Kurs angličtiny na Maltě

I v naší republice se bohužel začínají lidé soudit o hovadiny, k velké radosti právníků. Z těchto důvodů považujte níže uvedený popis za povídku, nepsanou na základě konkrétních informací, a veškerá jména, jako např. jméno pana ministra Kavana, za naprostou a ojedinělou shodu náhod.

Cestopis z Malty

Ti, co umějí nějaký cizí jazyk možná nepochopí to, co jsem prožíval. Vzhledem k tomu, že jsem se občas potřeboval domluvit, čeština na to nestačila a v domácích podmínkách jsem nenašel čas na učení, rozhodl jsem se toto řešit radikálně a to měsíčním pobytem na Maltě spojeným s výukou angličtiny. Ti, co mně podezírali, že se jedu na měsíc povalovat na vyhlášený ostrov, se velice mýlili.

Cestu zprostředkovala Student agency k mé naprosté spokojenosti a neuvěřitelně příjemně. Rozhovor se slečnou Radkou, která vše zprostředkovávala, byl vždy pohlazením na duši. Bohužel však tato firma musí spolupracovat s jinými, ve kterých stále vládne komunistické myšlení a zákazník je ten nejobtížnější tvor, který se pod sluncem vyskytuje.

Prvním z těchto podniků je Česká pošta, která nedoručila balíček, který jsem měl obdržet a ve kterém byly mimo jiné i letenky, ani vyrozumění o něm. Slečna ze Student agency vše vytelefonovala, zjistila, na které poště a u které přepážky balíček leží, ale přesto jsem ho nebyl schopen vyzvednout. Neměl jsem totiž vyrozumění o uložení balíčku. Marně jsem mohl vysvětlovat, že kdyby mi bývala byla pošta doručila vyrozumění a já věděl o jeho existenci, nepátral bych po něm dva dny před odletem. Po hodině hledání, kdy jsem byl již z pošty takřka vyhozen, jsem zavolal slečně z Brna, telefon jsem předal vedoucí pošty....... a za pět minut odcházel i s balíčkem, o kterém pošta do té doby neměla ani ponětí.

Další problém nastal, když jsem neodletěl ve stanoveném termínu. Snažil jsem se změnit letenku přímo u ČSA, ale ochota byla stejná jako u pošty. "Air Malta změnu dosud nepotvrdila, přijďte dvě hodiny před odletem". Stalo se. "Air Malta to stále nepotvrdila, čekejte". Letadlo se pomalu nakládá. Prosba, zda by se to nemohlo zaurgovat. "Mohlo, ale ono by to asi nebylo nic platné". Slečna společnosti, která prodej letenky zajišťovala a jejíž zastoupení posléze nacházím, mi sděluje veškeré potřebné údaje o letu, o volných místech u okénka, apod. Vyzbrojen těmito údaji se vydávám zpět k ČSA. Slečna pod tíhou argumentů znovu vysílá požadavek a sděluje, že je tedy všechno v pořádku a letenku mám u Air Malta zajištěnu.

Nastává pro mě další problém a to se zavazadly. Vyzbrojen radami kamarádů, jak dopravovat potápěčský materiál letecky, mám dvě hlavní zavazadla, která mají mít do 20 kg, ale prý se toleruje váha do 22 kg. Moje zavazadla váží 21,8 kg. Dále mám příruční zavazadlo, které má mít do 5 kg, ale neváží se. Toto příruční zavazadlo má tedy 18 kg. Poslední zavazadlo, jaksi navíc, mám příruční batůžek o váze cca 9 kg. Nikdo mne ovšem neinformoval o tom, že zavazadla jsou nejprve zvážena a potom se neskladná zavazadla, v mém případě krosna, odnesou k jiné přepážce. Kdybych to býval věděl předem, mohl jsem část obsahu příručních zavazadel přihodit. Takto se vláčím s taškami plnými železa, která posléze odkládám na rentgen, či něco podobného a tvářím se, jako že jsem si neudělal při zvedání kýlu. Taška zajíždí do black boxu, a v tom vidím celníka jak třeští zrak a po paměti sahá po rukavicích a natahuje si je. Ač je to už zhola nemožné, oči třeští ještě více, když se pokouší tašku zvednout. Zaujímá ho vše. Spaire Air, nádobka vhodná na bombu (lepší byste nenašli), velká baterka (zdroj pro tuto bombu), rozebrané automatiky (zřejmě spouštěcí zařízení). Tašku rozkládá do několika přepravek a znovu je honí skrz black box tam a zpět. Posléze mi povoluje naložit si věci a projít. Neví, že se jednalo v podstatě o nový druh Rubikovy kostky, jejíž složení jsem trénoval celý večer!! A tak tam ještě po čtvrt hodině překážím a přemýšlím, zda nebylo baterka pootočena o 20° nalevo, a že kdybych dal salám vzhůru nohama, šňůrka od něj (resp. uzel na ní) by méně překážela.

Svůj první let velkým letadlem absolvuji bez problémů. Přetížení po startu je o trochu menší, než když se závoďákem vyrazím na trať. Jenom jsem si vždycky myslel, že letadlo má křídla přidělaná vcelku napevno. To naše s nimi při letu mává jak čáp, ale to bude možná tím, že si všímám nepodstatných věcí. Také bych třeba namazal brzdící klapky, aby tak nevrzaly a vysouvaly se plynule, ale to by byla určitě chyba, protože kdyby to tak mělo být, mechanici by to dávno udělali.

Velkým zážitkem je přílet do Frankfurtu. Mám informaci, že se jedna o velké letiště. Moje představy jsou však překonány!! Letadla přistávají na dvou drahách vedle sebe a současně na dalších dvou vzlétají. Již ve vzduchu se řadí za sebou jako auta před křižovatkou. Docela obdivuji piloty. Při výstupu z letadla dostávám informaci, odkud odlétá letadlo na Maltu. Všemu rozumím a tak to s tou mojí angličtinou nebude tak špatné. Je to ale poslední moment, kdy jsem si to řekl. Bloudím po letišti a každý mě posílá od čerta k ďáblu. Dlouho mi trvá než pochopím, že musím v rámci letiště použít vlaku a jet jím dvě stanice.To vše aniž bych opustil tranzit. Vím, že odlétám z haly E. Ta hala má však 60 východů. Všude freeshopy, dokonce i modlitebna, ale živý tvor, kterého by se dalo zeptat na něco, s výjimkou nakupovaného zboží, neexistuje. Nacházím sice nějaký počítač, se kterým se kamarádím, ale u příslušného východu svítí odlet do Polska. Na velké informační tabuli chybí údaj jen u jediného letu. Hádáte správně: je jím můj let na Maltu. Nakonec zjišťuji, že můj kamarád počítač přece jen nekecal a dvacet minut před odletem se let na Maltu objevuje. Potřebuji si vyměnit letenku za palubní lístek, neb toto prý v Praze nebyli schopni udělat. Koukají na mně jak na zjevení, informaci o jakékoli změně jim pochopitelně ČSA neposkytla. Přestávám být hrdý na své dorozumívací schopnosti. Chtějí papír, že jsem zaplatil za změnu. Ten mi hned zabavila moje žena, neb bych ho prý ztratil, s čímž se dá vcelku souhlasit. Po čtvrt hodině handrkování dostávám palubní lístek, aniž bych si nechal kartu olíznout tím odporným strojkem, který způsobí, že vám o několik dnů později zmizí všechny peníze z konta. Že bych umřel v letadle hlady, strach nemám. Na vše odpovídám yes a again, a tak pitiva i jídla mám dostatek. Postupně do sebe soukám jídlo a dbám, abych si nepocintal jediné kalhoty. Když už jsem to skoro zvládnul, vyhlašuje pilot nějakou atrakci. Má se to jmenovat strong wind. Je také možné, že neříkal atrakce, ale attention, kdo tomu má ale rozumět. Kdyby řekl rovnou, že se jedná o virtuální realitu - jízdu na horské dráze, nemusel jsem mít pokecané kalhoty. Je to stejně dobrý jako když jsem na tom byl v zábavním parku. Tady to mají ale vylepšené o to, že při tom zároveň zaléhají uši. Pracně napěchovanému jídlu do žaludku se to asi taky líbí a chce se mermomocí na tu atrakci podívat. Ostatním lidem se to tak líbilo, že po přistání tleskají. Že by chtěli přídavek?

V letadle vyplňujeme nějaký lísteček s poměrně vlezlými údaji. Zřejmě mi bude Air Malta posílat reklamní materiály. Jsem jediný poctivý, kdo jim ho nechává v letadle, všichni ostatní si ho, škrti, odnášejí. Je tedy pravda, že imigrační úředník všechny ostatní pouští a jen já musím shánět nový, ale alespoň se pocvičím v angličtině, kvůli tomu sem přece letím. Vezu se letištním autobusem, je to 4 metry široká obluda, do které se pohodlně vejdou všichni cestující. Mám slabost pro autobusy a tento se mi moc líbí. K mému velkému údivu přijíždějí všechna zavazadla, a co víc, nepoškozená!! Mobilní telefon zdejší síť odmítá zaregistrovat, ačkoli ve Frankfurtu to bylo bez problémů. Ač přijíždím o den později, čeká mě pracovník školy, což je zase práce Student agency a její nepřetržité help linky pracující i v neděli, a odváží mě bydlet. Vytřeštěně zírám na provoz vlevo. Připadám si jako na závodech, tam se taky občas jezdí po druhé straně vozovky a předjíždí se zprava, ale tady takhle jedou všichni - prasata. Dostávám instrukce, jak se mám chovat v rodině, co bude ve škole, atd.. Dlouho do noci je překládám, zítra už to snad bude dobré. Ani nevím, kdo řekl: "Nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř". Měl pravdu.

1.den pobytu

První boj svádím již u snídaně. Mými partnery u stolu jsou dva příjemní Němci. Snažíme se konverzovat. Obdivuji jejich trpělivost. Odcházím nenasnídán a zcela vyčerpán. S jedním z nich jdu do školy. Auta od včerejška nepřestala jezdit po druhé straně, a tak mě co chvíli nějaké málem sveze, protože s pirátem, co jede v protisměru, nepočítám. Dorážíme do školy, přicházím do třídy, píšu test a stále musím namáhat svůj mozek anglicky. Už toho mám plný zuby. Naštěstí je ve skupině jeden Čech-Mirek, takže mám možnost za den prohodit asi 10 českých vět. Jinak i spolu bojujeme v angličtině. Není-li ti něco jasné, každý učitel ti to ochotně vysvětlí. Ovšem anglicky. Neznáš-li anglické slovíčko, vysvětlí ti ho. Anglicky. Ano, takhle jsem si představoval výuku angličtiny, ale že to bude takhle hrozné, to jsem tedy netušil. Přestávka se spolužáky - anglicky. Obsazené záchody - anglicky. Informace o mimoškolních aktivitách - anglicky. Opouštějí mě síly. Nemám chuť na jídlo, nepotřebuji pít, potřebuji se zeptat, kde najdu peněžní automat a kde mě připojí k Internetu. Všichni ochotně naslouchají, co ze mě vypadne za blábol. Já už ale nemůžu! Potácím se podle mapy k novému domovu. Domorodci se mně stále ptají: "Lose, lose"??. Že by mi žena nasazovala doma parohy, tady byl symbolem paroháče los a na mě to již bylo vidět? Kupuji si něco k pití. Nejsem už schopen porozumět ani číslům na kase. Hroutím se do postele. S tím hned přichází sen. Je v angličtině a já nerozumím ani slovo. Probouzím se k večeři. Všichni se mnou stále chtějí komunikovat v angličtině. Já už ale nevím, co vlastně chci. Ke zděšení hostitelky si nalévám do skleničky čistý sirup a piji ho. Nevnímám, co piji, nevnímám, co jím, i když vím že normálně bych to nejedl a musím se bavit anglicky. Po večeři si pouštím české CD s Kameloty. Pomalu si zase začínám uvědomovat svoji vlastní identitu.Ten čas ale netrvá dlouho. Musím napsat homework, musím se naučit některá slovíčka, abych se měl šanci zítra trochu chytat. Moje mysl se upíná k naději, jak mě Mirek utěšoval, že na tom byl taky tak a že se to za tři čtyři dny oposlouchalo. Kéž už by byl čtvrtý den za mnou!

