Bodul

Již druhou sezónu jsme se rozhodli využít služeb klubu Lucky divers, s jehož členy se již nějaký pátek známe, a vyrazili jsme na lodi Bodul na safari po lokalitách střední Dalmácie. Nádherné květnové počasí, přátelská posádka, výborné jídlo a hlavně až tři ponory denně co, si může potápěč víc přát?

Opět, jako minulý rok, jsme vyrazili z nádherného přístavu Trogir ležícího v blízkosti Splitu.

Naše cesta vedla na ostrov Hvar na lokalitu Kralevač, na tuto lokalitu nás vezl člun, protože leží vně zátoky ve které jsme kotvili. Nádherná stěna tam padá do 35 m hloubky. Nás však zajímala hlavně jeskyňka v 7 metrech hloubky ve tvaru slepého tunelu 20 m dlouhého a 5 m širokého. Jako minule nás tu čekaly průhledné krevety jednorohé a na písčitém dně "zahrádka" krásných rournatců.

Nádhernou hru světel a stínů si můžete vychutnat při plavání z tunelu ven kdy vplouváte do modravé záře volného moře. Stěna zde ožívá hlavně v noci, ale i přes den zde není problém potkat kapitální, až 40 cm ropušnice, langusty, slizouny, hlaváče a samozřejmě hejna plujících rybek.

Po ponoru vždy následovala rutina, omytí techniky ve sladké vodě, ošetření fotoaparátu a pro nás nedočkavé stahování fotek z fotoaparátu do počítače. Po svých zkušenostech s klasickými fotoaparáty jako byla zrcadlovka ve vodotěsném pouzdře a Nikonos V s rybím okem, jsem si do Chorvatska přijel vyzkoušet digitální fotoaparát s předsádkovým objektivem INON suplujícim 20 mm klasický objektiv. Výhodu vidím hlavně v možnosti vidět snímky ihned po ponoru a poučit se na místě z chyb. Tuto možnost jsem dříve neměl, což mě vždy stalo hodně nervů a peněz.

O plnění lahví se staraly dva kompresory. Systém zapisování jmen potápěčů, kteří šli do vody a následné odepisovaní těch, kteří ponor již ukončili, fungoval bezvadně. Čas jídla ohlašoval lodní zvon třikrát denně.

Druhý den si po ponoru píši do Logbooku další dva ponory na lokalitě Veli Vodnak a setkání s chobotnicí, úhořovcem a nahožábrým plžem - Hvězdnatkou úhlednou. Jsem překvapený, kolik života zde nacházíme, některé živočichy potkávám ve středozemním moři úplně poprvé. Jako by mi chtěli vynahradit minulý rok, kdy jsem nefotil.

Třetí den je na programu potápění na lokalitě Stambedar . První ponor nás odměnil několika ropušnicemi obecnými, lesem gorgonií a miniaturní chobotnicí, která byla tak vystrašená, že nám nedala šanci udělat si její portrét a zmizela v labyrintu děr a jeskyněk . Na další ponor měním ve foťáku baterie za čerstvé a dobře dělám. Na stěně ve 40 metrech narážíme na jeskyňku, kamarád na mně ukazuje náš smluveny signál - okamžitě sem pojď, něco důležitého jsem našel. Trochu skepticky připlouvám blíž, co že tak úžasného vidí a v tom se zarazím, v jeskyňce se něco pohnulo. Signalizuji buddymu a ten rozsvěcí svoji xenonovou lampu. Valím oči - přede mnou je máčka velkoskvrnná - kapitální kus. Přes den zde odpočívá a v noci vyráží lovit. Díky tomu nám dovoluje se přiblížit téměř na dosah ruky. S kolegou fotografem se jí snažíme udělat zánět spojivek. Pokouším se udělat co nejlepší detail jejího "kočičího" oka, ale to už nás dekompresní počítač žene nahoru. Ještě se otáčím, jestli neuvidím někde poblíž někoho, s kým bychom se o tento zážitek podělili. Jsme tu ale sami. Zbytek dne o ničem jiném, než o našem setkaní s máčkou nemluvíme, takový to byl pro nás zážitek.

