Samá voda...

Přípravy

Touhu jet na dovolenou má snad každý. Touhu jet na výjimečnou dovolenou, tu má Ráďa a Vašek.

Stalo se.

Zaplatili jsme každý 12.900 Kč a to nám zaručilo týdenní plavbu do Národního parku v Kornatech. V pátek 6.10.2000 si bereme dovolenou, abychom mohli v 10.45 hod. nastartovat naplněnou Limetku a po příjezdu Dany - potapěčky z Prahy, vyrážíme. Našimi zavazadly jsou: baťůžek (použili jsme baťůžek na padák), jedna taška z PVC, kde máme věci na potápění, spacáky - prý na romantické spací večery na palubě, kytaru, 17 piv, trochu jídla na cestu, doklady ... no a jedeme. Limetka byla několik dní v servisu, aby byla zkontrolovaná, promazaná, spokojená.

Však co se neděje. Již po několika minutách jízdy zjišťujeme, že jí to neudělalo dobře. Oranžová kontrolka opakovaně problikává. Dana mlčky poslouchá spílání Wendyho, že tato kontrolka ukazuje stav srdce auta - je to kontrola elektriky a svítit by tedy rozhodně neměla a taky, že to nějak divně táhne. Po několika km už nevydržela a nahlas zalitovala: "Že já radši nejela s Plzeňákama."

Limetka sice vyhrožovala celou cestu, ale nezklamala a bez problémů jsme ve 22.30 hod. zaplatili 10 Kuna a přejížděli most na Krk. Celou cestu řídil Vašek a zvládl to s jednou ledovou kávou, třemi Erekty, třemi pivy a asi pěti krátkými čůrajícími zastávkami. Museli jsme jet přes Slovensko, neboť rakouští odpůrci stavby Temelín se rozhodli právě v pátek protestovat a blokovat hranice od 6 do 19 hodin. Nás ale nedostali. Koupili jsme si slovenskou dálniční známku za 130 Kč a jedeme dál.

Šťastně jsme přejeli Krčský most a ... byla tma. Co teď? Kde spát? Nevyšla nám předpověď, že na Krku nikdy neprší (LILO) a tak jsme nemohli vytáhnout naše romantické spacáky a spát vedle auta. Zakotvili jsme na jednom z dostatečně vzdáleném místě od silnice a doufali, že přestane pršet. Stalo se a my asi ve 23 hod. šli spinkat vedle auta. Dana do svého spacáku, já s Wendym do druhého - vypadá to, že spaní bude tvrdší, ale aspoň je tu dost prostoru.

Po necelé hodince nás probudily kapky na našich obličejích a tak tu byl druhý šok. Ten první přišel asi po půlhodinovém spánku, kdy těsně vedle Limetky přistál náklaďák a v něm ožralý řidič i se závozníkem. Oba si naklonili k ústům demižon s vínem, popili a vyrazili se skřípěním kol dále. Tento druhý šok byl o tom, že nezbylo než jít spát do auta. Nemyslela jsem, že to bude tak hrozné. Já s Vaškem na předních sedačkách, Dana vzadu. Také jsem si nemyslela, že jsem tak velká. Nebyla jsme schopna se srovnat do nějaké polohy - ta prostě nebyla. V jednu chvíli jsem se chtěla přitulit aspoň trošku k Wendymu, z jeho úst jen zaznělo - "No, a ještě povol rychlost a sjedeme z kopce a přistaneme v moři." Odtáhla jsem se a konečně usnula. Ráno byl tak příjemný, jako v noci, zatím ale stačí k zlepšení jeho nálady můj příjemný úsměv, pochlácholení, že blbě je všem, že se nevyspal nikdo a čůrat a kakat máme potřebu taky. Dana, ke své radosti, zjistila, že při nočním úprku do auta nechala venku tenisky. Teď je bude sušit až do konce dovolené.

Den první

Je kolem 8 hodiny, startujeme a čeká nás posledních asi deset minut do města Krk, kde máme při pohledu na moře hledat v přístavu vlevo dřevěnou loď jménem MIKI. A tím je zakončena naše jedenácti hodinová pouť 917 km dlouhá !!!

Setkání všech zúčastněných je plánováno na 9.00 hod. Máme dostatek času na hledání. Při jízdě po pobřeží se objevuje první pozitivum - Dana mává na svého manžela (ten je tu již týden a na Krku se měli sejít), druhé pozitivum na sebe nenechá dlouho čekat a my nacházíme i loď. Ještě jí opouští minulá osádka, kapitán a jeho pomocníci uklízí a šlechtí loď na další, my doufáme, že hezký a příjemný, týden.

Obloha je ale mračná, deštivá a všech zbývajících 20 potápěčů zde pobíhá v dlouhých kalhotách a bundách.

Kromě Rádi! Ona jela na jih! Ona se jela ohřát! Ona chce slůňo!

