha (zem)
- pomůcky k zaaretování láhví na místě (např. potápěčské zátěže)
- dvě plochá prkna
- jeden nebo dva klíče k utahování skruží (např. velikost č. 13)
- možnost natlakování láhví (např. přepouštěním)

---

 

 

POSTUP

1) 18litrové láhve připravené ke spojení v dvojče pomocí skruží a k propojení italským typem manifoldu

2) montáž začneme zašroubováním ventilů do láhví; o-kroužek je namazán kyslíkově kompatibilním mazivem

3) nástroj, pevná kovová tyčka se závitem na jednom konci, slouží k dotažení ventilu v láhvi

4) do tyčky zašroubované na doraz do ventilu několikrát jemně udeříme gumovým kladívkem; příliš silný úder (např. běžným kladivem) by mohl mít za následek poškození ventilu; ventil musí pevně sedět

5) obě láhve umístíme blízko vedle sebe na rovné ploše, po stranách je něčím podložíme, aby se nekutálely z místa

6) o-kroužky izolátoru na obou jeho stranách namažeme kyslíkovým mazadlem

7) izolátor vložíme do obou ventilů a šroubujeme ho do nich; k tomu je nutno láhve/ventily mírně tlačit k izolátoru (tj. k sobě samým); izolátor musí být v obou ventilech stejně hluboko; při šroubování dochází ke křížení ventilů s izolátorem, které narovnáme tím, že k sobě láhve mírně přisouváme

8) a 9) jakmile je izolátor dostatečně hluboko ve ventilech, podepřeme nejprve zadní a potom i přední stranu láhví prkýnkem; to slouží k tomu, aby šly na láhev pohodlněji nasadit skruže; část s motýlkovou matkou směřuje stejným směrem jako otvory ventilů, tedy k zádům potápěče

 

 

10) vrchní skruž patří na úroveň místa, kde se láhev začíná zužovat

11) mírně utáhneme vrchní skruž; podle potřeby povolíme/utáhneme izolátor

12) vzdálenost spodní skruže určuje rozteč dírek v backplatu, který můžeme při montáži použít; obě skruže dotáhneme střídavě až napevno

13) abychom ověřili kvalitu práce a těsnost kompletu, zavřeme nejprve levý i pravý post a otevřeme izolátor; pomocí přepouštěcí hadice do dvojčete vpustíme velice pomalu plyn a sledujeme, zda nám někde něco neuchází

14) na veškerá sešroubovaná místa lze navíc nanést mýdlovou vodu nebo sliny a sledovat, zda se nevytvářejí bublinky

Demontáž dvojčete je mnohem jednodušší. Láhve je nutno nejprve zcela vypustit. Následně se na ležícím dvojčeti zcela povolí skruže. K jejich sejmutí lze znovu použít dvě prkénka. Potom se vyšroubuje izolátor a nakonec se za pomoci tyčky vyšroubují oba ventily.

 

Potřebujeme

- starou středotlakou nebo podobnou hadici délky od 12 cm výše, podle velikosti hýždě a stehna (čím větší pozadí, tím delší leash)
- voděodolnou neelastickou šňůru průměru asi 3‒5 mm, délky alespoň 2x větší, než je délka celé hadice
- karabinu (většina potápěčů dá přednost double-enderu, ale lze použít stejnou karabinu jako k držení dlouhé hadice nebo manometru)
- nůžky na stříhání hadice a šňůry
- zapalovač k začištění šňůry a uzlu

---

 

 

POSTUP

1) Zjistíme vhodnou délku hadice a hadici na ni zkrátíme. Délka je, jak bylo výše řečeno, individuální. Od pásového d-kroužku by měl leash vč. karabiny vést pod levou půlkou mezi nohy tak, aby ventil láhve v leashi netlačil na zadní stranu stehna, ale ležel pohodlně mezi nohama. Ale ne o moc níže. Nezapomínáme na to, že horní karabina stejdž postroje délku prodlužuje, stejně jako karabina leashe.

2) Šňůru provlékneme hadicí a zvolíme místo, kde uděláme uzlík. Šňůra nemusí být napjatá. Někteří potápěči ji mají raději volnou. Nezapomínáme na to, že hadice slouží k pohodlnější manipulaci: zamezuje zařezávání do prstů při manipulaci s láhvemi. Ať na hladině nebo pod ní. Měla by být tedy alespoň tak dlouhá jako šířka dlaně.

