Pogled 2010

11. červen

V pátek, asi o půl dvanácté, vyjíždíme z Otrokovic. Do Rakouska jedeme přes Raintal, napojujeme se na nový obchvat Vídně, takže cesta začíná odsýpat.

Ještě před odjezdem jsme se dohodli, že Slovincům už 30 € za pár kilometrů dálnice dávat nebudeme, tak kousek před hranicemi se Slovinskem sjíždíme na exitu 226 z dálnice a dále pokračujeme po normální silnici podle návodu, který jsme četli v MF Dnes. V městě Ptuj, kde končí dálnice, se vracíme zpět na obvyklou trasu a přejíždíme do Chorvatska. Objížďka je bez problémů, doporučujeme.

Do Krila, což je menší vesnice asi 10 km pod Splitem, přijíždíme něco před desátou večer. V přístavu nás má čekat loď Pogled, na které máme přespat a v sobotu dopoledne vyrazit. Konečně zastavujeme na molu, vyprahlí si dáváme zasloužené pivko a dozvídáme se, že loď bude nachystaná až druhý den. Tak znovu sedáme do auta a přejíždíme do asi 30 km vzdálené Mimice. Ještě že je v Chorvatsku povolena hranice alkoholu krvi 0,5 promile. V penzionu se po roce setkáváme s organizátorem zájezdu a nestorem českého potápění v Chorvatsku Láďou Hostinským.

12. červen

Vyplouváme asi kolem jedné hodiny odpoledne na ostrov Hvar. První naše potápění nás čeká odpoledne před pátou hodinou na místě jménem Kabal. Je to výběžek ostrova Hvar, na kterém stojí maják. Ustrojujeme se, ale vzhledem k velkým vlnám to na palubě vypadá jako na bizarním tanečním parketu. Vpravo od majáku skáčeme do vody a zanořujeme se. Devět metrů pod hladinou je ústí tunelu, který je dlouhý asi 30 m. Vplouváme. Po opuštění tunelu padáme ještě dolů. Dno je v 45 m. Plujeme podél stěny, která poté přechází v členité dno. Mezi kameny nacházíme jednu chobotnici a krásnou, asi 30 cm velikou ropušnici.

Večer připlouváme do historického přístavu Stari Grad. Odcházíme na prohlídku města, sedáme si na zahrádku jedné ze zdejších četných kavárniček a provádíme ochutnávku místních vín.

13. červen

Ráno nás probudí chorvatský steward volající do podpalubí, kterého Láďa naučil pár českých slov. "Nástup na rozcvičku". Rozespalí vůbec nechápeme, co po nás chce. Vůně kávy a snídaně nás ovšem s postele nakonec zvedne.

Po snídani vyrážíme z přístavu podél pobřeží na dnešní první lokalitu. Ponor děláme v malebné zátoce Tatinja. Loď nás vysadí asi 50 metrů před zátokou, kde se nachází stěna padající až do 40 metrů a vyzvednout nás má uvnitř zátoky. Ustrojíme se, tentokrát v klidu, protože nejsou vlny a skáčeme do vody. Klesáme podél stěny, na které se začíná objevovat s narůstající hloubkou stále více života. Držíme se v rozumné hloubce kolem 35 metrů, abychom nenachytali moc deka. Nejednou před sebou spatříme gestikulujícího Láďu, který ukazuje na nějaké místo na stěně. Blížíme se v očekávání. Stále nic nevidíme a v tom to přijde. Na útesu se hýbne něco velikého. Nádherná Muréna obecná. Většinou je zalezlá v nějaké díře, ale tahle je celá venku.

Její dlouhé tělo se vine jako tělo hada, který se plíží ke své kořisti. Z otevřené tlamy jí trčí ostré dozadu zahnuté zuby. Všichni na ni otáčíme svítilny, což ji trošku vyvádí z míry a začíná se stahovat. Teprve když rozvlní své svalovité tělo, dokážeme odhadnout její délku. Tipujeme asi 130 cm, to už je krásný exemplář. Raději ji už nebudeme moc dráždit. Jsou známy případy, kdy muréna této velikosti ukousla potápěči prst. Navíc na zubech má zbytky hnijící potravy, které po kousnutí často způsobí infekci. Ještě pár fotek a plaveme dále. V porovnání s touto murénou už se během ponoru nic zajímavého nestalo, takže stoupáme podél útesu a po bezpečnostní zastávce se vynoříme v zátoce. Loď už je na cestě a vyzvedá nás na sjednaném místě. Posádka už chystá oběd, takže se palubou line příjemná vůně.

