Ponor 579 - Hranická propast

Následující text nebyl původně určen pro zveřejnění. Je to autentický obsah popisu jednoho ponoru v Hranické propasti ze soukromého logbooku Sabbatha. Po krátkém boji o:)))) jsem získal souhlas k jeho publikaci. Všem dobrodruhům, kteří by chtěli něco podobného zkusit také, doporučuji k bedlivému pročtení pasáže týkající se hloubkového opojení a problémů belgického potápěče. Upozorňuji, že autor je velmi zkušený potápěč s velkou praxí v jeskyních.

Zdeněk Šraier

Ve čtvrtek 29.06.1995 jsem se od Miroslava LUKÁŠE dozvěděl, že v sobotu 01.07.1995 mají přijet Belgičani, aby si obhlídli Propast, než do ní spustí dálkově ovládanou sondu s TV kamerou. Podrobněji viz můj DIVING LOG ponor No. 573.

V pátek jsem si chystal potápěčské věci. Vše bylo O.K. Nikl-kadmiové akumulátory PANASONIC 4000 mAh se sintrovanými elektrodami jsem nabíjel před minulou akcí a svítil jsem s nimi slabou půlhodinku. Chtěl jsem jen kontrolně přeměřit jejich napětí. Při vytažení těsnící zátky ze svítilny LOLA 03 na mne vychrstly asi 2 polévkové lžíce vody! Zase do svítilny nateklo, přestože jsem vyměnil O-kroužek. Začal jsem tedy svítilnu čistit a opravovat. Přitom jsem zjistil, že na svítilně LOLA 06 mám zlomený kabel u novodurové trubky. Měnil jsem ho v září 1991. Dával jsem tam kabel firmy SIEMENS od Petra ANDRTA z Chomutova. Myslel jsem, že vydrží nejmíň 10 let! Takový krásně hladký.

Musel jsem tedy vyšroubovat těsnící matici z hlavovky LOLA 06. Nešlo to ani speciálním přípravkem - klíčem. Hliník se zapekl do nerezové matice. Musel jsem odškrábat nánosy a oxidovaný hliník. Po dvouhodinovém působení zelené brzdové kapaliny spojení povolilo. Když už jsem měl hlavovku rozdělanou, chtěl jsem ji "překopat" na 20 W halogenovou žárovku. Ta je na napětí 6 V, takže musím místo čtyřech "buřtů" použít 6 kousků. Vyžaduje to delší novodurovou trubku.

Napadlo mne půjčit si halogenové 20 W světlo stejného provedení od Ing. Jana ŠIMEČKA. Zatelefonoval jsem mu domů do Hranic. Nebyl doma, ani Barbora. Syn Honzík mně ale řekl, že všichni odjíždí tuto sobotu na měsíc na Bouzov, kde bude Ing. Jan ŠIMEČEK provádět potápěčský archeologický výzkum hradní studny s pomocí odsávacího zařízení AQUA LIFT.

Zkoušel jsem sehnat Martina ŠTEFFANA. Chtěl jsem, aby se také zúčastnil této akce. Prý je dole v Katakombách, že mu vyřídí, že jsem volal. Neozval se, tak jsem asi za dvě hodiny volal znovu. Bylo mi řečeno, že tam má nějaký nový objev. (V neděli mi to potvrdil, dostal se prý k telefonu až v 23.00 hod.)

Zavolal jsem Miroslavu LUKÁŠOVI, jestli by byl schopen mně to do zítřka předělat. Odpověděl že ne, že za půl hodiny odchází z práce. Trubku a kabel má. Sedl jsem hned do auta a jel k němu do dílny. Trubku a kabel sice měl, ale zátka v ní špatně držela. Trubka se musí nahřát nad otevřeným plamenem a po změknutí (nepřehnat!) se narazí do "normovacího" 90° kolínka. Tím se trochu zúží a do pouzdra na akumulátory pak neteče.

Další problémy byly s konektorem na žárovku a s vypínačem. Prostě to nebyla práce na odpoledne. Zeptal jsem se tedy Miroslava LUKÁŠE, jestli nemá nějakou náhradní svítilnu na půjčení. Takovou neměl, avšak nabídl mi půjčení jeho nového světla se dvěma samostatnými hlavovkami. V jedné je halogenová žárovka 20 W s vyzařovacím úhlem 8° a v druhé 65 W s vyzařovacím úhlem 38°.

No, moc se mi nelíbí. Je napájeno Pb akum. s gelovým elytem firmy POWER SONIC, model PS-1270, napětí 12 V, kapacita 7,0 Ah. Je to taková "kostka", která se zavěsí na opasek, což mi nevyhovuje. Raději mám "trubkové" provedení. Za 4.500,Kč je to drahé. Klidně bych ty peníze dal, ale muselo by být vyrobeno přesně dle mých požadavků. V těchto věcech jsem značně neskromný. Doma jsem musel přinýtovat nový úchyt na moji stařičkou přilbu. Miroslav LUKÁŠ teď dělá uchycení pouze na bok helmy (nebo na ruku).

Spát jsem šel až v 01.00 hod. a vstával jsem v 06.40 hod. Sprcha, snídaně a pak jsem "dorazil" mýho "kámoša" 2x10L na 240 at "teplýho". Odjezd od domu v 09.11 hod. Cesta normální. Musel jsem dofoukat pravý zadní kolo. Byl velký provoz. Za Martinem ŠTEFFANEM jsem se už nestavoval, nechtěl jsem přijet pozdě a dostat zase vynadáno jako minule.

Jel jsem kolem Kostelíčku a pak po cementárenské cestě. Málem bourák: z levé polní cesty mi vyjel do třetiny silnice traktor. Měl jsem na tachometru asi 90 km/hod. Začal jsem brzdit. Uviděl mne a zastavil. Tak jsem opět přidal. Spěchal jsem, aby mne nenačapal na poli. Pšenice měla 0,8 m a byla zcela polehlá. Přes pole jsem to zvládl za dvě minuty. Spletl jsem se a málem jsem zahnul o díru v křoví dříve. V poslední chvíli jsem uviděl zábradlí.

U Propasti nebyla ani noha. Vyložil jsem speleovaky a přikurtoval bedýnky na krosnu. Protože nikdo nepřicházel, zašel jsem se podívat na závrt Stopa. Je teď za drátěným plotem. Trochu jsem tam pochodil. U Můstku sebevrahů se honily dvě černé veverky. Chtěl jsem je vyfotit. Nepustily mne blíže jak na dva metry. Nic z toho nebylo, neboť u kinofilmu je ohnisková vzdálenost f=35 mm příliš krátká. Šel jsem se podívat na útes nad Půlhodinou.

V 10.45 jsem uviděl přijet osobní auto. Myslel jsem si, že už to jsou oni. Po chvíli však došel jen MUDr. David SKOUMAL. Ujistil mne, že sraz byl skutečně na 10.00 hod. za nádražím Teplice nad Bečvou. Bylo to nějaké divné. Po krátké diskusi mne MUDr. David SKOUMAL požádal, abych mu pomohl vynést věci. Souhlasil jsem, ale musel jsem svoje vaky zase uklidit do auta. Krosnu jsem nechal za autem přikrytou vaťákem; nechtělo se mi sundávat bedýnky a vcelku se to do mého auta nevejde.

Sešli jsme pomalu dolů k jeho vozu. Cestou jsem si všiml, že ve spodní části naučné stezky jsou již do Fe profilů L uchyceny plůtky tvaru XXXXXXX z hnědočerně natřených latěk.

