Vyplouváme v pondělí 19.8.97 odpoledne z mariny nedaleko Řima, směr jih Korsiky. Na plánování potápění máme noc a celý následující den, který trávíme pod plachtami mírně napnutými slabým, ale stálým větrem. Postupně přivykáme pobytu na lodi, zjišťujeme kam si dát věci (prostoru je o hodně více, než věcí - to se mi zatím jinde nestalo), kam si může člověk bez úhony stoupnout (skoro všude - akorát po narovnání pod futrem mám bouli na hlavě, ráhnu je také lépe se vyhnout).
Ve středu brzy ráno kotvíme u ostrůvků Lavezzi, které jsou podmořskou rezervací. Místo zjištěné podle mapy hledáme s pomocí GPS a sonaru (souřadnice 41° 20,8' N, 009° 16.6' E). Složitá navigace se ukazuje jako zcela zbytečná, už brzy ráno zde stojí dvě lodi s potápěči. Lokalitu tvoří skály, vystupující z písčitého dna v 35 m asi o 10 m výš, nejvyšší bod je v hloubce okolo 17 m. V 8 hodin ráno padám do vody a hned u kotvy nalézám dva velké kanice (dost přes metr), čekající zřejmě na snídani. Marně - krmení kaniců je zde zakázáno, takže pro ně nic nemám. K mému překvapení leží vedle naší kotvy ještě jedna, o trochu větší (50 liber) a neuvázaná. Vystupuji zpět podle lana a domlouvám se s posádkou na spuštění lana pro její vytažení. Následnou čtvrthodinu buším v 25 m velkým šutrem do zaseklé kotvy, až mi dochází, že asi nejsem první a že bez dynamitu prostě ven nepůjde. Na kanice ten rachot neudělal větší dojem, pořád z povzdálí pozorují, kdy už konečně přestanu dělat drahoty a vytáhnu něco k snědku. Vzdávám to a pomalu vystupuji k hladině, kde se akorát chystají do vody kolegové a zahajujeme regulérní ponor.
Kanici jsou od místních navyklí na vejce a rybičky. Ty potvory vědí, kde má jacket kapsu a pořád ji sledují. Když na ni dá člověk ruku, přihrnou se blíž - tak z ní vytahuji alespoň destičku s kompasem na ochutnání. Do tlamy ji kanic vzal, ale když zjistil, že kompas není k jídlu, tak jej opět pustil. Experimentálně jsem ověřil, že opravdu záleželo na tom, odkud člověk "žrádlo" vytáhl - kanici věřlili jenom kapse u jacketu a igelitce v ruce. Po další půlhodině mezi kanici a gorgoniemi již Aladin ukazuje dekompresní zastávku 8 minut ve 3 m, což se mi zdá dost a tak jdeme z vody. Mezitím v okolí kotví další lodě plné potápěčů, takže tu za chvíli není k hnutí. Po poledni jdeme na další ponor, asi díky větru již v poměrně silném proudu. Místní základna nenechává v proudu lidi potápět volně, ale natahuje kolem balvanů asi 150 m lana.
Večer zkoušíme s pomocí gumového člunu nedalekou lokalitu u Pyramide de la Semillante (památník 592 mrtvých při ztroskotání 54 m trojstěžníku Semillante roku 1855). V čase okolo západu slunce sice nikdy nebývá moc života (denní potvory jdou spát a noční jsou ještě zalezlé), ale kontrast s předchozími ponory byl až příliš velký. Mezi obrovskými balvany byly akorát hezké jeskyňky a prolézačky, jinak jako po vymření.
Hodláte-li navštívit kanice vlastní lodí, vyplatí se trochu si přivstat a zahájit ponor brzo ráno. Po osmé odjíždí pravidelně loď plná potápěčů z blízkého Bonifacia.
V noci fouká tak akorát, aby jsme na plachty přejeli od Lavezzi a Bonifacia k přístavu Porto Polo. Je čtvrtek dopoledne. Po hodině pátrání jsme našli lokalitu zvanou katedrála, kterou tvoří skalní věže, jdoucí z hloubky místy až 60 m kousek pod hladinu. S velkou lodí je zde velice zábavné kotvení - musíte se trefit na nevelkou plochu mělké části. My jsme se potápěli na části zvaná Věž (souřadnice 41° 41,59' N, 008° 47.635' E), podle místních to má být lepší místo, než samotná katedrála (která je vzdálená asi 100 m směrem k Porto Polu). Hezké potápění. Bylo zde spousty gorgonií, potkali jsme dvě langusty. Větší ryby patrně skončily na harpunách místních lovců. Při čekání na dekompresní zastávce jsme okukování zvědavými mořany.