Místo slůňa ale nalákala na své rty fialovou barvu a kolínka se stala mírně prokřehlými! Poznáváme tu třetinu osazenstva, neboť s námi byli ve Staré Bašce v květnu letošního roku. Jejich vedoucího jsme nenazvali jinak než "panem chytrým" a sympatický - to nám tedy opravdu nebyl.

To teda bude týden! Představa radostné dovolené upadá.

Kolem 10 hod. se naloďujeme, vybíráme kajuty a v 10.40 hod. "AHOJ POBŘEŽÍ! Vstříc vlnám!"

Zkušená oka Rosti a kapitána vidí v dáli moře neklidné. My však, neznalí co to vlastně pro nás znamená, si z toho vrásky neděláme. Naopak. Huráááá, budou vlny, to bude paráda - spíše takovéto úvahy se mi rozlévají v hlavě.

JIŽ BRZY POCHOPÍM SVŮJ OMYL !!!

Bližší popis lodi a jejího vybavení ponechám na dokonalejších záznamech - fotkách. Obydlujeme kajutu č. 9.

První seznámení s kapitánem, posádkou, kuchařem, důležitými místnostmi na lodi, proběhlo ještě v příjemné atmosféře, kdy nám všem je prima. Kuchař se snažil a vodní hovězí plátek, zelí s hráškem, brambory a nudlová polévka, byly mňam (řízek dostal Wendy, ale brambory byly dobré.) Se zvyšující se vzdáleností od mola naše žaludky a hlava pochopily, že vlny na moři nejsou žádné vítězství. Oběd nám chutnal, ale bylo to na dost dlouhou dobu poslední jídlo, na kterém jsme si pochutnali.

Začíná se to s námi a i v nás dosti pohupovat a ještě tak berná je poloha vleže v kajutě, ta nám dělá celkem dobře. Ihned po obědě usínám a Wendy se ke mě po chvíli přidal.

Dnes vzhledem k velkým vlnám nám slibují, že ponor žádný nebude a my přejedeme někam do klidnějších vod. Jsem šťastná, neb do vody se mi ani za mák nechce. Hlava bolí, žaludku je taky ouvej. Spánek pomáhá a tak, když procitnu a cítím, jak je mi prima, zašeptám: "tak a teď bych se mohla jít i potápět". Wendy se také probral, odešel na WC a za chvilku klapla klika u kajuty a zavelel: "DO GUMY!"

Že já se rouhala, to byl omyl, vždyť já tam vůbec nechci! Překonávám v sobě veškerý odpor a s nechutí se začínám strojit. Ošívám se, odmlouvám, prosím a žadoním. Houby platné! Jsem tu proto, já vím, ale stejně se mi tam nechce. Wendy tyhle mé stavy už zná a reaguje na ně tím, že na ně nereaguje.

V kajutě se strojíme do plavek a na palubě do všeho ostatního. Fouká to, je zima a hlavně to hodně houpá. Stav bolesti hlavy a neklidu žaludku se opět objevuje a nevolnost narůstá, zátěžák kolem těla, žaket s lahví na sebe - to na klidu nepřidá. Teď už jen zbývá co nejrychleji vyskočit z lodi a ve vodě snad bude líp.

Zanořili jsme se - já bez problémů, Wendy nemohl vyrovnat, počkala jsem na něj v 10 metrech a pak už nebyl žádný problém. Doplavali jsme ke stěně, svítili do děr a kochali se. Stěna byla trochu rozbitá a života jsme také tolik neviděli, ale jako seznámení se po delší době s mořem, to bylo dobré.

Wendy se téměř před ukončením ponoru zastavil a něco lovil v kapse žaketu. Myslela jsem, že našel nějakou hezkou mušli a uklízí ji a tak jsem si plula pokochat se kousek dál sasankou. Po chvíli se otočím a on mi podává prstýnek s pěti bílými kamínky.

Myslela jsem v první vteřině, že ho tu našel, ale když si sundal automatiku a chtěl polibek, pochopila jsem. Byla jsem zmatená, ale polibek po chvíli váhání dostal.

Ponor trval 52 minut, teplota vody 19 °C, největší hloubka 36 metrů. Výlez z vody mi dělá problémy - ač je láhev vydýchaná, je těžká jak mrcha a k tomu, abych to vše ze sebe mohla shodit, musím se se vší zátěží a žaketem s lahví vydrápat do lodi po asi šesti schůdcích. Jediné co si sundávám ve vodě jsou ploutve. V těch by to asi opravdu nešlo.

Hurá! Už jsme na palubě a už to zase houpe a šplouchá a ještě ke všemu je zima a vítr si foukání taky nerozmyslel. Tak nějak jsem si představovala dovolenou ? Ani v tom nejhorším snu. Vzpomínám na svůj sen v autě na Krku. Zdálo se mi, že jedeme na dovolenou, ihned se vracíme a na dvoře mých rodičů brečím a vzlykám, že chci na dovolenou a proč už jsem tedy doma, dřív než jsem tam stačila dojet. Já pako!! Jak by mě tam bylo dobře! Pevnina! Žádné houpání! Žádné zle od žaludku!

