Havaj

Skoro každý má svůj veliký sen. Tím mým bylo navštívit Havajské ostrovy.

Důvodem mého zájmu o tento kout světa byl především oceán, jenž ho obklopuje. Jsem totiž veliký fanda surfingu a jak možná víte, Havaji se říká "Mekka surfingu". Měl jsem pár možností si surfing vyzkoušet už dříve - na Kanárských ostrovech, ve Francii a Anglii, a tak mi díky těmto zkušenostem a řadě přečtených článků a shlédnutých filmů bylo jasné, co silné vlny dovedou. Abych se tedy na svůj výlet za vlnami co nejlépe připravil, rozhodl jsem se pustit se do tréninku freedivingu, abych si zlepšil schopnost zadržet dech a měl tak větší pocit jistoty při pádu z prkna a držení pod vodou vířící vlnou.

Nejprve jsem s tréninkem začal sám za pomoci informací načerpaných na internetu - především na stránkách deeperblue.net. Po několika měsících, kdy jsem dokázal na suchu zadržet dech na víc jak 5 minut, jsem si řekl, že by asi nebylo na škodu absolvovat přímo freediverský kurz.

Kurz v Chorvatsku na ostrově Pag pod vedením Dana Exnera byl skvělý. Dostal jsem se do hloubek, o kterých jsem před kurzem tak akorát snil a prožil si potápění tak, jako ještě nikdy v životě. To už jsem byl ale freedivingem chycený víc, než jsem čekal, a z potápění se za účelem zvýšení fyzické kondice se stalo potápění pro potápění samotné.

Když jsem tedy za několik měsíců po kurzu odlétal v srpnu 2006 na Havaj, těšil jsem se už nejen na surfing, ale také na potápění. Místem mého tříměsíčního pobytu se měl stát Maui, druhý největší z Havajských ostrovů.

A měl jsem štěstí - skutečnost překonala všechny mé představy. Opět díky stránkám deeperblue jsem se seznámil se svým budoucím buddym Joshem, který, jak se ukázalo, byl zaměstnán u Maui Dive Shopu, který pro všechny zájemce o potápění (ať už s lahvemi, nebo "jen" se šnorchlem) pořádal každý den výjezdy loděmi na různé vybrané lokality. Nejčastěji navštěvovaným místem byl ostrůvek Molokini, který je asi 5 kilometrů od jižního pobřeží ostrova Maui. Dalšími oblíbenými místy byly lokality Makena Landing a Olowalu. Jednou jsme také podnikli trochu delší výlet na vedlejší ostrov Lanai, kde jsme se potápěli na míste zvaném Cathedral, které bylo známé svými podvodními jeskyněmi. Jednou jsme se také potápěli na vraku lodě St. Anthony.

Ukázalo se, že Josh si jakožto zaměstnanec firmy může s sebou na loď vzít jednu osobu jako hosta, který pak nemusí výlet platit, takže jsem díky tomu za celý pobyt na Maui ušetřil nemalý peníz, neboť jsme jezdili každý týden několikrát. Za chvíli jsem znal skoro všechny místní divemastery a kapitány lodí, takže výjezdy byly vždy příjemným setkáním s fajn lidmi, se kterými jsem se pak na závěr mého pobytu nerad loučil.

Josh byl, stejně jako já, nadšenec do freedivingu. I on absolvoval freedivingový kurz. On ovšem nejel do Chorvatska, ale udělal si ho přímo na Havaji a to hned pod vedením jednoho z nejlepších freediverů světa - Martina Štěpánka. Ovšem do té doby, než jsem se na Maui ocitl já, tak neměl svého buddyho, takže se sám nemohl pokoušet o dosažení nějakých větších hloubek.

