Sv. Marina

Odjezd z Prahy 5. června 1998 v 16:15, příjezd na Sv. Marinu 6. června 1998 v 10:00 Rambovým mikrobusem Mercedes s přívěsem v následujícím obsazení - potápěči: Rambo (Jan Rambousek), Roman Šmíd, Honza Hájek, Ivona Nováčková, Honza Holiš, Alik Mandelik a maďarská menšina Tibor Hlédik a László Cséplö, nepotápěči: Eva Vrbová a Jana Rambousková.

Ostatní postupně dorazili svými automobily: Ota Suchomel, Tomáš Sládek, Zdeněk Šraier, Mirek Kukliš, Jirka Bíba, Pavel Skála, Silvestr Pěkník, Jarda Kindl s dcerou a Martin Beneš s rodinou.

Všichni, plně naloženi jídlem na celý týden pobytu, si značně oddechli po bezproblémovém přejezdu chorvatských hranic, odkud šli poslední dobou zvěsti, že Chorvati začali neúprosně uplatňovat svůj zákon o zákazu dovozu potravin. Nevíme tedy, zda to byly fámy nebo jen dobrá nálada celníků v den našeho příjezdu.

Dále bylo nutno zařídit si v Rabacu povolení k potápění - "Prijava" - a k používání Rambova člunu. Co se potápění týče, museli jsme vyplnit příslušný dotazník, prokázat se potápěčským průkazem a zaplatit 70 Kun. Získání povolení k používání člunu bylo díky nezkušenému úředníkovi, evidentně znavenému předešlou nocí, až zábavné. Ten se ani trochu nepozastavil, že člun je psaný na firmu, a povolení vypsal na tuto firmu, což může povolit pouze ministerstvo zahraničí. Rambo se ihned raději vzdálil a vyslal znovu zvěda na kapitanát s dotazem, jak je to s pojištěním. Mezitím se již vrátil zodpovědný pracovník, který si dal vše dohromady a vysvětlil zvědovi v podobě Honzy Hájka, že je nutno u něho zaplatit ještě pojištění. Chvíli nevěřícně zíral na povolení, které bylo vystaveno před pěti minutami, pak nám člun pojistil a pak ani nepočkal až jsme se vzdálili a dořval svého podřízeného. Chudák jeho bolavá hlava. Poslední část cesty proběhla jak po drátku, takže v 10.00 hodin jsme již v campu Sv. Marina s veškerými povoleními a ve dvě hodiny máme postaven na vodě člun. Rambo se cítí zahanben historkami z loňské cesty, kdy jsme a) přejížděli psy, b) havarovalo se c) opravovalo se, a tak alespoň pro trochu vzruchu ztrácí klíče od řetězu, kterým zamkl člun. Co ale nemůže přeříznout, to přepiluje, a tak ráno nic nebrání první skupině k nástupu na člun.

Láhve se tu plní po celý rok přímo v campu, ale v méně atraktivních měsících (prosinec - březen) se doporučuje na základnu pro jistotu předem zavolat. Při paušálu za plnění a týden vyšla některé horlivce naplněná láhev v průměru na 5 DM, což je velice pěkná cena. Zvážíme-li, že ve většině případů je naplněno do 15 minut po příchodu, je to velká konkurence i ve srovnání s některými českými základnami, kde např. (podle jejich nabídky) vychází cena při 10 plnění na 14,4 DM a to se plní jenom jednou denně. Podívejte se na kompletní ceník plnění.

Teplota vzduchu se přes den pohybovala od 25 do 35 st. C, v noci okolo 15 st. C. Bylo většinou jasno, až moc, a sluníčko se stalo naším nevítaným hostem. Naštěstí jsme s sebou měli meteorologickou stanici, která sestávala z prostředního stanu, kde pobývala Ivona Nováčková a Honza Holiš. Ti se totiž prokázali zázračnou schopností oznamovat počasí na způsob „panáčka a panenky", které se v dřívějších dobách vystavovali do oken. Stačilo se tedy každé ráno podívat, kdo z nich snídá venku a podle toho určit, jak bude a kdy bude nejlepší jít do vody. Snažili jsme se všelijakými způsoby počasí ovlivnit - podbízením se panáčkovi a zneškodňováním panenky - ale bez úspěchu. Škvařili jsme se na sluníčku dál a každé ráno s hrůzou sledovali, jak z prostředního stanu nejdříve vylézají ladné nožky Ivony Nováčkové. Koncem týdne jí to už přestalo bavit a přivítal nás déšť a počastí o takových 5 až 10 st. C studenější. Člověk je ale tvor, kterého je těžko uspokojit, a tak se nadávky tentokrát snesly na Honzu Holiše.