Chvíli jsme ještě pokecali, ale stále nikdo nejel. Abychom se zbytečně netrmáceli s výstrojí nahoru, kdyby akce byla zrušená, navrhl jsem zavolat z nádraží Teplice n. B. Ing. Milanu SLEZÁKOVI, nebo Miroslavu LUKÁŠOVI. Paní výpravčí byla sice ochotná, avšak z nádraží se dá volat jen drážním telefonem a "přes nulu" jsme se dostali jen do Hranic. Neměl jsem k dispozici žádný telefonní seznam, vzpomněl jsem si jen na telefon do Zbrašovských aragonitových jeskyní (díky mnemotechnické pomůcce od Libora MÓROCZE: "20 a letopočet objevení Černotínských jeskyní 1866"). Nejdříve se ozvala "plechová huba", tak jsem se krátce vykecal. Volal jsem informace, ale nešlo to. Znovu jsem zkusil ZAJ. Vzal to Jiří ZAPLETAL. Vysvětlil jsem mu situaci a poprosil ho, zda by brnkl do Olomouce. Nadiktoval jsem mu čísla na Miroslava LUKÁŠE, Ing. Lubomíra BENÝŠKA a Ing. Milana SLEZÁKA. Domluvili jsme se, že mu za 5-8 minut zavolám. Po netrpělivé pauze jsem opět vytočil 201866. Jiří ZAPLETAL mně řekl, že se dovolal jen k Miroslavu LUKÁŠOVI. Ten prý říkal, že Belgičani sice poslali fax, že přijedou, ale jelikož se dosud neobjevili, byla pro dnešek akce zrušena a přesunuta na zítřek na 09.00 hod. Olomoučáci prý přijedou, i kdyby se Belgičani nedostavili.

Takže pro mne to bylo jasné. MUDr. David SKOUMAL mne zkoumal, jak jsem dalek ochoten porušit bezpečnostní směrnice pro potápění a nasrat "Benýšky" (ZO 7-02 ČSS speleopotápěčská skupina "Hranický kras" Olomouc). Chtěl jít mermomocí do vody. Je si tak "tauchnout". "Vždyť jim vlastně prokážeme dobrodiní, když zjistíme, že je voda kalná a oni nebudou muset vůbec přijet..." Připomněl jsem mu situaci. Jsem rád, že můžu v Propasti bádat a jedním unáhleným ponorem si to s nimi zase nerozhážu. Nakonec to pochopil a uznal.

Požádal jsem ho, ať jede se mnou přes pole; kdybych někde zapadl, ať mám někoho na zatlačení. Vyhověl mi. Cesta byla bez problémů.

Zastavili jsme se v lomu Na Kučách. Ukázal jsem mu vchod do jeskyně U Mikulíka, Hranu a vchod do Jeskyní v lomu Na Kučách. Vyfotil jsem nový výkop pana Ďurčana pro vodovodní potrubí od Sestupu.

U auta za nádražím jsme ještě chvíli klábosili. Nabídl jsem mu, ať si udělá vyhlídkový let nad Hranickým krasem. Zavolal jsem rádiem Bohuša KOPECKÉHO. Právě pilotoval ZLIN Z-143, OK-FOJ(?) Prý 10 minut letu stojí 400,Kč (hodina 2.400,Kč). To bylo drahé a motorový kluzák L-13 SW Vivat není doma. Rozloučili jsme se. Zítra nepřijede, neboť slíbil jet na Svobodné Heřmanice.

Zajel jsem k Martinovi ŠTEFFANOVI domů. Chvíli jsme kecali. Bohužel, neměl tento den čas, neboť byl pozván na oslavu narozenin sezónní průvodkyně v ZAJ Magdaleny STRŽÍNKOVÉ (* 01.07. 1978 v Hranicích).

Jel jsem do ZAJ zařadit mé exkurzky a podívat se, jestli už konečně došlo SPELEO č. 19. Pročítal jsem si zprávy od ostatních (moc jich nebylo) a hovořil s Jiřím ZAPLETALEM o narušených vztazích v naší ZO 6-23 ČSS ARAGONIT Olomouc. Po chvíli přišla jeho známá. Chlubila se pěkným kozákem, kterého našla u Propasti. Ptal jsem se kde přesně. Řekla jen, že je tam "televiza" a motají se tam nějací cizáci mluvící divnou řečí. Začal jsem větřit. Prý chodí pod ty dřevěný plošiny. Zeptal jsem se, jsou-li to potápěči. Snad prý ano.

Požádal jsem tedy Jiřího ZAPLETALA, zda si můžu "brnknout". Dovolal jsem se jen k nám domů. Mluvil jsem s máti. Nic nevěděla. Pak jsem se dovolal k Benýškům. Vzala to Alenka. Luboš je na zahradě a přijede až večer. O Belgičanech nevěděla nic nového. Povzdychla si, že to bude Luboš zase pěkně nasranej, že se na nás vykašlali a jeli na Propast sami. Řekl jsem jí, že se tam teď jedu podívat a že Lubošovi večer zavolám.

Před cedulí NPR Hůrka parkoval osobák s brněnskou SPZ a červená TOYOTA model RUNNER s belgickou značkou. Postával tam nějaký kameraman a na cestičce seděli na zemi dva chlapi. Cosi dělali s malými vysílačkami. Toho s bílým knírem (odhadl jsem ho za jejich šéfa), jsem se zeptal, jestli jsou potápěči. Přisvědčil. Dále jsem se zeptal, kde je Ing. Michal PIŠKULA. Prý je navrchu. Chtěl jsem, ať mi jednu vysílačku půjčí, že mu zavolám. Vysvětlili mi, že tyhle dvě jsou jediné co mají. Šel jsem tedy nahoru. Někde u kamenných schůdku jsem potkal Ing. Michala PIŠKULU a Ing. Jiřího ŠTĚTINU, CSc. Prý se nebyli potápět, jen to byli obhlídnout na zítřek. Klíče od branky jim půjčil Ing. Lubomír BENÝŠEK. (Alenka holt nemá přehled.)

Celou akci zadrbali Belgičani. V pátek 30.06. v 23.00 hod. projížděli Brnem. Bylo jim blbý tak "pozdě" otravovat Ing. Michala PIŠKULU a pokračovali proto do Hranic. Měli u něj spát, čekal na ně do 02.00 hod. Nesehnali ubytování, a proto se vrátili zpět až do Olomouce. Přespali v hotelu Zámeček ve Velké Bystřici. Ohlásili se telefonicky Ing. Michalovi PIŠKULOVI v sobotu ráno, asi pět minut potom, co on akci odvolal. Olomoučáci si to mezi sebou vyřídili. Mysleli si, že jsem už od pátku v Hranicích na letišti.

Brňáci nadávali na Ing. Jana ŠIMEČKA. Měl pro ně a Belgičany zajistit v Hranicích nějaké solidnější ubytování. Sehnal penzion Růžek. Za jedno lůžko/noc 1.000,Kč!

Ing. Jiří ŠTĚTINA, CSc. mne představil jako svého přítele, "blastmana", a "vicepresidenta" ZO 6-23 ČSS ARAGONIT Olomouc. Chtěl, ať je provedu suchou částí "Černotínek" (Jeskyně v lomu Na Kučách). To jsem pochopitelně odmítl. Do takového krcálku a okolního b.... Řekl jsem, že se jim určitě budou líbit ZAJ, ale že už je po provozní době a jako hosty naší ZO je tam vzít nemůžu, neboť tam máme "dočasně" zakázaný vstup. Ing. Michal PIŠKULA bude muset využít veškeré váhy svého titulu předsedy ČSS. Naštěstí vše proběhlo hladce. Nejdříve jsem to vysvětlil Martinovi ŠTEFFANOVI, že bych chtěl, aby je provedl on a pak on to vysvětlil Jiřímu ZAPLETALOVI. No problem.