Na noc kotvíme v klidné zátoce, noční ponor slibuje hodně chobotnic a sépií. S kamarádem, který je právě čerstvý jednohvězdový potápěč, obeplováme zátoku ve 12metrech a potkáváme pouze dvě chobotnice. Takové zklamání, žádná sépie, kterých tu v trávě bývá hodně. Asi jsme si to již dneska "vybrali" odpoledne. Před koncem ponoru mi ještě zapózoval poustevníček s krásnou sasankou a tím je dnešní potápěčský den u konce.

Čtvrtý den nás pod vodou čekalo opět překvapení. Při potápění na svahu, na lokalitě Uvala Tatinja, míjíme dvojici potápěčů "sucháčistů", kteří nám signalizuji objev něčeho výjimečného. Upouštím žaket a padám do čtyřiceti metrů. Otáčím se, ale nic nevidím. Buddy na mne signalizuje - přímo pod tebou! Dost jsem se lekl, málem jsem totiž spadl na pavoučího kraba. Výhružně na mě vystrčil klepeta a já ho za to odměnil sérií záblesků z foťáku. Další ponor je na lokalitě Kampanila. Potápění ve zdejším proudu je spíše pro zkušenější potápěče, nicméně budete odměněni neuvěřitelnou spoustou ryb, které na teto "homoli" shání potravu.

Pátý den vyrážíme k majáku na lokalitě Kabal. Pod vodou nás tu čeká tunel protínající cíp ostrova . Začíná ve stěně v sedmi metrech a pokračuje do patnácti metrů, končí ve stěně na druhé straně. Skáču do vody a plavu směrem k naší skupince, která na mně netrpělivě čeká u vchodu do tunelu. Nemám tyhle rychlé "výsadky" do vody moc rád, vždycky na něco zapomenu. Tentokrát, jak jsem zjistil až v tunelu, jsem nesundal ochranou krytku z objektivu foťáku, takže si ponor vychutnávám bez focení. Až na pár langust a plžů na stěně na druhé straně tunelu nic nenacházíme.

Odjíždíme zakotvit na noc do zátoky Lučice se stejnojmennou jeskyní. Ponor pod lodí a na přilehlé stěně spadající pouze do 20m nepřináší nic neočekávaného. Alespoň zkouším snímky siluet a potápěčů pod lodí v přirozeném světle. Tato hra paprsků a stínů na mne vždy zapůsobí. Těsně vedle lodi, na svahu, nacházíme starou kotvu obrostlou houbami a řasami. Přemýšlíme, které lodi asi patřila a proč skončila na mořském dně. Na noční ponor nám svítí měsíc a hvězdy. Pokud je jasno, je to překrásný pohled, který se nám ve městě asi nikdy nepodaří vidět. Také proto se rozhodujeme, zda po ponoru strávit noc na palubě místo v útulných kajutách. Svah, který ve dne nepřinesl žádný zážitek, se v noci mění k nepoznání. Potkáváme chobotnice, úhořovce volně plující na svahu nebo vykukující z děr, langusty, krabovce s nádherným modro-červeným vybarvením. Celý svah svítí záblesky fotoaparátů, proto plavu zpět pod loď, snad tu bude vetší klid udělat makro snímek. Pózuje mi tu krab poustevník obtěžkaný asi osmi sasankami. Není to žádný drobeček, mám co dělat dostat do záběru alespoň jeho hlavu s klepety. Přisvicuji si svítilnou, když v tom se kolem mě prohnalo něco rychlostí vystřeleného šípu. Nestačím se divit, asi dvaceticentimetrová oliheň využila mého světla, které oslnilo hejno rybek a jednu z nich bleskově ulovila. Zmáčkl jsem spoušť a vyrušil jsem ji z její večeře. Okamžitě změnila barvu z průhledné v sytě červenou, obsypala se červenými puntíky a rychlosti střely zmizela do hloubky. Ještě jsem se z toho nevzpamatoval, když se kolem mne prohnal stín nějaké ryby. Vyrazil jsem za ni a jaké bylo moje překvapení když jsem ji dohnal - byl to Pilobřich ostnitý, ryba patřící vizáží spíše do Rudého moře. O této rybě jsem slyšel pouze od několika málo šťastlivců, kteří ji potkali a teď jsem měl tu poctu i já. Začal hon za nejlepším záběrem, ale jako by to tušil, natáčel se vždy přesně naopak, než jsem potřeboval. Nakonec ho tahle hra se mnou přestala bavit. Zamával mi svými perům podobnými ploutvemi a zmizel ve tmě.

