Svatební cesta do Indonézie

Po mnohaleté sérii evropských dovolených, zaměřených většinou na středomoří, jsme s přítelkyní stále více toužili po vzdálené exotice. A když se nám naskytla příležitost, jakou svatební cesta jistě je, konečně jsme se rozhoupali. Po nikterak dlouhém rozhodování padla volba na Indonesii. Nejen, že to byla naše první exotická destinace, ale navíc jsme se prvně odvážili vyrazit do vzdálené ciziny sami - tedy bez cestovky. Následovala řada měsíců připrav, což se především díky internetu, ale i díky mnoha sdílným cestovatelům z celého světa, velmi osvědčilo. Z Prahy, přesněji řečeno z Drážďan, jsme měli pouze dvě zpáteční letenky Frankfurt-Jakarta. Ve všem ostatním jsme se spolehli na tolik vychvalovanou dobrosrdečnost indonéských domorodců, která ve skutečnosti mnohonásobně předstihla tu evropskou. Cestování po Indonesii na vlastní pěst se ukázalo jako absolutně bezproblémové a rozhodně jednodušší než u nás - především díky cenám a absenci pravidel a zákazů všeho možného. Naše svatební cesta měla dvě části. První byla putovně poznávací a druhá pobytově potápěčská.

Po přistání v Jakartě jsme přesedli na vlak do Yogyakarty ve střední Jávě. Bývalé hlavní město je pověstné jako kulturní centrum Jávy zřejmě především díky dvěma monumentálním chrámům, které jsou v rozsahu asi 20 km od Yogyi a také díky mnoha batikovým dílnám a školám, kde je možno sledovat nebo si i vyzkoušet ruční výrobu batiky. Po dvou dnech kultury jsme se přesunuli do vesničky Cemoro Lawang, která se nachází bezprostředně na hraně kráteru sopky Tengger. Ve 3:30 jsem se sám (vzhledem k nedávným událostem v Indonesii nejsou prakticky žádní turisté) vydal do asi 20 km širokého kráteru, uvnitř kterého vyrostla uprostřed "písečného moře" dosud činná sopka Mt. Bromo. Vzhledem k mlze husté tak, že by se dala krájet, nebylo skoro nic vidět. Nicméně pohled z vrcholu kráteru do nitra činné sopky se i tak hned tak nevidí. Dále následovala původně neplánovaná návštěva denpasarské nemocnice, ke která nás přiměla manželčina již druhý den trvající horečka. Přestože tato balijská nemocnice působila zpočátku poněkud "polním" dojmem, po návštěvě trvající celkem cca 30 min jsme pojali podezření, že tamní úrovně zdravotní PÉČE asi hned tak nedosáhneme. Abychom se vyhnuli zdlouhavým přesunům, což je prakticky jakákoli cesta přes 30 km, rozhodli jsme se pár dní strávit na pláži v Legianu, díky loňskému výbuchu v sousední Kutě zde nebyla téměř ani noha. Nicméně po pár dnech povalování na písečné pláži jsme zatoužili po něčem více hrbolatém a zajímavém. Volba padla na Tulamben v severovýchodní části Bali. Cestou jsme ještě navštívili vnitrozemské městečko Ubud, které je sice vyhlášeným kulturním centrem ostrova, nicméně my jsme navštívili Taman Burung (Ptačí park) a Monkey Forest. Přestože jsme chtěli ještě tentýž den dorazit až do Tulambenu, řidič bema (nejběžnějšího veřejného prostředku - minibusu) byl ochoten jet za rozumnou cenu pouze do Tirta Gangy. Navštívili jsme tak ještě vodní palác v minulosti vybudovaný místním rádžou.

Druhá část naší cesty měla původně ještě zahrnovat návštěvu sousedního Lomboku a ostrůvků Gili, kterou jsme z časových důvodů nechali na příště. Poté, co nás místní učitel vysadil na kraji Tulambenu, nestálo již potápěčské části naší výpravy v cestě vůbec nic. Vzhledem k omezenému novomanželskému rozpočtu jsme nejprve podnikli průzkum místního trhu, nicméně ceny, které jsme pracně usmlouvali v místních centrech, jsme na české základně Subaqua dostali rovnou. O výhodě českého zázemí ani nemluvě - zkrátka o místě našeho pobytu po zbývajících 11 dnů bylo rozhodnuto.

Jelikož nemáme vlastní cajky přišel nás 1 ponor s doprovodem na 20 USD a za dva denně navíc ubytování zdarma. Potápěčských lokalit v dosahu je více, než jsme zvládli prozkoumat. Pro náš první ponor v tropickém moři jsme zvolili světoznámou lokalitu - vrak americké zásobovací lodi Liberty. Přestože byla loď zasažena japonským torpédem již za druhé světové války, pod mořskou hladinu pár metrů od břehu ji smetl výbuch posvátné sopky Gunung Agung teprve v roce 1963.

