Potápění na Korsice

Jako snad každý český potápěč, i já jsem své první ponory v roce 1994 absolvoval v Chorvatském Jadranu, konkrétně na ostrově Hvar. A byl jsem nadšený čistou vodou a malými rybičkami. A co teprve, když jsem uviděl první chobotnici! Samozřejmě veškeré ponory probíhaly ze břehu, finanční stránka je vždy přítomná. Jak šly roky, potápěl jsem se ještě na Cresu, Malém Lošinji, i na Korsice, ale vždy ze břehu. Pouze na Korsice jsem se vydal s dive centrem "Barakouda" na proslulou lokalitu "Merou Villa", kde žijí krásní, velcí a na potápěče zvyklí kanicové hnědí Epinephelus marginatus, je jich tam kolem dvaceti a někteří až přes 1 m dlouzí a cca 50 kg těžcí. Ovšem musíte počítat s tím, že kolem vás se rachtá dalších dvacet potápěčů. Kanicům to moc nevadí, ale celé to trochu připomíná cirkus.

Pak přišla jiná moře, s korálovými útesy, také průzračnou vodou, nespočet druhů živočichů všech barev a velikostí. Středozemní moře najednou zešedlo, přestalo lákat.

Nicméně letos v červnu jsem se opět vypravil na Korsiku s vypůjčeným nafukovacím člunem s motorem 4 HP, ale také s kolem a představou, že spíše budu jezdit na kole a chodit po horách, protože potápění bude nuda a nic moc. Ale opak byl pravdou!

Láhve jsme plnili v dive centru, 1x15l za 20,- F (cca 105,- Kč), což je hodně dobrá cena, zjistili jsme rovněž, že člun této velikosti a obsahu motoru nemusíme nijak přihlašovat, nic platit a rovněž na rozdíl od naší přebyrokratizované země, nepotřebuji ani lodní řidičák, který jsem si preventivně před touto dovolenou udělal. Čili finančně paráda.

K prvnímu ponoru jsme si vyhlédli malou skalku pár set metrů od hlavní pláže, vyčnívající sotva 1m nad hladinou. Zanoření jsme naplánovali na 18:00, moře bylo klidné, nádherný podvečer. Hned po zanoření se mi tato lokalita zalíbila a řekl jsem si, že to přece jen možná nebude tak špatné. Navíc skála je skutečně blízko pláže, ale již z dosahu šnorchlařů i potápěčů ze břehu, čili božský, nerušený klid. Skála je vlastně konec hřebenu, který se táhne od pobřeží pod hladinou a na konci padá téměř do 40 m hloubky. Skušenosti mi říkají, že toto je to pravé místo kde se shromažďují ryby ve velkém, fungují zde již proudy volného moře, je zde dostatek potravy, zkrátka ideální meeting point druhů útesových i pelagických, malých živočichů i jejich predátorů.

Dominantním, nejpočetnějším druhem ryby je sapín síťkovaný Chromis chromis, ostatně jako všude ve Středozemním moři. Naši skálu obývala tisícová hejna této načernalé rybky, jejíž mláďata mají podélný modrý, neonově zářící pruh. Další, hejna tvořící rybky na skále byly mořan světloploutvý Diplodus annularis, mořan okounovitý Diplodus puntazzo, mořan obecný Diplodus vulgaris a samozřejmě oblada obecná Oblada melanura. Někteří mořani dosahovali neobvyklých středomořských velikostí až 50 cm.

Dále se zde proháněla hejna výrazných, zlatě pruhovaných očnatců obecných Sarpa salpa, kteří svým atraktivním zjevem vždy upoutají, navíc, když se klidně pasou na podmořských loukách jen několik centimetrů od vaší masky. Více druhů ryb se vyskytovalo ve skalních dutinách, blízko dna a nebo přímo na dně. Přímo na dně to byli hlavně různé druhy slizounů, které si netroufnu přesně zařadit, ale bylo jich nespočet, různých barev a velikostí. Překvapivě málo byly vidět ropušnice Scorpaena scrofa, obzvláště, když v Chorvatsku znám lokality, kde velká ropušnice leží na každém šutru. Ale možná jsem jenom nebyl ve správné ropušnicové koukací formě.

