Galapagy a Ekvádor

Tento text by jistě šlo upravit do literárnější formy. Po delším přemýšlení jsem ale usoudil, že neučesaná forma deníku mu dodává větší autenticitu. Možná se také někomu mohou hodit detailnější informace o cenách, které jsem v textu ponechal.

V lednu 2011 mne oslovil Luďek, jestli bych se nechtěl jet potápět na Galapágy. Má objednanou loď a dává dohromady skupinu šestnácti potápěčů. Byla to výzva, Galapágy jsou snem snad každého potápěče, pomyslný Mount Everest rekreačního potápění. Dal jsem řeč s Danou a rychle padlo rozhodnutí - jedeme.

Výprava byla naplánována na říjen 2011. Je třeba naplánovat (resp. nenaplánovat jinou) dovolenou. Protože se nejedná o zájezd s cestovní kanceláří, schází se účastníci na ladění programu. V podstatě je ale jasné jen jedno, máme letenky a na týden zaplacenou potápěčskou loď. Mimo to se chceme ještě, když už tam budeme, porozhlédnout po Ekvádoru - do hor a do Amazonie. Je to přeci jen dálka a bůhví, zda se tam ještě někdy dostaneme. Výprava je plánovaná na 3 týdny. Přesný program budeme ale určovat až na místě podle aktuální situace.

Od spolupracovnice, která tam byla s cestovní kanceláří, si půjčuji fotky, filmy a průvodce a studujeme, co kde můžeme vidět. Videa je 5 DVD, nesetříháno. Dana odpadne po prvním disku, já vydržím až do konce, ale odřenýma ušima.

Měsíc před odjezdem navštěvujeme hygienickou stanici - na cestu je zapotřebí očkování proti žluté zimnici a tyfu, "žloutenku" již máme. Kompletujeme výbavu a hlavně se strašně těšíme.

pátek 7.10.

V 16:30 odjíždíme na letiště, kde se v terminálu 2 potkáváme s dalšími "učastníky zájezdu". Bez problémů podstupujeme odbavení. Trochu mne znervózňuje představa, že naše zavazadla máme vidět až v Quitu po jednom přestupu a dvou mezipřistáních. No, snad nám nic neztratí.

Čekání si krátíme v polštářové zóně. V 19:20 se s námi odlepí Fokker 70 směrem na Amsterdam. Je to takové malé letadélko, trochu větší než autobus. V Amsterdamu jsme kolem 22:00.

Spoj do Quita startuje v 23:40. Odbavení je také v pohodě, dokonce se nekoná ani mnou dopředu nenáviděný celotělový rentgen. Letíme MD-11, což je staré letadlo, které ostatní společnosti již nepoužívají pro přepravu cestujících. Podle komentářů spolucestujících máme ale více místa, než v boeingu. Mně se zdá, že je to stejné stísněné, jako při letu do Egypta, ale snad to nějak vydržím.

Dostáváme dobrou večeři a letíme přes Atlantik na Bonaire. Zde musíme vystoupit do haly, aby letadlo mohlo být bezpečně dotankováno. Asi po hodině pokračujeme do Guayaquilu. Zde jsme ráno, kolem šesté místního času, hodně lidí vystupuje a nastupuje. Nakonec letíme posledních 40 minut do Quita. Cestou pozorujeme nádherné hory. V Quitu jsme podle jízdního řádu v 8:20. Quito je dvoumiliónové město ležící ve výšce 2850 m.n.m. Letiště leží uprostřed města a okolní hory dosahují výšky 4800 m.n.m. - přistání je zajímavé.

sobota 8.10.

Strávili jsme tedy v letadlech a na letištích 20 hodin. Ještě odevzdat složité imigrační papíry a celní prohlášení a už jedeme dvěma minibusy do hotýlku La Ronda ve starém městě, který jsme předem objednali.

Hodinu se převlékáme a povalujeme. Já místo relaxu čistím batoh od mýdla vyteklého z prasklé lahvičky. Pak se jdeme naobědvat do místní kantýny a objednáváme si obrovské porce kuřete a nějakého dalšího masa s rýží a čočkou (porce za 5$).

Na odpoledne si domlouváme vycházku po památkách s dívčinou z našeho hotýlku jako průvodkyní. Prohlédneme si kostel sv. Františka z 16. století, překrásně zdobený barokní kostel La Compania ze 17. století a nakonec novogotickou baziliku del Voto Nacional. Tady šplháme po krkolomných schodožebřících až na věž. To by nám doma nikde nedovolili. Jsme unavení, jdeme zpět, ještě si projdeme hlavní náměstí s prezidentským palácem a památníkem boje o nezávislost. Začíná pršet, tak ještě rychle nakoupit večeři a domů. Zkoušíme se ještě připojit na internet, ale nejde to, ač je přislíbeno, a místní specialista nepřichází. Pojedli jsme housky se sýrem, pokecali, v 20:00 jdeme spát.

neděle 9.10.

Ráno nemůžeme dospat, přeci jenom změna času udělá své. V 8:00 měla být snídaně, ale posunula se až na půl devátou. Po deváté hodině odcházíme k minibusům a jedeme do jungle (25$/os). Cestou se zastavujeme na rovníku, v rámci atrakcí pro turisty nám ukazují sluneční hodiny, které jsou oboustranné a polovinu roku ukazují na jedné straně a druhou na druhé. Stavím vajíčko na hřebík, studujeme vliv Coriolisovy síly na otáčení vody v odpadu - neuvěřitelné je, že směr otáčení se mění posunutím výlevky o jeden metr. Podle GPS je rovník o kousek dál - asi 70 metrů (0.069') na sever.

Z muzea pokračujeme do jungle. V městečku Mindo si prohlídneme "botanickou zahradu" s orchidejemi a motýly, jsou tu i kolibříci. Potom jdeme v městečku na oběd. Na jídlo čekáme dost dlouho, když ho dojíme a dojdeme k minibusům, dozvíme se, že již je moc pozdě na cestu do jungle. Jsou zde nějaké atrakce - jízda říčkou na duších, lanová skluzavka, ... ale ostatní na to neslyší, je to pro ně moc adrenalinové. Jdeme tedy alespoň na 40 minut po prašné cestě směr jungle. Cestou s Danou vidíme lanový most přes údolíčko - trhneme se tedy od ostatních a jdeme k němu. Je to restaurace na kopci s nádherným výhledem a ten most k ní patří. Dáváme se tedy kafe za 1.5$, necháme se vyfotit od servírky a pak si přejdeme most - hezky se houpe a na konci jsou ve stromě barevní ptáčci. Pak zdrháme zpátky k autům, jsme poslední, ale velice těsně. Následuje dvou a půl hodinová cesta zpět.

pondělí 10.10.

Čeká nás přelet na Galapágy. Ráno vstáváme v 3:45, abychom dobalili a byli včas na snídani. Očekáváme odjezd na letiště v 5:00, když budíme Luďka ve 4:30, kouká jak vyoraná myš a tvrdí, že snídaně bude až po páté a že odjíždíme v 5:30. Tak jsme mu řekli, ať jde tedy ještě spát.

Po snídani vyrážíme na letiště, pomocí pár dolarů překonáváme nadpočet a nadváhu zavazadel. Menší vadou je, že nemáme lístky od zavazadel, ale dopadne to OK. Na Galapágy letíme i s mezipřistáním v Guayaquilu 3 hodiny a 40 minut a už nám to přijde jako krátký let. Přistaneme na letišti Baltra - je to jedna betonová ranvej a barák s celníky. Po zaplacení 100$ za vstup do rezervace a 10$ za vstup na Galapágy, kontrole, zda naše zavazadla neobsahují nějaké jídlo (ochrana přírody) jsou naše bágly naloženy a odvezeny na loď Estrella del Mar. Kupuji si ještě rychle klobouk s výšivkou Galapagos a jedeme za bágly autobusem.