Rychle převléknout a honem do kajuty! Srovnat tělo a za chvíli se podává večeře. Pan kuchař nám připravil kotletu, opékaný brambor a jako dezert hrušku. Opékaný brambor je velice chutný. Wendymu kotletka (i moje) taky jede. Večeři je nám dopřáno jísti zakotveni v přístavu. Co nezvládnu já, zvládnou mí spolustolovníci - Dana, její manžel Zdenek a Tomáš. Těm je dobře a tráví jim dostatečně. Jídlo zde dostáváme na stříbrném podnose a to vždy na jednom pro jeden stůl. Na něm je naskládáno jídlo podle počtu lidí u stolu a když si dost nepospíším, je má porce poněkud menší. Zatím mi to vzhledem k mému stavu nevadí.

Dnes mě ale přece jen čeká ještě příjemná věc a to teplá sprcha!! Ta je super! Nejdříve jsem jí sice na lodi nemohla najít, ale má být podle popisu v blízkosti WC, jsou tu dvě, někde mezi nimi, prý stačí jen zavřít dveře od WC. Nevím! Ale přece se nepůjdu ptát?! AHA! Tady na chodbičce - vlastně na ní koukám. Zavírám se tam a pouštím vařící vodu. Paráda ! Rochním se tu a je mi báječně! Vykoupaná, navoněná, připravená vystoupit na pevninu. Na velkou procházku to nevypadá. Jsme unaveni a osvětlených míst zde moc není, bloudit se nám tu nechce a tak dojdeme jen k jedné hospůdce a zase zpět - hurá do kajuty! Je kolem 21.30 hod. a usínáme jako by nás do vody hodili.

Den druhý

Lodička nehoupe a není tak nic, co by nás rušilo v klidném spánku. Probouzíme se akorát ke snídani - kolem 8 hod. Čaj, chléb, sýr - dobré, ale s množstvím to moc nepřeháním. Tuším, jak mi zase bude. Ihned po snídani vyplouváme. Obloha stále zatažená a s přestávkami stále prší. Dnes chceme doplout na Premudu a podařilo se.

Kolem 10 hod. kotvíme na volném moři. "DO GUMY" - tentokrát ještě ke všemu mokré a studené. Jdou všichni, jdeme taky. Wendy byl od té lásky, že mě nechal před ponorem spát a sám ustrojil obě lahve. Stálo ho to jedno zvracení. Druhé postoupil na hladině moře těsně před zanořením.

Máme doplout pár metrů k bójce, tam je tunel, proplout jím a pak podél stěny se kochat. Do tunelu se mi moc nechtělo, ale nikdo se mě neptal. Wendy už tam byl a tak jsem musela za ním. Naštěstí tunel byl dost prostorný a tak nás, teda mě, žádné fóbie nechytaly. Stěna, k níž jsme dopluli, byla krásná, barevná, děr hodně, života moc - chobotnice, ropušnice a mnoho dalších, pro nás stále neznámých ryb.

Ponor trval 53 minut, teplota vody 20 °C, nejhlubší místo 39 metrů. Pohodové, neztratili jsme se. Už v 10 metrech ale byly cítit vlny, příjemně to s námi houpalo. Věděli jsme co nás bude čekat nahoře a vůbec se nám tam nechtělo. Tady bylo tak dobře. Vzduch ale docházel a tak nezbývalo než sundat ploutve, překonat šest schůdků a v co nejkratším čase se dostat do polohy ležmo do kajuty.

Podával se však oběd-dnes pro nás ještě střídmější než včera. Na volném moři to dosti houpalo a tak jsme vzali za vděk trochou polévky a brambor. Ačkoli masíčko vypadalo skvěle, vonělo parádně a chutnalo jistě výborně, soust bylo spolykáno hodně maličko. K radosti mých spolustolovníků - dnes totiž Wendy odmítl svou obvyklou mojí druhou porci.

Honem do kajuty a co nejrychleji usnout. Druhý ponor na sebe nedá dlouho čekat a nejpozději ve tři hodiny bychom se měli znovu zanořit, neboť kapitán nechce plout v noci a před námi je dlouhá cesta. Ve 14.45 hod. se probouzíme a to je ten okamžik, kdy je nám dobře. Využíváme ho a jdeme se rychle strojit. Na palubě to zase a opět a stále houpe a tak se snažíme být co nejdříve ve vodě.

Mám problém s pravým uchem, nedaří se vyrovnat, několikrát musím nahoru dolů a už myslím, že to nepůjde. Vašek čeká ve 12 metrech a já bojuji s uchem. Podařilo se, jdu za ním! Ponor trval 52 minut, teplota 19 °C, hloubka 37 metrů. Zatím se daří bez dekomprese.