Potápění jsme vždy zahájili několikaminutovým klidným rozdýcháním na hladině. Následovalo několik ponorů pomocí ručkování po laně s protahováním výdrže ponoru. Pak jsme již přesunuli na hloubku, a zkoušeli naše schopnosti. Viditelnost na Molokini byla nádherná - minimálně 30 metrů skoro každý den. Ten, kdo se zrovna nepotápěl a dělal safety-divera, mohl toho pod sebou docela dobře sledovat a odhadnout, kdy se zanořit a jít kamarádovi při výstupu naproti. Až jednou...

Jak jsme postupně zlepšovali své ponory (tedy - hlavně Josh, neboť já se pak zasekl někde u 35 metrů a hlouběji už jsem to nezvládal), tak Josh už při ponorech do hloubek víc jak 40 metrů mi začínal mizet z dohledu. Pokud byla ona viditelnost okolo těch 30 a víc metrů, tak to nevadilo, neboť jsem ho pak při výstupu vždy včas zahlédl a mohl mu jít dolu naproti, ale jeden den, kdy viditelnost byla slabší, jsme se navzájem ztratili z dohledu úplně a já při čekání na jeho návrat na hladinu nemohl spoléhat na optický kontakt, ale musel si hlídat čas jeho ponoru. Když jsem se pak v danou dobu zanořil a šel dolu, koukal jsem, kde Josh je. Ale i když jsem sešel až do 20 metrů, nikde jsem ho neviděl. Tak jsem tam chvíli v tom modru trčel a čekal, a pak při návratu na hladinu přemýšlel, co budu dělat, jestli se nevynoří. Nebyly to příjemné chvilky. No, spíš jsem cítil docela rychle rostoucí neklid až strach a už jsem se chystal, že začnu volat o pomoc, když jsem si všiml, že Josh je asi 20 metrů ode mne. Stalo se to, že se při ponoru odchýlil od kolmého směru a stejně tak i při výstupu a tak jsme se prostě a jednoduše minuli. Oddechl jsem si opravdu hodně moc. A od toho dne jsme se přestali pokoušet o hloubkové ponory bez vodícího lana. Jen pro doplnění - Josh si při tomto ponoru udělal svůj osobní rekord 56 metrů (na podzim 2007 dal Josh 70 m).

Výjezdy na Molokini vždy končily zastávkou na lokalitě blízko pobřeží, kde hloubka bývala jen okolo 10 až 15 metrů, tak jsme si ponory opravdu klidně užívali. O to víc, že tato druhá zastávka byla většinou na místě zvaném Makena Landing, nebo jinak Five Caves. Říkalo se mu také Turtle Town a jak jméno napovídá, skoro nikdy jsme se nepotápěli sami. Potápění se želvami bylo pokaždé ohromným zážitkem. Krásné, ladné a někdy trochu zvědavé. Když želvy zvyklé na "bublinkáře" najednou viděly někoho, kdo jen tak polehává na dně, kouká na ně a nebublá, pak někdy připlavaly i velmi blízko, skoro se nás dotýkaly. To byly jedny z nejkrásnějších okamžiků našeho potápění.

Jednou jsme při cestě zpět z Molokini do přístavu vynechali kvůli horší viditelnosti lokalitu Makena Landing a zakotvili u vraku lodi St. Anthony. To byl taky nádherný ponor. Vrak leží v hloubce asi 25 metrů, takže i pro zadrždecha jako já na dně ještě bylo dost kyslíku v krvi a ponory jsem si mohl pěkně vychutnat. Vplouvání do trupu lodi, okukování odrance sedícího na zbytku zábradlí, proplouvání kolem bublinkářů, … Škoda, že jsme se na tomto místě potápěli jen jednou.

Týden před mým odletem z Maui se nám z Joshem podařilo domluvit si na Molokini noční ponor. Podle zaměstnanců dive shopu jsme byli první freediveři - až dosud na tyto ponory jezdili jen scuba potapěči.