2. den

Opět snídaně s konverzací. Dneska už si dávám pozor abych se najedl. Jdu raději novou cestou, protože tam nejezdí moc aut. Začínám si zvykat na to, že nemá cenu koukat nalevo, protože odtud nebezpečí bezprostředně nehrozí. Jsem tedy ohrožen auty z obou stran, nalevo se nekoukám - už, a napravo taky ne - ještě. Připadám si, jak děti, které před vstupem do vozovky sice kroutí hlavičkou na všechny strany, ale informaci o přijíždějících autech nejsou schopny vyhodnotit. Do příletu na Maltu jsem si myslel, že umím řídit auto. Tady mám 100% jistotu, že bych to zbořil nejdál v první zatáčce či křižovatce. Hledám internetovou kavárnu, abych mohl navázat spojení s rodinou. Všude odmítají připojit můj počítač na jejich síť. Kupuji si tedy 40 minut času. Zjišťuji, že program Internet mail nemají nainstalován, protože všichni používají buď hotmail nebo yahoo. Peru se s počítačem, peru se s myší, kterou někdo přede mnou řádně prolil coca-colou, jsem naštvaný na počítač, na Internet, na celý svět. Naštěstí poslední nejsprostější SMS píší až po vypršení času, takže neodchází. Táhnu se přes celé město a otravuji ve všech kavárnách. Všude říkají, že si mohu poštu bez problémů stáhnout, ale už jsem chytřejší a neplatí předem, ale chci to nejprve vidět. Ze všech odcházím neúspěšný. V poslední je průběh stejný, zkouší jednu adresu, druhou, třetí a stále nic. Jak by také mohlo, když se nás to neptá na jméno poštovního serveru. Čtvrtá adresa však funguje. Jak? Nemám tušení a byl jsem přesvědčen, že to ani není možné, pokud nezadám jméno poštovního serveru. Po tříhodinovém trmácení městem se ve mně probouzejí poslední síly. Konečně kontakt s rodinou! Tedy kontakt mám, ale nikoli s rodinou. Mám zde pouze šest zpráv za poslední hodinu. Zřejmě mám v Praze puštěný počítač a zprávy, které mi všichni píšou leží na mém počítači v Praze. Zejména zprávy od ženy a od dcery musely urazit poměrně dlouhou cestu, nejméně 15 m z kuchyně nebo dětského pokoje na server a potom zase zpátky ke mně do kanceláře. Horko těžko nacházím síly, abych se vydal k domovu. Ještě že potkám trochu větší krám, kde se dá i nakupovat očima a tak je zde riziko nevhodného nákupu podstatně menší. Nechápu,proč se mýdlo napraní nazývá key, ale budiž. Včera jsem si myslel, že je hodně špatně, dneska je mi ještě hůř. Večer se snažím u večeře vyjádřit, jak se mi moc stýská. Hostitelka na mně kouká jako na zjevení a ptá se jedním slovem: "why". Jak jí mám vysvětlit, že mi tu chybí každodenní souboj mých potomků, jejich žalování, žvatlání a veškeré projevy s tím spojené. Naštěstí to chápe Nick a vysvětluje jí můj stesk po dětech, manželce. Přitom zjišťuji, že si myslela, že se mi stýská po mamince a tatínkovi. Třetí spolunocležník - Němec se pochlubí, že potkal skupinu sympatických Čechů, se kterými si popovídal velmi dobře německy. Vzápětí dostává od hostitelky vynadáno, že když se přijel učit anglicky, má mluvit anglicky a že německy nesmí ani ceknout. Po té, co vysvětluje, že se nemůže dovolat z telefonu a hostitelka ho poučí, že si nejprve musí koupit kartu, kterou jí ukáže, že ji tam musí strčit, což také dělá, kontakty směrem nahoru, jak jinak, je mu sděleno, že tedy neví, kde je chyba. Pokud jsem měl nějaké sympatie k hostitelce, tak mě opouštějí. Aspoň, že jídlo se dnes dalo pozřít.

3. den

Člověk si pomalu zvyká na všechno. Při ranní cestě vysvětluji Nickovi, že Dubček nebyl náš spasitel, ale že to byl trouba, který poznamenal celý náš národ. Pokud byste někdy Nicka potkali, řekněte mu, jak to bylo, protože se bojím, jaké informace pochopil. Ve škole si pomalu zvykám. Ne, že bych rozuměl, ale už je mi jedno, že nerozumím. Po škole se vloudím na školní počítač, takže mohu v klidu pracovat, aniž bych byl pod tlakem tikajícího času. Chvíli bojuji s disketou a potom zjišťuji, že se jedná o Macka. No, budu všechno psát. Zprávy mám ve schránce všechny, počítač je tedy asi vypnutý, ale žádná nová zpráva z domova. Nevím. Zakládám si tedy pro jistotu novou schránku, abych ji byl schopen stáhnout i z internetové kavárny a adresu rozesílám všemi možnými způsoby domů včetně zpráv SMS přes Internet. Už nejsem tak zničený jako včera a pozoruji na sobě příznaky lhostejnosti vůči zprávám z domova. Už se taky nekoukám na každé dítě, se kterým bych se chtěl pomazlit místo vlastních. Začínám si všímat i Malťanek. Vesměs brunety, zpravidla plnějších tvarů. Já mám rád, když chrastí kosti. Tak koukám aspoň po autobusech. To je jiný kafe, kam se hrabou ženský! Vím, že mám autobusománii, ale takovou krásu musí ocenit každý. Neuvěřitelná všehochuť značek a let výroby. Nejmladší bych odhadoval tak na šedesátá léta. Křídla nad blatníky, výstupky na všechny strany, léta Presleyho. Ty starší budou těsně poválečné, ne-li válečné. A všechny, ač někdy plně narvány, jezdí stále s otevřenými dveřmi. To není jako v Praze, podle vnitřní směrnice D 1/3 nejprve tři vteřiny zvonit a potom teprve zavírat dveře. Je-li míň lidí, jenom se přibrzdí, oni vyskočí, jiní naskočí a jede se dál. Nechápu, jak jim mohly ve zdejším slaném prostředí vydržet tak dlouho. Ale i ostatní auta jsou značného stáří a bez koroze. Velké množství škodovek 120, velké množství Favoritů, žigulíci, staré Oply. Na novějších značkách (jako třeba Felicie) si člověk moc nesmlsne, i když tady vozy Škoda používají dokonce jako policejní auta.

Večer vedu opět dialog se spolubydlícím Němcem. Zase byl na pláží, zase se tam potkal se skupinu Čechů a mluvil.... zase německy. Domlouváme se, že to ale hostitelce neřekneme, aby mu zase nevynadala. Začíná mi vadit. Dneska se jídlo zase nedalo jíst. Je to studentka, která si zřejmě pořídila barák a jako byznys má pronájem. Žárovky 25 W, voda silně přiškrcená, aby se jí moc nevyplýtvalo. Ono by to ani nešlo, protože jako druhá pojistka jsou trochu ucpaný odpady. Jídlo to nejlevnější a připravené za 10 minut. Ještě štěstí, že jsem sem odjížděl hubený. Zní to paradoxně, ale mít před odjezdem pupek, tak mi džíny spadly až na zem! Takhle padly jenom o 5 cm níž, zarazily se o kyčle, já je dole založil a jsem v pohodě. Stejně mě žena říkala, že jsem moc tlustý.

4.den

Při cestě do školy již běžně umím hledat ve slovníku během chůze aniž bych zakopl. Stejně bych se ale jednou rád dozvěděl, co všechno jsem mu řekl. Ve škole už se ocitám málokdy úplně mimo. Ne, že bych rozuměl každému slovu, ale kontext již chytím vždy. Dneska mi bylo líto učitele. Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, kdy se nepoužívají členy a jako příklad jsem uvedl množné číslo a neurčitý člen. Ochotně popsal celou tabuli, kde mi vysvětlil, že v množném čísle se neurčitý člen nepoužívá. Myslel jsem si, že to nepochopil jako příklad a jako další jsem uvedl číslovku před podstatným jménem. I tomuto tématu věnoval deset minut. Trochu s hanbou jsem mu vysvětloval, že se mi jednalo spíš o další pravidla. Pochopil! Během 30 vteřin mi sdělil, že dalších pravidel je moc a nedají se naučit. Musím je prostě okoukat a bylo vymalováno.

Po škole se těším k mailu. Dneska tam už musí být nějaká zpráva. Ve staré schránce jsou všechny, to vypadá dobře! Asi žena dostala moji zprávu a vypnula můj počítač a v nové schránce je jedna nová zpráva. Tetelím se blahem. Jen aby ta zpráva nebyla krátká, abych se opravdu něco dozvěděl o rodině. Obsah mailu: "Vaše SMS zaslaná na číslo 0603....... nemohla být doručena". Nálada se mi z kladných hodnot řítí do záporných. Když už jsem zvítězil nad technikou, tak evidentně selhává lidský faktor. Proč mi nikdo nenapíše? Vleču se domů. Chci tedy alespoň zavolat. Krám, kde ráno prodávali karty, je ale zavřený. Rovněž je zavřený krám, kde jsem chtěl vrátit skleněnou flašku, kterou od rána tahám na hrbu. Potím se víc než jindy, pot mi stéká po zádech. Docházím domů a zjišťuji, že to není pot, ale sladká Fanta, která vytekla z té flašky, co jsem chtěl vrátit. No, stejně to peru každý den. Při praní jsem udělal životní poznatek, že pokud se prádlo po praní vymáchá, tak je docela příjemné na tělo a nedře. Jenom si říkám, zda byl tento poznatek pro mě tak nutný. Taková automatická pračka...

