Powidzkie jezero a Polsko všeobecně

• Rambo
• Tomáš Sládek
• Alík Mandelík
• Jindra Böhm
• Ivan Kovář
• Karel Neumayer

Jak to vzniklo

V září 1998 se Alik seznámil s polskými pletwonurkami z Poznaně, kteří mu nabídli možnost potápění v Polsku. Alik to vzal vážně a vyhlásil termín. Zájemců bylo původně hodně, ale jak už to tak bývá, spousta jich z různých důvodů odpadla, a tak se to zúžilo na naši nepočetnou skupinku.

Cesta a setkání

Odjezd z Prahy 13.11.98 (pátek) ve 13:00, příjezd na místo 14.11.98 00:30. Trasa tam Praha, Jablonec n. Nisou, Harrachov, Wroclaw, Kepno, Kalisz, Konin, Slupca, Giewartow; zpět Poznan, Leszno, Legnica, Harrachov a dále stejnou cestou. Cesta zpět byla sice o něco málo delší, ale o poznání rychlejší.

Po cestě na úžasných polských silnicích jsme v podstatě omylem (vlastně díky Rambovi, který má asi kompas v žaludku) na první pokus nalezli domluvené místo pobytu. Byl to starý zámeček přestavěný a dostavěný na otřesné socialistické školicí středisko. Už od osmé hodiny večerní nás tam očekávala skupina polských potápěčů, která si čas čekání krátila konzumací speciální potápěčské vodky. Po našem příjezdu těsně po půlnoci jsme se připojili s plzeňským pivem a becherovkou a pokračovali do třetí hodiny ranní.

Potápění

Druhý den v sobotu, hned po snídani, už ve dvanáct hodin, jsme nastoupili k ponoru do nedalekého Powidzkieho jeziora. Místní pletwonurci se tvářili, že jim zima nevadí a do vody 6°C teplé se v mokrých oblecích nořili jakoby nic. To ovšem neplatilo pro Tomáše a Alika, kteří při zanořování ze sebe vydávali útrpně zvuky. Zbytek české výpravy byl v suchých oblecích v relativní pohodě. Voda v jezeře byla překvapivě čistá (viditelnost asi 7 m), ale k vidění bylo, bohužel, jen pár raků, jinak bahno a písek. Na "noční" ponor (v šest hodin už byla úplná tma) se vydala jen plzeňská polovina české výpravy, pražská byla ještě zmrzlá. Jezero prý ožilo a k vidění byly i nějaké ryby.

V neděli jsme se zanořili pouze jednou, a to asi o kilometr dále. Situace pod vodou byla obdobná prvnímu ponoru. Potvrdilo se nám tedy tvrzení vedoucího polských potápěčů, Bogdana, že do polských jezer nemá valný smysl se jezdit potápět.

Jiný kraj - jiný mrav

Po večerech jsme kromě popíjení také diskutovali o situaci potápěčů v Česku a Polsku. Zjistili jsme, že v Polsku je několik organizací sdružujících potápěče a udělujících kvalifikace. Kromě nám známých typu CMAS, PADI, atd., zde existují čistě polské organizace LOK a PTTK, ve kterých je většina polských potápěčů. LOK, kam patřili naši polští přátelé, je polovojenská organizace typu bývalého SVAZARMu, PTTK je prý více-méně komerční.

Systém v LOKu by byl pro nás těžce stravitelný. Každý potápěč musí být členem klubu a každou akci je třeba předem oznámit a vyžádat si souhlas nadřízených. U potápění musí potom být přítomen instruktor, který nad akcí dohlíží a ponory potvrzuje svým instruktorským razítkem.

"Fantom Harpuna" (viz diskuse na konferenci SCUBA-CZ) by v Polsku snadno našel příznivce. A tak jsme vyslechli veškeré známé argumenty, jako že ulovení jedné ryby nemůže rozhodit ekologickou rovnováhu, rybáři, že jsou daleko horší, atd. Náš odpor vůči harpuně je poněkud překvapil a ještě více byli udiveni, když jsme odmítli nabídku sběru a "ochutnávky" raků z jezera. Kdybychom si bývali byli odpustili tyto argumenty, mohli bychom si bývali byli pochutnat na čerstvě ulovené štice!

Další možnosti potápění

Pochopili jsme, že pro nás by bylo nejzajímavější potápění v Baltském moři na vracích. V zátoce u Gdyně jsou prý kromě dostatku vraků na celý týden také relativně příznivé povětrnostní podmínky a je tam i možnost využití služeb potápěčské základny.

Závěr

Abychom to shrnuli, výlet se nám líbil a jsme rádi, že jsme se takto mohli seznámit s polskými potápěči. Je docela reálné, že se z tohoto setkání vyvine spolupráce na dalších, zajímavých akcích.