Indonésie

K volbě Indonésie za naší další potápěčskou destinaci přispěl věhlas tamních podmořských lokalit a touha navštívit některé odlehlé končiny této obrovské země. Indonésie je největší ostrovní stát světa, rozprostřený na 40.000 ostrovech z převážné části těsně jižně od rovníku. Obrovskou rozlohu země dokumentuje vzdálenost od západního cípu Sumatry po východní hranici dělící Novou Guineu na dvě poloviny, která je zhruba stejná jako vzdálenost mezi Londýnem a Moskvou. S tím je nutné počítat již při plánování cesty a vybrat ze všeho, co tato krásná země nabízí, jen tolik, kolik se dá za omezenou dobu dovolené bez větší újmy zvládnout. Cestu jsem jako obvykle připravoval sám za pomoci Internetu. Do rukou cestovních kanceláří se ze zásady nesvěřuji. V současné době je riskantnější svěřit peníze české XXXtours, než je poslat na Papuu New Guineu. Konec konců organizovat výlety je moje největší hobby. Na webu se dá sice sehnat spousta informací a kontaktů, ale jako obvykle je největší problém, jak je vhodně prosít. Proto přijde vhod i dobrý knižní průvodce. Pro Indonésii, a ne nejen pro ni, se mi nejvíce osvědčil australský Lonely planet, jenž je v Praze k dostání. Zde se dají najít opravdu velmi podrobné informace jak obecného rázu, tak odpovědi na velmi specifické otázky jednotlivých končin.

Při plánování cesty je nutno vždy vycházet z možností leteckých spojů. V Indonésii operuje několik místních leteckých společností, z Evropy však létá pouze Garuda. V případě, že s nimi letíte dlouhou trasu, můžete získat za cca $300 air pass, který se s výhodou dá použít pro přelety mezi jednotlivými ostrovy. Předností Garudy ještě je, že jejich lety, na rozdíl od ostatních tamních menších dopravců lze najít ve světovém rezervačním systému. Spolehnout se ale na letový řád nedá. Rovněž tak se nedá s jistotou počítat, že na vašem rezervovaném místě nesedí někdo jiný. Vzhledem k obecnému chaosu v dopravě všem leteckým společnostem na každém letišti přebývají pasažéři, které se snaží odeslat pryč zrovna na vašem sedadle, když o něj dost usilovně nebojujete. Letenky se musí neustále rekonfirmovat, rekonfirmovat a .... . I tak se dočkáte zcela jistě na vnitrostátní lince nějakého překvapení. Chce to prostě s tím počítat a mít dostatečnou časovou rezervu a možnost pružně reagovat na momentální situaci. Z Evropy přiletíte vždy buď do Jakarty nebo na Bali. Garuda přistává předtím ještě v Singapuru. Jedno přerušení letu je možné, návštěva tohoto města, které je směsicí Dálného východu, Evropy a Ameriky stojí za to. Pro našince vodomilce je zajímavé místní akvárium, v němž lze skrz skleněný tunel pozorovat všechny mořské potvory, které před vámi v jejich domovině s jistotou uprchnou. Návštěvu Jakarty nám nikdo nedoporučil, a tak jsme za první štaci měli podmořské revíry severního pobřeží Bali. Známé jižní pobřeží může možná nadchnout milovníky vícehvězdičkových hotelů světových jmen, my jsme však rychle pospíchali na potápěčskou výpravu, kterou nabízí diveshop Bali Pesona Bahari na svých webových stránkách.

Zajištění služeb prostřednictvím Internetu je tu naprosto běžné, funguje perfektně a za ještě nižší ceny, než které jsou anoncovány. Vzhledem k tomu, že nejlepší potápěčské lokality jsou rozprostřeny podél severního pobřeží, většina diveshopů sem pořádá jedno nebo vícedenní výlety. Nás zaujala možnost absolvovat potápěčský „puťák", při němž jsme postupně navštívili většinu míst na severu ostrova. Diveshop dá k dizpozici minibus pro 4 až 5 osob, divemastera, zařídí plnění flašek a ubytování vždy nedaleko od místa ponoru, vyzvedne vás a doručí zpátky na letiště. V ceně je i snídaně a polední sendvič. Z nabídky lze vybrat od čtyř- po devítidenní okružní cesty. Podle mého soudu je toto nejlepší alternativa, jak si zorganizovat potápění na Bali. Ještě lze v místě najmout auto a vše absolvovat sám, ale cenově to lépe nevyjde a řídit v tamních podmínkách je dobrodružství samo o sobě. Pro podrobnější prozkoumání vnitrozemí je třeba rezervovat minimálně tři dny. Zajímavý musí být i rafting na horských řekách, který je organizován několika společnostmi, v době sucha jsou však řeky na malém stavu vody, takže to není to pravé. Za návštěvu stojí kráter sopky Gurung Agung, kde lze absolvovat treking ke stále kouřícímu bočnímu vrcholu hory, z nějž v roce 1972 po velké erupci zalila láva velkou část údolí.