Na lodi vybalíme, ubytujeme se a jdeme na check dive v průplavu mezi ostrovy Baltra a San Cruz - jmenuje se to Canal de Itabaca - Punta Carrion.

Jsme rozděleni do dvou skupin. Do vody jdeme druzí - od lodi jedeme asi 10 minut zodiakem. Přestože mám podle jejich značení 18 kg olova a 3 kg backplate, jsem lehký. dořeším to ale až po ponoru. Mám zásadní problém s novou fotomaskou - neuvěřitelně se mlží - vyplachuji snad po 10 vteřinách. Jinak je to OK. Slibovali nám, že lokalita stojí za hovno, ale vidíme veliká hejna velkých ryb, velkého rejnoka a dvě trnuchy. Hada a chobotnici, také nějaké nahožábráky a spoustu hvězdic. Náš divemaster má problémy se zuby, tak byl ve vodě jen jeden DM. Nějak se nám povedlo, že se dvě skupiny po 8 lidech pomíchali, ale nevadí to. Viditelnost je spíše slabší - nahoře 3, dole tak 10 m. S ponorem jsem spokojen.

Po ponoru chce část skupiny odjet taxíky do Puerto Ayora nakoupit chlast. S Danou se přidáváme, abychom dokoupili baterky. Chci zkusit také dvě kešky, které tam jsou. Kešky jsme nenašli, ale baterky a nakonec i vodku máme. V 21:00 jsme na lodi, dostaneme večeři (skvělá ryba) a jdeme spát.

úterý 11.10.

Ráno v 5:30 startujeme motory, já vybíhám rychle zapnout GPS kvůli záznamu trasy. Popojíždíme k pumpě na ostrově Baltra. Podle DM je zde složitý proces tankování, je různá cena nafty pro rybáře (1.5$/galon) a pro turisty (3.5-4$/galon). Před tankováním prý musí dopředu zaplatit převodem a musí mít nějaké povolení.

V 10:00 je podrobný briefing a pak jdeme do vody na Cousins Rock, tentokrát jako první, s divemasterem Jimmim. Loď zakotvila mezi San Salvadorem a Cousins Rockem a my jedeme zodiakem. Přihodil jsem jejich 2 kila, ale stále je to málo. Do vody se zakopávám.

Fotomaska je vyjarovaná a je v pohodě - nemlží se. Terén ze začátku vypadá nic moc, ale je třeba koukat před sebe a nad sebe a ne dolů. Je tu spousta velkých želv. Pak potkáváme obrovské hejno barakud a za chvilku druhé. Vidíme také nějaké ropušnice. Veliká hejna dalších velkých ryb, ve škvíře dva spící žraloci (asi metroví) a v okamžiku, kdy mám v lahvi 50 barů a DM ukazuje, že máme jít nahoru, vrhne se do vody samice lachtana a začne kolem nás kroužit. Nádhera. Po vynoření nás sbírá zase zodiak.

Na lodi dostáváme nahřátý ručník, a za chvilku je oběd. Pořád si nemohu zvyknout, že zde nic netahám - na člun jdeme s lahví na zádech, ale vercajk na člun vytahuje řidič, ze člunu na loď neseme jen foťáky a masky.

Po obědě jdeme na stejné místo. Změnilo se světlo, tentokrát bude osvětlená stěna na konci ponoru. Teď jsme druhá skupina, a zdá se že to má vliv na množství viděných želv - teď jich viděla více první skupina. Pro nás to bylo slabší, než první ponor. Tentokrát ale vidím dva lachtany na východní straně. Za výběžkem, kdy začínáme driftovat s proudem, je stav stejný, obrovské hejno barakud, hejna dalších velkých ryb (ostenců, ...) . Navštívíme zase ty dva žraloky v trhlině a jdeme z vody.

Tentokrát jsem měl jejich 25 kg a konečně jsem dobře vyvážený - jestli pak to nemají značené v librách? Tvrdí že ne, ale je to hodně divné. Po ponoru máme přednášku o proudech v oblasti Galapág, pak překračujeme rovník a zapíjíme to. Představuje se nám celá posádka lodi.

Luděk se připojil na internet a našel na druhý týden pobytu na Galapágách 4 místa na turistické lodi (nepotápěčské) - přihlásili se jsme o ně s Danou, k nám se přidají Jana s Petrem (700$/os).

středa 12.10.

Ráno kolem 5:30 připlouváme na Wolf. V 6:00 je briefing a jdeme do vody s Jimmym. Na Shark Bay sestoupíme do 20 m, zakotvíme se na skále a koukáme do modra. Vidíme obří hejna ryb, želvy, murény, kladivouny. Po 20 minutách se zvedneme a necháme snášet proudem. Je to jako koukat z vlaku - frčí to neuvěřitelně. Pod námi jsou stovky kladivounů, šedých utesových a žraloků hedvábných (silk). Dojedeme skoro až k Elefantu (to je skála, co vypadá jako slon), zde nalézáme do do zodiaku. Vlny jsou asi 2 metry, jsem z té podívané tak zblblý, že nesundám přístroj a vlezu do člunu s lahví na zádech :o).

Loď dojede do závětří na severu Wolfu, snídáme a po snídani jdeme zase na Shark Bay. Přeorganizovali jsme skupiny podle reálné spotřeby.

S Carlosem jako první skupina sestoupíme do 25 m a pozorujeme žraloky, po 20 min se posuneme do 16, zde ale připlavou jen 2 želvy a je tu veliká ropušnice. Zamíříme do modra a potkáváme hejno kladivounů. Po otáčce nad námi plave mobula. Konec je hektický, děláme bezpečnostní zastávku na mělčině, ke které se musíme probojovat proudem a pak tam s námi mlátí vlny. Na hranici viditelnosti vidíme velikého lachtana.

V jednu hodinu jdeme na třetí ponor, zase s Carlosem, jako druhá skupina, jdeme na Cave a Pinnacle Rock. Ve člunu něco syčí - pak se ukazuje, že je to z mého inflátoru - zřejmě se kvůli hmotě povinné sirény uvolnil trn rychlospojky - dotahuju to rukou, po ponoru to musím utáhnout pořádně. V jeskyňkách spí želva, jsou tu velké langusty - mají zbarvení do modra, jak humři. Koukáme do modra, vidíme pár žraloků a želvy, hejna tuňáku a dalších ryb. Proud nás chvilku táhá vpřed, pak vzad, potom nahoru a dolů. Celou dobu se pohybujeme kolem 20 metrů, při 50 barech se s Danou odpojujeme od skupiny a stoupáme. Nahoře naskočí zase 1 min/3 m. Na to, že tu jsou zakázané dekompresní ponory, DM docela dost tlačí na pilu. A to nás čeká ještě 4. ponor. Po ponoru se nestačíme ani vysprchovat a už je oběd. Jako zatím vždy výborný.

V 15:40 máme briefing na poslední ponor - Landslide. Vyjíždíme s Carlosem jako první skupina z kotviště na západě ostrova. Zodiak jede až k výběžku dobře, za výběžkem se projeví vlny a začne to házet. Po zanoření se přesuneme na pozorovatelnu asi v 14 m a za chvilku nad námi krouží velké siby skvrnité (eagle ray). Pak pokračujeme dál s proudem, ještě jednou se zastavíme na žraloky, ale je jich málo. Jednu chvíli proti nám jede samotný žralok - všichni zatají dech, aby ho nevyplašili. Potom frčíme s proudem. Když DM ukážu, že mám 50 barů, dá mi svoji dlouhou hadici. Jedu na ní asi 5 minut, pak dělám bezpečnostní zastávku zase na svůj vzduch.

Po ponoru je výborná večeře, briefing na čtvrtek a jdeme spát - stále v zátoce na západě ostrova.

čtvrtek 13.10.