Po obědě si jdeme na hodinku lehnout a necháváme se příjemně pohupovat mořem. Je to paráda. Loď mezitím vyráží směr ostrov Vis. Po cestě se nachází nám již dobře známá lokalita Pakleni Otoci. Plán je stejný jako každý rok. Zanoříme se podél lana k vrcholu homole, která má začátek asi 13 metrů pod hladinou. Její průměr je přibližně 20 metrů a směrem ke dnu se rozšiřuje. Klesáme až k jejímu úpatí do hloubky 45 metrů. Stěny jsou hustě porostlé gorgoniemi, které při posvícení mění barvu z černé na sytě rudou. Mezi nimi se prohání rybky, které se střídavě snaží odvážně zjistit, co to plave kolem, ale hned se zase leknou a mizí v útrobách útesu. Pomalu začínáme brzdit pád a začínáme kroužit proti směru hodinových ručiček kolem homole. Krátící se čas na dně nás také nutí lehce stoupat vzhůru. Po chvíli zahlédneme otvor, kterým je homole provrtána skrz. Je to, jako by ji někdo prostřelil dělovou koulí. Průměr díry je kolem 5 metrů, takže proplouváme oba vedle sebe. Na druhé straně tunelu je vidět blankytné modro. Musíme opatrně, abychom nepoškodili gorgonie, kterých je i tady plno.

Po proplutí tunelu se stáčíme doleva a stoupáme do 25 metrů. Se snižující se hloubkou ubývá života. V lahvích nám zbývá ještě hodně přes 100 atmosfér, tak nás napadá, že bychom mohli dát ještě jedno kolečko. Ale náš chorvatský průvodce nás nekompromisně pobízí k hladině. Zavěsíme se na lano pod loď a děláme bezpečnostní zastávku. Během ní nám začne průvodce znovu kontrolovat manometry a computery na ruce. Jeden z nás to už nevydrží, vytrhne mu ruku a důrazným gestem dá najevo, že se mu to nelíbí a že je vše ok. Pokud chce pod vodou cokoliv vědět, může se signálem zeptat a každý potápěč signálem ochotně odpoví. Na lodi si ještě trochu postěžoval Láďovi, ale ten mu vysvětlil, že nejsme malé děti. Od té doby už byl klid.

Večer kotvíme na ostrově Vis, kde také vyrážíme na tradiční ochutnávku místních vín do malé hospůdky. Po návratu na loď si dáváme ještě pro srovnání naše dovezené víno. Marko, kapitán lodi, k nám přisedá s prázdnou skleničkou, kterou plníme vínem, a on na oplátku zařizuje talířek obložený výběrem z místních sýrů. Příjemný večer zakončujeme kolem půlnoci.

14. červen

Ráno nás čekají již tradičně prostřené stoly, na kterých je opět bohatá snídaně. Po ní chceme vyrazit na moře, ale motor lodi nechce naskočit. Zaslechli jsme něco o vybitých bateriích. Asi za půl hodiny je po problému a vyrážíme.

První ponor děláme na lokalitě, kde je potopená rybářská loď Fortunal. Láďa nám vypráví o její historii, tak se dozvídáme, že potopení nebyla náhoda a že se jednalo o pojišťovací podvod. Místní rybář před 12 lety potřeboval peníze, tak loď rozjel na plný plyn proti útesu. Po prolomení dna loď klouzala po kaskádovitém útesu, aby se nakonec usadila na jedné z hran v hloubce 50 metrů ve velice zajímavé poloze. Záď spočívá na terase a celá příď je vystrčená za hranou. Zahájíme ponor a klesáme k lodi. V 35 metrech se před námi objeví silueta, která s narůstající hloubkou získává na detailech. Již jasně rozeznáváme její jednotlivé části. Klesáme až pod příď. Ten pohled je impozantní. Nad námi teď trčí obrovský trup a loď vypadá jako by měla každý okamžik přepadnout přes hranu útesu na nás. Computery nás upozorňují pípáním, že náš čas na dně je omezen, tak začínáme stoupat až nad loď. Ta se teď rozprostírá pod námi a můžeme si ji prohlédnout v celé kráse. Pomalu plujeme asi 5 metrů nad hlavní palubou od přídě až po záď. Na palubě je ještě jasně rozeznatelné náčiní, používané k lovu. Bohužel nás už opravdu začíná hodně tlačit čas, tak stoupáme podél svahu až do hloubky 10 metrů. Zde by se měla nacházet dlouhá úzká jeskyně, která je ukončena sifonem se sladkou vodou a dýchatelným vzduchem. Konečně spatříme velký vstupní otvor v hloubce 5 metrů. Zdání ovšem klame. Jeskyně se po 2 metrech mění v úzkou tmavou chodbu, že i jeden potápěč má co dělat aby se protáhl. Do ticha se ozývají nárazy potápěčských lahví o stěny. Po 15 metrech se prudce sníží viditelnost vlivem míchání slané a sladké dešťové vody. Už ani baterka nepomáhá, vše vidíme rozmazaně. Po 20 metrech už to dál nejde, sifon je pod vodou. Ukážeme si signál k obrátce a vracíme se. U ústí jeskyně si ještě všímáme kolonie malých ropušnic, které jakoby se přišly podívat na narušitele jejich domova. Pak už jdeme rovnou k hladině, kde na nás čeká loď.

