Lastminute v Dominikánské republice

Koncem října už začalo být v Čechách vcelku sychravo, tak jsme se s mým buddym rozhodli, že nastal čas zase oprášit potápěčskou výbavu a vydat se někam za sluníčkem a teplým mořem. Egypt je vždycky dobrá volba, ale nakonec zvítězila touha poznat něco nového, tak jsme se vrhli na průzkum trhu last-minute zájezdů z Německa (www.lastminute.de). Poměrně výhodně přišla Dominikánská republika.

Nevím, zda to bylo proto, že tam přednedávnem prosvištělo pár hurikánů, nebo je to tak vždycky. Kdo ví? V pondělí jsme to přes internet zaplatili a v úterý večer už jsme se snažili naše nádobíčko napěchovat do co nejméně zavazadel. Ve středu časně zrána jsme vše odnosili do auta a vyrazili směr Mnichov. Sice jsme u Plzně zjistili, že ani jeden z nás neveze řidičák, ale to nám zkazilo náladu jen na chvíli. 14 dní dovolené před námi, třeba nám tam nějaký dopravní prostředek půjčí i bez něj. Naše autíčko jsme nechali u letiště na dovolenkovém parkovišti, na 14 dní to stojí asi 60 EUR, což docela ujde. Poté, co jsme ušli asi 5 km po letišti, tam, zpátky a tam - vyzvednout letenky, odbavit se, jít k odletu, tak jsme konečně nasedli vzlétli vstříc teplým krajům.

Let do Punta Cana trval něco přes deset hodin, letušky společnosti LTU se o nás moc hezky staraly a my jsme zabíjeli čas konzumací všeho, co nám nanosily. Kupodivu jsme našli i všechna naše zavazadla a vyrazili jsme hledat autobus, který nás měl odvézt do naší lokality Juan Dolio, která je v jižní části ostrova. Dočetli jsme se, že by tam mělo být dobré potápění. V předodjezdové euforii jsme si nevšimli, že cesta z letiště Punta Cana k našemu cíli trvá asi 4 hodiny, příště si na takové věci už dáme pozor. Naštěstí s námi v autobuse byla banda šesti Čechů středního věku, kteří byli přátelští a dělili se s námi o jejich zásobu dezinfekčního prostředku zvaného Fernet, aby nám cesta lépe utíkala.

Hotel Decameron byl docela fajn, ***, všechno v karibském stylu. Žádný velký luxus, ale bylo to vcelku příjemné - velký bazén, k moři kousek, co by člověk chtěl víc. Hned na recepci jsem uviděla letáček dive centra Neptuno (www.neptunodive.com), hned ráno jsme se tam šli pozeptat. Dive centrum vlastní Němec Klaus, což v nás docela budí důvěru. I ostatní zaměstnanci jsou většinou evropského původu. Jeden dive za 30 USD, 10 za 275 USD. Kromě toho tam měli ještě různé balíčky, v jejichž ceně byly i výlety na nejzajímavější místa v okolí, takže jsme se nakonec rozhodli pro nejdražší variantu (když už tu jednou jsme, tak je potřeba toho vidět co nejvíc!) 8 ponorů za 380 USD. Dva ponory na lokálním reefu, prý "lots of coral fish", z toho jeden na vrak Tanya V, dále dva ponory na ostrově Catalina, kde je prý nejhezčí potápění na ostrově, dva na vracích v národním parku La Caleta a dva v jeskyni Taina Cave. Protože jsme lakomí, tak jsme usmlouvali dva ponory v místě navíc, z čehož jeden jsme pak s příplatkem 20 USD (asi za půjčení baterky!) vyměnili za noční. Rovněž jsem usmlouvala, že půjčení žaketu a automatiky, které nevlastním, bylo zdarma.

Protože jsem co se týče potápění poměrně nezkušená a naposledy jsem se potápěla před rokem v Egyptě, tak jsem si nejdřív dala zdarma refresh v hotelovém bazénu. Zdarma to bylo zřejmě proto, že jsme tak byli živou reklamou a lákadlem pro potenciální zájemce o potápěčský kurs. Mimochodem OWD stojí 360 USD, což není zas tak špatné, s ohledem na to, že si člověk ušetří řehole ve formě závěrečných zkoušek v osmistupňové vodě v některém z českých lomů.

A hurá do vody...

Juan Dolio Reef

V Juan Doliu je víc než 15 lokalit. Bohužel jsem se zapomněla zeptat, jak se jmenovaly ty naše. Všechny jsou přibližně 15 min od základny. První den jsme absolvovali dva ponory v této lokalitě, mezi nimi byla asi hodinu pauza. Hloubka něco okolo 15-20 m, plavali jsme asi hodinu příkopy v korálovém útesu, spousta měkkých i tvrdých korálů a hub, běžné korálové rybky. Po zkušenostech z Egypta jsem byla trochu zklamaná, je to tu o hodně mrtvější, co se týče druhů a množství ryb. Asi si v Egyptě své podmořské bohatství lépe střeží. Teplota vody bezmála 30 °C a viditelnost nebyla díky planktonu nijak extra, ale při druhém ponoru už jsem si zvykla, je to zkrátka něco jiného než Egypt a je potřeba se s tím smířit a užívat si, co to jde. Z větších věcí jsme viděli asi půlmetrového kraba schovaného pod útesem. Z díry v útesu na nás cenila zuby zelená muréna a jedno skvrnité miminko.