Teplota vody byla od 12 st. C (hloubka) do 22 st. C (hladina). Každý měl odlišné názory na místní potápění. Někteří byli příjemně překvapeni a někteří silně zklamáni, to podle toho co kdo viděl a v jakém ročním období tady již byl. K vidění (z toho nejzajímavějšího) je tu spousta ropušnic (ve větších hloubkách i velkých rozměrů), krabi, humři (ve větších hloubkách), hvězdice, mořani, Svatý Petr (neboli Zeus Faber - vzácná to rybička, spatřena ve 20 m), sem tam korály, sasanky. Ti ze šťastnějších a možná i schopnějších viděli mačky, rejnoky a chobotnice. Dále se v tuto dobu vyrojilo spoustu Italů, kteří počtem často převažovali nad počtem ryb ve vodě. Mělo to i svou dobrou stránku a to zejména pro Silvestra Pěkníka, který se za skupinkou nováčků ploužil a sbíral poztrácené věci. Další nepříjemnost byla vrstva „mléčné" vody, která se místy tvořila od takových 30 m. Viditelnost vcelku dobrá - 5 až 15 m.

Zpestřením nám byly výjezdy člunem, kdy pětičlenné skupiny plus kapitán vyrážely každy den na vzdálenější ponory, a to na stěnu „Felsentor - Skalní brána" a na vrak Lina u Cresu.

• „Felsentor" je asi 1,5 km od Sv. Mariny, výběžek stěny vede do hloubky cca. 50 m, asi tak ve 31 m se objevuje brána, kterou je možno stěnu proplout, a potom nalevo vplout do jeskyňky v hloubce cca 22 m. Z ní vede v 16 m tunel, kterým se dá vrátit zpět na původní stěnu asi ve 13 metrech.
• Vrak Lina, horní paluba přídě už v hloubce 27 m, je posazen zádí do hloubky 53 m, některé paluby se dají velmi snadno prolézat, ale vzhledem k spoustě ostrých výčnělků se přeci jenom doporučuje trocha opatrnosti. Jako doplněk před ukončením ponoru je zajímavé navštívit velice krásné jeskyňky v hloubce kolem 2-3 m. Ti, co mají postavu jako opuchlou niť, nimi dokonce prolézají, potápěči s chlapskou postavou v břišních partiích pouze od vchodu pozorují. (Poznámka Tomáše Sládka: zase to není tak strašné, já jsem tím prolezl a Zdeněk Šraier taky, oba jsme hmotnostní kategorie přes 100 kg.)

V první skupině na vrak vyráží Tomáš se Zdeňkem, kteří se zde již potápěli a tak snadno určí polohu lodi. Tím nás alespoň přesvědčují a asi si to sami i myslí. Poté, co sledujeme jejich diskusi: "vzpomeň si, to bylo tam, jak vyletěl rovnou na hladinu a dělali tam náhradní dekompresi, to bylo u támhle té skalky, nebo to bylo támhle u té", a rukou ukazují o kilometr dál, se shodnou na nějakém místě. Kotvíme a padáme, světe zboř se, přímo na špičku vraku. Klobouk dolů. Další skupiny už přesně vědí, kde vrak leží a tak to bude sranda. Následné dvě skupiny hledají pod vodou vrak asi 5 minut. Fiaskem ovšem končí další návštěvy vraku, kde ho z 12 potápěčů nacházejí dva. Kapitán je osočován, že je zavezl do jiné zátoky. Protože to může být problém i jiných, tak si dovolím prozradit svoje nof haf (Pozn. TS: že je to takhle hezčí, proč sem tahat angličtinu). Stačí sestoupit do 25 m a držet se na této hloubce, není vidět silné lano, ležící po spádnici. Lano vede přímo ke špičce vraku. Při dobré viditelnosti je z této hloubky špička poměrně snadno vidět.

Po večerech jsme diskutovali s německým spolumajitelem zdejší potápěčské základny, Christophem (německy a anglicky, což splnilo i ideu mezinárodního přátelství). Dozvěděli jsme se, že se rozhodl zde dožít svůj mladistvý život, protože považuje zdejší krajinu za nádhernou, sluníčko zde opaluje celý rok, není zde sníh, potápění je jeho prací i koníčkem, a vůbec. Doporučil nám v restauraci Nostromo nebo Lino ochutnat zdejší mořské příšery (chutnalo nám moc, jen ta tykadla nám furt lezla z talíře). Vyprávěl o zdejších potápěčských lokalitách a dal nám pár dobrých tipů, kam se podívat.