V 16.00 hod. se naloďujeme a kapitán hned zvedá kotvy, aby to do 18.40 hod. stihl do přístavu Božava. Pro nás to znamená konec houpání a vln a možnost pochutnat si na dobré večeři - špagety. Jsme zakotveni - přišly k chuti. Po večeři využíváme pevninu a před spánkem se jdeme podél přístavu projít. Vypadá to tu vše na nové stavby a osvětlení pobřeží působí velice přívětivě. Potkáváme zde krásné velké kaktusy, pomerančovník, mnoho koček. Po krátké procházce přicházíme na loď, scházíme do kajutky a už ve 20.30 hod. zařezáváme.

Moc jsem chtěla strávil dovolenou na lodi, moc bych litovala, kdyby to nevyšlo. Dnes večer si říkám, jestli bude takhle pokračovat, jak ráda bych litovala. Mé zážitky se smrskly do pocitů zvracecích, bolení hlavy, spaní.

Den třetí

Probudila jsem se v 7.15 hod. a to konečně ne do pršavého rána. V 7.30 hod. je hlášen odjezd z přístavu. Nestihneme se ani vykoupat. Škoda. Uvědomujeme si, že zatím jsme bez neoprenu do vody moře nevlezli. Ani teď. Kapitán hlásí odjezd. Je nám tu tak dobře. Neprší. Nefouká. Musíme ale dál.

Dnes máme vplout do chráněné krajinné oblasti KORNATY. Přivítaly nás jak mohli nejlépe. Moře se změnilo v rybník a dokonce nás přišlo pozdravit i slúňo. Není ani mě ani Venouškovi špatně - konečně !

Kocháme se krásným okolím a je nám po dlouhé době na lodi dobře! Užíváme si! Kocháme se! To je změna! Ale POZOR! Než jsme dopluli na místo určení, zatáhlo se a na místě, kde jsme kotvili byly opět obrovské vlny. Celé tělo zevnitř se s námi houpe a je nám jako vždy. Už zas! ! Kdy tomu bude konec?! Skáčeme do vody, snad tam bude líp.

Ponor jsme začali v 11.31 hod., zdrželi jsme se 48 minut, největší hloubka dosáhla 40 metrů. Je tu nádherná flóra, plaveme podél stěny, svítíme do děr a vidíme ráčky, ropušnice. Při zpáteční cestě, už ve 12 metrech hloubky, to s námi pěkně mává. Celkem z toho mám vítr a k tomu všemu mi teče do masky a to čím dál tím víc. Znervózňuje mě to a už se těším na hladinu. Tam to s námi mává ještě víc. Vlny nabyly na intenzitě a než se dostaneme na loď, Wendy se málem poblinkal, neboť mi u lodi pomáhal sundat ploutve, několikrát se přitom napil a udělalo se mu móóóóc zle.

Na palubě je ještě hůř a tak honem z těchto vln. Kapitán startuje a odjíždíme asi 10 minut pryč z volného moře do klidné zátoky. Cestu trávíme ve sprše a tak jsme to nejhorší přežili. Není daleko do oběda a protože ho trávíme v zátoce, podařilo se ho i strávit. Mě stačila polévka a rýže s hráškem. Wendy dostal opět mou porci masa. Po obědě nezbývá než zalézt do kajutky a já navíc s přesvědčením, že dnes už do vody teda nejdu. Pospinkali jsme si a v 15.00  hod. jsme protřeli oka.

Kapitán hlásí, že v 15.30 hod. vyplouváme a Wendy hlásí "DO GUMY." Já hlásím "NE!" Dopadlo to: ANO! Vyzráli jsme na to a už tady v přístavu jsme oblékli láhve i sebe, aby nás opět nepřekvapily vlny, které zase byly. Když se dostavily, my už mohli v klidu fixovat obzor.

V 16.12 hod. hup do vody. Tentokrát to neprotahujeme a skáčeme do vln první. Po zádech doplaváváme ke stěně a pomalu se zanořujeme. Od ranního ponoru mám problém s pravým uchem a i nyní se problém opakuje. Nakonec se vyrovnat podaří a my pomalu klesáme a to co vidíme ve 20-40 metrech, to je nádhera !!

Stěna je pokrytá množstvím korálů, jaké jsme zde viděli poprvé a zatím i naposled. Flóra tu byla nejkrásnější co jsme kdy viděli. Do brýlí mi neteklo a tak jsem se i při zpáteční cestě mohla kochat krásou této stěny. Při zpáteční cestě nás chytil proud, také největší, co jsme zatím zažili. Byla to celkem makačka, nožičky musely kmitat a budou asi večer bolet. Ale byl to zatím nejkrásnější ponor tady. Možná i proto, že ani před ponorem ani po něm nám vůbec nebylo špatně. Stav, který jsme zatím na tak dlouhou dobu nezažili. Ponor trval 52 minut, největší hloubka 44 metrů.

Dokonce se těšíme i na večeři. Kapitán s námi dojel do zátoky a tak to vypadá, že dneska se se spolustolovníky dělit nebudu. A nedělila. Pouze s Wendym. Hranolky s rajčaty jsem snědla sama, na něho zbyl plátek masa s chlebem. To on rád.