Výraznou rybou dna je také parmice pruhovaná Mullus surmulletus, která neustále prosívá dno a dorůstá délky až 40 cm. Ale vůbec druhově nejbohatší jsou jeskyňky a mořské louky. Postupně jsme objevili mnohé druhy ryb. Nejvýraznější je určitě muréna obecná Muraena helena, každý ponor jsme jich potkali několik, některým vykukovala jen hlava, některé byly úplně vylezlé a plazily se po dně. Některé, většinou ty větší, se nechaly i pohladit. Nikdy neprojevovaly agresivitu, ani když jsem jim strkal šnorchl do huby, nikdy se do něj nezakously. Ty největší už docela vybuzovaly respekt, odhaduji je tak na 120 cm.

Další výraznou rybou je jeskyňky obývající parmovec zlatohlavý Apogon imberbis, díky své jasně červené barvě. Dále kanic kabrila Serranus cabrilla cca 20 cm, kanic písmenkový Serranus scriba s typickou namodralou skvrnou až 35 cm, kněžík duhový Coris julis do 20 cm - typická běžná ryba, pyskoun šedý Symphodus cinereus, pyskoun středomořský Symphodus mediterranus, krásně vybarvený pyskoun okatý Symphodus ocellatus, pyskoun pětiskvrnný Symphodus roissali, pyskoun dlouhonosý Symphodus rostratus, největší z pyskounů, až 40 cm dlouhý, pyskoun duhový Symphodus tinca, pyskoun tmavý Labrus merula, pyskoun skvrnitý Labrus bergylta, malý, ale krásně zbarvený trojploutvec červený Tripterygon tripteronotus, a pak také různé druhy hlaváčů, které opět nejsem schopen zařadit.

Velmi jsem si oblíbil krásnou a poměrně velkou rybu smuhu tmavou Scianea umbra. Dorůstá až 70 cm a její tělo přechází v plynulých odstínech modrá, zelená, žlutá a černá. Na skále nebyla příliš hojná, neviděli jsme ji při každém ponoru, když, tak malé skupinky cca 5-ti ryb těsně nad mořskými loukami. Málem bych zapomněl na poměrně hojná hejna cípalů pyskatých Chelon labrosus, rejdících těsně pod hladinou a na aterinu velkou Atherina hepsetus, která občas tvořila velká sardinkovitá hejna, cca na půl cesty od hladiny ke dnu. Skutečným drahokamem, jako ledňáček bleskově přelétajícím těsně nad loukami byl ovšem kněžík paví Thalassoma pavo. Na skále jsem jej viděl poprvé v životě a kam se barevností hrabou papouščí ryby korálových moří. Kněžík paví je úchvatný, neuvěřitelný květ Středozemního moře, jako by sem ani nepatřil.

Na chvíli opustím ryby a zmíním další výrazné obyvatele skály. Chobotnici pobřežní Octopus vulgaris jsme viděli pouze jednou, ale je to důkaz, že tu je. Chobotnic i korýšů jsme rozhodně viděli méně i díky tomu, že jsme nebyli na žádném nočním ponoru. V korýších se navíc příliš neorientuji, ale dvakrát jsme vypátrali langustu evropskou Palinurus elephas, jednu menší, ale jednu skoro půlmetrovou. Ani se moc neskrývala, ze své jeskyňky byla skoro celá venku. Rovněž dvakrát jsme viděli největší druh kraba poustevníčka Dardanus calidus, který dorůstá až 10 cm a na ulitě nosí malé symbiotické sasanky. Všude byla spousta poloprůhledných garnátů a krevetek. Neviděli jsme humra, ale určitě zde žije. Na závěr jsem si nechal tři nejvýraznější ryby, kterým konkuruje pouze muréna.

Druhý ponor na skále již pomalu končil a byl čas vydat se nahoru. Pohlédl jsem zespodu k hladině a spatřil cca 5 metrů pod hladinou poskládaná metrová polínka jedno vedle druhého. Co to sakra je? Vůbec mě nenapadlo, že by to byly barracudy Sphyraena viridensis, ale byly! Pomalu jsme se k nim začaly zespodu blížit. Nebyly vůbec vyplašené, pouze udržovaly konstatní asi třímetrovou distanc od nás potápěčů. Vůbec jsem barracudy nečekal, byly o něco menší a štíhlejší než typické barracudy tropické, ale jinak klasické barracudy. Někdy jsme je viděli dokonce lovit, velikost hejna kolísala od 20 do 50 kusů. Prostě nádhera. Během ponorů jsme se je naučily hledat, chovat se k nim a měli jsme potom s nimi krásné zážitky. Dokonce jsem měl pocit, že si na nás začaly zvykat. Rozhodně pomáhalo, že jsme byli pouze tři potápěči a ne 15-ti členná tlupa organizovaná dive centrem. Jsem přesvědčen, že s dive centrem bychom neměli šanci barracudy vidět. Takové vyrušení by nevydýchali a určitě by zmizeli dřív, než bychom je spatřili. My jsme je někde v okolí skály vždy vypátrali a pozorovali hejno vždy 5 - 10 minut, než zmizelo v nekonečné modři.