Ráno nás budí zvonek opět v 6:00 a po briefingu jdeme s Jimmym do vody na Landslide. Ve člunu zjišťuji, že mám v lahvi jen 170 - to je moje blbost. Ještě k tomu mi praskne gumička karabiny na uchycení manometru. Spadneme do vody a hledáme místo na ulehnutí, abychom mohli čumět do modra. Všude je ale plno, naše druhá skupina a ještě obsah dvou člunů z vedlejší lodi - Crusaderos Humbolt. Proud s námi smýká sem a tam, není možné se udržet na pozici a hlavně nikde žádný žralok. Nakonec se pustíme do modra, ale ani tam nic není. Vylézáme všichni nenaladěni, ve skrumáži se pomíchali skupiny, dokonce se rozpadli i buddy teamy.

Po snídani jdeme na druhý ponor zase na Landslide. Dana nejde, připojuji se tedy k Petrovi a Janě. Opět s námi proud smýká, ani na jednom místě nenalézáme žraloky, vidíme jen pár murén. Proti předpokladu skoro celou dobu plaveme proti proudu. Jediné vylepšení proti rannímu ponoru je, že nepotkáváme další potápěče. Z vody lezu s 20 bary a zase jsem nic neviděl.

Po ponoru máme výlet zodiaky podél pobřeží - fotíme ptáky, vidíme i jednoho mladého lachtana. Hanka dokonce nafotila mořské leguány, ale byla na druhém člunu. My je neviděli.

Třetí ponor před obědem byl zase na Landslide, ale úplně jinak. Na začátku ponoru ve 4 m dostala Jarka, která měla narozeniny, pod vodou dar. Pak jsme zalehli ve dvaceti a koukali na žraloky - místo bylo dobré, v pohodě jsem ležel na šutru a nemusel jsem se držet. Žraloků sice nebylo tolik, jako při vůbec prvním ponoru, ale bylo naprosto v pohodě. Skoro celou dobu jsem natáčel, snad z toho něco bude. Nakonec jsme dali drift nade dnem, potkali jsme asi tři siby, pár žraloků a velké barakudy. Po nalezení na člun se objevili delfíni, kteří nás pak doprovázeli skoro až k lodi.

Poslední ponor, po obědě a relaxu, byl do Secret cave - jeskyně na severu Wolfu, dno má asi v 18 m, uvnitř je volná hladina, z hladiny moře není vidět. Uvnitř spaly na dně želvy, o kousek dál leželi černí rejnoci o průměru tak 1.5 m. Viděli jsme langustu, pěkné murény. Uprostřed dómu jsme se s Danou vynořili a viděli jsme na skalních římsách asi tři lachtany a jeden velký byl s námi ve vodě a asi hlídal. Z jeskyně jsme vyjeli doprava podél stěny, kde mohli být žraloci, čekající na lachtany, ale asi byli nažraní - nebyli tu. Nahrazovali je velcí kanici.

Po ponoru vyplouváme k dalšímu ostrovu - Darwinu.

pátek 14.10.

Celý den potápíme s Carlosem.

Ráno vstáváme v 5:40, abychom byli ve vodě dříve než z vedlejší lodi Crusaderos Humbold - ale když se oblékáme, oni již jedou. Pod vodou se ale nepotkáme. Najdeme pěkné místo, ležíme a zíráme na spousty kladivounů. Občas jsou proložení žralokem galapážským a ve výhledu překáží spousty creol fish. Pak zkusíme zaplavat doprava do deep blue, jestli nebude velrybák. Není, tak se vracíme k útesu a zase zalehneme. Místo je ale již ve větším proudu a je tu termoklina, takže i když je žralok 2 m od nás, vidíme ho rozmazaně. Po vynoření zjišťujeme, že jsem obeplavali Arch N->E->S. Super.

Po snídani jedeme zase na Arch, ale tentokrát se strefíme na čističku a kolem frčí spousta žraloků. Pak zkusíme deep blue, ale doleva. Dostaneme se na písek mezi Archem a Darwinem, kde jsou milióny úhořů a nad nimi krouží desítky žraloků. Úžásné a skvělé.

Třetí ponor má být stejný jako první. Na prvním místě je jen pár žraloků, ale objeví se velicí kanici a tuňáci. Po pokusu v deep blue jsme zase v termoklině s blbou viditelností. DM našel dva veliké pacifické koníky. Když je signalizuje, nejprve si myslím, že tam něco šoustá, až po delší době pochopím, že ukazuje jízdu na koni. Fotím koníky, pak pouštím ostatní, mezi tím připlouvá druhá skupina, ta naše se zvedá, koukám, že Dana se také pustila, tak se tedy nechám odnést proudem. Po chvilce je ale jasné, že Dana s námi nejede. Držím se na konci skupiny, abych jí eventuelně viděl, ale je to marné, s proudem se nedá bojovat. Při nejbližší příležitosti to signalizuji DM, ten mává rukou. Stoupáme ke člunu, koukáme po bójce. Naštěstí zůstala Dana s druhou skupinou a je na jejich člunu.

Po obědě jedeme na člunu fotit Arch. Vidíme tam lachtany a leguány, cestou zpět ještě koukáme na ptáky na velkém ostrově.

Po Archu jdeme zase do vody - Dana nejde, a s ní ještě 6 dalších. Jedeme na Arch, zanoříme se dolů a asi 2 minuty koukáme do modra, pak nás DM zvedne a dlouho plaveme modrem a rybami a parybami až k písčině, lehneme na písek ve 20 m a za chvilku začne estráda. Nad námi, kolem nás, všude jsou žraloci - paráda. Když mám 50, ukazuji DM a začínáme stoupat - bezpečnostní zastávku děláme za plavání proti proudu - netradiční a asi na nic. Jsme ale unešeni zážitky.

Po večeři Jimmy ještě drží krátkou přednášku o Galapágách jako celku, El Niňu a tak. Všichni jsou ale utahaní a jdeme brzo spát.

sobota 15.10.

Poslední den na Darwinu. Všechny ponory děláme s Jimmym. Ráno ná vzbudí v 5:00 a že hrrr do vody. Rozespalí se trousíme na briefing, ale nakonec přeci jenom vyjíždíme v 5:40 na ponor a jsme před potápěči z Humbolta. Chvilku ležíme na útesu, když Jimmy začne zuřivě cinkat a usilovně plavat do modra - a je tam - asi 9 m velrybí žralok. Kocháme se, snažíme fotit, ale je ještě málo světla, tak bůhví, jak to dopadne. Z chvilku jede druhý, maličko menší. Nádhera, stoupáme s ním do 8 m. "Obyčejní" kladivouni už nás nezajímají. Vynořuji se s 40 bary naprosto vysmátý.

Následuje snídaně a v 8:00 zase jdeme do vody - zkusíme opět najít whale sharks. Chviku na útesu, nic, tak se vypravíme do modra a plaveme tam až do konce ponoru. Velrybáka jsme nenašli, ale stejně to bylo pěkné - veliká hejna "smetí", která místy zhoustla tak, že jsem si myslel, že tam je "On", ale nebyl. Létám si v modru a je mi fajn. Pod námi se proháněli kladivouni a žraloci galapážští, pár lidí vidělo i tygřího, já už k němu dolů nešel kvůli vzduchu.

Třetí - poslední - ponor Dana vynechává. Já se ani nesvlékám, protože povrchový interval 40 minut na lodi za to fakticky nestojí. Jedeme na útes, celkem smířeni, že velrybáci jsou již fuč, a tak jsme se dohodli, že po polovině ponoru odjedeme na písčité dno a budeme koukat na kladivouny. Zvedneme se z útesu, ale v tu chvíli slyším řachtání vedlejšího DM. Je tam! Zamířím k velrybákovi a řvu do automatiky, abych upozornil ostatní, ti ale dlouho nevnímají a až opožděně reagují. To už jsem u něj, má tak 12 metrů. Snažím se ho fotit a natáčet, teď je světlo, tak snad z toho něco bude. Projel kolem nás směrem k sandy bottom, za chviličku se ale vrací zpátky. Zase fotím. Pak se konečně vypravujeme k sandy bottom na kladivouny. Po pravé straně ještě vidíme jednoho velrybáka na hranici viditelnosti, jak to smaží směrem od nás. Zalehneme na dno a koukáme na žraloky. Moc jich ale nepřiplulo. Ponor končíme na mělčině, cestou ještě potkáme vstřícnou želvu a sbírá nás člun. Dojedeme k lodi, zde již jsou připravené kádě s voňavým roztokem, abychom si proprali vercajk a neoprény, dostáváme oběd a loď hned vyráží na zpáteční cestu.