Večer mi Nick sděluje, že ho to už nebaví a že chce přeložit do jiné rodiny. Co já tady budu sám dělat? Má ale pravdu. Zaplatili jsme si ubytování v rodině, abychom slyšeli angličtinu a výsledek? Dneska večer tvrdila bytná, že má moc práce a tak se o nás stará její otec. Za večer tedy slyším jediné slovo: "Dinner". Dávám Nickovi několik otázek na gramatiku a zjišťuji, že není takový pánbůh v angličtině, jak jsem si myslel. Jeho otcovský přístup ke mně je ale velmi příjemný a hodně mě podržel. Co se týká ubytování, to jsem mohl být v hotelu, tam by si aspoň nedovolili předložit mi takové žrádlo. No tak se budu muset naučit nová slovíčka, abych mohl požádat o "Change the host family" zítra taky. Několikrát za večer zvoní telefon. Stále doufám, že by to mohla být žena. Že dostala teprve teď můj mail a pochopila, jak nutně potřebuji nějakou zprávu od ní. Do učení nepravidelných sloves mi ale nikdo nevolá. Aspoň doufám, že jsou všichni doma v pořádku.

5. den

Začíná v podstatě už ve čtyři ráno. Bytná se vrací ze školy, všechny dveře jí nějak vyklouzávají z ruky, sprchuje se. Vzhledem k tomu, že vanu od mé postele odděluje jenom příčka, mám chvílemi pocit, že jsem mokrý. Copak mokrý, to by nevadilo, hlavně, že nic nechytím. Chudák student, který musí studovat až do rána.

Vyrážíme s Nickem do školy dříve, abychom mohli požádat o přeložení. Taky zjišťuji, že to není Němec, ale Švýcar. Naštěstí pár minut předtím než jsem chtěl vykládat svoje zážitky ze Švýcarska. Zdržuji ho, protože si ještě musím koupit kartu. Nevím, kde bych ji večer sháněl a já už opravdu musím mít nějakou informaci o tom, co se v Praze děje. Ve škole z nás nejsou nadšeni, ale co mají dělat. Hledají nové rodiny. Mohu se rozloučit s požadavkem na nekuřáckou rodinu. Akceptuji již vše. Prý mají dvě malé děti. Doufám, že se mě nebudou bát. Starší kluk má být o trochu starší než Janička a mladší kluk má být zase o trochu menší než Péťa. Prosím kluky o nabíječku na mobila, protože já jsem si vzal nějakou na jiný telefon. Poprvé zjišťuji, že je pro mě pohodlnější nepřepínat mozek a prosím je o to anglicky, ač jsou to Češi. No, anglicky, to se zrovna říct nedá, ale má to k ní blíž než k češtině. Také zjišťuji, že jsem nějak zapomněl polsky a i když se bavím s Polákem polsky, polovina slov je anglických.

Po škole jdu jenom mechanicky zkusit stáhnout e-mail. Když tam zpráva nebyla včera, tak tam nebude dnes. Ale už ráno jsem si koupil kartu, takže večer můžu zavolat někomu z Prahy, co se stalo. Je tam! Je tam mail pro mě :"Roaming bude fungovat nejprve v pondělí. Jsme v pořádku. Děti posílají pusu. Píšeme Ti obden SMS". Tak kvůli této zprávě se trmácím od počátku týdne po všech kavárnách, ušel několik desítek kilometrů, utratil několik set korun a propotil několik triček. A nyní mám takové obsáhlé zprávy z domova. Radost se mísí se vztekem. Stále tomu nemůžu uvěřit, že spojení a technika funguje, ale prostě nikomu v Praze nestojím za to, aby mi něco konkrétního napsal. Stále si to čtu dokola a nemůžu pochopit obsah. Tak na jednu stranu žena ví, že mi tady mobil nefunguje, ale na druhou stranu mi na něj posílá SMS. To si myslí, že SMS nosí poštovní holubi? Sem žádný nepřiletěl. Odepisuji tedy také krátce, protože na to nemám příliš času. Až po odeslání zjišťuji, že to posílala z mého počítače a tedy že i odpověď jsem poslal na počítač, který nyní asi nestahuje. O svých dalších myšlenkách se raději nebudu rozepisovat...

Musím si naplánovat pořádně zítřejší výlet. Už tuším, jak se dostanu k nějakému divecentru, Ivan Hradecký ho na Stranách potápěčských hodně chválil. Takže musím zabalit veškeré potápěčské cajky do krosny a hned po snídani vyrazím. Copak tam, ale hlavně abych trefil zase zpátky. No a v neděli mám být připraven v 10 km odjezdu do nového působiště. Je to trochu nepříjemné, ztratit pokoj na který jsem si zvykl, jedinou část známého prostředí , ale snad to bude lepší. Doufám, že mi děti budou aspoň trochu rozumět.

Večer zamlčujeme s Nickem, že se v neděli budeme stěhovat a bavíme se s hostitelkou. Ptám se, jak je drahá voda, jak je drahá elektřina. Říká, že moc. Tyto informace miluji. Ptám se, kolik přesně? Říká, že platí 60 liber. Hergot, další směrodatná informace! Znovu vyzvídám. Dozvídám se, že neví přesně, jestli za čtvrt roku, nebo za rok. O tom, kolik stoji kubík vody nebo kWh elektřiny nemá ani páru. Převádíme radši hovor jinam. Kolega jede zítra na výlet na vedlejší ostrov Gozo. Ptám se, jak je to daleko. Neví. Ptám se, jak dlouho se tam jede. Neví, což je k velikosti Malty dost úžasné. No aspoň už vím, proč musí studovat.

6. den - 1. den potápění

S krosnou vážící polovinu mé váhy, i když po tom kvalitním jídle to už možná bude i větší polovina, vyrážím na autobus. Ne, potápění není vhodný sport, když nemáte k ruce auto. Na stanici se vyptávám a velice ochotná paní vše vysvětluje. Vysvětluje i jak se mám vrátit zpátky, trochu si povídáme. Stále mi ale vrtá hlavou, proč se mám vracet úplně jiným autobusem než jedu teď. Číslům už jsem jakžtakž rozuměl. Vrací se s omluvou zpět, že to popletla a řekla mi jiné číslo. No to už je lepší. Dojíždím na autobusové nádraží ve Valletě. Jsem u vytržení. Tady je ta líheň všech krásných autobusů. Vyptávám se na stanoviště autobusu, ale mám prý jet jiným. Jedu tedy jiným. Zjišťuji, proč autobusy jezdí s otevřenými dveřmi. Oni je totiž některé ani nemají. Jo, to není jako v Praze, kdy jsem nervózní z toho, že nefunguje kontrolka zavření dveří. Tady mají po problémech. Obdivuji tuto techniku, obdivuji zdejší zvyky. Tak třeba: lidé na stanici nestojí na jednom místě, ale tak 5 metrů od sebe, aby autobus nemusel zastavovat a mohl jenom přibrzdit a oni mohli plynule naskakovat. Jsem trochu nervózní, když mě na kruhových objezdech vytahuje síla odstředivka ven z autobusu. Všechny kopce sjíždíme na nebeskou šestku. Nemohu se na to dívat a tak raději skrz podlahu pozoruji ubíhající krajinu. Když tak o tom přemýšlím, na tomto autobusu se nemá co pokazit. Co se mohlo pokazit, to už bylo vyměněno před dvaceti lety a teď už jenom spolehlivě jezdí.

Dorážím na základnu k hotelu Jerma Palace. Majitel se mi představuje jako Micke. Od návštěvy Ivana Hradeckého se tady evidentně neuklízelo. Tedy pokud někdy. Vypadá to přátelskou atmosféru, ale nyní se mi moc nelíbí, protože ten, kdo je centrem legrace, jsem já. První otázka: jakou mám kvalifikaci? Vysvětluji, ukazuji průkazku. O.K. Pak mi dávají vyplnit prohlášení o tom, že jsem zdráv. Bráním se, že to mám potvrzeno od doktora, tak proč to mám vyplňovat. Ukazuji razítko od doktora. Později zjišťuji, že jsem si tím ušetřil tři libry, které za tento papír chtějí. Tím splňuji druhý požadavek. Třetí otázka: jaký chci půjčit materiál? Mám vše s výjimkou jacketu. Trochu ze mě dělají blbečka, protože tady jacketem nazývají vrchní díl neoprenu. Potom chtějí vidět logbook. Češtině moc nerozumějí, rovněž tak mým zápisům (jednou za rok kolik ponorů?), ale tváří se důležitě. Jakou mám automatiku? Ukazuji, že potřebuji dvouventilovou patnáctku s tím, že si jeden oříšek vyndám. Jsem bez nároku! Tady mají pro příchozí jednoventilové dvanáctky a dvě automatiky se nosí pod led. Chci si aspoň nafouknout Spare Air. Není potřeba, jdeme za pěknými zážitky, ne za problémy. Všichni se drží za hlavu, když vyndávám sucháč. Že prý Antarktida je daleko. Nasedáme do auta, má sice zalepenou pneumatiku, ale za to dostalo nedávno řádnou ránu. Vzpomínám si, že bych si rád překontroloval, zda jsem si při tom zmatku vzal nůž se šnorchlem. Dveře nejdou otevřít ani zvenitř, ani zvenčí. Holanďan prosí Mickeho, aby otevřel dveře, že si chci zkontrolovat nůž. Nůž není na normální potápění potřeba. Jedeme pěkný kus cesty. V duchu si nadávám. Tak přesně takhle začínají průsery. Podceněním několika blbostí současně. Nemám dvě automatiky, nemám Spare Air, nemám nůž, nemám vlastní jacket. Prostě věci, na které jsem zvyklý a nemusím nad nimi pod vodou přemýšlet. A každý si před průserem taky říkal: "No přeci se kvůli takové blbosti nevrátím".

Jsme na místě a vystupujeme na pobřeží. Micke vysvětluje, jak poplaveme, sám si bere jednoho, ze mne a z Holanďana dělá dvojici. Jestli prý aspoň já mám počítač. Klasika: dva potápěči-jeden počítač = další počátek potenciálních problémů. Aspoň, že nacházím nůž se šnorchlem. Asi jsem přecitlivělý pedant, ale zase na druhou stranu si myslím, že mě děti budou ještě nějaký pátek potřebovat. Ptám se, jak daleko poplaveme, jak hluboko je vrak. Je to za horizontem a v hloubce 100 metrů. Jo, já mám srandu taky rád, ale tady mi to nějak skřípe. Možná, že je problém i v tom, že jsem zvyklý takové akce organizovat a rád si připravím plán, co bude, až bude. Takový kufřík s kyslíkem budu v jeho autě třeba marně hledat. Stále srandičky: jak velký otvor mi má nechat v zipu, jak se řídí auto, když se nevrátíme. Vyrážíme. Kluk, kterého si vzal Micke na starost, je nějak mimo. Nemůže vyrovnat, padá mu maska a stále je to všechno jiné, jen ne něco normálního. Můj buddy je naštěstí v pohodě. Koukám, jak Micke nechá svého adepta trápit, já už bych dávno..., ale co se vlastně do toho montovat, tady za nic nezodpovídám. V druhé zátoce leží vrak. Klesáme k němu. Micke pod námi, já se svým buddym a někde vysoko nad námi se trápí poslední jedinec. Micke na něho chvíli mává a pak znechuceně mávne rukou a plave pryč. Mám plavat za Mickem nebo mám pomoci tomu nade mnou? Ne, mám se starat o svého buddyho a o nic jiného. Přeci ten ponor nevedu a nejsem buddy.