Další den jsme se šli potápět na můj první vrak v životě, Tanya V. Leží přímo u potápěčské základny v hloubce 22-34 m a byl zde potopen pro potěchu potápěčů v roce 1999. Zatím ještě pořádně nestačil porůst korály, ale zabydlela se v něm velká baracuda. Bohužel na nás neměla zrovna náladu, tak se nám neukázala, ale společnost nám dělala hejna jejích menších spolubydlících z řad korálových ryb. Tenhle ponor byl vzhledem k hloubce hrozící dekompresi o něco kratší, asi 40 min. Trochu jsem si neporozuměla s mým buddym, který měl computer a tudíž věděl, co a jak. Naznačoval, že bychom měli jít nahoru vzhledem k tomu, co signalizoval computer. Já myslela, že se ptá, kolik mám vzduchu. Měla jsem ještě půl lahve, takže jsem řekla že OK a že nahoru ještě nejdeme. Nahoru mě vykopal a ještě jsem dostala vynadáno. Hm, buď by se měl naučit srozumitelně komunikovat, nebo si asi raději pořídím svůj comp.

Catalina

Příští den jsme jeli na výlet na ostrově Catalina. Vyrážíme od hotelu autobusem do města La Romana, odkud nás loď odváží na první lokalitu The Wall. Korálové plato v hloubce asi 7-8 m končí stěnou padající do hloubky 25 m. Byla jsem docela překvapená, že po krátkém brífinku jsme dostali rozchod s tím, že se máme do hodiny vrátit. Nedělám si iluze o své orientaci v prostoru, tak jsem se raději se svým buddym přilepila na zkušeného německého kolegu Stefana, jemuž jsem věřila, že nás dovede zpátky k lodi. Pod vodou jsem nakonec zjistila, že podél stěny se dá jít doprava nebo doleva a pak zase zpátky, takže to zase tak složité nebylo. Nanejvýš bych se mohla vynořit u nějaké cizí lodi. Tato lokalita je moc pěkná, plato i stěna je porostlá řadou korálů, je zde poměrně velké množství gorgonií, trubkovitých a komínových hub značné velikosti. Viditelnost byla také slušná, okolo 30 m a velké množství korálových ryb. Dokonce jsme viděli i pár rejnoků.

Po hodině jsme se opravdu vynořili u naší lodi a ta nás odvezla na břeh, kde jsme se naobědvali a pak jsme odjeli na druhou lokalitu zvanou Aquarium. Zde následoval opět rozchod, loď nás vypustila na hraně korálového útesu a písčitého dna. Poměrně jednoduchý příjemný ponor okolo asi 3 m vysoké stěny se spoustou korálů a rybek na nich se pasoucích.

Další den byl v plánu noční ponor na lokálním reefu. Do vody jsme naskákali okolo půl sedmé, kdy už byla skoro tma. Původně měl být zase rozchod s tím, že se nalepíme na kolegu Stefana. Jelikož jsem netušila, jak moc se orientuje potmě v neznámých vodách a byl to můj první noční ponor, raději jsem vyžádala doprovod divemastra Scotta, který měl sebou i kameru. Dostali jsme baterky a zanořili jsme se po kotevním laně pod vodu. Než jsem se stačila vzpamatovat v tomto pro mně novém prostředí, vidím, že kolegové na něco upřeně civí. Připlavu k nim a vidím, že na písku pod útesem leží obrovská baracuda (cca 1,5 m), asi 2 m od nás. Bohužel nečekala, až ji pořádně prozkoumám ze všech stran a zmizela ve tmě. Později jsem se dozvěděla, že to je největší kus, jaký tady kdy viděli. Bohužel ji Scott nenatočil, protože nestačil nastartovat kameru. Škoda! Jinak jsme viděli spoustu krabů, raků a humrů, které ve světle baterky prozradily červeně svítící oči a zmateně rozespalé papouščí i jiné korálové ryby. Ponor trval asi hodinu, hloubka 15-20 m.

La Caleta

Na naše poslední ponory v moři jsme jeli do lokality La Caleta, což je národní park ležící poblíž letiště východně od Santo Domingo. Zde se v hloubce 18 m nacházejí dva vraky Limón (35 m dlouhý remorkér) a 40 m dlouhá rybářská loď Hickory, které zde opět byly potopeny pro potěchu potápěčů. V jejich útrobách bydlí řada korálových ryb, viděli jsme zde i murénu a rejnoka. Oba ponory trvaly něco kolem hodiny. Od Hickory se po pěti minutách dá doplout k podmořské platformě tvaru houby. Vede k ní provázek. Nám se sice nepodařilo zjistit její funkci, ale je vítaným útočištěm pro velké množství zajímavých ryb, takže jsme nelitovali pěti minut pilného mávání ploutvemi, abychom se k ní dostali. Bylo to příjemné rozloučení s Karibským mořem.