Prohlídka trvala 80 minut. Byla velmi zajímavá. Dozvěděli jsme se např. od Ing. Michala PIŠKULY, že ve vodě odebrané 03.04.1994 (viz můj DIVING LOG ponor No.: 536.) z Vývěru teplé vody v RM našli Rakušáci pomocí speciálního přístroje (údajně jediný na světě) nějaké izotopy helia, které svědčí o tom, že jsou uvolňované z magmatu a ještě nikdy nebyly na povrchu Země.

Chvíli překládal Ing. Jiří ŠTĚTINA, CSc. a pak téměř celou dobu Ing. Michal PIŠKULA. Sem tam jsem něco přicmrndl i já. Kameraman na pokyn Karla (šéf s bílým knírkem, Carl von BASEL) natáčel různé zajímavosti. Nejvíce je zaujala dechová zkouška na schodech v Gallašově dómu.

Po prohlídce jsme se rozešli a dali si sraz v oblíbené hospodě U Tomáše. Nikdo z nich tam nebyl. Dal jsem si dvě piva a chvíli si kreslil. Viděl jsem to bledě, tak jsem šel do restaurace Na růžku. Právě byli uprostřed hlavního chodu. Byl jsem pozván, ale neměl jsem ani hlad a ani chuť. Trochu mě opět bolelo břicho (jogurty?). Dal jsem si RADEGAST 12°. Oni pili červené víno. Po jídle se rozproudila živá debata. Nejen o potápění. Dirk Leopold ROELANDT se rozloučil a šel brzy spát. Z těch čtyř je potápěč jen on. Karel to začal roztáčet. Všichni si dávali whisky. Já jsem odmítl. Mám na ni alergii. (Opuchly by mi sliznice v nose a zablokovaly se paranasální dutiny. To jsem nemohl potřebovat.) Objednal jsem si ještě půllitr. Zapíchli jsme to v 01.00 hod. Domů jsem se dostal pěškobusem. Měl jsem neklidný spánek a pořád jsem se budil. Ráno sprcha. Hlava mne nebolela, ale měl jsem s......

Cesta k Propasti stejná jako včera. Zatím tam nikdo nebyl. Přišel nějaký starší pacient s manželkou. Slušně jsem je pozdravil. Za chvíli si dodali odvahy a začali se ptát. Dal jsem se s nimi do řeči. Prý jeho švagr Ludvík MUSIOL se v Propasti potápěl v 60. letech. Poprosil jsem ho a on mi na něj dal adresu a pak i svoji.

Účastníci ze ZO 7-02 ČSS Hranický kras Olomouc si dali sraz na 07.00 hod. před krytým bazénem v Olomouci. U nádraží Teplice n. B. měli být v 09.00 hod. Stihli to.

Přijeli Ing. Milan SLEZÁK, Ing. Lubomír BENÝŠEK, Miroslav LUKÁŠ s manželkou Radunkou a její neteří, Roman BRENZA, Petr OSINA a na sucho s kamerou pplk. Ing. Dušan ŠURÁNI se svojí přítelkyní. (Tomáš JEŽEK měl službu.)

Stejná ujišťování jako minule, předminule, předpředminule atd.: "Tak už to dál nejde! Nosné lano lanovky se musí vypnout!" Teď bylo vlivem teploty vzduchu ~27 °C úplně volné. Asi 10 m pod vrcholem to už není lanovka, ale smyk!

Jistící sestupové horolano bylo opět jen zaklesnuté uzlem do trhliny. Svah je značně sešmajdán. Dolů jsem přišel jako třetí. S Ing. Milanem SLEZÁKEM jsme se domlouvali, jak se půjde do vody. Chtěl, aby Dirk Leopold ROELANDT šel první s Miroslavem LUKÁŠEM. Chtěl si prohlédnout Zubatici a Krk, případně část Liftu, aby znal kritická místa pro TV sondu. Chtěl jít maximálně do hloubky -70 m. Cpal jsem se, abych mohl jít s nimi. Ani on, ani Miroslav LUKÁŠ by tam nic nedělali, jen čučeli. Chtěl jsem to využít a zkusit zaměřit New York, onu trhlinu, kterou jsem poprvé uviděl s Pavlem ŘEZNÍČKEM při ponoru 8.8.1981. [Po našem ponoru tehdy šli Vratislav BRENZA (* 27. března 1942 v Olomouci, + 11. dubna 1993 letiště Olomouc-Neředín) a Antonín ŠEVČÍK (* 10. března 1955 v Olomouci,+ 8. srpna 1981 Propast).] Při mé poslední návštěvě New Yorku (dne 03.04.1994 viz můj DIVING LOG ponor No.: 536.) sice Ing. Milan SLEZÁK zajel hodně daleko (odhadl to na 30 m od Osy Liftu), ale nic nezměřil, ani směr. Já jsem určil azimut 090° od Osy Liftu. Tehdy to byla příliš hurá akce: odebírali jsme předtím kyselku na izotopy helia z Vývěru teplé vody v Rotundam v hloubce cca -30 m a pak jsme teprve šli do hloubky -63,4 m (dle ALADIN PRO). Ing. Milan SLEZÁK chtěl, abych šel s "mladejma": Roman BRENZA (* 28.06.1972 Olomouc) a Petr OSINA. Vysvětlil jsem mu, že by bylo škoda, aby jedinej člověk, co v Propasti něco dělá a jen se sem nechodí koupat, dělal "průvodce" místo mapování. Uznal to, trval však na tom, aby někdo z "mladejch" šel s námi. To jsme oba s Miroslavem LUKÁŠEM rezolutně odmítli. Už tak je to ve třech v těchto hloubkách na hranici bezpečnosti, natož když s námi jde člověk, kterého vlastně vůbec neznáme a nevíme jak se umí potápět. Ukazoval sice nějaké fotografie z různých jeskyní ve světě, ale to má např. pplk. Ing. Dušan ŠURÁNI taky! Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme jen my tři a do takové hloubky, jak se bude Belgičan cítit (nebo někdo z nás), ale maximálně do -70 m. Ještě jsem říkal Ing. Lubomíru BENÝŠKOVI, ať ho upozorní, že v Propasti, resp. kyselce nastupuje opojení dříve jak např. v moři a má trochu jiný průběh. (Kysličník uhličitý totiž jednak proniká pokožkou do těla a jednak žádný výdechový ventil není 100% a propouští trochu vody. Potápěč si tím přidýchává CO2, který potencuje dusíkovou narkózu. On sice jde v suchém neoprenu, ale ať ví, co ho může potkat.)

Miroslav LUKÁŠ chtěl ještě i točit video svou kamerou, ale opět doma něco zapomněl. Tentokrát to byla kazeta. Belgičani sice také měli Super VHS, dovezli si však z Belgie jen jednu kazetu! Škoda.