3) Oba konce spojíme uzlíkem. Stačí obyčejný vůdcovský uzel. Někdo dělá raději pevnější, (ale také větší) dvojitý rybářský uzel. Přebytečné konce šňůry zastřihneme a zapalovačem začistíme. Pokud to rozměry vnitřního průměru hadice, šířka šňůry, a tedy rozměry uzlíku dovolují, vtáhneme uzel do hadice. Většinou zůstane venku.

4) Přidáme double-ender vhodné velikosti. Pokud jsme se rozhodli pro pevnou karabinu, navlékneme ji na šňůru samozřejmě před jejím svázáním.

Na obr. 1 je vidět několik kousků hadice. Vyrobit jeden leash nezabere více než 3 minuty. Z jedné hadice nevyrábějte však pouze jeden, ale rovnou několik. Každý různé délky. Pod vodou si můžete vybrat, jaká délka vám vyhovuje, pokud jste neměřili dobře. Lze také vyzkoušet použití delšího či kratšího double-enderu.

 

Instalace uroventilu není nic složitého. Stačí základní nástroje (fixa či tužka, kus rovného hladkého dřeva, ostrý a špičatý nůž, vhodné lepidlo, metr nebo pravítko) a v ideálním případě partner, který má s instalací již zkušenosti. Mezi další možné metody vytvoření dírky patří vyražení vhodným kruhovým nástrojem (pro některé ventily např. nábojnice pistolové ráže .50), vypálení pájkou nebo vystřižení špičatými nůžkami na nehty.

 

 

POSTUP

1) Nejprve zvolíme vhodné místo pro ventil. Při tom máme na sobě oblek, ideálně i s podoblekem. Partner místo označí např. fixou. Asi nebudeme s prvním označením spokojeni, a tak jich bude na obleku několik. Musíme si zapamatovat to „správné“. Ventil je vhodné umístit blíže vnitřní straně stehna, kde je lépe chráněn proti nárazům a zachycení šňůry. Jestli na levé či pravé stehno, je otázkou osobní preference. Někdo ho raději blíže rozkroku, jiný ke kolenu. V každém případě bychom si na něj měli dosáhnout bez větších a namáhavějších pohybů tělem i rukou.

2) Pod místo, kde budeme chtít vyříznout dírku, vložíme kus rovného prkýnka, který zajistí dobrou pracovní plochu a ochrání zbytek obleku před poškozením. Ten již samozřejmě nemáme na sobě.

 

 

3) Vezmeme hlavičku ventilu (bez podložky, matky a šroubu), přiložíme ji na střed označeného místa a pečlivě obkreslíme, zatímco partner přidržuje dřevo i oblek.

4) Obkreslení nebude asi zcela přesné, proto přeměříme šířku závitu ventilu a obrys na obleku. V případě potřeby místo k výřezu upravíme.

5) Provedeme pečlivý a opatrný výřez. Partner znovu plochu jistí. Dáváme si pozor, aby nedošlo ke zranění ostrou čepelí.

6) Obrázek znázorňuje místo výřezu a různé značky, které sloužily pro výběr vhodného místa. Pokud vyčnívají kolem výřezu „vlásky“, opatrně je odstraníme zapalovačem. Následně okolí místa zevnitř i zvenku obleku očistíme hadříkem namočeným v lihu/alkoholu.

 

 

 

7) Zatímco okolí vyčištěného místa schne, smirkovým papírem zhrubíme stranu ventilu kolem závitu i spodní stranu delrinové podložky, která bude držet ventil z vnější strany. Obě plochy následně vyčistíme a odmastíme lihem/alkoholem. To zajistí lepší povrch pro lepidlo.