O potápění u severního pobřeží pojednává obšírně článek v Riffu 1 a 2/97. My jsme navštívili nejprve místo poblíž vesnice Amed, proslulé specielním druhem člunů „Jukung", vydlabaných z jednoho kmene, opatřených dvěma vahadly, plachtou a někdy i malým přívěsným motorem. Čluny jsou úzké a poměrně vysoké, vylézt do nich po ponoru je docela zážitek. Podmořské korálové útesy jsou poznamenány častým zemětřesením a sopečnou činností, přesto stojí za to zde udělat první balijské ponory. Ty další budou ještě lepší. V jedné jeskyňce jsme zde našli „white tip" žraloka. Domorodý průvodce jej za ocas vytáhl ven a předváděl, jak jej využít coby podvodní skůtr. Já se takovýchto radovánek dokážu zříct. Další zastávkou na naší cestě po severním pobřeží ostrova Bali, byl světoznámý vrak USS Liberty v Tulanbenu. Loď byla v roce 1942 torpédována Japonci. Posádka se snažila dostat do přístavu, ale vzhledem k rozsahu poškození musela najet na břeh. Loď se podařilo vyložit a stála zde na pláži až do r. 1963, kdy ji mohutná erupce sopky Agung smetla do 30m hloubky. 100 m dlouhá loď je rozbita do několika kusů, které lze proplouvat i zevnitř. Za více než 30 let vrak nádherně obrostl korálovými ozdobami a stal se útočištěm mnoha druhů ryb. Přicházející potápěči naučili místní ryby pojídat banány, a tak hned po zanoření vás obklopí obrovské žebronící hejno „Sergant Major". Maximálním zážitkem je noční ponor na vraku, kdy všechny ryby nehybně čekají v různých zákoutích, jen na ně sáhnout. Zde jsem viděl dosud největší „Parrot fish", měla snad metr. Na vraku jsme udělali celkem 3 ponory, každý byl jiný, všechny fantastické. Škoda jen, že ve chvatu přípravy na noční ponor jsem zapomněl zapnout kameru uvnitř futrálu. Ubytování v Tulambenu je nádherné, přímo u pláže, sto metrů od vraku jsou v krásné kvetoucí zahradě rozmístěny přízemní bungalovy. Výzbroj vám odsud donesou k místu ponoru domorodé ženy. Ta desetiletá dívka, v Riffu vyfocená s flaškou na hlavě je zde stále. Viděl jsem ji opravdu nést dvě dvanáctky naráz. Prý zvládne i tři. Cesta vede dále po severním pobřeží západním směrem podél proslulé pláže Lovina beach, která jsa nabitá turisty z celého světa a místními plážovými obchodníky nás nechává v klidu.

Zastavujeme se u opičího chrámu a po další hodině dojíždíme k přístavišti v zátoce před ostrovem Menjangan. Vody v okolí ostrova jsou vyhlášeny podmořskou rezervací. Viditelnost je zde opravdu vynikající, dosahuje až 50 m. Dle průvodce by zde měly být vlny a podmořské proudy cizím pojmem, obojího jsme si zde ale užili až až. U břehu bylo opravdu klidno, a tak jsme si do loďky vlezli oblečení, foťáky na klín. Za pár okamžiků jsme byli kompletně promočení, loď nebyla zjevně do takové vody stavěná. První ponor byl kupodivu naplánován do sluncem prozářené mělčiny s hloubkou do 20m, kde jsme měli možnost se setkat s párkem útesových žraloků, „zahrádkou" úhořů vykukujících po stovkách z písčitého dna do chvíle našeho přiblížení. V závěru jsme bojovali s proudem, který nás odnášel na širé moře. Po břiše jsme se plazili mezi korálovými skalkami, dokud nám zbýval vzduch. Druhý ponor se uskutečnil na krásné stěně ostrova Menjangan, vyzdobené nespočetnými kavernami, menšími i většími jeskyňkami za neuvěřitelné podvodní viditelnosti. Opět nás minul žralok, velká želva kareta a samozřejmě velké množství korálových rybek mnoha druhů. Zpáteční cesta na jih ostrova vede přes sedlo ve výšce téměř 2000 m, a tak vzpomínáme na naše návraty z Chorvatska, kdy vybíráme cestu tak, abychom se po posledním dni potápění vyhnuli každému vyššímu kopci. Tady to asi nevadí. Poslední dva dny na Bali jsme věnovali brouzdání vnitrozemím. Navšítívili jsme již zmíněný kráter sopky Agung, proslulý balijský chrám Besaki, význačný největší koncentrací obíračů cizinců, a rádi jsme sjeli z frekventovaných cest mezi malé vesničky obklopené malebnými rýžovými poli. Ještě se zde najdou turisty nedotčená nádherná zákoutí.

