Korsika

Následující řádky, které budete číst jsou pouze mým osobním pohledem na expedici, kterou se nám podařilo uskutečnit. Budu se snažit, aby byl co nejobjektivnější a pro ty, co chtějí něco podobného prožít, bude dobrým zdrojem informací. Doufám že je použijete, protože to opravdu stojí za to.

Na nápad s Korsikou mě vlastně přivedl kamarád Roman, který chtěl jet na Elbu. Ta se mi však zdála příliš malá. Po rozhovoru s Boďanem, který jel okolo Korsiky na katamaránu, jsem dal vědět kamarádům, co se chystá a myslím si, že těch třináct dalších, jejichž jména se dozvíte a co našli odvahu jet se mnou, starým pohodářem, nelitují.

• Vašek FIALA - "Venca"
• Zdeněk CHARVÁT - "Zdeněček"
• Jarda BERNAS - "Mladý potápěč"
• Láďa BLAHOUT - "Šnek"
• Honza TŘÍSKA - "Třináct olov"
• Dušan HŘEBÍK - "Pomeranč"
• Honza RENDL - "Honzík"
• Jirka LUKEŠ - "George"
• Bohouš JEŽEK - "Boďan"
• Peťa PRINC - "Feňo Pešák"
• Pavel SVOBODA - "Svoboďák"

• Milda SVATOŠ - "Pohodář"
• Roman FROULÍK - "Vrah Roman"
• a Pepa CHALUPNÝ - "Pepíno" (autor fotografie).

Již od začátku příprav mi se vším pomáhali Boďan a Šnek, a proto touto cestou ode mě (a já doufám, že i od ostatních) - díky.

Chtěli jsme celou výpravu pojmout hlavně o potápění, ale v plánu byl též rafting a nějaký výšlap, případně trňoning, pro ty co tento adrenalinový sport neznají, doporučuji vydržet číst zprávu až do konce. Již od začátku jsme věděli, že chceme Korsiku objet celou, a že chceme vidět čtyři věci. B-17 v Calvi, Vikinga v zátoce du Morteli, kanice v Lavezzi a katedrálu v Porto Polu.Tomu jsme přizpůsobily plán cesty a dali dohromady techniku. Jeli jsme dvěma busy, Fordem Transit a Fiatem Scudo, se dvěma přívěsy. Vezli jsme dva čluny a to nejdůležitější - dva kompresory STAR se spalovákama. Tohle všechno nám umožnilo velkou svobodu v rozhodování a naprostou samostatnost při potápění. Termín jsme zvolili po radách těch, kteří již na Korsice byli. Na konec května a první část června. Myslím si, že jsme zvolili perfektně, mohu jen doporučit. Cestu trajektem jsme si již dopředu zajistili u CK ANTLOVÁ k naší plné spokojenosti. Cena za obě cesty Livorno - Bastia zpět, 14 lidí, dvě auta a dva vleky včetně korsických tax činila 2084 DM.

Cesta tam

Konečně jsme se dočkali, máme naloženo a vyrážíme směr KORSIKA. Je 28.5.2000, 10:00. Trasu jsme zvolili Horaždovice - Dvořiště - Linz - Salzburg - Villach - Udine - Padova - Boloňa - Livorno. Jsme velice přeloženi, a proto máme trochu strach z rakouské celnice. Vše však proběhlo hladce a ve 12:00 překračujeme hranice a uháníme směr Linz. Cesta probíhá celkem bez problémů, až na ty pachy, ale za ty prý můžou ředkvičky. Ke spánku se ukládáme na parkovišti za Pissou a dopoledne dojíždíme v pohodě do Livorna. Nalodění bez problémů, trajekt poloprázdný a cesta fantastická. Vlny a houpačka udělali s německými turisty své… Z naší výpravy vydrželi všichni, včetně mě, známého vrhače. Je to tady! Vidíme Korsiku a město Bastia. Již prvních pár kilometrů se nám ukazuje jak asi cesta bude vypadat. Přejezd přes hory do St. Florent jsme zvládli a cesta i s přestávkou trvala asi hodinu a půl. Po krátkém hledání se rozhodujeme utábořit v kempu U PEZZO.

