Lofoty

Je ráno. Ještě za tmy vylezu ze své kajuty a jdu se nasnídat. Obličej mi smáčí kapky deště, které padají z černošedé oblohy. Fouká vítr. Snídáme a nad skalnatými horami vychází slunce, které svítí tenkým pruhem zlato bílé oblohy mezi horami a mraky. Je 9:00 a tady 100 km za polárním kruhem svítá. Než dosnídáme, slunce je pryč a z šedých nízkých mraků se sypou vločky sněhu. Máme asi tak šest hodin času, než bude zase tma. Loď se pomalu houpá a o příď se tříští vlny. Střídáme se v hlídkách na palubě a na rozvlněné hladině hledáme kosatky. V drsném listopadovém počasí se plavíme na lodi Karteš v Norském moři u souostroví Lofoty.

O Norsku jsem přemýšlel již delší dobu. Když jsem se asi před rokem a půl dozvěděl podrobnosti o kosatkách, které se na sklonku podzimu stahují do severonorských fjordů, začal se mi v hlavě rodit plán výpravy. Vše umocnil fakt, že ruská potápěčská loď Karteš, se kterou jsme měli již velmi dobré zkušenosti z Bílého a Barentsova moře, rozšířila svou působnost i do Norského moře. Nabízel se tak celkem zajímavý program - kombinace potápěčského safari a pozorování kosatek. Po několika měsících příprav se mnou vyrazily celkem dvě skupiny českých potápěčů do tohoto krásného koutu evropské přírody.

Když jsem si uvědomil, co všechno bych chtěl mít s sebou, bylo mi jasné, že bude lepší naložit to všechno do auta, než zvolit sice rychlejší cestu letadlem, při které bych ale pak trnul, co z potápěčské a fotografické výbavy zůstalo na některém ze čtyř letišť (Praha - Oslo - Bodo - Svolvaer).

Z Prahy jsem vyrazil na noc, abych byl ráno v německém Rostocku na trajektu. Při plavbě do Trelleborgu jsem si trochu odpočinul a ten den dojel ještě do Osla. Ze dvou možných cest jsem zvolil tu časově náročnější. Jednak jsem nikam nepospíchal a taky jsem chtěl vidět Norsko. Každou noc jsem přespal v nějakém hotýlku. Z Osla jsem jel přes Trondheim až do městečka Mosjoen. Na třetí den mi už zbyl jen poslední úsek do přístavu Bodo, odkud jsem jel trajektem na Lofoty. Cílem mé cesty bylo městečko Svolvaer, administrativní středisko Lofot.

Kosatka dravá (Orcinus orca) je jeden největších predátorů na planetě. Stojí na vrcholu potravního řetězce. Na černém těle s charakteristickými bílými skvrnami je typickým poznávacím znamením kosatek vzpřímená trojúhelníková ploutev. U samců může být vyšší než 1,5 metru. Samice mají hřbetní ploutev o něco menší a více zakřivenou. Velikost kosatek se může podle oblasti výskytu lišit. Většinou však samci dorůstají délky osmi metrů a samice asi o metr méně.

Z toho, co zatím o těchto mořských savcích víme, odhadujeme průměrnou délku života samců na 35 let (výjimečně 50). Samice žijí déle, běžně 50 let (výjimečně 90).

Vědci se shodují, že inteligence delfínů a běluh je přibližně na úrovni čtyřletého dítěte a inteligence kosatek je ještě vyšší. Je to zvláštní pocit pozorovat kosatky a přemýšlet o tom, že před sebou máte stvoření s inteligencí třeba pětiletých dětí. Stačilo by jen najít společný jazyk, kterým bychom se dorozumívali. Každé hejno kosatek je v podstatě rodinný klan. V jeho čele stojí starší samice. Každá skupina kosatek má vlastní dialekt a je prokázáno, že by trvalo několik týdnů, než by kosatka z jedné skupiny plně porozuměla řeči kosatek z jiné skupiny.

Zrak mají kosatky vyvinutý poměrně dobrý. Velmi dobře vnímají kontrast, ale špatně barvy. Jejich oči jsou schopné vidět pod vodou i nad hladinou.

Sluch je pro kosatky snad nejdůležitějším smyslem. Kosatky (jakož i ostatní ozubení kytovci) vnímají zvuky díky olejem vyplněným kanálům ve spodní čelisti. Tyto kanály vedou zvuky přímo do vnitřního ucha. Dokáží slyšet jedna druhou na vzdálenost desítek kilometrů. Předpokládá se, že se díky sluchu orientují v prostředí a vnímají např. zvuk příboje u pobřeží, pohyb ledových ker nebo přítoky řek. Při lovu a orientaci využívají echolokaci.

Kosatky se živí rybami, tuleni, želvami, žraloky a občas loví i jiné kytovce. Vyskytují se prakticky ve všech mořích po celém světě. Různé populace kosatek se živí různou potravou. Ty, které se živí rybami, se po celý život vyskytují v pobřežních vodách. Kosatky živící se savci naopak migrují daleko více a jejich výskyt v pobřežních vodách je spíše náhodný. Tyto dvě geneticky odlišné skupiny se liší a žijí odděleně.