Na oběd plujeme do malé opuštěné zátoky ostrova Vis. Na okolních svazích jsme si během plavby všimli tří bunkrů se střílnami pro děla, takže před obědem ještě vyrážíme na procházku po ostrově. Stoupáme do bočního svahu po kamenné pěšině. Je pokrytá hustou sítí pavučin, které nám ulpívají na oblečení. Tudy už dlouho nikdo nešel. Asi po kilometru dorážíme k bunkrům. Předpokládáme, že tyto stavby používala jugoslávská armáda v dobách studené války. V přední části každého bunkru je kruhová ocelová deska, na které bylo usazeno dělo. Za ní jsou dvoje dveře a vstup do podzemí, kterým jsou všechny bunkry propojeny. Nevzali jsme si svítilny, tak se do podzemí nepouštíme a vyrážíme zpět k lodi na oběd. Odpoledne trávíme opalováním na palubě a koupáním v průzračném moři.

Druhý ponor děláme na dalším vraku, tentokrát parní lodě Teti, která zde ztroskotala v 30 letech. Osudný se jí stal malý ostrůvek, který nejspíš posádka přehlédla ve špatném počasí. Zanořujeme se. V 15 metrech je záď lodi, její délku odhadujeme na 60 metrů. Na střední části se nachází parní kotle. Při nehodě některé explodovaly a rozmetaly do okolí část nákladu dlažebních kostek. Plujeme až k její přídi, kde mají svoji skrýš tři úhoři. Dva mají kolem 1,5 metru, třetí má téměř dva metry a tělo tlusté jako stehno. Dva noví chorvatští průvodci z Visu vytahují připravené krmení, čímž okamžitě přilákají úhoře k nám. Klečíme v kruhu na písčitém dně a úhoři se proplétají mezi námi.

Naráží do našich fotoaparátů, aby zjistili, jestli taky nejsou jedlé. Jeden náš kolega nemá na ruce, kterou ovládá fotoaparát, rukavici. Úhoř to chápe jako nabízenou potravu a kousne ho. Nic vážného to naštěstí není. (video 1, video 2 a video 3 ). Z vraku lodi ještě vyplave asi 50 cm Treska středomořská a přidává se k úhořům. Je ale o hodně opatrnější. Úhoři se nechávají hladit, ale treska mizí hned při náznaku pohybu ruky. Čas na setkání s úhoři utekl jako voda a už musíme nahoru. Cestou se Láďa baví tím, že nenápadně cpe ostatním potápěčům dlažební kostky z potopené lodi do žaketů. Někteří se asi budou na hladině divit. Večer kotvíme v přístavu Komiža, kam také vyrážíme na tradiční ochutnávku místních vín.

15. červen

Ráno po snídani vyrážíme podél pobřeží Visu na další ponor. Tento bude ovšem speciální. Necháváme odpotápět většinu naší skupiny na útesu s jeskyní, její název je Blue cave, a začínáme se chystat na nejzajímavější ponor našeho zájezdu. Posloucháme o něm od Ládi již tři roky.