8) Na vnitřní část ventilu naneseme voděodolné lepidlo. Pokud se nechceme ušpinit, můžeme použít latexové rukavice. Štěteček práci ulehčí. Vrstva by měla být rovnoměrná a ne příliš silná, jelikož sešroubováním s vnější stranou bude přebytečné lepidlo vytlačeno na oblek. Ventil vložíme do vystřiženého otvoru tak, aby hadice směřovala k rozkroku. Po zaschnutí a sešroubování nebude již možné polohu měnit. Ujistíme se, že materiál obleku zcela přilne k vnitřní části ventilu. Někteří potápěči nepoužívají k těsnění lepidlo, ale silikon nebo kousek duše. Ty se pro všechny případy také lépe odstraňují.

9) Z vnější strany přiložíme delrinovou podložku potřenou stejnou vrstvou lepidla jako vnitřní část. Následně přiložíme matku a dobře, ale opatrně ji utáhneme. Podle typu lepidla bude různě dlouho trvat, než zaschne. Po tu dobu, alespoň však do druhého dne, bychom se měli použití obleku vyhnout.

10) Stačí zašroubovat dutý šroub těsněný o-kroužkem, kterým bude moč po  povolení vytékat. Přebytečné lepidlo odstraníme. Umístění ventilu je za námi. Přesto bude ještě nějaký čas trvat, než si na jeho používání zvykneme. Hadičku je možné vést přes zip podobleku, pokud na něm máme dva jezdce. Jinak do podobleku uděláme malou dírku, kterou zapošijeme, aby se nám oblek nezačal trhat.

Hadičku je možné vést u mužů do spodního prádla z různých stran ‒ seshora, zespodu nebo z boku. Znovu záleží pouze na osobních preferencích, a tedy zejména na pohodlí. Podle potřeb hadičku zkrátíme.

 

 

Provléknutí hadičky uroventilu přes podoblek sucháče.

Odlévání zátěže je poměrně jednoduchou záležitostí v případě, že máme k dispozici vhodnou formu. Formy na „kostky“ na opasek si lze zakoupit. Nejsou však levné. U v-zátěží je nutno improvizovat.

 

 

Výroba formy k odlévání v-zátěže

Zde si hrubě popíšeme jednu z možností. Potřebujeme k ní starou potápěčskou láhev vhodného průměru (např. 171 mm). Tu pečlivě rozřízneme na dva stejně dlouhé kusy (23‒28 cm). Skrz ně vyvrtáme dírky tak, abychom jimi mohli prostrčit dvě závitové tyče. Ty budou tlačit láhve k sobě pomocí motýlkových matek na jejich koncích. Než však láhve spojíme, umístíme na závitovou tyč mezi láhve hliníkový kvádr o šíři cca 1 cm, který bude tvořit dno formy, a tedy nejužší část hotové v-zátěže.

Aby držel celek pohromadě, je nutno ho zpevnit i v další horizontální ose. K tomu slouží dvě prkýnka a dvě závitové tyče, které mezi sebou části láhve svírají. Při odlévání zátěže může dojít k tomu, že slitek nepůjde z formy vyndat jinak než jemným povolením závitových tyčí.

 

Potřeby k tavení:

- starý elektrický vařič, stará naběračka a kus kartonu
- starý hrnec, který nemá dno větší než samotná vařící plocha a poklička
- olovo (např. rybářská olůvka sesbíraná pod vodou)
- pracovní místo ve výšce pasu a na čerstvém vzduchu
- silné pracovní rukavice, popř. ochranné brýle nebo obličejový štít
- oděv pokrývající celé tělo
- plynový ruční hořák a zapalovač

---

 

 

Postup tavení a odlévání

Jelikož jsou výpary z olova jedovaté a nepříjemné, je nutno pracovat na dobře větraném místě. V nejlepším případě venku. Olovo (obr. 1) vložíme do hrnce, který položíme na vařič (obr. 2). Vařič zapneme na maximum. Tavení kovu může trvat dlouho. Desítky minut i hodiny. Záleží na výkonu vařiče, formě olova i okolní teplotě. Přikrytí hrnce pokličkou proces urychlí. Ještě více ho urychlí použití plynového hořáku (vidět na obr. 5 a 7).

Po roztavení kovu se na jeho povrchu objeví nečistoty. Ty kusem kartonu shrneme ke straně (obr. 3) a naběračkou odstraníme z hrnce (obr. 4). To, co vypadá na fotografiích jako zrcadlo, je roztavený kov.