Krásný vrak. Šroub leží ve 33,8 metrech, potopen v září 1998. Prohlížíme si ho zvenčí, vystupujeme na palubu. Dohání nás opuštěný nebožák. Micke míří do vraku. Krása. Jenom ve strojovně bych vydržel hodinu. Musím ale dál, tak do strojovny jenom nakukuji, zdálky pozoruji vahadla ventilů, proplouváme další částí vraku. Ukazuji Mickovi dle dohody, že já a buddy máme stovku. Ukazuje na svého buddyho, že má už jenom 50 a plave znovu do útrob vraku. No comment. Vyplouváme z vraku. Koukám nenápadně na jeho buddyho, už má jenom 30. Tak tady to ještě bude zajímavý. Tady se poplave na jednu flašku. Můj buddy se nějak podivně kroutí. Ptám se, co je. Je mu zima. Hlavně, že se smáli sucháči, já jsem na rozdíl od nich v pohodě. Doplouváme však v pořádku. Flaška buddyho Micka je sice prohnutá dovnitř, ale stále měl co dýchat. Zase to dopadlo dobře, ale hergot, jak já tohle nemám rád. Trable překrývá docela pěkný zážitek. Sem bych se rád někdy vrátil s velkou flaškou a nikým neomezován. Ptám se, kdy vyrazíme na další vrak. Vytřeštěně na mě zírají, co že to chci, když jsem na jednom byl. Vysvětluji, že mám čas jenom o víkendech a tak ho musím využít. Ne, dneska už další ponor nebude. Někdo se ptá, kam se pojede v neděli. Majitel se směje. V neděli, to přeci on nepracuje. A já si bláhově myslel, že vydělává na turistech, co mají volno o víkendu. Zase na druhou stranu závidím jeho podnikatelský nadhled. Já jsem si ještě nikdy nedovolil odmítnout, když po mně zákazník něco chtěl a nekoukal jsem na to, jestli je sobota, neděle nebo večer. No, ještě se asi musím hodně učit. Chci platit, ale jsem odmítnut, že jsem říkal, že přijdu příští víkend. Je to sympatická důvěra, ale nejsem rád svázaný tím, abych někam musel jenom kvůli placení. Platím 8 liber za ponor, 2 libry za dopravu a 1,75 libry za půjčení jacketu. No, už jsem viděl i levnější ceny. Vzhledem k tomu, že cena za půjčení kompletní výstroje je 2 libry, tak cena za samotný jacket 1,75 libry není tak špatná. Tedy, když se na to koukáte ze strany divecentra.

Jedu zpátky na autobusové nádraží. V nějakém pajzlu si něco objednávám podle obrázku. Přinášejí něco jiného, asi jsem zase v angličtině zaperlil, ale to je v podstatě jedno. Pingl má na sobě kravský řetěz ze zlata a levou ruku má omotanou také něčím takovým. Ani ji nemůže používat, protože ji už neuzvedne. Jsem zvědav na cenu, protože bych byl nerad, kdyby si kvůli mně mohl koupit zlatý řetěz i na pravou ruku a nemohl pak pracovat. Nechtěl bych ho mít na svědomí! Cenu říká přiměřenou, ale pro jistotu si venku vždycky kontroluji, zda jsem to dobře spočítal. Vychází mi cena mínus 1,40 libry. Zajímavá cena. Nebýt to tak daleko, tak sem budu chodit na obědy každý den. Rozplývám se nad autobusy, snažím se je fotit. Za chvíli už nevím, který jsem vyfotil a který ne. Prohlížím si dva nejstarší, které jsou zachovalejší než jiné. Řidiči hned po příjezdu vybíhají a s láskou je myjí. Je vidět jak je to s přístupem k vozidlu. Podle výzdoby usuzuji, že se na nich nestřídají, ale že má každý přidělen jeden autobus. Je to nádhera. Prý je dokonce vydaná knížka o maltských autobusech. Dneska ji ovšem s 30 kg na hrbu nemám chuť shánět.

7. den

Ráno se balím a čekáme někoho ze školy. Přijíždí nijak neoznačený vůz a když vidí moje zavazadla, tak tvrdí, že si mám vzít ještě jedno auto. No nakonec se tam poskládáme. Nick se jde posadit do auta a až po usednutí vytřeštěně zírá na volant před sebou. Stejně vytřeštěně zírá řidič, když se mu za volant posadil zákazník. Jsem rád, že problém s levostranným provozem nemám jenom já. Veškeré stopky projíždí taxikář plnou rychlostí, akorát před nimi troubí. No, i to je způsob. Trať autobusu zde například vede jednosměrkou v protisměru a autobus tu má dokonce stanice. Na některé věci by si tady člověk těžko zvykal. Dlouho hledá, kam nás zavézt, protože domy nemají čísla. Nová rodina je hrozně přátelská, starší synek je v nedělní škole, mladší vše likviduje. Myslím, že někdo jiný by z toho mohl být šílený. Mě to naopak scházelo. Nesmím nikde nechat nic mého: krade mi slovník, chce se polít horkým čajem - pro mě normální situace. V pokoji sice nyní nemám ani stůl, ani židli, ale pokud se se mnou bude někdo bavit, nemám důvodu po večerech sedět u stolu. Večer mám telefon. Vylítnu jen tak ve slipech a v tričku. Volá ségra na telefon, příjemné rozptýlení. Po té mi paní domů nadává za to, že jsem vyšel z pokoje ve spodním prádle. No aspoň, že anglicky. V podstatě jsem spokojený, protože jí rozumím.

8. den

Mám nového spolubydlícího Jaczka. Je to Polák a nic mi nedaruje. Včera mně obšťastnil dvěma polskými slovy a to se předtím ještě anglicky dovolil, zda je může použít. Jedeme autobusem, trvá to o pět minut méně než když se člověk projde. Akorát mám problém při vystupování, protože naivně čekám, až autobus zastaví. Zastavuje se pouze stařenkám, já jsem zřejmě zařazen do jiné kategorie a tak na mně řidič, který trochu autobus zbrzdil, volá, na co ještě čekám a vystrkuje mě za jízdy ven. Jo, trvalo by asi dlouho než bych se tady naučil normálně žít.

Cestou vidím, jak se stěhuje nějaká rodina a nadávám si, že nemám s sebou foťák. Schodiště jsou úzká a tak se stěhuje pomocí jeřábu. Rameno jeřábu je umně provlečeno mezi několika dráty s rozvodem elektrického proudu pod napětím. Na jeřábu je na čtyřech lankách deska o rozměrech 4 x 3 metry. Ta se pomocí jeřábu přistrčí k balkónu a na ní se strká nábytek. Tedy normálně nosí. Stěhováci posunují nábytek až ke hraně a když stěhováka nábytek vystrčí z desky, umně se přidrží otevřených dvířek skříňky, takže nespadne ze čtvrtého patra, ale vrátí se zpátky na desku. Když je deska plná nábytku, vyskočí na její okraje stěhováci a deska je spuštěna dolů tak, aby se drátů pod napětím dotýkala co možná nejméně. Dole je vyložena do automobilu a celý koloběh se opakuje. Toto nafotit, tak se Úřad bezpečnosti práce v Čechách stěhuje do Bohnic.

Ve třídě už rozumím, co po mně chtějí a ztrácím se opravdu jen výjimečně. Povídám si přes Internet s manželkou a dětma. Zlatý vynález, ten Internet.

Rodina neví, že tady mám Zaka, 15 měsíčního likvidátora všeho, co mu přijde pod ruku. Je všude. Chvíli za krkem, za chvíli se nějak dostane do mého pokoje, za chvíli pojídá cosi s Jaczkova kufru, naštěstí jsou to jenom vitamíny. Také musím dbát na to, aby se nedostal do pokoje, když mám otevřené okno, resp. dveře na balkon. Na balkoně totiž udělal architekt jenom takové symbolické zábradlíčko o výšce 15 cm, což vzhledem k druhému patru není až tak moc. Pakliže by se někdo děsil nad bezpečností, tak těsně pod balkónem vede rozvod elektřiny a člověk by zůstal viset v drátech pod napětím. Dráty jsou pochopitelně na dosah z balkónu! S architektem bych se stejně někdy rád potkal. Vyprojektovat byt 200 m2 s jedním záchodem a ten dát do jediné koupelny, to snad chce opravdu záporné IQ. Část dne se tedy sestává z toho, že nenápadně hlídáte, kdy by se dalo do této místnůstky vniknout. Když už čekáte třeba dvě hodiny, tak se bojíte, že to nemůže dopadnout dobře.

Večer jdu na setkání nových studentů. Na takovém setkání jsem měl být už před týdnem, ale to jsem ležel umřelý doma. Taky nevím, co bych tu před týdnem dělal, když jsem jim nic nerozuměl. Bohužel je tu dost Čechů a tak mluva sklouzává dost často do rodného jazyka. Nic pro mě. Jaczek mě láká do jiného lokálu, že je tam hrozně fajn muzika a dobře se tam tančí. Závidím mu jeho mládí. Mlátím se pěšky přes celé město a o půlnoci jsem doma jako na koni.

9. den

Nedaří se mi vzbudit Jaczka. Po vzbuzení vidím, že jsem sice vzbudil jeho tělo, ale nikoli mozek. Ještě štěstí, že jsem nešel s ním. Večer jdu přes celé město zařídit si ponor na víkend. V divecentru je pochopitelně zavřeno. Jedu zpátky autobusem a autobusák je hodně nevrlý z toho, že nevím, jak se to jmenuje tam, kam jedu, že to až poznám. Hned o další stanici nastupuje nějaký cizinec. Tvrdí, že neví kam jede, že to tam pozná. Aspoň nejsem sám. Řidič je vyrovnaný muž a psychicky zvládá dva blbce v jedné minutě.

10. den

Jaczek opět flámoval, takže nemůže vstát. Obdivuji jeho výdrž. On jenom nemůže vstát, já bych nevstal. Objednávám si ponor přes školu a kladu si několik nesmyslných požadavků jako hodnotný ponor, dvouventilová láhev 15 litrů. Nic nebude problém, všechno bude splněno. No bodejť by mi řekli něco jiného, když jsem ještě nezaplatil. Jsem zvědav. V sobotu pro mne má k baráku přijet auto, a celé to má být o více jak 3 libry levnější. Jsem v napjatém očekávání. Vyptávám se řidiče, jak starý je jeho autobus. Patří k těm novějším a tak má rok výroby 1961. Živé provozuschopné technické muzeum. Nejstarší autobusy mají rok výroby 1940 a věrně sloužily už za druhé světové války. V noci je přísně dodržována zásada, že musí svítit alespoň jedno nějaké světlo vepředu a nějaké světlo vzadu. Nevím, co řidič vidí, když mu v noci svítí jedna parkovačka, ale asi moc často nemění trasy a tak každý svou trasu dokonale zná.