St. Florent

Po zabydlení dáváme vegáč, koupačku, nějaký to pivko a rádi všichni uléháme. Ráno dáváme dohromady čluny a celý natřesený vyrážíme na obhlídku terénu. Trochu zklamáni se vracíme, protože jsme objeli celý záliv, ale hloubka je tak maximálně 6-8 metrů. Uskutečňujeme ponor ze kterého bych dojmy shrnul asi takto:

Viditelnost vynikající, hloubka maximálně 8 m, písek, tráva, kyjovky, jedna chobotnice a jedna muréna. Na vyzkoušení cajků to stačilo, ale na potápku, kterou čekáme od Korsiky, to není.

Dáváme dobrý oběd, foukáme lahve a rozhodujeme o tom, jak zítra ráno vyrazíme do Calvi na B-17. Nedá mi to a k večeru beru transita a spolu s Honzou, Vencou a Jirkou dáváme ještě jeden ponor asi tak 5 km za St. Florent směrem na sever s výsledkem více než mizerným. Jedeme zpět spláchnout žal nějakou kořkou, což se nám celkem daří. Ráno balíme, čluny dáváme na zahrádky již nafoukané a doufáme, že nám neulétnou. Cesta do Calvi je zážitek. Spousta krásných výhledů nás nutí stavět častěji, než nadměrná konzumace Gambáče. Do Calvi přijíždíme tedy trochu později.

Calvi

Víme, že B-17 je kousek od citadely, takže se snažíme dostat co nejblíže k ní. Osud nám přeje. Dostali jsme se do přístavu, kde se najíždí k trajektu, projíždíme ho a za ním objevujeme další parkoviště, kde není ani noha. Nad námi je katedrála a pod námi celkem slušný přístup k moři. Po krátké poradě jsme se rozhodli zůstat, uskutečnit ponor, a pak se uvidí. Poradili jsme se rozhodli nesundávat čluny. Nad vrak naplaveme a pokusíme se ho najít. Po asi tak 200m plavání na moře, které mě pěkně cvičí s žaludkem, se postupně zanořujeme a zkoušíme štěstí. Nejvíce ho má Boďanova skupina, která objevuje vrak jako první. Postupně se u něj slézáme všichni - až na malou část výpravy. Z ponoru jsme všichni nadšeni. Rozhodujeme se přespat a ráno dát další ponor. Nálada je dobrá, zážitků více než dost, večeře se povedla, nafoukali jsme bez problémů, nikdo nás nevyhodil, a tak se těšíme na zítřejší ponor.

Po včerejších zkušenostech jdeme k vraku pod vodou již od místa, kde nocujeme a nenaplaváváme nad něj. Bez problémů ho nalézáme a můžeme si ho pěkně užít. Vrak leží podle našeho názoru blíže u břehu než se píše v literatuře. Myslíme si, že je to tak 100 m kolmo k citadele a nejlepší pomůckou pro nalezení je prodloužení přímky, kterou tvoří zeď citadely souběžná s parkovištěm, nebo lze říci, přímo nad parkovištěm. Dobrým orientačním bodem je též obrovské množství kaktusů mezi parkovištěm a zdí citadely. Jestliže si prodloužíte tuto přímku a asi 100 m do moře se zanoříte, nelze vrak nenalézt. Stojí opravdu za to. Je otočený směrem k citadele. Na některých fotografiích od Andrea Ghisoti má střechu kabiny, ale nyní tomu tak. Je již bez ní, takže se nechá pohodlně sednout do kokpitu. Jeden motor je vytržený, druhý má hodně ohnuté vrtule. Motor z levé strany u kabiny má jen jednu vrtuli a druhý žádné. Do křídel je ze zadní strany dobře vidět a je tam hodně ryb. V kokpitu jsme objevili velikou ropušnici. Kousek od vraku leží kolo. Celý vrak je v hloubce od 24 do 27 m. Viditelnost byla výborná a proud malý. Vrak je na písku, částečně zaklíněn mezi kameny. Při návratu jsme viděli dvě chobotnice a murénu. Myslím si, že ponor na B-17 stojí prostě za to, teď mluvím za sebe, svou atmosférou hledání a prostě něčím zvláštním,což jsem kromě vraku THISTLEGHORN jinde necítil.