Náhle se celá Propast naplnila ohlušujícím sykotem unikajícího vzduchu. Při "přibližování" se celá kupa výstroje převalovala po svahu a něco otevřelo ventil jednoho přístroje. Neblahé tušení se naplnilo. Byl to můj přístroj 2x10 litrů. Hlavně že jsem ho ráno dorazil na 240 at! Začali mně vyčítat, že za to můžu já, že mám používat ochranné koše a jak prý dodržuji bezpečnostní směrnice. Tak jsem je uklidnil, že ochranné koše jsou pouze doporučené. Jsem přece člen Ústřední odborné komise speleopotápěčské a spoluautor této směrnice. Nikdo se už dál nehádal, neboť jsem měl pravdu (jako vždy) a potvrdili to jak bývalý předseda ÚOK speleopotápěčské Ing. Jiří ŠTĚTINA, CSc., tak současný předseda Ing. Michal PIŠKULA. Nemám ochranné koše moc rád, jelikož se do toho šprlení můžou zarvat klacky, krápníky, kameny atd. a pak se z toho člověk nemůže sám dostat. Zrovna tak nemám rád ploutve s hydrodynamickými "kanály" (otvory v listu), ale bohužel, většina ploutví je má. I ty co používám: SCUBAPRO model SEA WING.

Hned jak spustili várku s mou výstrojí, začal jsem si chystat přístroj. Těch 40 atmosfér, co jsem měl navíc, uteklo. Kluci se smáli, že mi to "znormovali". Osm set litrů v čudu! (To dělá při mé obvyklé hladinové spotřebě 20 litrů/min. na Zubatici asi 6-7 minut!)

Po ujasnění jak kdo půjdeme, jsem si začal oblíkat neopren. Bylo tam dost málo místa. Musel jsem na ženské vystrčit holý zadek - přežily to. V neoprenu mně nebylo moc fajn. Nějak se mně to moje břicho nezdálo. Potřeboval jsem si ulevit, ale to bych musel jít nahoru a oni by nepočkali. Ovšem představa, že by mne to chytlo, až budu kompletně zašněrovaný do postrojů, mne stresovala.

Šel jsem si pomalu nasadit přístroj s vestou a "budíky". Moje "oblékačka" byl Petr OSINA. Dirk Leopold ROELANDT se zeptal, kde si může nachystat přístroj a oblíct se. Ing. Milan SLEZÁK mu řekl, že na dolní plošině. Rozplácl se tedy téměř uprostřed a všem zavazel. Miroslav LUKÁŠ se oblíkal u Severní stěny, já jsem seděl těsně pod horní plošinou. Nohy jsem musel spustit dolů k vodě. Tudy se ale jít nedá. To bych tam padl jak pytel h.... a navíc bych to vše zakalil strženou hlínou. Musel jsem se tedy zdvihnout a protože jsem nechtěl z plošiny skákat (jako to dělá Ing. Milan SLEZÁK), přesunul jsem se kompletně nastrojený na Lukášovo místo. Odtud jsem opatrně vstoupil do vody. (Skočil bych, voda byla celkem čistá, ale nevěděl jsem, jak se přitom zachová to nové světlo, jehož akumulátor jsem měl navlečený na opasku vesty SCUBAPRO model MASTER JACKET vel. XL.)

Kluci mně pak podali můj buben LOLA. "Benýšci" zapomněli svůj doma. Chtěli ho půjčit. Řekl jsem, že ano, ale až si po ponoru změřím značky. Nechtěli tak dlouho čekat, tak ať jim prý půjčím můj záchranný bubínek. Zaťukal jsem si na čelo. Řekl jsem, ať si pro něj po mém ponoru přijedou na dekompresní žebřík.

Dirk Leopold ROELANDT se s pomocí svého kolegy (vypadá jako český potápěč Jiří VÁLEK z Prahy) už také oblíkl. Seděl na dolní plošině s nohama dolů, ale na zem nemohl dosáhnout. Říkal jsem Ing. Lubomíru BENÝŠKOVI, ať ho přesunou na moje místo, jinak že si může rozbít hubu. Odpověděl mi, že prý je moc těžký, že to nejde. Používá francouzký způsob spojení láhví, t.j. láhve jsou propojeny pouze mechanicky pomocí utahovacích řemenů, ale vzduchově jsou zcela odděleny. Měl dvě láhve 10 nebo 9 litrů na zádech a ke každé z boku připásanou jednu láhev 7 litrů. Vše na 200 at., čili měl celkem k dispozici 6.800 nebo 6.400 litrů vzduchu.

Miroslav LUKÁŠ se zkušebně zanořil v Jezírku. Chvíli na to se objevil na hladině a křikl: "Klasika! Rozhraní kalu je v 9 m a pak křišťál!" Nadšeně jsem zařičel. To by mohl být parádní ponor! Slunce ještě svítilo do vody a naše trojice měla k dispozici přes 200 W světel, převážně halogenových. Ještě že jsem se nenechal od MUDr. Davida SKOUMALA včera zlákat a nezkalili jsme to.

Dirk Leopold ROELANDT už byl kompletně připravený a začal se spouštět z plošiny k hladině. Neposlechli mě a nechali ho na tom špatném místě. Jakmile mu láhve sklouzly z plošiny, dopadl po kotníky do vody na šikmé dno, na kterém nemohl udržet rovnováhu a padl hubou na tvář. Naštěstí do vody a ne na Hladový kámen. Čekal jsem erupci jako u Old Faithful v Yellowstonském parku, ale neunikla mu z octopusů ani bublinka! Bohužel nevím co měl za automatiky, snad to poznám z fotek.

Vzal jsem kurz k pravé straně dekompresního žebře a zanořil se v 11.12 hod. asi do -2 m. Viditelnost byla ~2 m. Trefil jsem se přesně. Vyjel jsem na hladinu; právě připlaval Miroslav LUKÁŠ. Dirk Leopold ROELANDT si razil cestu změtí větví a listí po hladině při severní stěně. Nějak se podezřele zastavoval u žebříku bývalého limnigrafu LU 501. Přestože nad hladinou téměř nebyla vrstvička CO2, raději jsem úsporně dýchal z automatiky. Nerad bych byl v hloubce brzo opojený. (Kysličník uhličitý potencuje dusíkovou narkózu.) Štvalo mne, že zbytečně plýtváme vzduchem před náročným ponorem.

Konečně se probojoval až k nám. Dali jsme si všichni O.K. a začali klesat. Sestupoval jsem nohama napřed, obličejem ke stěně. Tmavý vápenec dával vodě tmavošedomodrý nádech. V hloubce -9 m jsme vypadli z mraků kalu. Bylo to jak říkal Miroslav LUKÁŠ. Vlivem slunečního světla měly mraky kalu žlutozelenou barvu. Oble se vlnily. Něco jako cumulonimbus mamma. Amplituda byla asi 10 cm. Moc hezké.

Zastavil jsem se u fixního lana Jezírko-RS. Miroslav LUKÁŠ volně poplavával okolo. Belgičan se po decimetrech šinul k nám. Neměl jsem dojem, že by měl problémy s vyrovnáním tlaku ve středouší, spíš bych řekl, že čekal, co uděláme my a on že se chtěl držet poslední (přestože bylo domluveno, že půjde prostřední), aby mohl kdykoliv bez problémů couvnout. Chvíli to vypadalo, jako když si dávají dvá přednost přede dveřmi. Čas utíkal a s ním i vzduch. Tak si nakašli, řekl jsem si. Kvůli tvé váhavosti přeci nepokazíme ponor! Cvakl jsem se na lano a začal šlapat dolů. Miroslav LUKÁŠ plaval vlevo přede mnou, asi 3 m hlouběji. Rozsvítil 20 W světlo. Zkusil jsem to taky (mám ho vpravo na přílbě), ale zdálo se mi to předčasné. Na pěkně v rozptýleném denním světle (ne přímé slunce, byla kalná vrstva!) viditelných stěnách to udělalo jen žlutavý flíček. Už jsem ale nezhasínal. Myslel jsem si, že budeme na Zubatici maximálně za minutu a nechtěl jsem se pak otravovat rozžíháním. Zkusil jsem i 65 W světlo, ale to se v tom prostoru "utopilo". Kužel světla z 20 W halogenové žárovky (údajně vyzařovací úhel 8°) vypadal jako bílo-modrý meč z filmu Hvězdné války. To, že byl vidět, svědčí o tom, že ve vodě musely být nějaké drobné částečky ( bublinky?, kal?).