Dalším skvostem je pražman obecný Pagrus pagrus, díky své velikosti i mohutnosti až 100 cm. Viděli jsme celkem asi 5  kusů, ale vždy jen z dálky a na chvíli, než bleskově zmizeli v modři. No a při třetím ponoru jsme na skále narazili na kanice knědého. Tento kanic je skutečným vládcem středomořských skal, od narození se zdržuje na jednom místě, které do konce života neopustí. Dorůstá až 150 cm a 80 kg. Pokud není na potápěče zvyklý, jako ve známé lokalitě u Bonifacia, bývá vůči potápěčům velmi plachý a rychle mizí ve své jeskyni, která bývá velmi dokonalá, hluboká a s více východy. Kanice, který již vplul do své jeskyně, už ten ponor neuvidíte. Tak to udělal i náš kanic, viděli jsme ho jen asi 2 sekundy a zmizel. Toho musíme příště vypátrat. Úplně jsem se roztřásl. Máme svého kanice, na naší skále, kde se potápíme pouze my, žádný cirkus, žádná diving centra! A kanic nás nakonec vyslyšel. Při jednom ponoru jsme jej překvapili na louce, dál od jeskyně. Možná už i on nás měl trochu okoukané, aniž bychom o tom věděli a nebyl už tak vyjukaný. Zkrátka, dopřál nám téměř 5-ti minutový kontakt na vzdálenost cca 5 m a my si jej mohli pořádně prohlédnout. Nebyl největší, měřil cca 50 cm, ale díky své robustnosti a typickému kanicovému tvaru byl velmi výrazným obyvatelem skály.

Později, při dalších ponorech, jsme objevili ještě dva menší. 3 kanicové hnědí na naší skále!!! Za pět let, pokud ho někdo nepolechtá harpunou (na Korsice je přísně chráněn!), to bude úchvatná ryba, strašně se na něj těším, až ho zase příště potkám. A myslíte, že to bylo poslední překvapení skály? Ne, jednou přijíždíme na ponor a zjišťujeme, že skála je již obsazena. Proháněli se tam 4 delfíni a evidentně podle pohybů na hladině lovili. Tak vida, nejenom my víme, že je tu spousta ryb. Naskákali jsme do vody jen tak se šnorchlem, ale pod vodou se nám neukázali. Když jsme zase vlezli do člunu, delfíni byli pryč. Ale to je, na rozdíl od vžitých představ, pro delfíny typické. Blízkost lidí příliš nemilují a rychle se vzdalují.

Tak toto je mé znovuobjevení krásy Středozemního moře. Důležitý je vlastní malý motorový člun, který vás přiblíží lokalitám, kde se možná ještě nikdo nepotápěl, kde zažíváte vzrušení z neznáma a objevování, kde jste sami a ryby nejsou rušeny návaly potápěčů. A pokud si nějakou takovou lokalitu objevíte, hned ji neopouštějte a nejezděte na jinou. Poznejte ji, prolezte každou skulinku, i velkého kanice jsme si pořádně prohlédli až snad při šestém ponoru na skále. Měli jsme výbornou zkušenost začít ponor v hloubce (30 - 40 m), kde byli langusty a murény a postupně vystoupat na louky (10 - 15 m) kde byly ostatní ryby a kanicové. Rovněž barracudy byly mnohem méně plaché když jsme byli pod nimi. Jak jsme se dostali na jejich úroveň a nebo nad ně, hned zmizely.

A kde že to vlastně přesně je ta "naše" skála? Neřeknu, přeju jí klid a ona mi to příště vrátí svou krásou a bohatstvím. Na vás přece čeká ta vaše, která bude možná ještě krásnější a bohatší. A navíc vám poskytne pocit neznáma a objevitelství. A ještě jsou ryby, které může Středozemí nabídnout. Máčku skvrnitou jsme viděli pouze jednu na dně uhynulou, neviděli jsme žádné rejnoky ani výraznou, až dvoumetrovou rybou, která zaplouvá lovit ke skalnatým břehům, kranase Dumerillova, který se nám rovněž neukázal.

Až je uvidíte, napište.