V roce 1944 kousek od vesnice Rukavec přistál na hladině poškozený americký bombardér Boeing B-17 Flying Fortress . Tento 32,6 tuny váží kolos s rozpětím křídel 31 m a délkou 22 m byl postrachem nacistického Německa. Jeho čtyři motory měly výkon 4800 koní (zdroj technických dat: wikipedia). Vyznačoval se množstvím střílen po svém obvodu a neuvěřitelnou odolností, díky které si vysloužil svou přezdívku Létající pevnost. Tento letoun schytal plno zásahů od nepřátel, takže je téměř zázrak, že se pilotům podařilo dosednout na hladinu, aniž by se letadlo zabořilo do moře a roztrhalo na kusy. Po dopadu na hladinu byla posádka, až na jednoho ze střelců, zachráněna místním rybářem. Ten se posléze snažil zachránit i samotný letoun a odtáhnout ho ke břehu, ale ten se naklonil a pustil se ke dnu na svoji poslední pouť. Klouzal mořem, až dosedl zcela neporušen na písčité dno v hloubce 72 metrů. Zde nerušeně odpočívá již 66 let. Pamětník, který pomohl přeživší posádce, stále žije. Z jedenáctičlenné posádky letounu deset přežilo, šest z nich žije v Americe dodnes.

Loď nás vysadila u bóje, od které visí lano přivázané k motoru na pravém křídle. Vše v pořádku, ukazujeme signál a začínáme klesat podél lana do hlubiny. Sestup do hlubiny zvládáme v pohodě a v 50 metrech začínáme pozvolna brzdit pád. Zároveň se pod námi začnou rýsovat obrysy bombardéru. Je obrovský. Člověk si jeho mohutnost uvědomí, až když se přiblíží na pár metrů. Pokračujeme zepředu podél levého křídla až k prvnímu obrovskému motoru. Jeho listy jsou lehce prohlé do zadu jak narážely o hladinu během nouzového přistání, ale jinak jsou naprosto zachovalé a všechny na svém místě. Pod motorem je do písku zabořeno vysunuté kolo podvozku. Stále je na něm gumová pneumatika i se vzorkem. Otáčíme a stoupáme dva metry až k bočnímu oknu do pilotní kabiny. Průzkum začínáme u předního střeleckého stanoviště. Tato prosklená střílna, kde jsou umístěny dva kulomety, je nejvíce poškozenou částí letadla. Zde také zahynul jediný člen posádky. Pilotní kabina je ovšem vcelku neporušená, opatrně do ní nahlížíme a zjišťujeme, že vše je na svém místě jako v ten osudný den. Sedačky, oba kniply, ovládací páky motorů a přístrojová deska pokrytá množstvím přepínačů a hejblátek. Je to jako by se tu zastavil čas. Jediné co pohled kazí, jsou dva chybějící budíky na přístrojové desce, které před pár lety ukradli nějací nenechavci. Pokračujeme k horní střílně, ve které jsou stále dva kulomety Colt-Browning, ráže 12,7 mm. Obeplouváme letadlo podél trupu, bočními dveřmi nahlížíme dovnitř, až k obrovské směrovce na její zádi, která se tyčí do výšky osmi metrů. Míjíme zadní střílnu v ocase, ve které ležel střelec ovládající dvojici kulometů. Ten byl nejohroženějším členem posádky. Byl sice chráněn pancéřovým plátem, ale v případě zásahu se k němu do úzkeho prostoru nikdo nedostal. Začíná nás hodně tlačit čas, takže stoupáme směrem k lanu a naposled si prohlížíme celý letoun. Dokázali bychom ho zkoumat celé hodiny jako malí kluci. Bohužel čas v takové hloubce je krutě omezen jen na pár velmi vzácných okamžiků, které v nás zůstanou navždy. Není to lehké loučení. Stoupáme podél lana, až nám vrak letadla mizí v temnotě pod nohama. Na laně vykonáváme dlouhé dekompresní zastávky.

Odpolední ponor Vranina, Korčula

Přístav Vela Luka, Korčula

16. červen

Po tradičně vydatné snídani vyrážíme. Opouštíme přístav Vela Luka na ostrově Korčula, a míříme k první dnešní lokalitě Velo Dance, kterou známe už z minulého roku. Je to reef protkaný spoustou jeskyní. Jeho vrchol je 5 m pod hladinou a končí asi v 35 m. Skáčeme do vody. Je docela velký proud, tak se zbytečně nezdržujeme na hladině a zanořujeme se k reefu. Vidíme několik menších ropušnic. Prozkoumáváme jeskyně u dna, z nichž některé jsou propojeny a dají se proplout. Po chvíli vidíme kolegu před námi signalizovat svítilnou. Plujeme k němu a ukazuje na Rejnoka elektrického. Chvíli si ho prohlížíme, ale rejnok z nenadálé pozornosti nadšený není. Přitiskne se ke dnu, a když ani poté naše pozornost neopadá, tak pomalu odplouvá do bezpečí blízké jeskyně. Plujeme dále, ještě vidíme dvě tresky. V lahvích máme půlku, tak si dáváme signál k obratu a vracíme se zpět k lodi. Při vysycování na vrcholu reefu ještě nacházíme dvě chobotnice.