Než začneme odlévat, je vhodné nahřát formu, aby nedošlo k rychlému chlazení kovu (obr. 5). V nejhorším případě by mohl kov začít „prskat“ a potřísnit tělo taviče. Autor si při činnosti již pár jizev odnesl, proto doporučuje pracovat pečlivě, pomalu a ve vhodném oděvu.

Jakmile je požadované množství kovu tekuté (což nemusí být veškerý obsah hrnce) a forma je zahřátá, lze přejít k lití kovu do formy. Nejlépe se pracuje, pokud je forma umístěna na stole a potápěč se k ní nemusí krčit třeba na zem. Okraj hrnce se opře o okraj formy a pomalým pohybem se kov nalije dovnitř (obr. 6). Čím více kovu přijde do formy, tím bude samozřejmě konečná zátěž těžší a vyšší. Velikost v-zátěže lze regulovat také dřívkem, které má vhodný tvar, aby zapadlo do formy, a tím ji zmenšilo. Olovo dřevu nijak neublíží. Teplota jen o desítky stupňů vyšší než teplota tání olova, tedy necelých 330 °C dřevo nevznítí ani nepoškodí. S dřívkem by měla být délka odlité zátěže taková, aby zátěž pasovala mezi horní a dolní skruž pod backplatem (cca 20 cm).

Aby kov získal ideální polohu ve formě, je možné opracovat vrchní část pomalu tuhnoucího slitku plynovým hořákem (obr. 7). Konečná zátěž bude potřebovat desítky minut, dokud nezchladne a nebude ji možné vzít do holých rukou. Chladnutí lze urychlit vyjmutím zátěže z formy obrácením a případným povolením motýlkových matek a vložením do kýble s vodou.

V-zátěž lze následně upravovat vrtáním a řezáním. K vytvoření tail-weightu, který je držen na láhvích nasazením na závitovou tyč spodní skruže, stačí pilkou na dřevo odříznout užší konec v-zátěže a do něho vyvrtat dostatečně velkou dírku.

 

Lití do chladné formy z přílišné výšky není vhodnou metodou.

 

Výsledek dopolední práce se slabým starým vařičem.

 

Pozn. autora: Tímto bych rád poděkoval Romanu Virtovi za zapůjčení formy k odlévání v-zátěže.

 

Potřebujeme:

- 170‒180 cm 3 nebo 4 mm silné pevné voděodolné šňůry, která se neprotahuje (např. kevlarová či polypropylenová)
- hadici o délce 25‒27 cm pro S040 a 30‒32 cm pro S080 s dvojnásobným  vnitřním průměrem než šňůra (běžná palivová hadice má průměr 8 mm, středotlaká potápěčská hadice 6 mm)
- 2 psí karabiny vhodné velikosti a vhodných vlastností
- nerez šroubovací stahovací páska vhodné délky podle průměru láhve
- podklad či obal stahovací pásky, pokud není láhev nalakovaná
- kousek hadice o délce asi 4 cm na překrytí šroubu stahovací pásky; jako podklad stahovací pásky a obal mechanismu lze použít i smršťovací bužírku
- 2 ks duše na držení hadice automatiky vel. R13 pro S40 a R15 pro S80
- nůžky, zapalovač a jeskynní šňůru o délce kolem 1 metru

---

POSTUP

 

 

Protažení šňůry postroje hadicí

1) Jeskynní šňůru přeložíme na půl a protlačíme hadicí tak, aby na druhé straně vzniklo malé oko.

2) Silnější šňůru, která bude tvořit postroj, protáhneme okem jeskynní šňůry tak, aby se jí dotýkala v polovině své délky, tj. zůstaly oba její konce stejně dlouhé.

3) Jeskynní šňůru omotáme kolem dlaně jedné ruky, aby nám při tahu nevyklouzla. Druhou rukou uchopíme část hadice v místech, kde bude silnější šňůra vtažena dovnitř hadice. Tahem jeskynní šňůru vytáhneme na druhém konci hadici. Dále nebude zapotřebí, a tak ji vyvlékneme.