Kolem 21.00 hod. se většina potápěčů těší na noční ponor. Já ne. Půjdu si hajnout a počkám, až se prokřehlý, ale spokojený Wendy vrátí. Venku opět prší a potřetí za den se mi do mokré a studené gumy nechce. Wendy mě svým příchodem opravdu probudil, ale jen tím, že bleskl blesk. Bídák - udělal foto zabydlené kajuty.

Den čtvrtý

V 7.30 hod. si dáváme s Wendym budíček. Dnes se konečně poprvé seznámíme s mořem pouze v plavkách. Kuchař zaspal, snídaně se posune a my se stihneme krásně pohoupat na vlnách a zaplavat. Vlny jsou tu malé - kotvíme v zátoce. Ihned po snídani zvedáme kotvu a odplouváme na moře. Kapitán - bídák. Snídaně byla dobrá, škoda jí. Co nejrychleji se snažíme obléknout lahve i sebe a přesto, že cesta ještě 20 minut trvat bude, sedíme v mokrých neoprenech a s připravenými lahvemi abychom, bude-li to třeba, mohli fixovat obzor. Nic takového však není k našemu úžasu, třeba. Moře je téměř rybník a nad hlavou prosvěcuje taková koule - zvaná sluníčko! Jsme zato vděčni a s dobrým pocitem v Panitule skáčeme z lodi.

Čeká nás opět kousek po zádech, ale nejsou tak velké vlny, aby nám to dělalo problémy. Ponor trval 46 minut, největší hloubka 50 metrů. Wendy brouzdal kolem 40-50 metrů a po několika minutách v téhle hloubce mě pozval, ve chvíli, kdy jsem chtěla stoupat, k sobě dolů. Našel velikánskou ropušnici a chtěl se pochlubit. Sjela jsem k němu i když jsem věděla, že mě to bude stát dekompresi.

Ostatního života tady příliš není, myslím těch velkých, dlouhých, širokých ryb se tady nedostává. Do Kornat, ač chráněná oblast, mají totiž zákaz vstupu snad pouze potápěči. Mohou vstoupit pouze po zaplacení dosti mastného poplatku. Zato rybářů, těch je tu více, než kde jinde a proto život tu je opravdu na ryby chudý. Na zahrádkách si dal ale zahradník záležet.

Ponor byl pohodový, do masky neteklo a dokonce i loď jsme díky Wendyho kompasu našli bez problémů. Nutné 3 minutky ve 3-5 metrech a v klidu se vynořit. Na hladině na nás čekalo klidné moře a světe div se - ono nezalezlo - SLUŇO!

To je taková nádhera vynořit se, vylézt na loď, svlékat se a to vše pod modrou oblohou a nebýt zima! Zůstali jsme na palubě, Wendy a Dušan došli pro kytaru a pod modrým nebem, ukotveni na volném, ale klidném moři, zpíváme. Konečně je tu ten okamžik, že ač na volném moři, je nám fajn a svítí slunko. A jak nám chutnal oběd! Opékané brambory, žebírka, fazolky a nudlová polévka. Nezaváhala jsem a svým spolustolovníkům ubrala poctivou porci: Wendymu mé žebírko moc chutnalo. Oběd byl lehký a ihned po něm oblékáme plavky a šíbrou z lodi zdravíme moře. Trošku mi zfialověly rtíky a tak jdeme ven.

Kapitán má pocit, že je nám už příliš dlouho fajn a tak nastartovat a vzhůru do vln. Rychle ustrojit lahve a sebe a čekat, jak zlý na nás kapitán bude. A byl. Vlny jsou dvoumetrové a plácají se zleva, zprava, zepředu, zezadu. Tohle vše jsme pocítili ve chvíli, když jsme do vln naskákali a měli se po zádech přiblížit ke stěně. Loď tak blízko k útesům nemohla a tak jsme museli zapřáhnout své nohy. No, napolykala jsem se a zapotila dost.

Rychle do sprchy! To je ten důvod, proč do té vody lezu. Za tu sprchu to stojí!! To je pocit! Teploučko, čisťoučko, voňavoučko! V kajutce jsme ukončili ponor Tullamor Dew a Wendy desaturačním pivem. A pak ještě jedním. Desaturaci nám ukazuje Aladin 32 hodin. Je třeba to srazit. Devatenáctá hodina se blíží a pan kuchař se opět ukázal - gulášek. Wendy si opět šušňal. Já si dala salát ze zelí, brambory s trochou šťávy a Wendy masíčko.

Kotvíme v přístavu a to z nedostatku místa, naraženi bokem na velkou rybářskou loď, přes níž se dostáváme na pevninu. Je teploučký podvečer a tak ihned po večeři vyrážíme na pevninu hledat prý nedaleký market, neboť Ráďa dostala velikanánskou neodkladnou chuť na jogurt. Jogobela - to byl veškerý výběr - cena 4 Kuna. Schovala jsem ho (po zaplacení) do kapsy a ještě jsme se šli projít ostrovem.