Po obědě se zastavujeme v malém přístavu Sveta Nedela na ostrově Hvar. Místní tu prý pěstují nějaké zvláštní víno. Jaké nevíme, neochutnali jsme. V nové přístavní hospůdce si dáváme espreso a prohlížíme si vinný sklípek s oknem pod hladinou moře.

Na odpolední ponor připlouváme k lokalitě Crvene steny, která má název podle sytě červených skal. Potápěli jsme se tady už loni a teď to zkusíme na stěně o kus vedle. Skáčeme do vody, klesáme na dno k úpatí stěny v asi 40 m. Dáváme se vpravo podél stěny. Ta za chvíli končí a přeplouváme kus písečného dna. Tam nacházíme krásného asi půlmetrového rejnoka. Jak se přiblížíme, tak se snaží zahrabat do písku. Když se ho dotkneme, tak odplave kousek dál a znovu se zahrabe. Necháváme ho na pokoji a blížíme se opět ke stěně. Hned na začátku nacházíme několik langust, které vždy prozradí trčící tykadla. Pokračujeme dále, potkáváme ještě jednu menší murénu, která opatrně vykukuje z díry. Tento ponor byl opět na půl lahve, tak se obracíme a míříme zpět k lodi. Zatím celou dobu jsme se drželi u dna a nachytali větší deko, tak se teď vracíme v podstatně menší hloubce. Vidíme další menší murénu. Zbytek ponoru trávíme vykonáváním dekompresních přestávek.

Navečer připlouváme do přístavu starobylého města Hvar. Kotvíme jako třetí loď v řadě od mola. Dali jsme si kvalitní večeři s dezertem a vyrážíme do města na ochutnávku místních vín.

17. červen

Po snídani vyrážíme z přístavu Hvar na lokalitu nesoucí název Jeben kamen. Přijíždíme k malé zátoce, ve které kotví jedna menší loď. Posádka na nás už z dálky volá, že dole je deset potápěčů. Čekáme, až se vynoří na hladinu, aby dole nebyla zácpa. Jdeme po stěně až k místu, kde trčí ze dna kuželovitá skála. V 15 metrech vstupujeme do chodby, kterou je celá skála protkána. Je vysoká tři metry a široká tak akorát pro jednoho potápěče. Zapínáme svítilny a postupujeme po jednom kupředu. Po pěti metrech se chodba prudce láme směrem dolů a mění se v komín padající do 30 metrů. U vstupu na nás pod stropem vykukuje asi 40 cm treska. Komín se sice směrem dolů rozšiřuje, ale klesáme po jednom, abychom neponičili korály, kterými je jeho obvod hustě porostlý. Pod námi začíná prosvítat modro, jak se blížíme k jeho konci. Komín ústí ve stěně, podél které pokračujeme v ponoru. Je zde silný proud, takže nemusíme kopat a stěna nám sama ubíhá před očima. Zásoby vzduchu se tenčí a po chvíli si proto ukazujeme signál k vynoření. Ponor byl naplánován jako drift, takže nás za pár minut vyzvedá loď. Když jsme všichni venku, kapitán nabere kurz na ostrov Brač.

Kotvíme v zátoce s názvem Lučica u malého betonového mola. Po obědě si jdeme "dáchnout do regálku" (v kajutách jsou malé dvojpatrové postele, tak se tento výraz pro ně rychle vžil). Dnes nás čekají ještě dva ponory, odpolední a noční, tak je potřeba nabrat sil.

