Golfe de Porto

Ač se s francouzskou náturou setkávám (i pracovně) už více jak deset roků, vždy mě jejich zdravý salámismus překvapí (a není to pro mne zas až tak moc nevítané). Jak jsem poznal i v rekreačním potápění si do toho od nějakých anglosasů a jejich zámořských pohrobků (s nimiž mají ještě nevyřízené účty :-) rozhodně nenechají kecat.

Naposledy jsem narazil na konci srpna v Portu na Korsice u jednoho nejmenovaného divecentra mj. s logem PADI (www.plongeeporto.com). Večer jsme si na přepážce dohodli ponor na ráno pro mě a mého mladého (úplně čerstvý jOWD od nepřátelské IANTD) na Capo Rosso. Dohoda byla: "vyjíždíme v devět, přijďte o půl deváté, to bude v pohodě, výstroj máte svou, flašky budou připraveny, pro vaše DINy žádný problém". Jsa preventivně nedůvěřivý, vyrazili jsme s výstrojí na zádech v osm a za deset minut byli v maríně, pro jistotu jsem do báglu přidal jak třmenové redukce, tak imbus na vyšroubováni červíka z ventilu.

Ve dvou lodích už seděli oblečení potápkové a čekali. Ukázalo se, že na nás. Výkřik byl: "jestli se chcete dnes dopoledne potopit, budete za deset minut stát oblečení u lodi, flašky už máte naloženy, ukažte karty a lékařskou prohlídku, ... dobrý, tak oblékat, u třetí lodě nám vybouchnul motor, přibereme vás k těm, co měli vyjet už v osum".

Takovéhle chvíle miluju!

Ale chtíč byl silnější, stihli jsme to za rekordních šest minut (pravda, cpal jsem se jen do 3mm a botiček, Vojta hodil svůj horní díl rovnou do lodi), ještě naposled kontroluji, co máme sebou - odebrali mi jako nepotřebné kompas, dekobójku (tahle byla záložní, kdyby byla chvíle zacvičit mladého, té přidělané na plechu si nevšimli), olova volně ložená a samozřejmě třmeny i imbus, že je to zbytečné táhnout sebou a na lodi je vše připraveno. Uhájil jsem aspoň flašku s pitnou vodou, foťák, ručník a čepici pro Vojtu.

A už se jelo.

Na místě brífing, rozdělení do skupin a Vojta má první slzičky na krajíčku, že se chce potápět jedině s taťkou, protože jako jOWD musí s "moniteurem" a taťka přidělen jinam a basta. (Matka mi večer i ráno samozřejmě nakladla zodpovědnost, ale teď byla daleko na břehu a koho by to nenadchlo, že zodpovídat se bude někdo jiný a já budu moci na tak suprový lokalitě trochu hlouběji a sám za sebe, ač mi ty slzy hřály u srdce.) Podařilo se nám ho uchlácholit, z moniteura se vyklubala moniteurka, až jsem si říkal, jestli mi ty hloubky třicetimetrový stojej za to. Ostatní mezitím naskákali do vody a já se jal uvazovat flašku a šroubovat automatiku. Samozřejmě, že ventil byl INT, červík zašroubovaný, naše třmeny i imbus v maríně a anoncovaná připravenost v té samé dáli, bo bedýnka nářaďová zůstala v loďce s pokaženým motorem. Chvíli řešili, kdo za to může, pak vyhrabali odkudsi z bedny automatiku, no Tajfun hadr, bez octopusu, snad Maresův R2 s lehce podcházejícím druhým stupněm, klumpr úplně výstavní. Ale už jsem nezaváhal, hýčkaná Cobra zůstala mladému (podařilo se jim ji nakonec v klidu namontovat na automatiku po prvním, co se vynořil) a zdá se ze mu od této chvíle přirostla, (aspoň už nebudu dráždit opravdové potápěče). Vybaven manometrem a pravda i Mosquitem (které mel přiděleno původně mladý, ale zdá se, ze naopak narostlo mě) skočil jsem k nervózně čekající skupince a zanořil se.

Situace přímo volala po průseru.

Nebyl!

Ještě parádnější ponor jsem pak zažil hned druhý den na opačném kraji zálivu (Scandola/Muchilina), ale předtím ne. Skalní bludiště, prolézačky, murény volné i čouhající, hnědí kanicové, hejna asi mořanů obecných, žluté a červené rohovitky, do toho ze správného směru paprsky slunce, v nich na hlavami několik jehel, viditelnost suprová, paráda, paráda, paráda.

Za zmínku stojí vybavení našeho divemastera, na 18náctce a dvouventilu měl tři! regulátory (dva si připojil přes téčko) s celkem pěti (čtyřmi vzadu volně vlajícími) druhými stupni, dvěma manometry, prostě matka živitelka v plné síle (katechizmus nevím jaký), to mě už úplně uklidnilo, bo jsme se všichni ve skupině najednou mohli přicucnout a sát. Když jsem to pak s nim konzultoval, omlouval se, že to není jeho normální výstroj, že ráno v tom nastálém bordelu (pozor, Francouzi slovu bordel správně rozumí!) mu nenafoukali láhev a tohle je zbytek z jakéhosi FFESSM cvičebního úkonu z minulého dne. Podivné rovněž bylo, že já, známý funič, jsem se i s tím klumprem dostal lehce pod 18 l/min a i když pak se svým vlastním dejchadlem, tak ještě i o chlup méně, taková to byla pohoda. (Pane doktore, vy jste se už zase kochal ... a zapomínal dejchat).

Aji Vojta si chrochtal, se sedmilitrovou hliníkovou flaškou, maximální hloubkou 15m, sám pro sebe instruktorku, která ho protáhne všemi děrami :o), přítulné murény a v takových suprových podmínkách, co víc si mohl po peklu výcviku na červnové Živohošti přát. Zde musím poděkovat i našemu rodinnému cvičiteli: Zeebee Hrdino, ostudu jsme ti neudělali, ba naopak Vojta byl ohodnocen jako bezproblémový a pohodový, holt těžko na cvičišti,...

Tento improvizovaný výlet byl však jediný zádrhel, který jsme při týdenním pobytu v Portu s touto kompanií zaznamenali, další péče o zákazníka byla příkladná (i cenu za nepředvídatelné okolnosti nám udělali kulantní), bezpečnost ponoru opečovávaná (zaznamenal jsem vždy jak náhradní flašku zavěšenou pod lodí, tak visící šestimetrové lano s 3m značkou vedle a Danův oxidační přistroj v typické zelené bedně vždy na palubě). Komunikovali jsme hlavně anglicky, ač po té době francouzsky už sem tam něco pochytám, ale hubu do správného akcentu nezkroutím, tak mi skoro nikdo nerozumí, pod vodou nebylo komunikačního problému. Je zase uchvátila potápěčova rukověť středomořské havěti (tímto děkuji Lucky Divers), punčochové síťka v náhubcích našich automatik (hned si ji tam montovali taky) a moje ocelová zádová deska, se kterou a 3mm oblekem už jsem nemusel žádné další olovo (i mladý jako perspektivní tekkie měl popruhy s plastovým backpakem a křídlo). Moc se jim nelíbil záložní druhý stupeň na gumicuku na krku a dýchání z hadice octopusové délky, ale s tím nic nenadělali.

Moc pěkný výlet to byl!