Ponory ve staré dobré Anglii

Po svém návratu do Anglie jsem nejdřív musel nechat vyměnit krční manžetu na sucháči a prohlédnout automatiky. Bohužel obchod, který opravu prováděl, měl přes svátky zavřeno, takže vánoční i novoroční ponory jsem prošvihl. K věcem jsem se dostal až první lednový týden. Výměna manžety, nalepení kapsy a servis 2 automatik 240 liber. Takřka zadarmo..

Na další ponor jel náš klub hned následující sobotu, takže jsem se ihned ohlásil, protože potřebuji odvoz a láhev. Moje stará, kterou jsem měl schovanou u Hlavní Žáby, má prošlý test a bez toho mě ji tady nikdo nenaplní.

Ovšem v pondělí ráno jsem se probudil s horečkou, bolestí v krku a slušnou rýmou. Nemohl jsem  zůstat v posteli, jelikož jsem nastupoval do nové práce, takže jsem se narvaný práškama rval s bacily až do středy. Rýma mě jakž takž přešla až v pátek. Ovšem některým lidem není rady ani pomoci a tak jsem v sobotu o půl sedmé čekal před domem na odvoz. Ještě ve středu působila zima a chumelenice na ostrovech kalamitu, ale já už stál v typickém anglickém počasí - prudkém lijáku. Po sněhu ani památky. Konečně u mě zabrzdil Žábův mini offroad Suzuki Jimmy. Byl to luxus na uvítanou, normálně jezdívám busem na shromaždiště na druhé straně města. Na zádech batoh, přes rameno kabelu se sucháčem a na břiše batůžek s podoblekem a foťákem budím v prvním raním autobuse značnou pozornost.

Půl auta zabrala moje výbava, do druhé půlky jsme nasedli my. U Žábova domu jsme připojili přívěs s jeho výbavou a s flaškama. Po chvíli přijel i Joda Žába s novým členem klubu, který šel ten den s námi poprvé a vyrazili jsme. Ovšem hned na prvním kruhovém objezdu, po necelém půl kilometru, se ozvala rána a při pohledu dozadu jsme zjistili, že se nám odpojil přívěs a zapíchl se ojí do travnatého ostrůvku uprostřed. Joda naštěstí stihl zastavit, takže si nenaboural předek a nepřeválcoval nám výbavu. O chvíli později bysme už takové štěstí neměli, to už bychom uháněli stovkou po dálnici. Přední čelo přívěsu bylo od flašek vyražené a elektroinstalace vyrvaná, takže jsme se vrátili k domů a ač jsem tomu nevěřil, tak nakonec všechno přeskládali do aut. Do Gildenburghu nám cesta trvala dvě hodiny, během kterých jsme probrali uplynulé dva roky co jsme se neviděli.

Po příjezdu na místo se ukázalo, že vstupné a plnění s novým rokem opět podražilo. Při sestavování výstroje jsem zjistil, že širokoúhlá čočka nejde našroubovat na pouzdro. Naposledy co jsem ho měl v rukách, před 2 měsíci na Leštince, bylo vše v pořádku a najednou někam tajemně zmizel závit.. Byl jsem z toho pěkně rozladěný, protože ponor bez foťáku pro mě jakoby není.

A zrovna byla taková krásná viditelnost. Sice jsem fotil, ale kde bych dřív zabral celý autobus je najednou jen kolo a kus okna, prostě to nebylo ono. Voda byla jak žiletky, po čtvrt hodině mě začaly mrznout ruce a taky jsem zjistil, že mě teče zipem do obleku a mám mokré břicho. Ze servisu jsem dostal papír s ubezpečením, že oblek obstál v tlakové zkoušce, takže za to buď může namazaný zip, což jsem udělal aktivně asi po roce a půl, a nebo celkově smůlovatý den. Po 40 minutách jsem toho měl tak akorát dost a na břehu si užil horkou čokoládu z malé restaurace, která je součástí základny. Nový člen klubu vzdal druhý ponor a zůstal na břehu, já si řekl: co mě nezabije, to mě posílí a užil si se zbytkem Žab dalších 40 minut v mrazáku...