Dopisujeme deníčky, stahujeme fotky a počítače a večer drží Vláďa přednášku o metabolizaci alkoholu :o)). Celou noc jedeme - docela to houpá, Dana jde proto spát na vzduch na horní palubu.

neděle 16.10.

Vstáváme v 7:45, po snídani dáváme dohromady spropitné pro posádku (200$/os) a razítkujeme si deníčky. Po brzkém obědě nás zodiaky odvezou na molo a přistaveným autobusem jedeme do Puerto Ayora do Darwinova centra, podívat se na suchozemské želvy a leguány.

Cestou kraťoučce zastavíme v Highlands podívat se na jednu z propadlin Los Gemelos. Po prohlídce Darwinova centra máme "rozchod", nakupujeme tedy trička, pohledy, pak si sedneme do hospody na pivo a přes jejich wi-fi stáhnu poštu a pošlu dětem obrázek velrybáka. Pak se vracíme na loď, platíme bar a balíme věci.

Další dny se budeme pohybovat s Janou a Petrem, s nimiž máme od úterka zaplacenou vyhlídkovou plavbu po ostrovech. Ráno musíme brzo z lodi, objednali jsme si totiž ještě jednodenní výlet lodí (62.5$/os) na zítra z Puerto Ayora, která vyplouvá v 8:00.

pondělí 17.10.

Vstáváme v 6:00, v 6:20 již máme připravenou snídani a v 6:40 nás zodiak odváží společně s Janou a Petrem na břeh. Tady čeká taxi a jedeme do Puerto Ayora.

Jsme tu tak akorát včas, tak si hodíme věci do cestovky a jen s malým báglíkem za chvilku nastupujeme na speed boat na ostrov Floreana. Trochu nás zaskočí loď, je to taková 8metrová motorová jachta, pravda, s 2x 200 HP. Bude nás 20 a pojedeme 2.5 hodiny. Vyrazíme z přístavu a loďka nabere rychlost 32 km/h, když nás začne předjíždět jiná, tak zrychlí na 36 km/h.

Na Floreaně vystoupíme na břeh a hned vidíme lachtany, jak se válí na molu a vedle jsou mořští leguáni. Nasedneme do náklaďáku s lavicemi - místní autobus - a jedeme do highlands na želvy. Cesta je ujetá polňačka, místy s půlmetrovými rigoly, náklaďáček supí do kopce.

Nahoře nám ukážou několik želv v kamenné ohradě - jdeme až k nim - je to zajímavé - prý jim je 70 a mají 120 kg. Zajdeme ještě na vyhlídku, vyslechneme příběh o bojích o vodu a jedeme na oběd. Jenže naše místa v náklaďáku jsou již obsazená, rádi/neradi lezeme na střechu, kde je trubkový nosič. Pro trochu pohodlí si tam ještě vytahujeme prkno. A už se frčí z kopce - výhled je nahoře perfektní, ale udržet na výmolech dá spoustu práce.

Po obědě jdeme někteří na loď šnorchlovat, ostatní na pláž. Při naloďování mi vítr strhne do vody galapážský klobouk, je fuč. Škoda. Vzali jsme si sice převlečníky, ale voda je i s nimi děsně studená. Lachtani se válí spolu s leguány na sluníčku, ve vodě blbneme jen mi a želvy. Po chvilce jdeme z vody, nabereme plážovou partu a jedeme zpět.

Cestou z Floreany na Santa Cruz loďka dosahuje až 50.5 km/h. Hodíme si věci do hotelu Gardner, který jsme včera zaplatili a přineseme bágly z cestovky. Pak jdeme na večeři. Ještě kupujeme náhradní klobouk a nějaká trička. Večeříme steak s pivkem, při placení pak trochu koukáme, za 4 lidi chtějí $93 - ceny uvádějí bez DPH (12%) a bez couvertu (10%).

úterý 18.10.

V noci jsme měli puštěný větrák, aby nám uschly neoprény po šnorchlování. Hukot větráku výrazně přispěl k rozvoji suchozemské nemoci - všechno se s námi houpe, už abychom zase byli na lodi.

Snídáme na terase hotelu, společnost nám dělají silně odvážné pěnkavy darwinovy - lezou až do talíře. Je zde ubytovaná i další naše skupina včetně Karla, který trochu vládne španělštinou. Protože hoteliér anglicky neumí, vyžíváme Karla k domluvě o uložení zavazadel po dobu naší další plavby. Poslední chvilky před naloděním Dana ještě využila k vyprání nějakého prádla - sušit budeme až na lodi.

V 11:45 jsme se nalodili. Když pro nás přijel zodiak, ještě jsme netušili, že jedeme na námi dříve obdivovaný pirátský dvoustěžník Sulidae. Ten bude naším domovem pro příští 4 dny. Obdivujeme 110 let starou loď, má stísněné prostory, ale je to zase něco jiného. Jsme ubytováni v zadní nástavbě, já s Danou s přístupem z paluby, Petr s Janou chodí vrchem luknou od kormidla, ale zase mají okna na strany a dozadu - kapitánská kajuta.

Při dobrém obědě se seznamujeme s dalšími turisty, kteří tu již pár dní jsou - holandský pár a dva páry Norů, s námi přibyl ještě Filipínec. Všichni mluví anglicky.

Po obědě jedeme na Highlands - tentokrát vidíme obě díry do země, pak nás dopraví k lávovému tunelu, kterým projdeme asi 500 m (2 m plazíme po kobercích) a nakonec jedeme na farmu, kde mimo jiné žije mnoho obřích želv - dostáváme se s nimi do blízkého kontaktu. Průvodkyně je trochu bojácná a pořád nás varuje - be carefully, půjdete přes silnici, be carefully, jste příliš blízku u okraje, be carefully, klouže to tu, ...

Po návratu z farmy máme 90 min rozchod v Puerto Ayora - koupíme jedno tričko, dáme si pivo a hamburger na půl, potkáme části naší výpravy a vyměňujeme si zážitky. Jedeme na loď, dostaneme dobrou večeři a sledujeme rozchechtané Nory a Holanďany, kteří se lehce načali v hospůdce.

středa 19.10.

Kolem půlnoci zesílilo houpání a slyšíme dlouhé pokusy o nastartování motoru. Máme ho zrovna pod kajutou. Generátor běží, ale motor nechce chytit. Slyšíme hlasy posádky a mecánico křičí: "Batéria, batéria". Nakonec motor chytí a pro jistotu ho ještě několikrát protůrují. V tomhle se fakt spát nedá.

Když se rozjedeme, předozadní houpání zesílí a k tomu se přidá silné boční. Hledám v mém "šuplíku" polohu, kdy bych se mohl vzepřít a nevypadnout. Nakonec se to nějak podaří. Pak spadnou všechny batohy, co máme u stěny, na podlahu a docela úspěšně utlumí motor - teď ale nejdou otevřít dveře na záchod. No, nějak to zvládneme.

Vstáváme v 6:40, ještě plujeme (rychlostí 5 km/h). Snídáme a pak sedíme na palubě a sledujeme břeh - je to zajímavá lávová poušť.

Před 10:00 jsme u Bartolomea, připravujeme si věci na šnorchlování a na výstup na břeh Santiaga - první skupina na zodiaku odjela, ale brzy se vrací - přední komora zodiaku podchází. Posádka se snaží opravit ventil, pak si jedou půjčit na jinou loď láhev na nafouknutí, ale stále to nedrží. Nakonec nás na břeh dopraví zodiak z jiné lodi.