Po hodině nás budí hluk kompresoru plnícího láhve. Po briefingu se ustrojíme a skáčeme do vody. Pod lodí je kamenité dno, které skýtá ideální úkryt pro chobotnice. Jednu velikou taky hned vidíme. Pokračujeme hlouběji, dno se postupně mění na písčité a po pravé straně se začíná zvedat členitá stěna. Občas z ní na nás vykoukne chobotnice, ale vždy když se přiblížíme tak hned zmizí v díře. Kousek dál na nás cvaká klepety větší krab. Stěna byla na mořskou faunu poměrně chudá, takže otáčíme k lodi a doufáme, že se příchodem noci ožije. Počkáme, než padne tma a kolem deváté jsme znovu nachystaní k ponoru. Po pár desítkách metrů, ale zjišťujeme, že na stěně se nic valného nezměnilo. Cestou vidíme jen pár menších krabů. Žádní noční dravci, kteří vyrážejí na lov. Škoda. Cestou zpět se k nám ze tmy přiblíží úhoř a pluje kus s námi. Je vidět, že nedávno podstoupil velký souboj, protože mu chybí konec ocasu. Když nad hlavami spatříme světlo z lodi, tak ponor ukončujeme. Večer se pak nese ve znamení dobré nálady u moravských vín.

18. červen

Ráno po snídani pobíhá briefing před posledním ponorem. Naproti přes zátoku je ve třech metrech vstup do obrovské podmořské jeskyně. Odrážíme se od břehu a přeplouváme zátoku k vstupu do jeskyně.

Kapitán nás vysazuje přesně nad dvěma obrovskými vstupními okny, které vypadají jako velké brýle. Zanoříme se a vstupujeme do jeskyně. Její průměr je kolem 20 metrů a hloubka padá k 40 metrům. Dno je tvořeno dvěma svahy. Jeden skalnatý a druhý je pokryt velice jemným bílým pískem. Držíme se od něj dál, abychom ho nerozvířili a nesnížili tak viditelnost v jeskyni, která je i tak velice špatná. Po spirále sestupujeme až na dno jeskyně. V jeskyni se občas ukrývají velké gofy, ale dnes je tu mrtvo. Na druhé straně jeskyně, nad skalnatým dnem je ve 30 metrech kamenný převis. Opatrně pod něj vplouváme a ke svému úžasu zde nalézáme několik krápníků. V době ledové, kdy se voda držela kolem pólů a na pevnině ve formě ledu, klesla hladina moře natolik, že tato jeskyně byla suchá. Kapající voda pak po staletí vytvářela tyto krásné útvary, které se dnes nachází 35 metrů pod hladinou. Když pak led z větší části roztál a hladina stoupla na dnešní úroveň, tak jeskyni opět zaplavilo moře a tyto krápníky zde zanechalo jako svědectví toho, co všechno příroda dokáže. Míjíme krápníky u stropu a pokračujeme podél stěny, která je taky hojně obsypána krápníky. Dokonce nacházíme jeden dvoumetrový stalagnát, který vznikl spojením stalaktitu od stropu a stalagmitu ode dna. Vyplouváme zpod převisu a stoupáme pod stropní klenbu jeskyně, až k místu kde ve stropě zeje díra. Od Ládi víme, že by tam měla být malá jeskyně. Posvítíme do ní a je vidět, že stoupá kolmo vzhůru. Po jednom se vydáváme do tohoto komína. Stěny jsou jemně vyhlazeny a jsou bohatě zbarveny od žluté až do tmavě hnědé. Komín je asi šest metrů vysoký. Stále opatrně stoupáme a najednou jsme u hladiny. Na konci je malá krápníková jeskyně, která končí asi metr nad hladinou. Vzduch je dýchatelný, takže sice s nedůvěrou, ale přesto vytahujeme regulátory z pusy. Na stěnách jeskyňky je plno malých krápníkových útvarů, které hrají všemi barvami. Je to jak v pohádce. Pocit stísněnosti je ale hodně nepříjemný, takže raději zpět do otevřeného prostoru. Dolů po nohách to jde trošku hůř, ale nakonec se všichni v pořádku zase potkáváme v jeskyni. Vyplouváme z ní ven a ponor dokončujeme na kaskádovitém svahu, kterým pokračuje dno směrem od jeskyně. Po vynoření nás loď posbírá na hladině a zamíří směr pevnina do domovského přístavu Krilo.

Cestou nám posádka servíruje své národní jídlo čivab na rozloučenou. Balíme věci a po druhé hodině přirážíme loď ke břehu. Venku se mezi tím rozpršelo, takže rychle přenášíme věci na břeh a ve tři hodiny už sedíme v autě na cestě domů. Opět se vyhýbáme kousku slovinské dálnice a v jednu hodinu po půlnoci jsme doma v Otrokovicích.

Na závěr můžeme konstatovat, že se nám potápěcí výlet po chorvatských ostrovech líbil. Dobrá loď, pěkné potápění, výborná posádka, luxusní jídlo a oblíbené návštěvy přístavních restaurací. Co více chtít…