V pátek 12. června se konal výlet lodí na vrak Baron Gautsch, což si mohl vzhledem k avizované ceně 55 DM dovolit jen někdo z nás a až na místě jsme se dozvěděli, že je nutno připočítat ještě 15 DM poplatek vládě. Dále zde byl pro některé omezující požadavek kvalifikací, a to nejméně P**. Nejdříve jsme se autem dopravili do města Rovinj (cca hodina cesty a hodina hledání) a dále pak si počkali na loď, která nás za půl hodiny dovezla na místo ponoru. Během cesty jsme se dozvěděli, že vrak má čtyři paluby, my smíme jen na horní dvě, dále jak poznáme na svém počítači bezdekompresní ponor, a ten že máme zachovat a nakonec cosi o bezpečnostní zastávce. Že se bude pod přídí houpat lahev s dvěma automatikami nám neřekl nikdo a vzhledem k malé viditelnosti by to nebyla tak úplně zbytečná informace. Vzhledem k ceně jsme se všichni na omezující podmínky ponoru dost mračili, protože jsme si chtěli náležitě užít. Jistou naději nám dal moment, kdy vrtule na lodi začala podivně vibrovat a kapitán vyslal našeho průvodce do 2 metrových vln pro zjištění skutečného stavu plavidla. Ten si oblékl olova a masku a bez ploutví a šnorchlu se vrhl pod loď. V tu chvíli si většina z nás oddechla, neboť jsme tímto považovali problém naší kontroly pod vodou za vyřešen. Zdatný jedinec se ovšem po chvíli objevil zpátky na lodi, čímž si získal náš respekt. Těsně po zakotvení se něžnější resp. nejněžnější část naší výpravy rozhodla zvětšit počet ryb, které si budeme pod vodou prohlížet a krmila a krmila. Mezi jednotlivými chody (rybími) vždy stihla signalizovat kapitánovi, že je vše O.K.

Konečně padáme do vody. Ze zádi je k bóji, po které budeme ručkovat, nataženo lano, ale i to dá ve vlnách poměrně velkou námahu. Vlny s námi přestávají házet až těsně u vraku. Proplouváme první a druhé patro lodi a náhle vidím vstup do zakázaných pater. Než si stihnu, čistě teoreticky, rozmyslet, zda by se tam nedalo alespoň na chvíli vniknout, mizí v díře jak Silvestr tak můj buddy. Nepřemýšlím nad tím, jestli kamarádi špatně pochopili informace z breefingu, nebo jestli jsem špatně počítal patra. Já musím být tak blízko svého parťáka, abych mu byl schopen pomoci. A tak, i když velice nerad, porušuji zákaz i já a musím do nižších pater. Je jasné, že zákaz je z bezpečnostních důvodů, protože v těchto patrech jsou omezené únikové otvory a dno se dá poměrně snadno zakalit. Je pravdou, že i disciplinovaní Němci, asi omylem, zabloudili do těchto pater. Náš průvodce se zkušeně ponoru zúčastňuje až ke konci, a tak jenom překontroluje, zda někdo ve spodních patrech neuvízl, a jako jediný tak dosahuje bezdekompresního ponoru. Houpeme se na špagátu jak prádlo ve vichřici a jen co ukáže počítač vysycení, smýkne s námi vlna nahoru dolů, čímž překročíme chvilkově výstupovou rychlost, za což nás počítač trestá jak jinak, než opětnou dekompresí. Naštěstí není tento kruh úplně uzavřen, ale pro jistotu tady zůstáváme nějakou tu minutku déle a kocháme se velikou medúzou. Posledním silným zážitkem je placení, kdy dívčina v pokladně má problémy s kurzem, platebními kartami, počítačem, kalkulačkou, jednotlivými měnami, zkrátka s celým životem a zaplacení ponoru jedním potápěčem ji trvá okolo 20 minut.

Sobota 13. června je den odjezdu. Před tím si ale ještě vyrážíme na dva výlety člunem - vrak Lina a stěna u Sv. Mariny. Někteří z nás si pokoušejí pohmoždit tělo, když to nevyšlo dusíkem, na vodních lyžích. Z těchto někteří si zároveň v praxi ověřují teorii, že při rychlosti i je voda tvrdá.

Cesta zpátky probíhá opět v pohodě. Rambo se nás sice snaží v okolí Vídně rozptýlit nefunkčním dobíjením, ale než si stihneme vzpomenout, jak jsme loni tlačili a jak jsme vyměňovali baterie a jak jsme raději nesvítili a jak jsme... má příslušný náhradní díl jak nalezen ( to trvalo 5 minut ), tak i vyměněn ( to trvalo minutu ). Roman Šmíd se nás snaží rozptýlit projížděním všech odpočívadel v okolí Vídně a maskuje to tvrzením, že má hrozný průjem. Nikdo mu samozřejmě nevěříme a častujeme ho slovními štulci. Teprve až na české straně se Roman ohleduplně zamyká jako poslední na pumpovním záchodě a až následující skupina z nějakého zájezdového autobusu prožívá svůj nejhorší zážitek z dovolené. Když už k nám výkřiky "Bože, to je ale smrad" nedoléhají, tak opět znuděně usínáme a těsně před polednem dorážíme do Prahy, kde nás již vítá rozespalá ostraha ČNB.

Plní se bez limitu na počet ponorů.

Dnů	10-14 l (DM)	15-20 l (DM)
1	20	30
2	35	55
3	50	80
4	65	100
5	80	120
6	95	135

V porovnání s loňskem podražilo.

Aktuální informace na www.scubacenter.de.