Jdeme po lávovém poli, nejnovější je prý z roku 1993. Je tu jedna ještěrka lávová, sarančata a pár kaktusů. Celkový dojem je však docela úchvatný. Po procházce nám již opravený zodiak přiveze šnorchlovací věci a šnorchlujeme z písečné pláže. Vidíme jednoho rejnoka, želvu a nakonec i jednoho plovoucího leguána. Jedeme na loď, kotvící u Bartolomea (nyní všichni najednou), a obědváme.

Po obědě popojedeme zodiakem k Bartolomeu - je to takové nějaké moc turistické - dřevěný chodníček od moře až na kopec k majáku. Mořští leguáni na schodišti pohled částečně vylepšují. Vedeni naší přeopatrnou guidkou, stoupáme po chodníčku. Jsme nabádáni, abychom šli pomalu a opatrně, když to tedy má být jak v mateřské školce, chytneme se za ruce a jdeme. Už i Holanďani si dělají čárky, kolikrát řekne "be carefully". Schody jsou protivné - jsou široké na krok a půl, takže mi nevychází noha.

Nahoře u majáku je pěkný výhled, vidíme malé krátery, členité pobřeží, ale už je dosti nízké světlo, je po třetí hodině a zrovna body zájmu jsou v protisvětle. Sestoupíme dolů, ještě chvilku se kocháme leguány na schodišti a jedeme k lodi.

Zde se převlíkneme do neoprenů a jdeme šnorchlovat, je nás jen pět, protože kolem lodi krouží tři nebo čtyři žraloci černocípí (blacktip) přes dva metry dlouzí a všichni, kromě jednoho Nora, mají strach. Máme slíbené šnorchlování s tučňáky, a skutečně i dva tučňáky na skále vidíme, ale nesmíme tam, protože je to "nebezpečné". Wet landing vypadá tak, že oblečeni v neoprénech musíme sedět ve člunu a čekat, až řidič a průvodkyně vytáhnou zodiak motorem napřed na písek. Plaveme přes "bezpečné" rozeklané útesy, které sahají skoro k hladině, k Pinnacle Rocku.

Cestou se kochám, takže se opozdím za ostatními. Najednou vidím, jak se ke mně blíží nějaká rychlá ryba - není to ryba, je to tučňák. Bohužel, kameru mám vypnutou a on je příliš rychlý. Chvíli kroužíme kolem skalisek, na šutru tam sedí dva tučňáci a opodál jeden samotný. Ten po chvilce skočí do vody a plave k ostatním. Zkouším ho natáčet, ale je na hranici viditelnosti. Ještě zkusím vyfotit lachtana a plaveme zpět.

Jsem za dnešek docela slušně spálený od sluníčka. Mažeme se, po večeři vyplouváme na North Seymour, jak správní piráti bez pozičních světel. Chvilku diskutuji s Holanďany a Nory, pak jdu stahovat fotky do salonu. Slyšíme divné zvuky, jakoby voda byla uvnitř lodi. A vskutku, za chvilku přijdou tři členové posádky a zvednou podlahu - voda se tam převaluje a smrdí. Přitáhnou hadici, myslel jsem, že budou odsávat, ale oni tam vodu stříkají - možná se ucpalo čerpadlo a snaží se ho vyčistit.

čtvrtek 20.10.

V noci kolem půlnoci najednou zařval motor, jako by někdo vyšlápl spojku, a pak ho vypnuli, za chvilku ztichnul i generátor, nakonec vypnuli i všechna světla z baterií. Šel jsem zkontrolovat, kde jsme - měli jsme spuštěnou kotvu a vedle nás stála jiná loď, GPS ukazovala sever Baltry. Jdeme spát.

Ráno vstáváme před šestou a jedeme na ostrov North Seymour pozorovat ptáky. Na písku se válí lachtani, my je těsně míjíme. Pak zajdeme do buše a všude jsou ptáci - terejové, fregatky, rackové, pár pelikánů. Po návratu na loď dostaneme snídani, velmi bohatou, asi musíme sníst zásoby z vypnutých lednic :o), ale generátor zase běží a asi je vše OK.

Vyrážíme podél západní strany Baltry tankovat. Guida nás vyžene z kajuty do salónu, protože být na palubě při tankování je "too dangerous".

Po tankování odjíždíme na jih do Itabaca kanálu (vjezd z této strany je hodně úzký kvůli útesům), na bójích se válí lachtani. Zdravíme Estrellu del Mar, která zde kotví. Obědváme a kolem druhé hodiny kotvíme u Isla Plazas. Jdeme na břeh a hned na molu vyháníme lachtana. Ostrov je nádherný, veliké zelené opuncie, k tomu nízký porost červených sukulentů, modré moře, všude lachtani, leguáni a ptáci. Super a paráda.

Pohladíme si jednoho povolného leguána. Napodobuji zvuky lachtana, abych přiměl lachtanky k nějakému pohybu. Podaří se přivábit jednu samičku. Když jí ve vzdálenosti asi 0.5 m uhnu, pokračuje na Danu, ta s ní nemá tolik trpělivosti a prchá.

Asi jsme přišli o všechny dnešní fotky Dany, foťák hlásí chyba karty a v notebooku se vůbec neobjeví disk. Škoda.

Zkoušíme guidu, jestli bychom u Plazas nemohli šnorchlovat. Na pohmat ze člunu je voda dost teplá. Průvodkyně nejprve tvrdí, že se zeptá kapitána a pak, že to nejde. Žraloci, lachtani, to je vše "too dangerous". Stejný názor mají Norové a Holanďani.

Když pak vidíme, že jedem člen posádky jde do gumy a bude něco dělat ve vodě, nabízíme se, že to za něj uděláme. Kapitán se zamyslí a říká, že můžeme do vody, ale ne daleko od lodě. Skáčeme do vody a je to bezva. Schůdky na loď tu nejsou, ale vyrobili nám jakési stupátko na úrovni hladiny. Sice s obtížemi, ale nakonec zvládám sám vylézt na palubu. Pak vytahuji ostatní.

Kapitán ovlivněný naším nadšením nás vybízí, abychom skákali ze zádi, která je asi 4 m nad vodou. Dana s Janou a Petrem do toho jdou, mě už to stačí. Dokonce se přidá i jeden Nor a Holanďan. Nakonec vytahujeme člena posádky, který cosi umýval a vyrážíme na San Cristobal.

Večeře je brzo, že to bude houpat, ale protože vytáhli kosatku (již podruhé), je loď příčně docela stabilizovaná. Dáme pivo a jdeme zapisovat zážitky.

pátek 21.10.

Ráno jsme u San Cristobalu, GPS je vypnutá, ale po výměně baterie a zapnutí tam trasa je. Balíme, snídáme a dáváme dohromady spropitné. Posádce jsem dal za nás oba 30$, guidě nic.

Po snídani nás odvezou na břeh a jedeme autobusem do "Interpretačního centra". Je to jakési muzeum/informační centrum. Některé informace jsou ale zajímavé.

Po návratu na molo nám přivezou z lodi bágly a je konec. Rozloučím se Nory a Holanďany a pospíchám za ostatními, kteří již jsou v cestovce, a domlouvají výlet na Isla Locos. Výlet je za 50$/os, ale jede se už teď. Moc se nám s Danou takhle narychlo nechce, ale nakonec necháme velký bágl v cestovce a jedeme. Dokonce nám půjčí ploutve (mně o dvě čísla menší).

Nastoupíme na již čekající loď a vyrážíme. První šnorchlování je na Isla Locos - ostrov lachtanů. Loď zakotví mezi Cristobalem a Locosem, je tu písečné dno a hloubka kolem 4 m. Ze začátku nic moc, bojuju s ploutvema, levou vůbec nemůžu nasadit, po 5 minutách to konečně dokážu. Pak připlave samec a straší nás, po něm se objeví samička a začne si hrát. Provádí ve vodě různé piruety a najíždí na nás - super.