Nezbývá nic jiného, než zabalit a vyrazit na další trasu o jejímž konci a kde bude další potápka nejsme přesně dohodnuti. Představa každého se trochu liší. V jednom jsme však zajedno. Odjíždíme vstříc dalším zážitkům - a ty na sebe nenechali dlouho čekat.

Cesta do Porto Polla

Jak napovídá nadpis, naše putování skončilo oproti plánu trochu později a to až v Porto Pollu. Naše zážitky z cesty jistě stály za trochu těch nervů a nepohody, které podobné maléry provází. Cestou, kterou jsme jeli, tj. Calvi - Porto - Cargese, při pobřeží mohu jen doporučit. Rychlostní průměr však nepřevýší 20 km za hodinu. Největší malér se nám, nebo spíše mně, poněvadž za připravenost vozu nesu zodpovědnost, stal na cestě asi 20 km před Portem. Zřejmě přetížený přívěs až příliš tlačil do Transita a zřejmě při podřazování, prudších záběrech a brždění došlo k uvolnění středového čepu, který drží zadní nápravu na peru v optimální poloze. Třmeny byly trochu volné a tohle je uvolnilo ještě více a náprava se pohnula. Následovala asi hodinová oprava, při které jsme se Šnekem vrazili dřevěný klín, který držel středící čep proti vypadnutí mezi nápravu a pero. Oprava se zdařila a náprava vydržela bez problémů až domů, ale první pohled na kolo vražené až do blatníku bych si byl býval odpustil. Pokračujeme tedy dál, sluníčko nám dávalo docela zabrat, a tak jsme chtěli okolo Porta najít slušné místo na kemp, nebo přespání. Nic nám ale nevyhovuje, a tak pokračujeme dál směrem na Cargése. Ještě se vrátím k cestě okolo Porta. Myslím si, že je to jeden z nejkrásnějších úseků na západním pobřeží, i když takové vyhýbání s auty natož s autobusem je docela slušná adrenalinová zábava. A to nejen pro řidiče. Znaveni jsme se rozhodli utábořit kousek za Carges. Nafoukali jsme, povečeřeli a zalehli. Ráno vyrážíme poměrně brzy směr AJACCIO, kde jsme se rozhodli kouknout na Napoleonovo rodiště. Prohlídce města a památníku jsme věnovali asi hodinku a vyrážíme směr Porto Pollo. Jedeme vnitrozemím, ne při pobřeží, abychom se včas dostali na místo, o kterém máme slušné reference. Jsme rozhodnuti dojet buď přímo do Porta Polla, nebo kousek vedle, do vedlejší zátoky směrem na sever od Porta Polla - do Cupacabai. Cesta proběhla celkem bez problémů a po malé prohlídce města se rozhodujeme zůstat v Porto Pollu. Vybíráme kemp, který se nám jeví velice slušný, s foukáním žádné problémy, a tak - spokojeni - budujeme ležení.

Porto Pollo

Protože máme nafoukáno, rozhodujeme se uskutečnit ještě ponor. Je sice šest hodin odpoledne ale musím říci, že jsme konečně našli to, co jsme si od Korsiky slibovali. Nevím, jestli se mám rozepisovat o jednotlivých ponorech, poněvadž byly všechny do jednoho opravdu super. Já osobně mohu říci, že to bylo to, co od potápění očekávám. Ideální místa dosažitelné člunem z kempu 1500-2000 m. Skaliska a malé ostrůvky koukající z vody. Bez problému s kotvením. Zajímavý terén, velice členitý v hloubkách od 3 až do 50 m. Okolo skalisek je poměrně slušná orientace a poměrně hodně života. Každý ponor nás přesvědčuje o tom, že tohle je ideální místo na potápku. Každý ponor jsme viděli chobotnice, murény a spoustu ryb. Terén pod vodou je opravdu hodně členitý a myslím, že si zde každý vybere to své. Dva dny jsme jezdili ještě asi o 1 km déle při pobřeží na kamenné ostrůvky a bylo to ještě lepší. Někteří šli na ponor ze břehu přímo z kempu a byli též velice spokojeni. V Portu zůstáváme 5 dní a užíváme si nejen ve vodě, ale i nad ní. Jeden den jsme na ostrůvkách popili více než bylo zdrávo. Zpáteční jízda - závody s čluny plné cajků a vrážení do sebe nás nějak naladili. Pokračujeme večer v nasazeném tempu a vše vrcholí Pepínovo hlavolamem, kdy nás dostává, kromě Honzy Třísky, před kterým tímto smekám. Za zmínku stojí též den zelených a Jirkovo absťák. V krátkosti. Nikdo se pod vodou ničeho nedotkne, nic neulomí, nic nezničí a Jirka nebude celý den kouřit. Jirka vydržel, Roman taky, ale já…Stálo mě to nějaký pivo, ale to se stává. Musím říci, že opravdu nevědomky.