Další štací na našem putování byl ostrov Nová Guinea, jehož západní polovina patří k Indonésii a je nazývána Yrian Jaya. Nová Guinea je rozlohou druhý největší ostrov světa a patří k nejméně obydleným končinám zeměkoule. Většinu jeho povrchu pokrývá deštný prales, který jen v centrálních horách ustupuje řidšímu porostu. Přes polohu těsně pod rovníkem jsou zde vrcholy dosahující výšky přes 5000 m pokryté věčným sněhem. Právě centrální Yrian byl náš cíl. Zde, mezi horami, leží při řece Baliem stejnojmenné údolí, kde je možno navštívit místní domorodé kmeny Dani, Jani a Jali, které se teprve před několika lety  setkaly s civilizací. Dále od údolí žijí stále na úrovni doby kamenné lidé, u nichž je údajně dosud běžný kanibalismus. Vesnice Wamena je s pobřežím spojena pouze letecky. Indonéská vláda se snažila vybudovat silnici, dělníci se dostali jen do 60 km vzdálenosti, kde je pralesní kmeny použili za potravu. Stavba byla tehdy zastavena, a tak veškeré zásobování z hlavního města Jayapury sem jde vzduchem. Vzhledem k neavizovanému posunu odletu letadla z Jakarty na Yrian Jayu nám ulétl spoj do vnitrozemí. Našemu průvodci se však podařilo sehnat místo v nákladním letadle, proto jen s menším zpožděním jsme mezi krabicemi s Coca Colou přilétli do Wameny. Rakouský pár den poté už tak velké štěstí neměl, seděli mezi díly rozebraného džípu a na rozdíl od našeho jejich letadlo nemělo ani okna.

Již první pohled z letištní plochy do vsi byl pro nás šokem. Mezi normálně oblečenými domorodci černé pleti se vyjímali muži oblečení jen do jednoho kusu jakési vydlabané dlouhé petržele, kterou měli navléknutou na onu část těla, již potřebovali skrýt před světem. Domnívali jsme se předtím, že jsme to my, kteří se přijeli podívat na něco velmi exotického. My sami jsme však pro domorodce byli ještě větší atrakcí. Při návštěvě této končiny člověka napadne, zda je to vůbec správné přenášet naši civilizaci mezi tyto přírodní lidi. První, co zde indonéská vláda postavila, byla kromě školy věznice. Zákony začala uplatňovat na lidech, kteří se do nedávna řídili úplně jinými pravidly. Každopádně se lze obávat, že za nějakých deset let zanikne dosud unikátní kultura Baliemského údolí a zápodovýchodní kultura začne pronikat do hor a pralesa. Návštěva domorodých vesnic, poznávání života místních lidí patří k zážitkům, na které se nedá zapomenout. Měli jsme možnost se sami, jen s domorodým průvodcem, zúčastnit slavnosti, při níž byl šípem zabit vepřík, oheň rozdělán pomocí tření dřeva a za zpěvu vesnice připravena hostina. Z lidojedů se ukázali být nesmírně přátelští a veselí lidé, škoda jen, že jsme si moc nepopovídali. Řeč je dost složitá, navíc každá vesnice používá jiný dialekt a jen se naučit pozdravit nám dalo dost zabrat. Jinak se zdraví jeden muž, jedna žena, více mužů, více žen a když byli všichni pohromadě a měl jsem je před slavností pozdravit, tak to už jsem, podle toho jak se smáli, asi nezvládl.