Prohlédl jsem si všechny stěny. Severní stěna SZ kanálu se mi ale po chvíli ztratila. V -30 m mi praskla v levé náprsní kapse overalu dóza od kinofilmu na případné vzorky. V hloubce -36 m se vlevo vyloupla ze tmy bledá stěna. Změny zvuku dýchání jsem si tentokrát vůbec nevšiml, jindy je to v těchto místech jako když cvakne vypínačem. Zahlédl jsem ve stěně (převisu) asi milimetrovou trhlinu. Počítám, že se brzy utrhne blok 1,5x0,5x1 m (0,75 m3). Doufám, že nebude zrovna nikdo poblíž.

Dojel jsem na Zubatici. Nejdříve jsem zaplaval změřit teplotu u modrého kanistru: 17,3 °C. Se čtením jsem neměl nejmenší problémy. Protože Belgičan tady ještě nebyl, plaval mu Miroslav LUKÁŠ naproti na začátek Zubatice. Měl jsem čas a poznamenal jsem si na Al tabulku hloubku teploměru -47,3 m. Od začátku ponoru uplynuly 4 minuty a 42 sekund. Tlak v láhvích jsem měl 170 atmosfér. Pořád tu ještě nebyli, tak jsem odplul změřit teplotu do teplé vody v Rotundam. Těsně za Zubaticí bylo vidět řídké mraky kalu. Teploměr se četl perfektně. Naměřil jsem 19,6 °C. Voda měla mírně rezavý nádech, viditelnost byla asi 1,5 m, což je neobvykle moc.

Po ukončení měření jsem sjel zpět pod Zubatici. Právě se objevil Miroslav LUKÁŠ s Belgičanem. Už jsem se chtěl cvaknout na Osu Liftu, když vtom jsem si všiml podivných kousků rezavého kalu. Byly to slizovité plátky velikosti až 2x2 cm, síly možná 0,5 mm. Byly strženy našimi pohyby ze stropu Zubatice, nebo spíše bych řekl, že jsem je "dovezl" já s proudem vody ode mne z Rotundam. Vlnily se jako platýzi. Vytáhl jsem z kapsy méně porušenou dózu od kinofilmu a pokoušel se do ní chytit jednoho "platýzka". Šlo to špatně. (Navíc jsem byl jistě mírně "stříklej", takže pohyby byly určitě málo koordinované. Přesto jsem se cítil perfektně.) Lov se podařil a dózičku jsem schoval opět do kapsy.

Kolegové se zatím nachystali u nosného barelu Osy Liftu. Dojel jsem k nim a cvakl úvazek na fix. Zapomněl jsem se orientovat tak, abych se díval přesně podél zadní hrany Zubatice. Klesali jsme širým prostorem. Pod námi se rozjasnilo a uviděl jsem dno SZ kanálu tvořené bílými hladkými plotnami. Úhel sklonu odhaduji tak na 45°.

Teprve tehdy jsem si jasně uvědomil, že jsem se zapomněl na Zubatici orientovat. Je to velká chyba, jelikož už mne dávno napadlo, jestli v tomto prostoru není nějaká magnetická anomálie (větší mag. deklinace), když ve vztahu orientace zadní hrany Zubatice a Práhu má většina lidí zmatek. Při výtečné viditelnosti se to dalo zjistit. Ještě lepší, ale pracnější metoda je spustit ze Zubatice druhé lano a vytyčit tím svislou rovinu. Asi to bude nutné. O něčem podobném již psal Jiří POGODA dávno.

POGODA, Jiří, Speleo-potápěčské výzkumy v Hranickém krasu, Speleologický věstník č. VII. Brno. Geografický ústav ČSAV 1976. str. 25-36 + volné křídové přílohy: 2x A5, 1x A4.

Viz str. 34, předposlední odstavec: "Pro zaměření Krku jsem z bodů 6 a 7 spustil šňůry do 65 m. Vyznačení vertikál bylo v pásmu hloubkového opojení nezbytné."

Zůstal jsem 3-4 m nad potápěči. Nádherně mně osvětlovali hlubinu pode mnou. Získal jsem tím novou prostorovou představu. Snadno jsem dosvítil ke Skobě. Vedlo od ní jakési podivné lano. Teď mne napadá, jestli to není lano, co šlo někde z Jezírka, tzv. nová osa SZ kanálu. Možná ji někdo uřezal a lano kleslo na dno SZ kanálu, ale nespadlo Krkem do Liftu a přemostilo Krk. Protože už je nyní na nic, mělo by se zrušit.

Při přiblížení k Práhu jsem si všiml malé šedé cívky, která visí na nějakém laně těsně pod hranou. Taky by se měla zrušit.

Viděl jsem jak Dirk Leopold ROELANDT opatrně klesl do hloubky cca -65 m. Co měl na ALADINU PRO nevím, možná ho zastavil onen uzel v hloubce přibližně -65 m, který nás s Miroslavem LUKÁŠEM tak zmátl dne 14.01.1984 při pokusu o mapování. (Viz můj DIVING LOG ponor No.: 427.) Chvíli se v té hloubce zastavil a pak začal pomalu stoupat vzhůru. Dojel jsem k nim. Miroslav LUKÁŠ se mě zeptal, jestli budu něco mapovat. Kývl jsem hlavou a neprodleně přicvakl konec vodící šňůry mého bubnu LOLA na lano průměru 7 mm Osy Liftu. Aby padáková karabinka neklouzala (nepadala) dolů, mám ji pojištěnou klipsem z nabíjecích kabelů nabíječky. Docela se to osvědčilo. Viz obr.

Má to jednu vadu: uchycení chvíli trvá. Potápěč na to musí myslet a poznat (i jen po hmatu), kterou část má vlastně v ruce. Při opojení v těchto hloubkách to už je zbytečná komplikace. Udělat pouhý prusík na koncovém oku vodící šňůry bubnu (kolem fixní šňůry) zde také není jednoduchá operace. (Buben musí být při této manipulaci odpojen od úvazku a při přehazování z ruky do ruky hrozí jeho vypadnutí a ztráta.) Chtělo by to vymyslet a Miroslava LUKÁŠE nechat vyrobit speciální karabinku, která by byla volná a po zmáčknutí něčeho by se na laně zablokovala. Aby to bylo tak rychlé a 100 % spolehlivé, jako když se zločinci cvaknou "klepeta".

Při připevňování vodící šňůry jsem si liboval, jak jsem pevně vetknut v rosolovitém prostoru. Po minulém ponoru v Propasti, kdy se mi dostala "kulička" od ovládání výpustného ventilu vesty SCUBAPRO model MASTER JACKET velikost XL pod prsní popruh vesty a vypustila mi téměř všechen vzduch (viz můj DIVING LOG ponor No.: 573. ze dne 11.06.1995) jsem "kuličku" nahradil gumovým špuntem bez výstupků. Provázek ovládání jsem zkrátil tak, aby ani při zcela nafouknuté vestě nedocházelo k jeho napínání a tím k odpouštění vesty.