Jeskyně Taina

Zlatým hřebem naší potápěčské výpravy do Dominikánské republiky byla návštěva jeskyně Taina kousek od města Boca Chica. Jeskyně se takto jmenuje podle původních indiánských obyvatel ostrova Hispaniola, na kterém se Dominikánská republika spolu s Haiti nachází. Při cestě mikrobusem se mi zdálo, že nedojedem, po cestě to vůbec nevypadalo na krasové území. Všude okolo cesty byly spousty bordelu, vraky aut, chatrče z vlnitého plechu a podobně. No a uprostřed toho hnusu, na zahradě jedné z chatrčí, je díra do jiného světa.

Po schůdkách se sleze asi 10 m k malé tůňce, která je obklopená skálou pokrytou spoustou rostlin, což je opravdui působivé. Černoušci nám dolů nanosili cajky a mohli jsme jít na věc. Docela jsem z tohohle ponoru měla hrůzu, jestli nebudu mít paniku v těch uzavřených prostorech a brífink mě postrašil ještě víc. Představa míchající se sladké a slané vody na jednom místě, že pak je všechno rozmazané... skoro mě brala panika. Řekla jsem si "Bog pomágej", jak mě naučila moje balkánská příbuzná. Hupla jsem tam.

Hned jak jsem se zanořila, strach mě opustil, protože jsem se ocitla v neskutečně čisté vodě (teplota 26 °C, viditelnost kam oko mohlo dohlédnout, snad nekonečná) a okolo impozantní skály, hluboké díry. Šokující byla hlavně ta viditelnost. Celý ponor byl hrozně příjemný, hloubka asi do 10 m, plave se širokými chodbami, všude kolem krápníky neskutečných tvarů a velikostí. Při prvním ponoru jsme navštívili první a druhou komnatu, kde jsme se vynořili na hladinu a ocitli jsme se v úžasném krápníkovém chrámu. Je to neskutečný pocit, mít všechnu tuhle nádheru "jen pro sebe" (bylo nás ve skupině pět) a všechno na dosah ruky. Něco úplně jiného, než se procházet po chodníku Punkevní jeskyní s průvodcem a ječícími dětmi za zády.

Asi pět minut jsme jen v tichém údivu zírali na tu nádheru. Movitější kolega z Německa měl úžasný reflektor, který když rozsvítil a rozlil světlo po celém chrámu, tak to bylo lépe nasvícené než Karlštejn. Vynoření zpátky do tůňky bylo taky pohádkovým zážitkem. Když člověk vyplouvá z temné jeskyně a nejednou se v dálce nad ním objeví zářivě modré světlo, přes něj je vidět stín potápěče vynořujícího se nad ním, tak je to fakt úplně neskutečný zážitek a skoro z toho naskakuje husí kůže. V samotné jeskyni není vůbec žádný život, ale v tůňce žije pár krevet čističů a nějaká ta rybka. Krevety hrozně baví potápěčum ožužlávat ruce, které položíte na kámen vedle nich. Okamžitě vyběhnou z úkrytu a zdarma vám udělají super manikůru.

Druhý ponor měl podobnou trasu, ale cestou do třetí komnaty jsme se stavili ve slibované jeskyni, kde se míchá sladká vola se slanou. Padali jsme průrvou ve skále asi do 15 m a byli jsme tam. Najednou se všichni okolo rozplizli a vypadali jako duchové. Bylo to, jako byste koukali do nějakého průhledného řídkého sulcu. Čím více se hýbete, tím hůře je vidět. Odtud prý jeskynní systém pokračuje dál, ale to už je pro zkušenější potápěče se speciální výbavou, svažuje se to do 40 m a více, takže tam už jsme vpuštěni nebyli. Třetí komnata byla opět nádherná, omračující nádhera krápníků nad vodou i pod vodou. Vůbec, ale vůbec se mi odtamtud nechtělo ven, tak jsem aspoň ještě 10 min ležela v tůňce a hrála si s krevetkami. Byly to absolutně nejúžasnější ponory téhle dovolené.

Dovolená v Dominikánské republice byla skvělá a hodně lenošící. Není ideální pro hodně akční jedince. Co se týče válení u moře, doporučovala bych spíš letovisko Punta Cana, kde je hezčí moře než v Juan Dolio. Ale na potápění to bylo fajn. Kdybyste se tam někdo chystali, jeďte určitě v období leden-březen, v tu dobu kolem severního atlantického pobřeží ostrova migrují velryby, což určitě stojí za vidění.