Zpáteční cesta na pobřeží se taky neobešla bez problémů. Přestože jsme měli letenky, tak pro nás v letadle nebylo místo. Udělali jsme trochu humbuk, až přišel pilot, podíval se na nás a kývnul, že nás bere. Očekával jsem, že budeme zase sedět na bednách, avšak chyba lávky, letadlo bylo poloprázdné. Až později jsme se dozvěděli, že za poslední tři měsíce spadla této letecké společnosti Merpati čtyři letadla stejné značky Fokker 27, a tak snížili nosnost na polovinu, aby příště ztráty nebyly tak velké. Pilot zřejmě usoudil, že v našem případě to nebude až tak velká škoda.

Hlavní Jayapurské letiště leží kousek od pobřeží při nádherném velkém jezeře Sentani, na němž žije domorodý kmen v chatrčích na kůlech nad vodou. Místní ženy jsou ty, které se starají o obživu rodiny. Potápějí se do křišťálově čisté vody jezera a harpunami loví ryby. Muži sedí na teráskách chatrčí, kouří a klábosí. Při severním pobřeží ostrova Nová Guinea se již začíná rovněž rozmáhat náš sport. Ve východní polovině (Papua New Guinea) jsou potápěčské lokality proslulé zejména vraky japonských letadel z II. svět. války. I na indonéské polovině vznikají malá potápěčská „centra". Jejich popis se najde v potápěčském průvodci po Indonézii, jenž je k dostání na Amazonu.

Nám byl místními usedlíky doporučován ostrov Biak, nevím však, jak je to ze zdejší opěvovanou podmořskou krásou, neboť jsem se kdesi dočetl, že místní specialitou je lovit ryby dynamitem nebo kyanidem. Bohužel celé pobřeží je silně riziková oblast z hlediska malárie, proto prevence je nezbytná. V poslední době je nejvíce používaným protimalarickým přípravkem Lariam, který však má údajně nepříznivý vliv na rychlost vysycování dusíku u potapěčů. Na pražské hygienické stanici nám proto předepsali kombinaci Dalagilu a Paludrinu. Kromě toho je dobré být očkován proti žloutence, tyfu a být vybaven proti střevním potížím již z domova. Pořádnou kořalku v těchto končinách budete těžko hledat.

Z Yrian Jayi naše cesta vedla dál na jih ostrova Sulawesi. Po šesti hodinách letu jsme přistáli v Ujung Pandangu. Když nás zde již v příletové hale přepadli kohorty nahaněčů turistických agentur, bylo mi to silně podezřelé. Posléze se ukázalo, že tato část Indonésie je západními turisty brána přímo útokem zejména pro známou oblast Toraja v centrálních horách. Agenturám jsme se šťastně vyhnuli a podařilo se nám na letišti sehnat auto k půjčení. V těchto končinách to není příliš obvyklé, aby si cizinec řídil sám. Brzy nám došlo proč. Jezdí se totiž za úplné absence jakýchkoliv pravidel, pouze houkačka je důležitou součástí vozidla. Jediný stroj k mání byl toyotův Jeep, který zcela určitě předtím patřil v Africe manželům Adamsovým. Když nám totiž poprvé nešel nastartovat, tak jsem si vzpomněl, že v „Království divočiny" prosili pana Mopače, aby se umoudřil. Po mé první prosbě k jeho osobě motor naskočil. Od té doby jsme pana Mopače vzývali mnohokrát. Význačnou vlastností auta bylo, že se v něm dalo sedět pouze vzadu. Kdysi dávno totiž upadl výfuk a když ho opravovali, tak vedli trubku těsně kolem podlahy. Za deset minut se rozžhavila do běla. Řidič t.j. já, však možnost sednout si vzadu na lavičku (sedadla tam nebyla) neměl.

Tana Toraja je známá díky pohřebním obřadům, na které se sjíždějí z dalekého okolí - nyní i ze světa - stovky až tisíce lidí. Od úmrtí do samotného pohřbu uplynou často až dva roky, než stačí rodina zemřelého všechno připravit, našetřit dostatek peněz na uspořádání obřadu a pozvat hosty. Při ceremoniálu padnou za obět podle movitosti rodiny desítky bůvolů a prasat, uspořádají se býčí zápasy a za neustálého kraválu se stěhuje nebožtík sem tam. Po smutečním obřadu jsou rakve ukládány v jeskyních, nebo jako dříve věšeny na kmeny vysoko nad zemí a tam zůstávají až do doby než zub času ukončí svou práci.