Kosatky, které se vyskytují u pobřeží Norska, loví zpravidla sledě. V posledních dvaceti letech se sledi začali stahovat do Vestfjordu, Ofotfjordu a Tysfjordu. Do této relativně malé oblasti je následují i hejna kosatek. Konec října, listopad a prosinec jsou na Lofotských ostrovech měsíce, ve kterých je největší pravděpodobnost pozorování kosatek. V prosinci je ale denní světlo příliš krátké, takže ideální je polovina listopadu. Počasí je ovšem v polovině listopadu za polárním kruhem celkem drsné a hodně proměnlivé. Vypravíte-li se na moře, hledat divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, máte-li na to jen šest hodin světla denně a to celé za měnícího se zimního počasí, je to skutečně dobrodružná výprava. Za ty necelé tři týdny, které jsem letos v listopadu trávil na severu Norska potápěním a hledáním kosatek, jsem prožíval vzrušení právě proto, že neexistovala žádná jistota. To je součást dobrodružství. Můžete se stavět na hlavu, ale to jestli připlují sledi, jestli za nimi připlují kosatky, jestli bude slušné počasí, jestli se to celé stane za denního světla a jestli bude vaše loď právě na tom kousku moře, to si prostě naplánovat nemůžete.

Po několikaletých zkušenostech s ruskou expediční potápěčskou lodí Karteš jsme se letos rozhodli prozkoumat sever Norského moře se zaměřením na pozorování kosatek. Nutno podotknout, že skloubit oba programy (kosatky a přístrojové potápění) je tak trochu kompromis. Hledáním kosatek strávíte celou dobu denního světla - a mnohdy bez úspěchu - a na ponory s přístrojem vám zbude vždy jen tma. Ve volbě lokality na přístrojové potápění jste tak částečně limitováni tím, kde se nacházíte kvůli kosatkám. Na druhou stranu to má obrovské výhody. Když kosatky najdete, bude to zcela určitě zážitek, na který se nezapomíná. Navíc pohodlně stíháte minimálně dva noční ponory za den, protože už v 15:00 je tma. Viditelnost je v listopadu v Norském moři v oblasti Lofot vynikající a jen těžko odhadnutelná. Skutečně si netroufám říci, kolik to bylo - možná 40 m, možná 60 m.

Potápěčský program na safari lodi Karteš - ať již je to v Norském, Barentsově nebo Bílém moři - je podobný tomu, co většina potápěčů zná z tropických a subtropických moří. Loď je akorát postavena tak, aby skýtala pohodlí v zimním počasí. Zodiaky jsou větší a celou dobu ponoru jsou přítomny na lokalitě. Pokud by došlo k nějakému problému (např. zatopení suchého obleku) jsou po ruce a mohou situaci okamžitě řešit. Řidiči zodiaků mají navíc neustálý radiový kontakt s lodí. Kajuty mají vlastní topení, na dive decku je uzavřená vytápěná místnůstka sloužící jako sušárna.

Teplota vody je na Lofototech v listopadu díky působení Golfského proudu stále poměrně příznivá. Zatímco na vzduchu mrzne, ve vodě je kolem 8° C. Lofoty jsou horské štíty podobné Alpám, které vystupují přímo z moře. Nejvyšší vrcholky dosahují 800 m - 1.000 m n. m. Kolmé stěny padají do hloubek několika set metrů. Stěny jsou v mělké vodě porostlé lesem mořských chaluh. O jejich přítomnosti však teď na konci podzimu svědčí spíše jen pevné stonky, listy dorostou zase až na jaře. Různé druhy sasanek žijí v koloniích nebo zcela osamoceně. Přestože jsou to živočichové, hodí se spíše říci rostou na skalnatých stěnách. Svými barvami jsou srovnatelně pestré jako korálové útesy v teplých mořích. Mezi sasankami a pod nimi můžete velmi často pozorovat různé kraby. Z ryb jsme asi nejčastěji potkali tresky, vlkouše nebo platýze. Ponory byly zajímavé tím, že jsme je plánovali s námořní mapou na místech, kde se před námi možná nikdo nepotápěl. Někdy jsme měli štěstí a našli např. nádhernou stěnu plnou života, jindy jsme zjistili, že mořský svah, od kterého jsme si mnoho slibovali je jen písčitým dnem. Noční ponory podél skalnatých stěn, kdy světlo prořezává černou vodu do vzdálenosti několika desítek metrů, mi trochu připomínaly rakouská jezera. Viditelnost ale byla několikanásobně větší. Poslední den, kdy jsme obětovali pozorování kosatek a šli se potápět, jsme si teprve uvědomili, jak je to moře průzračné. Z hloubky kolem 40 m jsme i v šeru odpoledních mraků viděli detaily na hladině.

Jak se hledají kosatky

Na palubě jsme se střídali v hlídkách. Někdo s dalekohledem někdo bez, ale všichni s fotoaparátem. Pozorujete hladinu, kam až oko dohlédne a zaměřujete svou pozornost na dvě věci. První, co sledujete je nápadná dorsální ploutev kosatek. Díky tomu, že je černá, je lépe hledat jí na moři se sluncem v zádech. Tím druhým, co sledujete, je výdech velryby. Ten se dá pozorovat na velmi velkou vzdálenost a zřetelnější je pozorovat ho proti slunci. Navíc tím, že kosatky plují v hejnech, nikdy není výdech ani ploutev osamocená.

Při mých obou setkání s kosatkami jsme bohužel neměli štěstí na počasí, takže jsem neměl možnost je pozorovat a fotit pod hladinou. V obou případech bylo navíc celkem šero a sněžilo. Přidáte-li k tomu fakt, že fotíte zvíře, které se vynoří na těžko předvídatelném místě na dobu kratší než sekunda a vy se ho snažíte vyfotit z lodi, která se houpe ve vlnách, je to skutečně paráda. Ve vodě (z hladiny) by se daly kosatky pozorovat v případě relativně klidné hladiny a v případě, že plují jedním stálým směrem. Pokud mění směr, což byl i náš případ, nadechnou se, zanoří a za několik minut se vynoří na úplně jiném místě. Než na to místo přijedete, jsou zas na jiném. Jsem ale rád, že můžu říci, že jsem se o to pokusil. A jsem vlastně i rád, že mám důvod se na Lofoty někdy v budoucnu za kostkami vydat znovu.