Po tomto zážitku odplouváme na Kicker Rock - prý nejlepší místo na šnorchlování na Galapágách. To tedy nedokážu posoudit, ale bylo to moc pěkné. Od průvodce mám půjčené ploutve, které mi sedí. Ve vodě jsou mraky želv - to jsme ještě neviděli. Při proplouvání soutěskou mezi skalami se pod námi objeví hejno blacktipů - asi tak metrových. Při šnorchlování je to trošku stresující, ale super :o)).

Po koupačce jedeme k pláži na oběd - ten se podává na lodi, jídlo je v kelímkách a kupodivu ještě teplé. Dostaneme hovězí s cibulí, hranolkami a rýži - docela dobré, a je toho dost. Pak jdeme na břeh fotit. Pláž je nádherná, ale nalétávají na nás hovada a žerou - všechno do výše kolen. Endemit nebo ne - zabil jsem jich asi 30.

Po pláži se vracíme na Kicker Rock na druhý ponor. Teď to bereme z druhé strany a zase želvy, želvy, želvy - paráda. Dana do vody už nešla, byla utahaná. Viděl jsem tam jednoho "želvmástra" - želva si normálně založila přední ploutve na břiše křížem.

Lezeme z vody a vracíme se do přístavu - odneseme ploutve do cestovky, vyzvedneme bágly a jdeme hledat ubytování. Podle rady cestovky jdeme do hostelu San Francisco - docela slušné ubytování, a za dvoulůžkový pokoj chtějí 17$. Jedinou chybou je studená voda.

Rychle vyběhneme ven a jdeme hledat kešku - před hotelem to ukazuje vzdálenost 10 m, tápeme, ale nakonec se odvážíme a oslovíme majitele divecentra Tranquilio, které má stejné jméno, jako keš - je to divemaster z našeho výletu. a on přinese z krámu kešku - zvláštní, ale máme ji!!!

Pak jdeme sehnat něco ke snídani (na rozdíl od Puerto Ayora zde snad nikdo neumí anglicky) a navečeříme se v hospodě. Jdeme spát. Danu bojí krk, nemůže otáčet hlavou.

sobota 22.10.

Ráno vstáváme ještě před budíkem v 5:45, posnídáme, dobalíme poslední věci a vyrážíme na "trajekt".

Je tam spousta lidí, potkáváme kapitána Estrelly i Holanďany ze Sulidae. Náš lístek naštěstí platí a mají nás i na seznamu jako "family Ludek". Obligátně zkontrolují, jestli nemáme v báglu lachtana a nastupujeme.

Loďka není příliš velká, ale 22 lidí se tam vejde - přístavní kapitán nás ještě přepočítá a frčíme. Jsme namačkaní, Danu bolí krk stále víc.

Při příjezdu do Puerto Ayora vidíme 4 válečné lodě - asi fregaty. Byli zde na slavnosti výročí nějakého převratu. Dojdeme do hotelu, bereme potápěčskou bagáž, kterou jsme zde nechali (dáme mu za 4 lidi dohromady 20$) a již nám shánějí taxi k Itabaca kanálu. Jede s námi příbuzný hoteliéra.

U kanálu potkáváme zbytek naší skupiny, přepravíme se na druhý břeh a autobusem aerolinek jedeme na letiště. Zde ještě utrácíme nějaké dolary za cetky na památku.

Let do Guyaquilu a pak do Quita je bez problémů, jen Dana je stále vytuhlejší. Jde si koupit límec kolem krku a bere si myolastan.

Navečeříme se v hotelu La Ronda, ostatní jdou do města, my s Danou jen obejdeme náměstí a pak se vrátíme do hotelu a čekáme na autobus do Amazonie.

neděle 23.10.

V 22:00 odjíždíme na autobusové nádraží a v 23:00 nasedáme do dosti dobrého autobusu. Je trochu zmatek s místenkami, ale vyřeší se. Zajímavé je, že cestující jsou zcela odděleni přepážkou od řidiče.

Dana si odsedla na volnou sedačku, ale stejně nemám moc místa, protože přede mnou si endemit sklopil obě opěradla. Pustili film Sniper reloaded, tak na něj trochu koukám a trochu koukám z okna - přejíždíme průsmyk (podle GPS) 4029 m.n.m. Pak mastíme serpentýnami dolů hlava nehlava.

V 6:00 dorážíme do Lago Agrio. Pěšky dojdeme do hotelu, asi 15 minut od autobusu. Tady budeme čekat do 9:30, až pro nás přijedou z rezervace. Někteří jdou do města, já s Danou zůstáváme, dobíjím ještě holící strojek.

Z rezervace přijedou na čas a naloží nás do poněkud horšího autobusu, kterým jedeme ještě 2 hodiny. Po dojezdu dostaneme oběd (připravené jídlo v plastových miskách), nasedneme do motorizovaných kanoí a jedeme další dvě hodiny do lodge Samona.

Cestou vidíme nažranou anakondu (dlouhá prý 5 m, ale vidíme jen kousek těla o průměru asi 40-50 cm a hlavu. Sežrala prý jelínka a musí tu týden čekat, než ho stráví). Pak vidíme smraďochy - nějaké pávy (hoacin chocholavý), kteří na svojí ochranu vydechují smrad.

Po příjezdu na lodge se ubytujeme a v 17:00 ještě jednou vyplouváme na lagunu koukat na západ slunce. Jsou tam veliké stromy, volavky, ... paráda.

Večer po večeři obcházíme lodge a fotíme žabičky a pavouky.

pondělí 24.10.

Ráno nás budí uřvaní Američani, jdoucí se v 6:00 podívat na tukany. Na osmou vstáváme a jdeme fasovat boty - jak jsem předpokládal, na mne gumáky nemají. Beru si tedy potápěčské botičky, které sem kvůli tomu vezu.

Jedeme do laguny, cestou pozorujeme opice a vidíme i dva zdejší delfíny. Vystoupíme na břeh a jdeme dvě a půl hodiny džunglí. Je to zajímavé, fotíme jak vzteklí. Postupem doby se vyčasuje - je přes 30°C a absolutní vlhkost - všichni se potíme se jako prase. Koukat po zvířatech moc nejde - většinu času je třeba koukat pod nohy. Vidíme nějaké žabičky, průvodce nám najde i jednu červenou - jedovatou.

Když dojdeme k laguně, nasedneme do člunu a ještě chvilku koukáme po laguně - zajedeme až do stromů, průvodce myslí, že najde anakondu, ale není na svém místě. Po příjezdu do lodge obědváme a relaxujeme. Jsme dosti utahaní.

Ve čtyři odjíždíme na ryby - jedeme lovit piraně. Zajedeme do laguny a jedem jinou řekou proti proudu. Zkoušíme to asi 5 minut, pak průvodce prohlásí, že je to špatné místo a popojedeme zpátky k laguně.

Na tomto novém místě to je opravdu lepší - za chviku je každá návnáda sežraná. Jsem první, kdo vytáhne rybu nad hladinu, ale pak mi spadne z háčku. Od té doby mám spoustu záběrů, ale rybku nevyndám žádnou. Asi mám tupý háček. Ostatní vytáhnou pár piraní a jednoho jedovatého sumečka - na něj nesáhl ani průvodce.

Potom jedeme obdivovat západ slunce na lagunu a pak na břeh na noční hikking junglí. Vidíme spoustu velkých brouků a pavouků a jednu žabičku.

Pak se pomalu vracíme na lodge a koukáme po kajmanech - když se svítí baterkou, je na dálku vidět oko. Vidíme ale jen jedno oko a když připlujeme blíž, potopí se a je pryč. Předchozí den jsme očí viděli více, protože jsme svítili všichni. Teď chce svítit jen průvodce.

Místo kajmanů průvodce najde tři hady - hroznýše. Je to až neuvěřitelné - vidí je přes šířku řeky během kratičkého mihnutí světla.