11. den

Navštěvuji Valletu, hlavní město Malty. Všechno je tady příšerně drahý, tedy ve srovnání s domovem. Kupuji jeden větší pohled, abych měl památku (50 Kč) a vyrážím zpět k domovu. Už vím, jaké dva autobusy mohu použít. Stejně bych rád někdy poznal zdejší systém dopravy. Obávám se, že ale ze strategických důvodů zůstává utajen. A tak jsou všude jenom nápisy stop bus bez jediného čísla linky, nedá se zjistit, kam který autobus jede a kterým směrem máte nastoupit. Existuje sice nějaká zmatená mapka, ale i v ní je pouze pár orientačních bodů s čísly autobusů. Zjišťuji další fakt, že ne všechny autobusy zastavují na všech zastávkách okolo kterých projíždějí. Aby autobus zastavil, musíte na něj mávat. Pokud je ale stanice na náměstí, kam autobus zajíždí, musíte hlídat už jeho vjezd na náměstí. Pokud totiž řidič nezahlédne mávajícího na zastávce, na náměstí ani nezajíždí. Potom jsou stanice, na kterých v jednom směru zastavuje autobus v obou směrech. Jak lidi poznají, který je který, netuším. Vzhledem k intervalům nejméně půl hodiny, je nabytí těchto informací dost náročné na čas. Jaczek prý bude dneska doma. Usíná po sedmé hodině.

12. den

Už jsem zapomněl, jak vypadá maso, a tak jsem se šel do McDonalda odměnit jedním hamburgerem. S kolegou si ve třídě povídáme, kde přesně bydlí, a že tam jezdím do servisu, a že.... Vše anglicky, resp. abych byl přesnější, pomocí anglických slov. Čas nečas, infinitiv neinfinitiv, člen nečlen, ale i to už je pokrok. Aby mi nevytrávilo, radši jedu domů zase autobusem. Dneska už dokonce vím, jak se jmenuje zastávka, takže je to bez rozruchu.

13. den, 2. den potápění, resp. nepotápění

Dříve snídám a vyrážím. Na stanici autobusu mám být v 8 hodin, ale jsem tam pro jistotu o čtvrt hodiny dřív. Jak se dá očekávat, nikdo nepřijíždí v 8 hodin, nikdo tam není ve čtvrt na devět. Dole pod kopcem vidím nějakou dodávku. Že by? Než však sejdu kopec, dodávka odjíždí, takže ani nevím, zda to byla ona. Čekám ještě půl hodiny a nakonec zjišťuji, že jediná možnost je potápět se zase s Mickem. Autobusy však dneska nějak moc nejezdí. Konečně nějaký přijíždí. Trochu jsem je přecenil s těmi poruchami. Korpulentní dáma si sedá na sedačku přede mnou, ta se rozpadá. Za těch 50 let provozu to evidentně není poprvé a trubky sedačky zaujímají společný prostor a čas s mojí nohou. Zasraný autobus, zasraní Malťani! Jak nám bylo ve škole sděleno, pokud má někdo nějaké slušnější zaměstnání, nemůže se spolehnout na něco tak nespolehlivého jako jsou zdejší autobusy. A tak je používají jen ti, co opravdu na víc nemají, nebo ještě nemají řidičák nebo jsou turisté. Nechci se vyvyšovat, ale necítím se mezi pasažéry jako mezi svými. Já lidi štvu svojí krosnou a nemám taky zrovna dvakrát dobrou náladu. Přestupuji na nádraží na další autobus. Začíná pršet a klouže to jak na ledě. Moji náladu vylepšuje zjištění, že jsem si místo flísky vzal omylem s sebou tepláky, takže se dál klepu jenom v tričku. Vzhledem k rannímu čekání, spolehlivosti a rychlosti zdejší dopravy dorážím na místo po hodině a půl trmácení, ovšem až po odjezdu na ponor. Možná prý bude ponor zítra. No, to jsem zvědav. Trmácím se narvaným autobusem přes čtvrtku ostrova zase zpátky. Doma naštěstí nikdo není a tak aspoň v klidu chvíli dospávám. Zak je neuvěřitelně živé dítě. Brzy vstává a hned začíná svoji destruktivní činnost. Matka to ne vždy psychicky zvládá, resp. nikdy a tak na něj dost často řve. Vlastně stále. Vzhledem k četnosti už na to Zak stejně nereaguje, takže to jenom ruší okolí. K mé smůle a k předsevzetí matky, že na něj bude mluvit jen anglicky, na něj řve maltsky. Takže se ani nic nepřiučím. Snažím se něco dělat na počítači a tak sedím na zemi a píšu to v posteli. Kruci, jak já se těším na trochu kulturní prostředí. A na maso. A na rodinu. Před chvílí mi přišla SMS, tak mám aspoň spojení, když už Pegas zvládnul po 11 dnech zaktivovat roaming. Co já bych za to dal, kdybych si teď v klidu mohl sedět na bagříku, v klidu si bagrovat a nemuset nad ničím přemýšlet a mohl se pomazlit s rodinou kdykoli se zachce a zakousnout to, na co mám zrovna chuť.

14. den, 3. den potápění resp. nepotápění

Ráno opět brzy vstávám, neboť nechci dorazit pozdě. V divecentru mám být v půl jedenáctý. Dneska to nějak jede, takže jsem na místě už o hodinu dříve. V půl jedenácté přichází pracovník divecentra. Vrhám se k němu, ale vysvětluje mi, že on má dneska volno a že jede na výlet se svou přítelkyní. A jestli se bude dnes potápět, to neví. Čekám ještě půl hodiny a odcházím na stanici autobusu. Naštěstí je zde pravidelně fungující a přesná doprava, takže po 45 minutách čekání na autobus, jezdící v pravidelných půlhodinových intervalech a jelikož zde jedou tři linky, tak teoreticky každých deset minut, ale to jsem se zase nechal unést (tyto teorie na Maltě nefungují) vidím, že se otevírají dveře divecentra. Zde se mi hrozně omlouvají a pak mi sdělují, že je ponor o dvě hodiny odsunut (což až tak nevadí) a že se jede na stejný vrak jako předminulý týden a s velkou skupinou začínajících Němců. Na to, abych na někoho půl hodiny čekal až profoukne uši, pak se zdáli podíval na vrak, kde už jsem byl a po té zaplatil více než tisícovku, nějak nemám náladu. A tak jedu zase zpátky. Bilance tohoto víkendu je tedy radostná. Dvakrát brzo vstávat, najezdit desítky kilometrů v autobusech s bolavými zády a napůl hluchý a ani se nepotopit? Za tyto kilometry se trochu změnil můj kladný vztah k jízdě historickými vozidly. Asi bych se tento týden utopil a potápěčský pán Bůh mi v tom zabránil.

15. den

Zjišťuji, proč pro mě nepřijelo auto. Pochopitelně jsem čekal na špatném místě. Měl jsem čekat před kostelem a ne na autobusové zastávce. Ptám se, proč mi tedy ukazoval na mapě jako místo setkání onu autobusovou zastávku. To prý byla jenom orientační informace, důležité bylo to místo před kostelem. To, že přitom používal místo slova "kostel" místní jméno tohoto kostela netřeba vysvětlovat. Až další týden zjišťuji, že auta mají tak divoce pomalovaná, že bych si ho nemohl nevšimnout, a že by stejně muselo jet okolo místa, kde jsem čekal.

Začínám kroutit další týden. Jsme ve třídě jenom dva a ještě k tomu Češi. Občas máme nad učitelem myšlenkovou převahu. Hrajeme různé hry. Jeden má popsat druhému, co má na obrázku, přičemž nesmí použít konkrétní slova. Příklad: "Je to instituce a tuneluje se to". Okamžitá odpověď: "Banka". Půl hodiny pak vysvětlujeme, co je to tunelovat a jak se to dělá v praxi. Některé věci cizinec těžko chápe. O přestávce se dělíme o různé zážitky: jedni sourozenci jeli místními autobusy až na druhý konec ostrova. Zjistili si, že poslední autobus zpátky jede v 7 hodin a ve Valettě je v 8 hodin. Pro jistotu však přišli o půl hodiny dříve, aby stihli už předchozí autobus jezdící v půl hodinových intervalech..... Jediný autobus přijel v půl osmé. Zaplatili si tedy cestu do Valetty. V osm hodin autobus zastavil, někde v půli ostrova a řidič jim vysvětlil, že mu skončila směna. Ti, co nevystoupili dobrovolně, vyhodil násilím. Ačkoli tedy měla většina cestujících zaplaceno ještě polovinu cesty, absolvovali hezkou procházku nočním neznámem. V této zemi se dá opravdu zažít nepoznané.

16. den

Na Maltě měli socialismus 16 let. Zřejmě se tedy na zdejším bordelu podílí jednak jižanský temperament, projevující se pouze v noci při zábavě a zanechávající hroznou únavou při práci ve dne, a bolševik. Jedna učitelka má za otce tehdy opozičního politika, takže ví, jak to vypadá, když je někdo zavřený za to, že se koukal na film, který nebyl povolen. Jiná nám však zaníceně povídá o socialismu a komunismu. Neví, jak riskuje, když to povídá lidem, kteří to zažili na vlastní kůži. Naštěstí pro ni, naše slovní zásoba není taková, abychom ji mohli vyřvat ze třídy. Přesto se nad našimi informacemi velice podivuje a obvykle se zmůže jenom na "really"? Líbí se jí, že v tomto systému nejsou bohatí a nejsou chudí. Jako jedna z mála chodí do školy pěšky, takže chápu, že jí konkrétně by vyhovovalo, že místo toho, aby ona chodila pěšky a kolegové jezdili v nových autech, by mohli všichni dojíždět Trabanty. Se svým zadkem by se však do Trabanta stejně nevešla, takže je pro ní kapitalismus lepší. Aspoň něco může shodit.

Odpoledne absolvuji se školou běžeckou prohlídku hlavním městem. Jsem kulturní barbar a tak mě tyto věci příliš nelákají. Aspoň to mám brzy za sebou. Při promítání filmu o historii Malty se nějak nepodařilo zaostřit obraz na plátno, ale ostatně taky proč, ten promítač to musí znát úplně nazpaměť, když to promítá několikrát denně. Docela ho chápu, že už se na plátno raději ani nekouká.

17. den

Strávili jsme již několik hodin procvičováním rozdílu mezi some a any. Při nákupu jogurtu v krámu se ovšem pletu. Omlouvám se za svoji chybu a zjišťuji, jak to mělo být správně. Prodavač dlouho přemýšlí a pak říká: "My to tady nerozlišujeme, to máte úplně jedno, co použijete, obojí je správné". Je to asi týden, co mám silný pocit, že Malta není tím správným místem pro výuku angličtiny. V průvodcích se sice píše, že skoro všichni mluví anglicky, ale už se nepíše jak a taky se nepíše o tom, že je to řeč, kterou Malťané používají jenom při komunikaci s cizinci a na vyšších místech. Jinak tento jazyk od domorodců prakticky neslyšíte. Bohužel se to projevuje i v rodině. Pokud se nebaví přímo se mnou, používají trvale maltštinu. V televizi chytají asi 20 programů. 7 jich je maltsky, zbylé italsky. No, příště se už snad dokáži Maltě vyhnout.

