Potápění na Chalkidiki

3.-14. května 2002 se skupina asi dvaceti potápěčů převážně z Prahy a okolí vydala potápět do Řecka na Chalkidiki. Byli jsme na samotném konci Sithonie, prostředního ze tří výběžků tohoto polooostrova.

Potápění

V Řecku je potápění povoleno pouze ve vymezených oblastech (jižní konec Sithonie k nim pochopitelně patří), od slunce východu do slunce západu a do hloubky maximálně 30 metrů. Povolenou hloubku se podařilo nepřekročit snad jen naší Olívii, která odmítala vstoupit do vody, protože sice měla neoprén, ale už ne botičky.

Jiný pramen ovšem uvádí maximální povolenou hloubku 30-40 metrů. Uvádět rozmezí u maxima je roztomilé, což takhle stanovit maximální povolenou rychlost na silnici 80-100 km/h? Ovšem nezdálo se mi, že by si s hloubkou někdo lámal hlavu. Dále se nesmí potápět dál než 400 metrů od pobřeží, lovit s přístrojem harpunou, provádět bez předchozího povolení vědeckou činnost a vynášet, lokalizovat a fotografovat případné archeologické nálezy. S dodržováním těchto předpisů jsme problémy neměli. (Pozn. red.: na SP je k dispozici oficiální dokument)

Základna North Aegean Diving Center je v kempu Porto přímo vedle taverny, kde jsme bydleli, takže jsme měli všechno pěkně po ruce. Věci jsme nosili do lodi přes silnici, po které nic nejezdilo a přes písečnou pláž, žádné schody a skály. Majitel báze se jmenuje Kostas Georgoudis, umí anglicky a co je ještě lepší, pracuje u něj Petr Martinek z Hradce, který jakožto Čech umí česky. Česky umí i jeho řecká manželka, která nám na základně připravovala frappé.

Na ponory jsme vyjížděli člunem pro 8-10 potápěčů třikrát za den. Jezdí se na řádově dvacet lokalit v bližším či vzdálenějším okolí zátoky; volba lokality je ovlivněna aktuální velikostí vln.

Většina míst je krásná už svými skalními útvary, jsou zde kaňony, skalní věže, velká prosvětlená jeskyně i úzké a hluboké průrvy.

Kousek od zátoky je vrak turecké parolodi, potopené asi v roce 1912. Je částečně rozlámaná a leží v poměrně malé hloubce. Ze přídě, začínající už ve třech metrech, zbývají už jen žebra, směrem k zádi je trup zachovalejší. Uprostřed lodi je možné si prohlédnout dva parní kotle a na zádi v 17 metrech kormidlo. Vděčným objektem zájmu byly též dvě nevybuchlé miny na dalších lokalitách. Petr nám důrazně zakazoval, abychom se min dotýkali nebo na ně dokonce ťukali nožem, možná by ještě vybuchnout mohly.

Hloubka byla od pár metrů do nevidím, podle mapy spadají stěny místy až do 90 metrů. Hranice mezi infralitolárem a cirkalitolárem (ty vznešené názvy jsem si právě přečetla; myslím tím hloubku, kde už je málo světla a začínají tam být jiná zvířátka než nahoře, jako třeba humři) je tu kolem 30 metrů. Teplota vody se pohybovala kolem 15 stupňů, ve větších hloubkách klesala až k 12, na pláži se dalo naměřit i 18. Viditelnost kolísala podle lokality a optimismu zapisovatele od šesti do dvaceti metrů. V sezóně je prý daleko lepší.

Docela šikovná místa na šnorchlování a na ponory ze břehu jsou přímo v zátoce, nejlepší je vlézt do vody pohodlně na pláži a ke skalkám doplavat.