Následující den se plní můj sen vyfotit si jeskyni Lučice. Tento obři dóm začíná dvěma "oky" ve třech metrech hloubky těsně u břehu. Pokud jimi proplavete, dostanete se do jeskyně 30m v průměru. Podobá se tvarem srdci s jednou komorou padající až do 45m, minulý rok jsme zde potkali hejno rybek, které sifon spojený s pevninou neustále nasával a vyplivoval do jeskyně. Letos jsme jej nenašli. Fotím siluety potápěčů vplouvajících do této "katedrály". Za chvíli tu byli všichni. Je to úžasný pohled na dvacet potápěčů se svítilnami podobným světluškám chyceným v láhvi. Všichni se drží 5metrů nade dnem, které pokrývá sediment a harampádí, které si tam někdo odložil. Vyvažuji se na hloubku 20m a sleduji čilý ruch, který tu panuje. Díky tomu neunikám pozornosti kamaráda kameramana, pro kterého jsem snadný cíl. Tak mu za odměnu fotím jeho portrét. Bezpečnostní zastávku proděláváme hned vedle vstupu do jeskyně, kde to vypadá jako by někdo pustil vzduchovaní do akvária. Všude samé bubliny, které pronikly pórovitým stropem jeskyně. Druhý ponor téhož dne se odehrává v ne přiliž zajímavé lokalitě v zátoce Livka. Jde vlastně o koryto, padající z 2m do 53 metrů, všude jen písek, řasy a houby. Skoro lituji, že jsem bral foťák s sebou. Jediné záběry dělám s úhořem "invalidou", který, asi v boji, přišel o oko. Zůstává klidný, i když už o něj skoro opírám foťák. Cestou zpátky potkávám pyskouna s trsem řas v tlamě, který se uhnízdil v rezatém kanistru.

Jdu ven z vody. Jak se později dozvídám, kamarádi pod lodí našli mořského koníka. Toho jsem ještě nikdy nepotkal, takže jim tiše závidím.

Je pátek, poslední den na lodi a poslední ponor. Poslední lokalita je jako třešnička na dortu, vrak rybářské lodi Ribolovač. Po chvíli hledání vraku kapitánem skáču do vody jako první. Chci udělat záběry v ještě nezvířené vodě, ale viditelnost je tu tak špatná, že se fotit skoro nedá. Vrak leží mírně nakloněn na písčitém dně a je celý porostlý řasami. Dají se dělat i průniky dovnitř vraku, ale se zvýšenou opatrností, protože ztrouchnivělá konstrukce vnitřku lodi by se mohla rozpadnout a uvěznit tak neopatrného potápěče. Hrozí tu i pořezání či roztrženi výstroje o ostré výčnělky, nicméně to vraku neubírá na zajímavosti a vzhledem k hloubce maximálně 21m je to ideální vrak pro začátečníky. Ale to už je opravdový závěr našeho pobytu a my se přesouváme do přístavu Trogir, ze kterého jsme vyrazili. Ještě poslední procházka po tomto krásnem přístavu, návštěva místního trhu a čeká nás už jen 18ti hodinová cesta domu.

Ještě nyní ve mě dohasínají vzpomínky na chvíle strávené nejen pod vodou, ale i v přístavních hospůdkách, při láhvi dobrého vína nebo rakije, při procházkách po romantických přístavech jako jsou Stari Grad nebo Hvar a na okamžiky strávené s partou bezvadných lidí.

Pokud chcete prožit pohodovou potápěčskou dovolenou, mohu vám pobyt na lodi jenom doporučit.