 

Připevnění horní karabiny postroje

4) Zavěšením na hrdlo láhve zjistíme místo, kde chceme, aby hadice začínala. Může to být přímo na úrovni, kde začíná být láhev nejširší,  nebo o několik cm výše. Šňůra je použita proto, aby v případě nouze bylo možné láhev od těla odříznout. Připevnění „kov na kov“ by nás mohlo stát život.

5) Hadici posuneme o dalších přibližně 5 cm níže, aby byl dostatek šňůry pro jednoduchý vůdcovský uzel, kterým přichytíme horní karabinu postroje.

6) Opakovaným přiložením na hrdlo láhve ověříme výsledek práce.

7) Na druhém konci hadice uděláme vůdcovský uzel (stejný jako ten, který drží vrchní karabinu). Hadice by teď měla být pevně sevřena na obou stranách.

 

 

Připevnění spodní karabiny postroje

8) Od spodního uzlíku vedou dvě části šňůry. Asi na šířku mužské pěsti od něho bude do jedné z nich zavěšena spodní karabina postroje. Někteří potápěči dávají přednost zavěšení pomocí liščí smyčky, které umožňuje kdykoli karabinu odejmout. To však nebude nikdy zapotřebí. Pevné přichycení zajišťuje, že karabinu neztratíme ani na suchu. Asi na šířku prstu od uzlíku držícího hadici uděláme kolem obou šňůr jednoduchý uzel.

9) Jednoduchý uzel uděláme kolem obou šňůr i druhou částí šňůry. Oba uzly tvoří nyní tzv. dvojitý rybářský uzel.

10) a 11) Uzly pevně dotáhneme a přebytečné konce zastřihneme.

12) Po zastřihnutí zbývající konečky šňůry zapalovačem zapálíme a zahladíme tak, aby se šňůra nemohla dostat z uzlu ven. Postroj je hotov.

 

 

Přichycení postroje na láhev

13) Vrchní oko postroje zavěsíme na hrdlo láhve. Ve spodní části bude pevně natažený postroj držet na místě stahovací nerez páska. Patří do prostoru, který jsme nechali mezi uzlem pod hadicí a dvojitým rybářským uzlem. Aby bylo natažení opravdu pevné, je vhodné, aby nám někdo pomohl, nebo na spodní karabinu připneme třeba šňůru/leash, který si sešlápneme. Rozteč karabin by měla odpovídat zhruba vzdálenosti levého prsního a pásového d-kroužku. Láhev na suchu nikdy nepřenášíme za hadici. Ta má sloužit pouze jako příležitostná podvodní rukojeť. Někteří potápěči dávají přednost zavěšení postroje za ventil místo hrdla. To zabraňuje šňůře, aby zcela přilehla k láhvi, a vytváří prostor k zachycení. Stahovací nerez páska nesmí být v přímém kontaktu s nenalakovanou hliníkovou láhví, aby nedošlo k rezivění způsobenému reakcí dvou odlišných kovů. Lze ji umístit do nylonového obalu či smršťovací trubičkové bužírky nebo něčím podložit. Abychom ostatní výstroj nepoškodili o mechanismus nerez pásky, vložíme ho do kousku asi 4cm hadice nebo znovu použijeme smršťovací pásku. Ve všech případech musí hlavička šroubu zůstat přístupná.

14) Na závěr doplníme dva kusy duše na držení hadice stejdž automatiky. Dalším úkolem hadice na postroji je zamezení vrchní duši, aby zcela přilnula k láhvi, a tak vytvořit prostor, který zjednodušuje její nadzvednutí prsty v rukavicích i bez nich. Druhou duši lze umístit až pod stahovací nerez pásku. Mnozí potápěči chodí do vody s hadicí automatiky umístěnou pod oběma dušemi, ale po použití ji přichytí zpět pouze pod vrchní.

 

 

Z fotografií je patrné, jak je možné vak pro uložení do kapsy složit. Jedná se o jednu z možných variant. Nejprve se obě okrajové třetiny přeloží přes středovou. Celek se obrátí, aby byl přetlakový ventil v kapse, co nejblíže backplatu, a zároveň neležel přímo na kovu. Vak přeložíme do obráceného písmene „N“. Složený vak vložíme celý pečlivě do kapsy tak, aby ventil byl ve středové drážce desky a nemohl tlačit do zad. Popruh vaku vtlačíme do kapsy a necháme jen takovou délku, aby bylo možné ho karabinou připnout k zadnímu d-kroužku mezinožního popruhu. Pro vyjmutí a použití pod vodou stačí odepnout karabinu, zatáhnout za ni a vak z kapsy pohodlně vytáhnout.