úterý 25.10.

Ráno vstávám v 6:00 a jdu se podívat na molo, na tukany. Všude je klid, pohoda, u řeky sedí Franta. Za chvilku letí asi čtyři tukani, není to na focení, ale na pohled moc pěkné.

V devět vyrážíme po proudu Cuyabana river do domorodé vesnice. Cestou vidíme opice ve větvích a konečně se mi je daří vyfotit. Průvodce najde také na břehu třímetrovou anakondu, je ve větvích, takže až k ní jdou jen průvodce a řidič. Berou s sebou naše foťáky a vyfotí nám jí.

Vidíme také poměrně dost vodních želv. Když narazíme na čerstvě padlý strom přes celou řeku, řidič naběhne s mačetou a přesekne pár větví. Zbytek přejedeme lodí jak buldozerem.

Od rána praží slunce, když dorazíme v 11:30 do vesnice, ukazují Suunta na rukou kolegů 38 stupňů. Všichni toho máme dost. Je tu ochočená opice, takže máme o zábavu postaráno. Jdeme se podívat na plantáž, jak se pěstuje maniok, indiánka oseká větve a pak nás vyzve, abychom vytáhli kořen. Zkusí to Luďek, nejde mu to, pak Ivan, ten ulomí kmínek, takže indiánka musí hlízy vykopat mačetou.

Hlízy pak oloupala, nastrouhali se na velikých struhadlech a v závěsné ždímačce z palmových listů z nich vymačkala vodu. Vzniklou "mouku" dala na rozpálenou hliněnou pánev, uhladila, udusala kokosem a za 3 minuty byla hotová docela dobrá placka.

Další jídlo jsme dostali z dovezených zásob. Po obědě jsme zkoušeli střílet foukačkou. Strefil jsem asi na 5 metrů kus kakaového plodu, který sloužil jako cíl, jednou šipkou ze dvou. Dana taky.

Pak jedeme k šamanovi. Je s podivem, že bydlí daleko od vesnic (asi půl hodiny lodí). Zde máme delší přednášku o halucinogenních bylinách a nakonec dva zájemce o očistu těla a duše (Karla a Luďka) sešlehá ostnatými lupeny. Jedeme zpátky a máme toho vedra už opravdu dost. Cestou se stavíme u jednoho stromu, kde žijí noční opice. Nepodaří se mi je vidět, ale fotím tím směrem a na fotkách jsou.

Po příjezdu na lodge nám průvodce řekne, že za půl hodiny jedeme na západ slunce. Jsme tak zřízení, že jen odhodíme gumáky a jdeme na pivo. Cestou na lagunu ještě jednou potkáme delfína, koukáme na západ slunce a Petr s Tondou se odvážně koupou.

Bylo to na poslední chvíli, za chvilku vidíme skrumáž lodí, jak svítí na jedno místo. Mají tam kajmana - prý čtyřmetrového. Z vody kouká jen hlava a vůbec mu nevadí, že připlouváme lodí na dva metry. Docela mám strach, kdyby skočil, má nás všechny (prý umí 5 metrů nad hladinu).

Po večeři je ještě přednáška o živočiších, které jsme viděli, ale to už opravdu usínám.

středa 26.10.

Ráno jedeme na poslední výlet - koukání na ptáky v 5:50. Trochu mne mrzí, že kvůli tomu nebudu moci zkusit nafotit tukany před lodží. Jedeme na lagunu. Kousek proti proudu nám průvodce ukazuje v koruně nějakého stromu lenochoda - je prý větší a lépe vidět než ten první v pondělí. No, možná je, ale z naší grupy ho nenašel nikdo. Fotím naznačeným směrem, třeba bude na fotkách.

Pak vidíme nějaké papoušky, tukana nad vodou, spoustu smraďochů, volavky, netopýry a ledňáčky, také jednoho supa. Cestou zpátky do lodge potkáme veliké hejno malých opic. Jsou jich desítky.

V lodži dostaneme snídani, zabalíme si, zaplatíme bar, dáme dýžko (20$/os). Všichni už umíme průvodcovo hu-húú, kterým upozorňuje na ledacos. Dostaneme ještě balíček s obědem, což jsme nečekali, a v 9:30 vyplouváme proti proudu k autobusu, celou cestu frčíme, zastavíme jen jednou u malé 1.5 m anakondy na větvi. Jedeme dřevěnou lodí (oproti minulým laminátkám), trochu do ní sákne, ale fakt frčí.

Zahlédneme ještě velikou sovu. V 11:45 jsme u silnice, rychle na záchod, vyfotit hejno motýlů u pramene čisté vody a nastoupit do autobusu - je lepší než cestou sem - každý má dvousedadlo, já s Danou obsadíme pětku vzadu. Celou cestu prší.

Ve 13:45 jsme v Lago Agrio, v hotelu Imperial, odkud jsme vyjíželi. Spát tady nebudeme - za pokoj chtějí 90$, jdeme o 50 m dál, zde v hotelu D'Mario máme dvoulůžák za 36$.

Vysprchujeme se, převlékneme a jdeme na oběd - dáváme si hamburger. Pak prochodíme místní tržnici. Je tu ale děsné vedro, takže brzy odpadneme na hotel.

čtvrtek 27.10.

Ráno vyběhneme z hotelu v 6:20, dostaneme slíbenou snídani (dvě houstičky se sýrem a teplé mléko, do kterého bylo možné vhodit kafe). Taxíkem dojedeme na bus terminal, hned nastupujeme a za promítání asi pěti akčních filmů frčíme do Quita.

Je to běžná linka za 8$, cestou do Amazonie jsme stavěli jen jednou, teď bereme každou bábu u silnice, ale krajina je zajímavá.

Absolvujeme policejní prohlídku na drogy a zbraně ve výšce asi 2000 m. Díky Karlovi se vyhneme šacování - grupo turistico checo. Po poměrně zevrubné kontrole autobusu jedeme dál. Řidič nám dokonce zastaví v nejvyšším místě - 4000 m.n.m. na pár fotografií a po příjezdu do Quita nám stopne zrovna odjíždějící bus do Baňos, ten je za 4.50$. U nás nevídaná ochota.

V 18:30 jsme v Baňos, ubytujeme se v hostelu El Colibri dva v trojlůžkovém pokoji (za 12$/pokoj) a jdeme do hospody na večeři. Zeptáme se v cestovce Geotours na rafting na druhý den, nakonec ho rovnou zaplatíme. Dopisujeme deníky.

pátek 28.10.

Ráno vstáváme v 7:30, potkáme se s ostatními a jdeme přes park na snídani. Za 6$ dostaneme pro oba dobrou a dostatečnou snídani. Pak jdu ještě na hotel na wc, poté do cestovky fasovat výstroj na raft, hned se zase vracím do hotelu pro botičky, ale už je to naposled. Dokonce mi najdou neopren, který obleču. Dostaneme ještě botky (Dana), přilbu a vestu.

Když se dohadujeme, osloví nás 50letá paní, jestli mluvíme česky - je to Češka a jede také s námi. Pak nasedáme do stařičkého forda a odjíždíme dolů po proudu řeky Pastaza asi o 500 výškových metrů níž (15 km). Zde se oblečeme, dostaneme instruktáž a jedeme.

Chci vyfotit, ale průvodce předá foťák doprovodnému kajakáři a je to dobře - voda je WW3-WW4 a fotit bych nemohl - tahkle máme alespoň nějaké záběry z kajaku. V půlce cesty jdeme pěšky 10 m do jednoho přítoku a splouváme na vestách. Konec plavby nás svojí nečekaností překvapí, spluli jsme zhruba 8 km. Po převlečení nás odvezou na oběd. Je to dobré a je toho přiměřeně - Dana si dá pstruha a já hovězí. Končíme u cestovky a dohadujeme se co odpoledne - asi pojedeme vyhlídkovým autobusem.