Život v moři

V době naší návštěvy bylo nápadné hlavně velké množství ryb. Zejména mladí, asi sedmicentimetroví sapíni tvořili snad několikatisícová hejna. Kromě nich se ve vodě proháněly oblady, kněžíci, slizouni, kanicové, ropušnice - největší, asi půlmetrová, si hověla na písčité rovince a nechala se dlouhé minuty obdivovat skupinou potápěčů. Co se týče méně společenských ryb, občas nám věnovala svůj umrlčí úsměv muréna, viděli jsme i úhoře a pěkný exemplář ďasa mořského.

Milovníci bezobratlých mohli pozorovat barevné houby, různé druhy sasanek a dalších žahavců, krásné rournatce, ostranky, velké kyjovky a další "mušličky a škebličky", hvězdnatky leopardí (známé pod přezdívkou "dalmatin"), různé druhy krevet, krabů a poustevníčků, hvězdice, sumýše, ježovky a sumky. V hloubkách pod třicet metrů byly k vidění i zajímavější věci - nereidky, velcí nahožábří plži, hvězdice pětiúhlé, velcí krabi a humři, půlmetrové langusty.

Neměli jsme moc štěstí na chobotnice, ale stejně jako sépie jsme je mohli vidět v hojném množství v dodávkách rybářů. Jednou byli ze člunu spatřeni i delfíni, chovali se však velmi rezervovaně.

Ubytování

Bydleli jsme v taverně Georgious v přibližně čtyřlůžkových apartmánech s kuchyňkou, kde byla lednička, vařič, trouba, stolní nádobí, džezva a hrnec. ("Přibližně čtyřlůžkový" znamená, že obsahuje ve dvou pokojích tři postele - dvě normální a jednu manželskou, pročež je veden jako třílůžkový, ale může tam spát pět lidí.) Bylo to ubytování kategorie "A"; nevím, co to má přesně znamenat, ale byl tam dostatek skříní a skříněk. Teplá voda nebyla ohřívaná slunečními kolektory, které jsou pro řecké prázdninové ubytování typické, takže byla opravdu horká a bylo jí dost. Také oceňuji, že když se nám urvala hadička pod dřezem a celý apartmán jsme v sobotu o velikonocích vytopili, objevil se během dvou hodin instalatér a opravil to. V Kalamitsi je několik kempů, taveren, obchodů a mnoho možností ubytování, ale všechno bylo zavřené, protože sezóna začíná až v půlce května. "Naše" taverna otevřela osm hodin po našem příjezdu a vařili tam výborně, nějaké základní potraviny jako chleba, sýr, vodu a víno nám dovezl Petr ze základny. Po pár dnech jsme se vydali i do sousední taverny v Sykii (pouhých sedm kilometrů) a v 17 kilometrů vzdáleném Sarti využili půjčovnu automobilů a motocyklů. Relativně úspěšné bylo i stopování.

Pozemní život

Protože zde kromě nás nebyli skoro žádní turisté, mohli jsme naplno vychutnávat idylku řecké vesnice. Pod okny nám rostly citróny, na dvorku pípala kuřata, po ránu jsme mohli přihlížet, jak rybáři vymotávají ryby ze sítí a třídí je na hromádky - do kuchyně a pro racky.

Květen je zřejmě obdobím přípravy na následujícím sezónu. Všichni kolem poklidným tempem natírali, opravovali, betonovali, dostavovali, malovali a uklízeli. Řecký přístup k práci obdivuji již delší dobu - nikdo se s ničím nežene a nenervuje, víc si povídá a popíjí kávu než pracuje a přesto je nakonec všechno včas hotovo.

Podle pravoslavného kalendáře připadaly na první víkend velikonoce, největší řecký svátek. V sobotu v noci celá vesnice nasedla do aut a odjela do blízkého městečka na mši. Už při příjezdu do města bylo znát, že se děje něco velikého. Ulice byly osvětlené a plné lidí. Prostranství před kostelem bylo zcela zaplněné, lidé drželi v rukou nerozsvícené svíčky, kolem běhaly malé děti. Vonělo kadidlo, z reproduktorů se ozývalo monotónní prozpěvování popa. O půlnoci se rozlehlo mohutné zvonění, z kostela vyšel průvod se zapálenými svícemi a všichni lidé si od nich začali rozvěcovat svoje svíčky. Proud světla se rozlil ulicemi města, doprovázený zvoněním zvonů a hlukem rachejtlí. Byl to velice působivý zážitek. Když jsme za několik dní navštívili městečko ve dne, byli jsme překvapeni, jak je ve skutečnosti malé.