18. den

Mám bonus na Maltskou večeři s Maltským folklórem. Je to první jídlo tady na Maltě, které mi opravdu chutná. Nebýt tedy Maltského folklóru. Každý pohled na umělce asociuje vzpomínku na slova z povídky Šimka a Gossmana Návštěvu cirkusu: " Kapela nebyla nejpočetnější, ale oba muzikanti, harmonikář a dirigent..." Jeden dědula pěje, druhý drnká na kytaru. Pokud je v maltských melodiích, domnívám se, že jsou napsány v nějakých čtvrtónech. Pak ovšem přechází na mezinárodní melodie a hned je jasné, že to nejsou čtvrtóny, ale že je falešný jako prase. Když k tomu přidají svoji angličtinu, tak už člověk opravdu nemůže jíst. Zase mám ale radost z toho, že je někdo na tento jazyk stejně natvrdlý jako já.

Krásně jsem se najedl. Snědl jsem jednu normální porci. Vzhledem k tomu, že můj žaludek není zvyklý na příděl potravy, kroutím se do rána v posteli s přeplněným břichem a dobře mi není. Budu muset zase přejít na klasický příděl: ráno trocha suchého toastu s džemem, v poledne sendvič a večer trocha těstovin. Je tedy pravda, že si těstoviny mohu posypat sýrem, ale tady mají takový zvláštní zvyk neodledňovat ledničky. To bylo jako v předchozí rodině : půlku ledničky zabírá namrzlý led. Když se otevřou dveře ledničky, je to obdobné jako když otevřete žumpu. A všichni dávají tento nastrouhaný sýr volně do ledničky. Ten pak natáhne pach ledničky. Jakmile položí sýr na stůl, dostávám do sebe jídlo jen s velkými obtížemi. Možná je to tím, že jsem měkký rozmazlený jedinec, kterého rozhodí trocha zápachu při jídle.

Poslední hodinu dostáváme suplování. Narodil se v Londýně a pracoval tam jako hlasatel v rozhlase. První půlhodinu mám pocit, že mluví cizím jazykem podobným angličtině. Až později mi vysvětlují, že je to Skot. Loučíme se navzájem se spolužáky, kteří tento týden opouští školu. Ježíši, jak já jim závidím. Jedou do klidu svých domovů, najíst se dobrého jídla, za svými rodinami. Já tady budu ještě týden pracovat na své štíhlé kondici.

19.den - 4. den potápění

Vstávám a snažím se uvařit si snídani. Bohužel však není čaj. Jak mi vysvětluje paní domu, zapomněla ho koupit. Pak mi (vrcholně diplomaticky) vysvětluje, jak se jí můj pobyt nevyplatí a že za mně dostává jenom 3 libry denně a kolik stojí jídlo. No, i bez snídaně se dá den vydržet, stejně jsem se už vybavil vločkami. Uvažuji, zda se s ní mám pouštět do diskuse a vysvětlovat jí, že to není možné, že to žrádlo pro psy, kterým mě krmí (pes by to asi nežral) nemůže tolik stát a proč tedy tuto ubytovací službu škole nabízí. Nemá cenu jí ani vysvětlovat, kolik jsem zaplatil za to, že doma stále mluví jenom maltsky. Ale musím tady vydržet ještě týden. A pak také musím ocenit, že dneska držela sobotu a zatím ještě na děti neřvala a tak se jen přiblbě usmívám a v duchu počítám, že její ranní řev už uslyším jen sedmkrát a to v sobotu budu stejně brzy vstávat, takže mi to vadit nebude. Čekám znovu na auto z divecentra a čekám a čekám a..... Když už zase proklínám všechny Malťany a pomalu se chystám odejít, automobil přijíždí. Je tak pomalovaný, že jsem ho nemohl minulý týden přehlédnout! Asi se jednalo jenom o výmluvu. Je to nejstarší typ Transita a nejprve si své odjezdil jako místní autobus a nyní slouží dál potápěčům. Levé přední ložisko mělo být vyměněno před 50 000 km, pravé zadní vnitřní v každé zatáčce také hlasitě křičí o výměnu. Vymlácené kříže na kardance a naprosto vymačkané gumy spolu s absencí tlumičů způsobují prazvláštní jízdní vlastnosti tohoto vozidla. Dorážíme do divecentra, zde přesedáme do jiného podobného vozu mírně lepších kvalit a jedeme fasovat výstroj do nějakého skladu. Divecentrum je v systému PADI, adresu má www.subwayscuba.com, a ač mám kvalifikaci CMAS, musím uznat, že režim, který tady vládne je mi podstatně sympatičtější než bordel, který jsem zažil na základně konkurenčního systému. I zde bych však kufřík s kyslíkem pro první pomoc hledal marně. Spare Airu se tady nikdo nesměje a ochotně se mi ho snaží naplnit z jiné láhve než z mojí. Když to jinak nejde, chce si se mnou průvodce alespoň vyměnit láhev, aby měl méně vzduchu on. Nepotřebuji to, ale je to sympatické gesto. Zajímá se také, jak se dá Spare Air uvolnit a po mém svolení to vysvětluje i všem členům skupiny. Při oblékání mi upadne baterka. Zkontroluji si, že svítí, ale abych si zkontroloval, zda nepřeskočil závit na víku, na to jsem moc velký mazák. Průvodce je asi zvyklý na všechno, takže krátký stručný briefing zahrnuje vše: od toho, jaké jsou potápěčské signály přes ovládání jacketu a končí se zákazem plavat dovnitř do vraku. Důležitý postřeh je, že před ponorem ode všech vybírá peníze, kreditky a pasy a odnáší je do úschovy do blízké restaurace. Prý je obvyklé, že během ponoru změní kapsu majitele. Nějaké paní teče do masky. To, co je pro někoho normální, je pro ni nepřekonatelný problém. Při boji s ní a s maskou si všímám vody uvnitř baterky. Zanecháváme paní na břehu společně s mojí baterkou a snažíme se ponořit do vody. Můj buddy má problém s ušima. Začíná 15. minuta ponoru a jsem stále u břehu. Průvodce začíná být naštvaný. Ani se mu nedivím, já si dokonce tento zážitek ještě platím. Jsem naštvaný taky při vzpomínce na baterku. Utěšuji se tím, jak bylo asi Honzovi, když zjistil, že mu na tkaničce pod ním nevisí foťák. A to mám ještě šanci ji zachránit. Petr Katz používá na vytopené kamery Coca-colu, jak píše. Ale taky píše, že tu kameru pak stejně musí vyhodit. Vrak je docela dobrý, ale vzhledem k tomu, že můj buddy nějak moc dýchá, začínáme vrak a on už má jenom 100!

Vynořujeme se, můj buddy má v láhvi 20, já mám 100. Zdůrazňuji, že v láhvi, ze které jsem plnil Spare Air! Přidělený buddy, resp. potápění v takové skupině se asi stane mojí oblíbenou zábavou, za kterou je možné zaplatit nemalé peníze. Jedeme na základnu do města (ani nevím proč), zde máme pauzu a hurá na další ponor, prý překrásnou stěnu. No, než poslouchat, jak řve paní domu maltsky na své děti, tak snad raději půjdu do světa ticha. Cestou se vyptávám, jak že poznají všichni Malťané, kdy vyměnit olej v autě, když jsem ještě neviděl v žádném vozidle fungující tachometr. Publio se smíchem odpovídá, že když se motor zastaví a zpod kapoty se vyvalí oblak kouře, je ten správný okamžik na výměnu oleje. Asi to pak mění i s pístama. Autu před námi se kouří z motoru a v kopci zastavuje. "Vidíš? Jde vyměnit olej" směje se náš průvodce. Je s ním docela sranda. Stěna, která je předmětem našeho zájmu není nic moc. Tedy spíše to nic, než to moc. Nacházím velkou kyjovku. Signalizuji svému buddymu (nyní je to Holanďan P***), aby se šel podívat a chystám si stéblo, abych mohl kyjovku polechtat a ta se zavřela. Můj buddy vypouští jacket a padá ne ke mně, ale až na mně, takže mi připravenou ruku se stéblem vráží až do kyjovky, ostatní zalehávám. Naštěstí je tato mrtvá a ty živé se zavřely aniž by mi něco skříply. Na dlouhou dobu jsem vyléčen z toho někomu něco ukazovat. Publio si paní z rána drží hezky za jacket jako při zkušebním ponoru. Je opravdu těžké sjednotit skupinu.

Po ponoru si listuji knihou dokončených kurzů. Převážně západní Evropa, ale před třemi týdny si tady dokončil kurz nějaký pan Novotný. Začínám od začátku knihy a zjišťuji, že mezi prvními v roce 1998 byla zase nějaká paní Nováková. Vzhledem k tomu, že tady kurz vyjde na 145 liber a u nás na polovičku, je to dost zajímavé zjištění. Auto divecentra mě odváží až před dům. Za jeden ponor včetně dopravy si tady účtují 8,5 libry. Půjčení jacketu považují za drobnost zahrnutou v základní ceně. Je to docela rozdíl oproti předchozím 12 librám bez dopravy. A to nemluvím o celkovém přístupu a dojmu, který je nejméně o jeden řád lepší.

Doma začíná rekonstrukce bytu. Škrábou starou barvu. Místním zvykem je nenavlhčit si to předem, takže jim to jde jako psovi pastva. Můj návrh, aby si aspoň kousek zkusili navlhčit, odmítají. Po škrábání bude následovat zdrsnění cihel. To dělají majzlíkem a kladívkem a jedna cihla trvá asi hodinu. Doufám, že nepoužijí můj zlepšovák na škrábání a vydrží tu místnost škrábat ještě celý týden než odjedu.