Vcelku unaveni jsme přicházeli k lodi, když ze společenské místnosti je slyšet "Vašku, Vašku, kde jsi? Vezmi kytaru!"

A tak se stalo. Začalo se hrát - Vašek a Dušan na kytary, Dušan navíc na foukačku, já na rumbakoule, Zdenek na lžíce, Dana zpívala. Ve 23 hod. nám byla nakázána večerka a tak jsme museli složit nástroje, nalít trošku vína na dobrou noc a ve 23.30 hod. si jít hajnout. Tato noc je poněkud neklidná. Ve 2 hod. se probouzím a odcházím na mé oblíbené WC, v 7 hod. opět a to si již rozsvěcuji a hledám Osci. Není. Beru za vděk paralenem. Také hledám mléko po opalování, neboť ta chvíle včera dopoledne na palubě s modrou oblohou a zářivým sluncem, mě stála spálený ksichtík.

Den pátý

K nemoci a mému stavu jsem se postavila čelem. Je třeba to rozchodit a rozplavat. Rozchodit to není problém, slunce pálí a obloha nádherně modroučká. Rozplavat - i k tomu jsou medové podmínky. Vzhledem k tomu, že hlásí jugo, kapitán s námi nechce plout na volné moře a vybírá lokalitu sám.

Výsledek - vlny tady nejsou, vítr nefouká, stěna tady taky není, ryby žádné, rostlinstvo nic moc. Zavezl nás blízko ostrůvku Korotan v rezervaci Telašćica my si tam připadali jako v Sadské. Tam je ale více života. Po 50 minutách jsme se vynořili s jednohlasným "Kapitán půjde přes palubu!"

Zatímco vplouváme do přístavu, kuchař chystá véču. Taky jsem se ještě nechlubila, jak že mi to tu říkají. Stále mě místní osazenstvo vidí s tužkou v ruce a blokem a tak mi ty dobré duše začaly říkat Božena, ti oblíbenější Boženka či Božka. Jiné jméno je už do konce této plavby nenaučím. Ale zase bylo hezké slyšet dnes u snídaně: "Vašku, kde máš Božku?" ,a na prvním ponoru, kdy jsem byla akorát po první sprše: "Božka, ty nejdeš do vody ? To je škoda." a při druhém "Božka nám ožila." Mají o mě péči. Chlapi mizerný!

Po dlouhé době jsme zakotvili ještě za světla a tak toho využíváme a jdeme se po pobřeží projít s několika Kunami v kapse, neboť Wendy má chuť na tatranku. Dříve než jsme došli do Samoobslužnoj, potkali jsme sladoled. Stačil. Wendy cinknul rodičovstvu, dozvěděl se, že Temelín ve středu spustili a blokády jsou ještě větší a tak jsme znechuceni s ještě větší chutí zasedli k večeři. Bylo bramboro, vepřo, zelo. Nočňák jsme dnes odložili. Byli pro to tři důvody:

1. kotvíme v přístavu a to se pod vodu nesmí
2. nacházíme se do 200 metrů od plavební dráhy a to se pod vodu nesmí
3. policajti tady mají blízko stanici.

Po večeři byl Wendy hodně unavený a tak jsme zašli na šlofíčka do kajuty. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu není problém ihned usnout. Ve 22.00 hod. proloupáváme oka, jukáme na palubu, chvilku splkneme na přední palubě s Dušanem, Lojzou, Pavlem, ale kolem 23.30 hod. odcházíme ve spaní pokračovat.

Den šestý

Noc je dost děsivá. Vstávám ve 2 hod., v 5 hod., beru paralen, smrkám, jdu se sprchovat a to vše proto, abych v 8 hod. byla připravena a nemusela se opět dělit o snídani. Šunčičku a sýr si nechci nechat ujít.

Už mám zmáknuto, že můj zdravotní stav mi dovoluje do dvou hodin od vypocení jít pod vodu. Dnes ráno to vyšlo. Jen co jsme dojedli, kapitán zvedl kotvy a hurá pryč ze včera klidného přístavu. Dnes se i tento proměnil v dosti houpající se. V rádiu hlásí silné jugo a s přihlédnutím, jak to s námi hází už tady, mám trošku obavy, že snídani nestačíme ani strávit.

Protože loď je kapitánova, rozhodl se kašlat na naše přání vyplout na volné moře a my musíme zmírnit své původní plány, plavit se podél Dugi Otoku z vnější strany na plavbu ze strany vnitřní. Tím se stalo, že je pasé potápění u stěn, neboť ty jsou pouze z vnější strany. A tak plujeme a plujeme a nikdo neví, kde a jak to s námi dnes dopadne. Podle GPS a map si kolem 9.30 hod. kapitán našel jedno místo a začal kotvit. Nikdo to tam nezná a tak to bude Discover ponor. Cítím nos plný rýmy a ten by teda z důvodu vyrovnávání, viď Mildo, měl být čistý.