V neděli, na Boží hod se pekla jehňata - v sousedním kempu skupinka Řeků na prázdninách opékala beránka za bedlivého dozoru na rožni, v naší taverně strávil celý den v peci, naplněný velikonoční nádivkou z rýže a vnitřností.

V úterý nosila čtyřčlenná delegace po vsi ikony. U každého domu jeden z nich zabušil na kus železa, který měl přes rameno, z domu vyběhly jeho obyvatelky, políbily ikony a vhodily do košíčku nějaké peníze.

Výlety

Viděli jsme sousední vesnici Sykia a největší městečko na Sithonii Néos Marmaras s přístavem.

Romantický byl výlet do vesnice panen Parthénonas, opuštěné od roku 1970. Teprve nyní se sem lidé začínají vracet, takže tu vedle sebe zde stojí léta prázdné polorozpadlé domy a čerstvě opravená přepychová letní sídla. Nenašli jsme zde sice žádné panny, zato pana Pavla Karapapase, který vyrábí a ve své taverně prodává výborné víno.

Poslední den před odletem jsme strávili v Soluni. Zatímco v Praze nebo jiných českých městech vedle barokního kostela většinou stojí barokní obytný dům, je Soluň značně nesourodá. Zachovalo se poměrně mnoho byzantských památek, ale výhradně církevních nebo adaptovaných k církevním účelům a všechny obytné domy jsou nové, mnohapatrové a nezajímavé. Děsivý je pouliční provoz - auta a motorky se řítí nejen po silnici, ale místy i po chodníku. Parkuje se taky na chodníku, mezi auty jsou deseticentimetrové mezery a stojí i na přechodech, místy i ve dvou řadách. Na tom úzkém proužku, který zbyl z chodníku, ještě bývají židle a stolečky, u kterých dědové hrají domino nebo jen tak koukají. S dítětem v kočárku téměř neprůchodné.

Soluňské kostely jsou zajímavé hlavně zevnitř, kde se bohužel nesmí fotografovat. Jsou to většinou baziliky a je v nich překvapivě hodně světla. Lavice a ostatní nábytek jsou ze světlého dřeva a překrásně vyřezávané, ikony jsou pokryté stříbrem a ověnčené čerstvými květinami. Nástěnné malby jsou ploché, bez perspektivy, a ornamenty jiné, než známe od nás.

Kolik nás to stálo

Zpáteční letenka Praha-Soluň: 7400 Kč, infant (dítě mladší dvou let) 780 Kč
Ubytování: 40 euro za čtyřlůžkový apartmán za noc; v sezóně 53 euro
Potápění: ponor ze člunu 20 euro, ponor ze břehu (=plnění lahve) 6 euro. V sezóně stojí ponor ze člunu 25 euro (10 ponorů 225 euro), s půjčením výbavy 40 (resp. 350) euro. Je možné tu absolvovat i kurs (OWD 350, AOWD 250 euro), případně "Introduction Dive" za 45 euro.
Půjčení auta: 40-45 euro za den, ceny benzínu jsou obdobné jako u nás.
Jídlo v restauraci: předkrm (tzatziki a podobně) 1.80-2.10 euro, hlavní jídlo 4.70-5.80 euro, 1.5 litru vody 1 euro, půl litru retsiny 2.50 euro
Všechny ceny byly příznivě ovlivněny tím, že bylo před sezónou a že jsme tvořili větší skupinu.

Poděkování ze zorganizování celé akce patří Michalu Kordačovi.