20. den

Začíná jako obvykle řvaním matky na malého Zaka. Vzhledem k posunu času, který Zak nezaznamenal, je to daleko před pátou. Je zajímavé, že zatímco jeho pláč vnímám jenom velice zdáli, její řev se podobá startu letadla vedle mé postele. Už mám oposlouchané nějaké maltské výrazy. Učitelka ve škole mi je překládá z maltštiny, takže už vím, jak se řekne darebáku (to patří k těm slušným), o ostatních se zmiňovat raději nebudu. Ráno ve třídě začínám sám a to se mi docela líbí, výuka má tempo. Potom přichází nějaký sympatický Němec, je dost dobrý a tak se mi ho daří přesvědčit, že by měl jít o třídu výš, v čemž mi učitelka pomáhá. Takže zítra bych snad měl být zase sám. Diskutuji s učitelkou o nesrovnatelné úrovni Čechů přijíždějících se učit angličtinu na Maltu a Malťanů, u kterých jsou později ubytováni. Diskutujeme o problému kvality angličtiny v rodinách, a na ulici vůbec. Docela dobře se s ní kecá. Ostatní učitele nám mění. Druhá učitelka s námi taky jenom prokecá hodinu, což je věc, která mi nejvíce vyhovuje. Poslední nás trápí otázkami typu: "Jdete po ulici a matka mlátí malé dítě. Co uděláte?", "Vás soused se pohádal se svoji manželkou a přijde za Vámi, abyste mu udělal alibi na předminulou noc." Otázky převzaté z psychologického testu. Těžko se na to odpovídá v češtině, v angličtině jsem úplně vedle. No, snad budu zítra sám a budu si moci koordinovat činnost. Cestou si kupuji něco pití ke snídani, protože už nejsem zvědavý na to, aby mi někdo vysvětloval, že mi nemůže dát snídani, protože mu škola zaplatila málo. Po návratu domů je bohužel doma celá rodina. Začínám být na řev matky na dítě alergický. Takovou Milku už jsem dlouho neviděl. Dítě vyleze na stůl. Seřve ho a málem ho ze stolu srazí. Dítě tam vyleze znovu a ona ho zpusinkuje za to, jak je šikovné, že tam dokáže vylézt. Normálně případ pro psychiatra. Jenom se bojím, abychom se tam nepotkali. Mně už z toho řevu začíná docela hrabat. Až mě z toho rozbolela hlava, což se mi takřka nestává. Chtěl bych utéci, ale venku se zrovna rozpršelo, takže není kam. Nedávno jsem se ptal, jak to, že starší synek, stejně starý jako dcerka, nemusí dělat žádné úkoly, nemusí se učit, a může se vracet z fotbalu až po osmé a pak spát celou noc před televizí, tedy společně s rodiči. Je mi vysvětleno, že Jermen se učí hned po návratu ze školy, udělá si úkoly a před příchodem matky teprve odchází s mičudou ven. To mi říká s vážnou tváří, takže tomu asi opravdu věří. Já se vracím podstatně dříve, takže mám trochu představu o čase jejího synka. Pokud se náhodou chvíli zdrží doma, tak ve hře Formule 1 je nepřekonatelný. Ani jednou se mi ho nepodařilo porazit. No, důležité je, že je v klidu. Kdyby měla být ještě nervózní z toho, jak synek studuje, to už by se opravdu zbláznila a já z jejího řevu taky. S večeří se ale dneska překonává. Maso, které vidím, je na první pohled chutně udělané s kaší a rajčetem. Dokonce mi nabízí ještě něco a ukazuje přitom na brambory v pánvi. Vzhledem k tomu, že to jako obvykle vyštěkla do zdi, nerozumím a prosím ji o zopakování. Naštvaně přináší vajíčko. Jasně, slovíčko egg znám, ale stále mi dělá problémy chytit kontext. A když mi ukáže potatoes, tak mi ještě nedojde, že má na mysli pánev, ve které to bude dělat a honí se mi hlavou veškeré názvy pro pečené brambory, které znám, resp. neznám. Za to vajíčko to ale stojí. V podstatě je to asi ženská, na kterou se to valí ze všech stran a studenti měli být tou záplatou, která zacelí jejich rozpočet. Teď najednou zjišťuje, že studenti spotřebují vodu na koupání, toaletní papír a když jedí celý týden jenom samotné těstoviny a rýži, tak nechrochtají blahem. Na druhou stranu mě ale zase nemusí zajímat, kolik si nechali zprostředkovatelé, já jsem si krvavě zaplatil něco, co nemám. No co, už jenom 5 nocí a good bye. Ježíši, jak já se na ta slova těším.

21. den

Bráním přeložení do vyšší úrovně, proč taky, když by nás tam bylo pět. Škola se zase brání tím, že mi ruší poslední hodinu. Chci dosáhnout alespoň toho, že budu chodit na poslední hodinu do vyšší skupiny jenom poslouchat, ale prý bych tím narušil kontinuitu výuky!!! Než dělat nějaký rozruch a přijít třeba o skvělou učitelku v první hodině a docela příjemnou učitelku v druhé, tak raději přijdu o poslední hodinu. Zejména když vidím, co všechno se po škole potuluje jako učitelé!

Odpoledne jedu do bývalého hlavního města Malty M-Diny nebo jak se to vlastně správně píše. Nemám oblibu ve starých památkách, ale vzhledem k tomu, že bych se příště rád Maltě vyhnul, měl bych vědět, jak to tu vypadá. Jdeme opět na projekci historie Malty, vraždění, zabíjení, boje, války, obléhání - samá kultura. Navštěvujeme muzeum voskových figurín. Je o historii Malty společně s výkladem. Přeloženo do normální řeči to znamená voskové figuríny těžce zraněných bojovníků a mrtvých, mučených, vězňů. Kvalita figurín je dokonalá. Ani nevím proč, ale celou dobu se mi chce zvracet. Myslím, že vzít sem menší děti, tak máte několik nocí co dělat.

22. den

Je prvního v měsíci a tak čekám, zda nezačne fungovat telefon přes Internet, další vymoženost, kterou jsem tady ocenil. Marně. Do školy musím trochu běžet, protože jsem čekal dlouho. Opět první pohodová hodina. O učení už tento týden nepadne ani slovo. Kecáme a kecáme a kecáme. Máme před sebou notebook s překladačem, takže když jde do tenkého, pomůžeme si jeden nebo druhý přeloženým slovíčkem, ona opravuje moje největší hrubky, ale je to soubor obrovitých informací. Tak se například dozvídám, že socialismus i na Maltě vypadal jinak než nám povídala minulý týden ta komunistka. Ano, jistě, každý mohl cestovat kdokoliv a kamkoliv, ale musel o to předem požádat, dlouho se na to čekalo, cest byl omezený počet, někdo neměl šanci toto povolení získat vůbec,... Zkrátka i tady zavedl bolševik klasický devizový příslib. Také se dozvídám, že komunistka (pouze pracovní název) pochází ze silné prosocialistické skupiny a těžce nese pád socialismu na Maltě. Jak snadno si člověk může udělat špatný obrázek. Moje učitelka Nerisa studovala v Anglii a učil ji bratr současného ministra Kavana. Jako hrozně vážnou událost zorganizoval setkání studentů s touto VIP osobou. Skupina studentů společně s ochrankou poslouchá o našich dějinách, jak u nás nikdy nebyla porušována lidská práva, jak skvěle to současná vláda vede a lži . Na konci přednášky všichni uctivě děkují panu ministrovi, všichni včetně studentů. Proto je také nedopatřením dáno slovo jedné studence. "Pane ministře, proč jste se rozhodl, že napíšete nové dějiny?" zní nepříliš lichotivá otázka. Sál tuhne, tuhnou představitelé university, tuhne ochranka. Na zdejší poměry se jedná o velice tvrdý útok. "Promiňte, já Vám nerozumím"? snaží se vykroutit náš představitel moci, s barvou lehce do nachova. "Mám se Vás zeptat česky?", ptá se, bohužel pro našeho ministra, česká studentka, což vychází až teď najevo, "Abyste mi porozuměl". "Nebudeme zde prát špinavé prádlo, vysvětlíte mi to ve třídě" zní odpověď. Pan ministr má totiž naplánovanou cestu po třídách. Bohužel, zrovna třídu s touto studentkou pan ministr následně míjí, samozřejmě omylem. Koná se večírek, kam jsou pozváni všichni. Studentka míří k panu ministrovi. Ochranka ji vysvětluje, že pan ministr je u stolu, kam ostatní nemají přístup. Za ostatní je však v této chvíli považována jen tato studentka. Ostatní studenti mají k panu ministrovi volný přístup. I já jí vyprávím, jak se chudák stal obětí STB a nevědomky s nimi po dobu svého pobytu v Londýně spolupracoval. Tedy alespoň podle jeho verze - chudák. Hledám správě slovo pro jeho charakteristiku. Ptám se učitelky, zda ho správně vystihuje slovo slimy. Jo, jo, to je přesně vystihující, to je nejsprávnější slovo k jeho osobě. A člověk by si myslel, že se toto slovíčko naučí v souvislosti se slimákem.

Kecáme, ještě dlouho o přestávce. A já Ti musím ještě říci, .., a to já Ti musím říci... Ježíši s tou ženskou se dobře kecá.

Druhá učitelka taky není špatná, ale už mi dá trochu práce rozjet hovor. To není jako v první hodině, kde si skáčeme do řeči, protože zrovna teď to jeden druhému musíme říci.

Jistě si všímáte, jak se nenápadně snažím naznačit, že jsem se tady i já tupoun něco naučil. Když si ten druhý chce se mnou povídat a neodradí ho fakt, že musí občas použít jinou slovní zásobu, tak se můžeme bavit o všem. Alespoň si to musím neustále vsugerovávat, aby mi nebylo líto zaplacených peněz.

23. den

Předposlední den ve škole začíná tím, že při průchodu univerzitou potkávám zaměstnance naší školy, kde pracuje jako brigádník, jinak zřejmě studuje vysokou. Ptá se mne, jestli už jsem si zařídil lekce angličtiny na univerzitě, protože moje škola je pro mě příliš lehká a čtvrt hodiny kecáme o dopravě, o způsobu dopravy a tak. Do školy přicházím rozcvičen a v kecání pokračuji dále s Nerisou. Hroutí se mi překladač v notebooku. Když uvážím, že se mi mohl zhroutit první den a udělal to až předposlední, tak jsem vlastně dítě Štěstěny. U druhé hodiny mám stejný problém jako doposud, udržet řeč o něčem, co nebude nudit oba dva. S radostí zjišťuji, že hlavním problémem už není vlastní angličtina. Je tedy pravda, že občasné hledání v papírové podobě slovníku zdržuje, ale není to tak hrozné. Fotím si svoji cestu do školy, abych měl památku a vracím se domů. Nikdo doma, tak toho využívám ke spánku. Budí mne řev matky, posléze následuje ryk synka. K tomu si pouštějí na plný koule televizi. Já se tady fakt ještě stihnu zcvoknout. Televize řve jako pominutá. Zjišťuji, že byl doma synek sám, tak si pouštěl televizi (jeho obvyklé učení). Televizi tlumí, až když přichází matka. A tak je řev televize kontinuálně vystřídán řevem matky. Do večeře se to asi nezmění, tak to musím vydržet. Mýlím se. Přichází domů otec a s majzlíkem a kladivem se vrhá na zdrsňování tvárnic. Co člověk musí vydržet před tím něž chcípne!! Už jen tento večer a zítra. Odchyluji se od předpokladu a peru si ještě dvě trička. Ta pak vydržím hodinu věšet na střeše. Sem ten řev nedoléhá, a tak mě přestává bolet hlava.

Poslední den

Natěšen očekávám ráno, sbaleno mám v podstatě od včerejška. Rodina se domnívala, že odlétám až večer, takže loučení probíhá poměrně rychle a bez emocí. Na letišti mám sice nějaký drobný problém s letenkou, ale ten je rychle vyřešen. Dokonce dostávám místo u okénka, o které jsem si řekl. Taška s potápěčským vercajkem tady byla každému ukradena. Nikoli však v Římě. Po průjezdu tašky, ač v transitu, nejprve volají policii a pak mi teprve nařizují pod tímto dohledem tašku otevřít. Jdou hodně do hloubky. Chtějí rozsvítit baterku. Vysvětluji jim, že dle leteckých předpisů nesmí baterka obsahovat žárovku z důvodu nebezpečí požáru. O to více je baterka zajímá uvnitř. Snaží se ji rozebrat. Doporučuji obvyklý postup. Jeden si na ni na schodech stoupne a druhý s ní otočí. Navrhuji blízké schody. Na takové chytráky, kteří chtějí pod průhlednou záminkou opustit prostor kontroly jsou tady zvyklý. Jsem rád, že můj návrh nekončí klepety na rukou. Pereme se s baterkou, konečně vítězíme. Rozebíráme prakticky vše. A to jsem si říkal, že se budu v Miláně tři hodiny nudit. Vše zase skládám a ukládám do tašky. Časově je to značně náročné. Když už mám vše složeno a tašku zavřenou, upozorňují mne, na O-kroužek ležící pod stolem. Naivně si myslí, že ho strčím do kapsy a půjdu. Já mám ale ještě dvě hodiny času. Vše z tašky tedy zase putuje ven. O-kroužek je z baterky a tak zapojuji policii opět do jejího rozebrání. Nevím proč, ale tváří se nějak neochotně. Doba čekání v Římě se tím rozumně smrskla. Cestou letíme nad Kvarnerskými ostrovy. Cres mám jako na dlani. Z tohoto pohledu je to docela přátelská země. Potkání s balkánským byrokratismem nehrozí a tak je to docela milá vzpomínka na místa, kde jsem strávil kus života a kam se již nyní obávám jezdit.