Jedním z vytyčených cílů byl ponor na Vikinga v zátoce Morteli. Po prozkoumání mapy a zakreslení souřadnic se část výpravy vydávává Vikinga objevit. My ostatní zůstáváme s tím, že pokud se podaří ho nalézt, druhý den jedeme všichni. Nebyl jsem účasten výpravy, ale asi to bylo lepší, poněvadž škrábance na Transitu a opatrné narážky na výdrž Transita hovořily za vše. Vikinga se nepodařilo nalézt vzhledem k tomu, že kluci měli málo času a bylo již hodně hodin a bez GPS je to těžké. Takže příště.

Potápění v Porto Pollu bych shrnul asi takto: je super.

Je úterý ráno, balíme - někteří neradi - a vyrážíme směr Bonifacio.

Bonifacio

Cesta do městečka, založeného toskánským hrabětem Bonifaciem r. 830, proběhla bez problémů a až na krátké super stoupání, kde jednička v Transitu málem nestačila, byla i poměrně rychlá. Bonifacio je bezpochyby nejkrásnějším a nejpůsobivějším místem na Korsice.Zasloužilo by samostatnou reportáž, kterou doufám napíše buď Pepino, nebo Pavel, kteří se městu věnovali více a užívali si ho téměř dva dny. Město samotné se nachází na vápencovém útesu vysoko nad mořem. Horní část, nebo spíše starou část města, chrání mohutné zdi se střílnami a věže. Spodní část tvoří přístav do kterého je zážitkem vjezd lodí, poněvadž pak máte teprve možnost vidět, jak úžasná je poloha města z hlediska bezpečnosti. Procházka po nábřeží a možnost vidět kotvící jachty, proti nimž ty, které vídáme na Jadranu jsou hodně chudí příbuzní, je moc a moc příjemné. Zvláště když fantazie trochu zapracuje a my jsme na palubě.

Po příjezdu do Bonifacia se nevěnujeme prohlídce, ale vyrážíme směr Piantarella, kde doufáme, že nalezneme nějaký slušný kemp, nebo možnost přespání. Po chvilce tápání a rozhodování nám v podstatě zbývá jediné. Kemp des Illes. A nutno dodat že jediné dobré. Snad malý nedostatek, daleko k vodě. Pavel odjíždí do města a hned domlouvá zítřejší ponor, kvůli kterému jsme hlavně tady. KANICE.

Po rozbití tábora jsme vyrazili na obhlídku pobřeží na člunu, vzali jsme i cajky, že zkusíme ponor. Shrnul bych to asi krátce, abych si neudělal moc velikou ostudu. Cestou tam jsme zkoumali dno, ale všude byla velice malá hloubka, takže pokračujeme stále dále směrem na ostrov Ile Cavalo. Bohužel vítr sílí, vlnky se zvedají a já se musím přiznat, že jsem měl nahnáno. Benzínu v nádrži tak akorát a proti vlnám se to moc hezky houpalo. Obracíme zpátky a prozkoumáváme kousek pobřeží směrem k Bonifaciu. Objevujeme golfové hřiště, jehož jedna jamka se nachází přímo na útesu, pod kterým budou jistě golfové míčky. Taky že jsou. Po návratu do kempu vyrážíme do Bonifacia na večerní prohlídku.

Kanicové

Na ponor jsme jeli se společností KALLISTÉ PLONGÉ. Cena za ponor včetně foukání byla 190 franků. Loď byla velice solidní a jednání na bázi příjemné. Vyžadují P** CMAS nebo podobné. Ponor je možno uskutečnit i s nižší kvalifikací, ale dají vám instruktora, který Vás bude hlídat, což není moc příjemné. O čemž se bohužel někteří přesvědčili. Malou závadou byl až příliš velký počet lidí na lodi, kteří byli snad ve vodě poprvé a instruktor je pod vodou doslova vláčel za ruku. Takže si pak dovedete představit asi jak vypadal výstup na loď.