(Abych si trochu navodil modrou náladu v hloubkách, pouštím si při psaní cédéčko The Voice of Enigma. Vyvolává ve mně podobné pocity sladkého, hustého opojení.)

Vyrazil jsem podél stěny Liftu. Fixní lano Osy Liftu jde v těchto místech těsně kolem jeho stěny. Netroufám si tvrdit, v jakém směru ta stěna vede. Neměl jsem čas to měřit. Taky jsem si nezapsal hloubku, kde jsem se napíchl na Osu Liftu. Měl jsem ji jasně před očima a říkal jsem si, že ji nemůžu zapomenout, že je to přece jasné (nějaké kulaté) číslo. Snad to o kterém jsme hovořili při přípravě ponoru. Bohužel už na dekompresním žebři jsem nebyl schopen si vzpomenout (-64,0 m dle Miroslava LUKÁŠE). Přitom je to pro měření velice důležité, bez něj jsou další údaje prakticky bezcenné a měření zbytečné. Tehdy mi to ovšem nevadilo.

Díval jsem se na levou stranu (sever?) od mé cesty. Chtěl jsem vidět, jak vypadá stěna, kterou jsem si nezapamatoval onoho 08.08.1981 při měření horizontálního profilu v hloubce -70 m. Tehdy jsem si tam musel nakreslit otazníky. Myslím, že jsem tam viděl jen tmu. Při ponoru dne 03.04.1994 (viz můj DIVING LOG ponor No.: 536.) jsem na tu stěnu neviděl přes jakýsi převis. Tentokrát to byla paráda. Viděl jsem téměř svislou hladkou stěnu; jak říkám "zasněženou" (černá stěna a na drobných výčnělcích něco jako bílý sníh). Viděl jsem nejmíň 15 m.

Přijel jsem pod převis a vstoupil do New Yorku. Šířka byla alespoň 2 m. Pohodlně jsem pokračoval. Asi po 10 m byly stěny spojeny jakýmsi mostem se sedlovou střechou. Zřejmě to byl obrovský zaklíněný kvádr. Šířku odhaduji na 2,5 m. Podle tvaru jsem mu dal název Domeček. Tedy možná, že úplně takto nevypadá, ale pod vlivem opojení jsem to tak nějak viděl. Lépe viz obr.

Na střeše Domečku, napříč mezi stěnami New Yorku, jsem zahlédl traverzu. Napadlo mne, že je to ta traverza ze spodní plošiny, co kdysi při montáži spadla. Vzápětí jsem si uvědomil, že jsme ji s Ing. Milanem SLEZÁKEM našli v hloubce -36 nebo -39 m a později ji kluci vytáhli. (Viz můj DIVING LOG ponor No.: 440 dne 02.03.1985 a No.: 441 dne 24.03.1985. Už jsem zapomněl, že traverzy tam byly dvě. Druhá v hloubce asi -46 m.) Tato měla výšku ~180 mm. Na pravé straně z ní trčely dva roxory průměru 20 mm. Bylo mi záhadou, jak se tam dostala. Přece nemohla horizontálně zaplavat až sem. Je sice pravda, že má-li dostatečnou pádovou výšku, může kousek "doplachtit", ale ne doklouzat 10 metrů na výšku 2-3 m.

Nechal jsem mudrování a plaval jsem dál. Všiml jsem si, že po levé straně jsou "soplíky" délky 5-6 cm. Po pár metrech začal strop stoupat, ale držel jsem hloubku. Trochu mi to připomnělo Helmu a pak zase Jižní trhlinu.

Vzduch jsem nasával jak sirup. Každý nádech jsem labužnicky vychutnával. Měl jsem zvláštní příjemný a vzrušující pocit z toho, že mi vzduch ubývá a já si klidně plavu dál do neznáma. Ještě párkrát mávnu ploutvemi a jdu zpět! Mrknutí na manometr. O.K. (Kolik jsem měl, nevím.) Ještě kousek! Ještě dojedu pod ten břit. Vždyť snad ještě nejsem v -70 metrech!? Byla by věčná škoda ukončit tak parádní průnik. Hrůza! Ještě se musím zdržet se značkou, azimutem, hloubkou a pak to vše zapsat. Zase ta otrava s Al tabulkou. Sakra, vzduchu mi ubývá a oni mně vypustili 800 litrů! Musím se vrátit! Dojedu tam k tomu převisu a končím! Hlouběji už dnes nepůjdu!

Blížil jsem se k převisu (tvořícímu malou šikmou plošinku), který mi pomalu začal omezovat výhled do dálky. Převis měl strop asi v -68 m. Odhaduji, že od hrany tohoto stropu jsem viděl ještě nejmíň 15 m daleko. Podle úhlu sklonu 20° a odhadnuté vzdálenosti 15 m jsem doma vypočítal, že jsem dohlédl na poslední výstupek ve stropě v hloubce 73,130 metrů.

Konečně jsem u něho! Rychle nalepit značku, otočit se a změřit azimut zpět. Čísla na kompasu SCUBAPRO model SL-1 mi tančí před očima. Vidím 30, pak nějaké dílky vlevo. Kolik je jeden dílek stupňů, 5 nebo 10? A přičíst to, nebo odečíst?

Vzpomínám si jen, že jsem měl problémy, ale výsledné číslo si nepamatuji. Na Al tabulce jsem potom našel údaj 310° ZPĚT. Nepamatuji se ani na to, že jsem si ten údaj vůbec zapisoval. Vím jen, že jsem si oddychl, že si nemusím značit hloubku, neboť to byl nejhlubší bod mého ponoru a tento údaj že si přečtu z paměti dekompresmetru ALADIN PRO (-66,1 m). Viz obr.

Díval jsem se na ALADIN PRO. Trochu mne překvapilo, že mám dělat dekompresi už v -9 m! Vzduch jsem měl; snad 120 atmosfér (ale kdo ví?). Rychle jsem se mírně zakalenou vodou vracel zpět a navíjel vodící šňůru na buben. Říkal jsem si, jak mi to pěkně jde. To bude parádní výsledek!

Připlul jsem k Domečku. Z tohoto pohledu jsem poznal, že to, co jsem považoval za traverzu je normální rovný kmen stromu a ty trčící roxory jsou větve. Odhadoval jsem to na smrk. Pahýly větví trčely jako ve spodních partiích stromu. Napadlo mne, že může být pěkně starý. Neměl jsem ale čas se jím více zabývat. Chtěl jsem z něj sice vzít větvičku na prozkoumání v laboratoři, ale měl jsem obavy, že může být "zkamenělý" a že nepůjde ulomit. Nechal jsem to na příště.

V mírně zakalené zelenkavé vodě se vynořila tmavá silueta portálu New Yorku. Teprve nyní jsem si vzpomněl, že tam na mě "venku" čekají kluci. (Později jsem se dozvěděl, že mně jel Miroslav LUKÁŠ asi 10 m naproti do pukliny, abych viděl orientační a uklidňující zář. Voda prý byla silně zakalená. Když zhasl světla, moje neviděl.)

Potkal jsem Miroslava LUKÁŠE a ukázal O.K. Belgičan tam nebyl. Asi jel na Zubatici. Byl jsem velmi vzrušený a rozradostněný. Tolik zážitků! Abych na něco nezapomněl. Na Zubatici jsme Belgičana nenašli. Začalo to být podezřelé. Plavali jsme klasicky k dek. žebři. Já jako vždy po zádech, Miroslav LUKÁŠ volně kolem. První dekompresní zastávka byla v -9 m na 2 minuty. Miroslav LUKÁŠ měl stejné údaje. Při dek. v -6 metrech 5 minut jsem měl ještě 70 at. Bezva, ale dole jsem myslel, že mám díru ve flaškách!