Nejúčinnějším a nejzdravějším prostředkem zůstává natáhnout nosem vodu a vyplivnout. No, to se mi chce! Taky chci ale vyrovnat a tak jdu do sprchy. Tahám vodu, kašlu, plivu, tahám, kašlu, plivu, tahám, kašlu, plivu. Wendy mě zpovzdálí s úsměvem pozoruje. Pro něho se tento akt stal běžnou součástí každého ponoru. Bylo to fuj, ale splnilo to své. V pěti metrech se mi asi po třech minutách konečně podařilo vyrovnat.

Nejdřív luplo jedno a tak jsem Wendymu ukazovala, že levé OK, pravé nic moc, ale že můžeme pomalu dál. On odpověděl NE, až budou obě OK. Ještě chvíli jsem se snažila - luplo i druhé. Je tu svah a to docela rychle se svažující, je tu hodně kamenů a v nich díry a tak svítíme a hledáme. Dojeli jsme do 40 metrů, když tu na mě Wendy svítí a ukazuje - ŽRALOK. Jedu k němu do 43 metrů a svítím do díry s ním.

Leží tam v klidu a pokoji asi metrová máčka! V jedné díře vidíme ocas a kus těla a z druhé na nás kouká její OKO! TO JE POHLED! NÁDHERA! MŮJ PRVNÍ ŽRALOK! Stálo mě to maličkou dekompresi, ale to nevadí. Máčku je třeba si pořádně prohlédnout! O pár metrů výše Wendy svítil na zvláštní a nádhernou rostlinu - druh rournatce, ale to už jsme fakt museli jít trošku výš.

Díky tomu se tento ponor stal jedním z nejhezčích. Trval 40 minut, největší hloubka 43 metrů, teplota vody 19 °C - Sika ot Mrtovnjaka!!

Jen co jsme naskákali na loď, kapitán to valí dál a dnes už nezastavil. Usnesli jsme se, že vlny s námi nic nedělají a tak nás vyzkoušel. Po levé straně skončil Dugy otok a nás už nemělo od volného moře co chránit a tak jsme začali po palubě létal zleva doprava. Vyřešila jsme to tak, že jsem došla pro spacák, abychom se po palubě alespoň váleli. Slunce pralo, obloha bez mráčku, vlny stříkaly až na příď lodi, ale my statečně vydrželi na horní palubě po celou dobu plavby a ještě jsme si stačili vypít kávičku, co mi Wendy donesl. Cítila jsem jí, pravda, jen po dobu co jsem smrkala a tak to byl: lok, smrk, lok, smrk, byla výborná.

Kolem 17.00 hod. kotvíme v přístavu a tak si jdeme užít pevniny. Vedle nás kotví obrovská loď, jež tu slouží jako autobus. Ostrov je to celkem zalidněný, na naší hodinové procházce jsme potkali asi 11 lidí a to není zvykem. Dominantou ostrova je kostel - nádherný.

Jen já se cítím totálně blivně po těle. Večeři-těstoviny se sýrem jsem snědla s chutí, ale síly mi nedodaly. Venoušek na mě mrkl svým zkušeným lékařským okem a pronesl: "Radu, tebe vidím na 4 P - písničku, paralen, panáka, postel." Páté P si zbytek osazenstva domyslelo.

Čtyři P jsem splnila, ale i pak jsem noční ponor odtroubila. Wendy mi změřil tep a když z mých běžných 54 řekl, že současný je 84, rozhodla jsem své tělo až tolik netrápit a raději si vzít další paralen a spinkat. Nemůžu říci, že by mi to nebylo líto, i nějaká ta kapka z očí ukápla, ale nejsme u moře naposled. Sice

1. jsme v přístavu
2. nejsme 200m od plavební dráhy,
   ale
3. není tu v blízkosti policejní stanice

Dušan vše nafilmoval a tak i já všechny tyto nádherné potvory ještě dnes večer viděla - alespoň na kameře. Dnes se mi, ostatně jako pravidelně každou noc, zdál traumatický a depresivní sen a tak jsem byla ráda, když v 8.00 hod. bylo ráno a my šli na snídani.

Den sedmý

Zdravotní nešvary se mi přesunuly tam, kde byl doposud klid a dobře. Rýma téměř odešla, zato na prsou mě začíná pálit. K snídani jsem si dala pouze citroňáka a alespoň jeden chleba odnesla do kajuty pro případ, že hlad by se přece jen dostavil.

Čekáme na 9.00 hod., kdy nám v rádiu oznámí, jak že je na moři a podle toho vyplujeme. Hlásí jugo a kapitán kašle na naše požadavky a požadavky Rosti. Co to znamená? Že má příprava 1/2 paralenu a hodinka klidu v kajutě je zbytečná, neboť před obědem do vody v neoprenu nevlezeme. Wendy pro mě došel, ať se jdu kochat raději na palubu sluníčkem a nádhernými vlnami.