Nakonec se rozhodneme pro ten vyhlídkový autobus - dojdeme do jiné cestovky a zaplatíme 2x 6$ (chtěl 8, ale předtím říkal 6, tak jsme na tom trvali).

Průvodce nás odvede k autobusu a tam se ukáže, že jedeme zcela sami - dos gringos. Cesta trvá asi 2 hodiny, objede s námi zajímavá místa Baňos, u severní průrvy pod zoologickou zahradou přejedeme za 1$ v primitivní lanovce - je to zajímavé. Další nabídky na lanovky (jsou jich tu desítky) odmítáme a nejdeme ani pěšky ke spodku vodopádu El Diablo něco. Pomalu totiž zapadá slunce a vraceli bychom se za tmy.

Zpáteční cestu nejedeme tunely, ale po úzkých objízdných trasách nad propastí - jsou tam super výhledy. Z autobusu nás vyhodí (po domluvě) kousek od kostela, tak ještě cestou na hotel projdeme náměstíčko a k večeři si dáme místní specialitu - pečené morče. Chuťově je to zajímavé, dost dobré.

Pak dojdeme na hotel, vezmeme plavky a jdeme do baňos - vulkanicko termálních lázní, tady dáme 4 rundy sezení v bazénu s horkou vodou (prý 40°C) a ochlazení vodou z vodopádu - je to super. Necháme si ukázat dva vývěry v lázních - jeden má 38 a druhý 42°C. Domluvíme odjezd na druhý den a jdeme nakoupit snídani a jídlo na Cotopaxi. Zastavíme se ještě na pivo v našem oblíbeném Casa Hood a jdeme spát.

sobota 29.10.

Vstáváme v 5:50, rychle snídáme, balíme a běžíme na autobus, který jede v 7:00.

Ten nás v 9:20 vysazuje u podivného parkoviště - že to je vstup na Cotopaxi. A taky že jo. Místní dopravci místo plánovaných 20$ za auto chtějí 20$ za osobu - Luděk s Karlem provedou nějaké záhadné operace a vyhrožování a srazí cenu na 10$ na osobu - to už je akceptovatelné, naložíme tedy bágly a jedeme.

Po polních cestách za značného drncání a prášení nejprve zastavíme u vstupu do národního parku 3600 m.n.m., kde ještě platíme 2$ za osobu, pak popojedeme k "muzeu" 3800 m.n.m., kde nám ukážou mapky sopek, ústup ledovce na Cotopaxi a tak podobně. Přesuneme se k laguně ve výšce 3850 m.n.m., cestou potkáváme divoké koně.

Chvilku fotíme a jedeme na parkoviště 4630 m.n.m. Odsud se vystupuje k chatě ve výšce 4800 m.n.m. Již po vystoupení z auta se mi motá hlava, je mi blbě od žaludku a blbě se mi dýchá. Přeci jen jsme nastoupali během 24 hodin 4300 výškových metrů. Dana je OK a vyráží s ostatními nahoru.

Já se pomalu ploužím za nimi - vybírám si vždy nějaký blízký kámen, dojdu k němu, zastavím, vydýchám se a zase k dalšímu. Vystoupám takhle suťákem k první plošině na hřebeni ve výšce 4715 m.n.m. Tady fotím, funím a říkám si, že mám splněno. Po chvilce se mi již dýchá skoro dobře, ale hlava se stále motá a k tomu mne zahalil mrak, fouká silný vítr a začalo vodorovně sněžit. Brzy mi zaleze za nehty - nemám rukavice. Rozhoduji se vrátit k autu.

Cesta dolů je ještě horší než nahoru, ne kvůli dýchání, ale je mi dost zima, sníh mne oslepuje a v jemné suti mi podkluzují boty. Musím jít dolů cikcak. Dopotácím se k autu a zalezu dovnitř. Asi vypadám hrozně, když i náš řidič ze sebe vymáčne anglicky, jestli jsem v pořádku a uvolní mi místo. Řeknu OK a snažím se srovnat. Znovu se mi blbě dýchá a nejsem schopen se jít ani vymočit.

Sedím a čekám. Po nějaké době dorazí seshora první skupina. Dana se mně zeptá, jestli s nimi půjdu dolů pěšky, ale v tu chvíli nejsem schopen ničeho. Asi za půl hodiny se to zlepší, začínám vnímat okolí a vidím, jak se dolů potácí Vláďa (sám - to asi není dobře). Pak dlouho nic a následuje vrcholové družstvo, co dolezlo až k ledovci. Jako poslední dorazí samotný Míla, kterému prý bylo špatně - to asi také není dobře.

Auta konečně nastartují a jedeme dolů. Cestou potkáme místního vlka, nabereme sestupové družstvo a jedeme dál. S poklesem výšky se rychle srovnávám a je mi fajn.

Po vysazení u Andské magistrály popadneme bágly a přesuneme se k silnici. Blíží se autobus, mávneme tedy, on zastaví, vyskočí průvodčí, nahází bágly 10 lidí dolů a za minutu jedeme směr Quito - cesta za 1$. Zbytku zastavuje další autobus. Stojíme, ale postupně, jak lidi vystupují, si nacházíme místa k sezení.

Dojedeme na bus terminal, vezmeme si taxi a za 8$ a 20 minut jsme u hostelu La Ronda, kde budeme bydlet a kde jsou uschovány naše potápěčské věci. Bydlíme ve stejném pokoji, jako poprvé. Vysprchovat se, najíst a spát.

neděle 30.10.

Ráno začali chlapi řachtat kolem 6:00, do sedmi jsem se vydržel válet, pak jsem tedy taky vstal. Trochu jsme pobalili a pak vyrazili taxíkem (za 2.27$) na tržnici. Tady jsme nakoupili nějaké šátky 2$, blůzku 12$, tašku 14$ a hamaku 15$.

Pěšky jsme se vrátili do hotelu - to vyšlo akorát na 12:00. Dana šla na polívku, mně stačila houska ze včerejška a nějaké sušenky. Zabalit, vysprchovat se, poležet a ve 14:00 odjíždíme na letiště.

Podáme zavazadla a čekáme na let. Letadlo je vedeno jako delayed, plánovaný odlet v 17:45 nebude. Před nástupem do letadle vyvolávají jména několika našich lidí, jdu se tedy podívat a jsem na papíře taky. Máme jít ukázat obsah podaného zavazadla. Odvedou nás na plochu, kde jsou celníci. Musím otevřít kufr s potápěním. Celník je spokojen, ale když odnášejí můj kufr, rozjede se zip a málem se vše vysype. V chvatu se snažím zip opravit a pro jistotu ještě omotávám kufr duck-tape, kterou mám naštěstí uvnitř. Snad to vydrží.

Při návratu do čekárny jsme kontrolováni pistolníkem s detektorem, před tím ale odložím na zem batůžek, kterého si nikdo nevšímá - pronesl bych i atomovou bombu.

Po nástupu do letadla zjišťujeme, že není uklizeno. Prý se bude uklízet až v Guayquilu. Odlétáme v 18:30, za 45 minut jsme v Guayquilu, zde se skutečně zhruba uklízí, byť s naší pomocí. Odlétáme v 21:00, tento let je první bez mezipřistání, je nově nasazena 777-300, let Guayaquil-Amsterdam trvá 11 hodin, díky zpoždění na odletu ale nestíháme spoj do Prahy, který nám posunuli z původních 16:30 na 14:35.

Sice v Amsterdamu vyběhneme, jak to jde nejrychleji, ale letadlo je již pryč. Ještě mne naštvou rentgenováním a pak nám vystaví náhradní letenku na 19:30. Dostaneme poukaz na 10 EUR na občerstvení, 5 minut telefonování a slevu na další let 50 EUR (kterou jistě nevyužijeme). Do Prahy letíme s ČSA Airbusem 320, jsme tu v 21:00, dokonce dorazily i naše kufry (nevysypané). Doma jsme v 22:00.