Pokud není zakoupený vak vybaven psí karabinou, lze použít double-ender. Jistější je však popruh odpárat/přestřihnout a nasadit na něj normální karabinu. Tu zapošít do středu a popruh znovu pečlivě spojit.

 

Popis nastavení backplatu s postrojem na tělo

Vrchní obrázek ukazuje výšku umístění ramenních d-kroužků.

Popruhy by neměly být zcela utaženy. Orientačně by se mezi popruh a tělo měly vejít dva prsty.

Potápěč by měl být schopen se dotknout vrchní části backplatu.

Orientační nastavení zadního d-kroužku mezinožního postroje je na šířku dlaně od backplatu. Až pod hladinou zjistíme, jakým směrem d-kroužek posunout. Měl by být co nejblíže k backplatu, ale láhev/láhve nesmějí omezovat jeho dostupnost.

Mezinožní popruh je spíše přiložen než dotažen, avšak v žádném případě nevlaje.

Pásový d-kroužek je od backplatu vzdálen přibližně na šířku dlaně. Pro většinu potápěčů to znamená umístění na středu boku. Někteří potápěči dávají přednost umístění o něco blíže k backplatu.

Nastavení pravděpodobně nebude konečné. Po prvních ponorech bude patrné, zda bude nutno provést mírná přenastavení. Jako např. povolení nebo dotažení ramenních popruhů a s tím související posunutí d-kroužků nebo zkrácení pásového popruhu a délky mezinožního popruhu.

Vhodné výškové umístění d-kroužků a backplatu umožňuje potápěči relativně pohodlné oblékání a svlékání, vhodná výška ramenního d-kroužku umožňuje víceméně intuitivní zavěšování věcí otočením zápěstí ve výšce ramene a to, že je potápěč schopen se backplatu dotknout, znamená, že si bude schopen zavírat a otevírat ventily láhví na zádech. Jedná se o základní polohu backplatu. Zkušenější potápěč, který chce mít láhve níže kvůli vhodnějšímu rozmístění zátěže, nemusí být schopen se backplatu dotknout. Vždy však bude schopen bez problémů ovládat točítka láhví.

Potápěč, který používá jak suchý, tak mokrý oblek, by měl počítat s tím, že při nastavování na mokrý oblek bude pro použití se suchým nutno popruhy zvětšit a musí být zvětšovat z čeho. Neměl by tedy odstřihnout přespříliš z pásového popruhu nebo bude muset kupovat nový. Pokud máme backplate s postrojem nastavený na tělo, označíme místa, kam patří d-kroužky a brzdy, tak abychom nastavování nemuseli dělat příště od počátku.

 

Potápěči se často domnívají, že navazování psích karabin na výstroj (např. na hadice, goodmanovu ručku hlavního světla, záložní svítilnu) vyžaduje složitou speciální techniku. Při tom z očí ztrácejí podstatu, tj. spolehlivé spojení karabiny s výstrojí. Způsobů navazování existuje více. Upřednostňovány jsou ty estetičtější. Níže je ukázka jednoho z nich.

Pokud se u dlouhé hadice rozhodneme karabinu umístit na hadici, a ne do mezery přípojky na konci hadice, musíme ji dobře utáhnout, aby po hadici neklouzala. Obecně platí, že tenčí šňůra se hůře rozváže. Konečný uzlík je možné zakápnout sekundovým lepidlem či zapálit a roztavenou hmotu zapalovačem/prsty zformovat tak, aby neměl uzel tendenci se rozvazovat. Ale pozor! Hořlavé lepidlo a oheň není dobrou kombinací.

 

Potřebujeme:

- karabinu vhodné velikosti
- součást výstroje, na kterou budeme karabinu navazovat
- 50‒60 cm jeskynní šňůry
- nůžky a zapalovač
- trpělivost, jelikož i vázání s návodem vyžaduje praxi

 

Postup vázání je bez slovního popisu. Postupujte podle foto návodu.