Po pár kopnutích ploutví se před námi objevila majestátní záď. Vrak je již prakticky bezezbytku pokrytý mořským životem. Nepřeberné množství gorgonií, hub a sasanek, kolem kterého neustále krouží množství, pro nás neznámých, druhů ryb. Pochopitelně poznáváme perutýny i trnuchu modroskvrnou, která pravidelně hlídkuje před přídí. Konečně! Nadešel okamžik, kdy náš průvodce Milan vytáhl sáček s krmením. Desítky ryb si jedna po druhé připlouvají pro své sousto. Jen nádherný ostenec na nic nečeká a svými zuby trhá pytlík na kousky. Přestože rýže už dávno došla, desítky ryb stále krouží kolem naší skupinky.

Snažíme si zapamatovat co nejvíce z nich, abychom je mohli na základně identifikovat. Snad ještě s automatikou v puse si sdělujeme první dojmy. Sotva odložíme výbavu, už jí na své hlavě odnáší místní dívka k naší základně. Fascinuje nás nejen to, jak dokáže tak křehká postava unést dvě kompletní výbavy (bez neoprénu), ale i to, že i při přítomnosti několika potápěčských skupin bezchybně poznají, komu patří která výbava.

Voda je příznivá a tak i následující den pokračujeme v ponorech. Další v pořadí je lokalita zvaná "Sunrise", která je prakticky hned pod základnou. Zahajujeme zanořením do 40 m a následným pozvolným výstupem podél nádherně porostlého lávového svahu. Krásně nám pózuje muréna nosatá. Naše igelitové pouzdro se bohužel na větší hloubky neosvědčilo a tak při přístrojových ponorech nefotíme. Škoda. Celý ponor je ve znamení i dalších druhů murén, i když ani ostatní rybí druhy zde pochopitelně nechybí. Hned po obědě se vydáváme na další ponor na stěnu - "Drop-off". Nepřítomnost avizovaných žraloků nám plně vynahrazuje opakovaná návštěva napoleona a několik kolosálních ploskozubců. Ani ostenec už nás vůbec nepřekvapí, i když bez pytlíku rýže už pro něj nejsme tak zajímaví. Jelikož už jsme se trochu otrkali, všímáme si i menších živočichů a pozorujeme hned několik nahožábrých plžů. Vydařený potápěčský den rekapitulujeme v plážové restauraci při sklenici Bintangu.

Náš vůbec první samostatný ponor směřujeme na vrak, který obeplouváme standardní trasou od zádi zprava. Na pravoboku se necháváme unést klauny a na chvíli uléháme na písečné dno. Ostatní "obyvatelé" jsou ve svých kajutách a před přídí nás navíc připlouvá zkontrolovat krásná trnucha. Přes veškerou snahu nám vzduch stačí právě k zádi, kde ponor končíme. Zbytek dne odpočíváme se šnorchlem na naší, prakticky soukromé, pláži. Během odpoledne potkáváme rodinku domorodců, která se přišla umýt k nedaleké veřejné studně.

Další den vyrážíme brzy po ránu k místnímu stanovišti jukungů - dřevěných loděk se dvěma vahadly po stranách - a jednou z nich se vydáváme na vzdálenější lokalitu - Batu Kelebit. Hned zkraje potkáváme nádhernou sépii, která v klidu vyčkává než si ji všichni prohlédneme. Párek hlaváčovců rudých okamžitě mizí ve své noře. Cestu podél hustě porostlého svahu nám navíc zpříjemňuje mírný proud, který teče naším směrem. Při tomto ponoru si navíc definitivně zapamatujeme i rozdíl mezi jehlou a lulankou, který nám dosud dělal velké problémy. Odpoledne mám skvělou možnost prozkoumat svah Agungu za vesnicí. Momentálně vyschlá řeka vytvořila v obdobích dešťů v lávě fantastické meandry lemovaných stovkami miniaturních políček. Občas míjím i domorodé stavení, jehož základ tvoří bambusové tyče pokryté palmových listím. Na zpáteční cestě se pokouším navázat konverzaci s mužem, který nese na ramením dva džbery plné vody. Moje indonéština na to ale zjevně nestačí a tak se po chvíli rozloučíme. Korytem řeky přicházím až k místu, kde křížení se silnicí vytváří mohutný jez. Jakmile dorazím na základnu, začnou přípravy na noční ponor - opět na vrak. O první zážitek se postará světélkující plankton. Vrak v noci ožívá úplně jiným životem. Obdivujeme rudé laločnice i spící sépii. Kajuty jsou při "noční plavbě" obsazeny mnoha velikány. Pyskouni dosahující 1,5 m nejsou výjimkou, ale všímáme si i téměř průhledných krevetek a obřího růžového nahožábrého plže.