Závěrečné shrnutí

Níže uvedený názor rozhodně nekoresponduje s názory, které se dají vyčíst na jiných místech a z jiných zdrojů na Internetu. Je to dáno několika fakty: jednak jsem trochu rozmazlený nebo náročný (správné slovo již nechám na Vás) a jsem zvyklý na určitý životní standard a systém. Dále jsem poznal Maltu z trochu jiného úhlu než klasický turista, který sem přiletí s Fischerem, je ubytován v luxusním hotelu, na výlety ho vozí pronajatým autobusem a s normálním životem normálních lidí se prakticky nesetká. Je pochopitelné, že ten se s neznalostí angličtiny nepere, protože lidé pracující v turistickém ruchu jsou přísně vybíráni.

Co se týká hodnocení potápění, tak i zde jsem asi příliš vybíravý. Jednak už mám pár ponorů za sebou a trochu vím o organizaci potápění, jaký je to fofr, když se pak něco semele, že moře není vždy jenom klidné. Proto koukám i na tyto věci a záporně hodnotím nepřipravenost na potencionální průšvih.

Malta jako země s jejími obyvateli

Ačkoli má Malta dvakrát větší národní důchod na jednoho obyvatele než většina postkomunistických zemí, tak to nějak není vidět. Je to dáno tím, že jsou tady více jak řádové rozdíly mezi skupinami normálních pracujících a těmi, kteří mají opravdu ceněné zaměstnání. Vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval ve skupině těch normálních pracujících, viděl jsem pro mě neznámý boj o přežití, neuvěřitelný chaos a zkrátka život, který nechci vidět ani u nás. Pokud bych měl globalizovat (přičemž už tím se dopouštím chyby), tak bych Maltu zařadil v oblasti života normálních lidí tak někam k roku 1985 v naší zemi. Každá garáž je využívána na 120%. Buď je v ní malý obchůdek bez jakéhokoliv zázemí nebo se v každé třetí garáži dělají svépomocí generálky aut. Ostatně vozový park je zde mnohem, mnohem starší než u nás. Jen si nedokáži vysvětlit, jak je to ve zdejším vzduchu plném slané vlhkosti možné. Raritou je, když je z garáže v normálním bloku domů udělaná stáj pro koně. Zejména vůně venkova musí být pro ostatní obyvatele hrozně příjemná. Pro mne to má ten efekt, že každou sobotu a neděli mě budí ještě před řevem matky na Zaka podkovy zvonící o asfalt. Jeden by si řekl: Skoro až romantika, pokud si odmyslíte, že je to okolo čtvrté ráno.

Potom bych rád upozornil na jednou větu, která je v každém průvodci: "Skoro každý umí na Maltě anglicky". Věta je zcela pravdivá a obdivuji toho, kdo ji vymyslel, neboť ho nemůžeme nařknout ze lži. Háček je pouze v tom, že úroveň angličtiny lidí, se kterými máte možnost se potkat na ulici, dosáhnete tak za 14 dní studia ve škole. Dalším důležitým údajem, který však po předchozí informaci již není tak překvapivý je, že sice znají tento jazyk, ale za normálních okolností jej nepoužívají. Ano, když s nimi začnete tímto jazykem mluvit, tak velice ochotně a přátelsky se snaží vám vyjít vstříc. Ale neudělejte stejnou chybu jako já, když si budete myslet, že se Maltě budete učit angličtinu tak, že ji budete poslouchat kolem sebe. To se naučíte perfektně maltsky.

Studium angličtiny na Maltě

Hodnocení musím rozdělit do několika skupin:

Prvním faktorem je výběr agentury, která vše zprostředkovala. U mne to byla Student agency. S výjimkou ceny, a tu asi nemůže tato organizace příliš ovlivnit, si nedokáži představit, že by se dalo něco zlepšit a to jsem, jak jste si mohli všimnout, velký šťoura.

Dalším je studium angličtiny prvě na Maltě. Tady nemám pocit, že bych měl šťastnou ruku. Jak jsem již psal, na ulici angličtinu neuslyšíte. V hostitelské rodině bylo 20 televizních programů: 7 v malštině, ostatní v italštině. Ano, v rámci objektivity musím přiznat, že se mi podařilo tak jednou za tři čtyři dny objevit na maltské stanici pořad v angličtině, ale to asi není to, proč sem člověk jede.

Údaj, který trochu nesedí, je procentním zastoupení jednotlivých národů ve škole. Možná, že se jedná o celoroční průměr, který je zkreslený neuvěřitelným náporem mladistvých studentů ze západní Evropy v letních měsících. V mém případě se jednalo o (jazykově) česko-německou školu. Vybrat si pro studium třídu, kde Vás bude maximálně 10 jsou podle mne vyhozené peníze. Zejména, když se to povede a jste ve třídě s dalšími devíti Čechy, jak už se tady stalo. Domnívám se, že miniclass je optimální. To je ale zcela a jen můj názor. Jedna studentka z Čech, která zásadně chodila jenom na druhé vyučovací hodiny (a i to se ji nepovedlo každý den v týdnu) na to asi bude mít jiný názor. Na druhou stranu musím uznat, že její studium angličtiny po nocích bylo podstatně efektivnější než moje denní. Možná má nyní trochu jinou slovní zásobu než já, možná, že získala další zkušenosti, které pro mne zůstaly nepoznané, ale ve světě se rozhodně neztratí.

Co se týká učitelů, je to sázka do loterie s poměrně velkou šancí na úspěch. Někdo mi byl sympatičtější, někdo méně, ale stěžovat si nemohu. K celkovému obrazu však nutno dodat, že učitelé mají oprávnění, kterou úroveň žáků mohou maximálně učit a rozhodně angličtina není pro většinu z nich rodným jazykem. Na dotaz, jaký je rozdíl mezi slovy rent a hire nám bylo odpovězeno dvakrát zcela odlišně a jednou, že nám bude tento rozdíl sdělen po zjištění.

Posledním hodnocením je ubytování. Byl jsem se podívat ve studentských pokojích a byl jsem hrozně mile překvapen, že se jedná o krásně zařízené 1+1. Pokud tedy člověk nedostane pokoj těsně před rekonstrukcí, není co zkazit.

Bohužel až na Maltě mi došlo, že ubytování v hostitelské rodině má pramalou šanci na úspěch. Kamarádi byli ubytováni u manželského páru, který měl 9 odrostlých dětí, žil sám a bylo jim smutno. Každého příchozího brali za vlastního. Krmili ho, povídali si s ním a na závěr mu paní domu znovu vyprala a vyžehlila všechno prádlo z kufru, aby domů nejel s ničím špinavým. To je jistě ideální situace. V ostatních případech se však jedná o lidi, kteří už nevědí finančně kudy kam a poslední šancí je výměna vlastního soukromí za peníze, které s sebou přijetí studenta nese. Vzhledem k tomu, že Čech, který jede studovat angličtinu na Maltu, nebývá zvyklý na jeden společný záchod na pavlači, může přinést tento střet různých životních úrovní nemilá překvapení. Já se už po svých zkušenostech neodvážím znovu riskovat, ale pokud byste někdy zvolili tuto možnost, tak nepočítejte s ničím, ale opravdu s ničím jako se samozřejmou věcí a předem si zjistěte:

• jak velký je pokoj, ve kterém budete ubytováni, jestli je tam stůl či lampa, pokud ji chcete, zda je tam zásuvka, zda skříně budou pro vaše použití či zda budete celou dobu pobytu mít svoje věci v kufru a domácí si budou do vašeho pokoje chodit pro své věci. Zažil jsem osazení lamp, tedy v pronajímaných pokojích, 25 W žárovkami. V takovém případě jsem byl rád, že mám sebou baterku, ač původně měla sloužit jenom k potápění,
• kolik lidí připadne na jeden záchod. Jestliže má rodina obsahuje 5 dětí, 2 rodiče a jako finanční výpomoc si bere 3 studenty, tak je to dost neradostný poměr na jedno WC, který nemusí vždy dopadnout dobře,
• zda mají v rodině nějaký čistě anglický televizní program. Může to trochu napovědět o tom, zda se v rodině mluví anglicky normálně či zda je to řeč, kterou budou používat pouze při komunikace s vámi a mezi sebou se budou bavit maltsky,
• jak staré (jak uřvané) a (ne)vychované děti mají. Jsem na děti zvyklý a mám je rád, ale myslím si, že by někomu mohlo hodně vadit, když si musí zamykat všechny cenné věci ve svém pokoji neustále do kufru, neb hrozí jejich destrukce nebo pozření. Když vám dítě převrhne při snídani čaj, protože jste uhlídal jenom jeho prvních 19 pokusů a ten 20. mu vyšel, rodina se bude tvářit jako že se mohl opařit, když se budete probouzet mezi 4-6 hodinou ránu buzeni brekotem dítěte a čtyřikrát silnějším řevem matky, aby dítě neřvalo, nemusíte to po několika týdnech dobře zvládat,
• jak daleko je to do školy. Informaci 5 minut busem nevěřte. Jedná se obvykle o údaj, když by náhodou nebyl provoz. Taková situace nenastane. Když k tomu uvážíte naprostou nahodilost dopravy, tak se potom lehce stane, že hodina není žádní míra. Časové údaje o vzdálenosti "walk" jsou stanoveny maratónským běžcem. Na 3 km přes dva kopce je obvyklý čas 20 minut (a to používáte zkratek, o kterých domorodci nemají ani tušení a tvrdí vám, že ta cesta už byla dávno zrušena). Kamarád bydlel ještě o kilometr dále, ale měl lepšího běžce, takže původní časový údaj byl 15 minut. Některé autobusy končí v 19 hodin. Jestliže jdete ráno do školy pěšky, protože je to podstatně rychlejší, pěšky se vrátíte a večer vyrazíte na nějaké setkání se studenty, tak máte za den v nohách 12 km a to nesmíte zabloudit. To je dávka, která pro mne nebyla na počátku obvyklá,
• posledním nebezpečím je spolubydlící, který nemusí vždy sednout. Velice sympatický spolužák dostal jiného. My jsme se smáli, co všechno je ve škole schopen pokazit. Kamarád s ním ale bydlel a už po dvou dnech mu tekly nervy!!!