Po zastávce v Proprianu ještrě večer přejíždíme do zátoky Mortoli, kde leží vrak letadla Vickers Vicking. Bylo to britské letadlo, které v roce 1950 nouzově přistálo pro poruchu motorů. Pilot chtěl přistát na pláži, ale když spatřil blížící se skály, raději položil letadlo na vodu. Všichni pasažéři i posádka doplavali bez problémů na blízký břeh.
V pátek ráno jsme se vrak letadla pokoušeli najít podle souřadnic uvedených v knize "Diving Guide to the Mediterranean Wrecks". Vrak leží v hloubce pouze 13 m, takže by měl být dobře vidět z hladiny. Nazul jsem tedy ploutve, přidělal bójku na šňůru a začal hledat. Musím říci, že jsem si dobře zaplaval, ale vrak nenašel. Vylezl jsem z vody a s kapitánem jsme přešli na další navigační variantu - náměry, taktéž v knize uvedené. Stačilo se podívat a vše bylo jasné - jsme jinde. Přejíždíme několik set metrů a vše se opakuje. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát vrak našly náhodou děti, které s námi pluly v druhém trupu. Výsledkem jsou souřadnice 41° 31,29' N, 008° 52.25' E a zjištění, že v knize si někdo "spletl" desetiny úhlových minut s úhlovými vteřinami (náměry celkem sedí). Tato lokalita nabízí velmi snadný a velmi hezký ponor.
Kromě obligátních mořanů a salp, které jsou snad všude, byl k vidění malý platýz zbarvený naprosto dokonale podle okolního hrubého písku. Kdyby vydržel a nepohnul se, neměl bych šanci ho rozeznat ani z absolutní blízkosti.
V pátek večer připlouváme do Bonifacia a rozhodujeme se udělat výjimku - budeme stát v marině. Sám vjezd do přístavu je zážitek. Proplouváme úzkou škvírou mezi vysokými útesy, na kterých stojí pevnost obývaná cizineckou legií, jejíž střílny působí dosud hrozivě. Překonáváme jisté prostorové problémy a kotvíme z obou stran na dotyk okolních lodí. Při pozdně večerní procházce nasáváme jedinečnou atmosféru tohoto města na útesech. V sobotu ráno vyrážíme na další cestu a teprve pořádně vychutnáváme bizardní tvary útesů, které v raním slunci vypadají zvášť krásně. Škoda, že se pod útesy nesmí potápět.
Po celodenní cestě na motor přesně proti větru (je málo času na křižování), zpestřené akorát pozorováním skákajících delfínů, dorážíme něco po půlnoci k ostrovu Monte Cristo, ležícího mezi Itálií a Korsikou. Ostrov patří k Itálii, správní úřady jsou na ostrově Elba. Je zde vyhlášena přírodní rezervace, není zde žádné trvalé osídlení. Podle jachtařské literatury je zde kromě zákazu vstupu na ostrov i zákaz kotvení, důsledně vymáhaný pobřežní stráží. Monte Christo ční kolmo z hloubky okolo 300 m, s nejvyšším bodem 645 m n.m. a průměrem okolo 3 km.
Už příjezd k ostrovu za měsíčního svitu je velmi romantický. Když jsme asi 50 m od břehu zapnuli sonar, který měří maximálně do hloubky 150 m, nic nezachytil. Až když jsme zapluli do jedné z mělkých zátok (Cala Corfu, souřadnice 42° 19.67' N, 010° 19.77' E), zaznamenal plynule stoupající dno, umožňující zakotvení. Noční ponor byl skvělý. Začalo to rakem poustevníkem větším než dlaň, na hřbetě velká mušle a tři sasanky. Následovaly murény, úhoři, velké ropušnice, chobotnice. Je znát, že zde nejsou žádní harpunáři. Určitě vím, že se sem budu chtít vrátit - ale s vyřízeným povolením na celý týden a s fotoaparátem nebo kamerou v pouzdře.
V neděli po poledni připlouváme do mariny Punta Ala. Loď uplula celkem asi 120 mil na motor, takže jsme očekávali velké náklady na palivo. Díky mimořádně úsporným čtyřtaktům Yamaha bylo vyúčtování docela příjemným překvapením.
Loď je stará pár týdnů a její provozovatelé mají zkušenosti s jachtingem a trochu s potápěním, ale nikoli s cestovním ruchem. Řada věci se musí vylepšit. Je ale vidět velkou snahu o zlepšení, takže jestliže se rozhodnete jejich služeb využít, už by neměly být moje připomínky aktuální - proto se jich zdržím.
Chcete-li vypadnout z pracovního rytmu a užít si plachtění na lodi, kde (když máte zájem) trošku přičichnete k jachtařině a se kterou se díky dobrému potápěčskému a navigačnímu vybavení dostanete i na méně obvyklé lokality, neváhejte. Důrazně ale varuji všechny snoby a ctitele luxusu - nečekejte mahagonový nábytek, dokonale zvládnutou administrativu a sluhu za zadkem.