Kanicové byli perfektní, velikost nezklamala, krmení super zážitek. Pro všechny z nás asi jedny z největších ryb, co jsme viděli. Při hledání kaniců jsem viděl hodně modrých korálů. Myslím si, že bez GPS a dobrého člunu lze tuto lokalitu jen ztěží nalézt.

Večer opět vyrážíme do Bonifacia.

Po návratu jsme pokecali a popili. Fajn den.

Poslední den v Bonifaciu jsme si udělali volný program. Část vyráží do Bonifacia a část nás vyráží v obou člunech na ponor mezi Piantarellou a Bonifaciem. Krásná písečná pláž, nikde nikdo. Část nás jde ze břehu a část ze člunu. Ponor dobrý, výborná viditelnost, pěkný terén, trochu méně života, ale murénu a chobotnici jsme objevili. Našli jsme též obrovské mrtvé kyjovky a mušle.

Po návratu začínáme balit a po koupačce v bazénu vyrážíme směr Bastie. Náš další cíl jsou kaskády du Polischelu. Za Solenzerou již po tmě odbočujeme a přespáváme u nádherného potoka. Probuzení bylo kouzelné a všichni vychutnáváme ráno a okolní přírodu, kterou jsme při nočním příjezdu nemohli ocenit. Vyrážíme směr kaskády. Cesta byla krátká, ale trvala dost dlouho, poněvadž serpertýny, troubící náklaďáky a vyhýbání udělali své. Musím se zmínit také o tom, jak Zdeněček neunesl pohled na náklaďák, který se na nás vyřítil z otáčky, a vyskočil z auta.

Kaskády du Pollischelu

Je to asi nejkrásnější a nejdobrodružnější trasa na celém ostrově. Neustále musíte proplouvat křišťálově čistou vodou jezírek, přelézat nádherné kaskády a vodopády a obcházet hluboké rokle. Teď jsem citoval turistického průvodce Korsikou a můžu potvrdit, že skutečnost předčila očekávání.

Jedná se o soustavu sedmnácti kaskád a jezírek zhruba o průměru 5 až 8 metrů a kaskády o stejné velikosti. Povedlo se nám je zdolat všechny a zpáteční cestou jsme je skákali dolů do jezírek nebo sjížděli po zadku. Prostě byla to adrenalinová injekce jak hrom. Voda byla nádherně čistá, studená a koupačka fantastická. Litujeme jen, že jsme si nenechali více času. Stálo by to za to.

Trňoning

Krátce - nový adrenalinový sport v podání Jardy a Zdeněčka. Při zdolávání kaskád se jim podařilo zabloudit takovým způsobem, že nebyli schopni vrátit se zpátky, a aby se včas vrátili, museli křovinami a trním. Teď se již smějeme, ale pohled na dva otrhaný chlapy, s rozdrápanýma nohama a rukama, jak z nich čučí trny a teče krev, nebyl moc příjemný. Ale adrenalinu tam prý bylo taky dost...

Cesta do Bastie probíhá bez problémů a my se naloďujeme a vyplouváme směr Livorno. Po sjetí z trajektu je rozhodnuto navštívit šikmou věž v Pisse. Někteří slabší jedinci mají sice malé problémy, ale vše se zklidňuje prohlídkou Pissy. Přespáváme na parkovišti a brzy ráno vyrážíme směr Soča, kde nás čeká další dobrodružství v podobě raftingu.

Soča

Napsal bych asi tohle: Byl to skutečný bonbónek na závěr. My jsme jeli Soču dvakrát a bylo to moc a moc dobrý. První parta přežila až na malé výpadky, ale druhá jízda skončila vypadnutím všech šesti členů z raftu. Nejslabší a nejmíň zkušený člen Šnek s mojí pomocí situaci neukočíroval. Raft skončil obtočený okolo kamene a my ve vodě. Podařilo se vše pochytat a v pohodě doplout. Zážitků je moc a dojmů ještě více. Neradi balíme a vyrážíme večer na cestu domů.

Cestou se již nic mimořádného, co by stálo za napsání nepřihodilo. Mně nezbývá než konstatovat, že to stálo za to a doufám, že i ostatní sdílí můj názor.