Pár ponorů jsme si dali těsně před západem slunce a pak jsme šli do vody ještě jednou po setmění. Dlužno podotknout, že vlastně omylem. Ponory před a při západu slunce byly v pohodě - viditelnost pod vodou byla stále dobrá, naše oči si pomalu padajícímu šeru dobře přivykaly. Po nějaké době už to ale bylo přece jenom horší, tak jsem se vrátil na loď. Už jsem se pomalu odstrojoval (poznámky ostatních o přítomnosti nočních dravců udělaly své), když jsem si náhle všiml, že Josh je stále ještě ve vodě - asi třicet metrů od lodi jsem viděl jeho hlavu na hladině, jak se rozdýchával k dalšímu ponoru.

Bylo mi líto ukončit potápění jako první, a tak jsem se opět začal strojit. Už jsem seděl na zádi lodi, ploutve ve vodě a právě jsem si nasazoval masku, když mi někdo zaklepal na rameno. Byl to Josh! S udiveným výrazem se mě ptal, jestli ještě jdu do vody. No, a z toho, co se mi do té doby jevilo jako Joshova hlava, byla rázem obyčejná bójka. Chuť vrátit se do vody mě pomalu začala opouštět, ale než mě stačila opustit docela, ozvala se moje neochota připustit strach: "Jasně. Co ty?" vyletělo mi z pusy. Teď už bylo zase těžké odmítnout i pro Joshe, takže jsme nakonec skončili ve vodě i s ostatními potápěči. To ovšem byli bublinkáři, takže se určitě báli míň, než my. Byli všichni pohromadě, a ne jako my - střídavě jeden pod vodou a druhý sám na hladině.

Za chvíli nám zmizeli pod hladinou a my zůstali sami. Chvíli jsme se jen tak plácali okolo lodi a pak Josh navrhl, abychom šli na jedno z kotvících lan, u kterých jsme se normálně potápěli. Měl v úmyslu jít na lano vedoucí do dvacetimetrové hloubky. To se mi moc nechtělo, protože to bylo přece jen kus od lodi, ale neříkal jsem nic, a začali jsme na hladině hledat pomocí baterek bójku. Chvíli jsme ji nemohli najít, až pak se nám náhle v jednom ze světelných kuželů objevila. Teď už nebylo cesty zpět. (Potom po ponoru, už zpátky v bezpečí na lodi, jsme se museli smát, když jsme si své strachy navzájem přiznávali. První, co jsme totiž oba dva cítili po nalezení bójky, bylo zklamání, že se už nemůžeme vrátit na loď.)

Měli jsme s sebou baterky a na šnorchlech signalizační barevně svítící ampule. Baterky osvětlovaly jen malou výseč prostoru a člověk měl pak pocit, že kolem je ještě větší tma, tak jsme je nakonec vypnuli a potápěli se bez nich. Nakonec jsme se i docela uklidnili a ponory si opravdu užili. Nejkrásnější ponory jsme zažili při ručkování po kotvícím laně. Při každém škubnutí se rozsvítil drobný plankton na něm uchycený a celé lano pak vypadalo jako neonová trubice. Dole jsme si opět jen lehli na dno a koukali po temně stříbrných stínech ryb plujících po temném pozadí. Při výstupu bylo úžasným zážitkem pozorovat roje jisker vířících kolem našich nohou a ploutví.

Tímto kouzelným ponorem skončilo mé potápění na Maui, protože poslední týden mého pobytu jsem měl problémy s dutinami a už jsem se nepotápěl.

Článek jsem začal snem, tak ho i snem zakončím. Během třech měsíců jsem se do Maui zamiloval a tak teď doufám jen v jedno - že se mi podaří na Maui vrátit a pokud možno tam zůstat ještě delší dobu. Tři měsíce jsou na tak krásné místo opravdu málo.

A ještě jedno doporučení na závěr. Pokud se na Maui dostanete a budete se chtít na Molokini potápět jako freediveři, nejezděte tam se společnostmi zajišťujícími výlety pro šnorchlaře. Bývají většinou na lokalitě kratší dobu než výpravy pro bublinkáře a vy si pak ponoru moc neužijete.