Pravda, první den bychom je nádhernými nenazvali ani náhodou. Bylo by pro ně mnoho a mnoho jiných slov. Byla by řekněme hrubší. Dnes už ale, jako rodilí námořníci sedíme na horní palubě, pálí do nás slunko a my se těšíme na každou další vlnu, která nám na loď přinese trochu vody. Sedíme tu s Danou, žvaníme o všem možném.

Ve 13.00 hod. nás odtud vyhnal zvoneček - tzn. oběd je na stole. S polévkou se musíme krotit a nebýt hamtáci hned v prvním rozlévacím kole, neboť vyrovnávat s talířem ještě neumíme a dnes nám na oběd zakotveno nebylo. I hrášek nám lítal po stole. Brambory a plátek hovězího si každý hlídal pečlivěji. Byl to poslední oběd.

Wendy se dost napráskl, já cítila, že po těle mi začínají opět stékat čúrky potu a tak jsme šli na chvíli zalehnout. Probudil nás hluk nad námi a bylo jasné, že už všichni strojí sebe i lahve a téměř už skáčí do vody. Bude to poslední ponor.

Probuzení bylo rychlé, pocity po těle tedy blivné. Rychle co nejdříve do vody. Jsme domluveni, že bude-li mi špatně, ihned se vracíme. První pozitivní skutečnost hned po zanoření byla, že uši šly vyrovnat bez nejmenšího problému. Teda mě. Wendy se vracel na hladinu. V 18 metrech jsem na něho počkala. OK. Jedem. Padli jsme do 37 metrů a přáli si vidět něco velikého, zajímavého. Našla jsem velkou ropušnici a hlavou mi proběhlo - poslední, pak chobotnici (i ona byla poslední). Svítila jsem do děr, prohlížela nádherné zahrádky a v duchu se s mořem loučila. Celkem brzy jsme se s Wendym vydali na cestu zpět, neboť jsem zase tak úplně v psychické pohodě nebyla a cítila jsem, že se mi špatně dýchá a tlak mě svírá na prsou. Wendy po mém signálu, že jdeme zpět ukázal OK a ihned to otočil. Snažila jsem se vidět a zapamatovat si co nejvíce.

Ponor nám trval 41 min., maximální hloubka 37 metrů, teplota vody 18 °C. Vystoupali jsme a naposled překonali šest schůdků do lodi. Pusinka, sprcha, Tullamor a poslední ponor ukončen.

Posledních pár kilometrů na ostrov Krk a okolo 17.00hod. ukončujeme naši 500-600 kilometrů dlouhou plavbu v přístavu jeho hlavního města - KRK.Vplutí do přístavu vždy znamenalo vyhrnutí se z lodi a užití si alespoň trochu pevniny. Teď, když víme, že ničeho jiného než pevniny si od této chvíle užívat nebudeme, hrnutí na pevninu je pomalejší. Ale musíme. Většina osádky odjíždí už dnes po večeři za svými ženami a zbytkem rodiny a tak si musíme dojít ke kapitánovi pro auto a přeparkovat ho k molu. Ještě stíháme před večeří dojít do místního marketu a koupit Božence jogurt, Wendymu pivo, rodičům víno, pivo, čaj.

Večeři má Wendy opět double, já si raději dávám jogurt.

Přichází celkem ponuré okamžiky podávání si rukou a přání šťastné cesty domů. Zvláště s některými, jako třeba Pavel Herzig, který si myslím, naši dvojici celkem oblíbil.

Pá,pá,třeba někdy někde.

Zítřejší ráno si zde prožije pouze Zdeněk, Tomáš, Dana, já a Wendy. Tak je to i s poslední nocí. "To je dobře,že jste tu zůstali. Aspoň někdo." Tak takhle zněla poklona od Dany, že jedeme až zítra. Než však naposled spočnem, vybijeme si trochu energie u Člověče, nezlob se a Wendy nám k tomu bude hrát a zpívat. S kytarou v ruce jsme docílili jednoho velkého kladu. Zdenek hledal a našel tři vypínače, pomačkal je (raději všechny ) a tím vypnul to hrozné rádio, z kterého se po celou dobu plavby linulo několik málo, ale zato dokola se opakujících chorvatských songů.

"Dobrou noc a spát, a spát, a spát ..." Jedna z posledních písniček od Wendyho, jdeme jí poslechnout.

Odjezd

V 7.45 hodin nás čeká poslední podání ruky s Danou, Zdenkem, Tomášem, Ivou, Rosťou, poslední políbení na palubě, poslední AHOJ lodičce a moři.

Otočení klíčku v zapalování a prosba Limetce, ať nás doveze v pořádku domů.

Je nám smutno? Aby ne, končí dovolená.

Jeli bychom ještě na týden? Ani náhodou. Na to mám první dva blivné dny a ostatní paralenové příliš v paměti. A co je na tom všem nejvíc zajímavé ? Že to byl nádherný, fajn, pohodový, spokojený týden. Rozladěné fyzično vyrovnával pokojíček na duši. A zvládl to bez sebemenšího zakopnutí.