Pantomimicky jsem se Miroslava LUKÁŠE zeptal, kde je Belgičan. Jen bezradně pokrčil rameny. Tak to je tedy průser! My jsme mu už pomoct nemohli. Neměli jsme vzduch a taky by byla příšerná dekomprese. Nebyla žádná možnost dát těm na suchu vědět, že se ztratil. Na hladinu jsme nemohli, to by nás stálo život. Pak někde kolem nás projeli nějací potápěči. V kalné vodě jsem je neviděl, jen slyšel. Že šli do hloubky jsem poznal podle toho, že se začala hrnout z hlubin voda s bublinkami a začalo mne to vynášet vzhůru. Zaklesl jsem se nohou do bočního lana dekompresního žebříku a přemýšlel, co se všechno mohlo Belgičanovi stát. Utěšoval jsem se, že si spletl cestu a vyjel do Rotundas. Myslím, že dolů nespadl. Když jsme se blížili s Miroslavem LUKÁŠEM z New Yorku k Ose Liftu, nebylo pod námi vidět žádné světlo, ani odtud nešly žádné bubliny. Jenže když vím, že za minutu se dá uplavat směrem dolů klidně 50-60 metrů....

Přijel ke mně Miroslav LUKÁŠ a něco chtěl. Chytal mne za levou ruku. Myslel jsem si, že chce vidět ALADIN PRO. Teprve až šel po mém záchranném bubínku jsem poznal, že je to Ing. Lubomír BENÝŠEK. Než bych se s ním dohadoval a vysvětloval mu, že se Belgičan ztratil, ukázal jsem mu, kde mám bubínek, ať si ho vezme a odcvakne sám. Až ho měl a uklidnil se, chtěl jsem mu říct, že je Belgičan "missing, probably killed". Začal si připevňovat bubínek. Poklepal jsem mu na helmu, ale nereagoval. Zatáhal jsem ho za rukáv a nic. Aniž by poděkoval, nebo zamával, nebo se jen přeptal co chci, když do něj buším, vypustil vestu a začal padat. Vrhl jsem se za ním. Vtom něco škublo a zůstal jsem za něco viset. Došlo mi, že jsem cvaklý úvazkem na boční lano dek. žebře. (Dělám to pro jistotu. Kdyby se mi něco stalo, např. ztratil vědomí, tak na žebřu mne najdou, ale někde ve třiceti metrech by jim to mohlo trvat nepříjemně dlouho.) Bleskově jsem vymrštil pravačku a Ing. Lubomíra BENÝŠKA za cosi chytil. Přitáhl jsem si ho a ukázal mu na Al tabulku. Rychle jsem na ni napsal: CHYBÍ. Začal se nevěřícně rozhlížet kolem. Ukázal jsem mu na prstech, že jsme jen dvá. Odepsal mi na tabulku: KDE NAPOSLED. Odkázal jsem ho na Miroslava LUKÁŠE, ale ten jen krčil rameny. Připsal jsem: LIFT 64 m. Kroutil hlavou a hledal u nás nějaké vysvětlení. Marně. Napověděl jsem mu: MOŽNÁ JEL DO RS. Čučel na to jak výr. Došlo mně, že nechápe tu zkratku. Přepsal jsem to na: MOŽNÁ JEL DO ROTUNDY. To pochopil a zmizel. Šel evidentně dolů, neboť opět začla mlátička v bublinách.

Miroslav LUKÁŠ ukončil dekompresi a oznámil, že jde pod hladinou k plošinám. Já jsem už měl dekompresi taky za sebou, tak jsem jel těsně za ním. Udržovali jsme hloubku -2 m. Nepochybně trochu bloudil a začal se vynořovat u žebříku bývalého limnigrafu. Než jsem to poznal, byl jsem na hladině. Postavil jsem se a zavolal na Ing. Jiřího ŠTĚTINU, CSc. co se stalo. Pak jsem se opět zanořil a doplul k Hladovému kameni. Buben LOLA mi vzal Belgičan "Jiří VÁLEK". S ostatní výstrojí jsem i v ploutvích vylezl až na moje místo.

Při převlíkání jsme popisovali nádherný ponor (moje sinus paranasalis se vůbec neozvaly) a nechápali, co se vlastně Dirk Leopold ROELANDTovi stalo. Tak vynikající podmínky! Řadím to mezi mých pět nejhezčích ponorů v Propasti. Ty čtyři další byly lepší o to, že byla výtečná viditelnost již od hladiny, neboli nebyla vrstva kalu.

Po nějakém čase se objevily u dekompresního žebře bubliny. Po dekompresi se vynořil tuším Petr OSINA. Prej ho posílá Ing. Lubomír BENÝŠEK, abychom neměli obavy, že Dirk Leopold ROELANDT je v Rotundas. Zaplaťpánbu! Spadl nám kámen ze srdce. Při převlíkání nám řekl, že Dirk Leopold ROELANDT dělal nějakou dekompresi v RS. Prý se asi napil vody a na suchu pak zvracel. No, mohly být ještě různé komplikace. Nevěděli jsme v jakém je tedy stavu. Taky mohl v RS čmikat až mu dovezeme nové flašky. Akce se mohla nepříjemně protáhnout. Jen ať nemá nějakou dekompresku!

Konečně to opět začalo u dekompresního žebře vařit. Po dekompresi vyjeli Ing. Milan SLEZÁK a Ing. Lubomír BENÝŠEK. Volali, že není potřeba vézt na dekompresní žebř vzduch, že ho má dost. Pak připluli k nám a vystresovaného Dirk Leopold ROELANDTa tam klidně nechali samotného! Dělal ještě jakousi dekompresi. Ing. Michal PIŠKULA na můj návrh poslal Ing. Lubomíra BENÝŠKA za ním. Než se rozhoupal, Belgičan dekompresi ukončil a jel pod hladinou k nám. Ovšem že se při špatné viditelnosti minuli! Dirk Leopold ROELANDT dosáhl Hladového kamene dříve. Kamery vrčely a fotoaparáty cvakaly. Ing. Lubomír BENÝŠEK si žertem posteskl, že.co prý on, ho si nikdo nevšímá.

Ing. Milan SLEZÁK vzrušeně popisoval jak se vynořil v RS a tam cizí chlap a ještě k tomu nemluví česky. Prej byl dost v šoku, přístroj sundanej. Neustále omílal, že má málo vzduchu na návrat. Ing. Milan SLEZÁK mu zkontroloval tlak. Obě sedmičky měl plné, v jedné desítce 40 a v druhé 50 at. Celkem měl tedy k dispozici 3.700 litrů; t.j. jako "kámoš" 2x10 litrů naplněný na 185 at, což je běžné množství na mnohem náročnější ponor, než jen projet pod Zubaticí a pak nějakou dekompresi. Ing. Milan SLEZÁK mu navrhl, že mu půjčí svůj přístroj a půjde s jeho. (Pěkná blbost! To teprve mohl být průser! Dělat takový ponor s nevyzkoušenou výstrojí!) Nakonec ho přesvědčili. Jen nadávali na tu jeho výstroj. I s pomocí dvou "oblékaček" to trvalo strašně dlouho. Byl prý viditelně ve stresu a nedařilo se mu ani s jejich pomocí se oblíct. Pořád mu některá automatika nebyla dost dobrá. Návrat prý byl O.K. Jeli okolo něj jak motorky kolem vládní delegace.