Po několika potápěčských dnech si dopřejeme odpočinkový den a vydáváme se na celodenní výlet na motorce. Hlavním cílem je gigantický kráter sopky Batur, na jehož dně vyrostla nejen nová sopka, ale i silnice a několik vesniček na břehu kráterového jezera napájeného horkými prameny. Cestou se zastavujeme v největším a nejznámějším chrámu na Bali - Besakihu. Přestože se jedná o komplex asi 57 chrámů na svahu sopky, dáváme za pravdu průvodci, že tato památka má mnohem větší význam pro místní obyvatele než pro turisty. Uvnitř kráterů poté obědváme šíleně pálivou grilovanou sladkovodní rybu z místního jezera. Na zpáteční cestě stoupáme asi 20 km po příkrém vnějším kráteru původní sopky, ze kterého je nádherný výhled na celý kráter. Stoupání nebere konce a vzhledem k velkému poklesu teploty si oblékáme vše, co s sebou máme. Sotva odbočíme z hlavní silnice, ocitáme se ve světě zapomenutých horských vesniček, kde pozorujeme probíhající kokosovou sklizeň.

Další den je zas již potápěčský. Během čtvrtého ponoru na vraku stále objevujeme nové živočichy. Při odpoledním ponoru na Sunrise nejprve zabloudíme, ale po chvíli objevujeme nejen známá místa, ale i našeho prvního žraloka. Byl to asi metr dlouhý útesový. Ještě ho stihnu ukázat Veronice a mizí v hlubině. Poněkud nás zaskočí první setkání s rournatcem, který ve své "rouře" zmizí tak rychle, že pochybujeme zda se nám jen nezdál. Asi v polovině láhve mi Veronika zkříženýma rukama signalizuje : "je mi zima" - no, není divu voda má pouhých 28 °C - a tak ponor ukončujeme. Z oblíbené restaurace dnes navíc pozorujeme i 250 km vzdálenou Mt Rinjani na sousedním Lomboku. Následující ráno nás již náš řidič veze asi 25 km jižně na lokalitu Selang, která je přístupná pouze jukungem. Chvíli obdivujeme fantastickou korálovou zahradu, ale po chvíli se dostáváme do silnějšího proudu. Sotva lezeme po dně a chytáme se všeho možného. V nejsilnějším proudu vidím opodál asi dvoumetrového žraloka útesového. Chvíli na to měníme směr a necháváme se unášet proudem podél útesu. Zaleháváme na dno, abychom nevyrušili lovícího rejnoka. Těsně před vynořením ještě zahlédnu asi půlmetrovou tritonku požírající modrou hvězdici, ale to už nás manometr nekompromisně žene ven. Na hladině se chvíli hledáme s "naším" jukungem, ale za pár minut již míříme k další lokalitě plánovaného dvojponoru. "Malý vrak" sám o sobě není tak zajímavý, jako jeho okolí. Neproniknutelný korálový porost osídlený statisíci pestrobarevných rybek.

Poslední potápěčský den nám přílivové tabulky nedávají moc na výběr a tak plánujeme polední dvojponor na známých lokalitách. Během pozorování fascinující symbiózy hlaváče s krevetkou, která hloubí jejich společnou noru zatímco je rybka na stráži, zahlédnu asi 20 m od nás krásného černocípého žraloka. Zrovna, když doženu Veroniku, abych ji upozornil, udělá dravec otočku a projede kolem nás. Po jeho další otočce, kterou se k nám ještě více přiblíží, poněkud znervózníme, nicméně po pár metrech se definitivně obrací a mizí směrem k volnému moři. Bereme to jako rozlučku a pokračujeme k pláži. Cestou se pokoušíme skamarádit s murénou nosatou, která je dle zbarvení momentálně samička, což prý ale dovede velmi rychle změnit.

Poslední pobytový den trávíme opět na motorce. Vydáváme se na nákupy suvenýrů. Cestou můžeme opět ocenit dobrotivost místních obyvatel. Asi po 15 km jízdy nám z téměř nové motorky odpadne řadící páka. Než stihneme naší Suzuki dotlačit ke krajnici, je u nás několik Indonézanů a okamžitě začínají s opravou. Jelikož se jim to nedaří, dotlačí naši motorku do nedalekého servisu, kde vše opraví za asi 10 minut a za 25 000 Rp (3 USD).

Odjezd. Již před časem jsme upustili od zpáteční cesty autobusem z Denpasau do Jakarty, která trvá cca 30 hodin. Dali jsme přednost letadlu, které za devadesáti minutový let účtuje pouze dvojnásobek ceny (56 USD) a tudíž vyrážíme v až sobotu po ránu. V Praze budeme v neděli večer - tj. po asi 30ti hodinách. Přes veliká očekávání nás Indonésie příjemně překvapila a určitě se sem zas brzy vrátíme, abychom prozkoumali další část této nádherné země.

Ještě dlouho po návratu se nám bude stýskat po bezbřehé přátelskosti indonéských obyvatel. Téměř každý, koho jsme v Indonésii potkali, se k nám choval jako přinejmenším jako dobrý známý. Každý nás zdravil, usmíval se na nás a nabízel nám jakoukoli pomoc a rozhodně ne vždy za to očekával nějaký prospěch.