Nádherné jsou scenérie vysoko v horách středního Sulawesi. Díky offroadu jsme se dostali do odlehlých končin, kam již stovky západních turistů se svými cestovními kancelářemi nezamíří. Škoda jen, že bylo tak málo času... Zdecimovaného pana Mopače jsme vrátili v Ujung Pandangu a vydali se dál k nové potápěčské destinaci.

O Manadu a jeho podmořských zahradách jsme toho přečetli na Internetu spoustu a našli jsme si i e-mailové spojení na místní potápěčské základny. V březnu, kdy jsem cestu připravoval, jsem si vybral diveshop Barracuda a rezervoval si u něj ponory a ubytování. Když jsem těsně před odletem chtěl rezervaci rekonfirmovat, tak se po nich zem slehla. Celí znervoznělí jsme složitě z Irian Jayy telefonovali do jiného diveshopu, abychom neponechali nic náhodě. Po příletu do Manada na nás kupodivu na letišti čekal řidič z Barracudy, ti druzí se na nás vykašlali. Poznámka 2005 - Barracuda zmizela z internetu.

Potápěčská základna Barracuda je za městem umístěná do zahrady s překrásným výhledem na moře. Jsou zde kruhové bungalovy vybudované v domorodém stylu pouze z teakových prken. S klimatizací v pokojích se moc počítat nedá, neboť škvírami mezi prkny prolézá dovnitř celodenní hic. V noci pobíhají po střeše masožravé opičky Tarsius a některým ženským členům naší výpravy nedávají usnout. Když odejdou opice, tak je vystřídají obrovští ozdobní švábi hledající v odpadkovém koši papíry od tatranek.

Potápěčská parta, která se zde sešla, je silně kosmopolitní od Japonců přes Italy, Holanďany až po Venezuelanku. Divemastři a ostatní perzonál jsou domorodci, nesmírně příjemní a veselí lidé. Diveshop je vybaven několika menšími loděmi vlastní výroby. Ta, se kterou jsme jezdili my, byla vskutku unikátní. V zásadě trimaran s nízkým ponorem, aby bylo možno přejíždět korálové útesy, vybavený třemi 80 HP přívěsnými motory, z toho jedním řiditelným. A to tak, že nohou. Kormidelník stál na zádi, držel se oběma rukama dvou starých fuseklí visících od střechy a pravou nohou řídil a přidával plyn. Nastartování a sladění všech tří motorů byla hrozná alchymie.

Jednotlivé lokality jsou rozprostřeny u pobřeží přilehlých ostrovů. Většinou se jednalo o tzv. wall dives na útesech s hloubkou ponoru do 40 m. Vždy srovnáváme s Rudým mořem a je třeba říci, že ostrov Bunaken a jeho podmořské zahrady minimálně snesou srovnání s nejlepšími místy v Egyptě. U ostrova Mantehage je místo zvané Barracuda point, po němž má diveshop jméno. Zde pravidelně v silném proudu stojí bůhvíproč hejno obrovských barakud. Odtud pochází i snímek nádherné velké sépie, která se nechala nafilmovat z minimální vzdálenosti. S popisem jednotlivých míst odkazuji na webové stránky diveshopu, kde jsou uvedeny veškeré potřebné informace.

Naše potápění bylo díky pochopení majitele diveshopu zpestřeno výletem do velmi zajímavého místa na severovýchodním pobřeží ostrova Sulawesi - přístavu Bitung. Zde v lodní dráze leží v hloubce mezi 20 až 40 m na boku vrak nákladní lodi. Přes o něco menší viditelnost fantastický zážitek. Nacházíme zde najednou všechny druhy perutýnů, které jsou uváděny v literatuře. Při dalším ponoru dále od přístavu jsme objevili dosud neviděný unikát, nehybnou žlutou "frogfish", připomínající spíše podmořskou houbu. Poslední naše ponory v Indonésii jsme absolvovali opět u Manada. Znovu jsme měli štestí, narazili jsme na velikou želvu - škoda jen, že mezitím došel v kameře pásek - a "Black tip" útesového žraloka.

Neradi se loučíme s ostatními potapěči u každodeního čaje o páté, slibujeme si nesplnitelné - totiž, že se určitě ještě někdy sejdeme pod vodou při potapěčských výpravach po světě.

Pozn.: Snímky jsou zpracovány z videozáběrů, omlouvám se proto za nižší kvalitu.