Nálada se značně zvedla. Vtipkovalo se a popichovalo, co ho to bude stát, jak se napijeme na jeho zdraví atd. (Ještě štěstí, že už byla neděle.) Vysvětloval anglicky, že v hloubce -60 m si přehazoval automatiky (francouzský způsob) a přitom si lokl kyselky. Začal kašlat a v panice valil vzhůru. Přitom si popletl cestu a jel do RS. Rozpínající se CO2 v žaludku ho nutil ke zvracení, ale vydržel to až na hladinu.

Po hloubkovém ponoru to chce klídek. Miroslav LUKÁŠ se sháněl po cigaretách. Naštěstí mu je Radunka omylem odnesla. Ing. Michal PIŠKULA a já jsme nadávali a říkali, že se tady kouřit nebude.

Chtěl jsem vystoupit na ohlubeň co nejpozději, ať ten N2 v těle moc nedráždím. Vše ale bylo jinak: při spouštění prázdné lanovky se musí použít nějaká zátěž, aby vozík sjel dolů. Nejčastěji k tomu zneužívají můj přístroj. V 1/3 od spodu můj přístroj 2x10 litrů z lanovky spadl! Protože na něm nemám popruhy (šroubuji ho přímo na jacket), zavěšuji jej na lanovku opaskem s padákovou přezkou kolem spojky mezi ventily. Jak se přístroj několikrát smýkal po svahu, přezka se částečně rozepjala a nějaké cuknutí dílo dokonalo. Přístroj spadl z výšky ~10 metrů doprostřed hliněného svahu. V těchto místech má sklon 40-50°. Začal se kutálet dolů. Spíše bych řekl, že dělal hvězdy. Zastavil se asi 12 m od vody a jen trochu syčel. Musel jsem si pro něj jít. Kousek jsem vylezl k horolanu a pak traverzoval. Cestou jsem našel opasek, který z lanovky po chvíli také spadl.

Lano vyšlo přesně k přístroji. Naštěstí mu nic nebylo, jen byl od bahna. Opasek jsem cvakl do mezinožního popruhu a druhý (volný konec, přezka se ztratila) jsem uvázal loďákem k propojce lahví. Tuto "kšandu" jsem si hodil přes pravé rameno a začal pomalý výstup. Svah byl velmi nasáklý. Nedalo se na něj pořádně stoupnout. Metr nahoru a půl dolů. Musel jsem to prakticky vše vytáhnout rukama. Vlivem konfigurace svahu jsem musel vystoupit až asi do poloviny. Než bych se s tím dřel přes nejvíce rozbahněné metrové stupy, sešel jsem opatrně dolů a poslal ho znovu lanovkou nahoru. Sám jsem pak už taky vystoupal.

Nahoře to šlo. Bylo však příšerné vedro a dusno. Tuším 30 °C. Naložil jsem vše do auta. Přihlásilo se pár zájemců, co si chtěli nechat svést přístroje k nádraží, ale odmítl jsem. Proč si mám po poli vždy k...... auto jen já? S tou TOYOTOU by to vyjeli jak nic. Navíc se mi opět ozvalo břicho. Vlastně jsem už při vynášení přístroje dostal křeč do střev. Vletěl jsem do auta a v 14.17 hod. jsem prohrábl kola. Trochu to přešlo. U Kostelíčka jsem obral z auta klásky a housenky. Najednou bolest! Už bych to nevydržel až do ZAJ, tak jsem musel využít dobrodiní Škapovic WC. Bylo právě 14.30 hod. Prdel je holt velká dáma, ta.si nedá poroučet!

Nepopisuji moje problémy jen tak pro nic za nic. Jedna z forem dekompresní nemoci je tzv. gastro-intestinální (žaludečně-střevní) forma. V těžších případech se může projevit křečemi v břiše a případně průjmem. Při těžkých případech může nastat až odumření části střeva v důsledku nedokrvení tkání (bublinky N2 ucpou cévky) a postižený může bez okamžité operace zemřít. Naštěstí v tomto případě jsem měl s.... už před ponorem a žádné další příznaky, které by mohly nasvědčovat dekompresní nemoci.

Jel jsem honem k nádraží Teplice n. B. Potkal jsem je před parkovištěm u internátu. Otočil jsem to a jel za nimi. Naštěstí jeli přes "Tepličák", čili do restaurace Aragonit.

Zastavil jsem se u Martina ŠTEFFANA. Domluvili jsme se co a jak a ještě jsem před jejich domem změřil průnik. Celkem 22 mých sáhů (rozpažení)! 1F = 1,74 m; 22 x 1,74 m = 38,28 m

Při navíjení jsem se podivil, jak to jde ztuha. Pod vodou jsem si to vůbec neuvědomoval. Zřejmě i proto jsem chytil "magoráka". (Po akci jsem dal buben Miroslavu LUKÁŠOVI opravit.)

V hospodě si Belgičani prohlíželi mapy Propasti, které.dělal Ing. Jaromír KOVAŘÍK pro GEOTEST Brno. Jen tak pro orientaci jsem se podíval, kde jsem to vlastně byl. Pokud jsem se při čtení kompasu nemýlil, byl jsem někde pod Jezírkem v oblasti vstupu do JZ chodby!!! To by bylo! To ta "traverza" na Domečku mohla propadnout kdysi dávno otevřenou Centrální spárou. Pokud by se podařilo vzít vzorek, mohlo by se dle izotopu uhlíku určit, kdy ještě byla spára otevřená. Námět na další ponor.

Na pití jsem si dal téma dnešního dne: Lift. Vypil jsem dva půllitry s ledem. K obědu jsem měl polívku s játrovou rýží a řízek Rabín. Ani jsem to nemohl dojíst. Všechno to zatáhl Dirk Leopold ROELANDT (teda platil to "Jiří VÁLEK"). Někteří nedočkavci (tuším Petr OSINA a Miroslav LUKÁŠ) si to zaplatili sami.

Domluvil se přesný termín, kdy Belgičani přijedou znovu a dovezou sondu s TV kamerou. Měli by tady být celý týden od 28. srpna 1995. Bohužel v tu dobu mám pracovat jako instruktor potápění na jachtě v Jaderském moři pro Vladislava HABERMANA. Dříve nemohou Belgičani, později zase ZO 7-02 ČSS Hranický kras Olomouc. Jedou na potápěčskou dovolenou, někam do Norských fjordů. To jsem zvědav, jak to dopadne.

Po obědě jsem navrhl hromadné foto před restaurací. Nejdříve se všichni smáli, ale nakonec fotil i Ing. Michal PIŠKULA (teda dal mi foťák a já jsem to za něj zmáčkl). Šef Belgičanů Karel si taky udělal svoje foto jakýmsi elektronickým foťákem typu "still video".

Rozloučili jsme se. Belgičani ještě chtěli vidět Propast na počítači (program od Ing. Ivana DEMOVIČE z Piešťan). Zajeli jsme proto do ZAJ. Martin ŠTEFFAN jim ho předvedl na počítači a oni si to natočili na video.

Po rozloučení jsem zůstal ještě chvíli v ZAJ popsat dnešní ponor Martinovi ŠTEFFANOVI. Domluvili jsme se na odběru vzorku z "traverzy".

Na závěr jsem byl představen Magdaléně STRŽÍNKOVÉ.

Použitý fotoaparát OLYMPUS m[mju:] -1 f=35 mm 1:3,5 a film KODAK GOLD II citlivost: ISO100/21° políčko: 24x36 mm

Zapsáno dne 5. července 1995.